Dnes bych vás chtěla seznámit s BERTEM. A prosím, zapamatujte si ho, protože o něm bude v dalších článcích řeč. Bert je můj pes, parťák. Je mu 11 let a je v důchodu. V pravém důchodu. Nic nedělá, jen si válí si šunky na koberci, či venku. Bert byl totiž zaměstnaný, pracoval u mě a pro mě jako můj asistenční pes. Bert měl i svou pracovní smlouvu. Byla uzavřená mezi mnou a úžasnými Pomocnými Tlapky. 

Mám epilepsii, říkám jí Epinka. Už jsem vám o ní psala: https://sejablog.com/2019/05/22/budu-hodna-na-e... Je to potvůrka skrytá, žije v mé hlavě. Vnímám ji bohužel jen já a proto se často setkávám s předsudky. Lidé pořád tak nějak nechápou, proč má zdravá holka, které už od pohledu nic není (chodí, mluví, myslí, vidí, .…) svého asistenčního psa. Co je to za rozmar? Cvičí ho snad? Nebo je v tomto státě už takový “bordel”, že si z nudy a za peníze lidé mohou už koupit vše??? Svou “Epinu” nemám napsanou na čele a co lidé nevidí o čem lidé nevědí, to není a neexistuje.

Proto, nebo právě přesto, vám o Bertovi (a vlastně nejen o něm, protože za pár dní k Betrovi přibude slečna Oggy) budu občas vyprávět. Aby lidé věděli…. A aby i lidé s epilepsii věděli, že existuje alternativa, že na svou epilepsii nemusí být sami, že asistenční pes je pro člověka s epilepsií nejen přítelem, pomocníkem, psychiatrem, a že jejich láska a energie pomáhá a je mnohdy milionkrát lepši a účinnější než nejlepší antiepileptika.

Berta máme 7 let. Letí to. Dalo by se říct, že je to nevrlý děda. Má rád svůj klid. Čumák má už dávno šedivý. Děsně prdí a slintá. 🙂 Sežere vše, na co přijde. Lehá si zásadně tam, kde já nechci. Lína – neustále (nezáleží na ročním období). 

Ale i přes všechny jeho stařecké vrtochy je součástí naší rodiny a já mám často pocit, jako by byl s námi odjakživa. S Bertem vyrůstají mé děti. Dřív (před Bertem) jsem byla jeden velký uzel nervů. Díky němu vedu téměř normální život a nad svým “handicapem” jsem mávnout rukou. Bert vrátil můj život na tu správnou kolej. 

Máme spoustu společných zážitků a budete-li chtít ( i kdyby ne), budu vám je vyprávět. 🙂 

https://sejablog.com/2019/10/01/indigove-slovin...

Ahojte. Mám pro vás tip na krásnou dovolenou. Jsem Slovinskem už pár let nadšená. Celý článek i s fotogalerii mi nešel nasdílet, tak vám posílám alespoň odkaz.

Budu ráda za vaše reakce, jak se ve Slovinsku líbilo vám? Psát reakce můžete i přímo pod článek na webu.

Děkuji. Ája

„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂

Mezi dobrým a zlým, mezi mravnosti a nemravnosti, je velké tmavé území lhostejnosti a amorálnosti. Nabarvené ptáče se odehrává hluboko za hranicí této tmavé zóny. V místě, kde morálka a mravnost neexistuje, jen bezpráví. Kde brutalita a násilí přesahuje únosnou míru. Odehrává na v místě, kde antisemitismem, mýty, předsudky a pověrou zmítaná společnost ztratila veškerou lidskost.

Přečtěte si, co by jste o Nabarveném ptáčetě měli vědět dřív, než se na něj půjdete podívat do kina.  https://sejablog.com/2019/09/21/nabarvene-ptace/ 

Ája

Dnes bych vám chtěla představit Epinku, moji Epinku. Věřte mi, nezvala jsem ji do svého života, ale ona se neptala. Taky by se dalo by říct, že mi Epinka zbyla -nebo dokonce – že jsem ji dostala darem. To je asi nejpřesnější pojmenování – DAR. Dostala jsem Epinku darem i s takovým sarkastickým věnováním! Je na něm napsáno:

Užij si ji! Alespoň ti bude připomínat, že tady můžeš být! A buď na ni hodná!Taky to mohlo skončit hůř!

