Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
martaskvorova
22. lis 2018 Čtené 2055x

Člověk míní, život mění.

Svůj první článek bych měla začít asi ve svých 18ti letech. V tu dobu jsem již dva roky chodila s mým teď už manželem :slight_smile:

Na hodině tělocviku, tenkrát jsem ještě byla středoškolačka, jsem si vymkla kotník a dostala na něj sádru. Hned druhý den mě začala hodně divně bolet celá noha, nemohla jsem se jí ani dotknout. Další den se přidala bolest na hrudi a nemožnost se nadechnout. Googlila jsem a zjistila, že to asi nebude žádná sranda, jeli jsme tedy do nemocnice. Z té mě převezli rychlou do pražského Motola, kde se potvrdila hluboká žilní trombóza a oboustranná plicní embolie. Dál mi pak našli syndrom heterotaxy (chybějící slezina, část slinivky a deformace cévního systému). V tu dobu jsem tomu samozřejmě nepřikládala žádnou váhu. Jen musím brát léky na ředění krve, celoživotně. Nicméně mi bylo doporučeno co nejdřív otěhotnět.

Když mi bylo 21, začali jsme miminko trošku víc řešit. Věděla jsem, že to jen tak nepůjde, od svých 15ti let mám problémy s cyklem, diagnostikováno PCOS. Rovnou jsme tedy šli do CARU, pražského Pronatalu.

Celé tři roky jsme zkoušeli IVF, vždy jsem otěhotněla a vždy potratila, jednou KET skončil mimoděložním těhotenstvím se ztrátou vejcovodu. Poté jsem si vyžádala imunologické testy, kde mi zjistili antifosfolipidový syndrom, který se sice dá léčit, ale ne s mojí diagnózou. Na hematologii jsem se dozvěděla, že moje těhotenství by byl jeden velký risk pro mě i pro miminko. Byla jen 10% šance na úspěch. Doporučili nám tedy náhradní mateřství.

Celé dny i noci jsme o tom přemýšleli. Nezavrhla jsem to, ale neuměla jsem si představit ten fakt, že moje miminko nebude růst u mě. A hlavně jsem se nedokázala srovnat s tím, že nebudu těhotná. Fakt to trvalo.

V České republice si člověk musí náhradní matku najít sám. Centra to nezprostředkovávají. Funguje to tak, že se embryo biologických rodičů vloží do těla náhradní matky, ta miminko odnosí, porodí a biologická matka ho pak klasicky adoptuje (to nás ještě čeká), protože v Česku je matka ta žena, která dítě porodila.

Po nás Pronatal akorát chtěl, abychom došli k právníkovi a přinesli podepsané poučení o tom, že jsme byli všichni tři seznámeni s tím, co náhradní mateřství je. Písemnou dohodu jsme mezi sebou neměli a jsem za to ráda. Důvěra je v tomhle případě stěžejní věc.

Zkoušeli jsme hledat náhradní maminku na internetu, ale celkem bez úspěchu. Moc jsme na to netlačili, protože jsem se pořád ještě srovnávala s faktem, že to jinak nepůjde.

Jednoho dne mi má nejlepší babička na světě nenásilně nadhodila, ať to zkusím v rodině. Jediný, kdo ale připadal v úvahu, byla moje sestřenka z matčiny strany, budeme jí říkat Petra. Všechny ostatní ženský (sestra, další dvě sestřenky) byly v tu dobu těhotné nebo čerstvě po porodu.

Nepřemýšlela jsem a náš příběh ji ve zkratce napsala. Ona mi vlastně hned odepsala, že s tím problém nemá, jen že se poradí s přítelem. Takže jsme někdy o půlnoci řvali obě, já doma a ona 100 km od nás.

Druhý den jsme k nim jeli a vysvětlovali, jak to všechno bude probíhat. Souhlasili. Naší dohodu si ovšem nechám pro sebe, slíbili jsme si, že to s nikým nebudeme řešit.

V první řadě musím říct, že lepší ženu jsme si nemohli vybrat. Má naprosto úžasnou povahu, od začátku jsem si byla jistá, že to klapne a že to zvládne. Vím, že tuhle věc dokáže jen jedna žena ze sta. Měla to v sobě nastavené tak, že je inkubátor a že to miminko není její. A opravdu to tak bylo.

Nadešel tedy den D, transfer. Jela jsem pro ni domů, pak jsme frčeli do Prahy. Pořád jsme si povídaly a probíraly, co kdyby. Byla ale odhodlaná. Ani jednou nezapochybovala.

