Můj muž je veliký gentleman! Drží ženám dveře, pomáhá do kabátu a dělá další maličkosti, které ale nejsou až tak samozřejmé 🤔. Včera se mi stalo něco, nad čím jsem se musela zamyslet. V dost vysokých podpatcích jsem nesla 2 krabice s kávou z patra do patra, po celkem dlouhé chodbě. Potkala jsem za tu dobu dost mužů i žen a hádejte, kdo se ptal, zda nechci pomoct? Ano, ženy. ALE! Když jsem je pak přenášena ještě odpoledne, zeptal se mě muž a já už už spěchaka s odpovědí NENE, DÍKY, JÁ TO ZVLÁDNU! Krabice mi sebral, řekl mi PROBOHA ŽENSKÝ, NECHTE NÁS UZ BÝT TROCHU CHLAPI! A odnesl mi je do auta. A on měl vlastně pravdu. Jestli my s tou naší, možná až přehnanou samostatností, nebereme chlapům tu jejich jedinečnost. Tedy BÝT CHLAP! A jestli právě není v rukách ženy, ať už jako přítelkyně, manželky nebo matky, ať jsou gentlemani zase ve větší míře mezi nami❤️.

Zoufalství, křik, pláč, vyjednávání, válení se po zemi... Když k vám zavítá období vzdoru, rázem se rodinná idylka mění na noční můru a většinou se jí nevyhne žádný člen vaší domácnosti. "Neudělám, nechci, nebudu, nepůjdu ..." posloucháte jedno NE za druhým a ať děláte, co děláte, s malým paličákem jednoduše nepohnete. Každý, kdo si se svou ratolestí prošel tímto náročným obdobím, už ví, že bez pořádné dávky trpělivosti to nepůjde.

Období vzdoru se nedá přesně vymezit. Zatímco u někoho se přežene za pár týdnů, jiní se s ním snaží bojovat i několik měsíců. Může klidně trvat měsíc, pak se na dva měsíce někde "zašije" a následně opět vyplave na povrch. Děťátko zkouší hranice zhruba od roku a půl až do 4 let, kdy nabírá vzdor na síle a je skutečnou zkouškou rodičů.

"U staršího syna to začalo přesně ve dvou letech a u mladšího v 15 měsících. Lékařka mi řekla, že vzdor graduje do čtyř let a měla pravdu. U staršího se to v 4,5 roce začalo trochu mírnit, u mladšího se to stále stupňuje," svěřila se na fóru Modrého koníka jedna z maminek.

Dítě si vzdorem formuje svou osobnost

Díky bohaté slovní zásobě si už mrňous dokáže naplno prosazovat to své, postavit si hlavu a vás tak pořádně vytočit. Nevěšte hlavu a vůbec se netrapte tím, že jste špatná matka nebo že jste ve výchově selhala. Dítě to nedělá kvůli tomu, aby vám ublížilo. Právě naopak, formuje tím svou osobnost, učí se říkat NE a hledá, kde jsou hranice. Často nerozumí tomu, proč nemůže nebo musí to či ono udělat a nemá ještě v malíčku sebekontrolu, proto ty záchvaty zlosti a výkyvy nálad.

Období vzdoru umí nejednu maminku přivést k šílenství. I když mnozí radí, že je potřeba zachovat chladnou hlavu, vysvětlovat klidně a s kamennou tváří, ne vždy se to v takové situaci dá.

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

„Dámy, nastal nový školník rok a zápis na kroužky. Co se u vás nabízí? Kam děti chodí rády? Využíváte nabídky školy nebo kroužky řešíte samy? Nám přibylo třetí dítě, takže odpolední kroužky jsou teď trošku logistický rébus. Nejstarší dcerka je v 1. třídě a v rámci družiny chodí na flétnu, zpívání, keramiku a vědecký kroužek. Odpoledne se mnou pak na AJ (učím to v HD) a 2x týdně se teď rýsuje sportovní tanec. Tříleťák má v rámci školky plavání, brusle a AJ, odpoledne pak 2x týdně fotbal. A nejmladší, 9 měsíční, má 1x týdne AJ Babie's Best Start.“

Také kolem sebe máte maminky s dětmi, vedle nichž si připadáte až neschopně, protože vaše dítko toho vlastně moc nedělá? A stejně staré sousedovic dítko navštěvuje týdně 5 kroužků? Ptáte se, co je vlastně správně a co je nejlepší pro dítě? Tak přesně na tyto otázky se vám pokusíme dát odpověď. 

