Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    verdos
    25. srp 2019    Čtené 1002x

    Předškolákovy týdeníčky? Pro nadané či bystré dítě NE.

    Budu mít doma předškoláka na IV. Naše školka požaduje portfolio. Uvažovala jsem, jak to pojmout. U školního dítěte mám jasno, co do portfolia dávat, už máme i jeden rok za sebou. Ale u předškoláka, který toho zase tak moc ještě nedělá (občas něco nakreslí/namaluje, často je venku, často si hraje, občas jde na výlet a to je pomalu tak vše) nic moc inteligentního papírového nevymyslím a hlavně mi přijde zbytečné spoustu věcí dělat - je totiž popředu. Čte, počítá, píše tiskacím. Možná by se mohl učit hrát na nástroj, ale je hodně hravý. Jediné, co opravdu potřebuje, je si ještě pořádně vyhrát, rozvíjet fantazii, trošku se zklidnit a zlepšit výslovnost. Občas mu ale nějaký úkol neuškodí a protože jedna maminka ve skupince Nadané a bystré děti přímo tady na MK vychvalovala Předškolákovy týdeníčky, tak jsem si řekla, že to zkusím pořídit, i když tomu moc nevěřím, ale že alespoň bude do toho portfolia co dát..

    Ráda bych upozornila, že:

    - doporučení jsem dostala ve skupině Nadané a bystré děti a že moje dítě je oproti průměru svých vrstevníků ve znalostech napřed (a nezaostává zcela ani pohybově - hraje fotbal za obecní přípravkový tým) a doporučení znělo v tom smyslu, že tam jsou i úkoly pro tyto - bystré - děti. 

    - se nejedná o komplexní recenzi ale jen o můj zběžný názor. Asi tak před hodinou jsem to rozbalila, vzala do roku a stránku po stránce jednoduše prolistovala, abych teda měla představu a na základě toho jsem sepsala své PRVNÍ DOJMY.

    Normálně takto zběžně nehodnotím, jenže to, co jsem při listování viděla, mi prostě nedalo, abych se nevyjádřila. A musela jsem té mamince napsat, že její nadšení nesdílím. A protože všude se dočtete, jaký je to úžasný přípravný materiál, rozhodla jsem se svůj ne tak pozitivní dojem nasdílet s vámi všemi. Protože možná je mezi vámi někdo v podobné situaci, má doma bystré dítě a uvažuje o nějakém materiálu... a byla by škoda, aby za to útracel, tak jako my (i když já věřím, že se mi to snad podaří vrátit nebo prodat dál).

    Vlastně jsem od začátku nevěřila, že to bude taková pecka, rozumějte - co se tváří jako univerzální a dokonalý nástroj, je většinou jedna velká blamáž a nemůže ve skutečnosti univerzálně fungovat (platí obecně v životě). Ale nechtěla jsem kritizovat něco, co jsem nedržela v ruce. Navíc se ráda nechám pozitivně překvapit. Překvapení se však nekonalo. Úkoly mi přijdou spíše takové klasické, nenašla jsem nic vyloženě překvapivě inovativního nebo zábavného a už vůbec ne kreativního. Přišlo mi to to takové hodně školské, klasické a třeba na rozvoj kreativity (dle mého velmi důležitá dovednost) tam není vůbec nic. I "umělecké" úkoly jsou velmi obyčejné a konkrétní - např. nakresli svou rodinu, nakresli, co jsi dělal o víkendu, apod.. Materiály dávají často poměrně jednoznačně najevo, co je zdravé nebo správné, namísto aby odpovědi nechaly např. na rodinných zvyklostech. 

    Celkově materiál obsahuje 4 části, zkusím se stručně vyjádřit ke každé z nich:

    Část Praktik pro život 

    je tragická, což se dalo čekat. Prostě obdoba prvouky ve škole, no. Všechno na papíře v podobě pracovního listu. Namísto, aby děti dělaly co nejvíce věcí reálně - což by jako předškoláci měli (vlastně všichni by pokud možno měli), prakticky všechno řeší na papíře - vystřihnout, seřadit, nalepit... Jídlo, zvířata, kalendář, počasí, paměť. Na všechno pracovní list na stránku. Kde je ten praktik? Kde je ten život? K tomu je pak občas třeba jeden reálný úkol - např. řekni, jak je dnes venku (hurá, tam venku je taky svět, aha!). To stříhání a lepení jsem si představovala taky trošku kreativněji než že se tím vlastně vyplňují pracovní listy.
    Materiál bohužel navíc obsahuje místy popisky u obrázků, které má dítě poznávat (např. je tam, že má zkusit pojmenovat stromy - a pod tím jsou obrázky stromů a pod nimi názvy těch stromů) - jenže moje dítě si to přečte, že... Naprosto nešťastné řešení (kdyby to bylo alespoň samostatně dole na stránce nebo tak něco). Takže abych u něj neustále stála (na co, když číst umí a může už pracovat samostatně) a všechno zakrývala a nebo abych to nascanovala, názvy vymazala a pak vytiskla bez toho... (proto si kupuju knížku, abych to pak stejně předělávala). Ok, hodně dětí v tomto věku číst ještě neumí (ale někteří už opravdu jo, vím o vícero takových, není to zase taková ohromná výjimka, aby to při přípravě materiálů zcela ignorovali (což se evidentně stalo).
    A to nejhorší na konec - na poslední straně je ohromná chyba - jednotkou času je SEKUNDA a nikoliv VTEŘINA (vteřina je šedesátina úhlové minuty, nikoliv šedesátina minuty jako časové jednotky). Alespoň ty děti by to mohly umět správně, když už dospělí v tom mají maglajs. Tak bohužel, no..

    Pohybovky
    dobrý, mile překvapila školka s balonem, na kterou jsem si u jednoho z cviků vzpomněla a o pár stran později tam skutečně byla (nenašla jsem tam ale totéž se švihadlem a chyběla mi tam úplně skákací guma - nevím, zda jsem přehlédla, nebo fakt chybí). Jen nevím, proč jsou všude v této části, ale opravdu úplně všude ty básničky (některé jsou fakt vymýšlené, aby tam prostě nějaká byla, ale umělecká hodnota nebo zábavnost nebo cokoliv žádná) a všude se má obtahovat a vymalovávat obrázek - vždyť toho budou mít děti za chvíli plné zuby (ne fakt nejsou všechny děti takové, že by nutně potřebovaly něco vymalovávat), ale hlavně nechápu, jaký to má smysl a souvislost s tím pohybem (a s hrubou motorikou, která se v této části procvičuje)... 

    Hlavičkové úkoly

    namátkou - str. 17. Kdy svítí slunce a kdy měsíc? Má se doplňovat obrázek s OPAČNÝM významem. U dne je slunce, do noci se má evidentně nalepit měsíc. Autorům uniká, že měsíc je velmi často vidět i ve dne (tak jakýpak opak), ale hlavně, že NESVÍTÍ, ale pouze odráží sluneční svit. Jasně, já to dítěti řeknu, ale kolik učitelů či rodičů bude dětem na základě tohodle slepě tvrdit, že opakem slunce je měsíc, že slunce svítí ve dne a měsíc v noci a ani se nad tím nepozastaví? Dále už jsem to jen doslova prolítla - klasika - počáteční písmena slov, koncová písmena, seřazování a podobné úkoly... Pro dítě, co je napřed a plynule čte, je to fakt k ničemu. I rýmy nebo hry na paměť, které tam jsou, jsou naprosto obyčejné a navíc pro něj jednoduché.

    Jízda tužkou 
    jde. Ono na klasické grafomotorice se toho nedá zase tak moc zkazit. Za mě je tam ale strašně málo instrukcí pro nepoučené rodiče, na co mají dávat pozor - při sezení, při úchopu, celkově při práci. Co je důležité a co ne. Navíc popis správného úchopu opět obsahuje chybu (zobáček na tužce netvoří palec s prsteníčkem, ale s ukazováčkem, ale to snad většině dojde...snad). Jedinou výhodou je ucelenost a postupnost, ale jinak takových materiálů všude je a často jsou mnohé nápaditější - např. u kliček je sice básnička s letadélkem, ale kličky samotné už se pak kreslí jako úplně obyčejné kličky do obyčejného řádku...  

    Celkový dojem - očekávané zklamání. Čekala bych opravdu KOMPLEXNÍ a kvalitní přípravu dítěte, tohle je obyčejná školní příprava (takhle se to naučte, protože přesně tyhle úkoly a tímto způsobem budete dělat ve škole). S dětmi na IV to nepočítá a nadaným to raději ani neukazujte. Omlátí vám to o hlavu, protože to pro ně bude jednoduché, nuda a ti bystřejší záhy přijdou na některé z chyb (např. to s tím měsícem) nebo se začnou vyptávat, proč je tam napsané to či ono....
    Máte-li ale zcela průměrně dítě, malý rozhled, nechcete nic řešit, nad ničím přemýšlet a chcete každý týden mít po čem sáhnout a mít jistotu, že se vaše dítě naučí pracovat stejným způsobem jako ve škole, pak je to asi tutovka. Věřím, že takové dítě určitě nebude vybočovat ani v budoucnu.

    ---

    P.S. Vím, že školka na vyžadování portfolia nemá nárok, takže to můžu odmítnout nebo ho jednoduše nevytvořit. Jen jsem doufala, že najdu nějaký materiál, kterým bych mohla svého syna zabavit a rozvíjet, když zrovna nebudu mít nic po ruce a že bychom do toho portfolia pak měli i co dát, neb z pár fotek a obrázků to bude takové nijaké. Jenže z toho materiálu, co držím v ruce, jsou pro nás využitelné vysloveně drobnosti - některé pohybovky, počítání a pomnožné číslo (jedny nůžky, dvoje nůžky), některá zábavnější grafomotorika. To je ale za ty peníze dost málo. 

    verdos
    23. srp 2019    Čtené 599x

    Pohádková říše Fábula - zážitek pro všechny

    Dlouho jsem váhala, zda se tam vypravíme. Cesta tam od nás trvá nejméně (za ideálních podmínek) 2 a půl hodiny. A vstupné pro nás je přes 600... Ale nakonec jsme jeli. Tak nějak jsem věřila, že si to tam užijeme, protože ty atrakce působily velmi lákavě - hřiště je jistota pro nejmladšího, zvířátka děti baví, tvořit taky, kostýmy jsou něco pro prostředního, hlavolamy zase pro nejstaršího... Zkrátka pro každého něco a k tomu spousta dalších atrakcí. A já chtěla, abychom si ten týden celá rodina opravdu pořádně společně užili.

    Hřiště bylo super, i když klasické houpačky (nejoblíbenější to zábava nejmladšího) tam byly dvě, z toho jedna velmi kluzká a dalo se na ní špatně udržet a druhá pro malé děti a de facto rozbitá. Ale ostatní části hřiště byly skvělé, takže to nuda v žádném případě nebyla.

    Půjčovna kostýmů nejprve kluky nechytla, což mě velmi překvapilo, ale nakonec tam ti dva mladší opravdu skončili a zvláště prostřední syn si to moc užil.

    Zvěřinec byl trošku zklamáním - na zvířátka se nedalo vůbec sáhnout a prasátka ve svém výběhu nebyla vůbec. Byly tam sice nějaké znalostní otázky, ale nenašli jsme správně odpovědi pro kontrolu, zda si to myslíme správně.

    Únikovou hru jsme nevyzkoušeli, přeci jen máme děti malé a divoké, takže jsme to vyhodnotili, že to pro nás nebude. Ale ti, co vycházeli ven, vypadali spokojeně a že si to užili.

    Strašidelné bludiště bylo docela dobré, tříletý byl teda vyděšený, ale ti starší se báli tak akorát - že chápali, že to je sranda, i když je to trošku děsilo nebo alespoň překvapovalo. Takže spokojenost.

    Zámecké bludiště bylo taky fajn - opět vědomostní otázky, tentokrát o pohádkách a s okamžitou možností kontroly. Některé možnosti byly vtipné a bylo to celé takové zábavné spíše než o bloudění, prostě pro děti.

    Na střelnici jsme taky byli a všichni jsme si vystřelili z kuše - i já. Bylo to zase něco nového a trefit střed terče je těžké, ale ne zase moc, takže dobrá zábava pro všechny. Soutěžili jsme, kdo nastřílí nejvíc bodů.

    Tvořivé dílny mě osobně velmi překvapily. Čekala jsem nějaké drobné tvoření (náramek na gumičce, zažeglovací korálky nebo něco podobného), ale ve skutečnosti byly dílny o něčem úplně jiném - mohli jste si tam něco dotvořit (např. vymalovat a pod.) a odnést si to pak jako suvenýr. Zvládly to i malé děti, protože prostě mohly štětcem něco načárat, ale přesto měly nějaký smysluplný výrobek, což je dost atraktivní a zajímavé. Samozřejmě je to za slušný poplatek... Ale musím uznat, že některé možnosti byly velmi originální - např. máte totiž také možnost si vymalovat úplně svého vlastního igráčka. Dostanete plastový polotovar, barvy a je na vás, co si z toho uděláte. Mladší dva si ale vybrali igráčkova koníka, takže mají doma originální koníky. Nejstarší si chtěl pomalovat skleničku - Sněhurka (? snad to byla ona) nám však nebyla schopná říct, jestli to lze pak i umývat v myčce... Takže máme doma další krám, který nemůže do myčky :D (pro jistotu). Ale co by člověk neudělal pro spokojené dítě. Takže všichni byli spokojeni, že si něco odnesli, i když původně do dílen vůbec nechtěli...

    Herny jsme si moc neužily a svět panenek pro naše kluky není, i když vystavené pirátské panenky před vchodem do expozice na chvíli zaujaly.

    Zato velmi zaujaly obří deskové hry, hlavně Ríša je na hry hodně vysazený, takže hrál 2x Fábulo nezlob se a pak také dámu. Byl tam i obří skákací panák, obří pexeso, obří domino, taky nějaká tabule na čmárání a kousek od toho pak divadélko s loutkami, se kterými si můžete úplně normálě hrát, když zrovna není představení (které bylo ve 14:30, ale na které jsme nešli, neb děti zrovna byly ponořené do jiné aktivity a dopolední animační program s kašpárkem byla fakt nuda). U divadélka byl volně dostupný klavír a i na ten si mohly děti téměř neomezeně hrát. Byl ovšem dost rozladěný, takže děti rychle vyhodnotily, že doma je to lepší.

    Jídlo z místní restaurace jsme neochutnali, neb děti si nic nevybraly a my velcí vlastně taky ne. Ale byla prostorná, bylo tam příjemné klima a záchody byly vtipně označeny jako "Loupežníci" a "Loupežnice".

    Celkem se tam pohybovaly 3 pohádkové postavy - vodník, kašpárek a čarodějnice. Vodník nás vítal u vstupu a dost šišlal (záměrně), takže jsme mu dost špatně rozuměli. A nebyli jsme sami, podle toho, co jsem sledovala u rodiny, která přišla těsně po nás :D. Čarodějnice má hada (nevím, zda si dobře pamatuju, že se jmenuje Toník) a žabičku Boženku a byla naprosto úžasná. Děti z ní byly paf a já byla unešená tím, jak dokáže být milá i strašidelná zároveň. A pak tam byl teda ještě kašpárek, k němu se dostanu nakonec.

    Překvapením taky je, že vám všem tykají (jakože i dospělým) a všelijak různě vás oslovují (např. rusalko, loupežnice a tak). 

    Co bych chtěla vypíchnout jako naprosto exkluzivní záležitost je Cesta za pokladem sklepením. Bylo to docela nečekaně dlouhé a opravdu velmi VELMI originální a nápadité. A místy jako bludiště, neb tam bylo třeba několik dveří a vy jste musely najít ty správné, některé byly zazděné, jiné skrývaly různá zákoutí, bylo tam více možností, kudy projít a tak... Nechci prozrazovat vše, abyste si to opravdu užili. Každopádně jsme potkali rodinu, která se vrátila na začátek a řekla, že nenašli, jak jít dál, že narazili všude na zdi... Takže pro někoho to opravdu nemusí být snadné, alespoň ne na první pokus. Jednotlivé části se týkají různých pohádek a také máte možnost hledat igráčky (ovšem velké, kartonové) převlečené za pohádkové postavy a na konci si zkontrolovat, zda jste našli všechny. A na konci je super rozcestník - kteroupak cestu si zvolíte? Opravdu jsme se pobavili. Jedinou nevýhodou byla zvýšená prašnost v jedné z místností, což bylo velmi nepříjemné, přestože nemáme žádné dýchací potíže. Ale to byla drobnost. Doporučujeme všemi deseti.

