Děti, o které pečují adoptivní rodiče se potýkají s mnoha různými problémy. Je to proto, že zažily na začátku svého života mnohdy nejednu traumatizující a duši zraňující událost. V podobě opuštění původními rodiči, pobytem v ústavu, nebo změny pečující osoby. (Více si můžete přečíst v mých dalších článcích)

Na adoptivní rodiče to pak při výchově a tvorbě pevného vztahu s těmito dětmi klade mnohem vyšší nároky. Nejen, že jejich děti potřebují, aby s nimi dokázali dobře zpracovat jejich příběh, ale také, aby rozuměli projevům traumatu a uměli léčivě reagovat.

,Adoptivní rodiny bohužel nemají státem garantovanou podporu a pomoc. Ale organizace Dobrá rodina je tu pro ně už šestým rokem! Prostřednictvím jejich služeb pomáhají rodičům lépe rozumět jejich dětem a vede je k rodičovství, které dokáže tato zranění léčit.

Peníze ze sbírky budou využity pro podporu a poradenství adoptivním rodinám prostřednictvím poradců pro rodinu a na vzdělávání adoptivních rodičů i jejich širších rodin prostřednictvím seminářů, sdílecích klubů nebo e-learningu

Čím vyšší částka bude, tím více rodin dokáží podpořit.

https://www.donio.cz/podpora-adoptivnich-rodicu?fbclid=IwAR3XkjkW-ees8mk0AMuwC-ga6cBs1DoEe-_wMY6BP2eG1FxxDdK0M_AipXo

Evi, vnímám jako důležité, jak je na téma adoptivního kojení nastavená naše společnost. Už roky sleduji jednu zahraniční skupinu kojících adoptivních maminek a je to pro mě velmi zajímavé, úžasné a inspirující. Už jen vnímat to jiné mentální nastavení a přístup k celému tématu. Jak se to tam mnoha ženám daří a třeba bílá maminka kojí tmavé miminko apod. Je opravdu zajímavé pozorovat, kolik je v tom lásky…

Právě. Člověk by si myslel, že kojení je přirozená věc tak jako třeba ,,chodit na záchod”. Ale bohužel to tak není ani v případě, když se ti dítě narodí. Už jen to, že se u nás nekojí na veřejnosti způsobuje, že ženy třeba vůbec nevědí, jak miminko k prsu přiložit. Mě nedávno třeba zasáhla situace, kdy jsme byli s manželem na jídle v restauraci, já šla na záchod a tam v kabince kojila maminka své miminko. 

K tomu mě napadá, že je asi velmi důležitá podpora okolí, když se adoptivní maminka rozhodne, že chce své miminko kojit.

Nejdůležitější je mít podporu ve svém partnerovi. To je úplně zásadní. Stejně tak jako žena potřebuje partnerovu podporu po porodu, protože dnes v té domácnosti většinou nikdo jiný není, tak potřebuje podporu i v tomhle. Protože jakmile jí muž začne říkat: ,,Helem vykašli se na to, to jsou jen zbytečné nervy,” tak ona se na to vykašle. Ale když ji naopak bude podporovat, např. : ,,Ty jsi tak skvělá a úžasná,” tak je to hned úplně jiný.

Častý argument tatínků je, že je vlastně prima mít dítě na flašce, protože můžou pečovat stejně jako maminky a mohou si ten vztah s dítětem rozvíjet hned od začátku. Přiznám se, že u adoptivních rodičů mi ten argument nepřijde úplně mimo.

Ano, to je velmi častý argument, na který tak nějak není co říci. Snad jen, že tatínek může tu péči dát miminku jiným způsobem, třeba prostřednictvím toho, že se stará také o tu ženu, aby měla prostor miminko kojit apod.

Evi, pojďme si říct, jaké jsou benefity adoptivního kojení? Víš, takové ty velké důvody, proč se o něco takového snažit.