Kdy je ta správná chvíle

Podle dětské psycholožky Leony Němcové by děti před dovršením šesti let měly navštěvovat dětské kroužky maximálně v doprovodu svých rodičů, a to v co nejmenším množství. Hlavním důvodem k tomuto opatření je u školkových dětí jejich přetěžování. A to ne ani tak z hlediska fyzického (přeci jen mají děti většinou energie na rozdávání), ale z hlediska psychického. 

Děti v tomto věku jsou perfektně vybavené právě k tomu, aby objevovaly svět. A to ideálně svým vlastním tempem a způsobem. Rodič má fungovat hlavně jako průvodce, rádce a pomocník. Často se však stává, že se rodič pasuje do role plánovače volného času a tzv. "zabavovače" ve své nepřítomnosti. Psycholožka Němcová upozorňuje zejména na dopady, které má takové přestimulovávání ve starším věku - děti se neumí samy zabavit, trpí nedostatkem fantazie a v dospělosti jen těžko pociťují štěstí. Dále také uvádí velmi zajímavou informaci - rodiče, kteří svým dětem neplánují každou volnou minutu, jim prokazují tu největší službu do budoucna - děti se totiž dokáží zabavit samy! A na této myšlence se shoduje s mnoha dalšími autory, kteří se věnují dětské psychologii. 

Děti školkového věku mají jako hlavní stimulant právě školku - tedy dostávají každý den hodně nových podnětů k zpracování ve formě her, vzdělávacích aktivit, i úplně obyčejných situací, které zatím nemuselo řešit (Kačenka mi vzala hračku a dala ji Lucince, co to pro mě znamená a jak to mám asi řešit?!). Všechny tyto situace dítě čerpá a zapracovává. Má toho tedy až až. Odpolední program by se měl tedy nést ve znamení odpočinku. A tím samozřejmě nemyslíme, že dítě bude ležet a nic nedělat - to je prakticky nemožné. Ale odpočine si duševně - minimálně tím, že je s někým důvěrně známým a nemusí vstřebávat tolik nových informací, je ve svém prostředí (např. doma, na dětském hřišti).

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Snad každá maminka se s tímto citátem někdy v životě setkala. S největší pravděpodobností jsme ho dokonce slyšely od našich babiček. Nebo možná i od babiček našich dětí. Zatímco v prvním případě nám (především jako malé děti) citát vyloudil na tváři úsměv, v tom druhém už to asi taková sláva nebude.

Každý rodič si samozřejmě myslí, že své dítě/děti vychovává, jak nejlépe dovede, a proto bere často rady ostatních jako útok na svou osobu a hlavně na své rodičovské kompetence. Velice často se pak ve výchově střetávají 2 generace - rodiče a prarodiče. Tedy ti nejdůležitější lidé v okolí dítěte.

V poslední době se ve výchově dětí objevilo mnoho nových postupů a přístupů. Spoustu těchto novinek generace našich rodičů neznala a i z tohoto důvodu jim moc nevěří. Roky se to všechno dělalo nějakým způsobem a najednou je všechno jinak? Proč? S tímto přístupem prarodičů se tedy nelze divit, že v rodině vznikají třecí plochy, které občas způsobují hádky a někdy dokonce i dlouhodobé neshody. Nejvíce problémů se objevuje právě kolem babiček, které mají s výchovou dětí spoustu zkušeností. 

Psychologové už dlouhá léta zdůrazňují, že v rodině by měla panovat jednota, co se výchovných principů týká. Není se tedy čemu divit, že se rodiče zlobí, když babička přistupuje k jejich drahému dítku naprosto jinak, než se snaží oni doma. A v tomto případě je možná i tak trochu jedno, o co konkrétně se jedná - velice často jde například o velké množství sladkostí a nezdravého jídla, přehánění s dárky (hodnotou či množstvím), sledování pohádek či prostě přístup k jednotlivým výchovným záležitostem.

Co dělat, když babička rozmazluje moje děti?

