Moderní doba přináší mnoho povinností – práce, domácnost, starosti. Mnoho rodičů tak řeší otázku, jak trávit kvalitní čas se svými dětmi, i když jsou zaneprázdnění. Dobrá zpráva je, že i malé chvíle mohou mít velký význam.

 Kvalita je důležitější než kvantita

Nemusíte s dítětem trávit hodiny, pokud si ten čas skutečně užijete společně. Lepší je 15 minut plné pozornosti než hodina, kdy myslíte na práci.
Zapojte dítě do běžných činností

Nemáte čas na hraní? Nevadí! Děti rády pomáhají – zapojte je do vaření, skládání prádla nebo nakupování. Povídejte si přitom a projevujte zájem o jejich svět.
Vytvořte denní rituály

Společná snídaně, večerní čtení pohádky nebo pusa na dobrou noc – i malé rituály posilují vztah s dítětem.
Eliminujte rozptýlení

Když jste s dítětem, odložte telefon a vypněte televizi. Plná pozornost je pro něj mnohem důležitější než dlouhý čas strávený vedle sebe bez kontaktu.
Krátké a intenzivní hry

Možná to taky znáte a tuhle situaci občas zažíváte. Těšíte se, že si s prckem užijete hezký společný čas – vždyť přeci má tak rád vodu, lezení přes překážky nebo hraní. Jenže místo radosti a nadšení se najednou u děťátka objeví vztek, nespolupráce nebo dokonce pláč. Proč se to děje a jak na takovou situaci reagovat?

Proč se dítě vzteká nebo nespolupracuje?
Těch důvodů může být opravdu hodně – tak se dneska spolu pojďme podívat na ty nejčastější.

1. Únava nebo přetížení – Malé děti mají omezenou kapacitu pozornosti a energie. Pokud je kroužek pozdě odpoledne nebo po náročném dni, může být dítě unavené.
2. Strach z nového prostředí – Některé děti se těžko adaptují na nové prostředí, nové lidi a změny v rutině.
3. Potřeba autonomie – Děti chtějí objevovat svět po svém. Když je nutíme do něčeho, co nechtějí dělat, může to vyvolat odpor. Tohle třeba měl můj syn. Nesnášel úvodní kolečka na všech kroužcích a má to dodnes 🙂)))
4. Silné emoce – Děti často neumí své emoce regulovat. Vztek může být způsob, jak se vyrovnávají s frustrací.
5. Hlad nebo žízeň – Zní to banálně, ale někdy může být problém tak jednoduchý jako nedostatek energie.
6. Nepřiměřené očekávání – Možná je program kroužku příliš náročný nebo dítěti nevyhovuje tempo.

Jak reagovat, když se dítě vzteká?

1. Zůstaňte klidní (pokud to jde)
Dítě se učí regulovat emoce tím, že pozoruje dospělé. Pokud zůstaneme v klidu a nebudeme reagovat podrážděně, dítě se snáze uklidní.

2. Nepoužívejte nátlak ani tresty
Pokud dítě odmítá spolupracovat, nenuťte ho. Místo toho ho zkuste zapojit hravě nebo mu nabídnout možnost volby („Chceš si teď jen sednout a dívat se, nebo chceš jít zkusit tamtu hru?“).

Opakovaně se mi v poslední době stalo, že si maminky na kurzech nebo konzultacích stěžovaly, že je jejich děťátko bije a dělá naschvály? Znáte to taky?
A tak bych se s vámi dnes ráda na toto téma podívala.

Každý rodič se může dostat do situace, kdy jeho dítě reaguje agresivně – bije, kope, křičí nebo dělá naschvály. Tyto projevy mohou být pro rodiče nejen bolestivé, ale i psychicky náročné. Co za tímto chováním stojí a jak na něj reagovat, aby se situace nezhoršovala?