    A nakonec - tunelové bludiště. Velká zábava pro děti. Moc bludišťové není, rozhodně není takové, jak jej malují na mapce nebo jak jsou naše děti zvyklé. Upřímně jsem si pod tím představovala něco trošku jiného, třeba podobně jako jesou podzemní nory v Brunu. Tohle bylo jen takové jednoduché, obyčejné, jen takové větší tunýlky nad zemí. Ale to nic neubíralo na tom, jak moc všechny děti bavilo tím probíhat a také na ně vylézat. A zde došlo na konci našeho pobytu k nepříjemné situaci. Procházející kašpárek zakřičel na našeho (velmi citlivého) syna, že má slézt dolů, zabavil mu dřevěný meč, který měl na hraní (součást kostýmu) a donutil ho za jeho mohutného pláče udělat 10 dřepů, že mu jinak meč nevrátí. Shodou okolností jsme zrovna byli na odchodu (tatínek a mladší dva čekali na mě s nejstarším, až za nimi zpět dojdeme a vydáme se k východu), takže to "parádně" vyšlo zrovna jako velmi nešťastný závěr za naším pobytem tam.

    Já jsem zrovna přicházela, takže jsem nemohla zasáhnout včas, ale šla jsem alespoň kašpárkovi vysvětlit, že jeho reakce byla nevhodná a proč. Ale i když jsem se to snažila vysvětlit v klidu (což bylo dost těžké, neboť mi z toho, co jsem viděla, bylo spíše do breku), dostávaly se mi spíše odpovědi jako "na co pořád cedule", "chcete, ať si rozbije hlavu?", "však už je to 4. dítě, co dneska dřepuje", "tím zase tak moc zkazit nemůžu", atd. 

    Odjezd jsme nakonec odložili o 10 minut, až se syn vypláče, protože jsem nechtěla, aby za této situace park opouštěl. V autě jsme o tom ještě mluvili a pak ještě znovu i doma - to i s poučením, že se může v takové sitauci obrátit na rodiče (byl tam tatínek) a nechat to řešit jeho. Konec konců, my jsme zaplatili 70 korun za půjčování kostýmů, kostým (meč) neničil, nebyl důvod mu ho zabavovat. Neohrožoval s ním ani vybavení ani ostatní návštěvníky, takže odebrání bylo bezdůvodné a celé křičení a dřepování bylo nepřiměřené.

    Vadilo mi především, že kašpárek nevyužil vůbec jiné možnosti - v našem případě by stačilo synovi vysvětlit, že to je nebezpečné a že to nemá dělat a slušně mu říct, že má slézt dolů. Zrovna on by hned poslechl. Ale mohl úplně klidně zvolit také jen zahouknutí, ať sleze (a tím to ukončit) nebo třeba zavolat na rodiče, že na tunely nesmí a ať své děti umravní. Nebo se syna zeptat, kde má rodiče a vyřídit si to s nimi... Vadí mi principielně použití moci a vydírání (tím spíše vůči dítěti). Nechápu smysl dřepů a taky vůbec nechápu, co má kašpárek z toho, že exemplárně potrestal jen jeho (a ještě teda někdy během dne tři jiné vybrané děti, ale u toho jsme nebyli, ale po tunelech tam dětí běhalo mnohem mnohem více). Osobně mi přijde jedna blbá cedule, že se to nesmí (pokud jim to fakt tak vadí) lepší, než denně křičet na vybrané děti a jednat s nimi tímto způsobem. Přišlo mi ironické, že kašpárek, který má děti rozesmávat, dítě takto rozpláče, a i když vidí, jak pláče, pokračuje ve svém jednání dál a nakonec se tomu sám začne smát. 

    Po dlouhém rozhodování jsem napsala kašpárkovi dopis - na zamyšlenou, ale formulovaný velmi slušně. Slibuju si od toho, že kašpárek už nebude na děti křičet a že buď tam dají ceduli - pokud jim to fakt vadí a nebyla to jen kašpárkova osobní iniciativa - a nebo to prostě nechají na rodičích a dětech, jak atrakci využijí a vyhodnotí riziko (naše děti o den dříve lezly po skalách a po stromech a to mi přišlo nebezpečnější než ty tunely - a přesto jsem je nechala).

    Naprostou ironií je, že syn si hlavu na této atrakci hlavu skutečně (téměř) rozbil - ovšem dříve než s touto možností přišel kašpárek a navíc - bylo to, když tuto atrakci používat způsobem, jakým měl, tedy byl uvnitř v tunelu. Jenže tam byl v masce, ve které bylo hůř vidět a  tunelu je celkově hůře vidět... Takže poučením je - na tunelu je bezpečněji než v tunelu :D. Teď to trošku zlehčuju, ale chci tím říct, že to riziko tam je v něčem trošku jiném a tedy především v těch kostýmech - přilby či masky přes hlavu snižují vyditelnost, to už vůbec nemluvím o pirátské pásce přes oko. Delší nohavice si mohou děti třeba přišlápnout a spadnout. Meče jsou tupé, ale na druhé straně (kde se drží) jsou zařezané do poměrně úzké a potenciálně nebezpečné špičky. Pokud tedy chcete být jako rodiče ostražití, buďte ostražití především ohledně kostýmů. Tím vás ovšem nechci od nich odradit, protože to přes to všechno považuji za jednu z těch skvělých atrakcí, které vám (dětem i dospělým) může Fábula nabídnout!
    A protože pevně věřím, že kašpárek si náš dopis přečetl a že už na nikoho křičet nebude, Fábulu doporučuju k návštěvě, protože si tam opravdu každý něco najde, nudit se tam nebudete a strávíte tam krásný den.

    verdos
    19. srp 2019    Čtené 517x

    3 “N” vláčků ve Vracově - aneb naprosto nečekané nadšení

    Údajně když se na žurnalistice učí psát kritiku, dostanou jako úplně první úkol napsat něco pochvalného. Nevím, zda tomu tak je, ale napsat něco pochvalného na železnici ve Vracově by zvládl levou zadní snad každý. Tedy až na Sašíka, který po zážitku řekl (a to cituji naprosto přesně): "Nemám slov!" A to jsme tam rozhodně nejeli kvůli němu, ale zejména kvůli nejmladšímu, který vláčky a dopravní prostředky zkrátka miluje.

    O vláčcích ve Vracově jsem se dozvěděla už loni, ale bylo to až na podzim a navíc jezdíme přece na vláčky do Olympia parku v Brně, takže jsem Vracov vedla v patrnosti tak nějak okrajově. Tedy v tom smyslu, že pokud bude čas a příležitost, tak tam můžeme mrknout, ale nic, za čím bychom se vyloženě cílově vydávali. Jenže zrovna včera jsme se rozhodli, ač byl původní víkendový plán trošku jiný, že pojedeme někam na výlet. A čirou náhodou jsem si vzpomněla i na vláčky ve Vracově a koukám na stránky a... aha, oni tam mají i jiné atrakce pro děti. A aha, ony jsou tam ty vláčky tři a jsou větší... A cože? Mají to otevřené jen cca 2x měsíce a o letních prázdninách naposledy zrovna dnes?

    Předpověď počasí byla příznivá (dají-li se tímto kulantním slovem označit teploty kolem 30 stupňů ve stínu) a tak bylo rozhodnuto, že tam vyrazíme. Vzhledem k tomu, co jsme na webu četli o parkování, jsme vyjeli tak, abychom tam byli cca o čtvrt hodiny dříve. Evidentně mělo tento nápad mnoho dalších návštěvníku, ale určitě nemá smysl tam být nějak moc dlouho předem (a zbytečně dlouho čekat, fronta pak rychle po otevření ubývá) a na dobré místo k parkování - myšleno v tom zatravněném příjezdovém obdélníku - to bylo tak akorát.

    Areál je soukromou zahradou a ač je to v okolí velmi oblíbená atrakce, nesnaží se na tom "rejžovat", jsou tam velmi milí, všechno (téměř) se tam zdá jako dokonalé a jako splněný sen pro děti. Za svou vstřícnost požadují (kromě příspěvku na provoz) jen vstřícnost od ostatních - tedy neničení ničeho, nekouření (v hlavním areálu) a střídání (na vláčcích a atrakcích). A víte co? Ono to tam funguje! Doporučený příspěvek činí 50 korun na osobu, my jsme jim dali o něco málo víc, ale dle mého mají zážitky, které si odtamtud odnesete, ještě mnohem vyšší hodnotu... No posuďte sami - za toto opravdu nízké vstupné si mohou (hlavně děti) v areálu zcela bez omezení (až na jízdu motoráčkem, kterou smíte absolvovat pouze jednou) užívat:

    • dva další vláčky (všechny tři mimochodem jezdí prakticky pořád po celou otevírací dobu)
    • malý řetízkáč (ano, žádný obyčejný kolotoč, ale řetízkáč!)
    • dva domečky (plastový a dřevěný)
    • trampolíny (velkou i mini)
    • nespočet houpaček (určitě přes 10, a také houpací křesílko) a několik klouzaček
    • zastíněné pískoviště
    • travnaté minihřiště s fotbalovými brankami a basketbalovým košem
    • skákací hrad
    • nějaké další venkovní hračky jako např. plastové motorky, auta (i bagr), házecí hračky...
    • vodní mlhu (v tom horku přišla několikrát vhod všem věkovým kategoriím!)

    V areálu je spousta zeleně, okrasné i užitkové, a také vodník hlídající rybníček, i když ten byl včera takový trošku poloprázdný. Nechybí možnost občerstvení a posezení, i když laviček tam zase tak moc není (posedět si ale můžete i na trávě nebo ve vláčku :D).Na internetu jsem hledala mapku areálu - a nenašla - a slovní popis na stránkách areálu mi přišel poněkud nepřehledný. Mapka je pak k dispozici přímo v areálu na hlavním nádraží, ale zahrada je relativně malá, takže se tam za chvíli snadno zorientujete i bez plánku. O to víc je fascinující, co vše je tam na té malé ploše k dispozici.

    Na jízdu motoráčkem jsme šli hned na začátku, což se ukázalo jako dobrá strategie. Stáli jsme sice frontu, ale záhy zjistíte, že fronta na něj se stojí (vzhledem ke kapacitě motoráčku) prakticky pořád. Každopádně později děti už věděly přesně, co chtějí, a každý se bavil po svém, takže svou jízdu motoráčkem si užili a už jsme je nemuseli vytrhávat z jejich dovádění. V motoráčku si vedle nás sedla jedna osmiletá holčička, o které jsem se nejprve domnívala, že sedí vedle svých rodičů, jenže záhy jsem zjistila, že tam je sama. Jmenovala se Laura a tak nějak si nás na to odpoledne "adoptovala". Začala mi říkat teto, mně i manželovi tykala, kluci ji označili za kamarádku. Kam šli kluci, šla i ona. Nevadilo mi to a vypadalo to, že byla ráda, že si má s kým povídat a s kým trávit čas. Udělali jsme si s ní i pár fotek a rozdělili se o jablíčko. Občas do něčeho bouchla nebo něco utrhla (následně byla obvykle někým nebo námi usměrněna) na kolotoči se vezla 2x po sobě, čas od času kluky dirigovala, aby s ní někam šli, něco jí podrželi/pohlídali, atd. A taky sehnala 3 lístky navíc na motoráček a kluky neustále lákala, aby s ní jeli motoráčkem znovu. Na to ale nedošlo, neboť jsme kluky samotné pustit nechtěli (max. tak Sašíka), také jsme je opravdu nechtěli nechat znovu stát v té frontě a především nám nepřišlo vůbec fér, aby kluci jeli dvakrát, zatímco na někoho jiného by třeba ani nemusela žádná jízda vyjít... (vzhledem k počtu návštěvníků a kapacitě motoráčků to není nic, co by se nestávalo). S klukama si ale rozuměla, zvláště s Ríšou a Sašíkem si užívala hru na piráty (vůbec nechápu, jak dokázali i v areálu s vláčky a na úplně obyčejném hřišti dojít k tomuto tématu, ale kvůli některým našim dalším výletům jsem moc ráda, že piráti jsou stále v kurzu). Laura vypadala, že by s námi nejraději odjela domů, ale na konci odešla tak nějak rychle, že to ani kluci nestačili zaregistrovat a po kamarádce se pak ještě chvilku ptali. Paní v pokladně (rovněž velmi milá) nám při odchodu řekla "tak zase za rok" a my jsme v ten moment měli pocit, že nám čte myšlenky 🙂.

    Vraceli jsme se domů nasyceni zážitky a hlavně vláčky. Z vlastní zkušenosti vás musím varovat, že se vám o vláčcích možná pak bude i zdát :D! Teď o letních prázdninách už provozní termíny nemají, ale ještě mají nějaké v září (vždy v neděli), takže pokud jsem zvládla své nadšení na vás alespoň trošku přenést a máte děti, které by si to tam mohly užít, pak neváhejte a vydejte se do Vracova na vláčky 🙂.

    Více info zde:

    http://zeleznice600.cz/wp/

    verdos
    2. dub 2019    Čtené 496x

    Světový den povědomí o autismu

    Dnes (2. 4. 2019) se koná světový den povědomí o autismu. Vzhledem k tomu, že spousta lidí má stále dost zkreslené představy o tom, jak takový autista může vypadat, rozhodla jsem se  tomu sepsat pár řádků a také dát odkaz na nějaké (dle mého názoru) hodnotné zdroje.

    Hodně lidí se představuje autistu jako Rainmana. Nic proti tomuto filmu. Je skvělé, že tehdy téma autismu takto otevřel a že autisté už nejsou pojímáni jako lidé, kteří jen musí být  zavření v ústavu a pod léky. Ovšem není každý autista jako on. Ve skutečnosti je každý autista zcela JEDINEČNÝ se svými projevy i svými talenty - někteří dokonce nemají žádné zvláštní schopnosti. A hodně bývá rozdíl v autistických projevech i mezi dívkami a chlapci.

    Hodně jsem přemýšlela a hledala materiál, který bych Vám doporučila. Po internetu například koluje tento obrázek:

    Chybí mu však právě ta zásadní informace, že autista nemusí vykazovat všechny tyto znaky. Dokonce se může projevovat právě naopak. Například hodně autistů je velmi mazlivých, někdy až moc. Oční kontakt mohou mít, většinou však nepřiměřený. A hypersenzitivita a přehnané reakce se nemusí týkat pouze zvukových vjemů, ale vjemů obecně (jakýchkoliv smyslových vjemů). Atd. Někteří se dokonce mohou zdát v určitých situacích jako normální. Zkrátka, autismus není jeden vzorec projevů, je to celé široké SPEKTRUM projevů.

    Moc pěkně autismus vysvětlují tato dvě videa, bohužel jsou obě v angličtině:

    https://www.youtube.com/watch?v=7JdCY-cdgkI 

    https://www.youtube.com/watch?v=aWxmEv7fOFY 

    Když to trošku shrnu, první popisuje, že autismus znamená, že máte v hlavě trošku jiné spoje. Zatímco normálním lidem se říká „neurotypici“ (mají typické „sestavení“ nervové soustavy), autisté to tam mají jinak „pospojované“, což způsobuje větší či menší potíže. Všichni jsme rozdílní. Každý jinak vypadáme, máme různé oblíbené věci, jiné strachy, odlišné vidění světa. A autisté mají prostě jiné „spoje“ ve své nervové soustavě - což je rozdíl, který není hned vidět. Ale tyto jinak utvořené spoje ovlivňují, jak vnímají své okolí a reagují na něj ve vzájemné interakci. Něco, co je pro běžné lidi obtížné, může být pro autisty velmi snadné. A naopak. Vlivem špatných spojů může být jejich mozek snadno přetížen. Bohužel často nedokážou vyjádřit, jak se cítí a co prožívají, takže navenek se může zdát, že je všechno v pořádku, i když uvnitř hlavy mají zmatek. Stejně jako někteří lidé si při prožívání stresu koušou nehty, poklepávají prsty nebo tisknou rty, autisté mají také své specifické projevy, které jim pomáhají se při stresu uklidnit - houpou se, bouchají se do hlavy, točí s něčím... Je to úplně totéž, i když to vypadá jinak. Vhodnou reakcí určitě není ignorace, výsměch nebo ještě větší stres.
    Je tam pěkné přirovnání - to že playstation nedokáže přehrát nějakou videohru ještě neznamená, že je playstation pokažená. Potřebuje prostě jen hru s nějakými konkrétními parametry, aby to fungovalo. Autisté potřebují hodně trpělivosti a dobrou komunikaci a s takovou pomocí pak dokážou většinou fungovat.
    Nejsou nemocní nebo rozbití. Mají jen jedinečný pohled na svět 🙂.