Pokud se vám ve vztahu babička - vnoučata cokoliv nelíbí, mělo by být prvotním krokem to, že si o tom spolu promluvíte. V tom lepším případě babičce vysvětlíte, co a proč se vám nelíbí. Babička uzná, že máte třeba pravdu a bude vás a vaše přání akceptovat. Pokud se jedná o něco méně důležitého, můžete babičce ustoupit, či se domluvit na nějakém rozumném kompromisu, který zvládnou přijmout obě dvě strany. Rozhodně při tom nezapomínejte, že jste rodina a je tedy žádoucí, aby nebyly narušeny vztahy. I když to třeba přiznáváte nerady, vztah vašich potomků s jeho prarodiči je velice důležitý a rozhodně ho nechcete nikomu znepříjemnit, či dokonce v tom nejhorším případě zpřetrhat rodinné vazby. 

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Plena přes kočárek na slunci může zvýšit teplotu uvnitř až o 15 stupňů během krátkého času. Zvyšuje se tak riziko přehřátí a riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte.

http://pruvodcematerstvim.webnode.cz/ruzne/prikryvat-kocarek-plenou-muze-byt-nebezpecne/

Nenechávejte dítě v autě

Tahle zpráve se šíří světem a stejně se najdou tací co to dělají ☹

A já bych Vám ráda sdělila něco jiného.

• Auto není jediné nebezpečí číhající na malá miminka.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Je neuveřitelné, že už mám dvouleté miminko.

Jak vypadá jeho den,

jaké hry a aktivity dělá?

Já už chodím do práce ,

takže dopoledne je s manželem a odpoledne se mnou.

Většinou chodíme ven. ALe co když to počasí nedovolí?

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Zrovna před nedávnem jsme se rozhodovali, kdy bude ten správný čas vyrazit s dítětem do kina. Je mu 2,5 roku. V kině zrovna dávají pokračování jeho milovaných Cars. A tak jsme šli. Kdy je ta správná chvíle? A dá se nějaká chvíle označit za správnou?

Jaké otázky si položit?

Samozřejmě, každé dítě je naprosto jiné. Některé děti se vydrží dívat na celou pohádku ve 2 letech, některé to nevydrží ani ve 4. Je ale pravděpodobnější, že pokud zvládne celou pohádku doma, v kině to také nebude problém. Podobným pravidlem se řídila také uživatelka @smuffynka: "Já brala malého ve skoro 2,5letech na Cars 2. Cars miluje a doma mi vydržel sedět a koukat na celou pohádku Cars 1 tudíž jsme zkusili kino. Dopadlo to výborně."

Rozhodně stojí za přemýšlení také to, jestli o vybraný film bude dítě stát. Mám podobnou zkušenost jako @smuffynka - vím, že Cars má rád, je to jeho nejoblíbenější pohádka, hrdiny zná, sbírá autíčka (hračky) a stále si s nimi hraje. Okamžitě tedy pozná, o jakou jde pohádku a je téměř vyloučené, že by ho nezajímala. A nejsme jediné. Například @hehena v internetové diskuzi píše: "My byli včera. Prckovi jsou 2r a 4m, ale vsadila jsem na tutovku, neb Dobu ledovou miluje, takže jsme to prubli. v sobotu zkusíme Madagaskar, to je taky jeho další závislost.

Dětský zrak se vyvíjí do 6ti let věku a do té doby se nedoporučuje sledovat filmy ve 3D. Pokud jste tedy zvažovaly návštěvu 3D pohádky, raději se jí vzdejte a volte 2D verzi. 3D efekty nejsou pro děti přirozené, protože svět kolem sebe vidí normálně 2D. V některých případech může vyvolat nejen bolesti hlavy, motání, zrakové potíže, ale až epileptické záchvaty, jak varuje jedna francouzská studie.

Příprava

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Kdo chodí na logopedii, ten ví, kdo ne, možná bude překvapen, že součástí celého procesu není pouhý nácvik jednotlivých hlásek a slov. Pro tento nácvik je velmi důležité správné postavení mluvidel, práce s hlasem i správné dýchání. To si ale málokdo uvědomuje. Pokud má dítě v některé z této oblastí potíž, projeví se to. Proto jsou součástí nácviku výslovnosti i tzv. průpravná cvičení.

Co jsou průpravná cvičení

Průpravná cvičení jsou velmi důležitou součástí celého procesu nácviku správné výslovnosti. Mohou je však s dětmi provádět i rodiče doma, i učitelé v mateřských školách v rámci pravidelných aktivit. Stačí pár minut. Je však nutné provádět je správně a zábavnou formou. Do těchto cvičení řadíme dechová, fonační a artikulační cvičení.

