Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    wrtulka
    11. čer 2020    Čtené 53x

    O adoptivním kojení s laktační poradkyní Evou Laurinovou: ,,Kojení je přirozená věc."

    Evi, vnímám jako důležité, jak je na téma adoptivního kojení nastavená naše společnost. Už roky sleduji jednu zahraniční skupinu kojících adoptivních maminek a je to pro mě velmi zajímavé, úžasné a inspirující. Už jen vnímat to jiné mentální nastavení a přístup k celému tématu. Jak se to tam mnoha ženám daří a třeba bílá maminka kojí tmavé miminko apod. Je opravdu zajímavé pozorovat, kolik je v tom lásky…

    Právě. Člověk by si myslel, že kojení je přirozená věc tak jako třeba ,,chodit na záchod”. Ale bohužel to tak není ani v případě, když se ti dítě narodí. Už jen to, že se u nás nekojí na veřejnosti způsobuje, že ženy třeba vůbec nevědí, jak miminko k prsu přiložit. Mě nedávno třeba zasáhla situace, kdy jsme byli s manželem na jídle v restauraci, já šla na záchod a tam v kabince kojila maminka své miminko. 

    K tomu mě napadá, že je asi velmi důležitá podpora okolí, když se adoptivní maminka rozhodne, že chce své miminko kojit.

    Nejdůležitější je mít podporu ve svém partnerovi. To je úplně zásadní. Stejně tak jako žena potřebuje partnerovu podporu po porodu, protože dnes v té domácnosti většinou nikdo jiný není, tak potřebuje podporu i v tomhle. Protože jakmile jí muž začne říkat: ,,Helem vykašli se na to, to jsou jen zbytečné nervy,” tak ona se na to vykašle. Ale když ji naopak bude podporovat, např. : ,,Ty jsi tak skvělá a úžasná,” tak je to hned úplně jiný.

    Častý argument tatínků je, že je vlastně prima mít dítě na flašce, protože můžou pečovat stejně jako maminky a mohou si ten vztah s dítětem rozvíjet hned od začátku. Přiznám se, že u adoptivních rodičů mi ten argument nepřijde úplně mimo.

    Ano, to je velmi častý argument, na který tak nějak není co říci. Snad jen, že tatínek může tu péči dát miminku jiným způsobem, třeba prostřednictvím toho, že se stará také o tu ženu, aby měla prostor miminko kojit apod.

    Evi, povíš mi o nějakém inspirativním příběhu adoptivního kojení, který jsi podporovala?

    Určitě. Hned se mi vybaví příběh jedné úžasné přímé adopce. Adoptivní maminka mě kontaktovala v době krátce před porodem s tím, že chce kojit. Já jsem jí poradila co a jak. Ona nakoupila byliny a odsávačku a snažila se rozkojit už před porodem, ale měla na to málo času, asi týden nebo deset dní, takže se jí během přípravy na kojení nestihlo mléko vytvořit. Nakonec to ale nevadilo. Byla přímo u porodu a hned po něm mohla miminko bondovat (z ang. připoutání, propojení, attachment) a miminko se jí hned během té doby přisálo k prsu.

    To je boží! Z toho mi jde mráz po zádech, kéž by tohle mohly prožít všechny adoptované děti!

    Ono se jí nepovedlo rozkojit hned, trvalo to asi měsíc. To byly nejdříve jen kapičky mléka, takže na začátku krmila miminko pomocí doma vyrobeného sumplementoru a darovaného mlíčka. Postupně pak přidávala své, a co vím, tak kojí dodnes, a to je miminku téměř rok.

    A pak, když už měla miminko doma, tak už prsy nestimulovala odsávačkou? Už to nechala jen na miminku?

    Myslím, že ano. Takže to pro ni prostě znamenalo jen jiný způsob krmení, než běžné krmení z lahve, ale větší nárok to na ni nemělo. Ono to chvilku trvá, než se člověk naučí miminko krmit přes ty hadičky, ale pak už to jde snadno.

    Víš, říkám si, že už skutečnost, že adoptivní maminka krmí miminko tak, že ho má u prsu přes ten sumplementor, je skvělé. Miminko tam cítí blízkost, slyší tlukot srdce a to vůbec není málo...

    Já to vnímám tak, že tím kontaktem tělo na tělo, kdy je miminko třeba hodiny a hodiny na těle adoptivní maminky, se to kojení psychologicky v podstatě plně nahrazuje. Ono miminko opravdu potřebuje především kontakt a cítit tu blízkost. Samozřejmě pokud se nebavíme o nějakých zdravotních benefitech.

    Jasně, umělé mléko na tohle není úplně to nejlepší. Ale o tom asi také můžeme mluvit, že se dá sehnat darované mlíčko, kterým můžeme miminko krmit. Máš k tomu nějakou radu?

    K tomu musím říct, že Mezinárodní zdravotnická organizace vysloveně doporučuje krmit dítě darovaným mlékem, pokud nemůžeš kojit. Teprve když nemáš tuto možnost, máš krmit umělým. Bohužel se to darované mléko špatně shání a nesmí se prodávat za peníze. Je ideální domluvit se s kamarádkami, které zrovna kojí, a udělat si zásobu v mrazáku. Ono to mateřské mléko tam třeba půl roku vydrží. 

    Evi, máš prosím závěrem nějakou radu nebo doporučení pro budoucí adoptivní maminky, které nad tímto tématem přemýšlejí? Víš, zvažují, zda přípravu na kojení přijatých dětí začít nebo ne, a pokud ano, tak kdy...

    Adoptivní maminka, která uvažuje o kojení přijatého miminka, by určitě do svých úvah měla zahrnout svého partnera a blízké okoli, od kterého bude potřebovat podporu. A pokud takovou podporu (slovní ,,fandění", ale i praktickou pomoc) neposkytne rodina, tak zasvětit například blízkou kamarádku. Bez podpory, a zejména bez podpory partnera, je adoptivní kojení velmi složité. 

    Pokud se žena rozhodne, že se o kojení pokusí, měla by si také na kojení a na sebe a na miminko zajistit dostatečný prostor - to znamená zejména udělat si čas. Hodně času. Ideální je zpočátku odmítat návštěvy, nevěnovat se úklidu a vaření (poprosit někoho jiného), zajistit si u blízkých osob péči o starší děti a domácí mazlíčky. Starat se o miminko je časově náročné vždy, ale adoptivní kojení sebou přináší další časově náročné výzvy - kojení se suplementorem, sterilování kojících pomůcek a kojení mnohem častěji než je běžně nutné (běžně po 2 hodinách).

    Pokud je žena v procesu přímé adopce, může se na kojení připravovat už před narozením miminka, zhruba 2-3 měsíce před porodem může začít laktaci vyvolávat. Pokud neví, kdy miminko přijde, nevadí, může začít až v momentě, kdy ho bude mít v náručí. Každopádně před celým procesem je nutné zvážit možnosti celé rodiny a pokud do toho půjdete, tak hlavně začít s radostí, s vírou v pozitivní výsledek a s odhodláním. Adoptivní kojení určitě není jednoduchá cesta, ale ten proces i výsledek stojí za to! Já osobně jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná a cítím se velmi obohacená.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    5. čer 2020    Čtené 265x

    O adoptivním kojení s laktační poradkyní Evou Laurinovou: ,,Kojení je pro adoptované miminko léčivé, pomáhá těmto dětem zahojit zranění způsobená ztrátou vazby, kterou mělo se ženou, která ho porodila.”

    Evi, pojďme si říct, jaké jsou benefity adoptivního kojení? Víš, takové ty velké důvody, proč se o něco takového snažit.

    Rozkojování před synovým narozením mi s ním pomáhalo utvářet vazbu ještě dříve, než se narodil. Odsávala jsem pro něj mléko a dávala ho do mrazáku. Moje tělo pracovalo pro něj. Při každém odsávání jsem na něj intenzivně myslela a byla s ním ve spojení. Připadala jsem si užitečná a důležitá. Byl to můj způsob těhotenství.

    Také díky blízkosti při kojení jsme mohli dohnat čas, kdy jsme nemohli být spolu. Zároveň jsem chtěla kojením svému synovi dopřát tu nejlepší potravu na planetě, kterou může dostat. Adoptivní kojení totiž přináší samozřejmě běžně známé kojící benefity - má prokazatelný pozitivní vliv na zdraví dítěte (i matky). 

    Kojení mi dalo pocit normálnosti! Konečně jsem jako ostatní matky. I já mohu zažívat něco mateřského. Hovory o těhotenství a porodu jsou mnohdy pro nás ženy, které si těmito zážitky nemohly projít, velmi složité. Je náročné se nějak zapojit. Kojení mi nabídlo možnost být součástí konverzace.

    Kojení mi také přineslo změnu vztahu k vlastnímu tělu. Podstoupila jsem náročné léčení neplodnosti, které vedlo k nedůvěře v moje vlastní tělo. Když syn začal sát u mého prsa, bylo to velmi léčivé. Byl to silný zážitek, který postupně obnovil důvěru k mému tělu. Svého těla si vážím a jsem mu vděčná, že dokázalo vyprodukovat tolik mateřského mléka a dokázalo naskočit na onu mateřskou hormonální vlnu.

    Kojení mi tedy dalo možnost vyléčit mnohé mé ženské frustrace a bolesti. A věřím, že i našemu synovi kojení pomohlo překlenout a zahojit jeho krkolomný a nestandardní příchod na svět. Kojení je údajně léčivé pro adoptované miminko nebo pro miminko z náhradního mateřství, a pomáhá těmto dětem zahojit zranění způsobená ztrátou vazby, kterou mělo se ženou, která ho porodila. Takzvaný ,,bonding” neboli připojení je důležitý pro všechny děti. Při běžném průběhu narození vazba mezi matkou a dítětem začíná v děloze a prohlubuje se po porodu dítěte. Při adopci a náhradním mateřství kojení dítěti i matce pomáhá navázat a vybudovat tuto vazbu. I když je jistě pravda, že matky mohou milovat a cítit blízkost se svým dítětem bez ohledu na to, jak ho krmí, kojení bonding velmi usnadňuje.

    Navíc vazba mezi kojící matkou a jejím dítětem je více než jen pocit. Když se dítě narodí, není dle antropologů tzv. ,,hotové”, ale mělo by pro svůj optimální vývoj zažít kojení. Matka při kojení zažívá kromě emocionálního spojení s dítětem i spojení biologické a hmotné, které je v mnoha ohledech podobné spojení mezi těhotnou matkou a dítětem.

    Napadá mě jak jsi přišla na to, že své zkušenosti budeš předávat dál a budeš pomáhat s rozkojením ženám, které své děti neporodily?

    To je takové delší. V podstatě to začalo asi tak, že mě primářka novorozeneckého oddělení a také jedna z hlavních žen v Laktační lize poprosila, abych náš příběh sepsala. Následně vyšel v časopise a já ho umístila ještě na další miminkovské weby, zkrátka na místa, kde se mi zdálo, že by mohl být užitečný. Na základě toho se mi různě ozývaly ženy, které mi někdy zpětně říkaly, že se mým příběhem inspirovaly a také se rozkojily. Tohle trvalo docela dlouho, různě jsem to téma otevírala a uzavírala, ale stále se ke mně v různých intervalech vracelo. Až jsem jednou měla pocit, že bych to celé mohla uchopit nějak lépe. Proto jsem tenkrát vytvořila web, facebook a návodný kurz o kojení dětí maminkami, které své děti neporodily.

    Jenže ona ta odezva nebyla úplně taková, jakou jsi čekala, viď?

    Právě. Já jsem asi tenkrát trochu neodhadla situaci. Kojení i v běžných případech není zase tak velkou prioritou, jak jsem si myslela. Byla jsem hodně ovlivněna tím, jak to mám já a lidé kolem mě. Zároveň jsem neodhadla, kolik dětí jde z porodnice do přechodné pěstounské péče. Myslela jsem si, že počty novorozených miminek v adoptivních rodinách jsou mnohem vyšší. 

    Já vím, je to škoda...

    Takže nakonec ten zájem o adoptivní kojení bohužel nebyl moc velký. Také se mi stávala jedna zajímavá věc. Ozvalo se mi dost žen se zájmem o kojení u kterých by kojit šlo, protože miminko měly ještě opravdu malé. Ale ony vlastně spíš tak nějak chtěly potvrdit, že to nejde.

    Já asi tuším, co se tam dělo. Pro adoptivní maminky je to moc těžké. Dlouho řešíš neplodnost a tahle doba je psychicky velmi náročná. A pak najednou ze dne na den máš doma miminko. Musíš zvládnout tohle, tohle a ještě tamto a zároveň chceš být tou nejlepší a dokonalou mámou. Tohle je další nárok, který na sebe máš. Sice moc chceš, ale vlastně je toho na tebe už moc.

    Ono to je tak, že velká část žen vnímá kojení jako stres, a to není jen při adopci, ale i obecně. A to není v pohodě, tam se pak vytváří blok. Při kojení po porodu se tohle dá ještě s dobrou laktační poradkyní obejít a pracovat s tím, ale když začínáš úplně od nuly, pak tohle překonat je těžké. A to není vůbec vina těch žen, za to nikdo nemůže. To je složitější věc, je to dané společenským vnímáním kojení, historií v té rodině a milionem dalších věcí. 

    Rozumím, je to tak. Ono když tě maminka kojila a cítila se ve stresu, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, tak se ta energie přenáší dál. Víš, říkám si, že pak ta žena vlastně může utrpět další ztrátu. Je zde ztráta těhotenství, porodu a to kojení je další velká ztráta.

    Přesně tak. A proto říkám, že to není pro každého. Určitě je část žen, pro které je to zbytečný stres, a ty děti budou milované i bez adoptivního kojení, to bezpochyby.

    Máš pravdu. Pojďme si říct, jak adoptivní maminka pozná, že tahle cesta je pro ni. 

    Myslím, že nejdůležitější je úplně ten nejbazálnější přístup ke kojení. Pokud je pro tebe kojení samozřejmé, příjemné a necítíš tam žádný problém. Když tě při zmínce o tom, že bys mohla kojit své adoptované miminko napadne: ,,To je super!” a cítíš se nadšeně a krásně, pak je to ono. Jak je tam tlak, stres, nepříjemné pocity a vlastně by ses do toho tak nějak nutila, tlačila nebo něco podobného, tak to nemá vůbec cenu a je to zbytečný stres.

    Takže pokud to má v sobě maminka celé dobře nastavené, tak je téměř jedno, jak je to miminko staré a podaří se to?

    No, úplně ne. Je to tak, že do čtyř měsíců miminka to jde mnohem snáz a naopak potom jde ta chuť dětí kojit se rapidně dolů.

    Aha, ale do těch čtyř měsíců je při tomto správném nastavení velká pravděpodobnost úspěchu, chápu to dobře?

    Ano, to je pravda. Ono je asi nutné říct, že kojení, ani běžné kojení, není nikdy úplně bez stresu - někdo má třeba hodně mléka, někoho kojení bolí, někdo má zánět apod. A stejně je to u toho adoptivního kojení. Že třeba někdy miminko chce kojit třicetkrát za den, prostě nikdy to není dokonalé. Kojení není úplně snadná cesta, ale je to obrovský benefit jak pro matku, tak pro miminko.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    4. čer 2020    Čtené 271x

    O adoptivním kojení s laktační poradkyní Evou Laurinovou: ,,Když jsem zjistila, že mám možnost kojit dítě, které jsem neporodila, byla jsem nadšená!”

    Při příchodu miminka do náhradní rodiny a následné výchově je úplně nejdůležitější bezpodmínečné přijetí a láska na všech možných úrovních a vrstvách, které Vás jen napadnou. Jedině tak může zraněné miminko opět začít důvěřovat sobě a světu kolem sebe. Může se začít léčit. Jednou z cest, jak lze léčení pomoci, je tzv. kontaktní rodičovství - kontakt tělo na tělo, nošení v šátku nebo nosítku, ale hlavně klidné, pohodové a láskyplné nastavení náhradních rodičů. 

    Další možností, jak lze vznikající vztah podpořit, je tzv. adoptivní kojení. Ano, i přijatá miminka lze za určitých okolností kojit. Ale právě zde platí ještě víc než kdekoliv jinde, že důležitější než výsledek je cesta, po které jdete. Protože víc než o to, zda bylo miminko kojeno nebo ne, jde v tomto případě o energii přijetí, pohody a lásky, kterou potřebuje od své maminky cítit. Způsob, jakým se tato energie k miminku dostane, je vedlejší. 

    Pokud se náhradní maminka rozhodne, že se bude o adoptivní kojení pokoušet, pak je důležité, aby si položila a zodpověděla otázku, jak moc by ji zasáhl případný neúspěch celé akce. Po mnoha ztrátách plynoucích z neplodnosti, kdy adoptivní maminka nemohla své dítě nosit v bříšku a porodit ho, je toto další potenciální bolest náhradního rodiče. Byla by velká škoda si první dny a týdny s vysněným miminkem zkazit, pokud by maminka neúspěch vnímala jako velké zklamání, které by mohlo celé toto období s miminkem negativně poznamenat. Kojení není nutnost, je třeba ho vnímat jako další možnost jak vznikající vztah podpořit a prohloubit. Děti, které kojení nezažily, určitě nemusí být o nic méně milovány a přijímány.

    Téma adoptivního kojení, které je stále tak trochu tabu, nám přiblíží velmi inspirativní žena, Eva Laurinová. Eva se díky vlastnímu příběhu a zkušenostem stala laktační poradkyní s velmi zajímavou specializací - pomáhá s kojením ženám, které své děti neporodily. 

    Evi, povíš mi na začátek kousek ze svého životního příběhu? Vím, že máš úžasného syna Hynečka, který se ti tak úplně nenarodil a přesto jsi ho více než rok kojila. Jak se to celé stalo?

    Celé to začalo už před lety, kdy jsem po zamlklém těhotenství musela jít na revizi dělohy. Bohužel mi při této operaci byla poškozena děloha. Po několika operacích, kdy mi byly rozrušovány srůsty v děloze vzniklé nepovedenou revizí, a po marném využití obvyklých i neobvyklých cest k dalšímu otěhotnění, jsem byla v zoufalé situaci. Přestože moje tělo produkovalo zcela kvalitní vajíčka, která se prokazatelně spojovala s manželovými spermiemi, stav mojí dělohy neumožňoval uhnízdění embrya. Velkou nadějí se pro nás tehdy stala velkorysá nabídka kamarádky, která přišla s nápadem, že nám miminko odnosí. Což se také jako zázrakem hned při prvním pokusu podařilo. 

    V které chvíli jsi zjistila, že bys svého syna mohla kojit? Byly vůbec tenkrát nějaké informace třeba na internetu nebo jinde?

    To bylo legrační, protože to bylo ještě v době, kdy to naše náhradní mateřství bylo teprve ve formě úvah a příprav. Tenkrát byla u mě na návštěvě moje dobrá kamarádka, se kterou jsem celou tu situaci probírala. A ona mi říká: ,,Hele, já jsem viděla na youtube video, kde dvě lesby kojí dítě, které porodila jedna z nich. Když kojí obě, tak to ty bys přece taky mohla kojit!” 

    Jaká byla tvoje reakce? Já bych se třeba cítila hodně překvapená, možná šokovaná...

