Můj muž je veliký gentleman! Drží ženám dveře, pomáhá do kabátu a dělá další maličkosti, které ale nejsou až tak samozřejmé 🤔. Včera se mi stalo něco, nad čím jsem se musela zamyslet. V dost vysokých podpatcích jsem nesla 2 krabice s kávou z patra do patra, po celkem dlouhé chodbě. Potkala jsem za tu dobu dost mužů i žen a hádejte, kdo se ptal, zda nechci pomoct? Ano, ženy. ALE! Když jsem je pak přenášena ještě odpoledne, zeptal se mě muž a já už už spěchaka s odpovědí NENE, DÍKY, JÁ TO ZVLÁDNU! Krabice mi sebral, řekl mi PROBOHA ŽENSKÝ, NECHTE NÁS UZ BÝT TROCHU CHLAPI! A odnesl mi je do auta. A on měl vlastně pravdu. Jestli my s tou naší, možná až přehnanou samostatností, nebereme chlapům tu jejich jedinečnost. Tedy BÝT CHLAP! A jestli právě není v rukách ženy, ať už jako přítelkyně, manželky nebo matky, ať jsou gentlemani zase ve větší míře mezi nami❤️.

Zoufalství, křik, pláč, vyjednávání, válení se po zemi... Když k vám zavítá období vzdoru, rázem se rodinná idylka mění na noční můru a většinou se jí nevyhne žádný člen vaší domácnosti. "Neudělám, nechci, nebudu, nepůjdu ..." posloucháte jedno NE za druhým a ať děláte, co děláte, s malým paličákem jednoduše nepohnete. Každý, kdo si se svou ratolestí prošel tímto náročným obdobím, už ví, že bez pořádné dávky trpělivosti to nepůjde.

Období vzdoru se nedá přesně vymezit. Zatímco u někoho se přežene za pár týdnů, jiní se s ním snaží bojovat i několik měsíců. Může klidně trvat měsíc, pak se na dva měsíce někde "zašije" a následně opět vyplave na povrch. Děťátko zkouší hranice zhruba od roku a půl až do 4 let, kdy nabírá vzdor na síle a je skutečnou zkouškou rodičů.

"U staršího syna to začalo přesně ve dvou letech a u mladšího v 15 měsících. Lékařka mi řekla, že vzdor graduje do čtyř let a měla pravdu. U staršího se to v 4,5 roce začalo trochu mírnit, u mladšího se to stále stupňuje," svěřila se na fóru Modrého koníka jedna z maminek.

Dítě si vzdorem formuje svou osobnost

Díky bohaté slovní zásobě si už mrňous dokáže naplno prosazovat to své, postavit si hlavu a vás tak pořádně vytočit. Nevěšte hlavu a vůbec se netrapte tím, že jste špatná matka nebo že jste ve výchově selhala. Dítě to nedělá kvůli tomu, aby vám ublížilo. Právě naopak, formuje tím svou osobnost, učí se říkat NE a hledá, kde jsou hranice. Často nerozumí tomu, proč nemůže nebo musí to či ono udělat a nemá ještě v malíčku sebekontrolu, proto ty záchvaty zlosti a výkyvy nálad.

Období vzdoru umí nejednu maminku přivést k šílenství. I když mnozí radí, že je potřeba zachovat chladnou hlavu, vysvětlovat klidně a s kamennou tváří, ne vždy se to v takové situaci dá.

Své o tom ví i další maminka: "Můj starší syn měl první období vzdoru ve věku dvou let a bylo to hrozné. Pak se to tak nějak uklidnilo, ale nyní se to zase vrátilo. Je to už ale lepší v tom, že mi řekne, co chce a občas si dá říct. Ale když to na něj přijde, to bych se nejraději vypařila. Mladšímu synovi je skoro 14 měsíců a už se pořádně vzteká a protestuje, když se oblékáme. Stříhání nehtů je taky hotová katastrofa. To jen čekám, kdy na nás pošle některý ze sousedů sociálku, během toho totiž pláče, jako kdybychom ho řezali. Hodněkrát to zhluboka rozdýchávám a někdy zase křičím jako blbá, ale stejně to nepomáhá.”

Možná budete mít někdy pocit, že se váš vytoužený andílek mění na krvelačnou šelmu, když to na vás začne zkoušet. "U nás to začalo po prvním roce. Přebalování, hotová katastrofa, vrtí se jako had, a když něco není po jejím, začne se válet po zemi, škrábe a kouše," svěřila se v diskuzi maminka. Další pak také připojila svou zkušenost: "U nás to přišlo ve dvanácti měsících. Od té doby se vzteká, kope, bouchá hlavou o zem, vše rozhazuje, pro všechno pláče, nedá se přebalit, nedá se obléci atd. No úplná tragédie.”

Jak si se vzpurným dítětem poradit?

Co tedy s tím? Každé děťátko je jiné, proto si při nejbližších záchvatech zlosti budete muset otestovat, co platí na to vaše. A když už budete mít pocit, že jste skutečně v koncích, nikdy není hanbou obrátit se na odborníky, kteří vám mohou dát cenné rady, jak se s tím vším poprat.

1. Zkuste dát prckovi za pravdu

Nikdy nemůže být po vašem, protože mrňous musí vždy udělat opak toho, co po něm chcete vy? Jedna z maminek na to má svůj ověřený recept: "Prostě jsem s ním vypekla. Ve všem jsem s ním souhlasila a tím, že to znegoval, jsme se nakonec dostali tam, kde jsem ho chtěla mít. Jak to vypadalo v praxi? JÁ: Půjdeme na procházku. ON: Ne, nepůjdeme. JÁ: Dobře, tak nepůjdeme. ON: Ale ano, půjdeme."

2. A co takhle ignorace?

Máte pocit, že čím víc to ve vás vře, tím více mrňous rýpe a ještě více ve vás emoce graduje?

"Mně se velmi osvědčilo nereagovat vůbec - nemá obecenstvo a není tak pro koho dělat divadlo. Odejít z místnosti, zapnout si televizi, začít dívat ven z okna (i když bych nejradši bouchla vztekem), ale navenek KLID. Vím, je to těžké. Když jednou jakkoliv zareagujete, bude to dítě zkoušet i příště. Vůbec se nestresujte tím, jestli se bude vztekat před školkou nebo ne, tam to děti zkoušejí jen občas, většinou jen jednou, dvakrát, dokud nezjistí, že účinek je nulový.

Na veřejnosti je to samozřejmě těžké, ale NIC si nedělejte z hloupých poznámek okolí, oni vám v tom nepomohou. Já jsem si tehdy vždy říkala, že je to zbytečné, že klidně počkám, až dokřičí, ale tu věc ani tak nedostane," radí maminka a dodává: "Pomůže jen důslednost, vysvětlování a nepovolit ani pod tlakem křiku a urážení se. Snažte se je chválit i za drobnosti, pochvala je velkou motivací. Roky pracuji s takovými dětmi a roky to na mě zkoušejí, včetně těch vlastních."

3. Veďte s dítětem dialog

Děti potřebují hranice a my, jejich rodiče, jsme tady proto, abychom je naučili žít v tomto světě a začlenili je do společnosti. Neznamená to ale, že život dětí má být plný zákazů a příkazů. Stejně jako dospělí, i děti jsou osobnosti, mají své představy, touhy, fantazii, potřeby... A je potřeba k nim tak přistupovat.

"Musíme jim říkat věci na rovinu, ne lhát. Do školky nebo k babičce jdeš, protože maminka musí vydělat korunky na hračky, čokoládku, ... Chvíli to potrvá, ale pochopí to. Třeba to stále opakovat a mluvit s nimi na rovinu. U nás to zabralo. Když nechce jít z domu, řekněte mu, že odcházíte, ono může zůstat doma samo a vy pak přijdete po práci. Nebo ať jde svlečené, jestliže se nechce obléknout - přece jemu bude zima a jemu se budou jiné dětičky smát, že jde v pyžámku," radí maminky.

"Dost mi pomohlo, když jsem dcerce dala na výběr z více přípustných variant - ať se to týká oblečení, procházek, hraní, atd. Takže neměla důvod hysterčit a když už, tak buď zkusit dítě uklidnit nebo ho nechat vyřvat, u každého zabere něco jiného,” dělí se o svou zkušenost další z maminek.

4. S hněvem si poradí silné objetí nebo krátké odloučení

O silném objetí se ve spojitosti se záchvatem hněvu říká dost často. Ne u každého dítěte to ale skutečně zabírá. Jsou děti, které se po chvíli zápasení s maminkou opravdu uklidní, ale jsou i takové, ve kterých tento akt napětí ještě více znásobí. Který případ je ten váš, si musíte jen otestovat při nejbližším amoku.

Jsou maminky, které na tuto metodu nedají dopustit: "Terapie objetím pomáhá. U nás zabíralo, když jsem ho vzala na ruce a silně si ho k sobě přitiskla. Nověji zkoušíme facku a ta účinkuje! Princip je ten, že když má dítě záchvat a nereaguje, válí se po zemi, dáme facku zemi - dlaní udeříme o zem. Ošklivá zem, nenuť mě válet se po tobě, po tobě se chodí a ne leží a tře. Možná to přijde někomu hloupé, ale nám to pomáhá."

Opačnou zkušenost má jedna z maminek na Modrém koníku: "U nás objetí nefungovalo vůbec. Venku, když se mi malý začal válet po zemi, řekla jsem mu, že jdu domů a až ho to přejde, ať přijde za mnou. Když pochopil, že stále jdu a neotáčím se, tak to vzdal a rozběhl se za mnou. Doma jsme se museli při silném amoku odloučit, jinak to nešlo. Tak to v obou gradovalo a nic nepomohlo, že jsme museli být minutku každý sám se sebou. Naučila jsem ho, že se má jít uklidnit do pokojíčku. Poprosila jsem ho, aby šel do pokojíčku a až se tam uklidní, ať přijde zpět a popovídáme si o tom. Trvalo to nějaký čas, dokud to celé nepochopil, ale nakonec to fungovalo skvěle. Když to přišlo, sebral se a odešel k sobě, oba jsme to rozdýchali a pak přišel se slovy, že už je v klidu. Objali jsme se, popovídali a šlo se dál.”

5. Pokuste se ho pochopit

Když si už opravdu nevíte rady a návštěvu psychologa si stále necháváte v záloze, sáhněte po literatuře, která vám pomůže hlouběji nahlédnout do dětského světa.

Jedna z maminek má pro vás hned dva tipy: "Super jsou knihy Dítě potřebuje hranice a Malý tyran. Dítě potřebuje zjistit, že jeho odpověď může být odmítavá, je to součást jeho vývoje, ale také potřebuje zjistit následky. V žádném případě bych ho netrestala, chce to nekonečnou trpělivost, zabírá možnost vybrat si ze dvou možností (obě vyhovují nám, ale dítě má pocit, že si vybralo), zákazů a příkazů co nejméně, aby to NE znamenalo opravdu NE, ale nebylo to používané příliš často."

Co pomohlo vám? Podělte se s námi o vaše zkušenosti se zvládáním dětského vzdoru.

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

Bouře je tu!

Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

Co dál?

Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

Kouzelný telefon podruhé

Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

Smutné podezření

Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

A co dál?

Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Dámy, nastal nový školník rok a zápis na kroužky. Co se u vás nabízí? Kam děti chodí rády? Využíváte nabídky školy nebo kroužky řešíte samy? Nám přibylo třetí dítě, takže odpolední kroužky jsou teď trošku logistický rébus. Nejstarší dcerka je v 1. třídě a v rámci družiny chodí na flétnu, zpívání, keramiku a vědecký kroužek. Odpoledne se mnou pak na AJ (učím to v HD) a 2x týdně se teď rýsuje sportovní tanec. Tříleťák má v rámci školky plavání, brusle a AJ, odpoledne pak 2x týdně fotbal. A nejmladší, 9 měsíční, má 1x týdne AJ Babie's Best Start.“

Také kolem sebe máte maminky s dětmi, vedle nichž si připadáte až neschopně, protože vaše dítko toho vlastně moc nedělá? A stejně staré sousedovic dítko navštěvuje týdně 5 kroužků? Ptáte se, co je vlastně správně a co je nejlepší pro dítě? Tak přesně na tyto otázky se vám pokusíme dát odpověď. 