To,  že logopedické cvičení není pouze o samotném nácviku hlásek, potvrzuje i jedna z maminek: "Logo není, že tam jdeš, dítě sedí a něco opakuje. To je souhrn činností, které vedou k tomu, aby se dítě vyvíjelo správným směrem - k dobré výslovnosti. Pracuje se s přiřazováním obrázků, logickým uvažováním, kreslením, musí ovládat motoriku - nejen ruce, ale i ústa, obličej...“

Dechová cvičení

Dechová cvičení mají navodit klid a koncentraci. Zařazují se tedy na začátek hodiny. Lze je provádět vleže i ve stoje, vždy dbáme na správné držení těla, aby docházelo ke správnému nádechu a výdechu. Cílem cvičení je prohloubit správný nádech a výdech a umět s ním pracovat – prodloužit ho a usměrnit.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.

Máte doma malého nadšeného sportovce nebo naopak knihomola, který se fyzické aktivitě vyhýbá, jak může? Pro každého z nich se určitě najde vhodný sport i ohledem na to, kolik mu je, co ho baví a v čem je dobrý. V každém případě se české děti hýbou málo a dvě hodiny tělocviku ve škole jim rozhodně nestačí. Dbát by se mělo na různorodost a bezpečí, aby děti rovnoměrně zatěžovaly svaly a nehrozilo jim nebezpečí úrazu.

Malí profesionálové

Pokud vaše dítě touží po profesionální sportovní kariéře, v některých oblastech musí začít už od opravdu útlého věku. Malé fotbalisty nebo hokejisty sdružují sportovní kluby už od zhruba 5 let. S baletem, gymnastikou či tancem se doporučuje začít dokonce už od 3 let.

via GIPHY

Společné zážitky s rodinou

Rekreačních sportů se dnes pro děti nabízí nepřeberné množství. Pro všechny zdravé děti jsou vhodné procházky, běhání, cyklistika nebo jízda na inlinech. Zkrátka veškeré aktivity, které můžou provozovat na čerstvém vzduchu. Určitě se vyplatí je naučit také zimní sporty. Že umí na lyžích, snowboardu či zimních bruslích ocení nejen, až budou moct jezdit na dovolené do hor. 

Možností, jak dětem nachystat rodině chutnou krmi efektivně a třeba i zábavně, není zrovna málo, jak jsme si ukázali v první části Akademie zvládání rodičovských povinností.  Kapitola sama pro sebe, která s vařením úzce souvisí, jsou nákupy potravin. Tam se zdá, že tolik efektnivních či "zábavných" variant být nemůže. Prostě se vezmou poslední zbytky sil, nákupní seznam, igalitka a jde se. Nebo ne?

Jednou z možností, která ještě asi není dostupná ve všech městech, ale možná je to pro mnohé z nás řešení do budoucna, jsou internetové online nákupy. Kdo nedá dopustit na tradiční osobní návštěvu hyper- a supermarketů, má několik možností.

Muž v akci

V naší domácnosti se nejvíce času, peněz i starostí ušetří ve chvíli, kdy se vyšle na větší nákup manžel s autem a nákupním lístkem. Nevýhodou je, že co není na seznamu, to nekoupí. Velkou výhodou je to samé. Velkému nákupu často předchází tvorba orientačního jídelního lístku na týden nebo i 14 dní a trvanlivé potraviny potřebné pro vaření těchto jídel se pořizují při tomto velkém nákupu. Já už pak chodím s nejmladší dcerou procházkou jen na malé nákupy, které s pečivem a zeleninou v mrazáku nemusí být vůbec každodenní záležitostí.

Nákup jako relax?

Uživatelka @smallinka využívá nákupů i k odpočinku: "Do obchodu jezdí nakupovat manžel nebo já večer, když holky brzy usnou - jsem ráda, že se dostanu i mimo dům..."

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Na počátku něčeho skromějšího byla otázka. Její zodpovězení byla taková věda, že z toho vznikla celá akademie. Akademie zvládání rodičovkých povinností.

Na počátku byla otázka. Vlastně dvě.

Jak skloubit povinnosti na mateřské?

Existuje nějaký universální recept? 

Takové otázky klade sám život a učitelkami v této akademii jste VY, ženy a matky, které každý den bojujete, jako byste tu odpověď už dávno znaly.