• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
melinkaproch
24. pro 2017
Kluci ještě spí, mamka už se chystá :blush:... Jo, tak jsem se dneska holky vyfesakovala... a doufám, že to bude samý like, protože jinak budu na Vánoce smutná :joy:... Ne, vážně... Jdu se pochlubit, jak jsem se hodila do gala a popřát všem stejně připraveným maminkám, co jdou na sebe navléknout ještě zástěru a nechat make up zaprskat olejem od řízků krásné Vánoce a pohled na zářivá očka těch našich broučků a berusek.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
15. pro 2017
Sněží... A ta radost v dětských očích... K nezaplacení :heart_eyes::heart_eyes::heart_eyes::heart_eyes:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
Zpráva byla změněna 14. pro 2017
Holky, možná je to od některé z vás a já doufám, věřím, že se mé ohromné díky dostane ke správnému člověku, protože mě to neskutečně zahřálo u srdce... Teď už se jen těším, až si knihu prolistuji, protože byla úspěšná - a to i díky vám... dočkala se tištěného vydání a mně se tak splnil velký sen :heart_eyes:... Takže velké poděkování vám všem, které jste mě podpořily :heartbeat:
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
melinkaproch
9. pro 2017
Tři z mých pěti chlapů...aneb my nemůžeme mít normální fotku :sunglasses::grin:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
23. zář 2017
I v tom letošním podzimu se najdou pekne dny, jen škoda, že jich není více... každopádně není nad to, když se mrňata unaví venku na zahradě...:sunglasses:
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
melinkaproch
11. zář 2017
#priznani_matky_na_materske
Miluji svoje děti... hlavně v době, kdy už spí. :D
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
Zpráva byla změněna 11. zář 2017
Tak hlásím, kočky, že naše strašidelné básničky jsou na světě. Zatím mají pouze el. podobu, ale časem snad se dočkají i pořádného voňavého vydání. :slight_smile: I tak mám velikou radost.
Co říkáte na obálku? :D :slight_smile:
https://www.databazeknih.cz/knihy/kytice-zmaren...
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
6. zář 2017
Když je na vás satkovani složité :grinning:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
27. srp 2017
Kam se hrabou Tom a Jerry :grinning:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
Zpráva byla změněna 24. srp 2017
Poprvé v životě jsem nedokázala dokoukat film a musela ho s ubulenyma očima vypnout - byl to film Květ pouště. A o to horší je, že se tohle skutečně na světě děje; že matka drží maličkou dcerku, když jí krutě ubližují. Je mi z toho těžko.
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
27. črc 2017
Občas jsem si říkala, ale jo, něco tam bude... tak nic, je celý po tátovi. :grinning:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
Zpráva byla změněna 28. čer 2017
Jsme připraveni na zimu :slight_smile:
jitrocelový sirup na průdušky (tmavě zelený)
lipový sirup na teplotu (tmavší žlutý)
zázvorový na imunitu a nachlazení (světle žlutý)
a sirup z vlčího máku na dráždivý kašel a uklidnění (červený) :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
27. čer 2017
Když příroda léčí - příprava na zimu. Lipový sirup na teplotu hotový a jitrocel na sirup na kašel připravený :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
Zpráva byla změněna 15. čer 2017
Omlouvám se, snad nikoho nepohorším, ale toto je mé vyjádření ke stavu, do jakého se dostává naše kultivovaná Evropa. Vím, že názory se ruzní a mnoho lidí vnímá ilegální přistěhovalce (uprchlíky) jako chudáky... a ano, někteří si vskutku prožili peklo, ale kolik bolesti nám přinesl jejich příchod? Kolik krve Evropanů a slz jejich příbuzných už teklo? Už z toho mám opravdu noční můry (viz. báseň) a můj názor je, že pokud to takhle půjde dál, skončí v tom pekle celá Evropa, protože my jsme přeci humánní a nebudeme bojovat... budeme se pouze na ty hrůzy dívat. PS: Je to pouze můj názor a respektuji všechny ostatní. Jen se bojím o budoucnost, ve které budou žít naše děti a nějak mě přepadl splín. Sama však nedělám nic, jenom remcám. :slight_smile: Ale co bych také mohla, že? Tady už lid nevládne :/

Bylo ráno, a i přes oči otevřené
viděla jsem stále děs ve tváři své matky.
Byl to jen sen, tišila jsem srdce své,
i mysl, ve které noční můra způsobila zmatky.

Pořád jsem ale hleděla na ten kopec,
který byl plný obětí války nové,
kde mrzačili lidská těla muži...
v ruce tyče ocelové.

Klečící lidé, žadonící o milost
a mezi nimi spatřila jsem maminku.
Netrvalo dlouho, abych na ni měla
jen poslední, krutou vzpomínku.