    Druhé video mluví o tom, že současná medicína se dívá na autismus a také ADHD jako na nějaké poruchy, choroby. Ale málo pozornosti se věnuje tomu, aby tito odlišní lidé sami sebe přijali. Aby se odkryly jejich silné stránky a našli si místo ve společnosti, kde si jejich odlišnosti budou vážit. Opět se tady mluví o neurodiversitě - tedy odlišnosti v nervové soustavě. A že je na čase uznat a respektovat tyto rozdíly (na úrovni nervové soustavy), stejně jako dříve se bojovalo za rovnoprávnost žen nebo černochů. Jedná se rozdíly na úrovni genomu a jsou součásti našeho vývoje jako lidského druhu. A tyto odchylky budou pokračovat, protože pro vývoj lidstva přestavují výhodu. Geny typické pro osoby s ADHD nebo autismem jsou staré 10 000 let a prošly přirozeným výběrem během evoluce lidstva. Jsou spojovány např. s výbornou pamětí, velmi citlivým smyslovým vnímáním, schopností pozorovat detaily nebo porozumět systémům - třeba zvířecímu chování. Pokud pomůžeme osobě s autismem najít něco, v čem bude úspěšný, může zářit, „zapadnout“ na nějaké místo ve světě a minimalizovat situace, které jsou pro něj obtížné. Osoby s ADHD jsou úspěšní při rychlých změnách, různorodosti, je pro ně typická kreativita a netradiční způsoby řešení problémů. Je spousta povolání, kde právě tyto vlastnosti mohou být velkou výhodou. Není snadné mít autismus nebo ADHD, tito lidé mohou opravdu trpět a mít to v životě velmi složité. Ale je na čase, aby svět dokázal ocenit tyto rozdíly v nervové soustavě, protože tito lidé mohou být pro lidstvo velmi důležití (stejně jako je pro nás důležitá biodiverzita - tedy rozličnost zvířecích a rostlinných druhů v přírodě). Psycholožka, která na tom videu mluví svou řeč zakončuje tím, že ideální by bylo, aby každá z těchto osob si našla něco, v čem se uplatní taková, jaká je, než abychom je předělávali k obrazu svému, abychom z nich udělali - dle našeho - normální.

    Nakonec jsem narazila i na dvě docela zajímavá videa v češtině, která se sice netýkají názorů na autismus, ale jedná se o rozhovory s úspěšnými autistkami - a můžete slyšet přímo od nich, co si o některých věcech myslí nebo jak co vnímají. A myslím, že to pro mnohé může být zajímavé a přínosné:

    https://domaci.ihned.cz/c1-66542580-lide-se-boji-mysli-si-ze-nemame-city-a-nemluvime-zeny-celi-diskriminaci-rika-autistka-recmanova

    https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2773181-predstavte-si-nesnesitelny-hluk-nejsem-zadny-rain-man-rika-novinarka-o-zivote-s

    verdos
    19. únor 2019    Čtené 664x

    Dvojí výjimečnost - část 1.

    Zde nabízím zestručněný (a mírně opoznámkovaný) překlad úvodního článku z online konference o bystrých dětech se "svéráznou" osobností (Bright and Quirky Child Summit), který se konal koncem ledna. Originální znění článku si můžete přečíst zde: https://brightandquirky.com/starthere/

    Pro rodiče je dvojí vyjímečnost dítěte obtížná situace, bojí se, aby vše udělali správně. Jednání dětí může být velmi nepochopitelné i pro učitele či jiné profesionály.
    Dítě je výjimečné 2x, protože vyniká oproti průměru svým intelektem a zároveň se vymyká svým neobvykle fungujícím mozkem (ADHD, autismus, ale také děti s úzkostmi, se specifickými poruchami učení). Průměrné dítě je na Gaussově křivce někde kolem středu, dítě s dvojí výjimečností je na obou koncích zároveň.

    Lékaři a učitelé (platí i pro ČR) se ptají "jaký je problém a jak jej napravit"? Dítě není jen souhrn problémů a nedostatků. Při tomto pohledu se děti stydí, mají pocit, že jsou špatné, hloupé. Je potřeba zaujmout pozitivní postoj k učitelům i ostatním osobám v okolí dítěte - potřebujete jejich pomoc a oni od Vás potřebují důležité informace (s velkou pravděpodobností nebyli nijak vyškoleni v problematice dvojí výjimečnosti).

    Obdobně je chybné brát v potaz jen tu stránku nadání - dítě pak v nějakém ohledu spolužákům nestačí, opakovaně selhává, což je pro něj nepříjemné. Navíc, mezi učiteli je vžitý názor, že nadaný musí vždy vynikat nad ostatní a pokud tomu tak není, tak teda asi není nadaný (platí i pro ČR). 

    Nejvhodnější je tedy zaměřit se na to "Co pomůže těmto dětem být úspěšnými?" Je potřeba posilovat a rozvíjet silné stránky a zároveň pomoci s výzvami, kterým musí dítě čelit. Mělo by to tak platit vlastně pro každého, všichni jsme v něčem dobří a v něčem slabší (akorát u těchto dětí je to velmi výrazné).

    Silné stránky těchto dětí mohou zahrnovat: vysoké IQ, vnímavost vůči detailům, mohou být skvělí pozorovatelé,být velmi kreativní, velmi rychle se učit něčemu novému, jsou bystří, dokážou vymýšlet neotřelá řešení problémů, mají jedinečné schopnosti a zájmy, mohou být velmi charismatičtí nebo mít skvělé vyjadřovací schopnosti...
    Příklady slabých stránek: organizační schopnosti - plánování, pozornost..., slabá pracovní paměť, regulace emocí, oslabení v sociální oblasti, úzkosti, deprese, zpracovávání senzorických vjemů, pomalé pracovní tempo, specifické poruchy učení...

    Každé dítě s dvojí výjimečností je jedinečné. Pokud víte, které silné i slabé stránky se týkají vašeho dítěte, můžete mu pak efektivněji pomáhat.

    Velmi užitečné je naučit dítě samostatnosti a schopnosti říct si, co potřebuje, (co zvládne, postupně, pomalu) a zároveň mu dát příležitost zkoumat, co pro něj funguje - skrze pokusy a omyly a s dopomocí dospělého (např. používat odškrtávací seznam, rozložit úkol na několik dílčích, použít router, který se hodinu před usnutím odpojí od internetu...). 


    V dalším díle článku budou mé poznámky zaznamenané z některých videí. Snad to bude pro někoho užitečné. Vím, že nás tu pár na MK je, které dvojí vyjímečnost u svého dítěte řešíme.

    verdos
    9. črc 2018    Čtené 687x

    Čím se bavit (nejen) v létě? - lokalita: celá ČR

    Rozhodla jsem se sepsat aktivity, které je možné (či dokonce nutné) provozovat po celé republice. Nezáleží tedy kam na dovolenou pojedete, prakticky vždy si tam můžete užít svou oblíbenou zábavu a navíc se často k tomu ještě něco zajímavého dozvědět.

    Geocaching

    Jistě už jste o něm slyšeli. Jde o hledání schránek zvaných "keška". Obvykle jsou umísťovány na zajímavých místech, o kterých se můžete něco dozvědět, přitom si protáhnete tělo a děti mohou získat nějakou drobnost. K nalezení se používá zejména GPS a slovní instrukce. Kešky můžete lovit nejen u nás, ale i v zahraničí. Pokud chcete vědět více, doporučuji začít zde:

    http://kesky.cz/zaciname-s-geocachingem/co-je-to-geocaching/

    Turistické známky

    Jedná se o dřevěná kolečka s vyrytými nápisy a obrázky (vždy vztahující se k danému místu či události) a samolepkou, kterou si můžete někam nalepit (např. do turistického deníku). Jedná se o sběratelské kousky, jejichž cena by měla být 35 Kč a k dispozici jsou i různé speciální edice, které lze získat jen v určitém období (např. letos edice k výročí 1918-2018) Více se můžete dozvědět zde:

    https://www.turisticke-znamky.cz/.

    Turistické vizitky 

    Obdoba turistických známek, ale formou samolepek, které vlepujete do speciálního turistického deníku. Výhodou oproti turistickým známkám je jejich skladnost. Každá vizitka má i soutěžní kupon. Za určitý počet těchto kuponu získáte nový deník, znalostní odznak a můžete vyhrát ještě nějaké další ceny, které se losují každoročně v listopadu. Sbírat je můžete také v okolních státech, zejména (ale nejen) na Slovensku a v Polsku.

    http://turisticky-denik.cz/

    Pidifrk

    Vtipné (či méně vtipné, zkrátka svérázné) kreslené pohlednice, které můžete zakoupit na určitých místech. Vždy se vztahují k danému místu a graficky na sebe navazují. Dá se tak z nich postavit postupně obří mapa ČR.

    http://www.pidifrk.cz/

    Kukuřičáci

    Jedná se o kukuřičná pole, v nichž jsou vytvořena bludiště. Probíhají v nich hry pro malé děti (užijí si určitě i 4letí), ale i pro větší či dospělé - "sbírání" QR kódů v bludišti na čas. Loni děti vyvozovaly písmenka ze slova na obrázku a luštila se jedna tajenka, letos se sbírají rovnou písmenka (v podobě příšerek) a luštíte 4 tajenky najednou, z nichž musíte vyvodit 5. tajenku (něco, co ta 4 slova, která jste vyluštili, spojuje). Úplně malé děti asi na 5. tajenku nepřijdou, ale větší školáci jsou v tomto obvykle zdatnější než dospělí. V bludišti můžete zaručeně bloudit přes hodinu a v horkém počasí je to prašná a žíznivá (a někdy i hladová) záležitost. Odměnou za vyluštění je malý odznáček s někým s rodinky Kukuřičáků a za 5 vyluštěných kartiček i velký odznak se všemi členy rodiny, to vše v různých barvách, takže odznáčků ke sbírání je dost 🙂. Bohužel letos je bludišť o něco méně než loni, za to jsou ale větší, takže pokud rádi bloudíte, vyplatí se někam si zajet. Naše děti to prostě milují...

    http://kukuricaci.cz/

    Skryté příběhy

    K hraní je zde potřeba mít chytrý mobil s nainstalovanou aplikací. Dozvíte se historické zajímavosti a projdete zajímavá místa a ještě se při tom dobře pobavíte. Nejvíce si tyto hry spojené s pohybem a poznávání užijí školáci.

    https://www.skrytepribehy.cz/pc/akce-a-novinky

    Hledačky

    Opět se jedná o poznávání nových míst netradičním způsobem. Jde o prožitek, dobré pozorování okolí, procházení trasy podle indicií a na konci na vás čeká poklad. Pokud vás hledačky nadchnou, můžete nějakou vytvořit i ve svém okolí. Více o projektu najdete na:

    www.questing.cz

    Letní hra ČT Déčko

    Předloni Déčko zčernalo, loni se zastavilo a letos se pro změnu ztratily ovečky! Pomůžete je najít? Pro účast je potřeba mít účet na webu ČT :D (stačí mít nějaký již z minulosti) a přihlásit se na níže uvedených stránkách. Tam se dozvíte, kde hledat speciální kódy. Ty pak také na stránkách zadáváte (případně je možné použít i mobilní aplikaci, máte-li chytrý telefon). Červené kódy zároveň slouží jako kód k odeslání online pohlednice, takže se můžete třeba jako rodina vyfotit a fotku si nechat zaslat jako pohled domů na památku - a nebo poslat překvapení příbuzným (třeba babičce). Červené kódy jsou obvykle nějaká muzea, památky, apod., zelené kódy jsou v přírodě na turistických cílech. Celkem potřebujete alespoň 3 kódy a nejméně 1 od každé barvy. Ze všech účastníků se pak losují drobné výhry. Loni to byly nějaké společenské hry a nevím co ještě, výher bylo mnoho, ale účastníků samozřejmě ještě víc, takže štěstí se na nás neusmálo. Děti ale myslím o těchto výhrách ani neví, prostě mají radost, že zachraňují Déčko 🙂.

    Letošní hra tedy probíhá zde: http://decko.ceskatelevize.cz/sezente-ovecky

    Rychlé šípy
    Pátrací hra k 80. narozeninám Rychlých šípů. Po celé republice jsou rozmístěny skrýše na místech, která připomínají příběhy Rychlých šípů. Můžete nejen hledat, ale i spoluvytvářet. Dle informací na webu hra běží letos minimálně do 17. listopadu.: http://www.rychlesipy.spjf.cz/

    Knihomilové

    Letní knižní schovka s Knihomilove.cz vám umožňuje získat nějaké to letní čtení z antikvariátu 🙂. Dostanete přibližné souřadnice, foto, popis a můžete vyrazit na místo. Pokud balíček najdete, kniha je vaše a navíc se ještě dostanete do losování o nové knihy. Informace zde: https://www.knihomilove.cz/knizni-schovka-2018/

    Za pokladem

    Návštěva zajímavých lokalit, příběh, řešení úkolů a na konci čeká poklad pro děti. Jedna hra stojí přibližně 200 korun a pokud chcete odměnu v cíli (z pokladu) pro více dětí, měli byste podle toho zakoupit příslušný počet herních plánů. Máte-li v okolí zajímavé místo, můžete se podílet na vytvoření nové hry.

    http://www.zapokladem.cz/

    Znáte ještě něco dalšího, co probíhá takto celorepublikově a lze to hrát prakticky kdekoliv nebo alespoň v různých koutech naší země? Dejte o tom ostatním vědět třeba komentáři níže 🙂

    verdos
    15. čer 2018    Čtené 293x

    V jednoduchosti je krása aneb testování Igráčka a jeho doplňků

    Chtěla bych vyjádřit poděkování za to, že jsme mohli tyto hračky testovat. Udělalo nám to doma velkou radost.

    Testery byli moji tři synové ve věku přibližně 6 a čtvrt roku, 4 a půl roku a 2 a půl roku.

    Igráček má u nás v ČR tradici (vyrábí se již od roku 1976) a mnozí si ho jistě pamatujete ze svého dětství. Za tu dobu samozřejmě prošel vývojem a je ještě dokonalejší.

    Postavičky na sobě mají barevný potisk, mají nos a také mají otáčivé zápěstí. Postavičky i doplňky jsou vyladěné doslova do detailů. Líbí se mi, že mají různé účesy, různé výrazy tváře, rozmanité pokrývky hlavy, některé jsou naopak bez ní. Čepice i vlasy lze snadno sundat, což byla také jedna z nejoblíbenějších činností mého nejmladšího dítěte (věk necelých 2 a půl roku) - neustále Igráčky "skalpoval". Nacvaknout je zpátky nezvládl, i když vlasy lze nacvaknout relativně snadno (horší už je to s některými čepicemi, to se klukům prostě moc nedaří a i pro mě to bylo někdy obtížnější). Prostřednímu zase stačily samotné čepice bez panáčků, aby s nimi předváděl divadlo o tom, jak se pohádají a nakonec zase usmíří. Holt každý to pojal "po svém".

    Nohy Igráčků jdou zapasovat mezi "čudlíky" Lego Duplo, takže lze panáčky zapojit do hry spolu s Legáčky.

    Drobné doplňky Igráčků lze do jejich ruky nasadit relativně snadno, s trochou úsilí a povzbuzování to zvládl i nejmladší člen naší rodiny. Většinou to pro něj ale byla velká výzva, a tak mnohem raději používal pro hru samotné panáčky nebo předměty, např. "ryl" lopatou do koberce, píchal do něčeho vidličkou, dělal, že nožem něco řeže - on sám, nikoliv panáček 🙂... Myslím ale, že vyměňování doplňků v rukou Igráčků je skvělá činnost pro procvičování jemné motoriky. Drobné předměty bohužel mají v naší domácnosti tendenci se ztrácet, což platí i pro Igráčkovy doplňky. Zatím je máme všechny, ale vzhledem k tomu, že už během těch 14 testovacích dnů jsem je při úklidu nacházela na všemožných místech naší domácnosti, mám vážné obavy, že již brzy dojde na první ztráty (nejvíce se obávám toho, že něco přehlédneme a omylem vysajeme).

    Igráčkův domeček

    Domeček je prodávaný v nesestaveném stavu jako skládanka. Pokud však rádi skládáte či tvoříte z papíru, bude se Vám velmi zamlouvat. Na zadní straně balení jednoduché schéma, ze kterého je zřejmé, jak domeček postavit, a také na jednotlivých papírových dílech je vše dobře popsáno (co kam vložit, označení děr písmeny, atd.). Stačí tedy díly ohnout v předchystaných ohybech, dát shodně označené díry podle popisu k sobě a sešroubovat - nikoliv nacvaknout, jak by to mohlo z nákresu na zadní straně působit. Pokud ale dáte díly správně rovně tak, aby "čepička" v díře prošla skrz bez problémů všemi vrstvami, "šroubek" pak do ní velmi snadno našroubujete a prsty utáhnete jako nic. Hotový domeček drží dokonale. V krabici je více šroubovacích dílků, než kolik k sestavení domečku potřebujete, takže je můžeme využít k výrobě dalších papírových předmětů - úplně to vidím např. na učící kartonové hodiny nebo nějaké kartonové autíčko... Kulaté spojovací díly se obtížně shánějí, toto je velmi elegantní řešení a lze je využít opakovaně (se zacvakávacími spojkami by to bylo asi horší).