Na recepci jsme vše vyřešili (papíry pro IVF jsem podepisovala já a manžel a druhou složku manžel a náhradní matka). Pak jsem se zeptala, jestli tam mohu jít – mohla jsem :slight_smile:

Když jí naše poslední nevyšetřené embryjko zaváděli, samozřejmě že jsem brečela. Nevím, jestli štěstím nebo bezmocí. Pořád mi běhalo v hlavě, že bych tam měla ležet já. Vše proběhlo v pořádku a jeli jsme domů.

Za dva týdny jsme očekávali výsledek testu. Péťa mi až ke konci těhotenství prozradila, že si ho udělala týden po KETU a byl negativní, tak mi to radši neříkala. 12tý den byl ale dost pozitivní :slight_smile:

Pak začal kolotoč ježdění na kontroly, ultrazvuky, atd. Vždy jsme pro ni dojeli (já nebo manžel) a dovezli ji na kontrolu. Snažila jsem se tam navíc jezdit jednou týdně jen tak, prostě na návštěvu. Péťa má rok a půl starou Evičku, takže to pro ni nebylo tak těžké. Na bříško se neupínala, nehladila si ho. Naštěstí bylo celou dobu těhotenství naprosto v pořádku. A její přítel jí byl vždy oporou, mají oba podobnou veselou povahu.

Asi v šestém měsíci došel manžel s Péťou na matriku, kde byl zapsán jako otec dítěte. Tohle byla nejdůležitější věc proto, aby vše dobře dopadlo po právní stránce. Po porodu mohl dostat naši holčičku do péče on.

Termín jsme měli stanovený na 24.11. Já si práci naplánovala tak, abych poslední dva týdny měla volno a byla u Péťi. V půlce října ale na klasické kontrole přišla zpráva, že má zvýšený tlak. Sice hraničně ale jo. Bohužel ji hospitalizovali.

Pro ni to bylo šílené. Nic jí nebylo, nic necítila a musela tam ležet. Neumíte si představit, jak mi bylo. Cítila jsem hroznou vinu. I když jsem za to nemohla. Denně jsme tam jezdili, hodinu a půl tam, hodinu a půl zpátky. Bylo to náročné.

Navíc přišlo pár problémů s rodinou, její strana s tím nebyla moc srovnaná, ale ustáli jsme to všichni ve zdraví.

Za dva týdny bylo rozhodnuto, že musí maličká ven. 5.11. měli zavádět tabletu na vyvolání. S manželem jsme ještě ráno jeli k doktorovi, ale nedojeli jsme tam, začala rodit sama :slight_smile: Jeli jsme rovnou na porodní sál do Hořovic. A zrovna stál pražský okruh :grinning:

Po příjezdu jsem přišla k Pétě na sál. Měla kontrakce po 5 minutách, cca hodinu to bylo takhle, ale moc ji to zatím nebolelo. Pak najednou zakřičela, já zakřičela na sestru a za 40 minut na dvě zatlačení byla malá venku. Bohužel dětská sestra o naší situaci nevěděla a Gábinku Pétě dala na břicho a nutila jí ji hladit. V té pro nás emotivní chvíli jsme musely vysvětlovat, jak to je. Pak si dětská sestřička Gabču vzala a odnesla ji. Odmítla mi ji ukázat (z právního hlediska k ní nemám žádný vztah). Péťa byla naprosto v pohodě. Vzala to jak největší borec, fyzicky bylo vše v pořádku.

Já na tom byla hůř, hodně mě vzalo, že jsem Gabi viděla až za skoro deset hodin. Manžel se na ni chodil dívat a fotit mi ji :slight_smile: Oficiálně byl v nemocnici s Gabi on. Neoficiálně jsme byli zašití na dvoulůžáku a nikdo za námi nechodil, jen ranní dětská vizita.
Druhý den si malou přišla Péťa pochovat a mohla jít domů :slight_smile:

Ještě jsem zapomněla napsat, že jsme v těhotenství byli v Hořovicích vše domluvit. Bez toho by to nešlo.

Gabča prospívala, my se sžívali a za čtyři dny jsme jeli domů, už ve třech.


Můžu říct, že jsem strašně vděčná, že jsme do toho šli. Nikdy Péťe nebudeme moct poděkovat odpovídajícím způsobem. Ale podruhé už do toho nikdy nepůjdu. Ačkoliv jsme měli hrozně velké štěstí, že vše vyšlo a klaplo napoprvé, bylo to nesmírně těžké psychicky a náročné fyzicky.

Teď nás ještě čeká klasický soud o osvojení, abych mohla být v rodném listě. Nicméně to už jsou papíry a to jde řešit :wink:

A i když je to pro mě teď náročné, s Gabi si na sebe zvykáme, vím že se u nás bude mít nejlíp i jako jedináček.

Čti celý článek