Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    malinkaelinka
    2. bře 2019    Čtené 3412x

    Vítejte v kočárkovém pekle

    Jakožto nastávající matku mě čekalo a stále ještě čeká několik zásadních rozhodnutí a výběrů, které je potřeba nepodcenit. Jinak bych mohla skončit s dítětem jménem Chrudoš, zabaleným do mého starého trika, nosila bych ho v síťovce a krmila kozím mlékem po lžičce. Ale protože Chrudoše nechci a síťovku preferuju na nákup, je na čase začít prozkoumávat svět dětských nezbytností a postupně se jako matka jasně vyhranit.

    Mezi zásadní kousky výbavy patří bezesporu kočárek. Už proto, že je to záležitost drahá jako čert a čím dřív člověk ty peníze obrečí, tím líp. Už kolem desátého týdne jsem začala nesměle pokukovat po internetu po nabídkách eshopů. Ale uspokojivě nevypadalo skoro nic. Pidikolečka, černá barva, tuna plastu…. Tak tohle tedy není podle mého vkusu. Začala jsem googlit pod názvem retro kočárky. Kousky, které na mě vyskakovaly, byly vskutku skvostné, proutěné vaničky, kraječky, puntíky… No dobře, musím být trochu praktická, dvakrát zaprší, proutí se rozleze, kraječka se zdrcne a ony ty dřevěné loukotě taky nejsou úplně top. A pak jsem ho našla. Miláčka parku, krasavce největšího, kousek, ve kterém moje vytoužené děťátko zazáří a všechna ostatní děťátka budou blednout závistí a prahnout po tom, aby si mohly povozit zadek v takové káře. Roan Marita Prestige. Klasický podvozek, nafukovací kola, retro korbička, velký výběr barev. Bylo rozhodnuto, to je on, teď už jen ho okouknout naživo, vybrat obchod s top cenou a můžeme kupovat.

    Nechtěla jsem být příliš zbrklá a kupovat kočárek ihned, přeci jen začínám teprve druhý trimestr, času dost. Avšak zvěsti o dlouhém čekání na vysněnou barvu kočárku a nutnost nosit dítě po porodu v igelitce, neboť kočárek putuje někde po Atlantiku nebo se stává rukojmím zlých a úkladných přepravců zásilek, mě donutily vyrazit do obchodů poměrně brzy. Vynahradili jsme si na to celý den a vyrazili do Kolína, do vyhlášené prodejny s tak velkým výběrem kočárků, že si musí zvolit naprosto každý. Ten můj vysněný měl být vystaven na prodejně. Vtrhla jsem do obchodu jako velká voda a během pár minut stála u něj. Tedy nebyl to přímo on, byl to jeho mladší bratříček, nebo spíše tedy sestřička – Emma. Ale taky krásný. A ten vystavený kousek měl na sobě puntíky. Moje srdce zaplesalo a já si radostně poplácávala své pidibříško, jo mrňousi, máma ti právě vybrala domeček, kam se přesuneš rovnou z bříška a budeš tam drandit minimálně do maturity.

    A v tu chvíli se tam zjevil – ničitel snů. Postarší prodavač se přišel zeptat, co pro nás může udělat. Pyšně jsem ukázala na vybraný kočárek a prohlásila, že ho chci a budu v něm své dítko vozit cestou i necestou, přes hory a doly, do skonání věků. Decentně se pousmál, vzal kočárek doprostřed prodejny a začal mi rozdupávat moje romantické představy. Naložil do kočárku náklad odpovídající váhou praseti před porážkou a předváděl, že když se s ním rozeběhnu osmdesátikilometrovou rychlostí, dítě vyklopím a zabiju. Demonstroval krkolomné cesty a naznačoval další a další mrzačení nebohého dítěte. Kulila jsem oči a zatím mlčela. Celému divadlu přihlížela další nastávající matka, podle velikosti břicha už jí, co se týče výběru kočárku, hořela koudel. Když ten člověk viděl, že má více diváků, vytáhl z regálu trumf. Kočárek kočárků, skvost mezi dětskými povozy – Easywalker. A začala předváděcí show, za kterou by se nemusel stydět ani Horst Fuchs. Výhoda střídala výhodu, vychytávky ten dobrý muž sypal z rukávu jednu za druhou, a když po téměř hodině skončil, hodil na nás triumfální výraz ve smyslu, to jsem vám to natřel, to koukáte a teď si ho koupíte. Přihlížející těhuli jeho show nejspíš nadchla a ještě více její matku, která ji doprovázela. S výkřiky, že praktičnost je nade vše se obě dámy odebraly k pultíku, vyřídit okamžitou objednávku na tento skvostný kus, aby do porodu stihl přijít a ona nemusela tahat síťovku ani igelitku.