Nejčastější důvody, proč děťátko takto reaguje

Děti nejsou přirozeně zlé ani násilné. Pokud dítě bije nebo provokuje, obvykle tím vyjadřuje své emoce nebo něco potřebuje a zatím to neumí vyjádřit jinak. Mezi hlavní důvody patří:

• Frustrace a bezmoc – dítě ještě neumí efektivně vyjadřovat své pocity slovy.
• Touha po pozornosti – pokud má pocit, že je přehlížené, může se snažit přitáhnout pozornost „negativním“ způsobem. Znala jsem chlapečka, který se nechal i zbít od rodičů – jen proto, aby měl jejich pozornost.
• Napodobování – děti se učí nápodobou. Vidělo dítě agresivní chování v okolí, na obrazovce nebo u jiných dětí?
• Únava a přetížení – nedostatek spánku, hlad nebo přemíra podnětů mohou vést k podrážděnosti. Pokud za den dítě zažije hodně nových věcí – může být jeho hlavička přetížená, nestíhá vše zpracovat.
• Testování hranic – některé děti zkouší, co si mohou dovolit, a hledají jasné hranice. Objevuje se to zejména v období, kdy se začne rozšiřovat kruh rodiny (dítě začne chodit s maminkou do herničky/do školky, začne ho hlídat kamarádka/babička/chůva, rodiny se s dětmi navštěvují..). Dítě si najednou začíná uvědomovat, že různí lidé reagují jinými způsoby než je zvykem u nich doma. Proto se potřebuje ujistit jak to vlastně je, a proto vás opakovaně vystavují nepříjemným situacím a zkoumá vaše reakce.

Jak reagovat, když dítě uhodí nebo provokuje?

Dítě závislé na telefonu nebo tabletu? Dnešní děti vyrůstají v digitálním světě. Mobily, tablety a počítače jsou pro ně naprosto běžné – často je používají k učení, zábavě i kontaktu s vrstevníky. Jenže někdy se zdravé používání může proměnit v závislost. Jak to poznat?

Varovné signály, že už nejde jen o běžné používání

• Dítě tráví většinu volného času u obrazovky a nereaguje na jiné podněty
• Je podrážděné, když musí zařízení odložit
• Zanedbává koníčky, školu, spánek nebo vztahy
• Často lže o tom, kolik času na mobilu nebo tabletu strávilo
• Vyhledává zařízení i ve chvílích, kdy je to nevhodné (např. během jídla, rozhovoru, ve škole)

Proč je to problém

Nadměrné používání technologií může negativně ovlivnit vývoj mozku, schopnost soustředit se, empatii i schopnost navazovat skutečné vztahy. Může vést k problémům se spánkem, výkyvům nálad, poruchám chování i školnímu selhávání.

Proč jsou obrazovky pro děti tak lákavé?

Už 25 let pracuji s lidmi a svou práci mám opravdu ráda.
Baví mě, inspiruje, rozvíjí. Dává mi možnost potkávat různé lidi a být svědkem jejich cest.

„Pod rukama“ mi prošla spousta příběhů – smutných, silných, nadějných i těžko uchopitelných. Ale poslední dva roky jsou jiné. A nutí mě k zastavení.

Ve větší míře ke mně začali přicházet dospívající a mladiství.
A bohužel často s těmi nejvážnějšími tématy:

• úzkosti,
• deprese,
• sebepoškozování,
• myšlenky na sebevraždu.

Někteří přicházejí sami, potají. Jiní s rodiči, kteří často vůbec netuší, co se v jejich dítěti odehrává. Často od rodičů slýchávám věty jako:
„To přejde. To jsou jen hormony.“
„Jsou na světě horší věci než tohle. Co řeší?“

Jenže ono to samo nepřejde.
A problém se nezmenší tím, že někde jinde je někomu hůř.

Zmrzlinu jsem milovala už jako dítě..   Nicméně od té doby, co máme Kubíka - snažím se o to, abychom mu šli i v jídle příkladem, a proto svyhledávám recepty na zdravé mlsání.