A já pouze seděla skrytá,
s pláčem jsem objímala své dva syny.
To pro jejich ochranu jsem matce nepomohla
a teď mě navždy čeká pocit viny.

Bylo to tak skutečné,
cítila jsem strach i bolest.
Cítila jsem všechno,
co by mohla nová válka donést.

Probudila jsem se z té noční můry,
ach ano, byl to jenom sen.
Jenže jak blízko k němu
nás sune každý další den?

A o kolik menší na tom budu mít podíl,
když jenom mlčím nebo doma běduji?
O kolik menší bude moje vina,
když zemi řítící se do záhuby pouze sleduji?
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
10. čer 2017
Kdybych někdy padla na dno, oni jsou tím důvodem, proč se nebudu litovat, ale seberu síly, abych se mohla pořádně odrazit. Miluji je tak moc, jak jen matka dokážete milovat... ale teď jsem ráda, že už spí :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
1. čer 2017
Tak tady na tom mrňousovi jsem napsala všechny své tři knihy... nevadí, že je to děsný křáp, že mu dosloužila baterka a musí být skoro pořád v proudu, ani že mu chybí ucho, o které přišel při pádu z auta, kde ho manžel zapomněl. Tohle je můj věrný přítel pro všechny nápady... Tak jdeme společně do čtvrté :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
31. kvě 2017
Spíme na supermana:grinning:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
29. kvě 2017
Krásy života

I rozkvetly zahrady,
jen aby dívky oči potěšily,
a aby svou krásou
její vzlyky utišily.

Pročesala prsty trávu,
která se zelenala,
že ani ze štětců malířů,
nic takového nepoznala.

A oči upřela k nebi,
které bylo modřejší než tůňka v lese,
a dokonce více než ten pramen,
který sebou melodii nese.

Z keře růžového,
utrhla květ vonící a rudý,
který tak ochotně
ochraňoval ostrý trn tvrdý.

Do úst vložila jednu třešničku barvy krve,
toho sladkého plodu třešně,
a potom všem, co v zahradě viděla, chtěla víc...
věděla, že chce žít ještě.

I vstala dívka,
a z tváří setřela si slzy.
Jedině to pro koho je vyplakala,
ji teď velmi mrzí.

Přeji pěkný večer :slight_smile: MM
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
26. kvě 2017
Rozdělení jablka u nás doma - děti x máma :sweat_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
Zpráva byla změněna 25. kvě 2017
Nesuď druhého, pokud jsi neprožil jeho život...

Poutnice

Prošla jsem údolím
temným jako sama noc,
kde ani když křičíte,
nikdo nejde na pomoc.

Prošla jsem rájem
oděným do barev duhy,
kde všechny zlé pocity,
jsou skryty pláštěm mlhy.

Prošla jsem světem,
plným sytých tónů strastí i radostí,
kde lidé sami ničí se,
kvůli vlastní hrdosti.

Vracela jsem se na všechna ta místa
neschopná se rozhodnout,
kde mám svou duši zanechat,
kde by jen měla spočinout.

Vrátila jsem se do pekla
plného zmučených těl,
kde červi vylezají z bílých lebek
a pach mrtvol všude čpěl.

Vrátila jsem tam
do toho království ďáblů,
protože teprve až pochopím utrpení jiných,
potom možná vlastní úděl najdu.
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
24. kvě 2017
Tak jsem se na to holky vrhla a založila si stránky, abych to tu nezahltila. http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/ Bude to trochu přehlednější. Jsou tam ukázky z obou knih - delší než ty, co jsou dostupné na netu, tak na to můžete mrknout :slight_smile:
Postupně tam dodám i básničky :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
24. kvě 2017 Čtené 26x

Dodatek pro ty, kdo četl knihu :slight_smile:

Pomsta čarodějnic – z pohledu Anny (Mariina „zrada“)

Jak jsi mohla, sestřičko? Křičela jsem uvnitř, zlomená pocitem zrady. Stála jsem tam a sledovala Marii, jak pomáhá té odporné ženské ven z domu. Ukrytá pod rouškou tmy vylézala i se svými dětmi ven oknem a prchala se ukrýt... má vlastní sestra ji skrývala přede mnou – ženu, která kdysi křičela, aby nás upálily spolu s naší matkou. Vražedkyni!

Cítila jsem, jak mi hněv prostupuje celým tělem, pálil mě až v prstech a moje oči se zalévaly horkými slzami, které žárem ihned zase vysychaly. Kůže mi po celém těle zářila, jak se všechna ta bolest snažila dostat ven v podobě plamenů, které by ji snad mohly, aspoň z části spálit.

Sestra stála před domem a nechala zem, aby ho strávila, jako by to byla shnilá rostlina, ne kamenná stavba. 