    Mě to strašně nadchlo. Moje reakce tenkrát byla něco jako: ,,Wau, to je úplně úžasný!” Hned v té chvíli jsem měla pocit, že jestli kojení takto opravdu jde, tak u mě určitě půjde také! A hned jsem si o tom začala hledat víc informací. Zajímavé bylo, že potom v procesu náhradního mateřství mi to řekli ještě dva další lidé. Nejdříve mě na to upozornil můj gynekolog, který mi nabídl, že pokud bych na rozkojení potřebovala nějaké léky, tak že mi je rád napíše. To jsem nakonec nepotřebovala, ale to předbíhám. A pak mi o tom ještě řekla paní doktorka Máslová, ke které jsem roky dojížděla a která se specializuje na psychogynekologii.

    Říkám si, že jsi asi tenkrát moc informací v češtině nenašla. Pátrala jsi na zahraničních webech?

    Přesně tak, na našich webech se moc informací najít nedalo. My jsme s manželem objevili knihu v angličtině, kterou jsme si objednali - jmenovala se ,,Kojení bez porodu”. Tuto knihu napsala žena, která kojila svou adoptovanou holčičku, a proto má mimo jiné i vlastní zkušenosti. Kniha obsahuje mnoho zajímavých informací a jsou tam uvedené konkrétní protokoly a návodné postupy jak se rozkojit. Já jsem si to načetla a vytvořila jsem si podle toho vlastní protokol.

    Je hodně zajímavé, že například v Americe ženy hodně používají k rozkojení lék Domperion.

    Ano, u nás se tento lék prodává pod názvem Motilium a je to lék na zvracení, jehož vedlejším efektem je zvyšování laktace. Já jsem si tenkrát také myslela, že ho budu užívat. Ale pak jsem zjistila, že to jde i bez něj, že vlastně vůbec není potřeba. Je zajímavé, že dnes v Americe vědí, že to jde i jinak, ale přijde jim úplně normální jít cestou užívání tohoto léku.

    Rozumím. Já tam vnímám dvě věci. Zaprvé myslím, že brát léky je v tomto případě trochu nepřirozené. A zadruhé vím, že existují důvodné obavy lékařů, že tento lék obsahuje látky, které mohou prostupovat do mateřského mléka a nemusí být zdravé pro dítě.

    Já úplně neříkám, že je to špatná cesta, ale je to cesta trochu neprověřená. Zatím nebylo provedeno dost studií na to, abychom opravdu věděli, jak to je. Co vím, tak byla dělaná studie asi na patnácti ženách, což je strašně malý počet.

    Chápu. Takže ty jsi tedy stimulovala prsa odsáváním odsávačkou na mléko a k tomu jsi brala nějaké bylinky, je to tak?

    Přesně tak. Ale zpětně si uvědomuji, že byly i jiné cesty, kterými jsem mohla jít.

    Když se adoptivní maminka rozhodne, že chce kojit, je asi nejlepší kontaktovat tebe nebo někoho podobně zkušeného a nechat si postup přípravy na kojení sestavit na míru, viď?

    Ano. Protože například vím, že některé ženy mají problémy s braním bylin. Je jim po nich špatně. A ty bylinky nakonec nejsou úplně nutné. Někdo třeba zase vůbec nedá to odsávání. A vlastně se lze rozkojit až s miminkem - přikládáním miminka k prsu a používáním sumplementoru.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty 

    wrtulka
    7. dub 2020    Čtené 471x

    Dlouhé čekání na zázrak

    Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé nádherné a vytoužené miminko.

    V té době jsem už byla, troufnu si říct, docela vědomá adoptivní matka, takže jsme se snažili malou léčit kontaktním rodičovstvím a celkově jsme ladili novou konstelaci rodiny. Tím, že jsem už viděla vývoj zdravé starší dcery, tak jsem si některých signálů, že vše není asi úplně v pohodě, začala všímat někdy kolem čtvrtého měsíce života Elenky. Už pasení koníčků jí nešlo, tak jako u starší dcery, navíc ji dost trápil reflux. To znamená, že mnohem víc vracela mlíčko po jídle než starší dcera.

    Nicméně brala jsem to tak, že každé miminko je jiné a vyvíjí se jiným tempem, proto jsem byla v úplném klidu až do osmého měsíce. V té době Elenka měla za sebou krásně zvládnuté druhé vzpřímení na bříšku a uměla se přetáčet ze zad na bříško a zpět. Nelezla ani se ještě neplazila. Přece jen trochu nervózní jsem šla na osmiměsíční preventivní kontrolu k pediatričce.

    A tam to vlastně celé začalo. Paní doktorka prohlásila, že není na co čekat a odeslala nás na rehabilitace. V té době jsem o možnostech, jak podpořit psychomotorický vývoj, moc nevěděla. Znala jsem pouze Vojtovu metodu a té jsem se dost obávala, protože jsem vnímala, že tohle by určitě nebyla dobrá cesta pro mě. Naštěstí jsme narazili na citlivou fyzioterapeutku, která se snažila způsob cvičení co nejvíce přizpůsobit možnostem Elenky.

    Elenka byla a je velmi citlivá a empatická holčička a také moc křehká. Asi právě proto nereagovala na cvičení jako takové moc dobře. Vlastně nesnášela a do dnes nesnáší, pokud na ni sahá cizí člověk a snaží se jí donutit, aby byla v pozicích, které jí nejsou příjemné. To se pak z klidné a usměvavé holčičky stala malá lvice bojující, řvoucí a dokonce i kousající. Prostě bojovala všemi prostředky a možnostmi, které měla.

    Přišlo mi velmi důležité, aby cvičení nebylo pro Elenku psychicky zatěžující. Vnímala jsem a dodnes vnímám, že dítě, které se dostane do náhradní rodiny, už tak od světa dostalo zprávu “nejsi tu vítaný, jsi špatný, neměl ses narodit”. Úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit tyhle děti, že jsou na světě vítané, milované a přijímané a že svět je krásné místo. Že tak jak jsou, jsou úžasné. Čím víc bylo dítě na začátku svého života zraněno, tím obtížnější tenhle úkol je. Vnímala jsem, že cvičení prováděné s pláčem a odporem by přiživovaly už tak velká zranění Elenky a přesvědčovaly jí, že svět je špatné místo. Navíc jsem vnímala, že cvičit s ní několikrát denně s odporem a pláčem, by narušovalo její vztah a důvěru ke mě. A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.

    Naštěstí tohle nastavení Elenky a také moje tato fyzioterapeutka velmi rychle navnímala a respektovala. Proto cvičení nebo spíš stimulaci ke správným pohybům dělala v drtivé většině formou hry (tzv. Bobath koncept) a Elenka během cvičení téměř neplakala. Možná i díky tomu se velmi záhy sama rozplazila. S lezením to trvalo, ale i to se zdařilo a od jedenácti měsíců Elenka také lezla.

    K chůzi ale měla být cesta ještě hodně dlouhá a trnitá. Zhruba od těch jedenácti měsíců, kdy Elenka začala lézt, se nám také začala stavět u nábytku. Bohužel ten pohybový vzorec, který používala, byl evidentně špatný. Nešla na to nákrokem přes “rytíře” jak to děti většinou dělají, ale přes obě do špiček natažené nohy a zůstala pak stát na špičkách jako baletka. Na první pohled se i zdálo, že má zkrácené achillovy šlachy. Vlastně nožičky natažené do špiček jako baletka měla i v klidu, pokud ležela například na zádech a hrála si. Zdálo se, že v nožičkách má jakési napětí, které ji k tomu nutí. Lékaři dodnes neví, čím přesně je toto napětí způsobeno.

    Pokud jde o sed, tak Elenka do vzpřímených poloh začala jít přes klek a tzv. W sed, obojí není správně. Mnoho měsíců jsem jí tento W sed důsledně korigovala, ale nevedlo to vůbec k ničemu. Klasický sed s nožičkami před sebou začala používat až ve třinácti měsících věku.

    Když Elenku na preventivní kontrole viděla pediatrička, tak i přes to, že krásně lezla, vyhodnotila, že je zde opožděný psychomotorický vývoj. Chtěla také, aby Elenku viděl neurolog. Dost mě to tenkrát zaskočilo, přišlo mi, že rehabilitace pomáhají, tak co řešit. Proč Elenku zbytečně zatěžovat dalšími vyšetřeními? Nicméně k neurologovi jsem Elenku po důkladném zvážení situace přece jen objednala.

    Neurolog byl, co se týče odbornosti vyhlášená kapacita, trochu horší to bylo s empatií k dítěti. Během vyšetření, která byla nutná provést, Elenka moc plakala a já odcházela z ordinace díky nervům propocená jako myš. Nicméně neurolog stanovil diagnózu - lehký centrální hypotonický syndrom s doporučením, že máme pokračovat v rehabilitacích a všechno se postupně srovná. Vlastně mě tenkrát docela uklidnil, protože se tvářil dost nechápavě, proč nás tam pediatra vůbec posílá, protože jemu se Elenka do všech tabulek, co se týče vývoje jako takového, vešla, takže ji vůbec nebral jako opožděnou v čemkoliv.

    Pokračovali jsme tedy další měsíce v rehabilitacích. Elenka lezla asi čtyři měsíce krásně po čtyřech a pak se naučila místo klasické chůze chodit po kolenou. Vlastně obecně nožičky nechtěla používat, tak jak bylo potřeba. Pokud ji člověk chtěl postavit, tak srolovala nožky pod sebe a nechala se dát maximálně do kleku. Když se postavila sama, pak jedině na špičky jako baletka a to se dlouhé měsíce neměnilo.

    Pokud se jedná o chůzi po kolenou, tak to je velmi zajímavý pohybový vzorec s ohledem na to, že každý odborník Vám k němu řekne něco jiného. Například neurologovi se moc líbil, naše fyzioterapeutka si nebyla jistá, zda je to dobře nebo špatně a když po čase viděli Elenku další odborníci, tak mi někteří i dost spílali, že jí vůbec dovolím takto chodit! Ale to předbíhám.

    Elenka prostě už v hlavičce dozrála a potřebovala chodit. Nohy jí z nějakého důvodu nesloužily, tak jak měly, a proto přešla na toto náhradní řešení. Ve všech ostatních směrech to totiž byla a je úžasná, usměvavá, bystrá a šikovná holčička. Jemnou motoriku, i mluvou odpovídala a odpovídá svému věku.

    Asi v šestnácti měsících Elenky jsem trochu ztratila trpělivost. Viděla jsem, že na rehabilitaci si s námi už moc neví rady a nic se nezměnilo. Proto jsem začala hledat další možnosti, jak Elence pomoci ke zdravé chůzi. Dobrá známá, která se sama léčí s onemocněním svalů, mi doporučila vyzkoušet Vojtovu metodu druhé generace. Je to metoda dost nová a neznámá. Mně se na ní líbilo to, že je pro děti bez stresu a pláče. Jde o to, že se při cvičení pomocí balónků umístěných na těle stimulují totožné body jako u Vojtovy metody, ale tím že se jde přes balónky a dětem se u cvičení zpívá nebo se jim pustí pohádka, tak je pro ně cvičení úplně v pohodě.

    Když jsem s Elenkou přijela k panu doktorovi na zmíněnou Vojtovu metodu druhé generace, tak mě překvapilo, jak byl milý a jak důležitá pro něj byla psychická pohoda Elenky. Vysvětloval mi, že na cvičení s míčky si musí zvyknout a že to trvá až tři týdny. Vše v klidu ukázal, vysvětlil. Uklidňoval mě, že cvičení Elence pomůže, ale že je dobře, že jsme přišli. Podle jeho názoru by později začala chodit po špičkách s nožičkami do X. Pokud bychom s tím nic nedělali.

    Elence opravdu téměř tři týdny trvalo, než si na cvičení s balónky zvykla. Ale pak už neměla problém, vlastně si časem chodila o cvičení říkat, protože se těšila na písničky a pohádky. Hned během prvního měsíce cvičení jsem viděla krok kupředu. Elenka konečně začala dělat správně nákroky tzv. “na rytíře”. Naše fyzioterapeutka i lékař měli z pokroku radost.

    Na klasických rehabilitacích jsme po čase spolupráci ukončily, protože bylo vidět, že si s námi bohužel naše fyzioterapeutka neví rady a pokračovali dál pouze cvičením Vojtovy metody druhé generace.

    Jenže pak se dlouhé měsíce zdánlivě nic nedělo. Když bylo Elence osmnáct měsíců, měli jsme naplánovanou kontrolu neurologa a následně pediatry. Elenka obě vyšetření bohužel proplakala. Naštěstí Elenka nedostala žádnou novou diagnózu. Neurologovi se stále vešla do tabulek, pouze s poznámkou o pozdějším nástupu chůze a u pediatry měla “nálepku” opožděného vývoje už dávno, takže tam se nic nezměnilo.

    Když bylo Elence dvacet měsíců, tak stále nechodila, neobcházela nábytek a stavěla se pouze na špičky. Stále jsme cvičili, ale pokroky jsem neviděla. Na kontrolách mi lékař vysvětlovat, že cvičení chce čas, a to, že pokroky nejsou viditelné, neznamená, že se nic neděje, že pak může zase přijít pokrok skokově. Nicméně i tak jsem už byla dost zoufalá, protože jsem měla pocit, že se k chůzi nikdy nepropracujeme. Naopak po kolenou běhala rychle, stále a moc ráda.

    Začali jsme opět hledat, kde by Elence ještě mohli pomoci. Na doporučení známého jsem se dostala s Elenkou k uznávané fyzioterapeutce. Naše první a poslední návštěva u téhle lékařky začala nejdříve docela běžným povídáním o tom, co máme za sebou, zjištěním rodinné anamnézy apod. Následovalo vyšetření Elenky, kdy k ní lékařka přišla zezadu a bez předchozího upozornění jí vzala do rukou a začala vyšetřovat. Nedbala Elenčina zoufalého pláče a postupně přešla na to, že mi na plačícím či spíše řvoucím, bránícím se dítěti ukazovala cviky, které mám dělat. Následně mi sdělila, že Elenka nechodí díky tomu, že ji nechám běhat po kolenou a nemá u mě jasně dané hranice, protože jsem zbytečně přecitlivělá a děti přece brečí.

    Lékařka se nás také s despektem ptala, co to vlastně cvičíme a když jsem se jí snažila něco o Vojtově metodě druhé generace říci, tak bylo vidět, že jí to vlastně vůbec nezajímá, že má názor dopředu jasný. Řekla mi, že tohle cvičení je úplně na nic. A Elence určitě nijak nepomůže, a že by měla cvičit s ní. Prý je Elenka úplně v pohodě - to jsem ji zrovna uklidňovala v mém náručí a prý, až by si na cvičení zvykla, pak by už neplakala.

    Odcházela jsem od lékařky zralá na panáka. Vyřízená a v depresi. Co jsem věděla jistě, bylo, že tam už se s Elenkou nikdy nevrátíme. Běželo mi hlavou mnoho věcí, obviňovala jsem se, že jsem dopustila, aby ta osoba takovým způsobem sahala a manipulovala s Elenkou. A také jsem měla strach. Strach, že ta lékařka má v něčem pravdu. Stále jsem se ptala, zda opravdu nejde cvičit bez pláče a odporu dítěte? Opravdu to nejde jinak? Cvičení s balonky Elenka přijímala krásně, ale možná to bylo málo ... možná potřebovala víc ... Vůbec jsem tenkrát nevěděla, co mám dělat.

    Na doporučení jiné dobré známé jsme asi za týden s Elenkou šly k jiné fyzioterapeutce. Byla to starší paní s mnoha zkušenostmi také s dětmi v náhradní rodině. Po všech těch zkušenostech, co jsme s Elenkou už měly, jsem se docela bála. Paní byla ale úžasná. Moc mne uklidnila a k Elence byla jemná a empatická. Cvičila s ní opět přes hru (tzv. Bobath koncept) a Elenku to moc bavilo. Doporučila nám, abychom Elence koupili dobré botičky, které by mohly pomoct s protahováním už přece jen zkrácených achillových šlach. Začali jsme kromě Vojtovy metody cvičit ještě s touhle úžasnou paní. Co mě hodně uklidnilo, bylo, že už podobné případy, jako byla Elenka, znala a dotáhla do úspěšného konce ve formě zdravé chůze.

    A najednou se začaly dít zázraky. Co přesně pomohlo, sama nevím. Ale jednou večer jsme pozorovali Elenku, jak stojí opřená u stolu, na kterém je akvárium s rybičkami. Stála jako vždy na špičkách a najednou vidím, jak si jednu nožičku začíná celou ploskou nohy pokládat na zem.

    Během měsíce se nám podařilo díky cvičení, botám a kdo ví čemu ještě, že Elenka stála na celých nožkách. Hodně jsme ji ještě korigovali, vždy si nejdříve stoupala na špičky a pak po upozornění na celé plosky nohou. Ale byl to obrovský pokrok. A zhruba v tu dobu začala také aktivně obcházet nábytek. Nejdříve po špičkách, ale brzo po celých nožkách.

    To už bylo Elence téměř dva roky. Ale nakonec to nebylo vůbec důležité. Měli jsme z těch pokroků takovou radost. Vozila před sebou židle, vozíčky, obcházela aktivně nábytek a každý den měla nožičky o kousek silnější. Stále jsme pokračovali v obou typech cvičení dvakrát denně.

    Na dvouleté prohlídce u pediatry Elenka stále ještě nechodila, ale už přišla do ordinace se mnou za ručičku. Vyšetření u neurologa ve dvou letech bylo pro mě i Elenku ještě o něco náročnější než ta předešlá. Elenka už bohužel měla z lékařů velký strach, kterého se nám dodnes nepodařilo zbavit. Nicméně lékař zkonstatoval, že hypotonii u ní už vlastně vůbec nevidí, takže dostala novou a to velmi obecnou diagnózu “koordinační porucha”. A to proto, že chůze za ruku stále nevypadala tak, jak by zdravá chůze a navíc u dvouletého dítěte vypadat měla.

    Pediatra i neurolog s Elenkou v té době už tak trochu ztratili trpělivost, takže jí oba napsali mnoho žádanek na různá vyšetření. Šlo o to najít příčinu Elenčiných problémů s chůzí a také neprospívání. Elenka měla totiž ve dvou letech 10 kg a 83 cm na výšku.

    Díky tomu jsem s Elenkou absolvovala hned dva diagnostické pobyty v nemocnici. Kontrola stravovacích návyků, odběry krve, moči, rehabilitační a další konzilia a nakonec magnetická rezonance mozku. V jednu chvíli lékaři měli podezření na nějakou metabolickou poruchu, ale nakonec se nenašlo nic. Vůbec nic. Pro mě to byl dost zvláštní pocit po všem tom stresu. Jsem moc ráda, že se nepotvrdila žádná děsivě znějící diagnóza, ale také vnímám, že to všechno nějaký důvod prostě má. Jen nikdo neví jaký.

    A přesně někde v mezičase těchto událostí se stal zázrak. Jedno odpoledne si Elenka hrála se svou starší sestrou a ta jí kopala míček. Elenka stála u nábytku a kopala ho nožkami zpět a najednou se za ním prostě rozběhla do prostoru. Tak jednoduché, nádherné a úžasné to bylo. Ten samý den přešla celou místnost hned několikrát. Bylo to prostě úžasné! Bylo to, jako by se někde v hlavičce uvolnil nějaký blok a najednou to šlo. Chůze Elenky byla dlouho široká jako u ročního dítěte a také dost nejistá, ale to vůbec po tom všem nebylo podstatné. Ona i my jsme si to prostě jen úžasně užívali.

    Vím, že chůze Elenky zatím není úplně zdravá. Zdá se, jako by její botičky vážily mnoho kilogramů - tak těžko nožičky zvedá a také má spadlé obě klenby. Vím, že nejsme na konci cesty - čekají nás lázně a další cvičení na úpravu stereotypu chůze, aby byl pokud možno co nejzdravější. Možná nás toho čeká ještě mnohem víc.