A naše domácí zmrzlina je jedním z nich. Možná teď budu psát už o milionkrát objeveném (recept mi prozradila moje kamarádka Věrka - díky moc), každopádně nám moc chutná a myslím, že by pro vás mohla být dobrou inspirací v těchto horkých dnech.

RECEPT:
Je to velmi jednoduché. Většinou jako základ používám 4 hodně zralé banány a 1 jedno zralé mango. Já dnes použila i maliny - máme na návštěvě babičku a ta je má ráda.
Banány a mango jsem nakrájela na drobné kousky a dala do plastové krabice, která je vhodná i na použití do mrazáku. Přisypala jsem maliny, krabici jsem zavřela a dala na pár hodin do mrazáku (ideální jsou aspoň 4 hodiny..). Pak jsem krabici vyndala a nechala chvíli  rozmrznout (cca 15 minut). Tady velmi záleží jak Vám mrazí mrazák - pokud shledáte, že ovoce je tak tak zmražené - tak rozmrznutí přeskočte rovnou k dalšímu kroku. 
A tím je mixování. Já mám obyčejný mixér od Braunu, ale nedám na něj dopustit 
Ovoce jsem přesypala do mixovací nádobky a mixovala jsem do té doby, dokud z něj nebyla hladká hmota. No a máte hotovo  

Pak už stačí jen servírovat. Díky banánům a mangu je to samo o sobě sladké dost..žádných dalších přísad není potřeba. Případně lze ještě zjemnit třeba trochou Mascarpone. Z tohoto množství ovoce jsem měla 4,5 kelímku.

Můj osobní postřeh - zmrzlina mi přijde lepší v tomto provedení než nejdříve ovoce rozmixovat a pak až zmrazit  
Krásný den

Jana

Každý večer uspáváme Kubíka já i Roman..pokud není výjimečná situace. Běžně si Kubík vypije svoje mlíčko, my mu u toho zpíváme, povídáme - on se potulí a do 10 minut spinká.

Ale někdy to prostě nejde..a Kubík jeden večer, asi tak před dvěma dny, začal po dopití mlíčka okopávat Romana.

Roman: "Kubíčku, nech toho prosím:"
Kubík: nic..okopává dál
Roman: "Kubíčku, stačí, přestaň do mě kopat"
Kubík: nic..okopává dál
Roman: chytá samonáser, zvedá hlas: "Kubíku, přestaň, nech toho jsem ti řekl!!"
Kubík: nic..okopává dál
Chvíli jsem je sledovala a viděla jsem, že to takhle nikam nevede..
Já: "Kubíčku, vidím, že už máš dopité mlíčko a že teď okopáváš tatínka. Myslím si, že ti možná dneska nějak nejde usnout a ty nevíš co s tím..můžu ti nějak pomoci?"
Kubík: otáčí se ke mě, vezme mě za ruku, chvilku se na mě dívá a usíná.. ❤️❤️❤️❤️😁

Někdy opravdu stačí jen tak málo. Nesoustředit se jen na sebe, ale zkusit pochopit, co se děje v tom druhém. 
Krásný den 🙂
Jana

Sladkosti a nezdravá jídla u dětí - věčně diskutované téma na všech frontách. 

U nás hlavně, když přijdou různé svátky - Velikonoce, Mikuláš, Vánoce, narozeniny.. nebo když přijede návštěva a má potřebu nám Kubíka vykrmit.Často pak v těchto situacích slýchávám: "Cože, a proč jako Kubík (2 r a 4 měsíce) nemůže čokoládu / Brumíka / solené arašídy / smažený sýr / hranolky, ochutnat pivo..? No pro jednou by se snad nic nestalo!"

 Svým způsobem rádcové mají i nemají pravdu..

