Omlouvám se, snad nikoho nepohorším, ale toto je mé vyjádření ke stavu, do jakého se dostává naše kultivovaná Evropa. Vím, že názory se ruzní a mnoho lidí vnímá ilegální přistěhovalce (uprchlíky) jako chudáky... a ano, někteří si vskutku prožili peklo, ale kolik bolesti nám přinesl jejich příchod? Kolik krve Evropanů a slz jejich příbuzných už teklo? Už z toho mám opravdu noční můry (viz. báseň) a můj názor je, že pokud to takhle půjde dál, skončí v tom pekle celá Evropa, protože my jsme přeci humánní a nebudeme bojovat... budeme se pouze na ty hrůzy dívat. PS: Je to pouze můj názor a respektuji všechny ostatní. Jen se bojím o budoucnost, ve které budou žít naše děti a nějak mě přepadl splín. Sama však nedělám nic, jenom remcám. 🙂 Ale co bych také mohla, že? Tady už lid nevládne :/

Bylo ráno, a i přes oči otevřené
viděla jsem stále děs ve tváři své matky.
Byl to jen sen, tišila jsem srdce své,
i mysl, ve které noční můra způsobila zmatky.

Pořád jsem ale hleděla na ten kopec,
který byl plný obětí války nové,
kde mrzačili lidská těla muži...
v ruce tyče ocelové.

Klečící lidé, žadonící o milost
a mezi nimi spatřila jsem maminku.
Netrvalo dlouho, abych na ni měla
jen poslední, krutou vzpomínku.

A já pouze seděla skrytá,
s pláčem jsem objímala své dva syny.
To pro jejich ochranu jsem matce nepomohla
a teď mě navždy čeká pocit viny.

Bylo to tak skutečné,
cítila jsem strach i bolest.
Cítila jsem všechno,
co by mohla nová válka donést.

Probudila jsem se z té noční můry,
ach ano, byl to jenom sen.
Jenže jak blízko k němu
nás sune každý další den?

A o kolik menší na tom budu mít podíl,
když jenom mlčím nebo doma běduji?
O kolik menší bude moje vina,
když zemi řítící se do záhuby pouze sleduji?