Používáme cookies. Více informací zde. OK
mihany
11. zář 2019
647 

Račte vstoupit do dospělosti!

Když jsem dostala nabídku nafotit biřmování, měla jsem jen velmi mlhavou představu o jakou událost jde. Vnímala jsem biřmování jako jednu z těch hezkých událostí v životě, které nás potkají jen jednou a pak už s námi žijí jen ve vzpomínkách jako jakýsi milník: vstup do dospělosti. Tady podobný milník, jako je třeba ve společenském smyslu taneční či maturita, kdy dospíváme a naše budoucnost je zatím jen představa, ne naplnění. O rituálním vstupu do náboženské dospělosti, jsem nevěděla zhola nic a tak mi musel přijít na pomoc můj přítel google. Ten říká, že:

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií (připomínkou Poslední večere páně) souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života.“

Nejsem z té definice moudrá. Nejsem ani katolík. Nevěřím, že andělům ze zad rostou křídla, nejsem si jistá ani tím, že se věřící dostanou do ráje. Ale “učila” jsem se věřit v boha, nebo alespoň vědět o bohu víc. Naučila jsem se, že Bůh má mnoho jmen. Křesťané říkají, že Bůh je ve svaté trojici (trojjedinosti) – otec, sny a duch svatý. Pochopila jsem také, že si my lidé nemůžeme být jistí ničím, co má co společného s bohem. Osobně si myslím, že nezáleží na tom, co nazýváme bohem a v čem boha vidíme. Bohu je jedno, říkáme -li mu Ježíš nebo Alláh, Buddha nebo Jehova, nebo dokonce jenom Matko přírodo, či jednoduše Ty. Stejně jako je Bohu jedno, kterým rituálem převezmeme zodpovědnost za svou víru, jestli Svátostí biřmování, či obřadem Bar/Bat micva.

Možná vidím význam biřmování zkresleně, ve významu a přesném pojetí tohoto rituálu hodně tápu, ale i kdybych nepochopila vůbec nic, odnesla jsem si z obřadu jedno velké poznáni….

… odnesla jsme si poznaní o nás rodičích. Zapamatovala jsem výraz tváře rodičů i kmotrů, jejich dojetí, hrdost a také úlevu – kratičkou úlevu, kterou měli v očích. Kratičkou úlevu, kterou pocítíte těsně před tím, než se změní ve strach. Nešlo o úlevu pod tíhou tohoto jednoho okamžiku – tedy pod tíhou hektických příprav, ale o úlevu, která přichází s pýchou a hrdostí, když už rodič ví, že udělal pro své dítě maximum a už nemůže udělat víc. Když ví, že vychoval své dítě v laskavého člověka a dobrého křesťana. Když stojí jeho dítě na prahu dospělosti, připraveno převzít zodpovědnost za svůj život – tedy alespoň za ten křesťanský a kdy jeho dítě slavnostně potvrdí a příjme svůj křest, kterým bylo v kolébce obdarováno a chráněno.

V mých očích to není málo, protože přijmout a začít respektovat to JÁ vlastního dospívajícího dítěte je těžké a někdy i bolestné. Je těžké přijmout a respektovat bez výhrad, že už to nejsme my, ale ony, kdo smí rozhodnout o tom, kudy se vydají a jak se budou dívat na svět, jak se budou rozhodovat a co budou za svá rozhodnutí mít, nebo čím budou za svá rozhodnutí platit. Respektovat, že se jejich svět a jejich názory, můžou od toho našeho chápáni světa diametrálně lišit. Že se se svým kouskem existence budou lopotit bez nás. A že je to tak dobře a správně, že to není chyba, že jsme nikde chybu neudělali. To jen naše děti už nejsou děti, ale svobodní lidé, se svobodnou vůli, i když my je jako děti pořád vidíme.

Jakou cestou se naše děti v životě vydají, jak budou čelit nástrahám, mají v sobě zakódováno už před narozením. Všichni si nosíme morální kód, jakési předurčení. Ne vždy platí, že jsou dcery otiskem své matky a synové obrazem otce. Už dávno se nemusíme ptát sudiček, dnes dokážeme vyčíst kód DNA z jednoho jediného vlásku. Přesto se snažíme urputně předat dětem to nejlepší, co je v nás, své hodnoty – bez čeho si myslíme, že se neobejdou, svou víru a své vnímáni světa. Jsme poháněni strachem o ně a tak se o to pořád pokoušíme. Chráníme své děti všemi možnými způsoby. V náručí je křtíme. Jenže, děti si neodnášejí do dospělosti jen to zakódované, nežijí jenom s námi a neučí se pouze tím, co jim říkáme a děláme, ale i tím co dělají a říkají ti druzí. K tomu zakódovanému a předanému od nás si přidají i to jedinečné, to vlastní osobité JÁ -tedy svůj vlastní názor, svůj vlastní úsudek, své vlastní chyby.