Vracela se, a já měla chuť, zahrnout ji výčitkami, pro které jsem měla pádný důvod – z naší pomsty se stávala má pomsta. Moje drahá Marie, poznala jsi lásku a zapomněla na bolest, jakou nám lidé způsobili.

Ale milovala jsem svou sestru, a nemohla jsem připustit, že ji ztratím. Nicméně jsem byla rozhodnutá situaci vyřešit po svém, avšak teď nebyla vhodná chvíle... teď jsem se musela uklidnit.

Sotva se mi to podařilo, než Marie zdolala kopec a ocitla se přímo přede mnou. Nečekala na nic, popadla mě za ruku, aniž by řekla jediné slovo a táhla mě odsud pryč. Nezastavila, dokud jsme nebyly dost daleko od nebezpečí, které způsobila vlastní vinou, a o kterém mi nikdy nehodlala říci.

Vyčkávala jsem, dokud sestra nepropadla spánku a naštěstí to netrvalo dlouho. Tohle bude ještě náročná noc. 

Jakmile jsem si byla jistá, že tvrdě spí, vyrazila jsem zpátky. Celá vesnice byla na nohou. Muži brousili své kosy a ze stodoly brali cepy. Jedna rána by přerazila člověku páteř. Všechny ty nástroje chystali na mou sestru. Hon na čarodějnice opět začíná, ale tentokrát ho ukončím ještě v zárodku. Všichni musí zemřít – nesmí zůstat jediný svěděk, který by vypověděl, co se stalo. 

Sestupovala jsem z kopce a nechala všechen ten hněv, který se ve mně nahromadil vypuknout. Vlasy i oči mi žhnuly a z rukou šlehaly malé plameny. Semknula jsem ruce v pěst a zatlačila je zpět do svého těla. 

Lidé se zatím sešli v jednom z domů, kde se nejspíš domlouvali, jak Marii umučí. Ale to se nikdy nestane.

Přitiskla jsem ruce na kamennou stěnu domu, a začala ji rozpalovat. Šlo to rychle a dřevěná střecha byla rázem v plamenech stejně jako všechny dveře, které by mohly posloužit k úniku. Nyní sami okusí, jaké je to hořet.

Panika a řev... nepřestala jsem, ani když jsem slyšela dětský pláč, naopak jsem přinutila své ruce, aby to všechno již ukončily – upekla jsem ty lidi zaživa, ale netrpěli dlouho. 

S nadějí, že se sestra ještě nevzbudila, jsem se vypravila na místo, kde jsme se utábořily. Blížilo se svítání, ale na tom nezáleželo, stejně bych dnes již neusnula.

Když se Marie vzbudila a upřela na mě pohled, zdálo se tajemství, které jsem před ní měla jako tížívý kámen, který mi tlačil na hrudník. Chodila jsem tam a zpět. Špatně se mi dýchalo. Potřebovala jsem od své sestry slyšet, že to, co jsem udělala bylo správné, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Několikrát jsem otevřela ústa, abych začala, ale rychle jsem je zase zavřela, protože jsem náhle měla v krku tak sucho, že mi tam uvázla všechna slova.

Celý den jsme se bezcílně potulovaly, a i když jsem to nenáviděla, bylo to lepší než odpočívat, protože jsem se musela soustředit, aspoň na to, abych někde nezakopla. Ještě lepší bylo rozptýlení při lovu zajíce – bylo to rychlé – jeden smrtelný zásah bleskem, který jsem stáhla z oblohy. Stačilo by trochu přidat a byl by rovnou pečený. Jak ironické, že mi bylo toho mrňavého huňatého stvoření více líto, než těch mizerných lidských životů.

Kde jsou vůbec další z vrahů naší matky? Zbývají poslední, a snad potom konečně najdeme klid. Znovu jsem viděla před očima holohlavou ženu s rozdrcenými klouby, přivázanou k dřevěnému kůlu.

Uhlířská Lhota, ano, tam jsou. Mariiny úžasné schopnosti nám vždy pomohly snadno najít cíl. Znovu mé tělo naplnil vztek, ale také obrovská touha spálit jejich těla na popel. 

K večeru jsme si našly bezpečné místo k přenocování a povečeřely zbytek zajíce. Tiše jsem sledovala Marii, jak jí, a občas se na mě opatrně usměje... odpustila jsem jí tu zradu. Přesunula jsem se vedle ní a pevně ji objala. Milovala jsem svou sestru.

„Co se děje, Anno?“ hleděla na mě s obavami a já věděla, že teď nebo nikdy.

„Vím, co jsi udělala, Marie... nebo spíš neudělala,“ soukala jsem ze sebe. Myslela jsem si, že to bude snazší.