Rozkojování před synovým narozením mi s ním pomáhalo utvářet vazbu ještě dříve, než se narodil. Odsávala jsem pro něj mléko a dávala ho do mrazáku. Moje tělo pracovalo pro něj. Při každém odsávání jsem na něj intenzivně myslela a byla s ním ve spojení. Připadala jsem si užitečná a důležitá. Byl to můj způsob těhotenství.

Také díky blízkosti při kojení jsme mohli dohnat čas, kdy jsme nemohli být spolu. Zároveň jsem chtěla kojením svému synovi dopřát tu nejlepší potravu na planetě, kterou může dostat. Adoptivní kojení totiž přináší samozřejmě běžně známé kojící benefity - má prokazatelný pozitivní vliv na zdraví dítěte (i matky). 

Kojení mi dalo pocit normálnosti! Konečně jsem jako ostatní matky. I já mohu zažívat něco mateřského. Hovory o těhotenství a porodu jsou mnohdy pro nás ženy, které si těmito zážitky nemohly projít, velmi složité. Je náročné se nějak zapojit. Kojení mi nabídlo možnost být součástí konverzace.

Kojení mi také přineslo změnu vztahu k vlastnímu tělu. Podstoupila jsem náročné léčení neplodnosti, které vedlo k nedůvěře v moje vlastní tělo. Když syn začal sát u mého prsa, bylo to velmi léčivé. Byl to silný zážitek, který postupně obnovil důvěru k mému tělu. Svého těla si vážím a jsem mu vděčná, že dokázalo vyprodukovat tolik mateřského mléka a dokázalo naskočit na onu mateřskou hormonální vlnu.

Kojení mi tedy dalo možnost vyléčit mnohé mé ženské frustrace a bolesti. A věřím, že i našemu synovi kojení pomohlo překlenout a zahojit jeho krkolomný a nestandardní příchod na svět. Kojení je údajně léčivé pro adoptované miminko nebo pro miminko z náhradního mateřství, a pomáhá těmto dětem zahojit zranění způsobená ztrátou vazby, kterou mělo se ženou, která ho porodila. Takzvaný ,,bonding” neboli připojení je důležitý pro všechny děti. Při běžném průběhu narození vazba mezi matkou a dítětem začíná v děloze a prohlubuje se po porodu dítěte. Při adopci a náhradním mateřství kojení dítěti i matce pomáhá navázat a vybudovat tuto vazbu. I když je jistě pravda, že matky mohou milovat a cítit blízkost se svým dítětem bez ohledu na to, jak ho krmí, kojení bonding velmi usnadňuje.

Při příchodu miminka do náhradní rodiny a následné výchově je úplně nejdůležitější bezpodmínečné přijetí a láska na všech možných úrovních a vrstvách, které Vás jen napadnou. Jedině tak může zraněné miminko opět začít důvěřovat sobě a světu kolem sebe. Může se začít léčit. Jednou z cest, jak lze léčení pomoci, je tzv. kontaktní rodičovství - kontakt tělo na tělo, nošení v šátku nebo nosítku, ale hlavně klidné, pohodové a láskyplné nastavení náhradních rodičů. 

Další možností, jak lze vznikající vztah podpořit, je tzv. adoptivní kojení. Ano, i přijatá miminka lze za určitých okolností kojit. Ale právě zde platí ještě víc než kdekoliv jinde, že důležitější než výsledek je cesta, po které jdete. Protože víc než o to, zda bylo miminko kojeno nebo ne, jde v tomto případě o energii přijetí, pohody a lásky, kterou potřebuje od své maminky cítit. Způsob, jakým se tato energie k miminku dostane, je vedlejší. 