    Co mě to všechno naučilo? Naučila jsem se, že i když problematice fyzioterapie vůbec nerozumím je, dobré dát na vlastní instinkt a hledat možnosti které Vám sedí. Nespokojit se s vysvětlením a návrhem řešení odborníků, pokud se Vám to řešení nesedí a hledat dál. Mnohokrát jsem slyšela, jak Vojtova metoda druhé generace je úplně na nic a že bychom měli cvičit něco úplně jiného i přes odpor Elenky. Protože děti nevědí, co je dobře. Opravdu? Že by to bylo účinnější a rychlejší? Že důležité je, aby přece chodila. “A kde je vztah?” ptala jsem se. To už tyto odborníky zase tak moc nezajímalo. Jenže tenhle přístup pro mě prostě nebyl. Chtěla jsem, aby Elenka zdravě chodila a zároveň utrpěla minimum psychických stresů a traumat z vyšetření a cvičení. A hlavně, aby neztratila důvěru ve mě. Jestli se mi to povedlo, nevím, snad ano. Ale udělala jsem pro to vše, co jsem v tu chvíli mohla. ...

    wrtulka
    5. bře 2020    Čtené 225x

    Děti, které mají v anamnéze žloutenku typu C, mají prognózu na plnohodnotný kvalitní život

    Řada dětí, o které původní rodiče nemohou nebo nechtějí pečovat, má v lékařské dokumentaci uvedeno, že je mohla matka během těhotenství nebo po porodu infikovat žloutenkou typu C. Jedná se většinou o děti drogově závislých maminek. Co vlastně žloutenka typu C znamená do budoucího života? Je to onemocnění, které děti a jejich rodiny nějak ohrožuje? Nebo je to všechno jinak? Pojďme si na toto téma více posvítit s metodičkou pro pěstounskou péči na přechodnou dobu  organizace Dobrá rodina, Alžbětou Hláskovou. Ta se o toto téma více zajímala a konzultovala ho s lékaři z fakultní nemocnice Motol a IKEM, kde se na léčbu tohoto onemocnění specializují.

    Alžběto, jak si mám vlastně žloutenku typu C představit? Co toto onemocnění způsobuje?

    Jedná se o virové onemocnění, které způsobuje zánět jater.  Pokud nemoc není léčena, může vést k poškození jater - cirhóze, případně až k rakovině jater.

    To zní trochu děsivě. Jak se vlastně tohle onemocnění přenáší?

    Obecně se nemoc přenáší zpravidla krví, v zanedbatelném procentu také sexuálním kontaktem. Pokud matka není s touto žloutenkou léčena, může se někdy na miminko přenést toto onemocnění během těhotenství nebo při porodu, a to přibližně ve 4 - 13%.

    Ale to není zase tak vysoké procento. Takže, když máš doma dítě s tímhle onemocněním, není vůbec snadné to od něj nějak chytit, chápu to dobře?

    Přesně. Infekce od dětí se žloutenkou typu C se nedá dostat jinak než přímým kontaktem krve dítěte s krví další osoby (což se běžně neděje). Jiný přenos např. přes lůžkoviny, podáním ruky, objetím, polibkem nebo sdílením nádobí není pravděpodobný. 

    Co to tedy v praxi znamená, že přenos na dospělého nebo jiné dítě není pravděpodobný?

    Je to tak, že na vzduchu ani v textiliích virus nepřežívá. Třeba plenky je možné prát úplně běžně a žádná zvláštní opatření lékaři nedoporučují. 

    Pravděpodobnost nákazy u rodinných příslušníků je velmi nízká, pokud jsou dodržována základní hygienická pravidla. Také záleží na množství viru v krvi dítěte, které obvykle nebývá vysoké. Proto se každodenní péče o dítě s tímto typem žloutenky vůbec neliší od péče o zdravé děti.

    Ještě se vrátím na úplný začátek. Zavolají mi tedy z krajského úřadu, že  pro mě mají dítě od závislé maminky, které má ve spisu napsáno, že je pozitivní na žloutenku typu C.  Na co se mám ptát? 

    První důležitou informací je, zda se v těle dítěte prokázala přítomnost viru této žloutenky nebo pasivně přenesené protilátky. 

    Pokud má dítě v těle “jen” protilátky, pak jde v naprosté většině případů o přenesené protilátky matky.   Což znamená, že s největší pravděpodobností miminko nebude bude mít žloutenku typu C. 

    Pokud je v těle dítěte přítomen vir této žloutenky, ještě stále to vůbec neznamená, že miminko bude tuto nemoc mít. Většina dětí neonemocní, případně se viru zbaví vlastní imunitou, což se ukáže po několika měsících sledování.

    Jak vlastně probíhá sledování takového dítěte v čase?

    Pokud má matka žloutenku typu C, mohou mít děti do jednoho roku pasivně přenesené protilátky od matky.

    U dětí, které jsou určeny k osvojení, je možné již ve čtyřech měsících vyšetřit množství viru v těle a předběžně se k případnému přenosu infekce vyjádřit. 

    Vyšetření protilátek je doporučeno až po jednom roce, nejlépe v 18 měsících. Přetrvávání protilátek proti žloutence C déle než 24 měsíců i bez zjištění viru v krvi znamená, že dítě infekci od matky dostalo, ale se jí záhy zbavilo. Tyto děti pak zkontroluje jaterní poradna. Pokud další vyšetření virus neprokáže, není třeba je dále sledovat. 

    Velice vzácně se zjišťuje přítomnost viru v krvi, aniž by dítě vytvořilo protilátky. Proto je doporučeno při poslední kontrole vyšetřit nejen protilátky proti žloutence C, ale i vyšetření přítomnosti viru, abychom bezpečně infekci vyloučili. Zákeřné je u této nemoci, že bývá odhalena později, protože dlouho nemá žádné projevy. U dětí v náhradní rodinné péči se ale vyšetření dělá standardně, takže léčba bývá zahájena včas.

    Rozumím. Jak se dnes tohle onemocnění vlastně léčí? Pokud vím, tak dříve byly nasazovány léky se spoustou vedlejších účinků a léčba byla dost náročná.

    Dříve se považovala nemoc dokonce za nevyléčitelnou. To již cca 20 let neplatí. Nejdříve se používaly léky, které byly nespecifické a měly značné vedlejší účinky (lék s názvem interferon). Nyní již existuje velmi účinná léčba. Jsou to přímo působící antivirotika, která nepůsobí na jiné viry, pouze na HCV. Jsou netoxické a pacienti léčbu proto velmi dobře snášejí. Nejdříve se zastaví množení viru a pak se zbytky viru úplně zničí, takže během 8, maximálně 12 týdnů je pacient úplně vyléčen. 

    Jako že se nasadí antivirotika a maximálně za 12 týdnů je člověk zdravý? To je přece skvělé!

    Právě.  Díky téhle moderní léčbě mají i děti, u kterých byla tahle nemoc diagnostikována, prognózu na plnohodnotný kvalitní život. 

    U malých dětí se léčba odkládá, protože se musí nejdříve zjistit, jestli má dítě skutečně vir žloutenky typu C. Dokud se používal interferon, odkládala se léčba dětí i proto, že měla značné vedlejší účinky. Antivirotika na HCV mají zatím studie až na dětech od 12 let nebo od 35 kg váhy. Novou léčbu u dětí musí schválit pojišťovna (s tím ale nebývá problém), úhrada pojišťovnami je zatím běžná pro dospělé pacienty (tedy nad 18 let). Pacientům s HCV se věnuje Fakultní nemocnice v Motole, Centrum pro léčbu virových hepatitid.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    23. únor 2020    Čtené 260x

    Když jsem uviděla fotku holčičky, hlavou mi projelo, že vypadá úplně jako já, když jsem byla malá

    Jak to tedy probíhalo, když jste se rozhodla, že chcete přijmout druhé dítě? Musela jste dávat znovu žádost nebo absolvovat nějaká školení?

    Já jsem od začátku procesu měla v žádosti uvedeno, že chci přijmout dvě děti postupně. S doprovázející organizací jsem pak konzultovala, kdy je asi ten nejlepší čas zažádat o druhé dítě. Oni mého syna znali, protože jsem se tam průběžně dovzdělávala, a byli jsme tam také na testu attachmentu. Takže jsem se na ně mohla v tomto směru směle obrátit. Chtěli jsme, aby přijetí druhého dítěte bylo pro syna co nejjednodušší a nejhladší. 

    Když přišla ta správná doba, tak jsem prostě jen obnovila žádost. A vlastně ještě na krajském úřadě chtěli, aby syna viděla paní psycholožka. To bylo asi jediné, co jsme museli v rámci druhé žádosti absolvovat.

    Jenže ona ta cesta ke druhému dítěti byla trošku komplikovanější. Povíte mi o tom?

    No, ono to bylo tak, že v té stejné době jsme se potkali s těmi přechodnými pěstouny, kteří měli tenkrát v péči mého syna. A oni měli zrovna nádhernou romskou holčičku. Tak jsem dala dotaz na krajský úřad, zda bych si právě tuhle holčičku nemohla adoptovat. Jenže její příběh byl velmi složitý a komplikovaný. Oni se jí sice snažili uvolnit do adopce, ale strašně se to táhlo a nebylo jisté, jak to celé dopadne. Celý rok jsme na tuhle holčičku čekali!

    To muselo být psychicky dost náročné...

    To opravdu bylo. Mě to psychicky vyčerpávalo a syn tím také trpěl. V té době jsem jela se synem na vzdělávací a sdílecí pobyt pro osvojitele a pěstouny. Tam jsem svůj příběh konzultovala s lektory a dalšími účastníky. Díky tomu se mi podařilo udělat si od toho celého odstup a uvědomit si, že v tomhle nemůžeme dál pokračovat. Že nás to ničí. Oba se synem jsme se s tou holčičkou vídali a bylo to opravdu šílené. Čekali jsme na ni celý rok a to už bylo prostě moc.

    Takže jste čekání vzdali?

    Přesně tak. Hned po tomhle pobytu jsem volala na kraj a řekla jim, že už nechci dál na tuhle holčičku čekat. Tenkrát jsem tam ještě upravila “kritéria” pro přijímané dítko. Posunula jsem věk až na dva roky.

    A o dva měsíce později mi volali s tím, že  pro mě mají patnáctiměsíční úžasnou romskou holčičku.

    Teda, tak to bylo nakonec zase hodně rychlé, že?

    Přesně tak. Kdybych zbytečně nečekala rok na tamtu holčičku, tak si myslím, že by to bylo ještě rychlejší. Ale to je už dnes jedno.

    A tahle holčička byla celou tu dobu u přechodných pěstounů?

    Ano, naštěstí byla už od narození u těch stejných přechodných pěstounů. Je zdravá, krásná a podle mě úplně dokonalá, takže vůbec nechápu, proč jí nezvládli najít rodinu dřív. Ale vlastně je to tak dobře, věřím, že čekala na nás.

    Také tomu věřím..

    Oni jsou si se synem strašně podobní. Krásně si sedli.

    Krásné bylo, když mi při seznamování se spisem ukazovali její fotku. Mě tehdy úplně dostalo, jak moc je podobná mně, když jsem byla malá.

    Nádherné. Jaké tedy bylo přebírání dcery do péče?

    V tomhle předávacím procesu jsem se cítila mnohem líp. S pěstouny jsem si krásně sedla, ale zase nám to celé trošku komplikovala pracovnice krajského úřadu. Měla totiž k předávání velmi osobitý přístup. Vůbec se nedívala na to, jak to potřebuje dítě, ale měla takovou šablonu, podle které vždy předávání řídila a nutila k tomu i nás.

    Nejdřív mě třeba nutila, abych se na celý týden, a to podotýkám bez syna, nastěhovala k přechodným pěstounům. Vůbec ji nezajímalo co můj syn, že to beze mě sám nezvládne. Kam ho dám, nic. Následně jsem se měla odstěhovat do hotelu, odkud jsem měla malou týden navštěvovat. Pak měl následovat týden, kdy měli jet přechodní pěstouni k nám. No, pro mě totální šílenost.

    Jak jste to tedy celé zvládli?

    Naštěstí ti přechodní pěstouni byli moc fajn, takže jsem se s nimi domluvila. Když to šlo, tak jsem za malou dojížděla sama a pak i se synem. Občas jsem tam jednu nebo dvě noci přespala, to už jsem věděla, že to syn zvládne. No a pak jsme to všichni společně té sociální pracovnici nějak zdůvodnili a ta to naštěstí pobrala. 

    A jak tedy zvládla  dcerapřechod k Vám? Přece jen to už nebylo miminko, tak to asi nebylo úplně jednoduché.

    Naopak, bylo to úplně super. Myslím, že v tom velkou roli hráli ti úžasní přechodní pěstouni, kteří jí to celé dobře podali a celkově ji k nám snadno pustili. Ona na mě od prvních chvil reagovala fakt krásně. Vydržela se mnou dlouho spokojená. Jediné, s čím jsme bojovali, bylo, že tam u pěstounů jsem ji nedokázala uspat. Tam vyžadovala pěstounku. Obě s pěstounkou jsme se shodly na tom, že je to tím prostředím - že u nich je zvyklá na pěstounku a že u nás doma to určitě bude lepší. A opravdu bylo. Pěstounka pak u nás doma byla asi dva nebo tři dny, a když viděla, jak je to v pohodě, že malá je fakt spokojená a krásně to dává, tak v klidu odjela.

    A jak to tedy nesl syn? Žárlil, nebo to bylo skvělé od začátku?

    Bylo to těžký. Syn na dceru žárlil opravdu hodně. Ono to bylo asi i tím, že jsme na sebe byli hodně navázaní a najednou tu byl někdo, s kým se o mě musel dělit.

    Já jsem se moc snažila, ale byly chvíle, kdy jsem si sahala fakt na dno a říkala si, jestli jsem neudělala chybu. “Udělala jsem dobře, že jsem malou přijala?” Myslela jsem to tak, zda je to dobře pro ty děti. Já jsem syna stále dokola ujištovala, že ho mám moc ráda, že v tomhle se nic nezměnilo. 

    To muselo být moc těžké...

    To těžké období naštěstí trvalo opravdu jen pár měsíců. To byl boj o hračky, o místo, o maminku…o všechno. Kolikrát syn do dcery nějak šťouchnul a ona začala plakat. On pak plakal, protože ona pláče a tak. A já pořád vysvětlovala a ujišťovala, že je mám ráda oba…. No, mazec.  

    Já jsem si pak ale říkala, že to vlastně bylo dobře, že dcera už nebyla miminko. Mohla synovi být hned parťákem do hry a myslím, že díky tomu, že už nepotřebovala takovou tu totální miminkovskou péči, jsem to dokázala zvládnout. Myslím, že kdyby byla malé miminko, tak by to bylo ještě o něco těžší.

    Podpořila Vás tenkrát nějak Vaše rodina? Nebo jste v tom byla sama?

    Ano. Moje maminka a můj strejda mi v péči o děti moc pomáhali a pomáhají dál. Obě děti s nimi mají úžasné vztahy. Bez nich bych to opravdu nezvládla. Já sice nemám partnera, ale moje děti ten mužský element mají v mém strýci. 

    Když jste si na sebe všichni zvykli, tak už bylo dobře? Jak vám to klape teď? Jaký mají Vaše děti sourozenecký vztah?

    Postupně si na sebe děti zvykly. Teď mají, myslím, krásný sourozenecký vztah. Moc se milují a jsou skvělí parťáci. Dcera k synovi vzhlíží, je to její velký brácha. Prostě teď už je to moc fajn.

    A vy dál využíváte nějak služeb své doprovázející organizace? Nebo už máte pocit, že není potřeba?

    Tím, jak teď žijeme v zahraničí, tak je to složitější. Já jsem se třeba rozhlížela, jestli tady nenajdu nějaké podobné služby pro osvojitele a zjistila jsem, že tu nic takového neexistuje! Takže vždy, když jedu do ČR, tak se snažím si v doprovázející organizaci domluvit schůzku nebo chci jet zase na nějaký vzdělávací pobyt. Protože podle mě je to hodně důležité a užitečné.

    Takže myslíte, že je dobré se nechat nějak během toho adoptivního rodičovství  podporovat nebo doprovázet?

    Určitě. Já uvedu příklad. Mám před sebou úkol - jak vysvětlit synovi co to znamená, že je Rom. On je velmi citlivý a vnitřně velmi křehký. A já vím, že tady v zahraničí ho s jeho romskými kořeny nebude nikdo negativně konfrontovat, ale v ČR to může být jinak. Já mám štěstí, že díky tomu, že tu žijeme, můžu s tím vysvětlování trošku počkat, protože jsou tu teď v tomhle ohledu moje děti v bezpečí. Takže mu celou tu problematiku budu moct vysvětlit, až bude trošku větší a bude víc chápat souvislosti. Budu moc vděčná, když mi právě s tímhle pomůžou.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    23. únor 2020    Čtené 344x

    Seděla jsem tenkrát na krajském úřadě nad fotkou toho malého chlapečka a plakala jsem jak želva.

    Velmi často se setkávám s otázkou, zda je možné, aby dítě adoptoval samožadatel. Nechají vůbec úřady takového odvážlivce projít přípravou a zakončit schvalovací proces úspěšně? Jak dlouho pak takový žadatel na dítě čeká? Dočká se vůbec? Jaké je následně takové rodičovství? Dá se to v jedné osobě vůbec dobře zvládnout? Na tyto a mnohé další otázky Vám možná odpoví rozhovor s adoptivní maminkou dvou nádherných dětiček, Martinou.

    Kdy jste začala uvažovat nad tím, že byste si chtěla sama adoptovat dítě?

    Já jsem si vždycky přála mít dvě děti. Životní okolnosti mi v tomto bohužel nepřály a tak jsem začala uvažovat o adopci. Díky své známé jsem se dozvěděla, že můžu adoptovat i jako samožadatelka, což mě potěšilo. Proto jsem tenkrát kontaktovala jednu doprovázející organizaci, kde mi už po telefonu dali spoustu informací a zodpověděli mnoho otázek. Následně jsem tam absolvovala několik schůzek a pak i celou přípravu žadatelů o osvojení.

    Změnily se během té doby nějak Vaše původní představy o Vašich budoucích přijatých dětech?

    Já jsem do celého toho procesu šla myslím s otevřenou myslí. Nicméně jednu představu jsem měla, chtěla jsem miminko. Ale během příprav nám vysvětlili, jaká rizika se vážou k přijetí dítěte přímo z porodnice. Také mi bylo vysvětleno, že jako samožadatelka mám mnohem vyšší šance, pokud si budu žádat o romské děti. Proto jsem se romskou tématikou tehdy delší dobu intenzivně zabývala, abych rozuměla tomu, co to znamená a zda je to to pravé pro mě. Hodně se mi během té doby změnily hodnoty a uvědomila jsem si, že pro mě některé věci nejsou vůbec důležité. Uvědomila jsem si, že chci přijmout klidně trošku větší romské dětičky.

    Je mi jasné, že tahle doprovázející organizace pro Vás byla velkou podporou. Napadá mě ale, zda byl v tom procesu někdo, kdo Vás naopak od adopce odrazoval? 

    Ne. Všechny úřednice se kterými jsem se během procesu potkala byly úžasné a moc fajn. Mám z toho celého procesu jen jedinou nepříjemnou zkušenost. Ta se stala hned na začátku procesu, kdy jsem odevzdávala na příslušný OSPOD všechny potřebné dokumenty. Já jsem totiž už od začátku procesu věděla, že až děti adoptuju, budeme žít v zahraničí, kde jsem už mnoho let pracovala. Když jsem tuto informaci řekla před sociální pracovnicí, tak ji to z neznámého důvodu velmi znepokojilo. Vyžadovala  po mně tenkrát, abych jí podepsala čestné prohlášení, že se s dětmi nikdy neodstěhuju nikam do zahraničí. To mě tenkrát dost sejmulo. 