„O čem to mluvíš?“

„Myslíš, sestřičko, že bych tě tam nechala samotnou? Znám tvou citlivou povahu. Sledovala jsem tě od okamžiku, kdy jsi myslela, že jsem už pryč. Nejprve jsem věřila, že jsi to dokázala, ale když jsem spatřila tu ženskou vylézat z okna... vůbec jsem tě nechápala. Jak jsi mě mohla takhle zradit, Marie?“ drala se ze mě náhle slova úplně bez přemýšlení. „Kvůli ní? Vždyť ona si hrála na naši přítelkyni a potom si přála, abychom shořely spolu s matkou,“ sotva jsem ovládala svůj hlas, který nabíral na intenzitě.

„Aničko, nebyla jsi tam – ty jsi neviděla ty maličké děti, jak byly vyděšené. O co bychom byly lepší než ona, kdybychom je připravily o matku. Stačí snad, že zemřel jejich otec. Vždyť to je dostatečný trest,“ snažila se mě sestra uklidnit.

„Ty to vůbec nechápeš. Myslíš si, Marie, že v okamžiku, kdy by opustila skrýš, by se nerozeběhla, aby vypověděla, co se stalo?“ připravovala jsem ji na informaci, kterou jsem jí chtěla sdělit.

„Na to jsem nemyslela.“

„Nemusíš se strachovat, vše jsem vyřešila,“ sledovala jsem, jak Marie při mých slovech celá zbledla.

„Jak to myslíš?“ hlesla.

„Když jsi usnula, vrátila jsem se na to místo. Blanka vše již samozřejmě vykládala sousedům, kteří se sešli v jednom z domů. Celí rozhořčení plánovali, jak tě najdou a předají inkvizitorovi. Zapálila jsem dům se všemi, kdo byli uvnitř. Ti, kteří utekli, zemřeli venku,“ pokrčila jsem rameny a věřila, že to pochopí.

„A co ty děti, Anno?“ viděla jsem, jak se jí do očí derou slzy.

„Nemohla jsem jim pomoci,“ odbyla jsem ji proto.

„Mohla,“ vzdychla tiše. „Mohla,“ sestřin hlas byl plný bolesti. „Anno, vždyť ty jsi nejmocnější člověk na světě! Mohla jsi je ušetřit. Ty děti byly nevinné!“ teď už křičela.

„Stejně by z nich vyrostly stejné stvůry, jako byli jejich rodiče,“ stála jsem si za svým. 

„Vypadni, Anno,“ zasyčela.

„Cože?“ musela jsem špatně slyšet.

„Vypadni,... jdi pryč Anno! Už tě nechci nikdy vidět. Co jsi to za člověka? Něco takového by má sestra nikdy neudělala,“ ne, slyšela jsem dobře, ale nedokázala jsem to nějak vstřebat. „Tak jdi už!“ 

Sestra plakala a křičela. Upírala na mě pohled, ve kterém se mísil vztek s bolestí... nenáviděla mě. Všechno jsem to přeci dělala pro ní a tohle mám za to? Odhání mě od sebe... Dobře, sestřičko, tak já půjdu. Zmizela jsem v lese, a nechala sestru žít svůj lepší život...

Čti celý článek
melinkaproch
Zpráva byla změněna 24. kvě 2017
Tak jedna kapitola z pohledu Anny @beveron ;) Děkuji za nápad . Kdo četl bude vědět - je z konce knihy. Není moc dlouhá, abych to tu nezahltila :slight_smile: Spíš jen proto, aby bylo jasné, jak to vnímala Anna.

Pomsta čarodějnic – z pohledu Anny (Mariina „zrada“)

Jak jsi mohla, sestřičko? Křičela jsem uvnitř, zlomená pocitem zrady. Stála jsem tam a sledovala Marii, jak pomáhá té odporné ženské ven z domu. Ukrytá pod rouškou tmy vylézala i se svými dětmi ven oknem a prchala se ukrýt... má vlastní sestra ji skrývala přede mnou – ženu, která kdysi křičela, aby nás upálily spolu s naší matkou. Vražedkyni!
Cítila jsem, jak mi hněv prostupuje celým tělem, pálil mě až v prstech a moje oči se zalévaly horkými slzami, které žárem ihned zase vysychaly. Kůže mi po celém těle zářila, jak se všechna ta bolest snažila dostat ven v podobě plamenů, které by ji snad mohly, aspoň z části spálit.
Sestra stála před domem a nechala zem, aby ho strávila, jako by to byla shnilá rostlina, ne kamenná stavba.
Vracela se, a já měla chuť, zahrnout ji výčitkami, pro které jsem měla pádný důvod – z naší pomsty se stávala má pomsta. Moje drahá Marie, poznala jsi lásku a zapomněla na bolest, jakou nám lidé způsobili.
Ale milovala jsem svou sestru, a nemohla jsem připustit, že ji ztratím. Nicméně jsem byla rozhodnutá situaci vyřešit po svém, avšak teď nebyla vhodná chvíle... teď jsem se musela uklidnit.
Sotva se mi to podařilo, než Marie zdolala kopec a ocitla se přímo přede mnou. Nečekala na nic, popadla mě za ruku, aniž by řekla jediné slovo a táhla mě odsud pryč. Nezastavila, dokud jsme nebyly dost daleko od nebezpečí, které způsobila vlastní vinou, a o kterém mi nikdy nehodlala říci.

