S kočárkem v MHD: Tipy, triky a pravidla, která vám i okolí ulehčí cestování

Jakožto klasická městská rodina v poloze, kdy to máme do lesa pět a do centra deset minut, nemáme auto.

Muž se přepravuje na skůtru, protože to přes Prahu jinak nemá smysl, já jsem chronický neřidič – ani jsem se o řidičák nikdy nepokoušela, bojím se a například na otázku, kde je pravá a kde levá strana, zvedám ruku kterou píšu a podle toho se orientuji.
Na nákupy chodíme pěšky, na ty větší se občas s někým svezu nebo si půjčíme auto u někoho v práci.

Ačkoli jsem si představovala, jak se s dcerou budeme tulit když bude v nosítku, já budu házet nákup do batohu a až bude větší, bude na zádech radostně vyprávět zážitky z okolí, realita byla, jak už to tak bývá, jinde.
Já i Meda jsme nosítko nenáviděly a tak se moje noční můra, jak budu muset obtěžovat spolucestující, aby mi pomohli rvát kočár, jak se s ním nikam nevejdu, jak mi ujede každý druhý spoj než se někam dohrkám... zhmotnila.

Za dva roky popojíždění po nákupech a výletech tramvají a autobusy se ze mne stala málem profesionální řidička kočárů a ráda se podělím o všechny nasbírané hacky mé i jiných uživatelek Koníka, spolubrzditelek kočárů v městské hromadné dopravě.

Zásada číslo jedna pohybu s kočárem v městské džungli - dobrá kolečka!

Většina z nás má jako první kočárek nějakou dvou/tříkombinaci, což jsou z valné většiny kočáry s obříma kolama- velká výhoda na kostkách, na dlažbách, ale i při nájezdu do dopravního prostředku- zvláště pokud se zaaretují. 

Velká kola se málokdy v chodníku zaseknou, kočár péruje, parádně zvládá několikacentimetrový schod z nástupního ostrůvku do tramvaje nebo busu a absentuje neskutečně příšerný zvuk klapajících koleček například po zámkové dlažbě, se kterým se setkáte ihned jak vaše miminko vyroste kočárku hlubokému a ve většině případů zjistíte, že sportovní sedačka od dvojkombinace kterou jste si koupila s myšlenkou, že to bude váš jediný a báječný kočárek, je uplně k ničemu.

Sportovní korby bývají těžké, obří, nepraktické a tak z valné většiny přichází zklamání a následná koupě golfek nebo sporťáku- ty ovšem mívají kola i o polovinu menší a naučit se s nimi po dlažbách a rozmlácených chodnících jezdit je na několik dní- po mé puntíkaté dvojkombinaci jejíž sporťák byl příšerně hnusný, těžký a dceru rozčilovalo, že nevidí do stran, jsem koupila Bugaboo Cameleon a nyní jezdíme s Bugaboo Bee – menší kolečka už asi nevyrábí, ale vyváží to lehkostí a velkou open air, dcera má ráda rozhled a tak tahle sedačka na kolečkách vede.

Zásady nástupu a výstupu

Ze strachu jak budu muset obtěžovat zpruzelé okolí, aby mi pomohlo tahat kočár do tramvaje, opojená zkušeností, kdy jsem jako i hodně těhotná nikdy nedostala od spoluobčanů žádnou úlevu, ať už šlo o cestování kde mne nikdo nepustil sednout ani po požádání, nebo o stání ve frontách v obchodě nebo na poště, kde jsem omdlévala a nikdo mi nikdy nijak nepomohl, zásadně cestuji pouze nízkopodlažními spoji.

Předem si je najdu na internetu, většinou i cestu zpátky, a obvykle to vyjde- bohužel se někdy stane že nejede nízká jako by měla, ale i přestože bydlíme na periferii, obvykle je to otázka deseti maximálně patnácti minut.

Chápu, že pro ženy řidičky je to asi nepředstavitelný nesmysl, pro mne, co jsem celý život zvyklá čekat na tramvaj, protože moje mamka taky neřídí a táta byl pořád v práci, je to životní standard, který mne nijak neirituje.