Když náhodou vidím, že někdo už Kubíkovi dal něco, s čím nejsem úplně ztotožněná - rozhodně mu to z pusy ani z ručičky nepáčím (pokud to není výše zmiňovaný alkohol nebo opravdu něco nezdravého).  Toho, kdo mu to dal, však poprosím, aby to už příště nedělal, protože to Kubíkovi ještě nedáváme. Že si myslím, že to pro jeho bříško ještě není dobré ani ničím prospěšné. Poprosím ho, aby když si příště nebude jistý, ať se mě klidně zeptá. A ještě dám doporučení, co bychom případně příště pro Kubíka uvítali – pokud má potřebu mu něco dát (čerstvé ovoce, 100% ovocné kapsičky, tyčinky z ovoce…).

Myslím si, že rodiče nejlépe ví, jak jejich děti reagují na jednotlivé potraviny, co jim to dělá s bříškem, jestli pak z toho nemívají nějaké problémy. Pokud z nějakého důvodu ve 2 letech nechci do Kubíkova jídelníčku zahrnovat čokolády, chipsy a smažené věci – mám proto svůj důvod. Nepotřebuju, aby se mnou okolí souhlasilo - stačí jen, když to budou respektovat.
Já jsem jeho máma a já mám za něj zodpovědnost...a já budu případně ta, co u něj v noci bude sedět, když by ho bolelo bříško. Já budu ta, co mu pak bude muset v obchodě říkat, že tohle kupovat nebudeme..zatím ještě ne.

Tady to někdy může jít až do silného vymezení našich hranic, protože naše babičky/ dědečkové/ zasloužilé maminky/ přeci vychovali už tolik dětí a nic jim přeci není!!
A věřím, že někdy není jednoduché odolat tlakům typu: "no ty s tím naděláš, chudákovi nedopřeješ, já to vím přeci lépe, prosím tě jsi hysterická a úzkostlivá matka..").

často od svého okolí slýchám, že jsem blázen, když si neužívám rodičovskou dovolenou jak jen to jde - přeci práce si ještě užiji dost. A co chudák dítě doma - bez mámy… 🙂

Mám jednoduchou odpověď. Při rodičovské dovolené pracuji, protože mám práci, kterou dělám ze srdce ráda, dává mi naplnění a spolu s mým životem a rodinou i velký smysl.

Chodím do práce moc ráda, protože mám čas i sama pro sebe a mám možnost zaměstnat hlavu i něčím jiným než péčí o miminko, pejska, domácnost, dům a zahradu.

Chodím do práce, protože mě baví se potkávat a komunikovat s lidmi. Každý člověk se kterým se setkám je pro mě něčím inspirativní a je pro mě moc fajn poznávat i jiné pohledy a názory. Což samozřejmě jde i s Kubíčkem - na druhou stranu, a možná to znáte sami, to nikdy není 100%. Protože neustále jedním okem sledujete co dělá váš potomek, když tedy zrovna nemá potřebu vám do hovoru vstupovat s vlastním tématem nebo vás netahá, že už potřebuje jít jinam. Je to prostě jiné.

Chodím do práce, protože mě má práce dobíjí a já pak jdu domů plná energie, elánu a s dobrou náladou. Což pak má samozřejmě velký vliv i na to, jak jsem pak doma v pohodě..
Ustojím více věcí bez mého občasného remcání a prudění, jsem vlídnější, veselejší, mám dost energie a to samé pak Kubík. Když je mamka v pohodě - dítě bývá v pohodě.

Chodím do práce, abych byla i stále v obraze. Abych věděla co se děje na trhu, učila se nové technologie a udržovala si i ty staré 🙂 Hodně se potkávám s maminkami, které mají obavy z návratu do práce, protože nepoužívaly cizí jazyk, počítač…

K napsání tohoto článku mě inspirovalo několik maminek, které u mě byly v poslední době na kurzech a lidé z mého okolí, kteří toto téma aktuálně řeší a moc si s tím zatím nevědí rady. Třeba to bude inspirovat i další z Vás.. Krásný den 🙂 Jana

Na svých kurzech, terapiích, ale i ve svém okolí se často setkávám s tím, že jsou lidé často unavení. Nejčastější příčiny? Moc práce, málo odpočinku, málo vědomého dobíjení baterek a lidé v jejich okolí.
Dnes bych se ráda věnovala právě vědomému dobíjení baterek a lidem, kteří jsou schopni Vám brát energii a elán. Velkou pozornost by tomuto měli věnovat těhulky, maminky a nemocní lidé – což jsou skupiny, které energii potřebují nejvíce.