    S úsměvem pohlédl prodavač i na mě a čekal i moje áchání a óchání. Můj výraz ho asi dost zchladil a když se mě zeptal, co si o tom myslím, zmohla jsem se jen na: „No jo, ale ten kočár je hrozně hnusnej.“ Rázem jsme byli nepřátelé na život a na smrt. Snažila jsem se si ho usmířit a povídám, jestli tedy nemá v obchodě něco podobně praktického, ale méně hnusného, třeba aspoň barevného, s potiskem medvídků nebo roztomilých slůňátek. Ne, tak to prý nemá. Současné trendy velí koupit kočárek v elegantních nadčasových barvách jako je černá, tmavě šedá a pro odvážlivce i khaki zelená. Namítla jsem, že kočárky vypadají jako pojízdné rakvičky a jestli opravdu nemá nic veselejšího. Nemá. Naprosto zdrceně jsem bloumala po obchodě a nechápala to, je tady 150 kočárků, mě se líbí jeden, avšak po té velmi sugestivní přehlídce mi bylo jasné, že když si ho koupím, budu za matku vyvrhele, která své dítě klidně strčí do kočáru, jež ho napřímo ohrožuje na životě. Ale teleshoppingovou show vychvalovaný kus ve mně nevzbuzoval nic jiného než údiv, že něco tak ošklivého může být pro dítě. Pak tu bylo dalších 148 šedých kočárů, které nestály prodavači za zmínku a já se na ně radši ani neodvažovala pohlédnout. Co když jsou taky tak strašně nepraktické a nebezpečné? Prodavač poznal, že to s kritikou mého vysněného miláčka asi přestřelil a tak se mě snažil usmířit kávou. Po jejím vypití mě lehce rozbolel hladový žaludek a deprese z neschopnosti vybrat si pořádný kočár se ještě prohloubila. Obchod jsme s manželem opustili naprosto zdrchaní.

    Následující oběd mě z letargie nevytrhnul, mnou vybrané jídlo z vývěsky už bylo snězeno jinými hladovci a jiné jsem nechtěla. Všechno se proti mně spiklo. Vyrazili jsme pokračovat v misi kočárek a navštívili o něco menší prodejnu v Kutné Hoře. Což o to, barevné kočárky měli. Ale na první pohled laciné plasťáky, jejichž výrobní rok se blížil možná k mému roku narození, a cenovka naznačovala, že jsou tu vystavené už hezkých pár let. Krom toho to v prodejně dost páchlo a byla tu nesnesitelná zima, což nejsou úplně faktory nahrávající nadšenému vybírání kočárku. Ve vedlejší místnosti se ukrývalo dalších pár kousků, dle ceny asi luxusnějších. Ale hnusné byly prostě všechny.

    Prodejnu jsme opustili během pár minut a já upadla do naprosté agónie zoufalosti. Já nemůžu být matka, nejsem schopná vybrat pro své dítě ani kočárek. V mrákotách mě manžel usadil do auta, a přestože se mě snažil rozveselit lacinými triky jako je zmrzlina nebo jiný oběd (on ten strašný hlad, co mě svíral, celou situaci moc nevylepšoval), já jsem všechna šidítka odmítla a uzavřela se ve své zoufalosti.

    Přejeli jsme do Jihlavy, třetí obchod s kočárky v jednom jediném dni, velmi náročná mise. S pocitem vystrašeného zvířete před porážkou jsem vstoupila do obchodu. A ejhle, bylo tam teplo, okny pronikalo sluníčko a vystavené kočárky hrály všemi barvami. Fakt, že na mě šly mdloby z hladu, ještě umocňoval příjemnost a útulnost toho místa. Obešli jsme celý obchod, milá prodavačka nám s úsměvem ukazovala další a další celkem roztomilé kočárky, až jsme se u jednoho zastavili. Z části proto, že nás zaujal, z části proto, že jsem už nemohla jít prostě dál. A v tu chvíli se na scéně objevil teleshoppingový showman číslo dvě. Daný model začal líčit jako ten nejlepší možný výběr. Do vzduchu padala slova jako dobrý výběr, výhodná cena, dáme slevu, mnoho barev… Když jsme v katalogu spatřili tu pestrou nabídku, moje srdce zaplesalo. Tenhle kousek je praktický, barevný, hezký, své dítě do něj uložím ráda a hlavně, když ho teď koupíme, už nemusím nic dalšího vybírat a můžu se jít někam najíst.

    A tak jsme vytáhli z peněženky patřičný obnos, kočárek na místě objednali a tím ukončili utrpení celého dne. Nad výběrem nepochybuji, nehledám plusy a mínusy zakoupeného kusu a prostě věřím, že to dobře dopadlo.

    PS - tímto se omlouvám všem Chrudošům, všem, kteří pyšně vozí svého potomka v Easywalkeru a také těm, co měli v té hospodě tu kachnu - já se na vás nezlobím, jen jsem na ni měla chuť.