Vysokými tramvajemi jezdím pouze, když se mnou jede muž, který kočár unese celý, anebo když s námi jede máma, která ho z nějaké strany vezme. Nikdy se nespoléhám na to, že mi někdo pomůže, a tak se bohužel nemohu podělit o žádnou historku s rvaním kočáru do schodů. Za dobu, co trávím čas čekám na nízké tramvaje, mi nabídli pomoc všehovšudy asi tři osoby, všechno ženy.

Na jejich obranu musím konstatovat, že i před mou kariérou matky jsem pochopila u žen řídící kočárky, že razí stejnou strategii jako teď já a pokud nebyla maminka vyloženě zoufalá, taky jsem se neangažovala.

Pří nástupu do nízké tramvaje nebo autobusu tam, kde není nástupiště upraveno na stejnou úroveň, je fajn zaaretovat si přední kolečka, aby se při dotyku s podlahou neprotočily a nástup byl hladký.

U nás na konci světa a rozmlácené konečné je to jistě třicet čísel rozdíl. A já to samozřejmě nikdy nedělám, protože jsem líná a s aretací neumím jezdit, a tak mám kočár omlácený od dveří a pokaždé se mi sveze tak, že mi jeho váha ve výšce zkroutí ruce.

Pokud je nástupiště zároveň s tramvají, je to paráda.

Při výstupu by mělo být pravidlem, že se v dopravním prostředku otočíte zády ke dveřím a s kočárkem vystoupíte pozadu. Ačkoli to dobře vím, někdy když je tramvaj přeplněná na to není prostor a já vyjíždím s kočárkem popředu, což je nebezpečné – několikrát se mi stalo že mi přední kolečka uvízly v díře mezi tramvají a nástupištěm a pokud by mi někdo nepomohl (v tomhle případě lidé reagují, protože chtějí nastoupit a vy to zdržujete, takže jsou ochotnější pomoci), nevyndala bych ho zezhora sama.

Při vystupování z autobusu se také často stává, že ačkoli je autobus nízkopodlažní, chodník je poměrně daleko a vysoko- také mi tam kočárek spadl anebo mi dcera, naštěstí na kšírách, visela z kočáru dolů, než jsem kočár dokázala zlomit ven.
Pokud by byl řidič nepozorný nebo nebyl nikdo, kdo mi pomohl zapadlý předek vyprostit, mohlo to špatně dopadnout. Dávejte si na to pozor!

Uživatelka LucaHot mi k výzvě, aby mi jiný mámy napsaly, jak se jim u nich jezdí, napsala přesně k tomuto: "U nás v České Lípě je MHD vyhradne o řidičích. Když je v pohodě, tak zastaví tak, že z chodníku krásně najedu rovnou do busu, vezme i víc kočárků a cestování je pohoda. Když je to nejaky morous, tak najede tak, ze při nastupovani maleho skoro vyklopim, ma reci, ze špatně stojím a překážím a nebo třeba nevezme víc jak jeden kočárek a to pak je cesta za trest.

Jsme malé město, takže uz maminky ví, který řidič je který a jak bude cesta probíhat.
Ale jinak všeobecně máme nízkopodlažní busy s dostatkem místa, dopravu zdarma pro doprovod s kočárkem. Pomoc od lidí je take jak kdy. A nastupuji dovnitř popředu a ven pozadu. Cesta vlakem je vždy příjemnější. Vždy někdo pomůže, průvodčí jsou úžasní."

Jízda v džungli

via GIPHY

Při jízdě dopravním prostředkem kočárek vždy zabržďuji, ale ne vždy to stačí. Proto ho většinou ještě držím rukou nebo i nohou, pokud sedím. Při prudkém zabrždění mají hlavně lehké kočáry tendenci se převracet, kamarádce se převrátil kočárek trojkolový, který nemá tak velkou stabilitu. Pozor na to.

Se spolucestujícími jsem nikdy neměla žádný problém. Nehorší bývají situace, kdy například v těch malinkých autobusech, jako jezdí u nás, je velmi málo místo a tři maminky s kočárky, které se touží vyvést k nám do kopce. Už se mi stalo že jsem se musela obětovat a jít pěšky, protože jsme se do autobusu nevešly. Ale mne to jen prospěje.