Kdy je ta správná chvíle

Podle dětské psycholožky Leony Němcové by děti před dovršením šesti let měly navštěvovat dětské kroužky maximálně v doprovodu svých rodičů, a to v co nejmenším množství. Hlavním důvodem k tomuto opatření je u školkových dětí jejich přetěžování. A to ne ani tak z hlediska fyzického (přeci jen mají děti většinou energie na rozdávání), ale z hlediska psychického. 

Děti v tomto věku jsou perfektně vybavené právě k tomu, aby objevovaly svět. A to ideálně svým vlastním tempem a způsobem. Rodič má fungovat hlavně jako průvodce, rádce a pomocník. Často se však stává, že se rodič pasuje do role plánovače volného času a tzv. "zabavovače" ve své nepřítomnosti. Psycholožka Němcová upozorňuje zejména na dopady, které má takové přestimulovávání ve starším věku - děti se neumí samy zabavit, trpí nedostatkem fantazie a v dospělosti jen těžko pociťují štěstí. Dále také uvádí velmi zajímavou informaci - rodiče, kteří svým dětem neplánují každou volnou minutu, jim prokazují tu největší službu do budoucna - děti se totiž dokáží zabavit samy! A na této myšlence se shoduje s mnoha dalšími autory, kteří se věnují dětské psychologii. 

Děti školkového věku mají jako hlavní stimulant právě školku - tedy dostávají každý den hodně nových podnětů k zpracování ve formě her, vzdělávacích aktivit, i úplně obyčejných situací, které zatím nemuselo řešit (Kačenka mi vzala hračku a dala ji Lucince, co to pro mě znamená a jak to mám asi řešit?!). Všechny tyto situace dítě čerpá a zapracovává. Má toho tedy až až. Odpolední program by se měl tedy nést ve znamení odpočinku. A tím samozřejmě nemyslíme, že dítě bude ležet a nic nedělat - to je prakticky nemožné. Ale odpočine si duševně - minimálně tím, že je s někým důvěrně známým a nemusí vstřebávat tolik nových informací, je ve svém prostředí (např. doma, na dětském hřišti).

Pokud máte doma školkáčka, řiďte se rozumnou mírou. Například jeden společný kroužek týdně dítěti určitě neublíží, zejména pokud ho na něj doprovodíte. Naopak se může stát výbornou náplní společného času. Pokud ale každá vaše cesta ze školky končí v nějaké další instituci, kde dítě tráví čas bez vás a přímo určeným způsobem, zbystřete a zvažte, zda je tato cesta opravdu ta jediná správná, po které se chcete ubírat. 

Proč vůbec vybírat?

Koníčky jsou pro děti nesmírně prospěšné. Kromě toho, že se neustále zdokonalují v nějaké dovednosti nebo znalosti a rozvíjí se dalšími směry mají i další benefity. Děti se učí nastavovat si reálné cíle a postupně jich dosahovat. A to vlastní snahou, pílí, týmovou spoluprácí. Poznávají pocit radosti z vlastního úspěchu v oblasti, která je "jen jejich" (např. do školy chodí také sourozenec a z jedniček se radují rodiče u obou apod.) Získávají cenné zkušenosti v řešení konfliktů v kolektivu a prosazování vlastního názoru ve skupině. Toto se týká zejména kolektivních sportovních kroužků, dramatických kroužků a dalších, které vyžadují týmového ducha. Obrovským benefitem, zejména do budoucna, může pro dítě být to, že ho jeho koníček nasměruje do oblasti, které se bude chtít věnovat na profesionální úrovni - může v něm získávat další vzdělání, důležité milníky a ocenění. A není to to nejlepší, v čem můžete svému potomkovi pomoci? Aby měl jednou zaměstnání, které bude zároveň jeho koníčkem?  

Na co se zaměřit

Předně - každé dítě je jiné a každé dítě prokazuje talent v jiných věcech. A dnešní doba tomu naprosto perfektně nahrává. Zkuste sami zavzpomínat, z jakých kroužků jsme vybírali my. Troufnu si tvrdit, že moji rodiče neměli moc šanci mě vodit na jógu nebo třeba krav-magu. My tu šanci máme, což se paradoxně může stát problémem. Děti (a často ani rodiče), tak úplně nevědí, jak při výběru kroužku postupovat. Může tedy nastat situace, kdy si dítě na základě svého okolí ("Mami Maruška táááák krásně maluje a chodí tancovat a já bych chtěla taky!") zvolí naprosto nevhodný kroužek a rodič v dobré víře vybere další dva, které sám dělal v dětství a měl je rád (případně je dělat chtěl, ale jeho rodiče ho v nápadu nepodpořili).

Najednou tu máme šestiletou holčičku, která chodí s Maruškou do výtvarného kroužku (ruku na srdce, malování není její silná stránka), na balet (kde se jí líbí maximálně sukýnka), na krasobruslení (protože maminka vždycky chtěla být krasobruslařkou) a do malých chemiků (protože tatínek je vystudovaný chemik a v tý holce to přeci musí být!). Nejen, že holčička (v našem případě) nedělá nic, co by ji skutečně bavilo a přinášelo radost z učení a poznávání nových věcí, ale může být, vzhledem k jejich počtu, také přetížená. 

Při výběru kroužku (tak, aby byl co nejúspěšnější) je třeba zohlednit poměrně hodně věcí. Proto, abyste vybraly správně a dítě se do kroužků těšilo a nebralo je jako "nutné zlo" si nejprve odpovězte na následující:

• talent/zaměření dítěte - Pokud je nejoblíbenější činnost vašeho dítěte malování, prohlížení skic a nákup pastelek, je naprosto jasné, kam by měl výběr prvního kroužku směřovat. Nenechte se ale "ukolébat" pouze svým pocitem a instinktem. V šesti letech už je i dítě připraveno vést s vámi diskuzi na toto téma. Kroužek vybírejte vždy společně!
• zdravotní a fyzický stav - Zhodnoťte zejména v okamžiku, chcete-li se rozhodovat mezi kroužky sportovními. Většina organizací bude před přijetím vyžadovat posouzení zdravotního stavu dítěte pediatrem, bez něho dítě nemusí přijmout. 
• vlastnosti dítěte - Pokud je vaše dítě dokonalý extrovert, který se vyžívá v přednášení básniček a stále je předvádí před všemi příbuznými, volte s klidem například dramatický kroužek. V případě, že máte doma introverta, nebude pravděpodobně z výběru dramaťáku nadšený a jeho návštěva pro něj bude spíš utrpením. Volte proto kroužky víc individuálně zaměřené - např. technické, laboratorní, ze sportovních je krásnou ukázkou tenis.
• množství času stráveného ve škole a přípravou do školy - Tento aspekt zhodnocujte hlavně kvůli počtu kroužků, které je dítě reálně schopné navštěvovat. Některé děti domácí přípravu do školy prakticky nepotřebují, co si odnesou ze školy jim v pohodě stačí, některé se jí naopak nevyhnou. Nezapomínejte, že by měly mít čas také samy pro sebe, a do tohoto času rozhodně nepatří dělání úkolů.
• počet stávajících (souběžných) kroužků - Má-li dítě již v tuto chvíli nějaký stálý kroužek, případně vybíráte-li rovnou více kroužků naráz držte se toho, aby dítě nebylo přetížené. Doporučený počet koníčků je věc velmi individuální, obecně se uvádí 3. Řiďte se ale vždy individualitou vašeho dítěte a jeho (i vašimi) pocity. Přetížené dítě je dlouhodobě unavené, vykazuje nezájem i v oblastech, které ho dříve bavily, může usínat v průběhu dne, je nepozorné, mrzuté, protivné. Těmto příznakům věnujte zvýšenou pozornost a pokud je objevíte, je nejvyšší čas zhodnotit, jestli toho na něj není moc.
• dopad na celkový rodinný život - Byla by chyba domnívat se, že jediný, koho se kroužek týká, je dítě. Rodinný život ovlivní zejména z hlediska finančního - vezměte v potaz, kolik budou nejen vstupní náklady, ale také jak vaši kasu kroužek ovlivní do budoucna. Zároveň podrobně rozpracujte časové možnosti - někdo (alespoň ze začátku) bude muset dítě na kroužek vozit a vyzvedávat ho, u některých kroužků také musíte počítat se aktivitami typu soustředění, víkendové akce, závody, turnaje apod. 

Jakmile si sami zhodnotíte odpovědi na výše uvedené body, je nejvyšší čas pobavit se s tím, koho se to nejvíce týká. Vyhraďte si dostatek času, aby dítě necítilo, že se musí rozhodovat v časovém presu, zvolte příjemné prostředí a začněte dialog. Ano, čtete dobře, jednat by se mělo v každém případě o dialog. Jak jsme si ukázaly výše - výběr kroužků od rodičů (ať už je myšlen jakkoli v dobrém) se nemusí setkat s úspěchem. Potomek by měl být schopný zhodnotit zejména to, co ho bude bavit a co by dělal s radostí. 

Není potřeba věšet hlavu ani v okamžiku, kdy vaše dítě žádný, na první pohled viditelný, talent nemá a samo nedokáže říci, co by ho bavilo. V takovém případě není od věci poptat se dětí v jeho okolí, jaké kroužky navštěvují, proč se jim líbí, jak vypadá čas na nich strávený. Pozvěte je ke společné debatě a uvidíte, zda dítě něco nezaujme. Mnoho zájmových skupin také nabízí tzv. ukázkové hodiny. Většinou se jedná o první hodinu, na kterou se mohou přijít podívat i potenciální zájemci. Vezměte dítě a pár jich obejděte. Případně se domluvte a některé zkrátka zkuste (vzhledem k tomu, že se jedná o pokus, vybírejte méně finančně nákladné). Počítejte ale (všichni) s tím, že je to skutečně na zkoušku a z případného NE, které od dítěte může přijít kdykoli nedělejte žádný zbytečný povyk. A pokud nic z toho nezaujme, zkuste otevřít toto téma později (některé zápisy bývají také v lednu). Je možné, že na specifičtější výběr zkrátka ještě nejste připraveni. 

Máme kroužek (kroužky) - a co dál?

Jedním ze základních pilířů, aby byl kroužek pro dítě atraktivní i v delším časovém horizontu je to, aby ho stále bavil. A to nepoznáte jinak, než že je dítě nadšené, se zájmem vám vypravuje, co se na kroužku dělo a na další hodiny se těší. Nenechte se rozhodit krátkodobým nezájmem (typu "Mně se dneska nechceeeee."), který je naprosto normální a objevuje se čas od času u každého. V takové chvíli dítě nenuťte, ale přeorientujte ho k tomu, aby vám vyprávělo, co ho dnes v kroužku čeká nebo aby rozvedlo, co je příčinou toho, že se mu nechce. A to se s ním pokuste vyřešit.

Dlouhodobý nezájem naopak poznáte podle toho, že je dítě viditelně nešťastné pokaždé, když má na kroužek jít. Už o něm nemluví s láskou a zájmem. V první řadě zjistěte, co je příčinou změny preferencí a příčinu se pokuste vyřešit. Může být například problém v tom, že do kroužku přestal docházet kamarád. Pak je dobré si promluvit, co jiného se změnilo a nasměrovat dítě k tomu, že na obsahu toho, co ho tolik bavilo, se nic nezměnilo. Buďte mu oporou, dejte mu najevo, že při něm stojíte a podpoříte ho. Zároveň se také vraťte k tomu, proč jste společně tento výběr udělali, co dítě bavilo, co se mu líbilo, úskalí, která koníček přinesl a proč je to teď jinak. Je nutné, aby si dítě uvědomovalo, že aktivita byla také jeho rozhodnutím. Pokud ani tak názor nezmění, netrapte se navzájem tím, že ho k návštěvě kroužků budete nutit. To by mohlo mít negativní důsledek v tom, že už by třeba žádný další nechtělo. A to by byla veliká škoda!