Co Vám může dávat energii?
1) když děláte něco, co vás baví (sport, příroda, koníčky, horká vana, dobrá knížka…)
2) když děláte věci v souladu s vaším přesvědčením a umíte říkat NE
3) dostatek spánku, odpočinku a relaxace
4) kvalitní dostatečná strava odpovídající Vašemu životnímu stylu, vč. pitného režimu
5) když se někdy necháte od okolí hýčkat
6) změna pohledu na věc – z místo MUSÍM se nastavit na CHCI
7) lidé ve vašem okolí (primárně bychom však měli umět hospodařit jen se svou energií)

Kdo Vám může brát energii – kdo je “upírem”? 
Každý, kdo si neumí získat energii jinak než z druhých lidí. Pokud těmto lidem jdeme na ruku a dáváme jim svou energii (ať vědomě nebo nevědomě) – budou se vracet a brát víc a víc. A vy se budete cítit unavení, bez energie, bez elánu, ubití, naštvaní a nebudete často vědět ani proč.

Pokud takového upíra ve svém okolí objevíte – doporučuji se obrnit trpělivostí a vytrvalostí. Pak doporučuji přestat mu vědomě dávat svou energii a pozornost jeho problémům. A to nejen kvůli Vám, ale i kvůli němu samotnému. Tito lidé si zvykli hledat sílu a energii u druhých lidí a pokud ji budou stále dostávat – nebudou mít potřebu se nad sebou zastavit, zamyslet a něco ve svém životě změnit.

A jak je poznáme? Troufám si říct, že relativně snadno. Nastíním vám několik hlavních druhů těchto upírů a jak se s nimi vypořádat.

Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Ve svém životě se řídím jen 2 přesvědčeními: 1) chovám se k klidem tak jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mě 2) každý můj čin, myšlenka nebo slovo mají dříve nebo později nějaký svůj následek - tak ať jich je co nejvíce pozitivních 🙂

Přiznám se však, že občas se mi úplně nedaří tyto přesvědčení naplnit k mé spokojenosti. Naštěstí však mám doma malého velkého učitele, který mi to krásně odzrcadlí a já mám možnost to příště udělat jinak. A tentokrát mi dal velmi cennou lekci. Že je přeci úplně jedno zda jsme malí nebo velcí, dítě nebo dospělý..vzájemný respekt a přístup by měl být ke každému stejný.

Našemu Kubíčkovi je 1 rok a 4 měsíce. A já myslela, že s ním jednám relativně jako s parťákem. Dávám mu možnost si rozhodovat o věcech typu - co chce na sebe, co chce k jídlu, děláme spolu většinu domácích prací, vaříme spolu..samozřejmě vše s ohledem na jeho možnosti a věk. Nedávná událost mě však donutila to přehodnotit. Co se stalo?
Nic zvláštního - chtěla jsem mu utřít nos. Dříve běžná věc, která probíhala v klidu. Jenže tentokrát to bylo jinak. Kubík mou ruku odstrčil. První má reakce - asi nechtěl.. Tak jsem to zkusila znovu a opakovalo se to stejné, akorát tentokrát Kubík trochu podrážděně zavrněl. Říkám mu: "Kubíku, copak se děje? Jen ti chci utřít nos, protože vidím, že ti teče nudlička". A pak přišel ten "blesk z čistého nebe". Kubíček se na mě podíval, vzal mi z ruky kapesník a tu nudličku si sám utřel. A dokonce mi do kapesníku i smrknul a já tím zjistila, že už umí i sám smrkat 🙂 
Podobná situace se mi stala u utírání pusinky. Rostou mu zoubky a dost, opravdu dost slintá - proto pusinku často utíráme. Respektive - teď už si jí utírá Kubík sám.