Pokud se náhradní maminka rozhodne, že se bude o adoptivní kojení pokoušet, pak je důležité, aby si položila a zodpověděla otázku, jak moc by ji zasáhl případný neúspěch celé akce. Po mnoha ztrátách plynoucích z neplodnosti, kdy adoptivní maminka nemohla své dítě nosit v bříšku a porodit ho, je toto další potenciální bolest náhradního rodiče. Byla by velká škoda si první dny a týdny s vysněným miminkem zkazit, pokud by maminka neúspěch vnímala jako velké zklamání, které by mohlo celé toto období s miminkem negativně poznamenat. Kojení není nutnost, je třeba ho vnímat jako další možnost jak vznikající vztah podpořit a prohloubit. Děti, které kojení nezažily, určitě nemusí být o nic méně milovány a přijímány.

Téma adoptivního kojení, které je stále tak trochu tabu, nám přiblíží velmi inspirativní žena, Eva Laurinová. Eva se díky vlastnímu příběhu a zkušenostem stala laktační poradkyní s velmi zajímavou specializací - pomáhá s kojením ženám, které své děti neporodily. 

Evi, povíš mi na začátek kousek ze svého životního příběhu? Vím, že máš úžasného syna Hynečka, který se ti tak úplně nenarodil a přesto jsi ho více než rok kojila. Jak se to celé stalo?

Celé to začalo už před lety, kdy jsem po zamlklém těhotenství musela jít na revizi dělohy. Bohužel mi při této operaci byla poškozena děloha. Po několika operacích, kdy mi byly rozrušovány srůsty v děloze vzniklé nepovedenou revizí, a po marném využití obvyklých i neobvyklých cest k dalšímu otěhotnění, jsem byla v zoufalé situaci. Přestože moje tělo produkovalo zcela kvalitní vajíčka, která se prokazatelně spojovala s manželovými spermiemi, stav mojí dělohy neumožňoval uhnízdění embrya. Velkou nadějí se pro nás tehdy stala velkorysá nabídka kamarádky, která přišla s nápadem, že nám miminko odnosí. Což se také jako zázrakem hned při prvním pokusu podařilo. 

Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé nádherné a vytoužené miminko.

V té době jsem už byla, troufnu si říct, docela vědomá adoptivní matka, takže jsme se snažili malou léčit kontaktním rodičovstvím a celkově jsme ladili novou konstelaci rodiny. Tím, že jsem už viděla vývoj zdravé starší dcery, tak jsem si některých signálů, že vše není asi úplně v pohodě, začala všímat někdy kolem čtvrtého měsíce života Elenky. Už pasení koníčků jí nešlo, tak jako u starší dcery, navíc ji dost trápil reflux. To znamená, že mnohem víc vracela mlíčko po jídle než starší dcera.

Nicméně brala jsem to tak, že každé miminko je jiné a vyvíjí se jiným tempem, proto jsem byla v úplném klidu až do osmého měsíce. V té době Elenka měla za sebou krásně zvládnuté druhé vzpřímení na bříšku a uměla se přetáčet ze zad na bříško a zpět. Nelezla ani se ještě neplazila. Přece jen trochu nervózní jsem šla na osmiměsíční preventivní kontrolu k pediatričce.

A tam to vlastně celé začalo. Paní doktorka prohlásila, že není na co čekat a odeslala nás na rehabilitace. V té době jsem o možnostech, jak podpořit psychomotorický vývoj, moc nevěděla. Znala jsem pouze Vojtovu metodu a té jsem se dost obávala, protože jsem vnímala, že tohle by určitě nebyla dobrá cesta pro mě. Naštěstí jsme narazili na citlivou fyzioterapeutku, která se snažila způsob cvičení co nejvíce přizpůsobit možnostem Elenky.

Elenka byla a je velmi citlivá a empatická holčička a také moc křehká. Asi právě proto nereagovala na cvičení jako takové moc dobře. Vlastně nesnášela a do dnes nesnáší, pokud na ni sahá cizí člověk a snaží se jí donutit, aby byla v pozicích, které jí nejsou příjemné. To se pak z klidné a usměvavé holčičky stala malá lvice bojující, řvoucí a dokonce i kousající. Prostě bojovala všemi prostředky a možnostmi, které měla.

