• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
wrtulka
20. pro 2017
Mateřská láska je úžasná, díky ní jsou naše děti milované a stávají se tím nevzácnějším co máme.

Nemusí jí,ale nutně cítit jen ten kdo nosí dítě pod srdcem, mnohdy jí vnímají naopak ti, co ho nosí v srdci"

A to náhradní mámy jsou...
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
wrtulka
18. pro 2017
Nikdo nejsme tak úplně normální :slight_smile: a to mě na tom světě asi baví ze všeho nejvíc..
Vždyť kdyby jsme byli, byla by tu přece děsná nuda!

PS: Kdyby někoho zajímalo co dělá ten houpací kůň tak se chystá svářet!
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
wrtulka
14. pro 2017
Zaslzela jsem si..
Kdyby mi říkali, že už tě nemám chovat, ať tě nerozmazlím, pohladila bych tě a přivinula k sobě.
Kdybys plakala, už bych ti neřekla „To nic není, co vyvádíš?“ Místo toho bych se zeptala, co tě bolí.
Kdyby ses večer bála, neřekla bych „Prosim tě, nemáš se čeho bát, žádný strašidla nejsou.“ Objala bych tě a pomohla ti zvládnout tvůj strach.
A kdyby ses vztekala, nechtěla bych tě honem utnout. Nezakřičela bych „Okamžitě se uklidni!“ Chtěla bych tomu rozumět.
Kdybys mi řekla „Já nechci, mami,“ nezlobila bych se, že si vymýšlíš, a netlačila do tebe ještě aspoň tři lžičky. Brala bych tvoje „nechci“ vážně a přemýšlela o něm.
Kdyby sis chtěla povídat, neřekla bych „Teď toho mám moc“. Sedla bych si k tobě a naslouchala ti.
Kdyby ses zeptala, proč jsem smutná, netvrdila bych, že mi nic není. Pověděla bych ti, jak se cítím.
Kdybys mi řekla, že se ti nelíbí ty nový kalhoty, neodsekla bych „No to máš teda smůlu.“ Chtěla bych vědět proč.
Kdyby ses mě v autobuse ptala, proč se ta paní tak mračí, nesyčela bych „Pššš, to se neřiká, nestarej se.“ Řekla bych ti popravdě, že nevím, že možná má špatný den.
A kdyby ses zase v cukrárně hodně nahlas smála, neokřikla bych tě „Přestaň se předvádět.“ Zkusila bych se zasmát s tebou.

https://www.nevychova.cz/blog/kdybych-te-mohla-...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. pro 2017 Čtené 3998x vybrali jsme magazín

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.

Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…

Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.

Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.

Do rodiny?

Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.

Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.

Dětství

Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.

Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.

Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.

Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.

Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.

Dospívání a puberta

Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.

S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.

V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.

Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.

Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.

Na vlastních nohou

Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.

Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.

Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.

Kruh se uzavírá

Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.

Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.

Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.

Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.

O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.

Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.

Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
24. lis 2017 Čtené 1079x vybrali jsme magazín

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.

Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.

Dětství

Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.

Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.

Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.

Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.

Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.

Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.

Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.

Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.

Dospívání

O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.

Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.

Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.

V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.

Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.

Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.

S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.

Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…

A co dál?

Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.

Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.

Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…

Co bych byla potřebovala jinak?

Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
15. lis 2017
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu mohou adoptivní rodiče čerpat celou částku 220 000 Kč rodičovského příspěvku, i v případě, že již rodičovský příspěvek vybírali přechodní pěstouni. Lze žádat i 3 roky zpětně o doplacení.

Pokud se rodina dítěte změní (např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami jakz první, tak z druhé rodiny.

Z jazykového výkladu tak plyne, že pečující osobě v nové rodině vzniká nárok na rodičovský příspěvek bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu jej čerpala pečující osoba v předchozí rodině.

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2017/00...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. lis 2017 Čtené 1332x magazín

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Životní zkouška

Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…

Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…

Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.

Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.

Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.

Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.

A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.

Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..

A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.

Rodina?

Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.

Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.

Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.

Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.

Kouzelný telefon

Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.

O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.

Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.

Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů.  Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.

V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!

Náš syn

Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…

Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!

Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.

Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.

A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.

Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
1. lis 2017
Něco na zamyšlení

Po delší době, jedna z myšlenek úžasného pana PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. Myslím, že je to velmi zajímavá otázka k zamyšlení..

"Proč se tak lpí na potratech a nepropaguje se darování dítěte do adopce?

Protože nám vládnou všudypřítomné předsudky. Bohužel nejen nevěřící, ale i věřící lidé přes všechnu kritiku potratů se dívají velmi zle na ženu, která se rozhodla dát své dítě do adopce.