A to mě vedlo k zamyšlení jak moc opravdu jednám s Kubíkem jako s parťákem a co mi dává právo si s ním "dělat" co chci aniž bych to s ním probrala. Jasně - dávám, co jsem dostala doma. Takhle to přeci u nás doma chodilo a jako děti jsme to přežili a vůbec se to neřešilo. Jenže já se snažím věci dělat jinak než moji rodiče.
Tak jsem si to zkusila představit - jak by mi bylo, kdyby tohle dělal někdo mě..?
No schválně, představte si situaci - sedíte si s kamarádkou v kavárně a najednou přijde Váš partner/ další kamarádka, vytáhnou kapesník a bez varování Vám začnou luxovat nos nebo utírat pusu/ruce. Horší varianta, kterou ještě relativně často vidím u jiných maminek, nejdříve Vám na ten kapesníček plivnou, aby to nedřelo... Tak co? Jak by se Vám to líbilo? 
Mě popravdě ne...

Co s tím? Recept je jednoduchý. Než s Kubíkem cokoli udělám - přenesu, otřu, převleču, přebalím - tak mu to v rychlosti sdělím. "Kubíčku, teď tě vezmu do náručí a posadím tě do židličky k jídlu, ano"?. "Kubíčku, myslím, že máš v trenýrkách bobo - tak tě teď položím a podívám se - případně tě přebalím". "Kubíčku, teče ti nudlička - utřeš si jí prosím nebo to mám udělat já?" 
Atd...

Proč změnit přístup? Napadají mě 2 důvody. 
První je, že teď máme s Kubíkem zase o něco víc hezčí a pohodovější vztah. Mám pocit, že vnímá rozdíl a díky tomu mi hodně vychází vstříc.
Druhý je ten, že už mu takto od mládí ukazuji vzorec, že záležitosti týkajících se druhých lidí je dobré s nimi nejdříve probrat a ne jednat za ně - i když s dobrým úmyslem.

Často se setkávám s rodiči, kteří spílají na své děti, že jim lžou / neříkají pravdu. A nedokáží pochopit, kde se to v nich vzalo. Kde? Odpověď je jednoduchá. Podle mého názoru se 90% věcí děti naučí od nás. Jak? Pozorují, vnímají a naše jednání si ukládají jako své budoucí vzorce chování. Pro děti neexistují velké a malé lži, lež je jen jedna, kdy jim rodič vědomě neříká pravdu. A jakou "akci" my pošleme k dítěti, tak se nám zákonitě dříve nebo později vrátí "reakce" podobného rázu.

Jak to vzniká? Pojďme trochu do praxe. Znáte takové ty hry..co je tohle za zvířátko? A ukazujete na kravičku. A dítě důvěřivě udělá bůůůů s radostí, že ví a čeká na Vaše souhlasné: " no ano!" A místo toho přijde rádoby dospělácký vtip: "neee, tohle je přeci pes"? Nebo: "miláčku, půjdeme už spinkat, protože traktůrek a ostatní hračky už jdou taky spinkat!" nebo: "ne, už ti nedám další piškot, protože už došly (přitom jich v šuplíku máte celý pytlík)"?.

Pro nás možná nevinné lži a srandičky, ale přemýšleli jste někdy nad tím, jak se asi cítí to malé dítě, které ve Vás vidí boha a netuší, proč mu tvrdíte něco, co není pravda? Děti neví co je vtip a nadsázka. Děti berou vše co řekneme opravdu vážně. A navíc, děti nám rostou a jednou přijdou na to, že kráva je opravdu krávou, že hračky nespinkají a že šuplík je plný piškotů... Prostě děti jednou přijdou na to, že jim neříkáme pravdu a hlavně ono celou dobu něco tuší, protože když lžeme - naše tělo a mysl nejsou v souladu a je to z nás cítit. Je to vidět v našem obličeji (málokdo je asi tak profesionální lhář, že dokáže ovládnout kompletní mimiku) je to cítit v energii, která jde z nás.. Jen si to ještě dítě neumí pojmenovat.