Zdroj informací:

BIDDULPH Steve, Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál s.r.o 

novinky.cz

care.com

childdevelopmentinfo.com

psychologytoday.com

ona.idnes.cz

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
 

A jak se nám dnes žije?

Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Snad každá maminka se s tímto citátem někdy v životě setkala. S největší pravděpodobností jsme ho dokonce slyšely od našich babiček. Nebo možná i od babiček našich dětí. Zatímco v prvním případě nám (především jako malé děti) citát vyloudil na tváři úsměv, v tom druhém už to asi taková sláva nebude.

Každý rodič si samozřejmě myslí, že své dítě/děti vychovává, jak nejlépe dovede, a proto bere často rady ostatních jako útok na svou osobu a hlavně na své rodičovské kompetence. Velice často se pak ve výchově střetávají 2 generace - rodiče a prarodiče. Tedy ti nejdůležitější lidé v okolí dítěte.

V poslední době se ve výchově dětí objevilo mnoho nových postupů a přístupů. Spoustu těchto novinek generace našich rodičů neznala a i z tohoto důvodu jim moc nevěří. Roky se to všechno dělalo nějakým způsobem a najednou je všechno jinak? Proč? S tímto přístupem prarodičů se tedy nelze divit, že v rodině vznikají třecí plochy, které občas způsobují hádky a někdy dokonce i dlouhodobé neshody. Nejvíce problémů se objevuje právě kolem babiček, které mají s výchovou dětí spoustu zkušeností. 

Psychologové už dlouhá léta zdůrazňují, že v rodině by měla panovat jednota, co se výchovných principů týká. Není se tedy čemu divit, že se rodiče zlobí, když babička přistupuje k jejich drahému dítku naprosto jinak, než se snaží oni doma. A v tomto případě je možná i tak trochu jedno, o co konkrétně se jedná - velice často jde například o velké množství sladkostí a nezdravého jídla, přehánění s dárky (hodnotou či množstvím), sledování pohádek či prostě přístup k jednotlivým výchovným záležitostem.

Co dělat, když babička rozmazluje moje děti?

Pokud se vám ve vztahu babička - vnoučata cokoliv nelíbí, mělo by být prvotním krokem to, že si o tom spolu promluvíte. V tom lepším případě babičce vysvětlíte, co a proč se vám nelíbí. Babička uzná, že máte třeba pravdu a bude vás a vaše přání akceptovat. Pokud se jedná o něco méně důležitého, můžete babičce ustoupit, či se domluvit na nějakém rozumném kompromisu, který zvládnou přijmout obě dvě strany. Rozhodně při tom nezapomínejte, že jste rodina a je tedy žádoucí, aby nebyly narušeny vztahy. I když to třeba přiznáváte nerady, vztah vašich potomků s jeho prarodiči je velice důležitý a rozhodně ho nechcete nikomu znepříjemnit, či dokonce v tom nejhorším případě zpřetrhat rodinné vazby. 

Daleko závažnější situace nastává v případě, když benevolentnost prarodičů ohrožuje zdraví a bezpečnost vašich dětí. V této situaci je nezbytné zasáhnout důrazně. Jedná se třeba o situace, kdy babička neumí dítku nic zakázat a vinou toho hrozí, že se potomkovi něco stane. Zde určitě není prostor pro kompromisy. Opět si ale promluvte v klidu, vysvětlete, proč to tak nejde a dbejte na to, abyste byla opravdu pochopena. Babička si totiž třeba jen nemusí uvědomovat míru rizika (platí především u starších ročníků babiček) a rozhodně nechce, aby se stalo neštěstí.

Pro maminku dětí je zpravidla daleko jednodušší promluvit si s babičkou ze své strany rodiny. Pokud se jedná o vaši tchýni, může být situace mnohem složitější. Není žádným tajemstvím, že vztah manželka - tchýně bývá často velmi složitý. V tomto případě je lepší promluvit si nejprve s partnerem - otcem dětí, který následně promluví se svou maminkou.

Někdy se samozřejmě může stát, že rozhovor a domluva nezaberou. Zde pozor. Pořádně se zamyslete a určete si priority. Je pro vás daná věc opravdu tak důležitá, že vám stojí za to vyvolávat nepříjemnosti? Pokud ne, zkuste přimhouřit oči a babičce určitou míru rozmazlování vnoučků dopřejte. Vzpomeňte si na své dětství a to, jak se vám líbilo u babičky a dědy. A přiznejme si otevřeně, že to často bylo právě z důvodu volnější výchovy a trošky toho rozmazlování. Trocha neškodného rozmazlování nikomu neuškodí. I malé děti velice rychle pochopí, že doma i u prarodičů některé věci fungují  prostě trochu jinak. Dovedou to rozlišit a fungovat podle pravidel konkrétní domácnosti tak, aniž by to ohrozilo jejich osobnostní výchovu.

Tato slova potvrzuje i maminka odula: "Babiny jsou od rozmazlování.  Samozřejmě, že zásadní věci by respektovat měly, ale zas nějak na sílu bych to neřešila. Ty jsi její mamka, spíš bych se dceři snažila vysvětlit, proč babička třeba dělá někdy věci jinak. A fakt bych se nebála, že ti babičky zkazí výchovu. Nevím tedy, jak často tam jezdíte. Ale ty jsi její mamka, ty na ní máš primární vliv a babky ti z ní capoucha neudělají. Tak ji nech si to s babi užít."

Podívejte se na věc i z jiného úhlu  

Maminky někdy vidí situaci zbytečně černě a je potřeba si uvědomit, že milující (i když trochu rozmazlující a neposlušná) hodná babička je vlastně dar. V opačném případě může dětem tato zkušenost v životě chybět. Maminka izz76 vzpomíná na své dětství a to, jak jí taková babička moc chyběla: "Buď ráda, že prarodiče rozmazlují, aspoň k nim bude mít malá dobrý vztah. Já měla babičky absolutně nerozmazlovací, jedna dokonce hodně přísná a neměla jsem je ráda. Pobyt u nich byl pro mě i sestru přímo za trest. Doma nám bylo mnohem lépe, protože maminka byla mnohem hodnější než báby. Takže prázdninový pobyt s babkou na chatě byl opravdu zážitek."  Takovout zkušenost určitě nepřeje svým dětem asi žádná maminka.

 Krajní řešení?

Pokud se jedná o věci, přes které lidově řečeno nejede vlak, je potřeba být opravdu důrazná. Může jít například o situaci, kdy vaše dítko nesmí třeba ze zdravotních důvodů určité sladkosti a babička mu je i přes to dopřává. A určitě je namístě babičce vysvětlit, že svým přístupem dítěti dokonce ubližuje. Pokud nebude akceptovat vaše pravidla, nebude u ní moct vnouček/vnučka pobývat o samotě. Odstřihnout děti úplně není dobrý nápad. To až opravdu v tom nejkrajnějším případě. 

Jak to vidí babičky?   

Aby to bylo spravedlivé, pojďme se společně také podívat, co si o tom myslí uživatelka a zároveň také milující a trochu rozmazlující babička babanci: "Jsem babi a taky rozmazluji. Respektuji, co dcera vyloženě zakáže. Ale jinak, co nemáme zakázáno, je dovoleno.  Hodně vysvětluji, hlas nezvyšuji nikdy, natož, abych uhodila. A miluju, miluju je strašně moc. Hlídám často, jezdíme na výlety, beru si je k moři (tu starší, ta maličká je ještě moc malá). Nakupuji hračky, šiji oblečky. Může se u nás jíst zmrzlina v obýváku, může se kreslit křídou na plechy, může se chodit déle spát. Od toho jsou babičky, trocha toho rozmazlování jim neuškodí. Vychovávat mají rodiče, my už můžeme jenom dohlížet a občas dovolit i to, co se doma nesmí. Moje děti měly taky takovou babičku a jsou bezva."

Společný cíl

A co říci závěrem? Dovolím si citovat uživatelku blaablaablaa, která ve fóru věnujícím se tomuto tématu napsala: "Je rozmazlování a rozmazlování. Ano, souhlasím s tím, že babičky a dědečkové by si děti měli pořádně užít, výchovu už minimálně jednou na starosti měli, teď je čas trochu polevit  Na druhou stranu si myslím, že je dobré určit hranice, co už není přípustné. Pro mě to je třeba vyřvávání si věcí, ubližování, blbnutí s jídlem. Jinak dávám prarodičům volnou ruku, předávám dítě a říkám: 'Vraťte mi ho živého.' "

 Takže nezapomínejte, že oběma stranám (tedy rodičům i prarodičům) jde o ten stejný cíl SPOKOJENÉ A ŠŤASTNÉ DÍTĚ. Občas třeba i malinko přimhuřte oko. Nebo dokonce obě.

Zdroj informací:

http://www.hamanek.cz/magazin/zdravi/kdyz-babicka-rozmazluje.-dvoji-pravidla-ve-vychove-mohou-vyvolavat-konflikty/

https://www.maminka.cz/clanek/je-v-poradku-aby-babicky-rozmazlovaly-sva-vnoucata

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.

Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…

Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.

Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.

Do rodiny?

Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.

Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.

Dětství

Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.

Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.

Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.

Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.

Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.

Dospívání a puberta

Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.

S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.

V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.

Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.

Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.

Na vlastních nohou

Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.

Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.

Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.

Kruh se uzavírá

Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.

Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.

Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.

Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.

O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.

Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.

Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.

Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.

Dětství

Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.

Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.

Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.

Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.

Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.

Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.

Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.

Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.

Dospívání

O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.

Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.

Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.

V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.

Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.

Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.

S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.

Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…

A co dál?

Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.

Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.

Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…

Co bych byla potřebovala jinak?

Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Životní zkouška

Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…

Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…

Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.

Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.

Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.

Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.

A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.

Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..

A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.

Rodina?

Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.

Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.

Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.

Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.

Kouzelný telefon

Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.

O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.

Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.

Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů.  Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.

V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!

Náš syn

Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…

Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!

Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.

Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.

A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.

Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Prostě tam je.

Co nám brání přiznat si, že naše děti si tato zranění nesou?

To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.

Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?

Možná hledáme chyby sami v sobě?

Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.

Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…

Proč bychom si to měli přiznat, když to tak zpropadeně bolí?

Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?

Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.

Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.

Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.

Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“

Jaké rodiče naše děti tedy potřebují?

Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.

Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..

To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.

Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!

Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.

Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.

Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.

Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…

K přechodným pěstounům?

O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.

Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“

Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?

Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…

Ticho před bouří

Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.

Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.

O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.

Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.

Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.

Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!

Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.

Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.

Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.

Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.

A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.

Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!

Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.

Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.

Máma nebo ne?

Mohlo tedy začít předávání.

Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.

Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.

Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.

Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.

Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.

Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.

Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.

Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…

Jak to všechno zvládnu?

První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.

Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.

Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.

Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.

Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!

Jsme rodina!

S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.

A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Plena přes kočárek na slunci může zvýšit teplotu uvnitř až o 15 stupňů během krátkého času. Zvyšuje se tak riziko přehřátí a riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte.

http://pruvodcematerstvim.webnode.cz/ruzne/prikryvat-kocarek-plenou-muze-byt-nebezpecne/

Nenechávejte dítě v autě

Tahle zpráve se šíří světem a stejně se najdou tací co to dělají ☹

A já bych Vám ráda sdělila něco jiného.

• Auto není jediné nebezpečí číhající na malá miminka.

NEDÁVEJTE PROSÍM PLENU PŘES KOČÁR:

Tuhle a jinou zprávu jsem viděla už několikrát - zdá se mi , že v dnešní době internetu ví každá maminka vše, ale NE.

I v těch vedrech co byli jsem pár kočárků viděla ☹ 

Proč je tolik maminek na různých fórech, baví se s jinými maminkami a stejně pořád potkáváme ty co sice nosí, ale špatně. Ty co tráví s dětmi čas, ale jsou duchem nepřítomní a proč stále potkávám ty kočárky s plenami?

Zkoušeli jste kolik je v kočárku stupňů? My máme chůvičku (v dnešní době nebude asi jediná) co má i senzor na teplotu v místnosti. Syn když byl malý spinkal nejčastěji v kočárku. Dala jsem ho na zahradu a šla třeba vařit, uklízet ...                                             dala jsem tam chůvičku, abych ho slyšela a bylo tam o 10°C více než byla venkovní teplota. A to bez plenky .