Přišlo mi velmi důležité, aby cvičení nebylo pro Elenku psychicky zatěžující. Vnímala jsem a dodnes vnímám, že dítě, které se dostane do náhradní rodiny, už tak od světa dostalo zprávu “nejsi tu vítaný, jsi špatný, neměl ses narodit”. Úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit tyhle děti, že jsou na světě vítané, milované a přijímané a že svět je krásné místo. Že tak jak jsou, jsou úžasné. Čím víc bylo dítě na začátku svého života zraněno, tím obtížnější tenhle úkol je. Vnímala jsem, že cvičení prováděné s pláčem a odporem by přiživovaly už tak velká zranění Elenky a přesvědčovaly jí, že svět je špatné místo. Navíc jsem vnímala, že cvičit s ní několikrát denně s odporem a pláčem, by narušovalo její vztah a důvěru ke mě. A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.

Řada dětí, o které původní rodiče nemohou nebo nechtějí pečovat, má v lékařské dokumentaci uvedeno, že je mohla matka během těhotenství nebo po porodu infikovat žloutenkou typu C. Jedná se většinou o děti drogově závislých maminek. Co vlastně žloutenka typu C znamená do budoucího života? Je to onemocnění, které děti a jejich rodiny nějak ohrožuje? Nebo je to všechno jinak? Pojďme si na toto téma více posvítit s metodičkou pro pěstounskou péči na přechodnou dobu  organizace Dobrá rodina, Alžbětou Hláskovou. Ta se o toto téma více zajímala a konzultovala ho s lékaři z fakultní nemocnice Motol a IKEM, kde se na léčbu tohoto onemocnění specializují.

Alžběto, jak si mám vlastně žloutenku typu C představit? Co toto onemocnění způsobuje?

Jedná se o virové onemocnění, které způsobuje zánět jater.  Pokud nemoc není léčena, může vést k poškození jater - cirhóze, případně až k rakovině jater.

To zní trochu děsivě. Jak se vlastně tohle onemocnění přenáší?

Obecně se nemoc přenáší zpravidla krví, v zanedbatelném procentu také sexuálním kontaktem. Pokud matka není s touto žloutenkou léčena, může se někdy na miminko přenést toto onemocnění během těhotenství nebo při porodu, a to přibližně ve 4 - 13%.

Ale to není zase tak vysoké procento. Takže, když máš doma dítě s tímhle onemocněním, není vůbec snadné to od něj nějak chytit, chápu to dobře?

Jak to tedy probíhalo, když jste se rozhodla, že chcete přijmout druhé dítě? Musela jste dávat znovu žádost nebo absolvovat nějaká školení?

Já jsem od začátku procesu měla v žádosti uvedeno, že chci přijmout dvě děti postupně. S doprovázející organizací jsem pak konzultovala, kdy je asi ten nejlepší čas zažádat o druhé dítě. Oni mého syna znali, protože jsem se tam průběžně dovzdělávala, a byli jsme tam také na testu attachmentu. Takže jsem se na ně mohla v tomto směru směle obrátit. Chtěli jsme, aby přijetí druhého dítěte bylo pro syna co nejjednodušší a nejhladší. 

Když přišla ta správná doba, tak jsem prostě jen obnovila žádost. A vlastně ještě na krajském úřadě chtěli, aby syna viděla paní psycholožka. To bylo asi jediné, co jsme museli v rámci druhé žádosti absolvovat.

Jenže ona ta cesta ke druhému dítěti byla trošku komplikovanější. Povíte mi o tom?

Velmi často se setkávám s otázkou, zda je možné, aby dítě adoptoval samožadatel. Nechají vůbec úřady takového odvážlivce projít přípravou a zakončit schvalovací proces úspěšně? Jak dlouho pak takový žadatel na dítě čeká? Dočká se vůbec? Jaké je následně takové rodičovství? Dá se to v jedné osobě vůbec dobře zvládnout? Na tyto a mnohé další otázky Vám možná odpoví rozhovor s adoptivní maminkou dvou nádherných dětiček, Martinou.