A tak se snažím, být na ní hodná, ale člověk se v ní nevyzná. Občas se Epinka podobá nenápadné, skotačivé jiskře (skoro ji nevidím), která se z ničeho nic roznítí v plamen. Někdy je jako nálož dynamitu, neptá se a vybouchne se vší parádou. Jindy se podobá jen malému plamínku, který pomaloučku skáče po zápalné šňůře, až nakonec uhasne a zmizí. Je pořád jako něco, je jako malá rozmazlená holka, nebo jako poraněné ptáče. Má tisíc přirovnání, ale žádnou přesnou definici, nejde ji zařadit do škatulky, či vpasovat do grafu.

Ano, mohlo to dopadnout hůř. V životě se dokážete připravit na ledasco. Na to, že přijdete o peníze, o vztah, i na to, že můžete onemocnět. Ale nepřipravíte se na chvíli, kdy vám jde o život. Mně osud v mozku udělal smyčku – uzel a už ho nerozpletl. Čára v mé dlani se začala podivně klikatit a miska vah se začala pomalu -ale jistě- překlápět na tu špatnou stranu. Epinka vtrhla do mého života tím nejhorším možným způsobem ve chvíli, kdy miska byla už nebezpečně nízko dna. Posadila se na tu smyčku a vyvolala v mé hlavě bouři, velkou bouři – záchvat. Přišla ve chvílí, kdy mě poprvé napadlo, že tady je konec mé čáry, ten konec, kterého se všichni bojí. Tady je to teď a za tou čárou už nic není. Pamatuji si, že jsem si říkala, že co jsem si užila, jsem si užila, co se stalo, se stalo, už se to nemůže odestát. Ale nebyl v tom žádný strach, spíše jen takové malé vnitřní pousmání. Záchranná brzda, ty endorfiny, o kterých se všude píše, zafungovaly. Smyčku se podařilo lékařům rozmotat po dvou operacích. Epinka, ale neodešla a přilepila se ke mně.

Když mi poprvé řekli, že budu v pořádku, ale zůstane mi Epina – epilepsie, rychle jsem pochopila, oč jde. Dostat epilepsii není jako dostat chřipku. Můj svět se smrštil a já si myslela, že už nikdy nebude tím, co dřív.

Ráno jsem se probouzela s vědomím, že je tu nemoc, které už se nikdy nezbavím. Vstávala jsem z velkou úzkostí a obavou, jaký bude den a co zlého mi může přinést. Záchvat jsem viděla v každé své činnosti. Večer jsem uléhala a říkala si, co když bude zítra hůř, co když zítra zaútočí?

Znění článku

Po roce zase zvoním na dveře školky. Hlasy rezonuji v jeden tón, který je slyšet až sem. Hlásím příchod a bzučák mi otevírá dveře.

Hned za dveřmi se od malého prcka dozvím, co je mi jasné už od rána. „Teto, chčije a chčije!“ povídá mi. Než odložím deštník mezi ostatní deštníky, prcek utíká pryč a dál křičí: „chčijeeee!“ Z jednoho tónu se náhle stává tisíc různých hlásků a zvuků.

Přichází paní učitelka: „to počasí je za trest!“ Lamentuje s úsměvem. Nedá se svítit, fotit budeme ve třídě. Technicky jsem připravená i na tuto variantu. Zbytek bude improvizace.Prohlížím si třídu. Do očí mě biji zelené závěsy. Pro jistotu se zeptám, jestli se  závěsy nedají sundat, i když mi je odpověď jasná – nedají.

V hlavě mi to šrotuje! Tak to máme: na jedné straně: zelené závěsy, zelené poličky, zelené stoličky, oranžové stěny a na straně druhé: můj nebohý blesk. Spočítáno to mám rychle!! Už se vidím, jak retušuji všechny ty nazelenalé obličeje.