Jak by bylo Vám?

Představte si, že jste ve 40°C vedrech v malém stanu (pro dva lidi takové ,,iglů´´) A ani si nemůžete oteřít ,,dveře´´ Jak by se Vám dýchalo?

Prosím řekněte to svým kamarádkám mamikám, ať to řeknou dál 🙂 

Nebuďme lhostejní ke svému okolí.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

První setkání

Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Je neuveřitelné, že už mám dvouleté miminko.

Jak vypadá jeho den,

jaké hry a aktivity dělá?

Já už chodím do práce ,

takže dopoledne je s manželem a odpoledne se mnou.

Většinou chodíme ven. ALe co když to počasí nedovolí?

Nebo co děláme celý den o víkendu?

Čtěte dál a dozvíte se více.

____________________________________________________________

AKTIVITY DVOULEŤÁKA VE ZKRATCE:

Papá, spí, objevuje, hraje si, vzteká se a vzteká se > vzdoruje.

Jeho nejčasttější činností je řev

a na každou otázku má odpoveď ,,nene´´.

Také je však neuvěřitelně vnímavý a zvídavý.

Chce za každou cenu pomoc

____________________________________________________________

Ráno po probuzení se potřebuje dotáhnout.

Vstává dost různě se mnou dříve s manželem déle

- 7:00-9:00

Většinou kouká na pohádky

a já (či manžel) připravujeme snídani, oblékáme se . .

Mezi jeho oblíbené pohádky patří:

• Zootropole
• Tajný život domácích mazlíčků
• Auta
• Kamarád Timmy
• Příšerky s.r.o.

Po snídani si hrajeme.

Je to kluk a přirozeně miluje auta, mašinky, traktory . . .

Rád si posílá auto

nebo si naloží plyšáky na valník a vozí je po domě.

Vkladá kostičky do vkladačky, staví z kelímků věž.

Stavění komínů je jedna z jeho oblíbnených aktivit.

I když ta jde pomalu už stanou > už je na to asi velký,

ale měli jsem období že celý den neděl nic jiného.

Rád si skládá puzzle.

No a jeho nejoblíbenější hra je ,,kde je´´.

Čili na schovávanou - zahází se sebe či nás peřinou

a říká ,,de je´´.

Pokud je hezky tak jde po svačině ven.

Jinak se dál pokračuje s traktorem, stavění věže aj.

Po obědě jde spinkat

Spí cca 1h -2h

Po probuzení se kouká na pohádku a já většinou přijíždím z práce.

Dáme si svačinku a buď opět hrajeme ,,Kde je´´ nebo jdeme ven.

Pokud je ošklivé počasí tak jsem celé odpoledne doma .

Naše aktivity jsou prakticky pořád stejné.

Jeden den děláme toto a druhý den zase něco jiného

nebo podle nálady pořád to samé dokola 🙂

  Hry na doma 

• Kutálení míčku
• Hopsání na velkém gymnastickém míči
• Koukání na pohádku
• Hraní na schovávanou
• Stavění lega
• Stavení komínů
• Vkládání kostek do vkladačky
• Poznávání barev
• Tancování
• Kreslení
• Říkání říkanek
• (ty říkám i tělem - tleskáme, kopeme nohama,
• děláme speciální pohyby k dané básničce)

inspiraci také najdete

http://kouzelnavychova.cz/jak-se-zabavit-s-detmi-kdyz-venku-prsi

Venkovní hry

• Tak především si vezme tatru a lítá s ní po zahradě.
• Hodně chodíme na procházky za zvířátky.
• Buď pěšky nebo bere odrážedlo                                                                                                   (nebo ho maminka nese a on jí utíká dokud není unavený a chce nést)
• Stavíme bábovičky
• Schazujeme plastové kuželky.
• Hrajeme ,,tenis´´ on hodí míček a maminka o odpálkuje.
• Kopeme si s míčem a teď
• Trávíme čas v bazénu.

inspiraci také najdete

http://kouzelnavychova.cz/4-tipy-na-zabavne-hry-pro-rodice-a-deti

Po večeři uklidíme hračky a jdeme se koupat.

Pak čteme pohádky a syn jde spinkat.

Náš - tedy synův den končí mezi 20:00-20:30

Vaše ladyhacek

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Nechat miminko vyřvat? – Ne!

Dětský pláč má několik stovek důvodů a jedině máma nebo nejbližší člověk, který se o dítě stará, se může naučit signály miminka rozpoznávat. Ano, není správné někoho soudit, ale denně vídám rodiče, kteří nechají své miminko řvát v kočárku a utěšují ho slovy: „To musíš vydržet.“

Zkusme se ale zamyslet a rozebrat si, co asi miminko cítí. Miminko je taky člověk, i když ještě malinký, a člověk potřebuje ke svému životu komunikaci.  Protože miminka ještě nemohou komunikovat slovně, komunikují skrze pláč.

Pro tyhle človíčky je máma nebo člověk, který se o ně stará, středobodem světa. Je to osoba, se kterou se miminko cítí v bezpečí, osoba, kterou potřebuje, a svým pláčem dává najevo, že je něco špatně. Miminka nepláčou proto, aby nás provokovaly, pláčou proto, aby s námi mohly komunikovat. Zkusme jim více naslouchat a pokusme se naučit jejich pláč rozpoznávat.

Co se opravdu stane, když dítě necháme vyřvat?

Chtěla bych se ještě vrátit k tomu, jak jsem psala, že když necháme dítě vyplakat, naučí se vystačit si samotné. Ano, tohle je pravda, ale naučí se to až po dlouhých minutách a v mnoha případech, po hodinách usilovného pláče.

Jenže s tímto se i naučí hledat bezpečí v nějaké „náhražce“, například  to může být plenka, usínáček, plyšák či jiná oblíbená věc. Nechci tímto říct, že všichni rodiče jsou takoví, jen vás prosím, zkuste na dětský pláč reagovat jinak. Připusťte si, že vás vaše miminko potřebuje, a když pláče, něco se vám snaží říct.

Kdysi to bylo běžné dnes, ale jsou i jiné možnosti

Pokud vás napadá, že kdysi tohle bylo normální a vás také rodiče nechávali vybrečet, pak ano, máte pravdu. Přežili jste a dnes dokážete normálně žít. Jenže dnes už je doba jinde, komunikace nabrala úplně jiné obrátky, vědci a psychologové zjistili, že mnoha nepříjemným věcem se dá předejít.

Lidské jednání a chování je dnes už vnímáno jinak, je dokázáno, že s otevřenou komunikací je mnohem snazší problémy a situace řešit. S miminky můžeme komunikovat neverbálně, můžeme rozpoznávat druhy pláče, můžeme vyjádřit pochopení.

I když to některým přijde hloupé, ale i miminko vnímá naši intonaci, gesta a miminku. Je jedno, co miminku říkáme, ale když se naučíme soucítit s druhým, naučíme se pak rozumět i tomu, co není vysloveno.

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Zrovna před nedávnem jsme se rozhodovali, kdy bude ten správný čas vyrazit s dítětem do kina. Je mu 2,5 roku. V kině zrovna dávají pokračování jeho milovaných Cars. A tak jsme šli. Kdy je ta správná chvíle? A dá se nějaká chvíle označit za správnou?

Jaké otázky si položit?

Samozřejmě, každé dítě je naprosto jiné. Některé děti se vydrží dívat na celou pohádku ve 2 letech, některé to nevydrží ani ve 4. Je ale pravděpodobnější, že pokud zvládne celou pohádku doma, v kině to také nebude problém. Podobným pravidlem se řídila také uživatelka @smuffynka: "Já brala malého ve skoro 2,5letech na Cars 2. Cars miluje a doma mi vydržel sedět a koukat na celou pohádku Cars 1 tudíž jsme zkusili kino. Dopadlo to výborně."

Rozhodně stojí za přemýšlení také to, jestli o vybraný film bude dítě stát. Mám podobnou zkušenost jako @smuffynka - vím, že Cars má rád, je to jeho nejoblíbenější pohádka, hrdiny zná, sbírá autíčka (hračky) a stále si s nimi hraje. Okamžitě tedy pozná, o jakou jde pohádku a je téměř vyloučené, že by ho nezajímala. A nejsme jediné. Například @hehena v internetové diskuzi píše: "My byli včera. Prckovi jsou 2r a 4m, ale vsadila jsem na tutovku, neb Dobu ledovou miluje, takže jsme to prubli. v sobotu zkusíme Madagaskar, to je taky jeho další závislost.

Dětský zrak se vyvíjí do 6ti let věku a do té doby se nedoporučuje sledovat filmy ve 3D. Pokud jste tedy zvažovaly návštěvu 3D pohádky, raději se jí vzdejte a volte 2D verzi. 3D efekty nejsou pro děti přirozené, protože svět kolem sebe vidí normálně 2D. V některých případech může vyvolat nejen bolesti hlavy, motání, zrakové potíže, ale až epileptické záchvaty, jak varuje jedna francouzská studie.

Příprava

Samozřejmě není od věci dítě na kino připravit. Vysvětlit mu, že jde o "společenskou" událost, na které se očekává nějaké konkrétní chování (sedí se na místě, nekřičí apod.). Kromě toho, že si bude připadat důležitě, když to správně podáte, můžete se pak na svá slova odkazovat ("Víš, jak jsem ti doma vysvětlovala, že se v kině nekřičí.").

Popřemýšlejte také o tom, kam se usadíte a vyberte strategickou polohu. I toto @hehena ve svém příspěvku rozvádí: "Vybrali jsme si sezení u uličky, abychom mohli vzít případně rychle a nepozorovaně roha." Ono z místa uprostřed sálu se vám bude skutečně špatně nepozorovaně odcházet, ať už na toaletu nebo domů. 

Do sálu přijďte včas, ideálně ještě v okamžiku, kdy je rozsvícený. Dítě má tak lepší možnost vše si prohlédnout, zeptat se na to, co ho zajímá. Také uvidí další děti, což může působit jako magnet, aby v sedačce vydrželo. Zároveň také uvidí upoutávky na další pohádky a je možné, že ho něco zaujme a vy pro příští deštivý den budete mít inspiraci. 

Občerstvení

Přestože kina se tomu vehementně brání, určitě se vám do kabelky vejde drobné občerstvení pro dítě (rýžové oplatky, kukuřičné křupky, pokrájené ovoce/zelenina - ideálně nedrobící a nepatlavé pochoutky). Ne každý rodič totiž považuje za vhodné krmit své dítě popcornem či jinou kino dobrotou. Bez mučení ale přiznávám, že my to zkusili včetně sladkého popcornu a i to byl pro malého veliký zážitek! Přeci jen není to pravidelné a myslím, že to tak nějak podtrhne výjimečnost situace. 

Připravte se na nejhorší

Pozitivní je, že to nejhorší, co se může v tomto případě stát, je to, že prostě odejdete před koncem. Rozhodně nemá cenu dítě trápit a pokud se v sále necítí dobře, zbytečně to neprodlužovat. Hlavním cílem návštěvy kina má být to, že se všichni pobavíme, nikoli to, že pro dítě se z kina stane traumatizující zážitek, který už nebude chtít nikdy absolvovat. 

Pokud váháte z toho hlediska, aby se na vás ostatní rodiče nedívali divně, až se budete pomalu vykrádat ven, tak vězte, že i oni někdy v minulosti byli se svým potomkem v kině poprvé. Přeci jen jsou to děti, takže občasné výkřiky, soukromé dotazy na celý sál a častější "courání" směrem ven se samozřejmě toleruje. 

Užijte si to!

Naše první kino dopadlo výborně. Dokoukali jsme až do konce a doteď o tom zážitku mluvíme. Samozřejmě se ptá, kdy zase půjdeme. Na výběr je aktuálně více "pokračovacích" pohádek - Cars 3, Já padouch 3 a zanedlouho také z českých luhů a hájů Hurvínek a kouzelné muzeum.  Více zkušeností s první návštěvou kina popisují maminky v internetové diskuzi přímo  na MK. No a pokud už jste se rozhodly, že to zkusíte, tak nezbývá než vám popřát příjemný zážitek a ať to dobře dopadne!