    Nábytek jsou v podstatě krabičky roztodivných tvarů, které stačí jen správně poskládat (ohyby jsou navíc narýhované, takže se nelze příliš splést a na balení je vše nakreslené). Papír použitý na nábytek je tenčí, ale i tak vydrží docela dost. Roli nehrálo ani to, že děti si s ním příliš nehrály - zajímal je spíše samotný domeček než jeho vybavení. Po nábytku totiž většinou šlapaly, takže v testování zkrátka nepřišel.

    Prostřední a nejstarší syn mi se stavěním velmi ochotně a nadšeně pomáhali, takže jsme měli vše hotovo přibližně za 20 minut. Navíc jsme si užili společné stavění. Domeček po 14 dnech testování stále stojí více méně bez poškození - až na vikýře, které "upadly" hned 2. den. Přitom průměrná doba výdrže takových výrobků v naší domácnosti je zhruba týden. Vliv má jistě to, že papír, ze kterého je domeček sestaven, je laminovaný a veškeré konstrukční části jsou vlastně postaveny dvojitě a opravdu dobře do sebe pasují. Domeček pozitivně překvapil a pokud alespoň trošku rádi tvoříte, rozhodně si jej nenechte ujít.

    Autíčka MULTIGO

    Auta byla to úplně první, po čem kluci v doručené krabici sahali. Přirozeně. A doslova se o ně porvali - což už tak běžně nedělají. Ale musím uznat, že jsou perfektní a mají mnoho promyšlených detailů. Kromě hasičského auta, které je trošku jiné, mají všechna možnost výměny korby. Během okamžiku se auto změní z cisterny třeba na popeláře nebo náklaďák. Výměna je velmi jednoduchá, prostřední syn to zvládá bez obtíží a nevadí ani pokud moc spěchá a nasadí to křivo - drží to taky a při hraní mu to nijak nevadí 🙂. Výhodou tedy je, že nemusíte kupovat stále nová auta, ale můžete dokupovat jen různé funkční části vozidel a ty měnit či doplňovat. Na všechna auta lze nahoru nasadit majáček (sundavací majáček byl součástí hasičského auta) a panáčky lze do auta jak postavit, tak posadit a vždy tam budou pevně držet a nevypadnou. To zvládl hravě i můj nejmladší. Poslední detail, který mají všechna auta společný, je možnost připojení přívěsu za auto (přívěs ovšem nemáme - tedy zatím ne 🙂).

    Součástí aut, která jsme dostali k testování byl:

    - valníček s řidičem 

    Na valníčku není nic moc k testování (hodí se však k převážení čehokoliv 🙂), ale zajímavé je, že jeho řidič má brýle a tetování. Auto i korba mají potisk (čísla a písmena), což může zaujmout děti, které se právě o čísla a písmena zajímají.

    - popelářské auto s popelářem

    Naprosto skvěle provedená hračka, nechybí k ní ani otevírací popelnice. Můžete dělat naprosto vše, na co si v souvislosti s popeláři a popelnicemi vzpomenete: naplnit popelnici, vysypat popelnici, vyprázdnit obsah popelářského auta, sklopit stupátko (či obě) a postavit na něj popeláře - drží tam velmi dobře. Chce to však trošku zabrat a na stupátko se správně trefit - na což nejmladší ještě neměl dostatečnou dovednost a trpělivost.

    - cisterna s řidičem

    Cisterna má nahoře otvor s poklopem, což velmi lákalo mého nejmladšího, aby zkoušel dovnitř naházet kde co. Bylo jen otázkou času, než ho napadlo dovnitř vhodit dřevěný špalíček, který se tam samozřejmě zasekl a rozhodně nešel vyklepat ven. Naštěstí cisterna je vyrobena ze dvou dílů jednoduše na sebe nacvaknutých a při troše snahy nebudete mít problém ji "rozmontovat". Bez potíží tak vyndáte vše, co uvnitř skončí a zatvrzele nechce ven. Na druhou stranu, s tímto zjištěním jsem vzdala původně zamýšlený test vodotěsnosti (děti kupodivu nalévání tekutin dovnitř prozatím nenapadlo).

    - hasičské auto s hasičem

    Liší se od ostatních námi testovaných aut tím, že je menší a má trošku jinou konstrukci, tedy nemá vzadu ten bajonetový zámeček na výměnu různých korb. Na druhou stranu je hned vidět, že je to hasičské auto. Jeho součástí je odnímatelný majáček, který pak kluci zkoušeli dávat úplně všude. A také má vzadu menší nákladní prostor s odklápěcími dvířky, která lze zvednout tak, že samy nespadnou, dokud je zase nebudete chtít zaklapnout. Kluci tam cpali všechno možné, co se tam vlezlo (například samotné igráčky, kostky, zvířátka či ořezávátko).

    - červený valníček

    Opět nákladní prostor - těch není nikdy dost, alespoň se kluci nepoperou a můžou něco převážet všichni tři. Tentokrát tedy v červené barvě, což je nejmilovanější barva nejstaršího syna (aneb co není červené, není dost dobré 🙂).

    - 1+2 stavební deska + kostky (Eko balení)

    Z tohoto byl jednoznačně nejvíc nadšený nejstarší syn (a já 🙂). Součástí je auto (jiné než na fotografii, ale to víte, ty možnosti výměn a kombinací... 🙂), opět nákladní prostor (oranžový), ale hlavně sklopná deska s kostkami, zcela kompatibilní se stavebnicí Lego Duplo (takže také kostkami Light Stax, kuličkodráhou Hubelino, propojkami Duplo-Brio, apod.), což přináší zase úplně nové kombinace do hry. Vše můžete vzájemně kombinovat nebo vylepšovat auto o autodíly z Lego Duplo a vytvářet tak nová vozidla, vytvořit pojízdný záchod, domeček, korbu plnou různého zboží (máte-li dost kostek s obrázky), zkrátka cokoliv Vaše dítě napadne. Výrobce na svých stránkách píše, že se sklopnou plošinou lze převážek figurky zvířátek, ale upřímně - testovanou zebru se nám nějak moc rozumně převážet nepodařilo - tedy kromě toho, že jsme z kostek vyrobili ohrádku a do ní zebru postavili nebo spíše opřeli. Tak jestli to je myšleno takto? Igráček ale mezi čudlíky zapadá skvěle (jak jsem již psala výše), takže tam krásně stojí (Legáček naopak stojí na čudlících). Stavební deska s kostkami je určitě něco, co bych také velmi doporučila.

    Samostatní Igráčci s doplňky

    Igráčci, kteří jsou součástí aut, nemají vlastní drobné doplňky. U samostatných Igráčků je to však jinak. Testovali jsme celkem 4 balení:

    - Igráček trio - vaříme

    Obsahuje kuchaře, kuchařku a číšníka (na fotografii dole, nahoře starý igráček se stejnou tematikou). Kluci vaří moc rádi, ale s Igráčky se jim do toho nějak moc nechtělo. Doplňky je sice zaujaly, ale většinou s nimi dělali něco jiného než měli (píchali do něčeho nožem či vidličkou, bouchali se naběračkou nebo se hádali, co bude který dělat). Samotný číšník třeba pak zažil akční dobrodružství a běhal po jedoucím vlaku... Za celých 14 dní toho s nimi zvládli hodně, ale neuvařili jediné jídlo. Tak nevím 🙂.

    - Ošetřovatel se zebrou a doplňky

    Zebra je částečně pohyblivá (hlava s krkem) a Igráčci na ní dokonce mohou sedět a "jezdit", což kluky docela bavilo - jenže to taky zrovna není pracovní náplní ošetřovatele zebry. Kluci si to zkrátka zase upravili trošku po svém... Lopatu použili u stavebního valníčku a kyblíček zůstal zcela na ocet (ani napít se z něj zebra nemohla - přece máme vodní plochy namalované na koberci, tak se zebra může napít tam...). Tak snad na něj časem taky dojde řada.

    - Policista s doplňky

    Obušek kluci vůbec neznali, řekla jsem jim, co to je a k čemu to je a tím to skončilo. Zato pistole, to bylo něco! Takže tady velký úspěch, pistole byla často nejen u policisty, ale cpali ji do ruky snad všem Igráčkům (včetně holčičky z domečku...).

    - Dopravní policista s doplňky

    Ten má k dispozici dopravní kužel a plácačku. To se klukům taky velmi líbilo, hlavně ta plácačka. Takto už si totiž sami hráli dříve (mají velkou plácačku a když jezdí na motorkách po bytě, zastavují se a kontrolují, jestli mají v pořádku papíry, technické vybavení motorky, atd.), takže to měli tentokrát jen v menším a kontrolovali papíry Igráčkům v autech. Tohle je hra, při které si vyhrají všichni tři a nehádají se.

    Co napsat závěrem?

    Hračky jsou jednoduché, tedy srozumitelné, snadno se udržují, hodně vydrží, vzájemně se dobře doplňují a kombinují. Ač jsou výrobcem uvedené jako vhodné až od tří let, vyhraje si s nimi i dítě mladší, jen některé činnosti nebude ještě hned zvládat. Hračky také umožňují rozvoj slovní zásoby, jemné motoriky i fantazie, případně poznávání toho, jak některé věci či jevy fungují. Ne vše si děti oblíbily a s některými kousky si hráli poněkud svérázným způsobem. Ale rozhodně se nedá říct, že by je tyto hračky nebavily a díky velké variabilitě si každý našel něco, co ho opravdu oslovilo a na čem se mohl "vyřádit".

    verdos
    Zpráva byla změněna    8. čer 2018    

    Starý vs. nový igráček:
    Jsou si vlastně velmi podobní. Stejné účesy, stejné čepice, třeba i nachlup stejné vybavení (vizte např. doplňky kuchaře - hrnec s velkou naběračkou). Nutno podotknout - že už tehdy bylo velmi do detailu propracované 🙂...
    Nový igráček má nos, mají jiné oči a tedy i jiné výrazy tváře (opět jiné pro holky a kluky). Nový igráček má otáčivé zápěstí, barevněji provedené oblečení (barevné tištěné detaily). Starý igráček sestřička má kříž na čepici nalepený v podobě samolepky. U nových igráčků jsem nezaznamenala ty "podložky" či "podstavce" jako u starých igráčků - jdou z nich samozřejmě sundat - ale noví igráčci mají ze spod na nohou stejné díry. A naopak nevím, zda byli dříve i nějací igráčci bez "čepice". My je máme tři a nelze je skalpovat (což je nejoblíbenější činnost mého nejmladšího dítěte - kdykoliv má možnost, vrhne se na ně a vlasy jdou nekompromisně dolů).
    #test_igracek

    (4 fotky)
    verdos
    5. pro 2017    Čtené 745x

    Naše zkušenosti s hračkami od Fisher Price - souhrnná megarecenze

    Níže naleznete můj osobní názor, ale také vyjádření o tom, jak hračky vnímají nebo si užívají moje děti (jakkoliv kluci neměli možnost mi do psaní článku zasahovat). 

    Když krabice dorazily, vypadalo to, že se děti pohádají o to, kterou hračku vytáhneme jako první. Pravidla zněla jasně - každý týden 1 hračka. Ale která, když každý chtěl jinou? Nejstarší chtěl žábu, prostřední housenku a nejmladší chtěl Beatba. Na nějakou dobu to dokonce vypadalo, že hračky můžeme vyhodit a dětem bude stačit výplň krabic, která měla zabránit poničení hraček. Nakonec se ale k hračkám vrátili a o pořadí testování musel rozhodnout los. Následují tedy recenze o hračkách v takovém pořadí, v jakém je děti testovaly. 

    Housenka Code-a-pillar

    Vybalení hračky je trošku hlavolam. Housenka je v balení v demo módu, a tak je pečlivě připevněná, aby si každý mohl sáhnout a viděl, jak reaguje a jaké zvuky vydává (nebo aby se při vybalování lekl jako já :D), ale nemohl ji snadno vyndat.

    Balení obsahuje hlavu housenky s 8 základními články k zapojení, dva terčíky, návod a kartičky s informacemi o možných rozšiřujících článcích. Housenka uveze až 15 dílků najednou a tyto rozšiřující články poskytují např. větší variabilitu zvuků nebo zatáček. U návodu oceňuji, že je stručný, srozumitelný a hlavně, čeština je v něm na prvním místě. Terčíky slouží pouze k označení tratě, kterou má housenka projet, nejsou nijak interaktivní, jsou to jen plastové výlisky s protiskluzovou úpravou – aby se neposunuly, když na ně housenka vjede (terčíky jsou velmi nízké, takže je nepovažuje za překážku).

    Provoz housenky je na 4 baterie typu AA, uloženy jsou samozřejmě bezpečně pod šroubovacím krytem. Spotřeba je opravdu velká, z toho důvodu výrobce doporučuje alkalické baterie, které jsou pro velkou zátěž nejvhodnější. My do hraček používáme kvalitní nabíjecí baterie a také to s nimi šlo. Nejprve vydržely jen asi 14 dní, ale to housenka jela od rána do večera. Od té doby jsme baterie znova měnit nemuseli, takže mi spotřeba baterií přijde únosná.

    Celkově je její konstrukce poměrně bytelná a těžká, ale dle mého názoru má velmi krásný design (a byla také volbou číslo jedna u dítěte, které je „umělec“, naopak o ni nejevil zájem „vědátor“, protože na první pohled není poznat, že to je hračka rozvíjející základy programování).

    Housenka je výrobcem doporučena pro děti ve věku 3-6 let, ale základní princip pochopí i 2leté dítě, zejména má-li staršího sourozence, od kterého může ovládání okoukat (s hračkou si tedy dost hraje i můj 22měsíční syn, zvládne zapojit články do sebe a zmáčknout tlačítko I/O určené pro zapnutí housenky). Pro nejstaršího byla housenka už poměrně jednoduchá, po vytažená z krabice hned věděl, co dělat, jako by si s něčím takovým už dříve hrál. Fungování housenky je natolik jednoduché a intuitivní, že nepotřeboval nic vysvětlovat ani dlouze zkoumat. Z počátku to byl také on, kdo si s housenkou nejvíce hrál, ostatní spíše pozorovali. U prostředního bych řekla, že potřeboval čas na pochopení, vlastní zkoumání a objevování, takže ten věk mezi 3 až 4 roky je asi pro samotné dítě ideální, protože už něco chápe, ale zároveň má co objevovat, takže to je pro takto staré dítě ještě přínosem. Nejstarší to má spíše jako „nj, jede to a udělá to, co tomu řeknu“.

    Nemusíte se bát, že děti hračku hned zničí, housenka párkrát neúmyslně vyklouzla z rukou při přenášení, byla tahána za tykadla, nejmladší se snažil tykadla i ohnout, několikrát do ní nebo s ní kluci do něčeho vrazili a stále bez problémů funguje. Prostřední syn s ní sice ve vzteku mrštil o nábytek (housenka v tom byla nevinně, jen byla bohužel poblíž), čímž se uštípl kousek jednoho článku, ale lze jej stále bez problému zapojovat a bezchybně funguje.

    Kolečka jsou však z měkkého plastu (působí podobně, jako jsme měli třeba na vláčcích na ovládání z Lidlu) a výrobce nedoporučuje provoz na kobercích (což je u nás trošku problém, protože máme koberce skoro všude :D a v kuchyni z pojízdných hraček pod nohama radostí zrovna nezářím). Na kobercích se na ně navíc také namotávají vlasy. Navíc děti mají občas chuť s housenkou jezdit „jen tak“ (že ji prostě chytnou a jezdí s ní jako s autíčkem) – což mechanice koleček nesvědčí a povrchu koleček také ne. Z těchto důvodů bylo už za týden intenzivního testovacího provozu na kolečkách znát mírné opotřebení. Nicméně, musím konstatovat, že opotřebení se od té doby příliš nezměnilo a také mám podezření, že na namotané vlasy to má nějaký kouzelný samočistící mechanismus (neboť se mi už 2x podařilo úzkým otvorem napravo vedle kolečka vytáhnout delší zarolovaný vlasový smotek, který šel úplně snadno vyndat). Toto je tedy zatím i po měsící testování (jakkoliv jsme další týdny testovali ostatní hračky), zcela v pohodě.

    Ovládání housenky sestává pouze z jednoho tlačítka (nepočítám-li počáteční přepnutí z demo módu do normálního hracího fungování). Je to tlačítko I/O, které funguje ke spuštění nebo znovuspuštění v případě, že se housenka zasekne o nějakou překážku. Znovuspuštění ovšem funguje pouze do 10 sekund od zaseknutí. V případě, že to nestihnete, housenka začíná program trasy odznovu. Zaseknutí je signalizováno zčervenáním očí housenky a zvukovým signálem. Housenku lze stisknutím I/O tlačítka také „pauznout“ a opětovným stiskem pokračovat v jízdě. I tady platí, že když ji nepustíte do cca 10 sekund, tak se načtená trasa vypne. Nejstarší syn toto z počátku nevěděl a hlavně byl netrpělivý, chtěl, aby se vypnula hned, takže ji vždycky „pauznul“ a pak jí odepnul dílky, čímž ji resetoval s okamžitou platností.