Kdy jste začala uvažovat nad tím, že byste si chtěla sama adoptovat dítě?

Já jsem si vždycky přála mít dvě děti. Životní okolnosti mi v tomto bohužel nepřály a tak jsem začala uvažovat o adopci. Díky své známé jsem se dozvěděla, že můžu adoptovat i jako samožadatelka, což mě potěšilo. Proto jsem tenkrát kontaktovala jednu doprovázející organizaci, kde mi už po telefonu dali spoustu informací a zodpověděli mnoho otázek. Následně jsem tam absolvovala několik schůzek a pak i celou přípravu žadatelů o osvojení.

Změnily se během té doby nějak Vaše původní představy o Vašich budoucích přijatých dětech?

Já jsem do celého toho procesu šla myslím s otevřenou myslí. Nicméně jednu představu jsem měla, chtěla jsem miminko. Ale během příprav nám vysvětlili, jaká rizika se vážou k přijetí dítěte přímo z porodnice. Také mi bylo vysvětleno, že jako samožadatelka mám mnohem vyšší šance, pokud si budu žádat o romské děti. Proto jsem se romskou tématikou tehdy delší dobu intenzivně zabývala, abych rozuměla tomu, co to znamená a zda je to to pravé pro mě. Hodně se mi během té doby změnily hodnoty a uvědomila jsem si, že pro mě některé věci nejsou vůbec důležité. Uvědomila jsem si, že chci přijmout klidně trošku větší romské dětičky.

Je mi jasné, že tahle doprovázející organizace pro Vás byla velkou podporou. Napadá mě ale, zda byl v tom procesu někdo, kdo Vás naopak od adopce odrazoval? 

Při přípravě článku, který právě čtete, jsem jako dvojnásobná adoptivní maminka dostala zásah přímo do srdce. Proč? S Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci věnuje už mnoho let, jsme mluvily o velké a skryté bolesti našich milovaných přijatých dětiček. O takové Pandořině skříňce, kterou pečlivě ukrývají ve svých duších.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou ty naše přijaté dětičky uvnitř křehké. Jak moc jsou zraněné, i když to není třeba na první ani druhý pohled očím viditelné. Článek mi dovolil si uvědomit, že ztráta biologické rodiny není jen tak něco, ale je to naopak velká věc, která se vine v různých formách celým životem našich dětí jako ošklivá černá nit.

Došlo mi, že bez uvědomění a znalosti této problematiky se nám může často stát, že svým dětem a jejich projevům vlastně vůbec nerozumíme. Jen láska nestačí. Je třeba chápat, vnímat a rozumět.

Péťo, proč vlastně mluvíme u dětí v náhradní rodinné péči o „syndromu špatného já”? Jak vlastně vzniká?

V angličtině je někdy dokonce používán výraz „defective self” - defektní já. Jde o to, že přestože ke ztrátě biologické matky dojde většinou v době, kdy jsou děti velmi malé, toto oddělení plně vnímají, byť na nevědomé úrovni. Tato ztráta je jakoby vtisknuta do celé jejich bytosti, buněk, mysli. 

Vztah k mamince je výlučný a je to nejdůležitější vztah pro nás všechny. Pokud je tento vztah přerušen, je to pro dítě obrovské trauma. Dítě vnímá a cítí, že bylo odloženo, tedy nebylo chtěné (bez ohledu na realitu, která se mohla odehrávat zcela jinak) a tenhle prožitek ho pak pronásleduje dál dětstvím. Pokud mě někdo odložil, nechtěl, tak to znamená, že jsem špatný. Jde o velmi hluboké zranění, které sice není vidět, ale hluboko uvnitř je.