A co vy? Chodíte s dětmi do kina? A jaká byla první návštěva?

Zdroj obrázků: pixabay.com

Zdroj informací: http://www.lekari-online.cz/ocni-lekarstvi/novinky/3d-filmy-hrozba-pro-male-deti

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Kdo chodí na logopedii, ten ví, kdo ne, možná bude překvapen, že součástí celého procesu není pouhý nácvik jednotlivých hlásek a slov. Pro tento nácvik je velmi důležité správné postavení mluvidel, práce s hlasem i správné dýchání. To si ale málokdo uvědomuje. Pokud má dítě v některé z této oblastí potíž, projeví se to. Proto jsou součástí nácviku výslovnosti i tzv. průpravná cvičení.

Co jsou průpravná cvičení

Průpravná cvičení jsou velmi důležitou součástí celého procesu nácviku správné výslovnosti. Mohou je však s dětmi provádět i rodiče doma, i učitelé v mateřských školách v rámci pravidelných aktivit. Stačí pár minut. Je však nutné provádět je správně a zábavnou formou. Do těchto cvičení řadíme dechová, fonační a artikulační cvičení.

To,  že logopedické cvičení není pouze o samotném nácviku hlásek, potvrzuje i jedna z maminek: "Logo není, že tam jdeš, dítě sedí a něco opakuje. To je souhrn činností, které vedou k tomu, aby se dítě vyvíjelo správným směrem - k dobré výslovnosti. Pracuje se s přiřazováním obrázků, logickým uvažováním, kreslením, musí ovládat motoriku - nejen ruce, ale i ústa, obličej...“

Dechová cvičení

Dechová cvičení mají navodit klid a koncentraci. Zařazují se tedy na začátek hodiny. Lze je provádět vleže i ve stoje, vždy dbáme na správné držení těla, aby docházelo ke správnému nádechu a výdechu. Cílem cvičení je prohloubit správný nádech a výdech a umět s ním pracovat – prodloužit ho a usměrnit.

K dechovým cvičením využíváme různé pomůcky např. brčka, píšťalky, frkačka, bublifuky, větrníky, foukací harmoniky atd. Existují i různé hry, které lze koupit např. foukadlo, foukací lotto či logopedickou turbínku. Je dobré je provádět ve vyvětrané místnosti a kombinovat s cvičeními fonačními či pohybovými. Pozor u epileptiků, pro ně nejsou dechová cvičení vhodná.

V rámci dechových cvičení lze procvičovat především:

Prodloužený nádech nosem bez zvedání ramen - čichání ke květině, využití vonných polštářků a čichání k nim.

Postupné prodlužování a zpomalování výdechu - foukání na zrcadlo, do vlasů, na chmýří z pampelišky, využití bublifuku, foukání brčkem do sklenice s vodou, foukání na zapálenou svíčku tak, aby nezhasla.

Usměrňování výdechového proudu - foukání do peříček, foukání do míčku z papíru, který se snažíme fouknout do brány, foukání do lístku na vodě a jeho posouvání vpřed, rozfoukávání barev na papíře.

Nácvik dechové výdrže - přenášení drobného a lehkého obrázku brčkem z místa na místo, např. na strom z papíru přeneseme brčkem jablíčka z papíru a opačně.

Hospodaření s dechem - vyslovování slov či slabik na jeden nádech, bublání brčkem do vody, fajfka s míčkem.

Fonační cvičení

Jak již bylo zmíněno, s nácvikem dýchání se současně provádí cviční fonační. Jejich cílem je nácvik správného hlasového (mluvního, pěveckého) projevu. Důležité ale je dodržet hlasovou hygienu a tím předejít poruchám hlasu. To znamená nepřepínat hlas a zbytečně nekřičet, používat měkký hlasový začátek, dodržovat pitný režim a pít nápoje v pokojové teplotě, při nachlazení hlas nepřepínat, snížit hlučnost tam, kde pobýváme, aby nás to nenutilo se překřikovat a mluvit a zpívat ve vhodném rozsahu.

V těchto cvičeních se uplatní, zejména u malých dětí, nápodoba hlasů a zvuků zvířat či různých předmětů. To známe všichni, např. hůůůů, bééé, mééé, túúú atd.

Vhodné jsou také jednoduché říkanky ve spojení s hrou na tělo, např. Paci, paci, pacičky…, Vařila myšička…, Hlava, ramena, kolena palce… atd.

Patří sem i vyslovování několika slov na jeden nádech či postupný výdech a přidávání intenzity v hlase při výslovnosti hlásek, např. ééé, ííí, óóó.

Artikulační cvičení

Tato cvičení jsou velmi důležitá, a nezbytná, pro motoriku mluvidel. Pouze pokud jsou mluvidla správně pohyblivá, dokáží zaujmout správné postavení pro danou hlásku. Není to otázka pouze rtů, ale i jazyka, tváří, čelistí, měkkého patra a mimického svalstva. Všechny tyto oblasti je nutné procvičovat. Jen při jejich správné souhře lze hlásky správně vyslovovat.

Tato cvičení se provádí jako hra a je zde nezbytné zapojit i zrakové vnímání. Dobré je provádět jednotlivé cviky před zrcadlem. Existují i různé pomůcky, například logopedická hra s ústy ve formě kartiček, podle kterých děti opakují pohyby rtů a jazyka.

K těmto cvičením patří následující cvičení:

Cvičení pro pohyblivost jazyka – např. kroužení jazykem, rychlé vysunování a zasunování jazyka, olizování horního i dolního rtu z jedné strany na druhou, vyplazování jazyka, houpání vypláznutého jazyka zprava doleva, kreslení kroužku vypláznutým jazykem, mlaskání jazykem o patro, olizování řezák ze strany na stranu atd.

Cvičení pro pohyblivost rtů – např. špulení rtů a vtahování tváří, posílání pusy, zívání, vytahování koutků do stran, schování jednoho rtu, frkání koníka, střídání úsměvů, brnkání prstem o spodní ret atd.

Cvičení pro pohyblivost tváří – např. nafukování tváří a jejich splasknutí rukama, předávání vzduchu z jedné tváře do druhé a jejích střídavé vyboulení, vtlačování jazyka do tváří, vtahování popleskávání a poklepávání na tváře prsty atd.

Cvičení pro pohyblivost čelistí – např. kroužení čelistí, otvírání čelistí, vysouvání dolní čelisti a předsazování horní čelisti atd.

Cvičení pro pohyblivost měkkého patra – např. šeptání, využití bublifuku, pití brčkem či kloktání.

Cvičení ro mimické svalstvo -  např. různé šklebení se, střídání úsměvu a smutku atd.

Uvedené příklady všech cvičení jsou pouhou inspirací, rozhodně zde nejsou uvedeny všechny možné cviky a jejich varianty, to by bylo na velmi dlouho. Mějte však na paměti, že je nesmírně důležité tato cvičení brát jako hru, ne jako přísný nácvik. Dítě to musí bavit, aby spolupracovalo a rovněž dítě by mělo být na určité úrovni, aby bylo schopné spolupracovat a cvičení vedla k úspěchu. „Lauře třeba trvalo, než byla schopná olizovat si rty kroužením nebo dávat jazyk na horní a dolní ret, přejíždět jazykem zezadu přes zuby atd.“, příklad jedné z maminek, která to potvrzuje.

Různé zkušenosti maminek můžete najít například i ve fóru Jdeme do první třídy a máme špatnou řeč

Použité zdroje:

Metodická příručka logopedické prevence pro účastníky kurzu, Asociace logopedů ve školství, o. s.

Šimonovy pracovní listy 10, Markéta Mlčochová

Zdroj obrázků: pixbay.com

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.

Od dob našich školkových a školních let se změnilo ledacos. Možná i pohled maminek na to, jak alespoň "symbolicky" projevit učitelkám ve školkách a školách svůj vděk. Pokud je paní učitelka sdílná, otevřená a během roku je s ní rodič mnohokrát v přátelském kontaktu, je výběr dárku nebo jeho společné tvoření s dětmi spíše radostí než nějakou "povinností" a celá rodina si to umí užít.

Tvoří celá rodina

Mnohé maminky do výběru či tvorby zapojují i své děti, jako třeba uživatelka @monika2662: "Já se vždy domlouvala se synem, co by se mu líbilo dát paní učitelce. Řekl mi pár tipů, něco jsme vybrali a měl z toho radost, že se na dárečku podílel a nemohl se dočkat, co na to paní učitelka řekne až jí to bude dávat. Samozřejmě to bylo něco jako čokoláda, kaktus, "bomboška", jednou něco vyrobil... Je mi jasné, že ty výrobky si asi doma neskladují, ale ten pocit, že je syn šťastný, že se mohl na dárečku podílet... k nezaplacení!"  Zvláště pokud je vyučujících více, lze spojit jakýkoliv "praktický", i koupený dárek s vlastní tvorbou dítěte, které může ozdobit obálku nebo jmenovku, či přikreslit přání s poděkováním.

Do mnoha koníkovských diskuzí na téma "poraďte dárek na konec školního roku" se zapojují samotné obdarovávané paní učitelky, jejichž tipy mohou být zárukou nevětšího úspěchu.

Když potěší vše

"Já jako učitelka mám radost z každé drobnosti, ať už je to kytička nebo malá keramická blbůstka, vážím si opravdu toho, že jsem někomu stála za to, aby moji práci odměnil pozorností navíc. Opravdu pro mě není důležité, co dostanu, ale to, že si na mě někdo vzpomněl. A nějakou dobrotou se nezkazí nikdy nic", píše uživatelka @apacheee.

Co potěší paní uklízečku

"Kytička určitě potěší. Loni jsem dostala napůl kytičky a čokolády. Kytičky jsem si všechny nechala, ale čokolády jsem některé poslala dál. Byla to zásoba snad tak na deset let..." svěřila se uživatelka @cervenejablko.

Maminka dvou dětí, uživatelka @maia74, přidala svůj postřeh ze školy: "Nikdy jsme to neřešili jinak než kytkou. Jen když končili základku, složily se děti učitelce na dárek... Jeden rok jsem dělala ve škole jako vedlejšák úklid a vím, že většina učitelek si domů nenesli ani kytky, nechali je ve škole, ať si je klidně vezmou uklízečky, školnice atd. "

Podobný názor má i moje někdejší spolužačka, současná paní učitelkaz prvního stupně:

"Mně pořád děti nosí kytky a já je fakt nemusím, takže je stejně rozdám všem, i uklízečkám, a je to potěší, na ně si nikdo nevzpomene... ".

Ženu ani květinou...

Osobně si myslím, že kytička paní uklizečce či kuchařce od paní učitelky vlastně vůbec není špatný nápad. Každopádně ne každá paní učitelka obdarovaná květinami je posílá "dál".

"Jsem učitelka, a nikdy jsem kytky, co jsem dostala, nikomu nedávala, naopak, měla jsem z toho vždy velikou radost a těšila jsem se z nich i doma. Takže nějaká pěkná kytička určitě moc potěší", říká uživatelka @78marcela.

"Klasika je klasika, květiny miluji a vždy potěší", přidává se paní učitelka@nelam.

"Kytička není vůbec nudná, to je moc milé a dojemné, když tu kytičku jdou předávat ti maloši a snaží se ji schovat za zády. To jsou hezké chvilky." dodává uživatelka @zuzaida.

Manžel paní učitelky kávu a čokoládu také rád

I paní učitelku @l_baruska květiny potěší a přidává další tipy: "Také jsem učitelka, většinou dostávám květiny, rozhodně je nikomu nedávám, mám je pěkně doma, vyzdobím s nimi celý dům. Jednou jsme dostala osušku, tak tu používáme a pak nějaké hrnečky, něco mám ve škole na tužky a pastelky, něco pak doma na pití, svíčky se vypálí v zimě a drobné sošky apod. mám sice schované v krabici, ale nevystavuji si je. Pro mě je opravdu nejlepší pozorností květina. Manžel preferuje čokoládu, je na sladké a během týdne není doma nic."