Přitom to je mnohem zodpovědnější čin, než si ho se skřípěním zubů nechat a dát mu pocítit dětství nemilovaného a nechtěného dítěte.

Adoptované děti jsou totiž zpravidla milované děti. Toto je moderní a žádoucí směr, kam se má ubírat naše myšlení a potažmo i legislativa. Ne zabíjet děti, ale jen je přesměrovávat do rodin, kde na ně toužebně čekají. Tady by to chtělo cílenou reklamní kampaň a osvětu.

Pojďme si vyjmenovat argumenty pro darování dítěte do adopce:

1. Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.

2. Žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.

3. Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.

4. Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.

5. Matka a její okolí mají jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si raději dítě nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).

6. Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno?

7. U mladých dívek se navíc vyhneme nezralým sňatkům a následným tragikomickým rozvodům."

http://klimes.mysteria.cz/cla…/psychologie/potr...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. zář 2017 Čtené 400x magazín

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Prostě tam je.

Co nám brání přiznat si, že naše děti si tato zranění nesou?

To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.

Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?

Možná hledáme chyby sami v sobě?

Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.

Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…

Proč bychom si to měli přiznat, když to tak zpropadeně bolí?

Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?

Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.

Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.

Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.

Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“

Jaké rodiče naše děti tedy potřebují?

Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.

Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..

To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
29. srp 2017 Čtené 2099x vybrali jsme magazín

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.

Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!

Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.

Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.

Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.

Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…


K přechodným pěstounům?

O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.

Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“

Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?

Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…

Ticho před bouří

Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.

Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.

O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.

Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.

Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.

Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!

Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.

Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.

Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.

Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.

A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.

Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!

Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.

Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.

Máma nebo ne?

Mohlo tedy začít předávání.

Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.

Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.

Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.

Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.

Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.

Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.

Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.

Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…

Jak to všechno zvládnu?

První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.

Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.

Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.

Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.

Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!

Jsme rodina!

S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.

A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
22. srp 2017
Mezinárodní adopce (adopce dítěte z jiného státu) nemáte někdo přímou zkušenost, nebo neznáte někoho, kdo by se se mnou o ni podělil? Předem děkuju!
Zobraz celou zprávu
wrtulka
5. srp 2017 Čtené 2537x vybrali jsme magazín

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.


První setkání


Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
11. črc 2017 Čtené 1721x vybrali jsme magazín

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova_vzdelani #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
Zpráva byla změněna 3. črc 2017
Jak vnímají děti ústavní péči? Tohle mi nedávno poslala jedna známá adoptivní maminka s jejím svolením jsem žážitek zformulovala a šířím:

"Moje děti strávily první dva roky svého života v kojeneckém ústavě. Už rok jsou s námi doma, kde se snažíme vyléčit jejich zraněné dušičky a vybudovat si s nimi vztah. Děti se v rodině uvolnily, udělaly velké pokroky a hlavně začaly zlobit. Za což jsem moc vděčná, protože to znamená, že se s námi cítí opravdu v bezpečí.

Když jsme po roce jeli do ústavu na kontrolu k tamní odborné lékařce stalo se něco, co jsme nečekali. Ve chvíli kdy lékařku děti uviděly, přestaly mluvit, otočily se k nám a chtěly se ukrýt v náručí. Do ordinace pak vůbec nechtěly jít.

Při vyšetření pak vůbec nespolupracovaly.

Po prohlídce nám nabídli, abychom se šli podívat do herny za dětmi a tetami. Lékařka šla s námi a bylo velmi znepokojivé pozorovat, jak všechny děti, když nás uviděly, přestaly mluvit a úplně jako by zamrzly.

Na obou našich dětech se návštěva v ústavu velmi podepsala. Obě děti začaly být plačtivé, v noci se budí a pláčou, že maminka není. Ale co mi řekla moje holčička to mě odzbrojilo „ Maminko já, už do domečku nikdy nechci!“"
Zobraz celou zprávu
wrtulka
30. čer 2017 Čtené 343x magazín

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
22. čer 2017 Čtené 1690x vybrali jsme magazín

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
21. čer 2017
Tak nám kraj druhé dítě prostě nedá, prý jedno máme a to stačí. Ach jo, proč já si každé dítě musí tak strašně moc vybojovat..?
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. čer 2017 Čtené 1420x vybrali jsme magazín

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
15. kvě 2017 Čtené 2492x vybrali jsme magazín