    Tomu věřím. To je přece nesmysl!

    Ano, to už dnes vím, ale tenkrát jsem se z toho úplně zhroutila. Tak moc jsem chtěla, aby moje děti mohly vyrůstat v zahraničí bez předsudků. I proto jsem si troufla žádat o romské děti, protože jsem věděla, že tam, kde budeme žít, nebudou terčem žádných rasistických posměšků nebo šikany.

    Myslím, že by mě tahle úřednice od celého procesu adopce dokázala úplně odradit, kdybych tenkrát za sebou neměla tu doprovázející organizaci. Tam mi tenkrát naštěstí vysvětlili, že je to nesmysl a dost mě uklidnili.

    Je dobře, že jste měla za zády tak úžasnou podporu. Pojdme se posunout v příběhu o kousek dál. Jak dlouho jste pak po schválení čekala na ten tzv. “kouzelný telefon”?

    Vlastně velmi krátce. Já jsem tenkrát šla na krajský úřad, už si přesně nepamatuju z jakého důvodu, ale myslím, že jsem jim tam nesla ještě do složky doplnit nějaké poslední dokumenty nebo tak něco. A tam se to stalo...

    Žádný telefon? Žádné čekání?

    Přesně. Úřednice mi tenkrát říká: “No, vy jste chtěla co nejmenší miminko a my tu máme devítiměsíčního chlapečka. Chcete vidět jeho spis?”

    Já byla samozřejmě strašně zvědavá. Najednou mi bylo dost jedno, jak přesně je to miminko staré. Seděla jsem tam tenkrát nad fotkou toho malého chlapečka a plakala jsem jak želva. Byl tak úžasný! Hned jsem se s ním chtěla seznámit. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak rychlé a intenzivní.

    Chlapeček byl v té době v péči přechodných pěstounů. Jak jste tohle vnímala? 

    Byla jsem moc ráda. Bylo pro mě moc důležité, že není v ústavu. Věděla jsem, že chlapeček bude od přechodných pěstounů vymazlený a nebudu muset řešit následky deprivace z ústavu.

    Jaké pro Vás tedy pak bylo celé to předávání chlapečka od přechodných pěstounů k Vám? 

    Musím říct, že to úplně idylické nebylo. Co se týče péče o malého, tam nemůžu říct půl slova, přechodní pěstouni se o něj starali opravdu úžasně.

    On byl můj chlapeček prvním miminkem těch přechodných pěstounů. A předat první dítě je vždy nejtěžší. Takže vím, že to pro ně nebylo jednoduché a kvůli tomu ani pro mě. Cítila jsem se tam hodně pod tlakem, abych zvládala péči o malého přesně tak, jak si to oni představovali, což bylo strašně těžké. Následně po předání se chtěli pěstouni s chlapečkem ještě mnohokrát vidět, což jsem nevnímala jako to nejlepší. Měla jsem pocit, že to syna dost mátlo. V noci mi po takových návštěvách plakal. Takže jsem v sobě musela sebrat všechnu odvahu a vytvořit jasnou hranici.

    Co Vám pomohlo tohle náročné období zvládnout?

    Já jsem naštěstí zůstala v kontaktu s tou doprovázející organizací, která mě provedla celým schvalovacím procesem. Takže jsem to celé konzultovala s nimi. Hodně mi tenkrát pomohli a podpořili mě. Dnes vím, že bych asi využila i toho, aby někdo z nich byl na těch předávacích schůzkách se mnou. Abych se v tom necítila tak sama. Já jsem do toho předávacího procesu šla totiž s mylným pocitem, že se musím totálně přizpůsobit tomu, co chtějí přechodní pěstouni. Měla jsem strach, že kdybych to neudělala, že by mi třeba chlapečka nechtěli dát. Opravdu jsem se bála cokoliv říct nebo jim v něčem oponovat.

    Rozumím. Věřím, že tohle období pro Vás muselo být těžké a je dobře, že jste v tom nebyla sama. Ono stát se poprvé rodičem je vždy náročné..

    Právě. S tím úplně souhlasím. Mám porovnání s druhým předávacím procesem, který proběhl úplně jinak a bylo to hodně znát především na malé. Ale o tom později.

    Druhý díl rozhovoru s adoptivní maminkou najdete zde.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    Mnoho let jsem si přála na konci roku do toho nového jediné..aby se nám podařilo otěhotnět a pak druhátko. Nikdy se mi to nesplino a přece je svět tak nádherně v pořádku. Doma mi spinkají dvě úžasné bytosti, které do mého náručí měly složitější cestu, ale o to víc nepochybuji, že k sobě patříme. Všem Vám, komu se nedaří a do příštího roku si přejete miminko přeju tu odvahu třeba jít jinou cestou..neprobádanou, zato daleko dobrodružnější a veselejší..než je to čekání na miminko přes IVF.

    wrtulka
    2. črc 2019    Čtené 995x

    „Špatné já" aneb o primárním zranění všech osvojených dětí

    Při přípravě článku, který právě čtete, jsem jako dvojnásobná adoptivní maminka dostala zásah přímo do srdce. Proč? S Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci věnuje už mnoho let, jsme mluvily o velké a skryté bolesti našich milovaných přijatých dětiček. O takové Pandořině skříňce, kterou pečlivě ukrývají ve svých duších.

    Uvědomila jsem si, jak moc jsou ty naše přijaté dětičky uvnitř křehké. Jak moc jsou zraněné, i když to není třeba na první ani druhý pohled očím viditelné. Článek mi dovolil si uvědomit, že ztráta biologické rodiny není jen tak něco, ale je to naopak velká věc, která se vine v různých formách celým životem našich dětí jako ošklivá černá nit.

    Došlo mi, že bez uvědomění a znalosti této problematiky se nám může často stát, že svým dětem a jejich projevům vlastně vůbec nerozumíme. Jen láska nestačí. Je třeba chápat, vnímat a rozumět.

    Péťo, proč vlastně mluvíme u dětí v náhradní rodinné péči o „syndromu špatného já”? Jak vlastně vzniká?

    V angličtině je někdy dokonce používán výraz „defective self” - defektní já. Jde o to, že přestože ke ztrátě biologické matky dojde většinou v době, kdy jsou děti velmi malé, toto oddělení plně vnímají, byť na nevědomé úrovni. Tato ztráta je jakoby vtisknuta do celé jejich bytosti, buněk, mysli. 

    Vztah k mamince je výlučný a je to nejdůležitější vztah pro nás všechny. Pokud je tento vztah přerušen, je to pro dítě obrovské trauma. Dítě vnímá a cítí, že bylo odloženo, tedy nebylo chtěné (bez ohledu na realitu, která se mohla odehrávat zcela jinak) a tenhle prožitek ho pak pronásleduje dál dětstvím. Pokud mě někdo odložil, nechtěl, tak to znamená, že jsem špatný. Jde o velmi hluboké zranění, které sice není vidět, ale hluboko uvnitř je.

    Proč se s tím vlastně tak špatně žije?

    Vnímat sebe jako špatného je natolik těžké a nedá se s tím žít, že většina dětí tento pocit potlačí. Zároveň vklouznou do role, kterou pro ně mají jejich adoptivní rodiče: hodné, spokojené, šťastné dítě, kterému nic nechybí, protože má své skvělé rodiče. Ale pocit „špatného já” zůstává a vědomě či nevědomě se tyhle děti nemají rády, necítí se dobře ve svém těle, nejsou rády samy se sebou. To vytváří vnitřní konflikt, který navíc způsobuje, že dítě se vnímá jako divné a necítí se dobře. 

    Pak je ještě druhá skupina dětí a to jsou děti, které pocit „špatného já” vede k neustálému testování rodičů, zda to s nimi myslí vážně a nevrátí je. Ty mají tzv. poruchy chování, jsou agresivní, drzé, ničí věci apod. Jako by se snažily donutit rodiče, aby je opravdu opustili, vždyť si to zaslouží.

    Tohle je velmi těžké žít. Pokud se uvnitř cítíš nechtěný, špatný, ošklivý, prostě se nemáš rád, stojí tě pak mnoho energie „vyrobit” to dobré já, které je přijatelné pro tebe i okolí.

    V budoucnosti pak má negativní vnímání sebe vliv na to, jakým způsobem adoptovaní utvářejí a udržují vztahy. Nevyléčené “špatné já” a zmíněný vnitřní konflikt může v dětství a pak v dospělosti vést k úzkostem, problémům v blízkých vztazích, někdy až k depresím.

    To je moc silné. Jak můžeme těm našim dětem v tomhle pomoci? Říkat jim, že je máme rádi, je asi málo, viď?

    Máš pravdu, tohle bohužel nestačí.  Tím, že dítěti řekneš: „Ne, neříkej, že jsi zlý, jsi přece prima!” jen sděluješ, že nerozumíš tomu, co prožívá. Vlastně se myšlenkově úplně míjíte. „Špatné já” je dost rezistentní záležitost a bojovat proti němu je těžké, ale ne nemožné. Problém je, že většina dětí ho opravdu poctivě schovává a projevuje se jen záblesky, nebo ve vypjatých situacích.

    Aha, jak konkrétně?

    Jeden adoptovaný chlapeček, kterého jsem znala, si třeba o samotě pozpěvoval: „Jsem debil, jsem kretén, jsem blbej.” Navenek ale působil jako spokojené a šťastné dítě. Jiná adoptovaná holčička ve chvíli, kdy měla záchvat vzteku, na svou maminku křičela: „Proč jste si mě brali? Když jsem špatná! Jsem hrozná, neměli jste si mě vůbec brát! Měla jsem v tom ústavu zůstat!”

    A co tedy pomáhá? Co je opravdu léčivé?

    Musíte na to jít ve více rovinách. Přijímat dítě vždy za každých okolností takové, jaké je. Neodepírat mu vztah, blízkost, lásku, protože se chovalo nějak nevhodně nebo něco provedlo. I ve chvílích, kdy je potřeba dítě limitovat, stále dávat najevo, že dítě samotné přijímáte, jste s ním. 

    Vědomě se snažit trávit co nejvíc pozitivních chvil s dítětem. Takové to trhání kytiček na louce, spontánní hraní si. Prostě chvíle, kdy dítě intenzivně vnímá naši lásku, přijetí, vnímá, že jsme s ním rádi. Tyto momenty jsou velmi léčivé. Dítě zažívá, že rodič je s ním šťastný. Když je šťastný, tak to znamená, že jsem láskyhodný.

    Mám tu od tebe jeden moc krásný příklad takové komunikace:

    „Myslíš si, že když uděláš chybu, tak jsi špatný člověk? Tak to se nedivím, že je pro tebe těžké říkat pravdu. To už chápu, že tě vždy rozčílí, když ti řeknu, že jsi něco udělala špatně. To jsem nevěděla. Je mi líto, že se tak cítíš. To musí být opravdu těžké, když se tak cítíš. Tvůj život musí být těžký, když pokaždé když ti někdo řekne, že si něco udělala špatně, tak to vnímáš tak, že ty jsi špatný.

    Zajímalo by tě, co si myslím já? Já v tobě vidím spoustu skvělých věcí, ale bojím se, že ty je zatím nevidíš. A doufám, že jednoho dne to uvidíš jako já. Jsi velmi odvážný, jak bojuješ s těmito pocity.”

    Celé to ještě souvisí s tím, jak moc se u nás děti cítí v bezpečí, viď?

    Naše děti potřebují ještě mnohem více, než děti biologické, vnímat, že jsou v naší rodině v bezpečí. Je potřeba být opatrný na to, jak a co dítěti sdělujeme. Pokud biologickému dítěti řekneš: „Ty jsi ale nemožný!” tak si z toho dítě pravděpodobně nic moc dělat nebude. Pokud, ale to samé řekneš adoptovanému dítěti, pak mu tato hláška nasedne přímo na jeho „špatné já” a jen mu ho potvrdí, přiživí mu ho. Dítě totiž slyší: „Jsi špatný, nemám tě ráda.”

    Takže to by znamenalo, že pro ty naše děti obecně není taková ta výchova, která je v České republice běžná, úplně dobrou volbou, že?

    Bohužel není. Běžný styl výchovy a třeba fyzické tresty opravdu poctivě přiživují „špatné já”. Terapeutické rodičovství je léčivé rodičovství a to naše děti potřebují, aby mohly vyrůst ve zdravé dospělé. Naučit se terapeutické rodičovství trvá a člověk se musí sám měnit. Musí se naučit nebrat si věci osobně, být napojený na dítě a vnímat, co se s ním děje, rozumět mu a ještě být vytrvalý. To vše vyžaduje čas, tedy přesněji co nejvíce času stráveného společně s dítětem.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    Prosím prosím nemáte někdo koš na kočárek concord fusion nebo nevíe kde sehnat? Roztrhl se mi..

    https://www.google.com/search?q=concord+fusion&...

    wrtulka
    13. bře 2019    Čtené 277x

    Rodiče mají dětem o adopci říkat pravdu, říká adoptovaná blogerka Tereza Kratochvílová

    Na jedné akci jsem měla možnost nedávno osobně poznat velmi zajímavou, otevřenou a úžasnou mladou ženu. Tereza byla jako úplně malé miminko zanechána svou biologickou maminkou v porodnici. Z té si ji pak domů odvezli její noví, adoptivní rodiče. Slyšet naživo její příběh bylo pro mě velmi přínosné a také moc silné, vždyť dvě taková stvořeníčka mi pobíhají po domě a budou jednou řešit tytéž otázky a tytéž problémy.

    Vím, že s Terezou Kratochvílovou vyšlo v poslední době hned několik různých rozhovorů, ale v žádném z nich jsem se nedozvěděla odpovědi na své otázky. Proč? Otázky byly na povrchu, byly kladeny lidmi, kteří adopci nežijí… Proto jsem Terezu poprosila o možnost položit ji vlastní otázky, otázky adoptivní mámy.

    Říkala jsi, že ti maminka o tom, že jsi adoptovaná, vyprávěla formou pohádky a pak ti to tak nějak oficiálně řekli v sedmi letech. A že to pro vás všechny byl velmi emotivní zážitek. Jak potom pokračovala komunikace s tvými rodiči o tomto tématu? Chodila ses ptát a doplňovat informace, nebo se o tématu moc nemluvilo? Kdybys byla rodič, jak bys tohle téma s dětmi komunikovala?

    Co si pamatuju, tak jsem se jako malá na nic neptala, protože jsem asi měla pocit, že doma se o tom bavit moc nechtějí. Myslím, že moje maminka měla strach a bála se, aby o mě nepřišla, abych se pořád neptala na tu první maminku a jí tím nevyřadila „ze hry“.

    Kdybych byla rodič, určitě bych o tom s dětmi mluvila, už odmala bych je připravovala na to, že pokud se budou chtít na cokoliv zeptat, řeknu jim pravdu, budu se o tom s nimi bavit otevřeně a řeknu všechno, co vím.

    Zároveň bych si všímala situací, které se kolem dětí dějí, a kdybych měla pocit, že dítě řeší něco, co má co dočinění s biologickou rodinou a jeho kořeny, hned bych o tom narovinu mluvila a nečekala, až dítě přijde samo. Ono totiž nemusí přijít nikdy, ale uvnitř to může řešit každý den.

    Hodně přemýšlím o té podobnosti. Myslím tím, že si adoptivní rodiče a děti bývají podobní. Jak tohle vnímáš, byla jsi ráda, když ti okolí řeklo, že jsi třeba celá mamka? Nebo ti to bylo naopak nepříjemné?

    Bylo mi to vlastně nepříjemné. Vždycky jsme se s mamkou na sebe tak podívaly a uvnitř se zasmály a řekly si něco jako: „Kdybys věděl…“. Bylo ale těžké se na toho člověka nezlobit, protože to samozřejmě nemohl vědět.

    Nedávno jsem byla u jedné doktorky, kterou znala moje teta, a i přesto, že jsem jí na začátku řekla, že jsem adoptovaná mi řekla: „Vy jste si s tetou strašně podobné!“ Velmi se mě to dotklo, protože jsem jí na začátku řekla, že jsem přece adoptovaná! Když se ale na to podívám zpětně, je přece normální, že jsou si i cizí lidé podobní a nevidí na tom nic špatného. Já to ale vnímám asi trochu jinak, protože jsem v několika případech měla pocit, že to lidé říkají jen proto, aby se mi zalíbili a aby mi dali najevo, že být adoptovaná je v pohodě, když jsem si přece se svojí maminkou podobná.

    Vím, že ses původně jmenovala Petra, a také vím, že jsi to v dětství nevěděla. Kdy a jak ses to dozvěděla? Víš, říkám si, že to jméno je taková dost zvláštní a těžká věc. Vím, že některé děti to mají jako ty… že třeba všechny panenky se jmenují tak, jak se dítě jmenovalo původně, a přitom to jméno vůbec nevědí. Jak tohle vnímáš? Bylo by třeba lepší, aby ti původní jméno zůstalo, nebo by jen stačilo, aby ti o tom řekli rodiče dřív? Víš, mluví se o tom, že jméno je kus identity a mělo by se dětem nechávat. Ale je pravda, že to adoptivní rodiče velmi často nedělají...

    Dozvěděla jsem se to až v dospělosti, na matrice. Když jsem to pak řekla mamce, odpověděla mi, že to ví a že když jsem byla malá, hrála jsem si na to, že se jmenuju Petra. To je jasný důkaz toho, že „něco“ mezi nebem a zemí rozhodně je a že to není náhoda.

    Teď v dospělosti k tomu jménu žádnou vazbu nemám. Když se vysloví, nic necítím. Nedovedu si představit, že se tak jmenuju, a jsem ráda, že mám jméno takové, jaké mám.

    Na druhou stranu si myslím, že nikdo nemá právo měnit dětem identitu a že by mělo samo mít tu možnost volby. Říct mu, jaká je jeho minulost, jaké jméno dostalo, a pokud ho chce, tak ať ho má. Chápu adoptivní rodiče, že chtějí mít to své děťátko, které má jméno po nich, nebo které se jim nejvíce líbí, ale tím absolutně popírají kořeny a identitu malého človíčka a chtějí tím na vše zapomenout. A s tím nesouhlasím.

    Vím, že jsi pátrala po biologické mamince na vlastní pěst. A také vím, že jsi měla a máš s adotivními rodiči výborný vztah. Proč jsi nechtěla, aby ti při tom hledání a všem ostatním byli podporou?

    Já jsem byla od malička do sebe hodně uzavřená. I přesto, že mamka za mnou pořád chodila a ubezpečovala mě, že když cokoliv budu potřebovat, je tady, a když budu chtít s něčím pomoct, pomůže mi, jak jen bude v jejich silách.

    Bylo mi přirozené jednat vždycky na vlastní pěst a jít do všeho po hlavě bez jakékoliv konzultace s rodiči nebo kýmkoliv jiným. Přišlo mi to normální. A v osmnácti mi to hlavně přišlo jako „moje věc“. Zároveň jsem tím rodičům nechtěla ublížit.

    Moje maminka je hodně starostlivá, citlivá a pečující a já jsem věděla, že když jí ráno oznámím, že jdu odpoledne na matriku, bude se celý den strachovat a bude z toho ve stresu. Chtěla jsem jí toho ušetřit. S taťkou se o adopci vůbec nebavíme. Ten vlastně všechno věděl až jako poslední.