Jsem ráda, že jsem mohla být součásti toho dne, této slavnosti. I když jen jako divák. Jak jsem tam tak stála a pozorovala obřad, pozorovala ty děti, jak soustředěně a se vší vážností a vírou, přijímají ten závazek, začala jsem si přát a urputně se modlit, aby i mé děti, na prahu té své dospělosti, byly stejné. Připravené, šťastné a spokojené, otevřené životu.

“Co bych si přál, aby si (děti) odnesly?

Aby věděly, že všichni toužíme po bezstarostnosti, ale nesmíme si dovolit, být bezstarostní. Není nic, než život. A život jsou starosti.
Aby rozlišily, co jim prospívá a co jim škodí. Kdy říct ano, kdy ne. Aby poznaly, co opravdu potřebují, nebo co si myslí, že potřebují.
A také že na některá rozhodnutí máme jen zlomek času, ale důsledky toho jdou s námi zbytek života.
Aby si neukrajovaly ze svědomí jako z bochníku chleba. Svědomí není salám. Jen salám je ještě pořád salám, i když někdo ukrojí deset koleček.
Aby držely slovo. Aby si vytvořily a udržely pověst lidí, kteří nikoho neuhodí pod pás, nebodnou zezadu.
Aby měly v konečku palce všechna svá osobní desatera a pravidla.
Aby nezapomněly, co jim dělalo radost, když byly děti, aby si všechno vzaly s sebou do dalšího života a aby si to nenechaly vzít.
A aby poznaly, že ze všeho jsou výjimky, protože jsme lidi.

Ale vůbec nejdůležitější je, aby věděly, že si nikdy nemůžou dovolit všechno, i kdyby to tak vypadalo. Cena za to je větší, než by unesly.“ Arnošt Lustig

Můžete mě navštívit, napsat mi zrávu, jak se vám článek líbil, či se přihlásit i k odběru na: www.sejablog.com

Těším se na vás

Aja

    mihany
    autor

    Maminky, jeste vam prosim o pomoc. V budoucnu bych se chtela k tomuto tematu jeste vratit a vracet a napsat i dalsi clanky na tema dospivani. Mate-li chvilku a chut, byla bych rada, pokud navstivite muj web a napisete k clanku komentar. Zajima me, jak vase deti, nebo jak jste vy prozivaly pubertu, treba konkretni prihody.
    Tesim se na vasi navstevu a popr.: k pripojeni se k odberu novinek.
    Dekuji.

    11. zář 2019
    mihany
    autor

    Maminky, pro ty z vás, které rády čtou a píšou zajímavé články jsem zde vytvořila skupinu: https://www.modrykonik.cz/group/8686/

    11. zář 2019

    K dospívání jsem četla jeden hezký článek, uvidím, zda se mi podaří s holkama něco takového realizovat https://lucieernestova.cz/den-ukonceni-detstvi-...

    11. zář 2019

    Napsala jste to moc hezky.

    11. zář 2019
    mihany
    autor

    @anakolut děkuji 🙂

    12. zář 2019
    mihany
    autor

    @betelgeuzz děkuji. Moc krásný článek 🙂

    12. zář 2019

    Krasne a vystizne

    12. zář 2019

    @mihany Můžu se zeptat, co může skupinka maminkám nabídnout (jaký má účel, jak je může vzájemně obohatit, co od ní čekat apod.)? Díky 🙂.

    12. zář 2019
    mihany
    autor

    @verdos Mně tady "blogosféra" chybí. Tedy skupina, kde se budou setkávat maminky, které rády čtou blogy a rády se nechávají inspirovat s maminkami, které rády sdílí své názory, zajímavé informace a postřehy. Chybí mi možnost společné diskuze.

    13. zář 2019

    @mihany Myslela jsem, že názory, zajímavé informace a postřehy tady kolují na celém MK, alespoň se o to někteří/některé snažíme. A že diskutovat se dá tady taky pod vším (články, kromě vysloveně očividně reklamních, fotkami, příspěvky, apod.). Asi to pořád nechápu :D. Ale to nevadí, asi to bude tím, že nejsem úplně typická blogerka (a asi ani nechci být). Chtěla jsem jen vědět, jestli mi bude skupina mít co nabídnout (neb už jsem v mnoha a mnohé se časem ukážou spíše jako žrout času než že by byly opravdu přínosné - a to nemluvím o tom, že v některých skupinách člověk z principu čeká podporu a naopak tam dochází k totálním nedorozuměním a narážkám a tak). Ale asi to není pro mě, protože tomu nerozumím a evidentně se v této oblasti moc neorientuju. Nevadí, třeba to někoho zaujme.

    13. zář 2019