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
12. kvě 2017
Prosím o názory očkování v 5ti letech.. ano ne..rizika díky
Zobraz celou zprávu
wrtulka
10. kvě 2017
Hláška naší malé: Jéé maminko vidíš tu chundelatou slepici támhle? Vypadá jako dinosaurus!
Zobraz celou zprávu
wrtulka
1. kvě 2017 Čtené 332x

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

V dětském domově jsem zažila nepříjemné věci. Nevěděla jsem, jestli si mám hrát s dětmi a neuměla jsem si hrát sama. Tety na mě byly hnusné, vypadaly odporně - jako čarodejnice, kterým visí nechutné sliny z úst. Nepomohly mi, když jsem něco potřebovala. Byla jsem sama zavřená v pokoji a brečela jsem tam. Strkaly mi hlavu do pračky a já jsem se jí bála. Nebylo to tam dobré a příjemné – cítila jsem se ohrožená. Přemýšlela jsem, že bych si přála rodinu.

Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami.

Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná.

V dětském domově mi vadilo, že mi nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Bylo mi smutno, neuměla jsem si poradit sama se sebou, cítila jsem se sama.

V rodině mi někdo může pomoci, když si s něčím nevím rady. Mohu si hrát, dovádět, zpívat, v rodině mohu hledat důvěru, lásku, něhu, klid, dobrosrdečnost a radost. Když jsem smutná, tak to mohu někomu říci.

Proto si myslím, že všechny děti by měly mít svou vlastní rodinu.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
24. dub 2017 Čtené 2226x vybrali jsme magazín

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
23. dub 2017 Čtené 647x magazín

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“

Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.

Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!

Co by kdyby?

Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.

Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.

Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání -  „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.

Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.

První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.

Jak moc jiná by dnes byla?

Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.

 „Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“

„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"

„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“

 „Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“

A já si představuju, že by nás neměla.  My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.

Dokážete si to představit Vy?

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
19. dub 2017 Čtené 643x vybrali jsme magazín

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.


Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."


Bylo to tak? Já věřím, že jo…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
14. dub 2017 Čtené 8457x magazín

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.

Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.

Láska na první pohled

Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.

Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.

Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.

V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.

Doma s vysněným pokladem

Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.

Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.

Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.

Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.

Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.

Ach ti úředníci

Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.

Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.

Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.

S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.

Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.

Nečekané setkání

Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.

K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.

První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.

Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.

Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...

Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.

Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.

Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
28. bře 2017 Čtené 14429x magazín

 „Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to, co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“

Za dnešní příběh velmi děkuji adoptivní mamince dvojčátek. Ano, i to se občas stane, že se biologičtí rodiče nemohou postarat hned o dvě děti zároveň. Pro sourozeneckou skupinu je bohužel všeobecně těžší najít náhradní rodinu. Pokud vše ještě komplikuje nepříznivá anamnéza ze strany biologické rodiny, mohou tyto děti bohužel čekat v ústavním zařízení i léta…

O tom, že bychom si osvojili děťátko bez rodičů, jsme přemýšleli už dávno před tím, než jsme zjistili, že nemůžeme mít své vlastní biologické děti. Po dvou neúspěšných pokusech u lékařů tak naše další cesta vedla přímo na OSPOD, kde jsme podali žádost o osvojení.

Přípravy a proces schvalování byl pro nás oba psychicky náročný. Občas jsme pochybovali, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Ale představa dítěte, kterému dáme domov, nás vždy vzpružila a dostali jsme odvahu jít dál.

Kouzelný telefon

Na den, kdy u nás zazvonil „kouzelný telefon“, nikdy nezapomenu. Bylo to dva dny před mými narozeninami. Od rána mi volalo velké množství gratulantů a já si v duchu říkala, že mi ještě můžou zavolat z OSPODu a bude to už úplně dokonalé.  O dvě hodiny později pak opravdu zazvonil telefon a na druhé straně byla sociální pracovnice, která řekla tu nejkrásnější větu na světě „Máme pro Vás dvojčátka“.

Do telefonu jsem se dozvěděla jen úplně základní informace o tom, že se jedná o chlapečka a holčičku dva a půl roku staré a něco ze zdravotní anamnézy, vůbec jsem ale nedokázala vnímat. Položila jsem telefon a nebyla jsem schopna vůbec ničeho! Jen jsem plakala štěstím a šeptala si „Budeš máma!“

Pak jsem volala manželovi do práce, aby si zařídil na další den volno. Jen jsem mu řekla „Budeš tátou“. Hrozně dlouho nemohl pochopit a uvěřit tomu, co mu říkám! Doma pak přišlo dojetí i na manžela. Poprvé jsem ho viděla plakat! Večer jsme pak dlouho do noci seděli, povídali si a plánovali pokojíček.