    Housenka projíždí trasu podle pořadí dílků, které má připnuté. Dílky se propojují přes USB konektory. V základních sestavě dodávané v balení je 3x dílek „rovně“ (ve skutečnosti se housenka při rovném pohybu mírně vlní nebo spíše vrtí), 2x dílek „doprava“ (základní zatáčka má vždy 90 stupňů), 2x dílek „doleva“ a 1 zvukový dílek. Pro svůj pohyb potřebuje relativně dost prostoru, např. na pouhý 1 dílek „rovně“ ujede housenka přes 80 cm. V průběhu jízdy housenka neustále hraje a bliká – svítí všechny připojené dílky a bliká ten, jehož funkce je právě prováděna. Také oči housenky svítí stejnou barvou, jakou má dílek s vykonávanou funkcí. U dodávaného zvukového dílku však oči housenky blikají různými barvami. Na blikání housenky je upozorněno zvlášť v návodu, nevím, zda to může mít nějaký vliv na osoby trpící epilepsií (u nás naštěstí nikdo tyto problémy nemá), ale byla bych tedy v tomto případě opatrná.

    Jak jsem již psala výše, housenka rozpozná překážky a zastaví se, přičemž problém signalizuje červenou barvou očí a zvukovým signálem. Nízké překážky však nerozpozná a snaží se jet dál – v tom případě pak housenka může např. dlouho jet na jednom místě zcela naprázdno, než to vzdá. Myslím, že i toto přispívá k opotřebování koleček.

    Zvuky a světla jsou nejen zajímavé, ale mají také informativní funkci – např. při načítání dílků na začátku hrají jiné zvuky a housenka jinak bliká, než když dojede na konec trasy, jiná signalizace je u nárazu na překážku a jinak hraje a svítí při pohodové jízdě. Zvuky jsou hlasité snesitelně, ale ze začátku mi to přišlo jako na pouti – pořád něco hrálo a blikalo a byl to chaos. Už jsem se to naučila trošku nevnímat, ale ta hlavní melodie, kterou housenka hraje, když jede, je i tak neuvěřitelně vtíravá. Myslím si, že by ty zvuky mohly být jednodušší, kratší, nebo že by zkrátka mohla hrát trošku méně (i s ohledem na to, že dnešní děti mají podnětu spíše příliš než nedostatek).

    Housenka hraje, i když s ní třeba dítě jen zatřepe nebo když si s ní chvíli děti nehrají (něco jako „haló, tady jsem, pojď si se mnou hrát“). To mi docela vadí, protože pokud se děti věnují jiné činnosti a začnou se do ní zabírat, hračka je zbytečně vyruší. Naštěstí to zkouší jen chvíli a pak se vypne.

    Trasu housenky a sled činností určuje pořadí dílků, přičemž každý se provede 1x. Toto odpovídá znalostem a dovednostem předškolních dětí a také postupu, jakým se začíná v kroužcích programování (tedy použití sledu jednotlivých kroků). Jedinou „specialitkou“ je dílek, který je nabízen jako doplňkový a je nabízen v setu „mistrovské kousky“. Červený článek s kulatými šipkami a čísly 1-5 říká, že se má zopakovat činnost předchozího dílku tolikrát, na jaké číslo je nastaven. Je to velmi jednoduchý cyklus, který zcela jistě i děti ve věkové kategorii 3-6 let zvládnou. Líbilo by se mi alespoň rozšíření na větší cyklus (opakování více „příkazů“ mezi 2 dílky, které cyklus ohraničují), ale patrně by to bylo pro výrobce velmi složité či nákladné. Viděla jsem i hračku, kde se lze v rámci programování naučit rovnou používat i procedury (předprogramovaný sled příkazů), ale byla samozřejmě 3x-4x dražší než kolik stojí housenka Code-a-pillar. Jiná více-využitelná programovací hračka začíná cenově na dvojnásobku ceny housenky. Takže je to vždycky něco za něco.

    Housenka Code-a-pillar je megachytrá. Má gyroskop, takže když ji za jízdy opatrně přemístíte (tak aby nenarazila a nepřerušila svou jízdu), pozná to a snaží se vrátit do původního směru. Pozná také, když má jet do kopce (zvládá jen určitý náklon, větší kopce rovnou odmítne vyjet a hlásí jako překážku) nebo když je vzhůru nohama (také odmítá jet).

    Hračka naštěstí vůbec nebrzdí kreativitu dětí, děti použily pro hru s housenkou kaštany nebo použily jednotlivé dílky housenky k tomu, aby mě (jako po šipkách) dovedly z koupelny do svého pokoje, kde pro mě měly nachystané překvapení.

    Kdo si housenku dovolit nemůže nebo ji miluje natolik, že se bez ní neobejde ani na cestách, pak doporučuji vyzkoušet tuto aplikaci:

    https://play.google.com/store/apps/details?id=air.fisherprice.com.codeapillarGoogle&hl=cs

    Celkově jsem s housenkou spokojená. Splnila má očekávání a děti velmi baví. Dokáže zabavit na hodně dlouho a určitě se i něco naučily. Mile mě překvapila především její odolnost a jednoduchost ovládání, která hračku zpřístupňuje i menším dětem.

    BeatBo

    Hračka je výrobcem určena pro děti již od 9 měsíců věku. Nutno podotknout, že právem. Pro nejmladšího to byla volba č. 1 - a zatímco housenka ho zajímala, smál se, blbnul s ní atd., tohoto mazlíka ihned po vybalení chňapnul a utíkal se s ním schovat, aby mu ho nikdo nevzal. Prostě od začátku je „jeho“. Rád se s ním tulí, rád ho přenáší a velmi rád si s ním hraje.

    Vhodnost pro malé děti naznačuje i celkový design – zaoblené tvary, robustní a odolné tělo, krásné a rozmanité barvy. Přestože je hračka relativně těžká, dítě ji může tahat za měkoučká látková ouška, která skvěle padnou do dětské ruky, nebo obejmout a takto snadno přemístit. Jen se obávám, že v případě znečištění těchto látkových částí bude obtížnější je vyčistit. Nicméně přenášení doposud zvládají bez náznaku jakéhokoliv vznikajícího problému.

    Malým dětem je podřízena i velká interaktivita hračky – přehrává především různé fráze či popěvky, ale také písničky jsou relativně dost krátké, takže dítě může znovu a znovu mačkat a čekat, co přijde.

    K tančícímu robotovi (jak jej děti přezdívají, název BeatBo si nedokáží zapamatovat) je přiložen kromě anglického také samostatný český návod. Ovládání je ale natolik snadné, že jej ani nemusíte číst. K jeho provozu budete potřebovat 4 baterie typu AA. Spotřeba je (bráno čistě podle subjektivního dojmu) menší než u housenky.

    BeatBo má k dispozici celkem 4 tlačítka s rozdílnými funkcemi:

    „Tanec a pohyby“

    Přehrává celkem 5 tanečních či pohybových písniček a k tomu říká další fráze („Jdeme tančit!“, „Teď to rozjedem!“, „To mě bavilo!“…), které písničkám předcházejí nebo následují bezprostředně po nich.

    „Učení a hry“

    Obsahuje 4 písničky: jednu o barvách, jednu s abecedou, jednu s čísly do 10 a hru „na sochy“. Tato hra je u dětí opravdu velmi oblíbená, znají ji už z dřívějška. Robůtek navíc vrtěním i slovními instrukcemi děti navádí, kdy se mají hýbat a kdy ne, takže je to velmi snadné na pochopení i pro někoho, kdo ji ještě nehrál.

    Osobně mi trochu vadí písnička s abecedou – je u ní znát, že se jedná o zahraniční hračku. Předkládaná abeceda není česká a v českém prostředí (na rozdíl od anglického) ani nedává smysl učit dítě názvy písmen před výukou čtení (některé děti to dokonce může mást). Na druhou stranu, pro malé děti to bude prostě a jen písnička s písmenky.

    Bezva je písnička s barvami – obsahuje nejen základní barvy, ale třeba i fialovou a oranžovou a vše je samozřejmě doprovázeno barevným rozsvícením bříška v příslušné barvě.

    „Nahrávání a remix“

    Dle návodu BeatBo nahraje až 6 sekund záznamu (většinou jsem naměřila něco kolem 5 sekund), který následně mění pomocí frekvenční modulace, cca 5x zopakuje a do toho hraje nějaká univerzální melodie. Upřímně, při pokusu o zpěv či mluvení zní výsledek opravdu hrozně, není tomu moc rozumět a je to neposlouchatelné. Do zpívání to má daleko a rve mi to uši. Nicméně moje děti mají zcela odlišný názor a připadá jim to děsně legrační! Také přišly na to, že mluvení a zpěv nejsou moc použitelné, proto do toho nejraději řvou, štěkají, hrkají s traktorem, bouchají s pokličkou, bafají a vymýšlejí všechno možné. Čím podivnější, tím poslouchatelnější obvykle výsledek je…

    Ideální je být blízko hračky a dělat velký hluk, mikrofon nezvládne moc dobře zachytit obyčejný hlas z větší vzdálenosti.

    Nahrávání je uvedeno slovními instrukcemi a signalizováno červenou barvou bříška (které postupně zhasíná), takže opět velmi jednoduché na pochopení a ovládání. Nevýhodou je, že výsledek nelze znovu přehrát (až na jednu výjimku, o které píšu níže) – zkrátka něco nahrajete, BeatBo to „zremixuje“ a tím to končí.

    Bříško

    BeatBo má skutečně kouzelné bříško. Nejen že dokáže svítit a blikat různými barvami, ale slouží rovněž jako tlačítko. Toto tlačítko samo o sobě přehrává mnoho dalších různých frází a popěvků a zároveň přehrává cokoliv dalšího z ostatních funkcí (tedy písničky, hry nebo právě tu zremixovanou nahrávku, což je ta jediná výjimka, jak ji znovu přehrát). Nemůžete ale nijak ovlivnit, co zrovna zazní, vše je zcela nahodilé.

    Bříško je nejvhodnější a nejsnazší mačkat v dolní části a lépe na nějakém méně kluzkém povrchu, případně hračku přidržovat druhou rukou.

    Hračka podobně jako housenka bliká, na což je výrobcem v návodu opět upozorněno. Navíc je u ní možnost zvolit hlasitost ve dvou úrovních (toto housenka postrádá). Běžně mají děti tu hlasitější, ale pokud se někdo dívá na film a nechce být rušen (a přitom prcek si chce pořád hrát), nastaví se nižší hlasitost a jsou spokojeni všichni. Nejmladší syn sice umí přepínat i ty hlasitosti, ale nechá si to vysvětlit 🙂.

    Vzhledem k použití hračky i většími dětmi bych jako výrobce přidala tlačítko „party“, které by hrálo nahodile pouze písničky, kterých by bylo více, aby děti mohly opravdu chvíli blbnout a nemusely pořád mačkat nějaké tlačítko (zatímco pro 2leté dítě je neustálé mačkání tlačítek ráj, 4leté už je to po chvíli tolik nebere).

    Fráze a popěvky jsou super právě pro malé děti, neboť jsou krátké a obměňují se. Dítě to baví a mně kupodivu ani tolik nevadí, že hračka mluví. Ovšem přepracovala bych některé fráze. Např. „Na mě se můžeš spolehnout!“ – to prostě běžné dítě vůbec neříká. Vzhledem k tomu, že se děti učí především nápodobou, přidala bych naopak „prosím“ a „děkuji“, neboť správný vzor není nikdy na škodu :D. Udělala bych to nenápadně, jako např. „Zatančíš si se mnou, prosím?“ (před písničkou) a „Děkuji za tanec!“ (po písničce).

    Odhlédnete-li ale od některých mých postřehů způsobených profesionální deformací, a především pokud hračku zamýšlíte zejména pro zábavu Vašich dětí, rozhodně neuděláte chybu a s koupí této hračky nemůžete šlápnout vedle. Aktivní děti se u ní zkrátka opravdu dobře baví.

    Žabka nauč se měřit

    Tato hračka na první pohled zaujala mého nejstaršího. Čísla miluje, takže když v testování od Fisher-Price konečně přišla na řadu žabka, ihned ji zabavil a šel měřit.

    Ovládání žabičky je jednoduché, má na hlavě jediné tlačítko, které říká různé fráze a zároveň zarolovává metr dovnitř. Podle návodu má i hrát nějaké písničky, ale opravdu tam nejsou (je tam jen takové kratší povídání na začátku podbarvené hudbou). Síla zarolování není nijak velká, což je rozhodně dobře z důvodu bezpečnosti, nicméně to má tu nevýhodu, že pokud není metr rovně, tak se úplně nezatáhne.

    Původně jsem očekávala, žabka bude dávat nějakou zpětnou vazbu, ale pak mi došlo, že by to stejně asi nemohlo dost dobře fungovat. Takže žabka opravdu jen něco řekne nebo zadá úkol a je na dítěti, jestli a jak si s tím poradí a jak uzná své měření za úspěšné či splněné. To nakonec vidím jako velké pozitivum. Nelze si totiž dost dobře poradit např. s tím, že pojmy krátký a dlouhý jsou vlastně velmi relativní (dlouhé nehty jsou mnohem kratší než třeba krátký rukáv na tričku). Navíc je dítě ušetřeno klasických pochval za každé "uprdnutí", které jsou velmi běžné a jsou doslova zabijákem vnitřní motivace.

    Přiložený návod je stručný a je pouze česky. Obsahuje jednu špatně formulovanou větu, ale vzhledem k tomu, že jej stejně asi nebude nikdo číst (ani to není potřeba), tak je to jedno.

    Provoz je na 2 AA baterie a má malou spotřebu. Hračka poskytuje 2 úrovně hlasitosti, i když není tak hlasitá jako housenka, se kterou má mimochodem shodný zvuk přehrávaný při zapnutí.

    Žabka děti ponouká ke změření např. svého chodidla nebo nejrůznějších věcí (knížka, lžička, polštář...). Vegetariáni a zastánci zdravé však stravy “utřou”, neboť z jídla se měřit bude měřit pouze párek v rohlíku (jakkoliv mrkev či okurka nejsou k měření o nic méně vhodné a jsou v tomto ohledu „univerzálnější“).

    Nejstarší syn konstatoval, že změřil všechno a že splnil všechny úkoly. Úsměv má prý široký 8 cm, ale ostatní si nepamatuje. Nebaví ho měřit něco podle předem dané velikosti, naopak ho baví úkol "změř všechno co můžeš", který je následovaný zvukovým signálem, po který má dítě měření provádět (trvá asi 23 vteřin). Když žabka mluví o přesných rozměrech (ať už při porovnávání nebo v úkolech), vybírá čísla zcela náhodně, takže se některé informace a úkoly obměňují.

    Velké plus této hračky vidím v tom, že žabka svými úkoly ponouká děti k měření a k odhadu velikosti (můj manžel doteď nedokáže odhadnout ani 5 nebo 15 cm, má naprosto zkreslené představy, jak veliká taková vzdálenost je). Líbí se mi i násobky – žabka umí počítat po desíti či po pěti. Jen nevím, nakolik je to pro dítě v daném věku použitelné (hračka je určena pro děti od 3 do 6 let). Ne všechny děti v tomto věku počítají (pozor, mám na mysli skutečně počítání, nikoliv „napočítání do“, tedy odříkání číselné řady), a pokud nepočítají, potřebují zlepšovat především jiné dovednosti a znalosti než zrovna násobkové řady. Nicméně zde je opět prostě vidět vliv země původu výrobce, protože v Americe tento přístup není nijak nezvyklý. Můj nejstarší syn však už základy násobení má, takže pro něj jsou násobkové řady zajímavé a využitelné. Žabka také učí celou číselnou řadu od 1 až do 50.

    Zásadní problém ale vidím v něčem jiném – žabka nemá vyznačený počátek měření, chybí jí nula. Jasně, je to přece „hračka“, že jo… Ale tváří-li se jako vzdělávací, tak by skutečně měla být vzdělávací (a protože jinak není ani nijak extra zábavná a vtipná, nic jiného, než být vzdělávací, jí ani nezbývá, jinak je k ničemu). A měření bez vyznačeného počátku, bez nuly, to je fakt dost k ničemu. A následně také odhad vzdálenosti postrádá smysl. Ano, my velcí a zkušení vidíme na první pohled, kde ta nula asi má být. Ale dítě se to učí, nemá ty zkušenosti a znalosti, co máme my. Má je získat. Ale jak, když to, co k tomu potřebuje, tam prostě není…?