Maminka s nickem Ufonaut mi napsala k MHD na jihu:"Já jezdím s klukama hodně vlakem. Když jsem jezdila těhotná s pupkem jak vrata a s golfáčem, kde jsem měla rok a půl starého synka, měla jsem tyhle postřehy: chlapi - pětadvacet až cca pětačtyřicet jen mě viděli, tak zdrhali. Pomáhali povětšinou ženský všeho věku, senioři. V Brně v MHD jak kdy, spíš je narváno a není na kočárek místo. Začla jsem nosit v šátku, nebavilo mě se kohokoli doprošovat."

Já chápu. 

Pozor na to, že někteří cizinci v přeplněných „turistických“ linkách v centru mají tendenci chytat se kočárku. Stalo se mi to i jsem o tom od kamarádek slyšela několikrát, ale nepřišla jsem se na to, zda je to nějaký cestovní standard. Ačkoli jsem lidumil a mám v živé paměti nástrahy cestování v cizí zemi, nemám ráda když mi někdo cizí sahá na kočár. Navíc, pokud by tramvaj prudce brzdila, strhne vás padající návštěvník s sebou.

Nákupy, motorky, kola a jiné krámy s sebou na cesty

via GIPHY

Jakožto pěší pochozí bez auta s mužem často v práci, většinu nákupů zajišťuji sama, obvykle pěšky, někdy se svezu tramvají, když se mi nechce jít nebo spěchám. Teď když je dcera větší a vožení jí už moc nebaví, jezdíme častěji, abychom byly doma rychleji a mohly jsme jít ven.

Dříve, když byla Meda miminko a v kočárku byla ráda a i v něm spala, jsme chodily pěšky skoro všude, i přes deset kilometrů denně.
Za takového provozu člově vychytá spoustu možností, jak přenášet větší nákupy, věci k někomu na návštěvu, motorky a kola tam, kde se dají děti vypustit.

Tašky a kabelky

Kapitolou sama pro sebe jsou přebalovací tašky na kočárky. Na hluboké velké kočárky, kdy se sebou na výlet tahá půlka domácnosti, je jich nepřeberné množství, dle vkusu a cenové relace každé z nás.
Já jsem během těhotenství přibrala 36 kilo a porodila jsem dvou a půl kilové dítě - já v době, kdy dcera spí nenakupuji oblečení, já kupuji tašky na kočárky.
Svou první jsem dostala k prvnímu kočárku, byla v barvě, obrovská a velmi praktická.
K druhému Cameleonovi jsem jich měla několik. Moje obscese dosála úrovně, kdy jsem předělávala běžné kabelky a tašky na takové, co se dají pověsit na kočárek, v čemž pokračuji dodnes.
Na lehoučký Bugaboo Bee mám pouze organizér, kam dávám nejnutnější, moc věcí s sebou nevozíme.

                                Jedna z mých tašek a její obsah dokud byl vcelku
Na motorky a kola se prodává super popruh, který lze pověsit na kočárek.

Nejvíc úžasná věc pokud jste pěší nákupčí je taška ze síťoviny, která se suchými zipy připne na konstrukci a madla kočárku- vejde se do ní spoustu věcí. V obchodě tam hážu nákup a i si ho v ní odvezu.

Mohu tak koupit plnou tašku + to, co se vejde do spodního koše- jsem tak soběstačná i na několik dní, kdy nemusim pro něco jít.

Super vychytávky jsou taky různé háčky, které se na kočárek připevní. Díky nim vyrobíte z jakékoli kabelky kabelku na kočárek, anebo k nim připnete tašky. Já na ně často věším v obchodě pečivo, protože dcera vyžaduje svojí housku, a mám jí tam po ruce a nemusim jí hrabat v nákupu.

Ekonomika cestování mastnou tyčí

To, že jsme místo do auta investovali do domu a tak chodíme pěšky, a že si vážíme svého času a tak nestojíme v zácpách při cestách městech, ale jsme ochuzeni o pohodlnost velkých nákupů nebo výletů za Prahu, často zdůvodňujeme, že jsme taky hrozně ekologičtí - zatímco většina rodin má i dvě, tři auta, my máme starého skůtra na léto a každý dvě nohy. A legitky.

