Stůj si za svým - je to tvůj porod!

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.

Každopádně, dívka se v odpoledních hodinách přesunula na porodní sál a ještě ten den porodila.

Jak jsem byla naivní, když jsem si říkala, jak musím v noci spát – nešlo to, byla jsem nervózní a myšlenky mi v hlavě proudily neskutečnou rychlostí. Půlku noci jsem tedy strávila koukáním na Volejte věštce, což byl jediný program, který zde fungoval.

Ráno mi doktor zavedl první tabletku a dopoledne dorazil manžel. V poledne na kontrole jsem byla bez bolestí otevřená na 4 prsty. Stěhovala jsem se tedy na porodní sál, kde jsem byla seznámena s tím, co se kde nachází a poté poslána do sprchy. Tou dobou už bolesti přicházely, ale nebylo to nic hrozného. Po dvou hodinách, kdy nás nechaly, kromě jedné kontroly, s manželem o samotě, jsem byla otevřená na 6 prstů a pan doktor pronesl, že pokud se ne nerozjede, napíchnou mi oxytocin, abychom tu nebyli do zítra. Měla jsem načteno a hned, jak dr. zmizel za dveřmi, začala jsem manželovi skučet, že to nechci. Nakonec jsem však jako hloupá prvorodička, která se bála, aby se k ní poté, co si dovolí říct vlastní názor, nechoval personál zle, svolila.

Bolesti, jaké po chvilince začaly, byly mírně řečeně ukrutné. Řekla bych, že něco vydržím, ale tohle bylo opravdu, jako by vám v těle praskaly kosti. Smířeně jsem se pohupovala na míči, napojená na monitor. Když přišla sestra, konstatovala, že dítěti se nelíbí, když sedím, ať vstanu. Vstala jsem a ona odešla s tím, že dáme deset kontrakcí a půjde se na to.

Už první kontrakce ve stoje, mě absolutně vyčerpala. Řekla jsem sestře, že takhle nemůžu a ona, že budu muset. Skončila jsem v manželově objetí, visící jako hadrová panenka, odevzdávající se bolesti a plně spolehající na jeho oporu, protože mé nohy vypověděly službu.

Po deseti kontrakcích jsem vylezla na křeslo a tlačení bylo opravdovým vysvobozením. Na pár zatlačení byl náš první syn venku. Přiznám se, že vše, co bylo po porodu, mám v mlze. Vůbec jsem nevěděla, že jsem měla malého u sebe.

Krom jednoho stehu jsem byla bez poranění, přesto by můj pobyt na šestinedělí vydal na pořádné drama... možná komedii.

Druhé těhotenství přišlo poměrně brzy. Chtěli jsme děti v rozmězí dvou let a jsou od sebe 22 měsíců. Otěhotněla jsem po třech měsících klidného snažení.

Tentokrát mě nevolnosti potrápily pouze dva týdny, ale za to pořádně. Znovu jsem také měla těhotenskou cukrovku a s tím i hrozící opětovné vyvolání porodu.

Byla jsem chytřejsí a na kontrole v poradně, asi týden před termínem jsem požádala doktorku o Hamiltona. Témeř to nebolelo a v zápětí mi začaly kontrakce. Trvalo to až do večera, kdy jsme nevěděli, jestli jo, nebo ne. Nakonec jsme si šli lehnout. V noci jsem se vzbudila s bolestmi, při kterých se mi kroutily prsty na nohách, ale pouze v leže. Abych nerušila manžela a syna, vylezla jsem z postele a sedla si k pc, kde jsem střídala základní Windowsovké hry, a přitom si zapisovala bolesti. Zdály se vcelku pravidelné, s různou intenzitou... no a najednou zase nic. Ukončila jsem tedy Hledání min, abych se vrátila do postele.

Druhý den, kdy se nepravidelné a různě silné kontrakce opakovaly, jsme se rozhodli raději zajet do nemocnice. S ničím jsem nepočítala, takže když se mě doktor po vyšetření zeptal, co chci slyšet, odpověděla jsem, že mám svátek, a že už chci rodit. Vesele mi oznámil, že tedy rodím a jsem otevřená na 5 cm. Sdělila jsem mu, že odvezeme syna k rodičům až ho nakrmím a potom se vrátím. Divím se, že mu tehdy nevypadly oči, jak je vyvalil... no, oznámil mi, že už určitě nikam nepojedu a já se rozbrečela – první odloučení od prvorozeného syna, najednou mi to došlo. Tak jsem se za pláč omluvila, dala instrukce manželovi a šla rovnou na sál.

Během vyplňování papírů získaly kontrakce na pravidelnosti, ale byly mírné a já si vesela psala s kamarádkou.

Manžel dorazil po dvou hodinách, kdy jsem zrovna seděla ve sprše, ale pořád jsem se cítila dobře... možná trochu moc rozmočená, proto jsme se raději odebrali na pokoj. Všechny kontrakce jsem prodýchavala opřená o parapet a moje nohy je s klidem zvládaly – žádný pocit lámaných kostí. Samotnou mě proto překvapilo, když jsem začala cítit tlak. Manžel zavolal sestřičku, že už se mi chce tlačit a ona sama byla celá udivená, nejspíš protože jsem se pořád zvládla usmívat.

A ano, opravdu to bylo tady – sedm centimetrů. Praskli mi vodu a následovala jedna jediná, opravdu šílená konrakce na boku... zpět na záda a poslední tři zatlačení... všechno, co bylo potom si pamatuji, jako by to bylo včera – o tyto vzpomínky mě oxytocin neokradl.

Každopádně chci tímto poradit všem prvorodičkách: Stůjte si za svým, je to váš porod a nikdo vám nemá, co určovat, pokud nejste vy, či vaše dítě v ohrožení.