    Zpětně vím, že bych dala všechno za to, aby to mamka podstoupila se mnou, protože by nenastalo tolik nepříjemných situací, které nastaly. Ale nevyčítám si to ani toho nelituju, protože se to tak stát mělo a hodně mě to formovalo.

    Kdy a jak se adoptivní rodiče dozvěděli, že jsi biologickou rodinu našla? A jak na to reagovali?

    Nejdřív jsem to řekla mamce doma u kafe. Byla v šoku, ale hned jsem jí ubezpečila, že se ničeho nemusí bát a že jí a taťku miluju nejvíc na světě a nikdy bych je nevyměnila. Už v té době jsem věděla, že biologická matka se mnou odmítá komunikovat, a to pro ni asi bylo lehčí, než kdybych jí řekla, že je skvělá, krásná a úspěšná…

    Mamka měla velký strach. Jsem extrémně citlivý člověk a věděla, že mě tohle hledání, pátrání a setkávání může hodně semlít. Od té doby jsem s ní ale všechno narovinu řešila a myslím, že se nám oběma ulevilo. Já jsem to do té doby neměla s kým řešit. Nikdo z mých přátel by to nechápal a konečně jsem všechno mohla říct mamce, která mi na všechno řekla svůj názor, a cením si toho, že se snažila být nezaujatá, i když to v těchto momentech je podle mě hodně těžké. Taťkovi to myslím řekla mamka, pro něj je adopce hodně citlivé téma, a i když se s tatínkem hodně milujeme, tyhle věci řeším spíš s mamkou.

    Vím, že pro tebe bylo důležité a vlastně klíčové zjistit tu odpověď „proč“ – proč tě biologická maminka dala do adopce. Napadá mě, dokážeš říct, proč je ta odpověd tak moc klíčová a důležitá? Co přesně jsi potřebovala od své biologické maminky vědět?

    Asi jsem si celý život nesla nějaký pocit viny. Podle mě to má takhle většina adoptovaných, dokud to PROČ nezjistí. Když vás v dospělosti partner opustí, tak si asi nějak logicky dokážete vydedukovat proč. Zeptáte se ho a on vám odpoví, a když ne, tak si spoustu věcí dosadíte. V tomhle případě ale nevíte. Někdo vás opustí a vy nevíte proč.

    Nevíte co jste udělali špatně, že vás maminka nechce ve svém životě. Malinkého človíčka napadá jen tohle. Někdo mě opustil, protože jsem byl špatný. Pro mě to bylo důležité proto, že jsem chtěla vědět, jestli to teda opravdu byla moje chyba.

    Teď v dospělosti vím, že nebyla, ale člověk si s sebou do života bere různé pocity méněcennosi a podobně. Chtěla jsem vědět, jestli i přesto, že věděla, že si mě nenechá, ke mně vysílala nějaké signály lásky. Jestli mě v břiše neproklínala a nepřemýšlela nad potratem nebo tím, jak se mě jinak zbavit. Taky jsem celou dobu měla jakýsi pocit neúplnosti, jako když hledáte sama sebe, ale ten poslední kousek je někde hodně daleko a vy vůbec nevíte, jestli se k němu někdy dostantete.

    K tomu mě ještě napadá… Poslední dobou se vyrojilo mnoho dětí odložených do babyboxu, dětí které tu šanci na to dohledat informaci o své biologické rodině vlastně vůbec nemají. Dokážeš si představit, že bys byla v podobné situaci? Co by to znamenalo pro tvůj život?

    Vůbec si to nedokážu představit. Nemít šanci a možnost své kořeny najít. Dostat odpovědi na svoje otázky. Je to strašně děsivé.

    Mnoho adoptivních rodičů má z komunikace kolem biologické rodiny s dítětem strach. A už vůbec se bojí toho, až jednou dítě bude chtít své biologické rodiče poznat. Myslíš, že je tenhle strach oprávněný? Já to pořád vnímám tak, že moje děti vyrůstají u nás, my je milujeme, my se o ně staráme, my s nimi budujeme vztah… a proto by nás takové setkání asi nemuselo úplně ohrozit. Nehrozí něco ve smyslu „odejdu za nimi, oni jsou mí praví rodiče". Jak tohle vnímáš ty?

    Já si myslím, že je to hlavně o výchově. Pokud rodič bezpodmínečně své adoptované dítko miluje a dává mu vše, co potřebuje (nemyslím teď materiální stránku), dítě nikdy nebude mít potřebu tu rodinu opouštět a vracet se ke své „původní“.

    Přece nemůžu mít vztah s někým, koho neznám, kdo mě nevychoval… Proto je podle mě důležité o tom mluvit, mluvit a mluvit… Rodiče o tom mluvit nechtějí, protože nechtějí svým dětem dávat najevo, že jsou „jiné“, a tak radši mlčí. To je chyba.

    Mluvila jsi také o to, že ses po několika kontaktech s biologickou maminkou až psychicky zhroutila. Protože ty situace, které se děly, byly velmi těžké. Co by ti tenkrát pomohlo? Jak se ty sitauce měly dít lépe? Víš, říkám si, že tohle se může vlastně stát i našim dětem.

    Pomohlo by mi, kdybych všechno neřešila sama. Kdybych to řešila s maminkou anebo v té době už s nějakým terapeutem. Přišla bych k němu, řekla bych mu, co mám v plánu, že chci vyhledat svojí biologickou rodinu, a on by mi poradil.

    Proto nevidím nic špatného na tom, kdyby dítě už od útlého věku mělo nějakého svého terapeutického průvodce. Rodič je rodič, ale ať chce nebo ne, pořád je v těchto věcech tak trochu zaujatý a myslím si, že by dítě mělo mít možnost to slyšet i od někoho, kdo má zkušenosti a dokáže na to dítě perfektně připravit.

    Vím, že s biologickou maminkou vztah neudržuješ, ale s biologickým tatínkem občas ano. Jak tohle vnímá tvůj adoptivní tatínek? Já si pořád říkám, že to je, jako když mám dvě děti, obě můžu milovat a s oběma můžu mít krásný vztah bez toho, aby to jednoho nebo druhého ohrožovalo. Jak to vnímáš ty?

    S tatínkem to neřeším. Vím, že je tohle obrovská bariéra mezi námi, ale ještě cítím, že nepřišel ten čas se s ním o tom bavit. Už se na to sice připravuju, že s ním i celou adopci proberu – píšu knížku a mám spoustu otázek, které by mi určitě v tvorbě pomohly.

    Přemýšlela jsi někdy, že bys sama adoptovala dítě?

    Neadoptovala ze dvou důvodů. Cítím, že na to nejsem dostatečně silná. Vůbec si nedovedu představit, že bych řešila to všechno, co se mnou řešila moje maminka, co všechno musela přetrpět, jak moc jí dalo práce ze mě vychovat člověka, jaký jsem. Je to všechno obrovská zásluha maminky a tatínka, že jsem taková, jaká jsem. V mém životě byly momenty, které nebyly vůbec lehké jak pro mě, tak pro rodiče, a klobouk dolů před nimi, že to všechno zvládli.

    A ten druhý důvod je čistě sobecký – chtěla bych mít svoje dítě, které by mělo mé a partnerovy geny, když jsem tohle ve své rodině nikdy nezažila. Samozřejmě ale smekám před všemi, kteří chtějí adoptovat dítě, protože je to neuvěřitelně hrdinský a krásný čin a přála bych si, aby takových lidí tady bylo mnohem víc.

    A poslední otázka na konec. Jsi ráda, že jsi adoptovaná? Víš, narážím na to, že ne všichni adoptovaní by si tuhle situaci dobrovolně zvolili.

    Jsem. Tohle jsem já. A neměnila bych.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    26. únor 2019    Čtené 719x

    Maminky předávající dítě do adopce potřebují podporu a správné informace. Pomoci může dula

    Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

    Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

    Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

    V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

    Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

    O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.

    Jaké vzdělání, nebo „kvality“ byl dula provázející maminku, která se z jakéhokoliv důvodu chce nebo musí vzdát svého dítka měla mít?

    Základem je, aby šlo o dulu s ukončeným výcvikem pro duly a již také se zkušenostmi. V ideálním případě kombinace, kdy je dula zároveň psycholožkou či terapeutkou nebo dula se zkušenostmi, která je schopna i dále poskytnout dobrou podporu v provázení během šestinedělí.

    Osobnostně musí jít o dulu s velkou profesionalitou, pochopením a srdcem. Se schopností nesoudit, držet respekt a uměním nezasahovat do příběhu a do cesty dané ženy.

    Jak by mohla služba pro biologické maminky vypadat? Co všechno může taková dula pro maminku udělat a v čem jí může porod a události kolem něj ulehčit?

    Hlavním by byl samotný doprovod u porodu. Což zahrnuje i držení pohotovosti a případné telefonické konzultace v období kolem termínu a následně doprovod v šestinedělí.

    Během doprovodu v porodnici by dula poskytovala mamince emoční, psychologickou i fyzickou podporu, aby porod byl pro ženu co nejlépe zvládnutelný. V této situaci by asi bylo důležité podpořit ženu směrem k personálu, umožnit ji vše prožít bez dalších traumat a zbytečných zákroků.

    Naslouchat, být prostě přítomna a umožnit tak ženě, aby tímto procesem prošla tak, jak sama potřebuje.

    Přítomnost duly během porodu a v prvních hodinách po porodu může pomoci vše lépe vstřebat, odtruchlit, pustit. Následně by bylo důležité zpracování a uzavření během šestinedělí.

    Tady mě ještě napadá, že dula může mamince pomoci v tom, aby na ni nebyl v jakémkoli směru činěn nátlak a mohla si v klidu rozmyslet a přečíst dokumenty, které jí budou v souvislosti s dítětem předkládány k podpisu.

    Ano, zcela určitě, dělat jakéhosi tlumočníka, podporu. Tak jako to děláme i u běžných porodů, kdy podporujeme ženy, aby rozuměly třeba tomu, jaký zákrok a proč je jim nabízen.

    Dula by měla předem daný kontrakt s maminkou, vyjasnily by si, co a proč žena chce, a měla by ji podpořit v tom, aby svých práv využila.

    Na druhou stranu, pokud by v procesu porodu maminka názor změnila, spontánně, vlivem vlastního zážitku, dula musí být na její straně a umožnit jí udělat takové kroky, jaké by si přála. Rozhodně by dula nesměla ženu jakýmkoli směrem ovlivňovat.

    Tady mě napadá, jestli existuje nějaká cesta, jak by dula mohla situaci ulehčit miminku?

    Toto by bylo hodně ještě ke zvážení. Dula by musela mít jasno, komu je hlavní oporou a kde je její místo. Pokud by měla především podpořit biologickou matku a být jí oporou v prvních hodinách po porodu, nemůže být zároveň přítomna u miminka a myslím, že by to bylo i komplikované právně.

    Toto místo bych viděla spíše jako ideální pro nové rodiče, případně vybrané přechodné pěstouny. Role duly by se jinak dost křížila.

    Na druhou stranu, dula může pro rodící se dítě udělat mnoho právě tím, že ženu s miminkem provede procesem zrození a budou se tak minimalizovat zákroky, medikace a podobně.

    Kam by se mohly maminky se zájmem o takovou službu obracet? Je to v tuto chvíli možné? Jak je taková služba nákladná?

    Konkrétní duly by měly na svém profilu informaci a nabídku této služby, případně by byla kontaktní osoba, která by tuto službu mohla zprostředkovat. Zatím, pokud vím, nic takového u nás nefunguje a je to spíše náhoda, když maminka takovou dulu najde.

    Mojí vizí je otevřít letos nástavbový kurz pro duly, které by to zajímalo a vytvořit tak síť takovéto podpory.

    Cena porodního balíčku se pohybuje v rozmezí 5 až 8 tisíc korun – zahrnuje držení pohotovosti, telefonické konzultace, doprovod u porodu, podporu v šestinedělí.  Záleželo by na možnostech duly, jejím ceníku, na tom, kdo by mohl takovou službu uhradit, z jakých zdrojů.

    Zcela zdarma by toto šlo jen opravdu velmi výjimečně, možné by asi bylo se v konkrétních případech domluvit se na nějaké symbolické částce. Protože, pokud žena zvažuje dát dítě do adopce, většinou nemá zdroje si takovou službu sama uhradit.

    Ano, s tím souhlasím a napadá mě, že v tomto by mohly být nápomocny neziskové organizace na podporu biologických rodin a tuto službu maminkám hradit.

    Ano, tak nějak jsem to s těmi jinými zdroji myslela. Ono jde o to, že dula může pomoci zdarma jedné, dvěma maminkám, ale nelze to tak dělat ve velkém a stále.

    Práce duly je velmi náročná, emočně, časově, energeticky. V době, kdy jsem u porodu, musím rušit jiné závazky, odhlašovat klienty, často ruším své osobní aktivity. Je proto potřeba mít tuto službu nějak kompenzovanou. V opačném případě hrozí vyhoření, protože se vydáme více, než máme kapacitu, a časem se to někde projeví. Často nechutí v takové práci dále pokračovat a to je škoda.

    Vy tedy konkrétně nemáte s tímto žádnou zkušenost, ale mluvila jste o terapeutické zkušenosti se ženami, které tímto prošly. Bylo by možné alespoň obecně přiblížit důvody, proč děti do adopce daly a jak se jim s tím následně šlo životem?

    Mám zkušenost s doprovodem u náhradního mateřství, kde šlo děťátko po porodu ihned do náruče biologické maminky. Já doprovázela ženu, která miminko odnosila, a zůstávala jsem s ní i v prvních hodinách po porodu, pomáhala jsem také nové rodině s tímto přechodem v momentech těsně po porodu.

    U porodu adopčního jsem zatím nebyla. Pokud se na mě nějaká žena, která se takto dítěte vzdala obrátila, bylo to až s odstupem času. Mám také zkušenost se ženami, které zvažovaly během těhotenství tuto cestu, protože nechtěly jít na potrat, ale nakonec se rozhodly jinak.

    Ženy, se kterými jsem pracovala na tomto tématu, měly většinou jako hlavní důvod špatné, nevyhovující sociální zázemí. Dítě, které čekaly, přišlo nevítané, neměly funkční vztah, už měly své děti a dalšího se bály – třeba že ho jako samoživitelky nezvládnou, neuživí. Bylo toho na ně moc. Nechtěly volit potrat, eticky to pro ně bylo nepřijatelné a hledaly způsob, jak se dítěti postarat o dobrý život.

    Byly to ženy, které samy následně vyhledaly terapeutickou pomoc, takže asi i specifický vzorek žen s vyšším vzděláním, náhledem na situaci, kapacitou o tématu mluvit a pracovat na sobě.

    Ještě mě napadá poslední otázka, jak v celém tom kontextu vašich osobních i profesních zkušeností vlastně vnímáte maminky vašich vlastních adoptivních dětí?

    Sama jsem často myslela na biologické mámy našich adoptivních dětí. Vždy jsem vůči nim cítila velký respekt a vděčnost, protože bez nich by naše děti nebyly. Nikdy by se nenarodily, vše mohlo být zcela jinak, pokud by se ony jinak rozhodly. Zvolily tuto cestu a my díky tomu měli možnost vychovávat skvělé a jedinečné bytosti.

    Jsem také matkou vlastní dcery, takže jsem si trochu dovedla představit tu ohromnou zátěž a bolest, kterou musely prožívat.

    Protože jsem se stala dulou a mým velkým tématem i jako terapeutky se stalo období prenatálního období a porodu a to, jak moc nás tyto zážitky ovlivňují, mnohokrát jsem si představovala, co asi naše děti se svými mámami v tomto významném a citlivém období zažily.

    Přála bych si, aby ženy, které se ocitnou v takto náročné situaci, měly dobrou podporu, která jim umožní cestou projít co nejlépe. Také si uvědomuji, že někdy rozhodnutí dát dítě k adopci může být pod nátlakem, ať už nátlakem situace nebo partnera, a že někdy dojde následně k velkým výčitkám a pochybnostem. Dobrá, respektující podpora by mohla toto minimalizovat, dovolit ženě, aby věci udělala opravdu tak, jak je udělat chce. Ona, ne někdo jiný.

    Moc děkuji za zajímavý rozhovor!

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    wrtulka
    25. únor 2019    Čtené 117x

    Stres v těhotenství může dítěti narušit vnímání světa. O senzorické integraci s Eliškou Kotrbatou

    Velmi dlouho jsem se snažila představit si, co asi ty naše přijaté děti zažily v nejútlejším věku ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratily maminku¨, a jak se asi  musí cítit v momentě, kdy o ně začne pečovat maminka náhradní? Jak si takové zranění představit a jak pochopit, proč vlastně naše děti tak často sekají a kopou kolem sebe a lásku oplácí atakem, vztekem nebo lítostí?

    “Představte si, že je to podobné, jako když se poprvé zamilujete a svou lásku ztratíte. Zlomí vám to srdce. A pak přijde jiný, nový partner. Vy chcete znovu věřit v lásku, ale bojíte se uvěřit po tom velkém zklamání a bolesti. Nakonec začnete pomalu věřit, ale občas se stane, že nový partner vám toho původního v něčem připomene…

    Vybudování opětovné důvěry trvá déle a někteří, pokud prošli velkým zklamáním, si tu opravdovou, hlubokou důvěru, nevybudují už nikdy, i když se okolí bude snažit sebevíc. Láska od rodičů a hlavně od matky by měla být bezpodmínečná – vlastně naivní, stejně jako ty první lásky.“

    Za tohle úžasné a trefné vysvětlení děkuji Elišce Kotrbaté. Mladé a velmi zajímavé ženě, která se díky svému vlastnímu onemocnění naučila jednu velmi zajímavou terapeutickou metodu. Díky této a dalším terapeutickým metodám pomáhá rodičům a dětem obnovit přirozené napojení mezi rodičem a dítětem.

    Eliško, jak jste se tedy k senzorické integraci, jak se tato terapeutická metoda jmenuje, dostala? Je možné k tomu třeba vystudovat nějaký speciální obor?

    Já jsem vystudovala psychologii a speciální pedagogiku, ale přišlo mi to celé takové prázdné, teorie bez dalšího obsahu. Takže, když jsem se díky svému onemocnění seznámila s jednou velmi zajímavou neuropsycholožkou z Ruska a následně měla možnost u ní celé dva roky pozorovat její práci, ptát se a dostávat odpovědi, moc mě to naučilo.

    Díky ní jsem poprvé slyšela o senzorické integraci a o tom, jak funguje mozek – to, co by nás měli učit na škole. Hlavně díky ní jsem zjistila, jak mozek funguje, pochopila mnohé pochody u dětí.  Ona sama nepracuje pouze s jednou jedinou metodou a to byl pro mě také velký přínos – vidět, že člověk musí brát z více zdrojů, aby se přiblížil kýženému cíli. Je to vždy jako slepování mozaiky – musíte využít malých střípků, které slepujete dohromady, aby vám vyšlo něco, co bude dávat smysl.

    Co přesně jste se tam naučila? Jak si tuhle terapeutickou metodu můžu představit?

    Senzorická integrace pochází z Ameriky, kde ji objevila americká ergoterapeutka a doktorka psychologie A. Jean Ayres. Jde vlastně o to, jakými smysly nebo senzory přijímáme informace o svém okolí a zda ty informace správně vyhodnocujeme.

    Každý z nás ví, že vnímáme svět díky našim smyslům, kterými jsou čich, zrak, hmat, sluch a chuť. Senzorická integrace ale definuje další dva smysly. Tedy já tomu říkám smysly pro lepší pochopení, ale řekla bych spíše další zdroje informací. Jedná se o VESTIBULÁRNÍ aparát (správné pojmenování i z hlediska medicíny) A PROPRIORECEPTIVNÍ vnímání. Emoce jsou další složkou, kterou vnímáme, ale ne smyslem.