Vyčkávala jsem, dokud sestra nepropadla spánku a naštěstí to netrvalo dlouho. Tohle bude ještě náročná noc.
Jakmile jsem si byla jistá, že tvrdě spí, vyrazila jsem zpátky. Celá vesnice byla na nohou. Muži brousili své kosy a ze stodoly brali cepy. Jedna rána by přerazila člověku páteř. Všechny ty nástroje chystali na mou sestru. Hon na čarodějnice opět začíná, ale tentokrát ho ukončím ještě v zárodku. Všichni musí zemřít – nesmí zůstat jediný svěděk, který by vypověděl, co se stalo.
Sestupovala jsem z kopce a nechala všechen ten hněv, který se ve mně nahromadil vypuknout. Vlasy i oči mi žhnuly a z rukou šlehaly malé plameny. Semknula jsem ruce v pěst a zatlačila je zpět do svého těla.
Lidé se zatím sešli v jednom z domů, kde se nejspíš domlouvali, jak Marii umučí. Ale to se nikdy nestane.
Přitiskla jsem ruce na kamennou stěnu domu, a začala ji rozpalovat. Šlo to rychle a dřevěná střecha byla rázem v plamenech stejně jako všechny dveře, které by mohly posloužit k úniku. Nyní sami okusí, jaké je to hořet.
Panika a řev... nepřestala jsem, ani když jsem slyšela dětský pláč, naopak jsem přinutila své ruce, aby to všechno již ukončily – upekla jsem ty lidi zaživa, ale netrpěli dlouho.
S nadějí, že se sestra ještě nevzbudila, jsem se vypravila na místo, kde jsme se utábořily. Blížilo se svítání, ale na tom nezáleželo, stejně bych dnes již neusnula.

Když se Marie vzbudila a upřela na mě pohled, zdálo se tajemství, které jsem před ní měla jako tížívý kámen, který mi tlačil na hrudník. Chodila jsem tam a zpět. Špatně se mi dýchalo. Potřebovala jsem od své sestry slyšet, že to, co jsem udělala bylo správné, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Několikrát jsem otevřela ústa, abych začala, ale rychle jsem je zase zavřela, protože jsem náhle měla v krku tak sucho, že mi tam uvázla všechna slova.
Celý den jsme se bezcílně potulovaly, a i když jsem to nenáviděla, bylo to lepší než odpočívat, protože jsem se musela soustředit, aspoň na to, abych někde nezakopla. Ještě lepší bylo rozptýlení při lovu zajíce – bylo to rychlé – jeden smrtelný zásah bleskem, který jsem stáhla z oblohy. Stačilo by trochu přidat a byl by rovnou pečený. Jak ironické, že mi bylo toho mrňavého huňatého stvoření více líto, než těch mizerných lidských životů.
Kde jsou vůbec další z vrahů naší matky? Zbývají poslední, a snad potom konečně najdeme klid. Znovu jsem viděla před očima holohlavou ženu s rozdrcenými klouby, přivázanou k dřevěnému kůlu.
Uhlířská Lhota, ano, tam jsou. Mariiny úžasné schopnosti nám vždy pomohly snadno najít cíl. Znovu mé tělo naplnil vztek, ale také obrovská touha spálit jejich těla na popel.