    Další věc je, že žabiččin metr je prostě krátký. Totiž, hned první věc, kterou chtěl můj nejstarší syn udělat, bylo změření svého bráchy. Musel však nakonec konstatovat, že "Ríša je delší než ten metr…" a musím říct, že ho to trošku zarazilo ta délka (já jsem to bohudík stihla zjistit už před vybalením). Omezení na 50 cm moc nechápu. Rozuměla bych tomu, kdyby tou horní hranicí byl metr. To je takový řekněme trošku logický celek, takový mezník, navíc je to tak akorát na rozpažení jednoho dítěte tohoto věku, tak by se to dalo ještě přijmout. Ale 50 cm je opravdu dost málo. Navíc i jedno dítě by zvládlo změřit více, kdyby na počátku byl nějaký zobáček nebo očko na uchycení. V případě více dětí by mohly spolupracovat (to by moje děti uvítaly a schopnost spolupráce je dnes velmi ceněná, tak proč s ní nezačít už v předškolním věku…). Nehledě na to, jak lákavé by mohlo být celý ten metr vytáhnout ven a zase zarolovat zpět, když by byl opravdu dlouhý (těch 50 cm nedělá ten efekt, no jistě vám děti něco takového nebo podobného doma provedly…). Když už nic, aspoň by s tím bylo trošku srandy. Prostě „délka“ metru je druhá vlastnost hračky, se kterou se jako matka i jako odborník na výchovu a vzdělávání dětí, jen velmi těžko smiřuju.

    Dále žabka učí některé výrazy – více než, méně než, kratší, delší, stejně velké (zde bych tedy místo „velké“ jako vhodnější viděla raději zase „dlouhé“, ale to je spíše detail).

    Hračka je určena pro děti ve věku 3-6 let. Nejstaršímu bude 6 let v únoru, hračka ho nejprve velmi zaujala, protože miluje čísla. Záhy ji ale odložil, protože 50 cm je pro něj prostě zoufale málo. Přesto pořád tvrdí, jak je z ní nadšený a jak ji miluje. Prostřední zase ignoruje instrukce, které mu žabka říká, takže to používá jako obyčejný metr, který však má kdykoliv k dispozici (na rozdíl od pravítek, krejčovského metru, tatínkova stavebního metru, atd.). Jednou poslouchal číselnou řadu, ale protože už ji více méně umí (teď mu byly čerstvě 4 roky, tedy pořád je v první polovině vhodného věkového intervalu určeného výrobcem), tak ho to zaujalo opravdu jen jednou, asi si to spíše poslechl pro kontrolu, že to ta žába říká správně :D. Jenže on je umělec, jeho čísla zase až tak moc neberou, takže žabka pro něj nikdy nijak moc atraktivní nebude, spíše jako doplňková hračka. Nejmladší z toho naopak ještě nemá rozum. Uvidíme časem, jestli ho to zaujme.

    Hračka ale také vydrží dost, má sice již odřený potisk na pravém oku, ale zažila několik pádů a její fungování to nijak neovlivilo.

    Celkově mám pocit, že je to zábava na kratší časový úsek – v momentě, kdy se dítě začne zajímat o čísla a měření, tak si s ní může chvilku vyhrát a může mu něco dát. Ale vidím ji spíše jako hračku vhodnou do školky nebo nějakého dětského klubu či centra, do herny, kde bude podle zaměření a aktuálního zájmu přítomných dětí putovat z ruky do ruky.

    Smart stages globus

    Na začátek musím uvést, že tato hračka na mě na první pohled moc dojmu neudělala a tedy jsem od ní moc nečekala. Dětem se líbila, ale tak nějak si ji stejně nechali v testování až na konec. Nicméně překvapila.

    Hračka je výrobcem určena pro děti od 18 do 36 měsíců. Je, jak jinak, na baterie, tentokrát budete potřebovat 3 baterie typu AA, spotřebu zatím příliš hodnotit nemůžu, hračku máme v provozu teprve asi týden a půl. K hračce je také přiložen návod v češtině, ale stejně jako v předchozích případech vlastně není vůbec potřeba.

    Provedení je velmi stabilní a robustní, děti u něj nejraději sedí či leží a „studují“ 🙂. Má k dispozici 2 úrovně hlasitosti, ale děti výhradně používají tu hlasitější :D (ta nižší je ale také použitelná). Obsahuje především spoustu písniček a popěvků, do kterých se výrobce snažil nacpat nejrůznější poznatky a vědomosti (někdy to působí až jako trošku přehnaná snaha, ale snaha se cení, že jo 🙂). Mluví a zpívají tam 2 „hlasy“, přičemž jeden z nich je vyšší a bohužel můj dojem je takový, že je mu občas špatně rozumět (někdy jsem až na několikátý pokus rozluštila, co se to tam vlastně piští za slovo…).

    Globus má barevně odlišená moře a také jednotlivé kontinenty, rovněž obsahuje velmi výstižné obrázky (třeba loď, letadlo, chobotnice, velryba, motýl monarcha… Eiffelovka, Taj Mahal…) a také popisky (jednotlivé kontinenty, oceány, rovník – ten je i plasticky zvýrazněn). Trošku mi teda vadí popisek Severní polární kruh – neboť je barevně je zvýrazněna spíše Arktida (i když s jistým zkreslením) a Severní polární kruh má jiný význam. Nerozumím tomu, proč není použit název Arktida (a tohle jediné mi na hračce opravdu vadí).

    Globus poskytuje 3 módy:

    Poslouchat a učit se (v návodu označený jako "Učení")

    Zde jsou pozdravy, dítě se otáčením globusu nebo mačkáním jeho tlačítek dozví, jak zdraví zvířata (trošku úlet je klokan, který zdraví takovým tím „skákacím zvukem“) nebo jak se zdraví v různých zemích. „Knížečka“ v základně globusu přehrává 2 písničky o dopravních prostředcích (podle toho, na které dopravní prostředky otočíte jednu pohyblivou „stránku“).

    Zkoumat a objevovat (v návodu "Aktivita")

    V této části jsou pod tlačítky informace o zvířátkách (vždy jsou k dispozici 2 krátké a jednoduché údaje), globus vyzývá dítě, aby na globusu našlo konkrétní zvířátko (a dokonce dokáže dát zpětnou vazbu, když se dítě trefí). Otáčením globusu si lze poslechnout krátkou písničku o světových stranách nebo písničku obecně o cestování a zvířátkách, která jsou na globusu zobrazená. „Knížečka v dolní části přehrává minipísničky o cestování (co si sbalit s sebou do kufru a o focení).

    Zpívat a hrát si ("Rozvoj")

    V tomto módu přehrávají převážně různé zvuky a písně. Pod každým tlačítkem jsou ukázky 2 typických melodií z daného kontinentu (výrobce musel trošku improvizovat u Antarktidy, která samozřejmě nemá žádnou tradiční píseň…). Zaslechnout tedy můžete nápěv písně „Bratře Kubo“, zvuky didgeridoo, ukázku indiánské hudby či třeba jihoamerických rytmů. Někdy je to opravdu zajímavé a ráda bych věděla, o co jde (a v tom mám teda smůlu, to se nedozvím). Ukázky jsou krátké, ale pro malé děti dostatečné.

    Když to shrnu, globus učí či rozvíjí: zvířata – jejich vzhled, výskyt, vydávané zvuky, případně další informace o nich; dále učí barvy, pozdravy v různých jazycích, dopravní prostředky, světové strany, kontinenty a oceány, vnímání různých druhů hudby, sděluje jednoduché informace o cestování (co s sebou nebo že se máme držet spolu, abychom se neztratili, atd.). A to vše poskytuje hračka určená pro batole!

    Mně to přijde docela dost „nadupané“ a upřímně, hračku shledali chvílemi zajímavou i ti starší dva. Prostřední miluje ty písničky a zvuky, nejstarší jde po detailech (socha svobody, růžice se světovými stranami, opera v Sydney, atd.). Hračka se dá s trochou kreativity využít i k úvodu do multikulturního vzdělávání na 1. stupni nebo na poznávání některých hudebních nástrojů. Netvrdím, že bych ji pro takto staré děti kupovala, ale když už ji doma člověk pro to mrně doma má či pořídí, určitě ji lze využít i když už je dítě o trošku starší, vracet se díky ní k některým aktivitám a rozšiřovat si poznatky – např. globus řekne „Některé druhy lvů žijí také v Africe“, takže se dítěte zeptáte, kde kromě Afriky, teda ještě ti lvi dnes žijí a možná pro Vás bude zajímavé zjištění, kde všude se lvi vyskytovali dříve… a třeba si o lvech zjistíte více, protože to bude Vaše dítě prostě chtít.

    Závěrem tedy musím konstatovat, že mě tato hračka mile překvapila a že je poměrně originální v tom, co všechno takto malé děti učí (pominu-li, že učí i běžné věci jako barvy, dopravní prostředky a tak).

    Můj osobní závěr

    Jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet testování a jsem ráda, že jsme testovali zrovna hračky, na které já jsem poměrně hodně náročná (kdyby na to náhodou někdo čtením mých recenzí nepřišel sám 🙂). Důkladné testování dá zabrat, ale bavilo mě to. Nicméně kdybych měla možnost promluvit si s výrobcem a/nebo osobou, která je zodpovědná za dodávání těchto hraček k nám (zejména překlad, ale třeba i kulturní zvyklosti), určitě bych k tomu měla co říct.

    P.S.

    Přidávám ještě znovu odkazy na videa, která jsem nahrála

    Housenka:
    https://youtu.be/ijUrdp10tl8
    https://youtu.be/FRPLL-t4itY
    https://youtu.be/qYDc90ylxps
    https://youtu.be/Ki2jEMtd8AE

    BeatBo:
    https://youtu.be/vp3fFa5yhBg

    verdos
    5. pro 2017    Čtené 401x

    Naše zkušenost s globusem (Smart stages globus od Fisher-Price)

    Na začátek musím uvést, že tato hračka na mě na první pohled moc dojmu neudělala a tedy jsem od ní moc nečekala. Globus – pár tlačítek, hraje to písničky… No ale co s tím jako? Útržky informací od mých testujících kolegyň vyznívaly podobně a tak tento můj dojem posilovaly a utvrzovaly mě v tom, že tato hračka prostě není nic moc. Dětem se líbila, ale tak nějak si ji stejně nechali v testování až na konec… A jaký z ní mám dojem po týdnu testování? Pojďme se na to podívat.

    Hračka je výrobcem určena pro děti od 18 do 36 měsíců. Je, jak jinak, na baterie, tentokrát budete potřebovat 3 kusy typu AA. Provedení je velmi stabilní a robustní, děti u něj nejraději sedí či leží a „studují“ 🙂. Má k dispozici 2 úrovně hlasitosti, ale děti výhradně používají tu hlasitější :D (ta nižší je ale také použitelná). Obsahuje především spoustu písniček a popěvků, do kterých se výrobce snažil nacpat nejrůznější poznatky a vědomosti (někdy to působí až jako trošku přehnaná snaha, ale snaha se cení, že jo 🙂). Mluví a zpívají tam 2 „hlasy“, přičemž jeden z nich je vyšší a bohužel můj dojem je takový, že je mu občas špatně rozumět (někdy jsem až na několikátý pokus rozluštila, co se to tam vlastně piští za slovo…).

    Globus má barevně odlišená moře a také jednotlivé kontinenty, rovněž obsahuje velmi výstižné obrázky (třeba loď, letadlo, chobotnice, velryba, motýl monarcha… Eiffelovka, Taj Mahal…) a také popisky (jednotlivé kontinenty, oceány, rovník – ten je i plasticky zvýrazněn). Trošku mi teda vadí popisek Severní polární kruh – neboť je barevně je zvýrazněna spíše Arktida (i když s jistým zkreslením) a Severní polární kruh má jiný význam. Nerozumím tomu, proč není použit název Arktida (a tohle jediné mi na hračce opravdu vadí).

    Globus poskytuje 3 módy hraní/učení:

    Poslouchat a učit se

    Zde jsou pozdravy, dítě se otáčením globusu nebo mačkáním jeho tlačítek dozví, jak zdraví zvířata (trošku úlet je klokan, který zdraví takovým tím „skákacím zvukem“) nebo jak se zdraví v různých zemích. „Knížečka“ v základně globusu přehrává 2 písničky o dopravních prostředcích (podle toho, na které dopravní prostředky otočíte jednu pohyblivou „stránku“).

    Zkoumat a objevovat

    V této části jsou pod tlačítky informace o zvířátkách (vždy jsou k dispozici 2 krátké a jednoduché údaje), globus vyzývá dítě, aby na globusu našlo konkrétní zvířátko (a dokonce dokáže dát zpětnou vazbu, když se dítě trefí). Otáčením globusu si lze poslechnout krátkou písničku o světových stranách nebo písničku obecně o cestování a zvířátkách, která jsou na globusu zobrazená. „Knížečka v dolní části přehrává minipísničky o cestování (co si sbalit s sebou do kufru a o focení).

    Zpívat a hrát si

    V tomto módu přehrávají převážně různé zvuky a písně. Pod každým tlačítkem jsou ukázky 2 typických melodií z daného kontinentu (výrobce musel trošku improvizovat u Antarktidy, která samozřejmě nemá žádnou tradiční píseň…). Zaslechnout tedy můžete nápěv písně „Bratře Kubo“, zvuky didgeridoo, ukázku indiánské hudby či třeba jihoamerických rytmů. Někdy je to opravdu zajímavé a ráda bych věděla, o co jde (a v tom mám teda smůlu, to se nedozvím). Ukázky jsou krátké, ale pro malé děti dostatečné.

    Když to shrnu, pomocí vzhledu, tlačítek a písniček globus učí či rozvíjí: zvířata – vzhled, výskyt, zvuky, případně další informace, dále učí barvy, pozdravy v různých jazycích, dopravní prostředky, světové strany, kontinenty a oceány, vnímání různých druhů hudby, sděluje jednoduché informace o cestování (co s sebou nebo že se máme držet spolu, abychom se neztratili, atd.). A to vše poskytuje hračka určená pro batole! Mně to přijde docela dost „nadupané“ a upřímně, hračku shledali chvílemi zajímavou i ti starší dva. Prostřední miluje ty písničky a zvuky, nejstarší jde po detailech (socha svobody, růžice se světovými stranami, opera v Sydney, atd.). Hračka se dá s trochou kreativity využít i k úvodu do multikulturního vzdělávání na 1. stupni nebo na poznávání některých hudebních nástrojů. Netvrdím, že bych ji pro takto staré děti kupovala, ale když už ji doma člověk pro to mrně doma má či pořídí, určitě ji lze využít i když už je dítě o trošku starší, vracet se díky ní k některým aktivitám a rozšiřovat si poznatky – např. globus řekne „Některé druhy lvů žijí také v Africe“, takže se dítěte zeptáte, kde kromě Afriky, teda ještě ti lvi dnes žijí a možná pro Vás bude zajímavé zjištění, kde všude se lvi vyskytovali dříve… a třeba si o lvech zjistíte více, protože to bude Vaše dítě prostě chtít.

    Závěrem tedy musím konstatovat, že mě tato hračka docela mile překvapila a že je poměrně originální v tom, co děti učí (pominu-li, že učí i běžné věci jako barvy, dopravní prostředky a tak).

    verdos
    27. lis 2017    Čtené 276x

    Žabka nauč se měřit – průběžná recenze

    Tato hračka na první pohled zaujala mého nejstaršího. Čísla miluje, takže když v testování od Fisher-Price konečně přišla na řadu žabka, ihned ji zabavil a šel měřit.

    Ovládání žabičky je jednoduché, má na hlavě jediné tlačítko, které říká různé fráze a zároveň zarolovává metr dovnitř. Podle návodu má i hrát nějaké písničky, ale nějak jsem je zatím nezaznamenala (slibuju, že budu do závěrečné recenze dávat víc pozor J). Síla zarolování není nijak velká, což je rozhodně dobře z důvodu bezpečnosti, nicméně to má tu nevýhodu, že pokud není metr rovně, tak se úplně nezatáhne.

    Původně jsem očekávala, žabka bude dávat nějakou zpětnou vazbu, ale pak mi došlo, že by to stejně asi nemohlo dost dobře fungovat. Takže žabka opravdu jen něco řekne nebo zadá úkol a je na dítěti, jestli a jak si s tím poradí a jak uzná své měření za úspěšné či splněné. To nakonec vidím jako velké pozitivum. Nelze si totiž dost dobře poradit např. s tím, že pojmy krátký a dlouhý jsou vlastně velmi relativní (dlouhé nehty jsou mnohem kratší než třeba krátký rukáv na tričku). Navíc je dítě ušetřeno klasických pochval za každé "uprdnutí", které jsou velmi běžné a jsou doslova zabijákem vnitřní motivace.

    Přiložený návod je stručný a je pouze česky. Obsahuje jednu špatně formulovanou větu, ale vzhledem k tomu, že jej stejně asi nebude nikdo číst (ani to není potřeba), tak je to jedno.

    Provoz je na 2 AA baterie. Hračka poskytuje 2 úrovně hlasitosti, i když není tak hlasitá jako housenka, se kterou má mimochodem shodný zvuk přehrávaný při zapnutí.