    To je moc zajímavé! Co si můžu pod těmi cizími názvy představit?

    Proprioceptivní systém nám poskytuje informace z kloubů, svalů, vazů a jiných pojivových tkání. V souhře s dalšími systému nám dává informace, kde se nachází naše jednotlivé části těla a co dělají. Tak i bez zrakové kontroly třeba vím, že mám zvednutou pravou ruku nahoru nebo pokrčené levé koleno. Receptory jsou v kloubech, svalech a šlachách a vnímají kontrakce, protažení a stlačení.

    Vestibulární systém se nachází ve vnitřním uchu a zaznamenává změny polohy celého těla. Díky tomu, že je v uchu, tedy v hlavě, je to hlavní zdroj informací.

    Jak se tedy stane, že se některý z těchto smyslů nepracuje správně? Pak se tedy děje to, že člověk nesprávně vyhodnocuje vnější vjemy, chování druhých nebo emoce?

    To je právě to klíčové, co na svých terapiích řeším. Já se vlastně spíš považuji za luštitele nebo průvodce při hledání příčiny problému.

    Může jít třeba o něco, co se stalo už v průběhu těhotenství. Dítě velmi silně vnímá emoce, které k němu vysílá maminka během doby těhotenství, už tohle vytváří první synapse (spoje) v mozku. Pokud maminka třeba během těhotenství zažívala velké stresy, dítě vše cítí, vnímá a následně se to může projevit na tom, jak ono samo vnímá svět.

    Problém mohl vzniknout také třeba při porodu. Víte, přirozené je, že si dítě vybere, kdy a jak přijde na svět. Ale dnes je dost běžné porody vyvolávat nebo rodit pomocí císařského řezu. A to už může, alenemusí, být příčinou poruchy senzorické integrace.

    Celý první rok našeho života vnímáme své okolí a lidi kolem sebe přes emoce a smysly. V té době si vytváříme v mozku vzorce, spojení, která pak používáme a čerpáme z nich celý život.

    Jak se tedy taková porucha senzorické integrace projeví na konkrétním dítěti?

    To, že nepracuje správně některý systém, poznáme z chování dítěte v běžných situacích. Třeba to, jestli dítě hodně padá, naráží do věcí nebo například nepláče při častých pádech. Je málo citlivé nebo naopak hodně citlivé na dotek. Nesnáší cedulky na oblečení, určité látky, tohle všechno je ukazatelem toho, že něco nefunguje tak, jak by mohlo.

    Téměř u každého dítěte najdeme něco z toho, co popisuje princip senzorické integrace, ale to ještě neznamená, že dítě bude mít v životě potíže. Když se ovšem sejde těch věcí více nebo jsou hodně silné, omezují dítě i rodinu v každodenním životě nebo životě v kolektivu, a později se tak mohou rozvinout další potíže.

    Typicky třeba s nástupem do školy. Já se na začátku ptám po tom, jak dítě přišlo na svět, co všechno rodinu během jeho života (počítaje od početí) potkalo. Ale to mě zajímá více proto, abych věděla, s čím se dítě potýkalo a kde pravděpodobně mohl nastat problém. Protože důležitější je to, co se děje teď, a další postup.  

    V tuhle chvíli mě napadá, jak je to asi s těmi našimi dětmi, které prožily první dny, týdny nebo měsíce v kojeneckých ústavech. Jak tedy takovým dětem pomáháte?

    Každé dítě je možné podpořit prakticky už od narození. Důležité je, aby si s ním rodiče vytvořili rituály a dobře nastavili hranice. Dále je důležité, jak rodiče umí dítěti zrcadlit emoce.

    K podpoře rozvoje smyslů je moc důležité, aby se dítě pohybovalo na čerstvém vzduchu, mělo možnost plavání, mazání (masáže) po koupeli. Jsou to všechno věci, které rodič běžně dělá intuitivně.

    Třeba u takové běžné věci, jako je koupání, je velký rozdíl, zda dítě jen rychle vykoupete a osušíte, nebo zda u toho zpíváte písničky, osušíte ho teplou osuškou spolu s nějakou básničkou a následně dítko natřete olejíčkem od hlavy až k patě spolu s krátkou masáží.

    Ten čerstvý vzduch a další věci jsou důležité pro celkový rozvoj, nejen pro smysly. Ale obecně lze říci, že pro děti, které se z různých důvodů dostaly do kojeneckého ústavu, je důležitý kontakt s další osobou. Tyhle děti pravděpodobně neprožily, že by se o ně starala jedna osoba 24 hodin denně. Tyto děti mnohokrát plakaly a jejich pláč nebyl často vyslyšen, protože to není v silách personálu.

    Těžko budou mít tyto děti stejnou péči jako novorozeně, které je doma s jednou maminkou a třeba i více členy rodiny. Ti mají čas ho rozvíjet, chovat, komunikovat s ním. Dávat mu prožitek blízkosti. Pijí z lahvičky, a když dopijí, tak je těžko bude ještě někdo třeba další půl hodiny chovat nebo si s ním během dne několikrát hrát na dečce.

    Například chování napomáhá právě vestibulárnímu aparátu, vázání do zavinovačky, propriorecepci. Zpívání ukolébavek rozvíjí sluch a řečové centrum, zároveň vytváří nové synapse, vyvolává příjemné emoce a tak dále.

    Co byste tedy doporučila dětem, které měly nelehký vstup do života? Jak můžeme jako rodiče těmto dětem pomoci už sami doma?

    U těchto dětí bych dbala na to, aby měly v životě pevný řád a pravidla. V tom smyslu, že když se něco řekne, tak to tak opravdu je. Jde o to, aby měly v životě jistotu – kotvu. Dává pocit bezpečí.

    Pak bych se snažila o pravidelné společné rituály a kontaktní vztah. U těchto dětí je potřeba hlavně nasycení pocitu lásky, přijetí a načerpání pocitu, že jsem dobrý.

    Jsou děti, které ke mně chodí, ale podstatnější než práce se smysly je u nich práce s přijetím, se získáním pocitu, že v něčem také vynikají. Často, když je někde problém, rodiče s dětmi přijdou ke mně až po celé řadě vyšetření a zkoumání. Dítě vnímá velmi silně, že je něco jinak a že nenaplňuje něčí představu o ideálu. A s tím je nutné pracovat.

    Že selhaly?

    Ano, že selhaly. I když to tak není, ale je to jejich pocit.

    Protože to tak vnímají (náhradní) rodiče?

    Protože je biologická maminka dala pryč, ale třeba další děti si nechala? Děti můžou chápat ve vyšším věku, proč to udělala, ale na emoční úrovni to je zcela jinak. “Nebyl jsem dostatečně dobrý, nesplnil jsem očekávání nebo ještě hůř nemilovala mě.” To se později může promítnout do dalších sfér života.

    Ano to jsou otázky, které si naše děti řeší často. Jak takovým dětem pomáháte?

    Takovým dětem pomáhám individuální terapií, prací na sebevědomí, sebehodnocení, hledání silných stránek. Poté v rodinné terapii – prací s emocemi. Když ke mně takové dítě přijde, většinou pracuji s rodičem, který má k dítěti nejsilnější vazbu. Ten musí dítěti ukázat tu bezpodmínečnou lásku a přijetí, a to opakovaně.

    Vždy záleží na historii dítěte, ale také na současné rodině.

    Tohle už se ale netýká jen senzorické integrace ani neuropsychologie, toto je spíš vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Ono se to téma ani nedá uchopit jedním směrem.

    Moc děkuji za rozhovor.

    Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

    Vím, že tu s tématem náhradního rodičovství občas spamuji. Nicméně koho tohole téma, alespoň elementárně zajímá a třeba si říká, že by ještě jedno dítě zvládl, ale proč šířit opět své geny..tak doporučuji moc poslechnout si tenhle úžasný rozhovor s předsedkyní Dobrého startu Julií Kochovou. Moc hezky shrnuje situaci ohoržených dětí a vysvětluje proč jsou potřeba náhradní rodiče...

    https://radiozurnal.rozhlas.cz/zadne-dite-nepat...

    wrtulka
    29. led 2019    Čtené 1307x

    Další kapitola našeho příběhu

    Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

    U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

    Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

    V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

    Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

    A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

    Plusy i mínusy jsme znali a byli si jich plně vědomi. I přes to všechno nám to dávalo velký smysl. Ono přece nejde jen o nás, jde o to miminko, které může díky tomuto formátu adopce, být se svými, i když náhradními rodiči, od prvních chvil svého života. Což je hodně. Je to přínos do celého života, kdy minimalizujete poporodní trauma z odmítnutí biologickou rodinou. A to není vůbec málo!

    Začali jsme se tedy lehce aktivně rozhlížet, zda takovou maminku nepotkáme. A stalo se. S maminkou jsme byli nějakou dobu v písemném kontaktu a následně se setkali osobně. Věřte mi, že to bylo setkání velmi silné a přínosné pro všechny strany. Uvědomila jsem si při něm mnohé. Jak těžké je žít s rozhodnutím, že dáte své dítě do adopce. Jak těžké je vůbec takové rozhodnutí udělat! Jak těžké je uvažovat nad životem, který přijde potom. Jak těžké je vybrat svému dítěti jiné rodiče.

    Bylo to opravdu silné setkání, které mě utvrdilo v tom, že naše maminky si zaslouží vděčnost v našich srdcích. Svět není černobílý a vždy je zde vážný důvod, proč zůstane miminko samo v porodnici bez maminky. A vždy je to moc bolestivé. Navíc ony s tímto rozhodnutí jdou celým dalším životem.

    S maminkou jsme si rozuměli a začali řešit všechny formality, a také hledat porodnici, která by byla takové přímé adopci otevřená. Měli jsme vybrané jméno pro miminko, všechno se zdálo být na nejlepší cestě. A přece možná nebylo. Kdo ví. Moc jsem se bála, že si to maminka rozmyslí. Ne v době těhotenství, to jsem brala tak, že by to bylo tak nějak v pořádku, a to nejlepší pro miminko. Ale potom, potom co bychom měli miminko doma a už ho milovali. Všichni…

    Když tu najednou, jednou večer, zrovna jsem odvážela dceru domů od babičky, jsem se podívala na telefon. Bylo zde několik zameškaných hovorů. Nějaké pevné linky, nějaké mobily. Volám zpět…

    „Dobrý den, tady krajský úřad...“

    „Dobrý den, měla jsem zameškané hovory“.  V tu chvíli mi to ještě vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, proč by nám měli z krajského úřadu volat? To chtějí, abychom zrušili žádost nebo tak něco?

    „Ano, no my tu už tak trochu panikaříme. Jsem ráda, že mi voláte zpět, můžete se prosím zítra přijet i s manželem seznámit se spisem...“

    „Se spisem?“

    „Ano, máme pro vás miminko...“

    Stále jsem nechápala. Miminko? Jako to od té maminky? Nebo jiné…, pak mi došlo, že je to hloupost, že o té naší rozjednané akci vůbec nic nevědí.

    „Miminko? Můžu se prosím zeptat, jestli je to holčička nebo chlapeček a jak je staré?“

    „Je to holčička a je z porodnice, víc už zítra...“

    Co se dělo potom si nedovedete představit. Já si také úplně všechno nepamatuji. Ale jedno jsem věděla hned. Miminka se neodmítají. Tohle miminko si nás vybralo a takhle to má být. Navíc na nás to miminko čeká v porodnici.

    Dceru i babičku jsem v obrovském zmatku informovala, co se děje a snažila se dovolat manželovi, který byl v té době na služební cestě. Bohužel nebral telefon. Takže jsem obvolala alespoň rodiče a několik kamarádek, abych ze sebe nervozitu nějak dostala a měla o tom všem s kým mluvit.

    Poprosila jsem babičku o hlídání a jela na nákup věcí, které asi budu potřebovat do porodnice.  V té chvíli jsem věřila, že miminko se narodilo předchozí den a já tam s ním budu několik dní pobývat, než nás pustí domů.

    Celou cestu jsem telefonovala, takže nákup, který jsem pořídila, byl myslím velmi humorný. Dvoje miniponožky, podložka na přebalování, pleny a vlhčené ubrousky, víc jsem prostě nezvládla. Naštěstí se mi podařilo nakonec dovolat i manželovi, pro kterého byla informace o tom, že bude mít druhou dceru, parádní šok.

    Tu noc jsme toho moc nenaspali. Dcera všechno prožívala s námi, takže z euforie že „hurá budeme mít miminko“ přešla do hysterie „já žádný blbý mimino nechci!“.

    Tohle bylo pro nás nové, těžké a možná také trochu krásné.

    Ráno, když jsme ji vezli do školky a mířili na krajský úřad seznámit se se spisem, tak vše vyjádřila velmi přesně „Maminko a myslíš, že bude to miminko pro nás?“ Ano, věříte, ale stále nevíte. Nevíte, dokud tu maličkou tvářičku neuvidíte a nevroste vám do srdce.

    Na krajském úřadě nás seznámili se spisem novorozené holčičky a řekli nám, ve které porodnici ji najdeme. Jaké to bylo? Silné, a také trochu těžké slyšet, proč to maličké stvoření začalo život tak nedobře. Na co nás upozorňovali velmi důrazně a také jsme podepisovali, že jsme si vědomi toho, že maličká není právně volná. Ano, tenhle stav už jsme znali a jednou prožili s první dcerou. Znamená to, že si můžete miminko odvést z porodnice, pečovat o něj od prvních dní tak, jak je to pro něj nejlepší, zamilovat si ho, ale stále žijete s tím, že kdyby se v biologické rodině našel někdo, kdo by o miminko chtěl a mohl pečovat, vrátilo by se tam.

    Úřady pracovaly na plné obrátky, protože maličká už byla v porodnici týden, chtěli ji propustit a nebylo kam. Bylo mi líto, že tam musela být celý týden sama, ale to je jedna ze ztrát náhradního rodičovství, se kterou je nutno se smířit. Ihned jsem se začala zajímat o to, jak maličké tohle trauma vyléčit.

    Sedli jsme do auta a jeli celé dvě hodiny do porodnice podívat se na naši druhou dceru. Ten večer nám ji bohužel ukázali jen na dvě hodiny a zase si ji odvezli. Byli jsme pro ni jen návštěva. Zvláštní. Když nám přivezli ten maličký uzlíček, bylo mi smutno a zároveň jsem se hned zamilovala. Tak snadné to bylo. Vzala jsem ji do náručí, a bylo to tady. Prostě byla naše.

    Nakrmila jsem si ji, přebalila a bohužel musela ji vrátit sestřičkám. Když ji odváželi, chtělo se mi plakat. Celý večer a noc jsem na ni myslela, jak jí tam asi samotné je. Maličké osůbce ve velké nemocnici, plné cizích lidí, pachů a zvuků. Bez jediného záchytného bodu. Bez mámy.

    Druhý den ráno mě telefon soudního doručovatele zastihl v obchodě, kde jsem se snažila dokoupit vše potřebné pro to, abychom si naši dceru mohli odvést ten den domů. Byla jsem velmi mile překvapená, jak rychle zvládli rychlé předběžné opatření vystavit. Děkuji za to! Díky tomu, jsme si maličkou přivezli domů jen 48 hodin od kouzelného telefonu.

    Někdy o ní říkám, že je to, jako by nám spadla z nebe. Stačí jeden telefon a život se vám obrátí o 180 stupňů. Je to adrenalin, je to masakr a je to nádherné, je to život.

    Nakonec jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Byly doby, kdy jsem plakala pro to, že nikdy nebudu matkou. Nakonec jsem maminka dvou nádherných úžasných stvoření, za které moc děkuji. Komu? Osudu, životu? Kdo ví? Každopádně kdybychom s manželem pokračovali ve snahách o biologického potomka až do dnes, byli bychom smutní, možná už rozvedení, a myslím i zlomení lidé. Navíc tohle si prostě jen tak nezažijete.

    A ještě Vám dlužím jednu informaci na závěr. Mamince, se kterou jsme měli rozjednanou přímou adopci, jsem ihned vše sdělila a jejich příběh dopadl tak, jak nejlépe mohl. Miminko zůstalo ve své rodině.

    Vyznání "náhradní" maminky -

    Patříš k nám
    Nejsi tělem mého těla,
    ani krví mé krve,

    přesto jsi—jakoby zázrakem—moje vlastní.
    Nezapomeň nikdy ani na okamžik,
    že jsi nerostla pod mým srdcem, ale v něm.

    Pro mne jsi někým jedinečným.
    Tím, že jsem tě neporodila,
    nejsem o nic méně matkou,
    ani ty mou dcerou.

    Neboť být matkou je víc než porodit dítě,
    a růst je něco,
    co můžeme prožívat společně.

    Toužila jsem po tobě,
    a když tě konečně vybrali,
    stala se z nás rodina.

    Jako v zrcadle vidím ve tvé povaze
    odraz našich vlastních cest.

    A vytvořilo se pouto—
    lásky, vroucnosti a bezpečí.

    Claire Shortová

    Potratem naděje končí, adopcí začíná…

    Přibývá vědecky ověřených informací potvrzujících zásadní důležitost prvních let života pro emoční rozvoj osobnosti. Nemá-li z novorozence vzniknout citový deprivant, potřebuje lásku od samého začátku. Tato láska by v maximální možné míře měla být dopřána i dětem určeným k adopci.

    Přímé adopce - jde o adopce, při nichž pokrevní matky souhlasí s předáním dítěte do péče adoptivním rodičům bezprostředně po porodu. Odborníci, navzdory vší složitosti, která tuto formu adopce doprovází, nic nenamítají. Z pohledu dítěte dochází k eliminaci nežádoucího jevu, kdy odložená miminka živoří v nejcitlivější fázi svého života v kojeneckých ústavech. Díky adopcím zároveň nastává aspoň částečné zmírnění paradoxu, kdy na jedné straně zdravá těhotenství končí potratem, a na druhé jiná vznikají eticky a zdravotně sporným a ekonomicky nesmírně nákladným způsobem v rámci asistované reprodukce.

    Specifickým případem přímé adopce je i tzv. otevřená adopce, která zohledňuje možnost pro pokrevní matku zůstat s dítětem aspoň v minimálním kontaktu.Všichni zúčastnění jdou do citlivé záležitosti s tím, že nikdo nikomu nebude nic předstírat. Dítě bude vědět, kdo je jeho pokrevní matka a adoptivní rodiče je přijímají s tím, že přístup k pokrevní matce nebude dítěti zapovězen. Jde ovšem o mimořádně složitou situaci, kterou jsou schopni řešit jen silné a zdravé osobnosti. Jako jednodušší se tudíž častěji jeví "definitivní" řešení při adopci přímé, kdy pokrevní matka poté, co nabude právní platnosti adopční smlouva, do výchovy dítěte už nijak zasahovat nesmí. Pokud dítě v budoucnosti přece jen projeví zájem poznat svou pravou matku, záleží na adoptivních rodičích, zda tento kontakt zprostředkují. Psychologové se jednoznačně kloní k názoru, že adoptivní rodiče nemají před dítětem jeho původ tajit. Není nic horšího, než se pravdu dozvědět nečekaně a od cizích lidí.

    Nové výzvy pro porodní asistentky

    S přímými a otevřenými adopcemi se otevírají nové a úkoly také před porodními asistentkami. Jedním z nejdůležitějších je specifická péče o ženy, které se pro adopci rozhodnou. Tyto ženy potřebují nejen praktické rady v souvislosti s těhotenstvím a porodem, nýbrž především také výraznou duševní útěchu a podporu.