K večeru jsme si našly bezpečné místo k přenocování a povečeřely zbytek zajíce. Tiše jsem sledovala Marii, jak jí, a občas se na mě opatrně usměje... odpustila jsem jí tu zradu. Přesunula jsem se vedle ní a pevně ji objala. Milovala jsem svou sestru.
„Co se děje, Anno?“ hleděla na mě s obavami a já věděla, že teď nebo nikdy.
„Vím, co jsi udělala, Marie... nebo spíš neudělala,“ soukala jsem ze sebe. Myslela jsem si, že to bude snazší.
„O čem to mluvíš?“
„Myslíš, sestřičko, že bych tě tam nechala samotnou? Znám tvou citlivou povahu. Sledovala jsem tě od okamžiku, kdy jsi myslela, že jsem už pryč. Nejprve jsem věřila, že jsi to dokázala, ale když jsem spatřila tu ženskou vylézat z okna... vůbec jsem tě nechápala. Jak jsi mě mohla takhle zradit, Marie?“ drala se ze mě náhle slova úplně bez přemýšlení. „Kvůli ní? Vždyť ona si hrála na naši přítelkyni a potom si přála, abychom shořely spolu s matkou,“ sotva jsem ovládala svůj hlas, který nabíral na intenzitě.
„Aničko, nebyla jsi tam – ty jsi neviděla ty maličké děti, jak byly vyděšené. O co bychom byly lepší než ona, kdybychom je připravily o matku. Stačí snad, že zemřel jejich otec. Vždyť to je dostatečný trest,“ snažila se mě sestra uklidnit.
„Ty to vůbec nechápeš. Myslíš si, Marie, že v okamžiku, kdy by opustila skrýš, by se nerozeběhla, aby vypověděla, co se stalo?“ připravovala jsem ji na informaci, kterou jsem jí chtěla sdělit.
„Na to jsem nemyslela.“
„Nemusíš se strachovat, vše jsem vyřešila,“ sledovala jsem, jak Marie při mých slovech celá zbledla.
„Jak to myslíš?“ hlesla.
„Když jsi usnula, vrátila jsem se na to místo. Blanka vše již samozřejmě vykládala sousedům, kteří se sešli v jednom z domů. Celí rozhořčení plánovali, jak tě najdou a předají inkvizitorovi. Zapálila jsem dům se všemi, kdo byli uvnitř. Ti, kteří utekli, zemřeli venku,“ pokrčila jsem rameny a věřila, že to pochopí.
„A co ty děti, Anno?“ viděla jsem, jak se jí do očí derou slzy.
„Nemohla jsem jim pomoci,“ odbyla jsem ji proto.
„Mohla,“ vzdychla tiše. „Mohla,“ sestřin hlas byl plný bolesti. „Anno, vždyť ty jsi nejmocnější člověk na světě! Mohla jsi je ušetřit. Ty děti byly nevinné!“ teď už křičela.
„Stejně by z nich vyrostly stejné stvůry, jako byli jejich rodiče,“ stála jsem si za svým.
„Vypadni, Anno,“ zasyčela.
„Cože?“ musela jsem špatně slyšet.
„Vypadni,... jdi pryč Anno! Už tě nechci nikdy vidět. Co jsi to za člověka? Něco takového by má sestra nikdy neudělala,“ ne, slyšela jsem dobře, ale nedokázala jsem to nějak vstřebat. „Tak jdi už!“
Sestra plakala a křičela. Upírala na mě pohled, ve kterém se mísil vztek s bolestí... nenáviděla mě. Všechno jsem to přeci dělala pro ní a tohle mám za to? Odhání mě od sebe... Dobře, sestřičko, tak já půjdu. Zmizela jsem v lese, a nechala sestru žít svůj lepší život...
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
Zpráva byla změněna 24. kvě 2017
I zamračená rána mohou být úžasná :heart_eyes: skvělá inspirace pro psaní :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
23. kvě 2017
@lilulilu http://www.ereading.cz/cs/eknihy/25976/az-vyjde... tady jsem našla delší ukázku - cca 40 stran, tam bylo myslím jenom 15 :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
22. kvě 2017
Tak holky Pomsta čarodějnic má sestřičku - Až vyjde slunce šlo dnes "ven"... Nečekala jsem to tak brzy, ale mám neskutečnou radost a všem, kdo mě tu podporoval, moc děkuji :slight_smile: Dneska se opiju :grinning:... Jste zlaté a já si toho opravdu vážím :slight_smile: Děkuji...
http://www.databazeknih.cz/knihy/az-vyjde-slunc...
https://www.kosmas.cz/knihy/231732/az-vyjde-slu...
na Kosmas je ukázka :slight_smile:

Ještě jednou děkuji za podporu :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
21. kvě 2017
Můj návrh obálky neuspěl, a vlastně mohu být ráda, protože v nakladatelství to prostě umí lépe :slight_smile: a v týdnu už jde kniha ven :slight_smile: Těším se jak malá a doufám, že se bude líbit aspoň stejně jako Pomsta čarodějnic. :slight_smile: Až vyjde přidám více info :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
melinkaproch
15. kvě 2017 Čtené 60x

aneb, když si spisovatelka potřebuje vyčistit hlavu :slight_smile:

O perníkové chaloupce

Na kraji lesíka borového

uvnitř domečku roubeného

žila tam přešťastná rodinka...

dcerka, syn, tatínek, maminka.

Celé dny veselý smích tu zněl,

k radosti každý z nich důvod měl.

Dcerka, když trhala luční kvítí,

aby z něj mohla věnečky víti.

Synek, když pobíhal za otcem v lese,

hrdý, že sekyru těžkou sám nese.

Tatínek, když sledoval, jak jim děti rostou

a maminka, ta milovala s oddaností prostou.

Všechno však zmizelo v jedinou vteřinu,

když slzy padaly na rakev matčinu.

Týden ta žena s nemocí bojovala,

dokud v den poslední nad ránem neskonala.