Co s tím? Dáváme jak jsme dostali. Říkáme dětem ty stejné nepravdy jako naši rodiče říkali nám. Jsou to přesně ty vzorce chování, které jste jako děti pochytili od mámy a táty.
Zkuste to prostě ode dneška jinak.
Proč neříct rovnou: "hele, už jsi snědl 10 piškotů a já mám obavu, aby tě z toho nebolelo bříško. Jestli máš ještě hlad - vyber si třeba nějaké ovoce a piškoty dáme zase zítra, jo?". Nebo: " víš broučku, dneska už jsem moc unavená a potřebovala bych, aby si už šel spinkat, abych si i já mohla odpočinout." 
Možná děti budou z počátku protestovat a plakat, ale budou z Vás cítit opravdovost. Buďte v tu chvíli s nimi, obejměte je, dejte jim najevo, že je v pořádku, že jsou teď naštvaní, že nedostali co chtěli... získáte tím mnohem víc. Krásný a upřímný vztah s dítětem i sami se sebou, navíc s vědomím, že i Vaše dítě tak získá lepší vzorce.

Takže až Vám zase Váš malý / velký miláček zalže, zkuste si prosím vzpomenout, zda Vy jste mu někdy vědomě nelhali a zkuste to s ním nastavit od začátku znovu. 
Řekněte mu třeba, že víte, že jste mu občas také neříkali pravdu a že Vás to mrzí. Že už se polepšíte a dáte si na to pozor. A že byste potřebovali, aby i ono změnilo svůj postoj. A také zjistěte co bylo důvodem, proč Vám lže. Většinou je za lží strach nebo pohodlnost.

Krásné dny s Vašimi dětmi přeje Jana 🙂

Znáte to, zrovna douklizíte a máte z toho dobrý pocit, těšíte se z toho.
No a pak se otočíte a zjistíte, že Váš miláček je zapatlaný od uší až po paty, nemluvě o jeho okolí. No u mě v první chvíli přišel lehký "samonáser" - vždyť jsem to tu teď, teď uklidila!! Nebudu zapírat, v první chvíli se mi chtělo si zařvat.
Nicméně už jsem se naučila nejednat hned a dát si chvilku na prodýchnutí...pokud to jde. A tohle byla zrovna situace, kdy to šlo. Druhá myšlenka byla, že mu přeci vysvětlím, že tohle se nemá dělat a že maminka teď zase bude mít spoustu práce s uklízením..

Už jsem otvírala pusu ke kázání ..jenže pak jsem se na něj podívala. On tam brouček seděl celý spokojený a já najednou uviděla s jakým nadšením se patlá v jogurtu. A v tu chvíli mi došlo, že on prostě jen objevuje, zkoumá a že ho to moc baví.
Tak jo, pár dalších nádechů a výdechů..a řekla jsem si: " o co mi vlastně jde? Mám úžasné a zdravé dítě, kterému chutná jídlo a který je dětsky zvědavý a tak to má přeci být.." Tak jsem jen za ním šla, dala mu pusu čelo (jediné místo, kde zcela nebyl jogurt) a řekla mu: "tak vidím, že ti jogurtek nejen chutnal, ale že sis taky s ním pohrál. To je prima, že tě to bavilo. Příště by však bylo fajn, aby ti to nepadalo na zem a zůstalo to jen na stolečku. Teď potřebuju, aby sis šel se mnou umýt ručičky, abychom mohli jít ven." A Kubík šel - v pohodě, klidu, nevadilo mu, že ho odvádím od jeho zábavy 🙂 A jak si tak vedle mě ťapal do koupelny zničehonic mi z pusy vypadlo: "Jo, Kubíčku a děkuju, že jsi aspoň tu naši Eli nechal čistou (naši psí holčičku, která vždy věrně asistuje u toho, když Kubík baští)". A najednou jsem se zase cítila šťastná a spokojená 🙂