Taky je furt elegantnější vyprávět o ekologii a ekonomice cestování mastnou tyčí než říct že na auto jaký by jsme chtěli nemáme prachy a že já prostě řídit nebudu protože jsem dřevák.

V Praze si pořiďte průkazku „Průkaz dítě do 3 let“ 

Za poplatek 20 korun, rodný list a fotku dítěte dostanete legitku na rok, která opravňuje osobu doprovázející dítě k cestě zdarma. Jezdíte tak zadarmo a když vám někdo hlídá a je na cestách, průkaz je přenosný i na něj.

Skvělá věc. Oceňuji také, že DPP bylo tak moudré a nevyžaduje nějakou speciální dokladovou fotografii- naše Meda je na průkazce v pyžamu na gauči a nemuseli jsme absolvovat nějaké šílené focení miminka u fotografa nebo ve fotobuňce.

Průkaz platí rok a udělají vám ho na místech, kde se dá koupit OpenCard/Lítačka.

V jiných městech v republice je obvykle přeprava kočárku zdarma, maminka/jiný řidič ale platí obvyklou přepravní sazbu, hodně měst se ale Prahou inspirovalo.

Dětský pasažér a jak to mají jinde

Alespoň moje dcera nedává delší trasy. Pomáhá, když se může dívat ven, což jde nejlépe v těch nejnovějších prostředcích, které jsou hodně prosklené nebo v harmonikách, kdy vidí ven dveřmi, které se zrovna neotvírají.
Ideální je podávat jí několik chodů pokrmů, na ukazování věcí je ještě moc malá a kromě hafhaf jí nezajímá nic.

Často si vybere svou oběť, kterou nepřetržitě sleduje dokud neopoutá její pozornost. Ideálně to jsou babičky, se kterými si pak musím povídat o vnoučátkách a o tom, jak je vše drahé. Minule sahala na zadek klukovi co stál nad námi.

Super bylo období, kdy její největší zábavou bylo prdění na pusu. Dvacet minut cesty, kdy uslimtaný kojenec nonstop první do rytmu byla velmi příjemná cesta.

V té době ovšem ještě šla krotit hračkami, pokud jí to přestalo bavit, dnes jsem bezradná pouze s podáváním rohlíků, křupek a pitíček.

Uživatelka z Koníka A_Vav píše o tom, jak to mají na severu:"Já jezdím jak MHD tak dálkovou dopravou dá se říci pravidelně ... Nikdy jsem u nás v ústeckém kraji neměla problém (jen s jedním řidičem, ale blbec se najde všude) .... S mhd mám tu čest více méně v Mostě a můžu říct, za mě paráda - busy nízkopodlažní, řidiči zastavují tak jako všude jak se jim to povede, ale kočárky jsou naštěstí dnes lehké tak i to poponesení o jednoho kruku se dá ... U nás zelené busy (dálková doprava) také nízkopodlažní, zastavují zase jak se jim to povede"

Netyka popisuje stav příměstské dopravy:„Já kolikrát radši jedu dopravou než autem Tam to malej nesnáší, jak musí být připoutanej. Teda nejlepší je za nás vlak. Jezdíme s ním do Prahy. Kočárek necháme v určeném místě a procházíme se po vlaku. V autobuse zvládáme max. hodinu. Tam se přece jenom musí sedět na místě.
Jinak vždycky jsem měla kliku na ochotné lidi, co mi s kočárkem pomohli. Teď s golfáčem si ho urvu případně i sama. Jo a ještě naše zábava při cestování je jídlo. Takže já vždycky s sebou nabalím krabičky - s křupkama, nakrájeným ovocem, zeleninou - a s tím pak cestujeme. Hračky se mi moc neosvědčili, většinou je chtěl někam házet. Snad jenom pohyblivá knížka od Svojtky na chvíli zabaví. „

Jezdětě sockou!

Snad jsem vám v tomto malém průvodci ježděním sockou něco málo poradila a neodradila vás od šetření času v zácpách a mírnění smradů z aut, když budeme všichni smrdět v jedné tramvaji.

Buďte opatrné, ať vám nepadají kočárky a ať neutratíte všechno za tašky.

via GIPHY

Obrázky: travelswithbaby.com, flickr.com, giphy.com, soukromý archiv autorky

#materstvi #cestovani #kocarek