Paní účitelka, uživatelka @baca píše: "Uvítám květiny, čokoládu a jiné sladkosti. Čaje, kafe nepiju, ale manžel jo. Rozhodně ne keramiku a jiné pracholepky."

Hezky pohled na tuto problematiku shrnula uživatelka @pavly z pohledu maminky i paní učitelky:

Jako rodič - řídím se pravidlem, že ráda ocením (potěším) kohokoliv, kdo se dobře stará o mé děti, když já nejsem poblíž. Proto mi přijde samozřejmé dávat kytičku (tu koneckonců dávám za pomoc, radu, pro potěšení i jindy lidem ze svého okolí).
Snažím se také, když je příležitost a důvod práci učitelek, vychovatelek,... pochválit. Ne jen na konci školního roku.

Potom také je pravda, že do školy a hudebky dávám dáreček. Většinou se mi daří vymyslet něco, na čem se malá podílí, nebo koupím nějakou dekoraci - co se dá dát na stůl, domů nebo jako dárek poslat dál. Ano, i s touto možností počítám, i to beru pozitivně - pomůžu vyřešit nějaký její dárek.

Jako učitelka oceňuju, když mi děti nic nenosí 🙂 a potěší mě jen ta kytička. Hodně milé pak spíš je, když rodiče jdou pro děti a zastaví se i u mě a poděkují nebo řeknou, že si toho, co dělám váží.

Čaje, kafe nepiju, čokolády teda miluju (což děti i většinou zjistí), kosmetiku mám také svojí. Keramiku neschovávám, nechala jsem si pár kousků z prvních let. Leží to v krabici, nevystavuju si doma nic (nemám vůbec nic vystaveného doma ráda).
Jediné, na co opravdu vzpomínám a co jsem si poctivě uložila, jsou dopisy od rodičů s poděkováním. Většinu jsem dostala, když jsem nějakou třídu opouštěla.
A protože je kytiček hodně, tak já občas děti pak posílám, aby dali kuchařkám, vychovatelkám (pokud na ně sami nemyslí). Pokud ale nechtějí, donesu to pak sama, když děti odejdou. I ostatní podle mě pro děti dělají víc, než "musí".  A to, že po nich ochotně třeba vytřou, když něco rozlijí a neječí po nich, netváří se naštvaně - to beru jako velké plus."

Myslela bych si, že po několika letech ve školství jsou již paní učitelky k roztomilosti neumělých dětských výrobků (a vzhledem k jejich množství, které již doma musí mít) imunní nebo lehce v opozici, ale ne vždy je tomu tak, jak potvrzuje uživatelka @lusynkova: "Já jsem učitelka v MŠ pátým rokem a každý rok dostávám opravdu hromadu dárků a kytiček. Jde o různé bonboniéry, hrníčky, upomínkové předměty. Mám radost z každého dárku. Možná to někomu přijde hloupé, ale je mi trochu líto, když někdo nedonese nic (ani kytku natrhanou venku). Myslím si totiž, že s kolegyní děláme pro děti a jejich rodiče i spoustu věcí navíc na úkor našeho soukromého času (např. spaní ve školce o víkendu, víkendové výlety aj.). Největší radost mívám z jedlých dárků (spíše suché plody) a výrobků od dětí.  A samozřejmě z kytek."

Fixy, ovoce, šampon: tipy od samotných učitelek

"Jako učitelka bych ocenila výtvarné potřeby (barevné fixy s úzkým hrotem, dekorativní raznici, pastelky,...nebo něco na parádu-lak na nehty, krém na ruce,...). "

"Já svým žákům vždy říkala, že místo kytky chci sáček třešní🙂 Mňam!"

"Jsem učitelka a hodně mile mě překvapil košíček s ovocem. Byl jednoduše ale krásně ozdobený a v něm ty šťavnaté nektarinky, mňam."

"Já su mlsná, takže je to jasné. Cokoli sladkého-kytičku sladkou či cokoliv! Rozhodně nesnáším takové ty dárky jako hrnky, svíčky, a jiné serepetičky na prach. To prostě vyhazuju, nevím, co s tím. To je totiž dost těžké, protože zrovna já su na ty praktické dárky, jako třeba propiska -může být s nápisem "pro učitelku" ale i obyčejná mě potěší, tu potřebuji POŘÁD!! A rozhodně jich za rok pár vypíšu! Také toaletní věci, ty jsou potřebné pořád. Ať už je to pěna do koupele či mýdlo. Já mám např. strašnou spotřebu šamponů. To chce také třeba vědět, co učitelku potěší, v dnešní době je i spousta poukazů a kdyby se třída dohodla a dal každý desetikorunu - tak má z toho paní učitelka poukaz do kina, drogerie či cukrárny. Mně by se moc líbil poukaz do knihkupectví, to bych vážně ocenila, knihy jsou drahé a i ta dvoustovka na knížku je dobrá a já bych si toho opravdu vážila - velmi ráda čtu. "

"Mně udělají děti největší radost, když nepřinesou nic. Pak si s tím nemusím lámat hlavu. Ale když dárek, tak něco užitečného, co snadno spotřebuji (typ - červená propiska, sešítek, krém na ruce). Nevím, jestli to tak můžu říct, ale mezi nebezpečné dárky, které zaplní prostor, řadím vázičky, sošky, keramické ozdoby. Pak mám skupinu neutrálních dárků, které se snadno spotřebují a mohu s nimi udělat radost jinde (květiny, bonboniéry, mýdla)."

Na ozdobu a na památku

Poslední dvě paní učitelky se dotkly dárkůz z oblasti "dekorační předměty a upomínkové výrobky", vůči kterým panují smíšené pocity nejen v řadách učitelek ale i mezi samotnými maminkami. V diskuzích se někdy objevují tipy především na vlastnoručně vyrobené drobnosti "na památku" od dětí, s dobrým úmyslemrodičů věnovat něco osobního. Jak již bylo zmíněno výše, některé paní učitelky mají radost z každého dárku. Někdy se z řad maminek ozývají zprostředkovaně i tyto (ne vždy neopodstatněné) názory:

"Jakožto lektor a svého času i učitel bych se vyvarovala podomácku dělaných věcí, fotek, hrnečků, svíček a vonných tyčinek. NIKDO nemá kapacitu to vše skladovat."

"Já bych jako dárek volila víno, kytku, kosmetiku....vlastní tvorba půjde brzy do koše... to se nedá skladovat. Navíc vaše děti mohla mít paní učitelka ráda moc, ale přicházejí nové a navíc, pokud mají vlastní děti, tak vlastní tvorby mají až až."

"Já si taky myslím, že hrnečky, svíčky apod. nejsou moc vhodné, spíše něco, co se spotřebuje - kvalitní sypaný čaj, káva, dobré víno, lepší bonboniera, ta kytice z oříšků nebo sušeného ovoce je třeba super. Přesně tak, výtvorů má paní účitelka za celý rok až až. A fotka dítěte na památku? No nevím, děti se za rok fotí minimálně 2x, vánoční foto a na konci roku, naše školka pořádá spoustu akcí, kde se fotí, vede se kronika, takže fotek na památku je dost. My jsme taky měli úžasné paní učitelky, syn je měl moc rád a ony jeho, ale zase jen proto si nemyslím, že si paní učitelka dá foto mého dítěte do rámečku v obýváku🙂"

Pánů učitelů je jako šafránu a proto rady "co potěší pana učitele" je možné získat spíše zprostředkovaně, třeba skrze jeho sdílnou ženu:

"Mám doma učitele a každý rok kveteme z darů, které nejsou k jídlu🙂 Sice ho vždy potěší třeba fotka toho dítka se vtipným vzkazem, dojme ho, když je tam napsáno díky za všechno, jste nejlepší 🙂 Ale doma nám to na lednici visí maximálně do konce prázdnin, pak už při nejlepší vůli nelze ta přáníčka a děkovné dopisy skladovat. Skvělé jsou dárky jako dobrý čaj, lahev vína, hezký hrneček, ČOKOLÁDA ... Klidně něco vyrobte, ale nevěřte tomu, že to bude mít trvalou hodnotu, to by takových dárků měly učitelky doma kufry. Nemusíte mít obavy, že na vaše dítko nezůstane památka, zůstane v srdíčku. Ale pokud chcete paní učitelku opravdu potěšit, kupte něco jedlého nebo pitelného, zajistíte jí hezkou chvíli v létě, až bude mlsat, nebo se o dárek dělit s přáteli. Obrázků a jiných děl vašeho potomka viděla desítky🙂
Pokud jí chcete dát najevo, že ona byla pro vás ta nej, co třeba poukaz ke kadeřnici, na masáž, pedikůru, atd., nebo na lístek do divadla, kam půjde, až se jí to bude hodit??? Ten samozřejmě musí být 2x. A netrapte se tím, že třeba alkohol není vhodný dar od dítěte, poděkovat jí chcete přece celá rodina."

Sypaný čaj, poukázky, "jedlé květiny": tipy od samotných maminek

"Upekla jsem jim bochníky kváskovejch chlebů. Sice jsem celou noc nespala, ale prej to byl ten nejlepší dárek, neb kytky a čokolády jim už lezou krkem - jak mi řekla kamarádka ředitelka."

"Já dávám balíček kosmetiky (krém na ruce, tuhé a tekuté mýdlo například) teď naposledy od Weledy."

"My jsme loni koupili propisku v krabičce s nápisem "bezvadná učitelka".

"Já kupuju sypaný čaj. Kytka je sice pěkná,ale jak jich dostane 20 už to není tak hezké, spíš se řeší problém kam s tím, umře to a je to. Čaj si může hezky večer vypít třeba u dobré knížky a je to. Loni jsem dávala kytku, ale v květináči. "

"Dáváme poukázku do knihkupectví, ať si paní učitelka vybere na léto něco dle sebe na čtení. Na obálku, ve které to bude, pani učitelku syn namaloval🙂 Loni jsem dávala kytku ze sušených plodů, takové ty oříšky, rozinky, moc pěkně udělané - originální kytka a udělala radost... "

V emocemi nabitých chvílích posledního dne školního roku potěší jistě každý dárek. Jedlé dárky se snědí a vypijí, nebo "pošlou dál". Stejně tak mnohé květiny ještě tentýž den potěší více lidí než jen prvního příjemce. S tím je třeba v případě obdarovávání učitelů zřejmě počítat, stejně jako s variantou, že ne vždy se i s nejlépe zamýšleným darem trefíme do vkusu, a nebo že i nejdokonalejší výrobky našich dětí mohou skončit dříve či později v krabici od bot nebo v tříděném odpadu. Ruku na srdce, to se jistě děje i v případech, kdy jsme my dárci či obdarovaní v mnohem užším kruhu - třeba v tom rodinném. Věřím, že pozdější osud dárku tu radost ve chvíli obdarování v nejmenším nezkazí.

Abychom skončili vesele, přidávám historku jedné paní učitelky, pro pobavení i výstrahu. Kdo někdy nepředal nějaký obdržený dar dál, nechť první hodí kamenem.

"Můj kamarád učitel dostal od deváťáků lahev vína. Jenže jich dostal víc - místo kytek, takže jednu z nich pak vzal a šel ji darovat knězi jako poděkování za křest či za cosi takového. No a kněz lahev vyndal z té taštičky a zespodu byl přilepený kondom... Takže prosím, nejdřív si dárek pořádně prohlédněte, než ho někomu darujete🙂 Jeho manželka se studem málem propadla do země, když kněz zkoumal, co to vespod je přilepené, než mu to došlo🙂"

                                    A jaký dárek se kdy nejvíce povedl Vám?

fotografie: pixabay.com

Máte doma malého nadšeného sportovce nebo naopak knihomola, který se fyzické aktivitě vyhýbá, jak může? Pro každého z nich se určitě najde vhodný sport i ohledem na to, kolik mu je, co ho baví a v čem je dobrý. V každém případě se české děti hýbou málo a dvě hodiny tělocviku ve škole jim rozhodně nestačí. Dbát by se mělo na různorodost a bezpečí, aby děti rovnoměrně zatěžovaly svaly a nehrozilo jim nebezpečí úrazu.