    Žabka děti ponouká ke změření např. svého chodidla nebo nejrůznějších věcí (knížka, lžička, polštář...). Vegetariáni a zastánci zdravé však stravy “utřou”, neboť z jídla se měřit bude měřit pouze párek v rohlíku (jakkoliv mrkev či okurka nejsou k měření o nic méně vhodné a jsou v tomto ohledu „univerzálnější“).

    Velké plus této hračky vidím v tom, že žabka svými úkoly ponouká děti k odhadu velikosti (můj manžel doteď nedokáže odhadnout ani 5 nebo 15 cm, má naprosto zkreslené představy, jak veliká taková vzdálenost je). Líbí se mi i násobky – žabka umí počítat po desíti či po pěti. Jen nevím, nakolik je to pro dítě v daném věku použitelné (hračka je určena pro děti od 3 do 6 let). Ne všechny děti v tomto věku počítají (pozor, mám na mysli skutečně počítání, nikoliv „napočítání do“, tedy odříkání číselné řady), a pokud nepočítají, potřebují zlepšovat především jiné dovednosti a znalosti než zrovna násobkové řady. Nicméně zde je opět prostě vidět vliv země původu výrobce, protože v Americe tento přístup není nijak nezvyklý. Můj nejstarší syn však už základy násobení má, takže pro něj jsou násobkové řady zajímavé a využitelné. Žabka také učí celou číselnou řadu od 1 až do 50.

    Zásadní problém ale vidím v něčem jiném – žabka nemá vyznačený počátek měření, chybí jí nula. Jasně, je to přece „hračka“, že jo… Ale tváří-li se jako vzdělávací, tak by skutečně měla být vzdělávací (a protože jinak není ani nijak extra zábavná a vtipná, nic jiného, než být vzdělávací, jí ani nezbývá, jinak je dost k ničemu). A měření bez vyznačeného počátku, bez nuly, to je fakt dost k ničemu. A následně také odhad vzdálenosti postrádá smysl. Ano, my velcí a zkušení vidíme na první pohled, kde ta nula asi má být. Ale dítě se to učí, nemá ty zkušenosti a znalosti, co máme my. Má je získat. Ale jak, když to, co k tomu potřebuje, tam prostě není…?

    Další věc je, že metr, který žabka obsahuje, je prostě krátký. Totiž, hned první věc, kterou chtěl můj nejstarší syn udělat, bylo změření svého bráchy. Musel však nakonec konstatovat, že Ríša je delší než ten metr… a musím říct, že ho to trošku zarazilo ta délka (já jsem to bohudík stihla zjistit už před vybalením). Omezení na 50 cm moc nechápu. Rozuměla bych tomu, kdyby tou horní hranicí byl metr. To je takový řekněme trošku logický celek, takový mezník, navíc je to tak akorát na rozpažení jednoho dítěte tohoto věku, tak by se to dalo ještě přijmout. Ale 50 cm je opravdu dost málo. Navíc i jedno dítě by zvládlo změřit více, kdyby na počátku byl nějaký zobáček nebo očko na uchycení. V případě více dětí by mohly spolupracovat (to by moje děti uvítaly a schopnost spolupráce je dnes velmi ceněná, tak proč s ní nezačít už v předškolním věku…). Nehledě na to, jak lákavé by mohlo být celý ten metr vytáhnout ven a zase zarolovat zpět, když by byl opravdu dlouhý (těch 50 cm nedělá ten efekt, no jistě vám děti něco takového nebo podobného doma provedly…). Když už nic, aspoň by s tím bylo trošku srandy. Prostě „délka“ metru je druhá vlastnost hračky, se kterou se jako matka i jako odborník na výchovu a vzdělávání dětí, jen velmi těžko smiřuju.

    Dále housenka učí některé výrazy – více než, méně než, kratší, delší, stejně velké (zde bych tedy místo „velké“ jako vhodnější viděla raději zase „dlouhé“, ale to je spíše detail).

    Hračka je určena pro děti ve věku 3-6 let. Nejstaršímu bude 6 let v únoru, hračka ho nejprve velmi zaujala, protože miluje čísla. Záhy ji ale odložil, protože 50 cm je pro něj prostě zoufale málo. Prostřední zase ignoruje instrukce, které mu žabka říká, takže to používá jako obyčejný metr, který však má kdykoliv k dispozici (na rozdíl od pravítek, krejčovského metru, tatínkova stavebního metru, atd.). Jednou poslouchal číselnou řadu, ale protože už ji více méně umí (teď mu byly čerstvě 4 roky, tedy pořád je v první polovině vhodného věkového intervalu určeného výrobcem), tak ho to zaujalo opravdu jen jednou, asi si to spíše poslechl pro kontrolu, že to ta žába říká správně :D. Jenže on je umělec, jeho čísla zase až tak moc neberou, takže žabka pro něj nikdy nijak moc atraktivní nebude, spíše jako doplňková hračka. Nejmladší z toho naopak ještě nemá rozum. Uvidíme časem, jestli ho to zaujme.

    Celkově mám pocit, že je to zábava na kratší časový úsek – v momentě, kdy se dítě začne zajímat o čísla a měření, tak si s ní může chvilku vyhrát a může mu něco dát. Ale vidím ji spíše jako hračku vhodnou do školky nebo nějakého dětského klubu či centra, do herny, kde bude podle zaměření a aktuálního zájmu přítomných dětí putovat z ruky do ruky.

    verdos
    19. lis 2017    Čtené 370x

    Miláček jménem BeatBo

    Hračka je výrobcem určena pro děti již od 9 měsíců věku. Nutno podotknout, že právem. Pro nejmladšího to byla volba č. 1 - a zatímco housenka ho zajímala, smál se, blbnul s ní atd., tohoto mazlíka ihned po vybalení chňapnul a utíkal se s ním schovat, aby mu ho nikdo nevzal. Prostě od začátku je „jeho“. Rád se s ním tulí, rád ho přenáší a velmi rád si s ním hraje.

    Vhodnost pro malé děti naznačuje i celkový design – zaoblené tvary, robustní a odolné tělo, krásné a rozmanité barvy. Přestože je hračka relativně těžká, dítě ji může tahat za měkoučká látková ouška, která skvěle padnou do dětské ruky, nebo obejmout a takto snadno přemístit. Jen se obávám, že v případě znečištění těchto látkových částí bude obtížnější je vyčistit. Nicméně přenášení doposud zvládají bez náznaku jakéhokoliv vznikajícího problému.

    Malým dětem je podřízena i velká interaktivita hračky – přehrává především různé fráze či popěvky, ale také písničky jsou relativně dost krátké, takže dítě může znovu a znovu mačkat a čekat, co přijde.

    K tančícímu robotovi (jak jej děti přezdívají, název BeatBo si nedokáží zapamatovat) je přiložen kromě anglického také samostatný český návod. Ovládání je ale natolik snadné, že jej ani nemusíte číst. K jeho provozu budete potřebovat 4 baterie typu AA.

    BeatBo má k dispozici celkem 4 tlačítka s rozdílnými funkcemi:

    „Tanec a pohyby“

    Přehrává celkem 5 tanečních či pohybových písniček a k tomu říká další fráze („Jdeme tančit!“, „Teď to rozjedem!“, „To mě bavilo!“…), které písničkám předcházejí nebo následují bezprostředně po nich.

    „Učení a hry“

    Obsahuje 4 písničky: jednu o barvách, jednu s abecedou, jednu s čísly do 10 a hru „na sochy“. Tato hra je u dětí opravdu velmi oblíbená, znají ji už z dřívějška. Robůtek navíc vrtěním i slovními instrukcemi děti navádí, kdy se mají hýbat a kdy ne, takže je to velmi snadné na pochopení i pro někoho, kdo ji ještě nehrál.

    Osobně mi trochu vadí písnička s abecedou – je u ní znát, že se jedná o zahraniční hračku. Předkládaná abeceda není česká a v českém prostředí (na rozdíl od anglického) ani nedává smysl učit dítě názvy písmen před výukou čtení (některé děti to dokonce může mást). Na druhou stranu, pro malé děti to bude prostě a jen písnička s písmenky.

    Bezva je písnička s barvami – obsahuje nejen základní barvy, ale třeba i fialovou a oranžovou a vše je samozřejmě doprovázeno barevným rozsvícením bříška v příslušné barvě.

    „Nahrávání a remix“

    Dle návodu BeatBo nahraje až 6 sekund záznamu (většinou jsem naměřila něco kolem 5 sekund), který následně mění pomocí frekvenční modulace, cca 5x zopakuje a do toho hraje nějaká univerzální melodie. Upřímně, při pokusu o zpěv či mluvení zní výsledek opravdu hrozně, není tomu moc rozumět a je to neposlouchatelné. Do zpívání to má daleko a rve mi to uši. Nicméně moje děti mají zcela odlišný názor a připadá jim to děsně legrační! Také přišly na to, že mluvení a zpěv nejsou moc použitelné, proto do toho nejraději řvou, štěkají, hrkají s traktorem, bouchají s pokličkou, bafají a vymýšlejí všechno možné. Čím podivnější, tím poslouchatelnější obvykle výsledek je…

    Ideální je být blízko hračky a dělat velký hluk, mikrofon nezvládne moc dobře zachytit obyčejný hlas z větší vzdálenosti.

    Nahrávání je uvedeno slovními instrukcemi a signalizováno červenou barvou bříška (které postupně zhasíná), takže opět velmi jednoduché na pochopení a ovládání. Nevýhodou je, že výsledek nelze znovu přehrát (až na jednu výjimku, o které píšu níže) – zkrátka něco nahrajete, BeatBo to „zremixuje“ a tím to končí.

    Bříško

    BeatBo má skutečně kouzelné bříško. Nejen že dokáže svítit a blikat různými barvami, ale slouží rovněž jako tlačítko. Toto tlačítko samo o sobě přehrává mnoho dalších různých frází a popěvků a zároveň přehrává cokoliv dalšího z ostatních funkcí (tedy písničky, hry nebo právě tu zremixovanou nahrávku, což je ta jediná výjimka, jak ji znovu přehrát). Nemůžete ale nijak ovlivnit, co zrovna zazní, vše je zcela nahodilé.

    Bříško je nejvhodnější a nejsnazší mačkat v dolní části a lépe na nějakém méně kluzkém povrchu, případně hračku přidržovat druhou rukou.

    Hračka podobně jako housenka bliká, na což je výrobcem v návodu upozorněno. Navíc je u ní možnost zvolit hlasitost ve dvou úrovních. Běžně mají děti tu hlasitější, ale pokud se někdo dívá na film a nechce být rušen (a přitom prcek si chce pořád hrát), nastaví se nižší hlasitost a jsou spokojeni všichni. Nejmladší syn sice umí přepínat i ty hlasitosti, ale nechá si to vysvětlit 🙂.

    Vzhledem k použití hračky i většími dětmi bych jako výrobce přidala tlačítko „party“, které by hrálo nahodile pouze písničky, kterých by bylo více, aby děti mohly opravdu chvíli blbnout a nemusely pořád mačkat nějaké tlačítko (zatímco pro 2leté dítě je neustálé mačkání tlačítek ráj, 4leté už je to po chvíli tolik nebere).

    Fráze a popěvky jsou super právě pro malé děti, neboť jsou krátké a obměňují se. Dítě to baví a mně kupodivu ani tolik nevadí, že hračka mluví. Ovšem přepracovala bych některé fráze. Např. „Na mě se můžeš spolehnout!“ – to není fráze ani dětská, ani nijak běžná. Vzhledem k tomu, že se děti učí především nápodobou, přidala bych naopak „prosím“ a „děkuji“, neboť správný vzor není nikdy na škodu :D. Udělala bych to nenápadně, jako např. „Zatančíš si se mnou, prosím?“ (před písničkou) a „Děkuji za tanec!“ (po písničce).

    Odhlédnete-li ale od některých mých postřehů způsobených profesionální deformací, a především pokud hračku zamýšlíte zejména pro zábavu Vašich dětí, rozhodně neuděláte chybu a s koupí této hračky nemůžete šlápnout vedle. Aktivní děti se u ní zkrátka opravdu dobře baví.

    verdos
    8. lis 2017    Čtené 658x

    Housenka Code-a-pillar – kratší recenze

    Upozornění! Toto je zkrácená a zjednodušené verze recenze. Chcete-li vše vědět do největších podrobností a můj celkový výrok, pak si musíte počkat na závěrečnou recenzi, kde bude souhrn všech hraček se všemi detaily 🙂.

    Vybalení hračky je trošku hlavolam. Housenka je v balení v demo módu, a tak je pečlivě připevněná, aby si každý mohl sáhnout a viděl, jak reaguje a jaké zvuky vydává (nebo aby se při vybalování lekl jako já :D), ale nemohl ji snadno vyndat.

    Balení obsahuje hlavu housenky s 8 základními články k zapojení, dva terčíky, návod a kartičky s informacemi o možných rozšiřujících článcích. Housenka uveze až 15 dílků najednou a tyto rozšiřující články poskytují např. větší variabilitu zvuků nebo zatáček. U návodu oceňuji, že je stručný, srozumitelný a hlavně, čeština je v něm na prvním místě. Terčíky slouží pouze k označení tratě, kterou má housenka projet.

    Provoz housenky je na 4 baterie typu AA, uloženy jsou samozřejmě bezpečně pod šroubovacím krytem.

    Housenka je výrobcem doporučena pro děti ve věku 3-6 let, ale základní princip pochopí i 2leté dítě, zejména má-li staršího sourozence, od kterého může ovládání okoukat. Pro nejstaršího byla housenka už poměrně jednoduchá, po vytažená z krabice hned věděl, co dělat, jako by si s něčím takovým už dříve hrál. Fungování housenky je natolik jednoduché a intuitivní, že nepotřeboval nic vysvětlovat ani dlouze zkoumat. Z počátku to byl také on, kdo si s housenkou nejvíce hrál, ostatní spíše pozorovali. U prostředního bych řekla, že potřeboval čas na pochopení, vlastní zkoumání a objevování, takže ten věk mezi 3 až 4 roky je asi pro samotné dítě ideální, protože už něco chápe, ale zároveň má co objevovat, takže to je pro takto staré dítě ještě přínosem. Nejstarší to má spíše jako „nj, jede to a udělá to, co tomu řeknu“.

    Nemusíte se bát, že děti hračku hned zničí, housenka párkrát neúmyslně vyklouzla z rukou při přenášení, byla tahána za tykadla, nejmladší se snažil tykadla i ohnout, několikrát do ní nebo s ní kluci do něčeho vrazili a stále bez problémů funguje.

    Kolečka jsou však z měkkého plastu (působí podobně, jako jsme měli třeba na vláčcích na ovládání z Lidlu) a výrobce nedoporučuje provoz na kobercích (což je u nás trošku problém). Navíc děti mají občas chuť s housenkou jezdit „jen tak“ (že ji prostě chytnou a jezdí s ní jako s autíčkem) – což mechanice koleček nesvědčí a povrchu koleček také ne. Z těchto důvodů je tedy už za týden intenzivního testovacího provozu na kolečkách znát mírné opotřebení.

    Ovládání housenky sestává pouze z jednoho tlačítka (nepočítám-li počáteční přepnutí z demo módu do normálního hracího fungování). Je to tlačítko I/O, které funguje ke spuštění nebo znovuspuštění v případě, že se housenka zasekne o nějakou překážku. Znovuspuštění ovšem funguje pouze do 10 sekund od zaseknutí. V případě, že to nestihnete, housenka začíná program trasy odznovu. Zaseknutí je signalizováno zčervenáním očí housenky a zvukovým signálem. Housenku lze stisknutím I/O tlačítka také „pauznout“ a opětovným stiskem pokračovat v jízdě. I tady platí, že když ji nepustíte do cca 10 sekund, tak se načtená trasa vypne. Nejstarší syn toto z počátku nevěděl a hlavně byl netrpělivý, chtěl, aby se vypnula hned, takže ji vždycky „pauznul“ a pak jí odepnul dílky, čímž ji resetoval s okamžitou platností.

    Housenka projíždí trasu podle pořadí dílků, které má připnuté. Dílky se propojují přes USB konektory. V základních sestavě dodávané v balení je 3x dílek „rovně“ (ve skutečnosti se housenka při rovném pohybu mírně vlní nebo spíše vrtí), 2x dílek „doprava“ (základní zatáčka má vždy 90 stupňů), 2x dílek „doleva“ a 1 zvukový dílek. Pro svůj pohyb potřebuje relativně dost prostoru, např. na pouhý 1 dílek „rovně“ ujede housenka přes 80 cm. V průběhu jízdy housenka neustále hraje a bliká – svítí všechny připojené dílky a bliká ten, jehož funkce je právě prováděna. Také oči housenky svítí stejnou barvou, jakou má dílek s vykonávanou funkcí. U dodávaného zvukového dílku však oči housenky blikají různými barvami.

