Nedávno se sestřenici mého muže narodilo miminko. Měla hezký porod (až na opatření proti covid). Miminko a manžel s ní celou dobu byli na pokoji, užili si krásného bondingu a po dvou dnech šli domů. Kojení v porodnici bylo na jedničku...a doma to šlo do kytek. Miminko Breanna byla spavá, ztrácela váhu a maminka dostala do prsu zánět.
Když jsem od ní tento příběh slyšela, tak jsem si vzpomněla na vlastní příběh o kojení a našich začátcích s miminkem. Se sestřenicí jsem včera mluvila přes FaceTime, neboť věděla o mém nesnadném začátku a chtěla nějaké povzbuzení.
A co jsem jí řekla? Plno věcí...ale na jednu stranu jsem se vůbec necítila “kvalifikovaně” o určitých věcech mluvit. Hlavně jsem jí ale řekla, ať se v žádném případě necítí, že selhala jako máma. Nejdůležitější je nakrmené a spokojené miminko a maminka.
Momentálně se cítí jako spousta kojících maminek v začátcích, aneb pocit, že už se nikdy nezvedne z gauče. Tak jsme jí s Maverickem poslali fotku s jeho novým hrnečkem a řekli jí, že ani toto období není věčné a za pár okamžiků se Breanna bude učit s hrnečkem a bude umět být bez jídla delší dobu. Maverick se tradičně řehtá na celé kolo a jeho nemocná máma se snaží taky 😀.