„Maminko moje, tolik mi chybíš.

Bez tebe trápím se... možná to vidíš.

Není tu radosti, ani trocha štěstí

a každý nový den, další smutek věští.“

Mařenka u hrobu i po třech letech,

pláče tam tiše, ukrytá v květech.

Otci, když vidí to, srdce však puká,

musí už ukončit dívčina muka.

Brzy se vydává na delší výpravu,

navštívit město, nakoupit potravu.

Mařenka na starost Jeníčka má,

slibuje, že pozor na bratra dá.

O pár dní později vrací se otec,

na voze dobrůtek pro děti kopec.

Vrátil se tatíček, sám ale není,

dětem hned oznámí, že brzy se žení.

„Dětičky moje, vydržte chvilinku,

rád bych vám představil budoucí maminku.“

Žena se usmívá, nad dětmi žasne,

jen co otočí se, ta radost hasne.

A tak se svatba koná dne druhého,

v přitomností dětí a faráře pouhého.

Macecha v domku vládne od té chvíle,

nedosáhla však zatím hlavního cíle.

Když otec odejde, na děti křičí,

pečovat o ně, to se jí příčí.

Jakmile se muž z práce vrátí,

stále si stěžuje, že děti ji trápí.

Trvá to měsíce, macecha brečí,

na muže nalehá, už téměř ječí.

„Do lesa vezmi je s sebou, můj milý,

nemáme pro sebe už ani chvíli.“

Muž – hlupák, ženu tak miluje,

že ani nevnímá, jak velmi chybuje.

Bere své dětičky do práce s sebou,

zametá stopy, co k domku vedou.

„Jen pohleď, Jeníčku, tady je jahoda.

Dej si ji do hrnku, ať máš i na doma,“

Mařenka bratříčka malého pobízí,

ať trhá jahůdky, co mu les nabízí.

„Mařenko, podívej, už se nějak stmívá.“

„Neboj se, Jeníku, sekyra stále zpívá.“

A tak ještě dlouho slyší,

jak sekyra v dálce buší.

Když je však obklopí černá noc,

volají tatínka na pomoc.

Sedí tam ukrytí ve křoví,

čekajíce, až otec jim odpoví.

I když má bojácnou povahu,

sebere Mařenka odvahu.

Popadne Jeníka za ruku,

za otcem vyrazí po sluchu.

Nožkami po zemi dupají,

větvičky pod nimi praskají.

V dálce se ozývá děsivé zavytí,

Jeník se rozbrečí – už nemůže jíti.

„Neplakej, bratříčku,

vydrž jen chviličku.

Tatínek bouchá stále bliž,

na místě jistě budeme již.“

Opravdu brzy se ocitnou v cíli,

kde děti zjistí, jak moc se mýlí.

Tatínek není tu, sekyra buší,

Mařenka blížící pohromu tuší.

A kdesi v horách zas vlci vyjí,

dívka se obává, zda noc přežijí.

Bratříčka k tělu pevněji vine,

z hustého křoví divný zvuk se line.

Jeníček celý třese se strachem,

tvářičku slzavou pokrytou prachem.

Maruška nečeká už ani chvíli,

byť s každou vteřinou i její strach sílí.

„Podívej, Jeníku – vysoký stromek,

vylezu nahoru, najdu náš domek.“

Dívenka po větvích vzhůru šplhá,

v okolí nic než temná mlha.

Bratříček znovu do pláče se dává,

přesto to sestřička ještě nevzdává.

Uvidí strom – je ještě vyšší,

pobízí Jeníka, ať k němu pospíší.

„Podívej, Jeníku – vysoký stromek,

vylezu nahoru, najdu náš domek.“

Dívenka po větvích vzhůru šplhá

a cosi v dáli světýlko vrhá.

S radostí spouští se ze stromu dolů,

poté se radují dětičky spolu.

Jeníček všechny síly své sbírá,

kupředu žene ho naděje a víra.

Ta cesta zdá se být tak strašně dlouhá,

když náhle od domku dělí je pěšina pouhá.

Mařenka vykročí jeden krok vpřed,

Jeníček v patách sestře je hned.

Na krátký okamžik zastaví u plotu,

„Teda, co je to za dobrotu?“

Zdá se, že vše včetně domečku,

je postavené z dobrého perníčku.

Tak děti perníček mlsají,

když dvířka chaloupky vrzají

a mezi nimi zjeví se

stará seschlá babice.

Oči má slepotou zašedlé,

vypadá podivně posedle.

Do tmy pronikne její hlas,

opakuje se znovu zas a zas.

„Kdo mi to tu loupe perníček?“

„To nic, to jen větříček,“

odpoví Mařenka vyděšená,

aniž by byla přistižena.

Stařena hned poté v chaloupce mizí,

děti se vrhnou na perník cizí.