První setkání

Další den jsme se jeli s manželem na OSPOD seznámit se spisem dětí. Byla jsem nervózní a čekala netrpělivě, co se dozvím. Bylo tam toho moc špatného. Matka feťačka, děti narozené s pozitivní žloutenkou. Byl zde předpoklad, že budou hyperaktivní, s poruchou intelektu a s dalšími potenciálními komplikacemi.

Vnímala jsem to tak, že jde jen o předpoklad, což neznamená, že se to nutně takto stane. A pak nám ukázali fotku dětí. Dvě nádherná stvoření, která se choulila na sedačce a v očích jim bylo vidět něco nepopsatelného. Milovala jsem je již od toho prvního okamžiku.

Dostali jsme kontakt na kojenecký ústav, kde byly děti umístěné a domluvili jsme si tam schůzku. Celou noc před tím jsem nespala a představovala si, jaké to setkání asi bude. Cesta se mi velmi vlekla a já se nemohla dočkat, až ty dva poprvé uvidím. V kojeneckém ústavu pak s námi nejdříve mluvily sociální pracovnice a lékařka dětí. Znovu nám zopakovaly informace ze spisu a já v tu chvíli věřila, že vše bude v pohodě!

Potom už jsme šli s manželem a lékařkou do herny a tam nastal ten nejkrásnější okamžik. Teta nám přivedla ukázat děti. Bylo mi, jako by mi je ukázali po porodu. Přišla taková dvě ptáčátka. Holčička si mi hned sedla na klín a objala mě. To už jsem neudržela slzy a ta maličká mi je otírala svou ručičkou.

Chlapeček trochu plakal, ale když ho manžel vzal do náručí, tak brzo přestal. Potom pro změnu začal plakat manžel a ani se to nesnažil skrýt. Teta tam s námi ještě chvíli zůstala a pak odešla a my mohli zůstat s dětmi sami. Bylo to něco tak neskutečně krásného!

Hned na další návštěvě jsme OSPODu oznámili, že máme o děti zájem a chceme je do své péče.

Domů?

Začali jsme za dvojčátky jezdit tak často, jak to jen šlo a brát si je na propustky i domů. Ústav nám ale začal dělat problémy. Například nám bylo oznámeno, že děti nedostaneme na propustku, pokud si pro ně nepřivezme vlastní oblečení a boty. Byly i další problémy, ale nenechali jsme si to líbit a obrátili se na sociální pracovnici dětí, která nám v jednání s ústavem naštěstí pomohla.

Od prvního setkání uplynuly celé čtyři měsíce, než jsem držela v ruce rozsudek, ve kterém stálo, že děti jsou svěřeny do naší péče.

Celé ty čtyři měsíce pro nás byly strašně těžké a pro děti dvojnásob. Ke konci jsme si je už ani radši moc nebrali domů. Protože děti se nechtěly do ústavu vracet a celou cestu nám pak proplakaly.  Dodnes se moc bojí, když je třeba vezeme autem jen směrem k městu, kde se ústav nachází.

Konečně doma!

Děti se doma zabydlely rychle. Chovaly se jako každé malé děti, ale následky pobytu v ústavu vidím velké..

Žily například stále ve strachu, že jim někdo sní jejich jídlo a tak si ho do pusinky cpaly neskutečné množství, až vypadali jako dva malí syslíci a já jim ho musela z pusinky vyndávat. Stejně tak toaleta – nikdo je neučil chodit na nočník. Takže jsme s tím začali doma, ale ukázalo se, že plenky vnímají jako běžnou součást oblečení. Dodnes (po roce v rodině) si nedokážou říct na toaletu, i když jsou bez plen.

Velké opoždění vidím i ve vývinu řeči. Děti uměly jen jednu jedinou větu a několik málo slov. Naopak  mi přišlo, jako by děti v ústavu musely rychle dospět.

Nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se…

Z čeho mě ale opravdu zamrazilo, byla tato událost:

Jednou děti zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.

Hned jsme šli a vzali je do náruče a mazlili se s nimi. Od té doby jsme tuhle větu nikdo nikdy nevyslovili a nevyslovíme, přejeme si, aby na to zapomněly!

Věříme, že bude líp!