Malí profesionálové

Pokud vaše dítě touží po profesionální sportovní kariéře, v některých oblastech musí začít už od opravdu útlého věku. Malé fotbalisty nebo hokejisty sdružují sportovní kluby už od zhruba 5 let. S baletem, gymnastikou či tancem se doporučuje začít dokonce už od 3 let.

via GIPHY

Společné zážitky s rodinou

Rekreačních sportů se dnes pro děti nabízí nepřeberné množství. Pro všechny zdravé děti jsou vhodné procházky, běhání, cyklistika nebo jízda na inlinech. Zkrátka veškeré aktivity, které můžou provozovat na čerstvém vzduchu. Určitě se vyplatí je naučit také zimní sporty. Že umí na lyžích, snowboardu či zimních bruslích ocení nejen, až budou moct jezdit na dovolené do hor. 

V kolika letech začít a jestli skutečně platí pravidlo nejdřív sjezdovky, potom běžky, se dozvíte například tady. Dále tu maminky řeší, jestli pro dětské lyže jít do půjčovny nebo do bazaru: "My jsme taky mysleli, že malé půjčíme lyže (vloni) jenže nakonec se ukázalo, že se vyplatí je koupit použité."

Záleží samozřejmě, jak často na hory jezdíte, ale pokud to není jen jednou za rok, určitě se vyplatí, aby děti měli vlastní.

via GIPHY

Samostatnou kapitolou je plavání, opět zdraví velice prospěšná aktivita. Plavat můžou i kojenci a batolata. Větší děti potom mají děti plavání povinné v mateřské i základní škole. Nic ale nezkazíte, když s nimi budete chodit plavat i sami. V zimě se nabízí spojení s oblíbenou saunou a welness, které navíc posilují imunitu.Vířivka a sauna je vhodná i pro předškolní děti, ale vždy jen v doprovodu dospělých. V létě zase není nic lepšího než dopřát celé rodině alespoň 10 dní u moře.

via GIPHY

Aktivity s vrstevníky

Vaše dítka by určitě měla mít dostatek vyžití se svými spolužáky a kamarády. Hlavně těm starším zařiďte i kroužky a pohybové aktivity, které absolvují bez vás. Užijí si tak dostatek zábavy a vy budete mít chvilku času pro sebe navíc. Při kolektivních sportech (fotbalu, volejbalu, streetbalu, florbalu apod.) si pak snáze najdou kamarády a naučí se týmové spolupráci. Tu výborně využijí ve škole a později nejspíš i v práci. 

A do jakého sportovního oddílu děti přihlásit? Podle průzkumů se stále rozhodujeme hlavně podle ceny. Srovnání si můžeme udělat odborně sportovním analytikem, na internetu nebo přímo ve sportovních klubech.  Mezi nejdražší sporty patří tenis (10 000 Kč ročně), k nejlevnějším naopak volejbal nebo kanoistika (4500 Kč ročně). Se všemi těmito aktivitami můžou děti začít už v mateřské škole. Pokud ale neplánují patřit k nejlepším na světě, můžou si je klidně vyzkoušet později.

via GIPHY

Rodinné a dětské běhy

S běžeckými závody se v poslední době doslova roztrhl pytel. A platí to i pro dětské a skupinové rodinné běhy. Kromě toho, že s celou rodinou strávíte příjemné odpoledne v přírodě, na děti čeká spousta překvapení, výher a hlavně nezapomenutelných zážitků. Běhání je velmi levný sport a ani cena startovného na menších závodech nebývá vysoká. Se stále vzrůstající popularitou se navíc závody konají ve všech regionech, takže nemusíte jezdit daleko. Jediné, do čeho investujte raději víc, jsou boty na běhání.

via GIPHY

Bezpečnost na prvním místě

Kromě sportů vyloženě nevhodných pro děti, jako jsou nepřiměřené posilování nebo adrenalinové aktivity, je i u ostatních pohybových aktivit nutné dbát na bezpečnost, všestrannost a přiměřenou zátěž. Vyplatí se také kvalitní vybavení a oblečení.

Možností, jak dětem nachystat rodině chutnou krmi efektivně a třeba i zábavně, není zrovna málo, jak jsme si ukázali v první části Akademie zvládání rodičovských povinností.  Kapitola sama pro sebe, která s vařením úzce souvisí, jsou nákupy potravin. Tam se zdá, že tolik efektnivních či "zábavných" variant být nemůže. Prostě se vezmou poslední zbytky sil, nákupní seznam, igalitka a jde se. Nebo ne?

Jednou z možností, která ještě asi není dostupná ve všech městech, ale možná je to pro mnohé z nás řešení do budoucna, jsou internetové online nákupy. Kdo nedá dopustit na tradiční osobní návštěvu hyper- a supermarketů, má několik možností.

Muž v akci

V naší domácnosti se nejvíce času, peněz i starostí ušetří ve chvíli, kdy se vyšle na větší nákup manžel s autem a nákupním lístkem. Nevýhodou je, že co není na seznamu, to nekoupí. Velkou výhodou je to samé. Velkému nákupu často předchází tvorba orientačního jídelního lístku na týden nebo i 14 dní a trvanlivé potraviny potřebné pro vaření těchto jídel se pořizují při tomto velkém nákupu. Já už pak chodím s nejmladší dcerou procházkou jen na malé nákupy, které s pečivem a zeleninou v mrazáku nemusí být vůbec každodenní záležitostí.

Nákup jako relax?

Uživatelka @smallinka využívá nákupů i k odpočinku: "Do obchodu jezdí nakupovat manžel nebo já večer, když holky brzy usnou - jsem ráda, že se dostanu i mimo dům..."

Když jsem já sama měla první dítě malé a žila v koloběhu kojení-přebalování -kojení, byl pro mne jednou za 14 dní velký nákup doslova výpravou za dobrodružstvím a sociální kontakt měsíce. Těšila jsem se a seznamy vypisovala nadšeně vždy již několik dní předem. Bloudění mezi regály jsem si užívala jak procházku po kolonádě. Když bylo to nejdůležitější v košíku, poslala jsem manžela s miminkem v sedačce pro zbylé drobnosti a sama zabloudila do úseku s mimi potřebami nebo do dámské konfekce. Výběr nějakého slušivého kousku završil už tak příjemnou "procházku" a já měla z návštěvy hypermarketu radost jak dítě z návštěvy Disneylandu.

Nákupy za trest?

Tím, jak našich dětí přibývá a jak rostou, je nakupování s nimi spíše za trest než za odměnu. Nejlepší pro nervy všech zúčastněných je děti do nákupních center a obchodů vůbec nebrat. Přehršel zboží, které by chtěliy a nemůžou mít, především v oddělení cukrovinek a hraček, je zbytečně stresují.

Čtenářky, které nemají kam své děti odložit, když musí jít na nákup, bych ovšem velice nerada stresovala já. Pokud není nazbyt a je potřeba s sebou děti vzít, je dobré těm nejmenším nabalit do kočárku či "vajíčka" dostatek zajímavých hraček a nějakou tu dobrotu. S těmi většími je už před vstupem do obchodu dobré domluvit se a možná jim dovolit vybrat si "jednu malou drobnost". Děti umí překvapit a pokud návštěvu úseku cukrovinek striktně zakážete, leckdy si ke spokojenosti všech vyberou i v oddělení jogurtů.

Nákup jako hra?

"Čím dřív budeme hotovi v obchodě, tím více času strávíme na hřišti" - argumentuji, když chci mít nákup rychle za sebou. S dětmi nakupuji jedině se seznamem v ruce a dobře funguje také zadávání úkolů. Jeden veze vozík, druhý nakládá dle mých instrukcí. Není-li nazbyt, je možné z nákupu udělat trochu zábavu a hru. Jen na to musí být nálada a nedoporučuje se brát do obchodu kohokoliv na lačno. Na studování složení nových nebo zajímavých výrobků většinou opravdu nezbývá čas, to si nechávám na nákupy bez dětí.

Některé maminky si potomky hlídají navzájem. Volný čas využívají k nákupu bez dětí a jako revanš i k obstaráním drobného nákupu pro hlídající sousedku.

Manžel jako kurýr

Možnost on-line nakupování, zmíněná v úvodu, si zaslouží trochu podrobnější rozbor. Já osobně jsem v on-line nakupování profík. Naše komunikace s "kurýrem" vypadá běžně nějak takto: 

Jedinou mojí výhodou je, že "můj kurýr" kdysi slíbil, že spolu zvládneme vše "v dobrém i ve zlém". Dodatek "dokud nás neomezené psaní krátkých zpráv nerozdělí" mohlo v roce 2008 být leda součást sci-fi, což je moje jediné štěstí. Aplikace umožňující neomezenou komunikaci přináší v součtu více výhod, jen při tom nakupování se můj manžel musí často obrnit trpělivostí.

Nákup jako "online pařba"

To opravdové on-line nakupování jsme z nějakého záhadného důvodu ještě nevyzkoušeli. Jelikož mě tato varianta ale velmi láká, zabrouzdala jsem koníkovskými diskuzemi na téma nakupování potravin přes internet a zkoumala, zda-li opravdu může něco z našeho času či sil ušetřit, případně, jaké má online nakupování veškeré další výhody a pro co, nebo za jakým účelem je stále lepší chodit do kamenné prodejny osobně.

Stručně a přehledně shrnula výhody obou možností uživatelka @veronikahamplova:

"PRO online: možnost lépe se zaměřit na cenu výrobku
vyberete si opravdu jen to, co potřebujete
nemusíte hledat výrobky v regálech
nestresují vás fronty u pokladny
ideální pro: trvanlivé a balené potraviny, drogerie
PRO kamenný obchod: např. zeleninu a ovoce si raději vybírám sama
lépe si ověřím datum spotřeby výrobků
ideální pro: ovoce a zelenina, pečivo, sýry a salámy z pultu"

Osobně za relaxem

Uživatelka @1miska v kamenných obchodech "odpočívá": "Nákup v kamenné prodejně - v mém případě každou sobotu, když děti po obědě spí (a manžel taky), je pro mě hlavně relax na mateřské. Vyjet si bez dětí, jen tak šmejdit mezi regály, mít radost z toho, že jsem koupila nějakou malou hračkou pro děti nebo tričko pro manžela, koupit malou kytku na balkon, co mi zrovna padla do oka... a výhody online nakupování je klid, rychlost, úspora peněz (odpadá kupování výše uvedených nepotřebných věcí.)" 

Osobně pro čerstvé

Uživatelka @betty2 vyjmenovává potraviny, pro které chodí raději osobně:

"V kamenných obchodech nakupuji většinou pečivo, případně uzeniny a zeleninu, hlavně z důvodu čerstvosti a možnosti vlastního výběru." Ohledně masa, ovoce a zeleniny sdílí tentýž názor mnoho dalších uživatelek. @skyvik virtuálně přikyvuje: "V kamenné prodejně ráda nakupuji ovoce, zeleninu a pečivo, můžu si vše ošahat, očuchat..." ale dodává: "... Na online nákupu je super to, že nemusím tahat spolu s kočárkem ještě těžký nákup, balíky plen, vod, brambory. Dítě u nakupování nepotřebuje do ruky rohlík, sušenky, utírat pusu, dávat napít, případně vyndávat z pusy cokoliv, čím se zrovna dusí... Od určitého věku je to opravdu jednodušší a pohodlnější nakupovat online."

Online beze strachu

Obavy ze špatné kvality donesených výrobků rozhání uživatelka @tria002:" Službu využívám dva roky pravidelně. Až na jednu výjimku jsem byla vždy spokojena. Jak se zbožím (včetně masa), tak s chováním řidičů. A že bydlíme v druhém patře bez výtahu, a nákupy mají i sto kilo. V zimě, v létě. Věřím, že ten, kdo nákup dělá, vybírá stejně, jako by vybral sobě. Přijde mi to tak. A jelikož v případě nespokojenosti nemusím zboží převzít, tak nemám strach objednat opravdu cokoliv." 