Prostě každá situace má 2 úhly pohledu - buď můžu být nasupená a hudrající mamka nebo spokojená mamka, která je vděčná za tohle úžasné dítě, které mne každý den učí být více laskavou, tolerantní a bezpodmínečně milující. Já si ve svém životě vybrala to druhé. Samozřejmě takhle to u nás není každý den - když pospícháme, když máme potraviny, které barví nebo se špatně perou - tak to si piště, že u chlapečka sedím a monitoruju a koriguju  🙂
A jak řešíte vy "domácí kalamity" milé maminky? 🙂 

krásný den Jana

Nedávno jsem se nachomítla k situaci, která mi utkvěla v hlavě a nemůžu přestat na ni myslet. Situace: malé dítě běží, zakopne a začne plakat. Reakce maminky: "Ježiši, to chvíli nemůžeš zůstat čistý?" Co jsi prosím dělal? Kam jsi koukal? Ukaž...to je dobrý. Pojď, ať stihneme ten autobus!" A malému chlapečkovi zatím tekly slzy a chytal se za kolínko. Přiznám se, že mi ho bylo neskutečně líto.. Vůbec nechci soudit jednání maminky - nevím jaký měla den, jak moc spěchali a vůbec.. Každopádně mě to motivovalo k zamyšlení, co si ten chlapeček asi z tohohle jednání vezme do budoucna. A druhá věc - proč si dospělí myslí, že vůbec jen tuší jak co malé dítě může bolet. Slýchávali jste doma taky někdy věty: Nebreč, nebo ti dám na zadek, abys měl/a důvod brečet. To už přeci nebolí. Bulí jenom ženský. Neplakej, to už je dobrý...apod.? Je zajímavé, že když dospělý řekne, že jej něco bolí nebo že mu není dobře - většinou se strhne vlna solidarity. Politují ho, pošlou ho k lékaři, nabídnou pomoc. Tak proč je to u dětí jinak? Proč maminky / tatínkové často nutí děti přestat plakat za každou cenu a učí je potlačovat jejich bolest a emoce? Napadá mě, že kdybych já byla tím chlapečkem - asi by mi spíš pomohlo, kdyby mi moje maminka řekla něco jako: " vidím, že jsi spadl a že pláčeš a držíš se za kolínko. To asi hodně bolí, co? To mi je líto. Víš, ale že moc spěcháme a potřebujeme stihnout autobus. Zvládneš teď k němu dojít a potom se na kolínko podíváme? A ideálně bych asi ještě chtěla pusu a obejmutí.. Při své práce terapeutky se často potkávám s tím, že lidé neumí vyjadřovat své pocity a emoce. Že se jich často bojí. To pak však má často za následek to, že lidé necítí naplnění ve svých vztazích, mají problém najít si toho "pravého partnera" nebo neumí komunikovat. Možná si řeknete, že komunikovat umí každý..ALE, já myslím komunikovat partnersky - bez manipulace, citového vydírání, nátlaku, asertivně..tak, aby jste se cítili dobře sami se sebou i s druhými. Maminky, tatínkové - jestli můžu poprosit - až zase ten Váš malý brouček spadne nebo prostě jen bude plakat - zastavte se a zkuste to s ním třeba trochu jinak. Dejte mu obejmutí, lásku a prostor se vyplakat a dát najevo svoje emoce. Řekněte mu, že je v pořádku plakat, když ho něco bolí a ať se klidně vypláče, že jste tu s ním a pro něj. Jen si sami vzpomeňte jak je někdy úlevné se vyplakat. 

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi Vám přeje Jana 🙂