Venku je šero a z deště se stal slejvák. „Mám rozsvítit zářivky?“ Zareaguje paní učitelka. Jen to NE, pomyslím si. Nemusí být všichni zelení a ještě mít žloutenku…

Když jsem dostala nabídku nafotit biřmování, měla jsem jen velmi mlhavou představu o jakou událost jde. Vnímala jsem biřmování jako jednu z těch hezkých událostí v životě, které nás potkají jen jednou a pak už s námi žijí jen ve vzpomínkách jako jakýsi milník: vstup do dospělosti. Tady podobný milník, jako je třeba ve společenském smyslu taneční či maturita, kdy dospíváme a naše budoucnost je zatím jen představa, ne naplnění. O rituálním vstupu do náboženské dospělosti, jsem nevěděla zhola nic a tak mi musel přijít na pomoc můj přítel google. Ten říká, že:

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií (připomínkou Poslední večere páně) souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života.“

Nejsem z té definice moudrá. Nejsem ani katolík. Nevěřím, že andělům ze zad rostou křídla, nejsem si jistá ani tím, že se věřící dostanou do ráje. Ale “učila” jsem se věřit v boha, nebo alespoň vědět o bohu víc. Naučila jsem se, že Bůh má mnoho jmen. Křesťané říkají, že Bůh je ve svaté trojici (trojjedinosti) – otec, sny a duch svatý. Pochopila jsem také, že si my lidé nemůžeme být jistí ničím, co má co společného s bohem. Osobně si myslím, že nezáleží na tom, co nazýváme bohem a v čem boha vidíme. Bohu je jedno, říkáme -li mu Ježíš nebo Alláh, Buddha nebo Jehova, nebo dokonce jenom Matko přírodo, či jednoduše Ty. Stejně jako je Bohu jedno, kterým rituálem převezmeme zodpovědnost za svou víru, jestli Svátostí biřmování, či obřadem Bar/Bat micva.

Možná vidím význam biřmování zkresleně, ve významu a přesném pojetí tohoto rituálu hodně tápu, ale i kdybych nepochopila vůbec nic, odnesla jsem si z obřadu jedno velké poznáni….

… odnesla jsme si poznaní o nás rodičích. Zapamatovala jsem výraz tváře rodičů i kmotrů, jejich dojetí, hrdost a také úlevu – kratičkou úlevu, kterou měli v očích. Kratičkou úlevu, kterou pocítíte těsně před tím, než se změní ve strach. Nešlo o úlevu pod tíhou tohoto jednoho okamžiku – tedy pod tíhou hektických příprav, ale o úlevu, která přichází s pýchou a hrdostí, když už rodič ví, že udělal pro své dítě maximum a už nemůže udělat víc. Když ví, že vychoval své dítě v laskavého člověka a dobrého křesťana. Když stojí jeho dítě na prahu dospělosti, připraveno převzít zodpovědnost za svůj život – tedy alespoň za ten křesťanský a kdy jeho dítě slavnostně potvrdí a příjme svůj křest, kterým bylo v kolébce obdarováno a chráněno.

V mých očích to není málo, protože přijmout a začít respektovat to JÁ vlastního dospívajícího dítěte je těžké a někdy i bolestné. Je těžké přijmout a respektovat bez výhrad, že už to nejsme my, ale ony, kdo smí rozhodnout o tom, kudy se vydají a jak se budou dívat na svět, jak se budou rozhodovat a co budou za svá rozhodnutí mít, nebo čím budou za svá rozhodnutí platit. Respektovat, že se jejich svět a jejich názory, můžou od toho našeho chápáni světa diametrálně lišit. Že se se svým kouskem existence budou lopotit bez nás. A že je to tak dobře a správně, že to není chyba, že jsme nikde chybu neudělali. To jen naše děti už nejsou děti, ale svobodní lidé, se svobodnou vůli, i když my je jako děti pořád vidíme.