Online beze spěchu

Když procházíme mezi regály osobně, vystavené produkty nám mohou připomenout, co jsme na seznam zapomněli napsat. Jak se taková věc řeší online? "Výhoda online nakupovaní je v tom, že si od prcka můžu snadněji odskočit k PC a online nákupnímu košíku než do obchodu samotného. A především tak můžu postupně nakupovat třeba celý den a na nic nezapomenout, což se mi při nakupováni v kamenném obchodě stane častěji," dodává uživatelka @mische. Stejnou zkušenost má i uživatelka @drzounkova: "Od té doby, co máme mimi, nakupujeme jedině online. Nákup provedeme v pohodlí domova, v klidu se mohu podívat co nám v domácnosti chybí, mohu vlastně nakupovat celý den... objednávku začnu dělat ráno a skončím večer :D Nemusíme stát ve frontách u kasy a tahat se s těžkým nákupem. Nákup nám vždy přiveze nějaký milý pán a vše probíhá rychle. Na nákupech online vidíme jen samé výhody a jsme za tuto možnost velmi rádi. "

Online bez náhrady

Chybička se ovšem může vloudit i do tak ideální služby, jako je nakupování online, jak dokládá užiavtelka @slunina: "Nakupování online je prima. Z gauče si naklikám nákup a čekám na doručení. Bohužel se mi několikrát stalo, že chybělo něco důležitého a manžel stejně do obchodu musel. Protože když místo housek k večeři dostanete jako náhradu balíček vanilkových věnečků, musíte řešit jinde. Dcera by možná radost měla, ale manželovi by to jaksi nestačilo a k snídani by nezbylo nic."

Navzdory tomu v diskuzích opravdu převažují výhody nad nevýhodami.

Online spořivě

Na samý závěr přidávám přehledné a stručné argumnety "pro" uživatelky @hojda:

"On-line nakupování využívám často a ráda, protože.....
1.) Úspora času - mám vytvořené nákupní seznamy věcí, které pravidelně nakupujeme a pak už jen procházím věci, které jsou aktuálně v akci.
2.) Úspora peněz - opravdu nakoupím jen to, co koupit potřebuju a odpadne mi takové to zbytečné ládování košíku věcmi, které mě v obchodě zaujmou.
3.) Úspora nervů (mých i manželových) - nákup s děti známe asi všichni: "Mami kup mi tohle a já chci tamto a proč mi to nechceš koupit, tak já si místo toho vezmu tohle a proč jemu jsi koupila tohle a mně ne"....stále dokola na tisíc způsobů. Každý nákup pak manžel zakončuje větou: "Příště už vás do obchodu neberem!" Jaká pohoda nakoupit si on-line a jakou pak mají děti radost z přivezeného nákupu, když mají obsah košíku jako překvapení🙂
4.) Komfort - nikam nemusím, nákup mi přijede ke dveřím, mražené věcí jdou rovnou z mrazáku do mrazáku a navíc si při nakupování mohu bez problémů přečíst složení výrobků aniž bych potřebovala lupu. "

A co vy? Propadly jste také online nákupům, nebo chodíte mezi regály relaxovat? Máte nějaké tipy, jak zvládnout všední nákup i s dětmi bez slziček a nervů? Podělte se s námi o vaše vychytávky, přidejte své nápady, jak zvládat rodičovské povinnosti.

fotografie: pixabay.com

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Na počátku něčeho skromějšího byla otázka. Její zodpovězení byla taková věda, že z toho vznikla celá akademie. Akademie zvládání rodičovkých povinností.

Na počátku byla otázka. Vlastně dvě.

Jak skloubit povinnosti na mateřské?

Existuje nějaký universální recept? 

Takové otázky klade sám život a učitelkami v této akademii jste VY, ženy a matky, které každý den bojujete, jako byste tu odpověď už dávno znaly.

Nejkrásnější povolání

Svátek matek, který jsme v květnu oslavili, je jedním z těch dnů, kdy na nás může dojemně dolehnout všechno to jedinečné, co nám skrze naše děti  mateřská role přináší. Vvůně dětských vlásků a teplo jejich tělíček, zvonivý smích, bezmezná důvěra, všechna ta jejich poprvé, od prvního úsměvu a krůčku, přes první slova až po první darované mokré pusinky a neuměle dokonalé dětské kresbičky. To jsou chvíle, kdy naprosto jistě víme, že mateřství je tou nejkrásnější životní rolí a povoláním, ne-li posláním.

Nejtěžší povolání

A pak jsou tu dny všední. Dny nekonečně dlouhé, náročné, nebo nudné, kdy nás míjí jeden stereotypní "úkon" za druhým. Změna, osvěžení, spánek či trocha povyražení v nedohlednu. A k tomu ta spousta nekonečné a často vlastně neviditelné práce, která je vidět až tehdy, když vlastně není hotová. To je pak jisté, že rodičovství, neoddělitelně spojené s prací v domácnosti a péčí o naše drahé polovičky, je jedním z nejnáročnějších povolání na světě.

A tak se stovky, ne-li tisíce rodičů pod haldami nevyžehlených košil, hromadami neumytých talířů, po spoustě probdělých nocí, v osamocení čtyř umatlaných stěn a za vydatného zvuku sirén plačících nebo vztekajících se dětí zoufale ptá: "Jak mám tohle všechno zvládnout?"

Existuje universální recept?

Universální recept či návod jak skloubit péče o děti, domácnost, partnery i sebe samé považuji vedle kulatého čtverce a stroje typu perpetuum mobile za další položku "prázdné skupiny". Prostě neexistuje. Každá z nás vychází z rozdílných poměrů, má jiný počet jinak starých dětí, jiné priority a nároky a jiné osobní dispozice.

Nic na tom nemění ani fakt, že naše touhy, naše skromné potřeby, se v podstatě zase až tak neliší. Vlastně toho ani nechceme moc. Hračky by mohly chvíli zůstat na svém místě,  podlaha by mohla chvíli vydržet prosta nánosu drobků a lepivých fleků, miminka by se mohla chvíli usmívat ze svých postýlek a starší sourozenci by si spolu mohli chvíli nerušeně hrát.

Jenže to bychom zřejmě museli žít ve vzduchoprázdné "virtualitě" a ne v realitě, kdy naše požadavky a potřeby jsou konfrontovány s řadou těžko ovlivnitelných faktorů, do kterých náramně zapadají i nároky a potřeby našich nejbližších, což v součtu dělá z našeho života tragikomické romantické drama s prvky hororu. A neptejte se mě, kdo je tu oběť a kdo vrah, protože já umím během jedné minuty vystřídat právě tyhle dvě role rychleji než aprílové nebe počasí.

Naděje ve sdílení

Hlavní role v této fantasmagorii s absurdním přízviskem "dovolená" nám - ženám a matkám - ovšem v žádném případě nebrání v tom, abychom hledaly způsoby, jak si čas na mateřské, případně rodičovské dovolené zpříjemnit a zjednodušit. Přemoudřelý  jedinec by mohl namítnout, že nejlepší by bylo zvednout se od tabletů, počítačů a chytrých telefonů, zanechat hledání tohoto svatého grálu (- rozuměj - nedosažitelné myšlenky, jejímž objevením by měl člověk dosáhnout zásadního pokroku) a místo toho raději jít něco dělat.

Diskuze na toto téma jsou ovšem velmi užitečné a to tak moc, že hned třikrát! Jednak můžeme sdílet své starosti (a sdílená starost je poloviční starost.) V radách a tipech jiných uživatelek můžeme najít mnoho podnětných inspirací. A pokud jsme již samy našly nějakou vychytávku, můžeme se o ní podělit a udělat tak radost nejen sobě ale i druhým  (a sdílená radost je přeci dvojnásobná radost, že)

Na Modrém koníku najdeme řadu diskuzí, které začínají takovými nebo podobnými úvahami:

"Již delší dobu řeším "problém", chcete-li "otázku", jaký by měl být správný harmonogram dne pro mou rodinu, mé děti a mne. Přijde mi, že si za celý den nesednu. Mám v sobě zafixované povinnosti, které bych během dne chtěla zvládnout a někdy je bohužel nezvládám, pak jsem podrážděná a mám ze sebe zvláštní pocit,  jestli jsem dobrá máma a manželka. Mám ráda když je doma uklizeno, uvařeno. Každý den musíme jít na procházku, do lesa nebo na hřiště. Snažím se syny učit písničky, básničky. Starší chodí do sboru a na angličtinu.

Je to rok, co jsme se přestěhovali z bytu do domu a co se mi narodil druhý syn. A najednou se vše změnilo. Už tolik nečteme a nevyrábíme... prostě a jednoduše nestíhám. Musela bych vstávat snad ve čtyři ráno, abych se pak celý den mohla věnovat jen dětem.  Máte někdo podobný problém? Co je vlastně správné a pro děti nejlepší a jak si zároveň najít trochu času pro sebe?" ptá se jedna z uživatelek.

"Potřebovala bych doma zavést pomalu pravidelnější režim, abych kromě péče o dítě začala víc zvládat i domácnost, manželský život a i tak trošku si ukrást čas i na sebe. Jak na to? Skoro nic nezvládám. Malá mi nevydrží sama na sedačce, v postýlce, na houpačce, v ohrádce... Prý ji moc chovám a moc se jí věnuji.  Mně se naopak zdá, že skoro vůbec. Nemám to srdce ji nechat vyřvat. Když ji vidím uplakanou, tak se ve mě něco hne, co mě zlomí. A pak mám výčitky a připadám si neschopná a nemožná... a jak malá spí (konečně), tak se jí omlouvám. Před rodinou ji hájím (rostou jí zoubky, bla, bla...), přes den ji chovám. Manžel mi to dosud toleroval, ale už cítím, že mu to taky začíná vadit, protože doma to jde od desíti k pěti, i když mi v rámci možností pomáhá. A to děláme jenom to nejnutnější, ani nežehlím, už skoro ani nevařím. Já jsem uštvaná a nikde to není vidět a to mně štve asi nejvíc.  Jak si to zařídit, aby se mi toho začalo víc dařit? Pozdě usíná, takže to ani v noci nedoženu. Přes den mi spí jenom v kočárku, jenže když s ní jsem venku, doma opět všechno stojí. Jsem moc měkká, málo tvrdá, nedůrazná? Samo se to asi nepoddá, že? Ale nějakou pravidelnost už potřebujeme jinak už fakt zešílím. Jak to děláte vy, ráda se poučím..." rozehrála jinou diskuzi na velmi podobné téma další uživatelka Modrého koníka.

Rozcestník pro Akademii zvládání rodičovských povinností

(a radostí)

Pravidelný  režim, pevný harmonogram. To je jedna ze základních potřeb našich dětí. To je luxus, který do mé soukromé fantasmagorie ještě nezavítal. Děti i dospělí je ale vyžadují. Proto jsem se ponořila do koníkovských diskuzí s názvy např.: Jak skloubit péči o dítě a domácnost nebo Jak přežít MD a nezbláznit se a nalovila mnoho tipů a rad, jak si poradit s vařením, nákupy a úklidem, kde najít čas pro partnera (a jak "zrelaxovat" sebe), aby nás povinnosti v domácnosti zcela nepřeválcovaly.

Ze střípků jednotlivých vychytávek si pak každá krotitelka domácnosti může sestavit ten svůj pravidelný režim či harmonogram na míru.

Akademie zvládání rodičovských povinností I.:    VAŘENÍ

Akademie zvládání rodičovských povinností II.:   NÁKUP POTRAVIN

Akademie zvládání rodičovských povinností III.:  ÚKLID (připravujeme)

Akademie zvládání rodičovských radostí I.: ČAS PRO PARTNERA 

Akademie zvládání rodičovských radostí II.: ČAS PRO SEBE (připravujeme)

zdroj fotek: depositphotos.com a pixabay.com