    Jak jsem již psala výše, housenka rozpozná překážky a zastaví se, přičemž problém signalizuje červenou barvou očí a zvukovým signálem. Nízké překážky však nerozpozná a snaží se jet dál – v tom případě pak housenka může např. dlouho jet na jednom místě zcela naprázdno, než to vzdá. Myslím, že i toto přispívá k opotřebování koleček.

    Zvuky a světla jsou nejen zajímavé, ale mají také informativní funkci – např. při načítání dílků na začátku hrají jiné zvuky a housenka jinak bliká, než když dojede na konec trasy, jiná signalizace je u nárazu na překážku a jinak hraje a svítí při pohodové jízdě. Zvuky jsou hlasité snesitelně, ale ze začátku mi to přišlo jako na pouti – pořád něco hrálo a blikalo a byl to chaos. Už jsem se to naučila trošku nevnímat, ale ta hlavní melodie, kterou housenka hraje, když jede, je i tak neuvěřitelně vtíravá. Myslím si, že by ty zvuky mohly být jednodušší, kratší, nebo že by zkrátka mohla hrát trošku méně (i s ohledem na to, že dnešní děti mají podnětu spíše příliš než nedostatek).

    Trasu housenky a sled činností určuje pořadí dílků, přičemž každý se provede 1x. Toto odpovídá znalostem a dovednostem předškolních dětí a také postupu, jakým se začíná v kroužcích programování (tedy použití sledu jednotlivých kroků). Jedinou „specialitkou“ je dílek, který je nabízen jako doplňkový a je nabízen v setu „mistrovské kousky“. Červený článek s kulatými šipkami a čísly 1-5 říká, že se má zopakovat činnost předchozího dílku tolikrát, na jaké číslo je nastaven. Je to velmi jednoduchý cyklus, který zcela jistě i děti ve věkové kategorii 3-6 let zvládnou. Líbilo by se mi alespoň rozšíření na větší cyklus (opakování více „příkazů“ mezi 2 dílky, které cyklus ohraničují), ale patrně by to bylo pro výrobce velmi složité či nákladné. Viděla jsem i hračku, kde se lze v rámci programování naučit rovnou používat i procedury (předprogramovaný sled příkazů), ale byla samozřejmě 3x-4x dražší než kolik stojí housenka Code-a-pillar. Takže je to něco za něco.

    Housenka Code-a-pillar je megachytrá. Má gyroskop, takže když ji za jízdy opatrně přemístíte (tak aby nenarazila a nepřerušila svou jízdu), pozná to a snaží se vrátit do původního směru. Pozná také, když má jet do kopce (zvládá jen určitý náklon, větší kopce rovnou odmítne vyjet a hlásí jako překážku) nebo když je vzhůru nohama (také odmítá jet).

    Celkově jsem s housenkou spokojená. Splnila má očekávání a děti velmi baví. Dokáže zabavit na hodně dlouho a určitě se i něco naučily. Mile mě překvapila především její odolnost a jednoduchost ovládání, která hračku zpřístupňuje i menším dětem.

    verdos
    10. bře 2017    Čtené 478x

    Soukromé školy – mýty a skutečnost

    Původně jsem měla v plánu jiný článek, ovšem toto téma je tak nějak velmi aktuální. Mám potřebu o tomto tématu něco napsat, neboť mám pocit, že běžný člověk (který se v dané oblasti nepohybuje a problematice příliš nerozumí), má (nejen) díky médiím značně zkreslený obraz o soukromém školství.

    Nejsem nějaký přeborník, to ne. Ale už vím docela dost a cítím se kompetentní oponovat minimálně většinu zkreslených názorů, které ve společnosti panují a ráda se pustím i do následné diskuze, jakkoli vím, že je to na dlouho a že kdo je přesvědčený o své a jediné pravdě, nepomůže ani 1000 pádných argumentů, aby jej změnil.

    Ještě tedy o mně – proč chci psát o tomto tématu a proč se na to „cítím“. Před mateřskou jsem se pohybovala v jazykové škole, ale také v oblasti státního školství. Učila jsem na velké škole a na romské škole. Zážitky to byly k nezaplacení. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nerozhodnu se jinak. Pak přišlo mateřství, první dítě, druhé dítě… Stala jsem se (mimo jiné) spoluzřizovatelkou soukromé školky (funguje 2 roky a nyní čerstvě se uchází o zápis do rejstříku MŠMT). Do státní by se totiž můj nejstarší nedostal a navíc neměla ani moc dobrou pověst, takže jsem tam své dítě vlastně od začátku ani dát nechtěla. Začala jsem se zajímat hlouběji o svobodné vzdělávání a alternativní přístupy ve výuce. Rozšířila jsem si aprobaci o učitelství na 1. Stupni ZŠ (a během toho se mi narodil třetí potomek). Během studia jsem přečetla další chytré knihy a poznala spoustu alternativně smýšlejících kolegů (včetně některých z těch, kteří nám na VŠ přednášeli a měli bohaté zkušenosti a měli to v hlavě pěkně srovnané). Navíc se ukázalo, že můj nejstarší syn je dítě se speciální vzdělávací potřebou.

    Soukromým školám nejde o prachy

    Jasně, jsou takové, které jsou založené za účelem zisku. Ale VALNÁ VĚTŠINA zakladatelů škol sleduje zcela jiné cíle. Nicméně proč by lidé dobrovolně platili velké peníze (jde-li o zisk, malé peníze to nebudou…), když by z toho neměli něco navíc? Pokud může soukromá škola nabídnout něco více (obvykle mnohem více) než státní, není divu, že někteří jsou ochotni za to zaplatit… Každopádně spousta škol (dovolila bych si říct většina, ale nemám konkrétní čísla, tak se tu pak nechci hádat o drobnostech) je zřizována např. spolky či obecně prospěšnými společnostmi.

    Proč tedy potřebují soukromé školy ne zrovna malé školné, když nejde o prachy? (aneb jak je to s dotacemi)

    Nejprve ještě malá odbočka – rejstřík MŠMT (oficiálně se to tedy nazývá)

    Školy se snaží dostat do rejstříku z vícero důvodů:
    1) Jsou oficiálně uznávány – děti zde mohou plnit povinnou (před)školní docházku, tzn. nemusí do jiné školy na přezkušování a být narychlo a na základě jednodenního výkonu hodnoceny osobou, která je vlastně ani moc nezná a třeba i způsobem, který není zcela vyhovující (samozřejmě záleží na konkrétní situaci). Prostě je to škola se vším všudy.
    2) Škola, která je v rejstříku MŠMT, MŮŽE žádat o dotace od státu. (No jo, zase ty prachy, že jo… ;)). Ovšem na dotace dosáhne jen ten, kdo je s finančním rozpočtem na nule nebo v mínusu (vydělávající školy nedostávají od státu nic)! Dotace jsou vypláceny na žáka (málo žáků = málo peněz) a platí se jen určité procento normativu (zákonem určené částky na tyto účely) – podle toho, o jakou školu se jedná a také např. jaké má hodnocení ČŠI (Česká školní inspekce). Může tedy např. dostávat jen 60% normativu (ale při troše štěstí a splnění mnoha různých podmínek i 100%). Normativ je navíc určen na pokrytí mzdových nákladů a velmi malá část (dalo by se říct až zanedbatelná) je určená na pokrytí jiných nákladů (a to úzce vymezených – mohou to být např. knihy).

    A tady jsme u toho. Soukromé školy sice dostávají peníze od státu, ovšem nedostávají ani zdaleka tolik jako státní školy a peníze mohou použít jen na konkrétní účel (mzdy, konkrétní náklady). Musí ovšem často platit nájem, vodu, energie, také spotřební věci – čisticí prostředky, hygienické prostředky, výkresy, pracovní sešity, atp. (jsou to jen příklady, ne ucelený výčet). A toto vše se musí z něčeho zaplatit (+ samozřejmě se musí zaplatit to, co nepokryjí státní dotace). No a po tom všem je často škola na krásné nule…

    Někdo namítá, že proč by se soukromým školám měly platit státní či lépe řečeno naše peníze, tedy peníze daňových poplatníků. Nu, vězte, že rodiče těch dětí, které chtějí dávat do soukromých škol, jsou také daňovými poplatníky... A tak nějak nesouhlasí s tím, že by jejich peníze měly jít do státní školy, kde např. paní učitelka na hranici vyhoření hodnotí děti od oka, rychlé děti se tam nudí a pomalým se od začátku vtlouká do hlavy, že z nich nikdy nic nebude. Jistě – není to případ všech škol, ale bohužel stále zde na MK i jinde čtu o tom, jak jsou  někteří rodiče nespokojení a jak se stále ještě dokážou učitelky (i k prvňáčkům!) chovat. Někdy se opravdu nestačím divit…

    Soukromé školy mají špatnou úroveň a jde hlavně o to „prolézt“ a „koupit si papír“

    Valná většina současných soukromých škol jsou školy ZÁKLADNÍ, často jen 1. stupeň. Tam o papír fakt nejde. O papírech se můžeme bavit na úrovni vysoké školy, ovšem vzpomeňme třeba kauzu studia práv v Plzni. Jaký je rozdíl koupit si papír na soukromé škole a na státní…? Maturitu už dneska udělá skoro každý a soukromých středních škol je opravdu poskrovnu. A kdo má dnes maturitu a nic neumí, musí mít buď hodně dobré konexe a nebo má smůlu, protože ten papír je mu obecně dost k ničemu.
    Nejvíce se však jedná o alternativní přístup k dětem na (1. stupni) ZŠ. Možnost většího individuálního přístupu, jiného způsobu hodnocení, více času stráveného venku či v muzeích a galeriích, atp. Navíc všechny rejstříkové školy (střední i základní) jsou dnes pod pečlivým dozorem ČŠI (na soukromé školy dokonce chodí inspekce mnohem častěji než na ty státní). Být v rejstříku totiž znamená nejen se tam dostat, ale trvale prokazovat kvalitu a naplňování složitých kritérií, nejen v přístupu k žákům ale i zvládání předepsaného učiva…

    Možná máte se soukromou školou špatnou zkušenost. Může být. Alternativních koncepcí je mnoho a je možné, že vám prostě ta daná konkrétní nesedla. A také je to o lidech a jejich osobním přístupu. Stane se, že zrovna tam pracuje někdo, kdo se do dané soukromé školy svým přístupem vůbec nehodí a zjistí se to až za čas a vy jste zrovna měli tu smůlu a potkali se s ním. A ta pachuť prostě zůstane. Dokud ale škola funguje, znamená to, že jiní rodiče o ni zájem mají a zároveň se tím tak uvolňuje místo pro Vaše dítě ve státní (či jiné) škole. A to je přece dobře, ne?

    Někdo má za to, že děti z těchto škol jsou pak neuplatnitelné v normálních (běžných, státních) školách na vyšších stupních (2. Stupeň, střední škola, atp.). Že tam jsou potom problémoví, nepřizpůsobiví, atp. Ve skutečnosti se toto neprokázalo. Spousta žáků vůbec žádné problémy nemá nebo jen minimální – je to díky tomu, že nejkritičtější období, kdy si utvářejí vztah ke vzdělávání i sami k sobě (neboli utváří svou osobnost) tráví v prostředí, které na něj působilo pozitivně a prospěšně. Bez komplexů, přesvědčení o tom, že něco (nebo rovnou nic) nezvládnou, vybaveni komunikačními kompetencemi… se velká část z nich bez jakýchkoliv problémů začlení mezi ostatní. A ten zbytek? Těžko říct, zda by s nimi ve státní škole nebyly problémy už od začátku (takhle jsou jen později).

    Soukromé školy jsou jen pro nadané a elitu

    Ona ta valná většina dnes zazněla už několikrát a ani teď ji nepíšu naposled, ale opravdu pro valnou většinu soukromých škol to neplatí. Vím o jedné jediné, která otevřeně prohlašuje, že tam nechce žádného integrovaného žáka, ostatní se nejen že takovým žákům nebrání, ale jsou schopni takové žáky integrovat, zajišťují asistenty, hledají způsoby, jak takovým žákům pomoci v jejich vzdělávání. Dyslektici, autisti, nedoslýchaví i jiní – nejsou problém! Který rodič není nešťastný z toho, jak se musí jeho dítě ve státní škole přizpůsobovat tomu, že se výuka zpomaluje díky tomu, že pedagog má ve třídě příliš mnoho žáků a z toho ještě několik integrovaných? A který z těchto nešťastných by neuvítal, kdyby se některé z těch integrovaných dětí přesunulo jinam – třeba právě do nějaké soukromé školy, kde se s ním budou rádi piplat, protože v tom vidí smysl, protože to je to, proč to dělají – je to jejich přesvědčení… Ano, bohužel, ne všichni se tam mohou přesunout, protože soukromé školy něco stojí a ne všichni rodiče mají na to, aby platili byť jen tisícovku či dvě měsíčně navíc za vzdělávání svého dítěte. Ale proč něco stojí a jak to s těmi financemi je, jsem vysvětlila výše…

    Současný problém aneb proč to všechno píšu

    Co obnáší dostat se do rejstříku, nebudu popisovat do detailu, nepotřebujete to asi vědět. Je to spousta papírování, zařizování, jednání s úřady, splnění nejrůznějších předpisů, hygienických limitů a dalších požadavků. Vyřizování klasického stavebního povolení je proti tomu docela sranda, věřte mi. Vyjadřuje se k tomu i obec, kraj… máte plnou podporu všech a patřičné nadšení (i po tom všem a značnou nejistotou, co bude). A pak to jde na ministerstvo. A představte si, že tam Vaše žádost přistane na oddělení, které se zabývá kurzy pro učitele (???) a to vypracuje přehled kapacity státních škol ve vašem okolí. A jak vypočítá tu kapacitu? Tak, že spočítá všechny třídy (i ty, ze kterých jsou např. odborné učebny a žádné třídy v nich nesídlí) a vynásobí je počtem žáků na třídu. Takto vyjde každé státní škole v okolí tak vysoká kapacita, že by to znamenalo na jednu skutečnou třídu opravdu nechutný počet žáků. Tak nechutný, že kdyby konkrétně Vaše dítě mělo do takové třídy chodit (berme v potaz ještě všechny ty dnes integrované žáky), začnete ihned jednat a křičet, že toto přece není možné. A to zmiňované oddělení (pozor, stále se jedná o oddělení kurzů pro učitele!) položí tento papír s kapacitami okolních státních škol vedle vaší žádosti (na které je doporučení obce, kraje o potřebnosti a vhodnosti zřízení Vaší škole… potvrzení o všem možném i nemožném... no zkrátka vše) a s úsměvem Vám od stolu řeknou „Vaši školu nepotřebujeme“. Absurdní? Nikoliv. V některých lokalitách změnili spádovost tak, aby dítě muselo do školy např. přes celé město (hlavně, aby se do nějaké státní školy vlezlo). Soukromé školy jsou něco úplně jiného než státní - jsou to alternativy. Argumentovat dostatečnou kapacitou státních škol je zcela mimo. Nehledě na to, že ta kapacita je de facto smyšlená.
    Paní ministryně raději vyhodí spoustu peněz za zřízení mobilních tříd, aby nedostatečnou kapacitu (která je ovšem pro žadatele o zřízení soukromých škol naopak zcela dostatečná) škol zvýšila. Raději zaplatí za stejně velkou třídu mnohem více peněz státní škole než škole soukromé (vizte výše část o financích) a ještě se při tom bude ohánět výroky, že kapacita je jen jedním z kritérií a že pravidla jsou pro všechny stejná (loni se kapacita okolních škol vůbec neposuzovala, většina škol letos neměla v řádném termínu od MŠMT vůbec žádné vyjádření, atp.) a jinými nesmyslnými výroky v médiích.

    Tak proto jsem změnila své plány a napsala namísto jiného tento článek. Protože mám vnitřní potřebu ten značně pokřivený a pomačkaný obraz narovnat a ukázat, jak vypadá skutečně.

    P.S. Naše žádost o vstup do rejstříku bude patrně ještě měsíc ležet na ministerstvu, vlastně spíše déle (vzhledem k tomu, že ministerstvo si s nějakými termíny moc neláme hlavu, nu, proč by mělo, že… pro ně pravidla neplatí). My tedy (prozatím) mezi nepovolenými školami nejsme. Nepovolené školy teď oslovují právníky a budou se odvolávat (odborně se tomu říká „rozklad“). A já jim držím palce. Ne kvůli naší soukromé školce, ale z principu skrytého omezování svobody, které se momentálně děje (a asi nejen na poli školství, nicméně jiné oblasti momentálně tolik nesleduji – tak třeba uvítám Váš osobní článek v podobném duchu / na toto téma z jiné oblasti).

    verdos
    20. led 2016    Čtené 253x

    Jak přišel na svět třetí princ

    Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
    V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
    Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
    Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít 🙂.
    Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
    Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.


    Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
    Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem 🙂? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů 🙂. (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás 🙂).
    V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být 🙂.

    (P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" 🙂)