Netrvá dlouho, baba se vrací,

Jeníček s Mařenkou ve tmě se ztrácí.

„Kdo mi to tu loupe perníček?“

„To nic, to jen větříček.“

Vrátí se babice,

rovnou do světnice.

Zatímco Mařenka v úkrytu čeká,

Jeníček pro další perníček spěchá.

Dívenka prohlíží okolí,

podivné zdá se to údolí.

Cosi jí pod nohou zakřupe – lidská kost.

„Jeníku, pojďme, měli jsme dost.“

Pobízí bratříčka k odchodu,

v tom bába vyleze ze vchodu.

Za ucho chlapečka popadne,

trhne s ním, že téměř upadne.

„Já ti dám větříček, ty jeden zloději,

však já ti ukážu dřív nebo později.

To už se Mařenka k babici řítí,

ale ta žena také ji chytí.

Do malé chalupy oba je vláčí...

Jeníka do klece... dívce na nohy okovy tlačí.

Každý den musí jíst Jeníček,

ten sladký lahodný perníček.

Po pár dnech ovšem Mařenka rozumí,

že bába čeká, až kluka vykrmí.

Stařena do jídla Jeníka nutí,

až není v té kleci pomalu k hnutí.

Proto když stařena chce vidět prstíček,

vystrčí místo něj hubený klacíček.

Začne se hněvat babice,

vždyť přeci krmí ho velice.

Další dny perníku více mu dává,

Jeník jí znovu klacík podává.

Tentokrát baba však podvod odhalí,

v peci hned zatopí, dým místnost zahalí.

Jeníčka táhá ven z malé klece,

sliny jí kapou – chlapce upeče.

Ze zbytků těší se, jak polévku uvaří,

zatím se jí chlapečka, však usadit nedaří.

„Copak ty nevíš, jak se na lopatě sedí?“

naštvaným pohledem Jeníka si měří.

„Pojď sem, ty nemehlo, chop se té lopaty,“

pobízí Marušku, usedá na paty.

Dívenka nečeká – šance je přece,

lopatou postrčí babu do pece.

Ozve se řev, babice vříská,

zavírá Jeník od pece dvířka.

Stařena přesto z ohně se sápe

na dvířka zavřená pařátem drápe.

Trvá jen krátce a z její zlosti,

nezbyde nic než spálené kosti.

Jen co Mařence okovy sundají,

pryč z místa krutého do lesa prchají.

Bloudí zas nocí,

o pomoc prosí.

Když najednou z nenadání,

slyší známé zavolání.

„Kde jste, moje děti drahé,

hledám vás již týdny dlouhé.

Kéž byste mi moji milí,

aspoň z části odpustili.“

Dítka pádí temným lesem,

vedena jsou pouze hlasem.

V dálce vidí světýlko,

zaří jenom malinko.

Přesto se k nim ale blíží,

s lucernou k nim otec míří.

Nic jiného nevnímá,

než že děti objímá.

Omlouvá se zas a stále,

tiskne se k nim neustále.

„Co jsem to jen udělal?

Maceše jsem přednost dal.

Hned vás však jsem hledat šel,

nikde jsem vás nenašel.

A po tom všem shonu,

vyhodil jsem ženu z domu.“

Pro sebe si nechá navždy,

že vskutku se dopustil vraždy.

Otec jejich ručky bere,

do domku zpět s sebou dětičky vede.

Zas tu spolu budou žít,

jeden druhého vždy mít.

(závěrečná báseň plánované sbírky)

Přeji pěkný den a děkuji za přečtení 

Michaela Mitroci

Čti celý článek
melinkaproch
Zpráva byla změněna 3. dub 2017
První kniha vydaná, jedná se o papírovém vydání... v květnu plánované vydaní druhé knihy... třetí z poloviny napsaná... a dnes v noci sen o tom, že jsem potřetí těhotná. Přiznám se, že to pro mě byla noční můra a teď se kvůli tomu cítím divně. Měla jsem dvě krásná těhotenství, dva úžasné porody, ale to je můj strop, ať po fyzické, tak i po psychické stránce. Obdivuji se maminkám, které se dokážou rozdat pro více dětí. Také svoje děti miluji nade vše, ale teď když se mi podařilo něco dokázat, bych se ráda věnovala i trochu sobě... a ten živý sen mě úplně vykolejil. Také jste některá z vás měla vyloženě noční můry z dalšího těhotenství? Je to špatně, že to takto cítím?
Zobraz celou zprávu
melinkaproch
Zpráva byla změněna 21. bře 2017
Tak si říkám, že když jsou hlavní hrdinky mých prvních dvou knih zlatovlásky, že bych to mohla také zkusit... Tak uvidíme, jak se žije blondýnkám :grinning: :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
Strana
z 2
Předchozí Strana
z 2
Další