Do p*****, Kýšo, to se neříká!

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

"Mamíííí, dopedele, já spadnul." Když lítá po bytě a upadne.

"Mamíííí, co to bylo, dopedele!" Když maminka ječí, protože právě našla v kuchyni pavouka.

"Dopedele" rána, "Dopeele" rána. Když Kýša vysává a zasekl se mu vysavač o práh. Na můj následný upřený pohled reaguje slovy: "Už dobý mamio."

"Dopedele, au." Když zakopne/kopne se/uhodí se/prostě cokoli au.

"Dopedele, čičio, ima." Do prdele, to je zima, co kočičko?

Nejhorší DOPEDELE, který jsem zažila, bylo to školkový. Stojíme s paní učitelkou nad obědvajícím Kryštofem v malinké jídelně, hlavička na hlavičce. Je slyšet jenom to, jak děti mlaskají. Paní učitelka se zrovna dojímá nad tím, jak je Kýša šikovný a milý, když mu najednou spadne vidlička.

"DOPEDELE!"

Do teď vlastně nevím, jestli v tu chvíli věděla, co to vlastně řekl. Já každopádně jako pyšná matka toho šikovnýho a milýho hošíčka dělala, že vůbec nic neslyším!

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava #vychova