„To jsou všechno vaše děti? To jste jako chtěli? A to máš všechny děti s jedním chlapem? Vy jste věřící? Ty to děláš kvůli dávkám nebo se ti nechce pracovat?“ Tak tohle jsou otázky, které občas potkájí mámu od čtyř dětí. 

❓️A odpovědi na ně? Ano, všechny to jsou moje děti. A i když je to občas záhul a já se těším na to, až budou spát, tak bych je za nic na světě nevyměnila. Podobně se lidé ptali, když se nám narodila dvojčata, zda to jsou dvojčata. Ono, když tuhle otázku slyšíte po stopadesáté, tak máte chuť říct – ne, v porodnici měli akci 1+1 zdarma nebo manželova milenka byla těhotná ve stejnou dobu, tak si takhle pomáháme… Samozřejmě to berte s nadsázkou. Je milé, když lidé mají zájem a prohodí s vámi občas pár slov.

❓️Ano, chtěli. Je pravda, že jsem si kdysi přála mít děti tři, ale co se dalo dělat, když se nám narodila dvojčata a tím se najednou „ošidilo“ jedno těhotenství.

❓️Ne, mám je s pěti různými chlapy… Ale teď vážně. Všechny děti mám s jedním mužem a jsem moc ráda, že právě on je tátou našich dětí, protože je to Táta s velkým T. Bez problému mě zastane (kromě kojení teda) a já se na něj mohu 100 % spolehnout.

❓️Ne, nejsme věřící. Teda já věřím v dobro v lidech, ale bibli na nočním stolku opravdu nemám. 

❓️Nedělám, protože kromě rodičáku žadné dávky na děti nemám a nikdy jsem neměla. Když byly dvojčatům dva roky, tak jsem se vrátila na částečný úvazek do práce. Takže ani práci se nesnažím vyhnout. Mě prostě baví mít kolem sebe rušno a mít stále o zábavu postaráno a to je s našimi dětmi zaručeno.

Tak dnes nastal den D. Ráno vstanu a snažím se do hlavy dostat poslední informace potřebné k přijímací zkoušce. Ještě rychle čtu o všemožných hormonech ovlivňujících naše tělo, a pak šup do auta a už to valím směr Hradec Králové. Cesta je v pohodě, jen poslední 4 km mi trvají asi 15 minut, protože křižovatka u univerzity je totálně rozkopaná a fronta tam je příšerná. Po překvapivě snadném zaparkování (máme VW Caddy maxi, takže pro ženskou je parkování občas pořádná výzva) mířím v dobrém čase na místo přijímaček. Tady se populace uchazečů dělí na 3 skupiny – přes půlku tvoří „děti“, co bych skoro mohla být jejich máma, kdybych začala dostatečně zavčas, čtvrtina jsou tak lidé v mém věku a zbývající část by zase mohly dělat mámu mně. Je jedenáct a zkouška začíná. Přihlásila jsem se na speciální pedagogiku, protože v přijímacím testu neměla být matika ani čeština. Od maturity už mám skoro půlku svého života, takže jsem se těmto předmětům chtěla vyhnout. Jaké bylo mé zděšení, když kouknu do testu a tam 1/3 tvoří matika, 1/3 čeština a 1/3 znalost speciální pedagogiky. No nic, musím se vzchopit a něco ze sebe vypotit. Je po testu a já přemýšlím nad shodou podmětu s přísudkem. Nakonec nám ředitel Ústavu primární, preprimární a speciální pedagogiky říká, že se nás hlásí 340 a brát budou něco kolem 30. Takže děj se vůle boží a uvidíme časem, jak jsem obstála v konkurenci čerstvě pomaturitních uchazečů.

Jmenuji se Barča a jsem mladou (teda myslí mladou, ale číslo na občance si možná říká něco jiného) mámou čtyř dětí a paničkou jedno superakčního a šíleného kokršpaněla. Většina lidí se vyděsí, když zjistí, že máme čtyři děti. Ale za sebe musím říct, že to (zatím) bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem v životě udělala. Samozřejmě si užívám doma chvilky pohody, kdy nejstarší je ve škole, dvojčata ve školce a ten nejmladší spí venku v kočárku. Ale popravdě miluji kolem sebe rozruch, takže se většinou těším, až tu zase bude dětí plný dům. 

Přestože jsem vystudovala vysokou školu se specializací na práci v laboratoři a po škole si udělala i doktorát z genetiky, přeci jen mě to víc táhne k práci s dětmi. Proto jsem se rozhodla, že zkusím svoje štěští a přihlásím se na studium Speciální pedagogiky. Když se mi podaří se na školu dostat a udělat si bakaláře, tak budu moci pracovat s dětmi ve školce. Tak na mě myslete, prosím, ať mám štěstí při zkouškách.