    "Ženy nabízející dítě k adopci jsou obvykle ve velmi složité sociální situaci a po psychologické stránce bývají silně zanedbané. Potřebují obrovskou péči, mají-li se nějak vypořádat s vnitřními zmatky a bolestí, které jsou s jejich rozhodnutím vzdát se dítěte spojeny. Jde vlastně o to, že k tomu, aby žena mohla dítě ´nechat odejít´, musí je nejprve ´mít´, musí je přijmout. To vyžaduje značnou osobní zralost. Příležitost vytvořit si nějakou se nabízí právě v době těhotenství za podpory porodní asistentky," shrnuje své zkušenosti Elisabeth Hormann: "I žena dávající dítě k adopci má navíc právo naplno prožít svůj porod a vnímat jej jako zásadní životní předěl, jako tomu bývá u ostatních žen. Je dokázáno, že ženy, které dají dítě k adopci, ale nikdy je nevidí a nevytvoří si k nim vztah, trpí v dalším životě daleko více depresemi a výčitkami svědomí než ženy, které projdou procesem rozhodnutí a rozloučení."

    http://www.evalabusova.cz/clanky/potratem_nadej...

    Nádherný video o tom proč je náhradní rodičovství - pěstounstí nebo adopce tak moc důležité. A o vánocích dvojnásob..

    https://www.youtube.com/watch?v=3HPXG0c7eUg

    wrtulka
    11. pro 2018    Čtené 1926x

    O ztrátách v adoptivním rodičovství

    Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...

    S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.

    Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.

    Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.

    Ztráta kořenů

    První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.

    Co víc zažily dlouhé hodiny, dny, týdny v jakémsi meziprostoru, kdy nechápaly, co se s nimi děje a bude dít. Kde čekaly na svůj osud. Na novou rodinu. Tuhle ztrátu si většina našich dětí zvědomí až někdy v pubertě nebo dospělosti, pokud vůbec. Mají tak malou šanci si tuhle ztrátu ztruchlit, a přece tam někde uvnitř je a bolí.

    Je to zvláštní, naše děti si osud adoptovaných nevybraly a přece jim společnost, možná i my sami podsouvá myšlenku, že by měly být vděčné. Ale za co? Za to že ztratily své kořeny? Za nás? Vybraly by si naše děti jako náhradní rodiče právě nás, pokud by tuto volbu mohly udělat samy? Kdo ví ...

    To nikdy nezjistíme, jen chci touhle myšlenkou naznačit, jak moc absurdní je žádat po nich, aby byly vděčné. Myslím, že většina z nich by prostě chtěla mít normální život. Narodit se mamince, u které by pak vyrůstaly, nic víc nic míň. Vždyť kdo chce být jiný? Kdo chce mít komplikovaný život? Kdo by chtěl být adoptovaný?

    Ztráta období těhotenství, kojení, prvních okamžiků

    Nedávno se mi stala velmi zvláštní věc, vlastně ne, děje se mi opakovaně. Vždy, když je v mém okolí nějaká těhotná žena, tak to zabolí - u srdce. Co víc, bolí mě to také kvůli mým dcerám. A to jsou ty barvy duhy. Současně mám své rodičovské potřeby naplněné až na okraj, někdy až přetékají. Je tam růžová, bílá. Je to prostě, tak jak má být. A současně je tam černá a šedivá, protože vím, že další dítě nechci a přece vidět, jak nádherné období těhotenství a očekávání miminka může být a vědět, že ho nikdy neprožiji, navíc nikdy s mými dcerami, je bolestivé.

    Už nemám ambice otěhotnět a přece, první myšlenka byla „já bych chtěla také“. Pak ale přichází další, jak bylo v bříšku těm mým milovaným holčičkám? Hladil je někdo? Mluvil na ně někdo? Určitě, ale jak? Jaké pro ně bylo odpojit se od svých maminek a už nikdy je necítit? Najednou mi tu přistály a tady začíná náš vztah. Začínáme ne na startu ale daleko za ním a tohle obrovské mínus možná nikdy nezvládneme dohnat. Nejde to ignorovat, je to něco, co nám chybí a vždy bude chybět. Je to ztráta.

    Moje dcera tohle dokázala vyjádřit moc hezky už ve svých šesti letech - „Myslíš, že mě ta maminka, co mě nosila v bříšku, hladila?“ Kdo ví.

    Je také velmi zvláštní, že okolí, přátelé a většinou i my sami čekáme, že ve chvíli, kdy se z nás stanou adoptivní rodiče, je a hlavně bude všechno v pohodě. Zalité duhou.

    A přece je pro nás minimálně velmi zvláštní a spíše bolestivé účastnit se rozhovorů jiných žen o porodu a kojení jejich dětí. Sedět tam a nemít co k tomu říct. Prostě proto, že jsme neměli možnost a šanci tohle s našimi milovanými dětmi prožít. Není to nic, je to mnoho, je to ztráta pro nás i naše děti.

    Proč vlastně tento článek o ztrátách vznikl?

    Myslím, že náhradní rodičovství je úžasné a jsem za něj velmi vděčná. Díky mým milovaným dcerám jsem se naučila strašně moc, otevřely mi spoustu dveří, které jsem před ním neviděla nebo vidět nechtěla. Díky nim je můj život nádherný, veselý, hektický, náročný, někdy smutný, ale většinou jsem prostě jen moc šťastná. Ztráty, které jsme všechny od života obdržely, nejsou nic, myslím ale, že jejich zvědomění je důležité pro to, abychom je mohly začít léčit.

    wrtulka
    9. říj 2018    Čtené 237x

    O pravých a levých maminkách

    Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak.

    Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že to musí stejně vnímat i moje dítě. Jak moc nezralá jsem tenkrát ještě byla ...

    Moje šestileté dítě mi ukázalo, díky jedné zajímavé zkušenosti, že vše je jasné a tak moc správné ...

    Měli jsme s manželem naplánovaný moc hezký výlet, kde součástí programu byla i prohlídka jeskyně. Když to dcera uslyšela, tak se nám totálně zasekla a řekla: „ Do jeskyně nikdy nechci jít, je tam tma a je to tam stísněný, já se tam bojím!“

    Hledali jsme fotky jeskyně a zkoušeli jí na ně nalákat, protože vůbec nevypadaly tak, jak jeskyni popisovala. Byly to velké osvícené prostory, nic čeho by se měla bát. Ale dcera stála za svým.

    Udělala jsem si na ni chvilku a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: „Víš, maminko, já si myslím, že už jsem někdy v jeskyni byla, když jsem ještě byla v bříšku u té mojí pravé maminky. Vůbec se mi tam nelíbilo, bylo to tam tmavý a stísněný a já se tam prostě bojím! Já tam nechci!“

    V tu chvíli ve mě trochu hrklo. Že by se jí vybavila nějaká prenatální vzpomínka? Nebo jsou to strachy a konstrukce, které si v té malinké hlavičce už vytváří?  O tom, jaké to asi muselo být vyrůstat v bříšku maminky, u které pak po porodu nezůstala?  Nakonec jsem usoudila, že to asi není důležité, protože ať je to tak nebo onak, je důležité její strachy nezlehčovat a citlivě je vnímat.

    Zvědavě jsem reagovala: „Aha, u té pravé maminky, a co jsem tedy já?“

    Dcera se na mě podívala, a tónem, který vyjadřoval, že se ptám na úplně jasnou až téměř hloupou  věc, mi odpověděla: „Ty seš přeci taky pravá! Díky tý první mamince jsem na světě a já sem tady moc ráda a díky tobě taky žiju, protože ty ses o mě starala potom, až do teď ...“

    Pohladila jsem jí po vlasech a cítila jsem jen obrovskou hrdost a radost ... Je úžasná …

    "Můj názor je takový, že systém bohužel stále není dobře nastavený. Děti a především miminka, by se vůbec do ústavů neměly umisťovat. Měly by jít přímo z porodnice do adopce, nebo k pěstounům. Jednou zraněné dítě je podruhé zraněno pobytem v ústavu. A to je zbytečné a moc zlé. Například pro maličké miminko je takový pobyt v dětském centru obrovský stres. Vždyť představte si, že vaše miminko po narození nemůže být s vámi, a to celé dny, týdny a měsíce. Leží tam, někde v postýlce úplně samo. Ani barevné zdi a deset hodných tet maminku prostě nedokážou nahradit,“

    „Je to velmi bolavé téma, protože tyhle děti vypadají na první pohled jako každé jiné dítě. Ale díky tomu, co prožily (ztrátu biologické rodiny a následně pobyt v ústavu), si s sebou nesou šrámy na duši po celý život. Bohužel mnoho lidí (například rodiče jejich kamarádů, neznalých této problematiky) je pak považuje za agresivní spratky, u kterých se projevily špatné geny. A to je špatně, to bych chtěla změnit. Protože, ono jde o obranné vzorce a mechanismy, které si tyhle děti vytvořily v ústavu, aby to nějak přežily,“

    https://www.zenysro.cz/rozhovory/diky-adopci-ma...

    wrtulka
    13. srp 2018    Čtené 238x

    Ústav nebo nemocnice pro osamělou dětskou duši totéž

    "Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

    Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

    Starší syn

    Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

    Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

    První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

    Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

    Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

    Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

    Bouře je tu!

    Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

    Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

    Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

    Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

    Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

    Co dál?

    Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

    Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

    Kouzelný telefon podruhé

    Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

    Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

    Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

    Smutné podezření

    Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

    Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

    Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

    A co dál?

    Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

    Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

    Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    wrtulka
    7. črc 2018    Čtené 599x

    Smutná realita současnosti

    „Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

    O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

    Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

    Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

    Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

    Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

    Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

    Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

    Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

    Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

    Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

    Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

    Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

    Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

    Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

    Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

    Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
     

    A jak se nám dnes žije?

    Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    wrtulka
    23. kvě 2018    Čtené 468x

    Když neplodnost nekončí zázračným otěhotněním

    Nádherný a moc moudrý článek. Není z mé dílny. Za překlad a opravu moc děkuji dvěma dobrým duším🙂

    Když neplodnost nekončí zázračným otěhotněním…

    Byla jsem dvakrát těhotná. Když jsem opouštěla porodnici, odnášela jsem si s sebou místo uzlíčku radosti jen cáry mého zlomeného srdce. Dvě těhotenství, dva potraty, roky čekání, měsíce zkoušení, jedna konečná diagnóza, roky léčby a později jedna finální operace...a jsem neplodná. A nevadí mi to.

    Trvalo mi skoro deset let vyrovnat se s mou neplodností, a i když jsem se s tím smířila, bolest úplně nezmizela. Ale poznala jsem, že ten klid a bolest mohou vlastně docela pohodlně existovat vedle sebe. Také jsem se naučila, že existuje více než jeden úspěšný konec v příběhu s neplodností. Obvykle slýcháme pouze o jednom šťastném konci- o zázračném těhotenství, jehož výsledkem je buclaté miminko a nadšení rodiče. Ale to je jen jeden příběh - jeden šťastný konec z mnoha stejně úžasných možností. Koneckonců, u neplodnosti není zázračným koncem jen biologické dítě.

    Pokud na tom lpíme jako na JEDINÉ naději, jediné odpovědi, tak jsme si svůj příběh zkrátili a uzavřeli se v kruhu. Všichni z nás, kdo žijeme s neplodností, si dříve nebo později stejně musíme položit tu stejnou otázku: „Co když nikdy neotěhotním a nebudu mít dítě?" Ta otázka musí být položena a zodpovězena, protože pro spoustu neplodných žen to bude realita.

    V průběhu nejtěžší části mé cesty se mi dokonce zdály příběhy žen, které otěhotněly po letech neplodnosti, jako odrazující a frustrující. Myslím, že jsem hluboko uvnitř věděla,že toto nebude můj příběh, ale bylo mi to prezentováno jako nejlepší možný výsledek. A nechce snad každý pro svůj život to nejlepší? Takže co to znamená pro mě a ostatní páry, kterým by se nikdy nepodařilo porodit biologické dítě? Byli jsme odsouzeni k druhému nejlepšímu životu? Kde byly příběhy o vítězství a naději, které neobsahují otěhotnění a miminko?

    Našla jsem si svou vlastní cestu - přes mnoho nočních slz, zoufalých motliteb a neustálého hledání v duši. Našla jsem tam místo tichého přijetí mé neplodnosti. A pomalu se toto přijetí obrátilo v naději...naději,že tam venku je pro mě něco úžasného a jen to vypadá trošku odlišně...naděje, že můj nejlepší život nemusí vypadat jako nejlepší život někoho jiného.

    Nakonec jsem dostala můj zázrak. Jen nepřišel domů z nemocnice celý růžový, zmačkaný, zabalený v malé dečce. Bůh mi ukázal jeho dobrotu, ale ne v podobě dvou purpurových čárek a velikém kulatém bříšku. Můj zázrak přišel v klidných nocích, když můj polštář byl promočený od slz a já byla schopna říct: „Bože, jsi dobrý. Já vím, že mne miluješ."

    Přišlo to, když jsem konečně byla schopna účastnit se baby shower (parta kamarádek s „těhulkou“ před narozením miminka) bez vytrácení se do koupelny a propukající v pláč. Přišlo to, když jsem zpozorovala, že jsem vnitřně vyrostla. Krásný efekt tento konkrétní příběh měl na mé srdce: přišly věci jako odolnost, soucit, empatie, vděk, láska a vytrvalost. Můj zázrak přicházel s každým dnem, ve kterém jsem si volila důvěru a naději, přičemž jsem soustředila svůj pohled na to, jak by život měl vypadat. Vybrat si radost a víru a naději uprostřed období s těžce zlomeným srdcem je vlastně jako malý zázrak.

    Stále ještě mám své "zázračné děti".

    Ale místo ultrazvuku a krevních testů jsme vyplnili hromady papírování a předložili otisky prstů pro ověření naší spolehlivosti.

    Spíše než prozrazení pohlaví jsme oslavili naše schválení stát se osvojiteli.

    Namísto mapování tras do porodnice jsme si koupili letenky do Etiopie. Namísto hlučného porodního sálu jsme čekali potichu v ponuré budově soudu.


    Místo abychom brali domů mrňavého novorozence v mlze poporodní vyčerpanosti, vezli jsme domů pětiměsíční miminko v mlze časového posunu.

    Ale naše radost byla úplně stejná.

    Vás, ženy, které bojujete s neplodností a říkáte si „Co když nikdy nebudu mít miminko?“ mohu ujistit, že vás příběh je stále důležitý a stále můžete čekat na zázraky.

    Možná nikdy neotěhotníte a může se to dnes zdát jako ta nejhorší věc na světě, vím, jak se cítíte a soucítím s vámi, nechci vám nic slíbit nebo dat falešné naděje, jen chci říct, že pokud vaše neplodnost neskončí otěhotněním, tak záleží na vás a na vašich příbězích záleží. Je tu ještě něco dalšího (ať už adopce nebo pěstounská péče nebo něco úplně jiného a pro vás teď nepředstavitelného), co čeká právě na vás. Jednoho dne to nebude bolet, tak jako to bolí dnes. Jednoho dne najdete své místo a svou cestu a budete se cítit sebejistě, budete s tím smířené.

    A bude to nádhera.

    Zdroj: http://community.today.com/parentingteam/post/when-infertility-doesnt-end-with-a-miracle-pregnancy

    Vím, že můj blog sledují také žadatelé procházející procesem IVF. Proto myslím, že není od věci otevřít tu téma týkající se identity dětí z IVF a darovaných buněk. Ono je to totiž v něčem velmi podobně křehké jako u identity adoptovaných dětí..

    "Identita

    Již v období kolem tří let si malé dítě začíná budovat vlastní identitu. Pomalu získává představu o tom, kdo je, kam patří, kdo jsou jeho rodiče, co dělají apod. Je jasné, že tříleté dítě nemá šanci pochopit, jak na svět přicházejí děti, ale čím je starší, tím více vyzvídá. Když se uchýlíte k mlčení a dítě nebude mít nejmenší tušení, že bylo počato specifickým způsobem, případně dokonce, že není jeden z jeho rodičů tím biologickým, získá naprosto nereálný pohled na svůj život. Vytvoří si vlastně fiktivní představu o sobě a rodině, kterou mu stejně později vezmete vy anebo v horším případě někdo jiný. Pokud se pravdu dítě dozví zprostředkovaně, bude se cítit podvedené. A možná s vámi už nikdy nepromluví.

    Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Nic netajit!

    Abyste se vyhnuli vyhroceným rodinným situacím, bavte se s dítětem už odmala na rovinu. Normálně už v brzkém věku svému dítěti oznamte, že bylo počato jinak, než ostatní děti. Snažte se to sdělit jednoduše a přirozeně s tím, že nezáleží na tom, zda se potomek narodil vám nebo jiným lidem, ale jde přeci o to, jak moc se máte rádi navzájem. Formou dětských pohádek můžete vysvětlit, že láska je mnohem důležitější než biologický původ. Pokud navíc bylo použité darované vajíčko a dítě matka odnosila ve vlastním lůně, je možné toto samozřejmě zdůrazňovat. Že to je zcela srovnatelné s biologickým rodičem. Dítě pak snadno přijme informaci za svou a nikdy se na vás za to nebude zlobit.

    Reakce jsou individuální

    Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Pokud mu novinku o IVF oznámíte v pozdějším věku, pravděpodobně se setkáte s agresivní reakcí. Vaše dítě ve vás a v sebe ztratí důvěru. Zboří se mu domeček z karet. Jestliže ale s oznámením nebudete otálet moc dlouho a dítě se dozví pravdu v raném předškolním věku, možná vás zahrne mnoha zvídavými otázkami na příštích několik měsíců, než informaci plně vstřebá. Je také možné, že dítě vůbec nezareaguje a dál se o podrobnosti nebude zajímat. Každé dítě má jinou povahu. Všechny reakce jsou přirozené. Pokud ale budete s dětmi vždy mluvit přímo a s notnou dávkou empatie, nikdy se nebudete muset bát, že vás nepochopí a zareaguje negativně.

    Ztratí dítě vztah ke svému ne-biologickému rodiči?

    Pokud pravdu sdělíte dítěti již v útlém věku, bude to tak brát jako samozřejmé a o lásce nebiologického rodiče nebude pochybovat. Je ovšem potřeba, aby nebiologický rodič bezmezně zahrnovat dítě láskou. Nikdy by se neměl dostat do situace, ve které by dítě mohlo získat pocit, že ho má biologický rodič radši. Na druhou stranu, děti z IVF bývají doslova vymodlené. Navíc nenastává tak často problém s tím, že by dítě žárlilo na jiné, biologické sourozence. Jedině tedy starší."

    https://motherclub.cz/jak-sdelit-diteti-ze-je-z...

    wrtulka
    7. kvě 2018    Čtené 1271x

    Příběh o Terezce

    Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

    "S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

    Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

    Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

    Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

    Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

    Opakovaná hospitalizace v nemocnici a zpět do ústavu a takto stále dokola.To bylo dlouhých jedenáct měsíců života této holčičky. Proč na vše musela být sama? Proč nám nezavolali dříve? Kdo má právo ničit start do života nevinného děťátka, které se nemůže bránit? Kdo rozhoduje o osudu těchto dětí? Kolik jich to muselo zažít a bohužel stále zažívá? Hlavou mi probíhalo milion otázek a začalo mi být úzko, a to jsme Terezku ještě ani neviděli.