Na jedné akci jsem měla možnost nedávno osobně poznat velmi zajímavou, otevřenou a úžasnou mladou ženu. Tereza byla jako úplně malé miminko zanechána svou biologickou maminkou v porodnici. Z té si ji pak domů odvezli její noví, adoptivní rodiče. Slyšet naživo její příběh bylo pro mě velmi přínosné a také moc silné, vždyť dvě taková stvořeníčka mi pobíhají po domě a budou jednou řešit tytéž otázky a tytéž problémy.

Vím, že s Terezou Kratochvílovou vyšlo v poslední době hned několik různých rozhovorů, ale v žádném z nich jsem se nedozvěděla odpovědi na své otázky. Proč? Otázky byly na povrchu, byly kladeny lidmi, kteří adopci nežijí… Proto jsem Terezu poprosila o možnost položit ji vlastní otázky, otázky adoptivní mámy.

Říkala jsi, že ti maminka o tom, že jsi adoptovaná, vyprávěla formou pohádky a pak ti to tak nějak oficiálně řekli v sedmi letech. A že to pro vás všechny byl velmi emotivní zážitek. Jak potom pokračovala komunikace s tvými rodiči o tomto tématu? Chodila ses ptát a doplňovat informace, nebo se o tématu moc nemluvilo? Kdybys byla rodič, jak bys tohle téma s dětmi komunikovala?

Co si pamatuju, tak jsem se jako malá na nic neptala, protože jsem asi měla pocit, že doma se o tom bavit moc nechtějí. Myslím, že moje maminka měla strach a bála se, aby o mě nepřišla, abych se pořád neptala na tu první maminku a jí tím nevyřadila „ze hry“.

Kdybych byla rodič, určitě bych o tom s dětmi mluvila, už odmala bych je připravovala na to, že pokud se budou chtít na cokoliv zeptat, řeknu jim pravdu, budu se o tom s nimi bavit otevřeně a řeknu všechno, co vím.

Zároveň bych si všímala situací, které se kolem dětí dějí, a kdybych měla pocit, že dítě řeší něco, co má co dočinění s biologickou rodinou a jeho kořeny, hned bych o tom narovinu mluvila a nečekala, až dítě přijde samo. Ono totiž nemusí přijít nikdy, ale uvnitř to může řešit každý den.

Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.

Velmi dlouho jsem se snažila představit si, co asi ty naše přijaté děti zažily v nejútlejším věku ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratily maminku¨, a jak se asi  musí cítit v momentě, kdy o ně začne pečovat maminka náhradní? Jak si takové zranění představit a jak pochopit, proč vlastně naše děti tak často sekají a kopou kolem sebe a lásku oplácí atakem, vztekem nebo lítostí?

“Představte si, že je to podobné, jako když se poprvé zamilujete a svou lásku ztratíte. Zlomí vám to srdce. A pak přijde jiný, nový partner. Vy chcete znovu věřit v lásku, ale bojíte se uvěřit po tom velkém zklamání a bolesti. Nakonec začnete pomalu věřit, ale občas se stane, že nový partner vám toho původního v něčem připomene…

Vybudování opětovné důvěry trvá déle a někteří, pokud prošli velkým zklamáním, si tu opravdovou, hlubokou důvěru, nevybudují už nikdy, i když se okolí bude snažit sebevíc. Láska od rodičů a hlavně od matky by měla být bezpodmínečná – vlastně naivní, stejně jako ty první lásky.“

Za tohle úžasné a trefné vysvětlení děkuji Elišce Kotrbaté. Mladé a velmi zajímavé ženě, která se díky svému vlastnímu onemocnění naučila jednu velmi zajímavou terapeutickou metodu. Díky této a dalším terapeutickým metodám pomáhá rodičům a dětem obnovit přirozené napojení mezi rodičem a dítětem.

Eliško, jak jste se tedy k senzorické integraci, jak se tato terapeutická metoda jmenuje, dostala? Je možné k tomu třeba vystudovat nějaký speciální obor?