    Asi po dvaceti minutách nám ji přinesli…. Nádherná okatá holčička se na mě dívala velmi podezíravě. Vzala jsem ji do náruče, a tak roztřesené děťátko jsem ještě nikdy neviděla. Co se děje, říkala jsem si, bojí se mě? Nezná mě, tak asi proto. Chtěla jsem si ji přitisknout blíže k sobě, jak mi napověděl mateřský instinkt, ale Terezka se ode mě lehce odtáhla tak, aby se mi mohla stále dívat do očí…oční kontakt nepřerušila ani na vteřinu, co jsem ji držela v ruce. Neuvěřitelně silně se mě držela a stále se na mě dívala.

    Bez jediné emoce ve tváři. Ano, kamenný výraz dítěte, to byl další poznatek, na který nikdy nezapomenu. Žádný úsměv ve tváři ani v očích…vůbec nic…jen roztřesené dítě, které na mě koukalo nevěřícíma očima a s nedůvěrou. Stále mě mačkala, až to chvílemi bolelo. Nechtěla se mě pustit, když si ji brali zpět a mně se nechtělo odejít. Cítila jsem, že ji musíme mít hned doma, že každý den navíc jí jen ubližuje. Okamžitě jsme jeli vyřídit všechny potřebné doklady a ještě ten den jsem volala zpět, že nám můžou Terezku připravit, že si pro ni jedeme.

    Paní ředitelka se mi snažila vysvětlit, že to takto nefunguje a že budeme muset počkat minimálně týden, než bude vše potřebné připraveno. Po mém naléhání a vysvětlování, že tohle dítě mělo být u nás už dávno a že každý den bez nás bude stresující, paní ředitelka nakonec svolila a za dva dny jsme si vezli Terezku domů.

    Po příchodu domů si vše Terezka prohlížela, ale nejhlavnějším bodem jejího zájmu jsem byla já. Pokaždé, když jsem se jen na chvilku vzdálila, začala plakat, byla pořád smutná, nekomunikovala, jen ten smutný oční kontakt, ten tu stále byl. Jedinou její útěchou v prvních dnech byl její paleček, který byl úplně rozkousaný, plný puchýřů a odřenin. 

    Všem nám bylo jasné, že dítko bude po pobytu v „kojeňáku“ a v nemocnici fyzicky lehce zaostalé, to ale Terezka velmi dobře během pár měsíců dohnala. Horší byla psychika Terezky. Ustrašené dítě, které na jednu stranu se umělo ozvat, když se jednalo o mě a musela jsme se na chvilku vzdálit (třeba na toaletu) a na druhou stranu sedělo jako vyděšené koťátko. Každý zvuk v domácnosti ji rozhodil.

    Neuvědomila jsem si, jak bude těžké Terezku například vykoupat, sprcha nebo napuštěná vana = panika, když jsme jen pustili vodu, která tekla do dřezu = opět panika, spláchnutí záchodu = panika, zvuk lednice, televize, radia, výtahu = to vše bylo pro Terezku velmi stresující a vše zvládala lépe jen v mé náruči. Vše si musela osahat a na vše se podívat. Každé jídlo, které jsme jí dali, velmi hltala, až se dusila, jako by se bála, že jí to někdo vezme. Ale i toto období jsme zvládli a po pár měsících se s běžnými zvuky domácnosti srovnala. Najednou z ní bylo vyrovnané dítě, které bylo naopak velmi šikovné. Vše chtěla dělat sama, brzy se naučila na nočník, oblékání jí šlo velmi krásně, sama jedla. Člověk by řekl, poslušné děťátko, které ale stále má občas v očích TEN smutný výraz – netušila jsem, že toho máme ještě tolik před sebou.

    Přišlo období, kdy Terezka nastoupila do školky, byly jí tři roky, byla velmi šikovná a krásně mluvila. Paní učitelka byla nejdříve velmi nadšená z tak šikovné holčičky. Najednou ale došlo ke zvratu. Ve školce se odmítala sama oblékat, sama jíst, vyžadovala neustálou pozornost a když ji nezískala tímto způsobem, tak začala zlobit. Ale zlobení nebylo klasické dětské zlobení, kdy se děti pošťuchují nebo si berou hračky. Terezka se rozhodla, že se postaví do opozice u každé činnosti, kterou ve školce pro děti učitelky vymyslely. Nebude zpívat, nebude tancovat, říkat básničky, nebude si malovat, nebude spát, když nechce.

    Doma bylo ale vše v pořádku, režim natavený námi rodiči jí vyhovoval, cítila se bezpečně. Jednoho dne mi paní učitelka řekla, že Terezka nechce, abych pro ni do školky chodila já. Měla obavy, jestli se u nás něco neděje. Byla jsem v šoku. Terezka, která hlídá každý můj krok, najednou se mnou nechce jít domů? Bylo to zvláštní a najednou mi doházelo, že je zklamaná. V jejích očích jsem jí odložila do školky a Terezce se zřejmě v podvědomí vybavila situace z útlého dětství, kdy se cítila opuštěná a nechtěná. Dětská dušička ale nedokázala říct, co cítí, tak se začala chovat velmi chladně na všechny kolem sebe, kromě nás doma. V domácím prostředí bylo vše v pořádku. Manžel pracoval v té době na směny, tak si ji nechával velmi často doma, aby přechod na denní chození do školky nebyl tak frustrující. Terezka si ale vytvořila obrovskou bublinu, do které nechala vstoupit opravdu jen ty nejbližší a to jen ty, kterým věřila.

    S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici.

    Moc se těšila do školy, připravila si penál a tašku a byla šťastná, že už nemusí chodit do školky. Ve škole se zpočátku velmi snažila, ale brzy zjistila, že jí učení nepůjde tak snadno a že paní učitelka jí stále píše do notýsku, že něco dělá špatně. Terezka nedokázala pochopit, proč ji kárá, když ona se tak snaží. S učením jsme jí pomáhali, ale postupně už odmítala spolupracovat i s námi, zdálo se jí to zbytečné, když jí paní učitelka stejně nepochválí. Terezka často zapomínala pomůcky. Ona je ale nezapomínala doma, zapomněla si je vyndat z tašky a pak už nepřiznala, že je má a nepochopitelně si raději nechala dát poznámku, tak poznámek přibývalo a po dvou měsících jsem tedy zašla do školy, co se děje.

    Učitelka se se mnou vůbec nebavila, se slovy, že Terezka má v sedmi letech „předpubertální chování“ se mnou hovor ukončila. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak s Terezkou pracovat, že bude šťastná za každou pochvalu a kdyby jí dala nějaký úkol – třeba zalévat květiny nebo něco podobného, za co by jí mohla chválit, Terezka by měla motivaci do školy opět chodit s radostí a na něco se těšit. Podle učitelky si to Terezka nezaslouží, protože zlobí, tak vše zůstalo při starém. Toto je ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i ve školách by měli být učitelé informováni, jak s těmito dětmi pracovat.

    Ve škole jsme řekli, čím si právě procházíme, ale bohužel ze strany školy jsme nikdy neměli pochopení a už vůbec ne podporu, kterou Terezka tolik potřebovala. Právě v první třídě si Terezka velmi uvědomovala, že není úplně běžné, že se dítě nenarodí své mamince a že jí nosil v bříšku někdo jiný. Nechápala, proč jí její maminka nechtěla. Hodně jsme o tom mluvili, snažili jsme se, aby se Terezka tolik netrápila. A začala další fáze zlobení. „Nikdo mě nechtěl, tak mě nikdo nemá rád. Nikomu na mě nezáleží, nikomu nevěřím, s nikým se nechci o svých problémech bavit. Budu zlobit a je mi jedno, že mám poznámky nebo špatné známky…to mají všichni za to všechno, co se stalo mně.“

    Tak přesně tato slova jsem slyšela od své holčičky v tak útlém věku. Na ničem jí nezáleželo, tedy tvářila se, že jí na ničem nezáleží. My s manželem ale jsme věděli, že je vše jinak. Doma se nám hroutila jako domeček z karet. Lehké fouknutí a vše bylo zbořené a my začínali od začátku a znovu a znovu a stále dokola a pořád jsme neměli postavené ani základy. Vždy přišla nějaká situace, která ji sestřelila na úplné dno a neměla už chuť bojovat. Měla pocit, že bojuje sama proti celému světu a všichni se proti ní spojili a chtějí jí ublížit. A my jsme s manželem nevěděli jsme, jak jí pomoct, aby pochopila, proč na tomto světě je. Jak je důležitá její role v životech nás všech kolem ní. Vždy stačil jeden nezdar, jeden člověk a jeden problém a vše bylo pryč. Byli jsme zoufalí, pro učitele byla jen „nevychovaný spratek“ a takto zaškatulkovaná procházela celou školní docházkou.

    Vždy jsme se snažili s manželem s dětmi mluvit narovinu, vše jsme doma řešili otevřeně, žádná tabu u nás nebyla. Věděli jsme, že je to ta cesta, kterou půjdeme, dětem říkat pravdu a vše narovinu. Vždy jsme vše vysvětlovali úměrně k věku dítěte. Honzík velmi rychle pochopil, jak je to vlastně s osvojením a u něj si vzpomínám jen na jeden moment, kdy došlo ke smíření se s touto situací. Honzík vždy krásně kreslil a jednou jsem u něj na stole viděla obrázek, kde byla namalovaná ženská postava, krásně vybarvená, až na jeden detail.

    Ta postava měla černou pastelkou vybarvený obličej, ale ani škvírka nebyla bílá, jen černá hlava. Když jsme se ho ptali, koho to nakreslil, tak vysvětlil, že je to ta paní, které se narodil a že ji nechce vidět. Nechtěl nic slyšet, nechtěl nic vysvětlit, žádné otázky, zřejmě již jsme mu dříve na vše odpověděli, tak neměl tu potřebu se ptát dál. Od té doby se ke své pravé mamince nikdy nevracel, jen tak mezi řečí, když řešil v pubertě, komu je asi podobný a podobně….

    U Terezky to bylo vše jako na houpačce, nechtěla se smířit s tím, že jí maminka dle jejích slov „odložila“, že ji nechtěla a stále hledala důvody a stále se ptala:  Jsem tak špatná? Proč mě nechtěla? Jsem k ničemu? I přes naši snahu, aby pochopila, že jsme šťastní, že je s námi a že je skvělá holčička, se stále dokola takto ptala. Když bylo Terezce dvanáct, tak jsme si krásně povídali u snídaně a já jsem se jí zeptala (jako mnohokrát před tím), co jí právě trápí.  A její odpověď mě šokovala: „Maminko, já jsem neměla žít, já jsem se neměla vůbec narodit, jen každému přidělávám starosti a jsem k ničemu. Nic neumím a ani nechci umět, jen vám ubližuju, protože žiju.“

    Propukla v obrovský pláč a já ji objímala a pevně ji tiskla a neustále jsem opakovala, jak ji milujeme a že vše společně zvládneme. Nevěděli jsme si rady, žádná pomoc, žádná rada, vůbec jsme netušili, jak toto řešit. Jsme špatní rodiče? Nezvládáme to? Něco se nám nepovedlo? Sami sebe jsme se ptali a byli bezradní. Byli jsme velmi smutní z psychického stavu naší dcery. Problémy ve škole se stupňovaly, do školy jsem chodila stále, ale třídní učitelka na druhém stupni také nepochopila náš problém. Terezka se v tomto věku rozhodla, že bude bojovat, sama proti všem a svým způsobem.

    Jakmile cítila nějaké příkoří nebo nespravedlnost ve své třídě, okamžitě do všeho vstupovala a vždy drze své spolužáky obhajovala. Bohužel k její škodě se toto chování vždy obrátilo proti ní samé. Vysvětlovali jsme jí, že takto se problémy neřeší a že si tím ubližuje, ale nenechala si říct a s odpovědí „na mě stejně nezáleží“ pokračovala ve svém boji.

    Vůbec jsme to s manželem nechápali, nevěděli jsme, co máme dělat. Navenek Terezka působila chladně a nepřístupně a doma byla zranitelná, plná bezmoci a úzkosti.

    Rozhodli jsme se, že půjdeme na pohovor k psycholožce, která si námi promluvila o všech našich problémech. A před touto úžasnou paní se Terezka poprvé otevřela. Vše řekla, jak to cítí, šlo ven vše, co v sobě tolik dusila a svěřovala se většinou jen mně. Moje citlivé dítě s tvrdou slupkou se rozplakalo a otevřelo před úplně cizí paní. Paní psycholožka jí dala na sebe kontakt s tím, že může kdykoliv zavolat a že o tom nikdo ani nemusí vědět, Terezka odcházela s pocitem obrovské úlevy, že přeci jen je někdo, kromě rodiny, kterému může věřit.

    Začala nad vším více přemýšlet, naše rozhovory od té doby byly daleko přínosnější. Začala pomalinku naslouchat a uvědomovat si, že doma má tu lásku a podporu a že vše společně zvládneme. ŽE NENÍ NA TOMTO SVĚTĚ NA VŠECHNO ÚPLNĚ SAMA.

    Samozřejmě problémy ve škole byly neustále, naše bojovnice se „probojovala“ až do deváté třídy. Vše se uklidnilo až s odchodem ze základní školy.

    A jak je to u nás dnes? Synovi je 20 let a je z něj sebevědomý mladý muž s plány do budoucna. A Terezka? Je z ní úžasná sedmnáctiletá slečna, která sice má stále kolem sebe tu pomyslnou bublinu, ale postupně se učí lidem kolem sebe věřit. Jde to velmi pomalinku, ale jsme na dobré cestě. Nyní již chápe a rozumí všemu, co se kolem ní odehrávalo. Celé dětství bylo pro ni velmi těžké a nesrozumitelné. Naštěstí se již tolik netrápí a užívá si mladého života.

    A my si užíváme našich skvělých dětí

    ********************************************************

    Tento příběh je náš život, jsou to skutečně prožité situace, skutečné emoce a vše jsem napsala ze svého pohledu – z pohledu starostlivé matky (jen jména dětí jsou pozměněna). Samozřejmě, že jsme zažívali i spoustu krásných chvil s našimi dětmi a vždy jsme se snažili, aby jejich dětství bylo plné zážitků, krásných vzpomínek a šťastných chvilek, na které budou rádi vzpomínat celý život.

    Napsat náš příběh jsem se rozhodla, protože je důležité, aby hlavně ti, co rozhodují o osudech těchto dětí, které musely projít ústavním zařízením, věděli, s čím se tyto malé křehké dětské dušičky potýkají a co si nesou s sebou do života. Jak je důležitá podpora adoptivních rodičů, jak je nutné ještě před převzetím dítěte do rodiny budoucí rodiče informovat a poradit jim, jak s dětmi pracovat.

    Z našeho příběhu je velmi zřejmé, že škola v tomto směru naprosto selhala. Učitelé ve školkách a školách by měli mít dostatek informací o dětech, které si prošly pobytem v ústavu. Měli by vědět, jak s nimi pracovat, jak jim pomáhat, jak spolupracovat s rodiči. Ve škole tráví děti velmi dlouhé chvíle a je zapotřebí, aby se škola stavěla k tomuto tématu profesionálně. Dejme dětem šanci na lepší život a na bezstarostné dětství.

    Proč nemá žádné dítě vyrůstat v ústavu? Úžasné a taky moc smutné video. Jedno dítě, dvě cesty..

    https://www.youtube.com/watch?v=yUKbOMSwQlY

    Zdravím, ráda bych se tu s Vámi podělila o svůj včerejší zážižek.

    Měla jsem možnost, dostat se na úžasný, odborný seminář, který se týkal adopce. Byl veden velmi zkušenou lektorkou, psycholožkou s mnohaletými zkušenostmi z praxe. Kromě jiného jsme se tam dotkli tématu dětí z IVF a také dětí z darovaných spermií, vajíček..embrií.

    O co šlo. Lektorka zcela otevřeně přiznala, že je pro děti důležité jak byly počaty, co víc ony podvědomě vědí jak to je. Prostě cítí, že je něco jinak /ne ve zlém, prostě jinak/. Je to jev který je mezi psychology popisován už roky, nic nového..

    Demonstrovala to na případu mladého muže, který roky dorážel na své rodiče s tím, že si myslí že je adoptovaný. Měl k tomu i nějaké důvody..jakože jim nebyl moc podobný atd.Rodiče mu zarytě tvrdili, že nic takového není pravda. Až jednou přišla pozvánka na sraz prvních dětí z IVF.

    Byl z IVF navíc z darovaných buněk. Lektorka vyprávěla jak moc to s ním zamávalo, jak moc ho to zranilo. Celý život to cítil a rodiče mu pravdu zatajovali. Bohužel to samozřejmně mělo velký a bohužel špatný vliv na další vývoj vztahu mezi jím a rodiči, protože to pro něj prostě byla velká rána a zásah do jeho vlastní vybudované identity.

    Navíc u anonymních dárců ty děti nikdy nemají šanci toho člověka potkat a vyrovnat se s tím. Shodly jsme se na tom, že nabízení dárcovských programů a celkově IVF s tím, že pak se to dítěti neřekne je obrovská časovaná bomba. Průser je, že pro doktory na klinikách to končí prosperujícím těhotenstvím..

    Velmi zajímavý článek o tom, jaká opatření se mají/nemají dělat, když má Vaše miminko nález na kyčličkách. Jako vždy, mě dostalo a překvapilo, že poslouchat mateřskou intuici a ne doktory se vyplácí..no posuďte sami..

    Někteří lékaři doporučují "široké balení" preventivně.

    Široká plenka není správné balení!
    Pokud vám doktor řekne: dejte raději plenku navíc, nebo dokonce srolujte čtvercovou plenku mezi nožičky, tak je to špatně. Buď tam je nález, pak léčím dítě peřinkou nebo třmínky, nebo tam ten nález není a nic navíc nedávám! Při fyziologické nezralosti IIa+ a IIa- a IIB (záleží potom na stabilitě toho kloubu) si vystačím s normálním „volným“ balením, tzn. na nahaté miminko dám jakoukoliv jednorázovou nebo látkovou plenku, která bude zapnutá vysoko v pase a nebude zasahovat přes stehýnka. Je třeba, opakuji, aby efekt tohoto volného balení nezrušili rodiče chybným oblečením! Pokud má dítě IA nebo IB, neřeším, dávejte jakoukoliv plenku, hlavně, ať děťátko může volně pohybovat nožičkami. Ideálně minimum balení - to, co dítě opravdu pročůrá.

    Je vhodné s novorozeným miminkem při nálezu, při kterém mu bylo doporučené "široké balení", nějak cvičit?

    Maminkám to rozmlouvám. Jiný případ je, když je tam nějaký neurologický nález a cvičí se Vojta, tak do toho nezasahuji, ale u zdravého dítěte, které má jen lehce nezralé kyčle, žádné cvičení nedoporučuji. Pro dítě je naprosto optimální, když může být občas nahaté, takže když je teplo, říkám maminkách: Nechte je třeba jen v plenkových kalhotkách a s ponožkami, ať mu není zima, ale ať si ty nožičky může prokopat. Nejhorší je, kdy jsou děti zabalené v těsných zavinovačkách, jak se to dříve dělávalo, a ten aktivní pohyb tam chybí. Cvičení nedoporučuji, protože horní část stehenní kosti, na které je jadýrko, což je budoucí zárodek hlavice kosti kyčelní, je poměrně choulostivé, takže nějaké cvičení, které by maminka chtěla provádět, je skutečně zbytečné, tam bychom mohli spíš ublížit.

    Celý článek zde: http://blog.anavy.cz/2017/03/co-je-to-siroke-ba...

    Tak tohle prostě musím sdílet.

    Jak je možné, že se stále opakují tyto případy, kdy je dítě umístěno místo do náhradní rodiny, která je připravená, je tam už sourozenec ..ale úřady ho dají do ústavu.

    Zde na celých 11 měsíců???!

    http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-u...