Já jsem vystudovala psychologii a speciální pedagogiku, ale přišlo mi to celé takové prázdné, teorie bez dalšího obsahu. Takže, když jsem se díky svému onemocnění seznámila s jednou velmi zajímavou neuropsycholožkou z Ruska a následně měla možnost u ní celé dva roky pozorovat její práci, ptát se a dostávat odpovědi, moc mě to naučilo.

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...

S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.

Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.

Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.

Ztráta kořenů

První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak.

Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že to musí stejně vnímat i moje dítě. Jak moc nezralá jsem tenkrát ještě byla ...

Moje šestileté dítě mi ukázalo, díky jedné zajímavé zkušenosti, že vše je jasné a tak moc správné ...

Měli jsme s manželem naplánovaný moc hezký výlet, kde součástí programu byla i prohlídka jeskyně. Když to dcera uslyšela, tak se nám totálně zasekla a řekla: „ Do jeskyně nikdy nechci jít, je tam tma a je to tam stísněný, já se tam bojím!“

Hledali jsme fotky jeskyně a zkoušeli jí na ně nalákat, protože vůbec nevypadaly tak, jak jeskyni popisovala. Byly to velké osvícené prostory, nic čeho by se měla bát. Ale dcera stála za svým.

Udělala jsem si na ni chvilku a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: „Víš, maminko, já si myslím, že už jsem někdy v jeskyni byla, když jsem ještě byla v bříšku u té mojí pravé maminky. Vůbec se mi tam nelíbilo, bylo to tam tmavý a stísněný a já se tam prostě bojím! Já tam nechci!“

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Nádherný a moc moudrý článek. Není z mé dílny. Za překlad a opravu moc děkuji dvěma dobrým duším🙂

Když neplodnost nekončí zázračným otěhotněním…

Byla jsem dvakrát těhotná. Když jsem opouštěla porodnici, odnášela jsem si s sebou místo uzlíčku radosti jen cáry mého zlomeného srdce. Dvě těhotenství, dva potraty, roky čekání, měsíce zkoušení, jedna konečná diagnóza, roky léčby a později jedna finální operace...a jsem neplodná. A nevadí mi to.

Trvalo mi skoro deset let vyrovnat se s mou neplodností, a i když jsem se s tím smířila, bolest úplně nezmizela. Ale poznala jsem, že ten klid a bolest mohou vlastně docela pohodlně existovat vedle sebe. Také jsem se naučila, že existuje více než jeden úspěšný konec v příběhu s neplodností. Obvykle slýcháme pouze o jednom šťastném konci- o zázračném těhotenství, jehož výsledkem je buclaté miminko a nadšení rodiče. Ale to je jen jeden příběh - jeden šťastný konec z mnoha stejně úžasných možností. Koneckonců, u neplodnosti není zázračným koncem jen biologické dítě.

Pokud na tom lpíme jako na JEDINÉ naději, jediné odpovědi, tak jsme si svůj příběh zkrátili a uzavřeli se v kruhu. Všichni z nás, kdo žijeme s neplodností, si dříve nebo později stejně musíme položit tu stejnou otázku: „Co když nikdy neotěhotním a nebudu mít dítě?" Ta otázka musí být položena a zodpovězena, protože pro spoustu neplodných žen to bude realita.

V průběhu nejtěžší části mé cesty se mi dokonce zdály příběhy žen, které otěhotněly po letech neplodnosti, jako odrazující a frustrující. Myslím, že jsem hluboko uvnitř věděla,že toto nebude můj příběh, ale bylo mi to prezentováno jako nejlepší možný výsledek. A nechce snad každý pro svůj život to nejlepší? Takže co to znamená pro mě a ostatní páry, kterým by se nikdy nepodařilo porodit biologické dítě? Byli jsme odsouzeni k druhému nejlepšímu životu? Kde byly příběhy o vítězství a naději, které neobsahují otěhotnění a miminko?