Po roce v naší rodině se z našich dvojčátek stali raubíři, kteří chvilku neposedí a nepostojí, vše musí prozkoumat. Zatím bohužel bojujeme se všemi nešvary, které si z ústavu přinesli a odstranili  je pouze částečně.

Během několika měsíců se nám podařilo naučit děti alespoň trochu mluvit, začínají spojovat slova do vět a téměř jsme odbourali pleny. Zlepšuje se také úroveň jejich stolování. Ale hlavně si děti začínají víc věřit a to nejkrásnější – když přijdou a řeknou „maminko“ nebo „tatínku“ a obejmou nás. V tu chvíli víme, že to všechno mělo cenu a že se s tím vším popereme!

I když příprava na osvojení byla náročná a čekání na kouzelný telefon pro nás bylo až psychicky vyčerpávající. Rádi jsme to celé překonali, protože jsme dostali ten nejvzácnější dar – děti. Od toho okamžiku jsme začali žít a dýchat jen pro ta malá stvoření, která se na nás upnula a my se stali jejich světem a ony zase naším.

Po příchodu do rodiny se děti změnily – pomalu, ale jistě začaly zlobit víc, než jak jsme je znali z ústavu. Ale my víme, že je to dobře! Znamená to, že nám věří a že jsou u nás už prostě doma.

Je na nás, abychom jim vynahradili vše, co dosud neměli a nejde o hračky nebo vlastní pokoj. Jde o mazlení, lásku ale také o laskavé nastavování hranic. Vždyť v ústavech neměly dostatek péče a byly ponechány bez jakéhokoliv vedení. Proto je na nás podat jim ruku a provést je dětstvím a dospíváním.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
25. bře 2017
Dobré ráno maminky, dnes bych si ráda přečetla Váš názor na jednu věc. Jak asi mnohé víte tak nějak jsem se začala angažovat aktivně v oblasti náhradní rodinné péče. Proč to píšu. Představte si situaci, kdy by se u vás doma stala nějaká nepříjemná, špatná událost a vy byste věděly, že se teď ani rodina o vaše děti na několik týdnů nebo hůř měsíců prostě nemůžete postarat. Musely byste to řešit a měly jste na výběr dvě možnosti - dát na tu dobu dítě do ústavní péče (ehm dnes dětského centra) kde by se o něj staralo několik různých lidí..a nebo byste dítko mohly umístit k jedné konkrétní "tetě" pěstounce, která by za vámi jezdila na návštěvy, nebo vy za ní jak by bylo potřeba a věděly byste, že až situaci vyřešíte zase Vám dítko v pořádku předá do Vaší péče..Jakou možnost byste si zvolily a proč? Odpovědi ráda odměním srdíčkem..
Zobraz celou zprávu
wrtulka
22. bře 2017 Čtené 1728x vybrali jsme magazín

Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).

Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?

Vážený pane premiére,

rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.

Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.

V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.

Obracíme se na vás znovu, a to spolu svíce než 50 známými osobnostmi, 7500 tisíci signatáři naší peticeza omezení ústavní péče pro nejmenší děti, desítkami organizací chránících práva dětí a tisíci podporovateli z řad veřejnosti na sociálních sítích.

Vážený pane premiére, domníváme se, že v této chvíli jste právě Vy tím, kdo může pro děti v kojeneckých ústavech udělat nejvíce. Prosíme Vás proto a veřejně Vás vyzýváme, abyste dal ministrům Vlády ČR vnejbližší době jasný pokyn kzahájení kroků vedoucích ke sjednocení péče.

Nikomu znás nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné a věříme, že ani Vám ne.Dejte to prosím nyní otevřeně najevo.

S pozdravem,

Zdeněk Soudný, ředitel Dobré rodiny

Linda Jablonská a Irena Hejdová, autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte

Klára Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dítěte zakládající členové iniciativy Dobrý start

Odkaz na dopis iniciativy Dobrý start

#adopce

Čti celý článek
wrtulka
21. bře 2017 Čtené 9681x vybrali jsme magazín

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

Naším cílem v rámci kampaně Z rodiny doletí dál je zvednout zájem veřejnosti a dát nejen politikům otevřeně najevo, že především malé děti do ústavů nepatří. Chceme, aby ještě v tomto období byl připraven a přijat zákon, který umožní postupně úplně zakázat umisťování malých dětí do kojeneckých ústavů (dnes se jmenují dětská centra) a dalších zařízení. Zákon má v červnu 2017 předložit Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.


Proč hlavně malé děti nepatří do ústavů?

To, co se naučíme v prvních měsících života, nás ovlivňuje už navždycky. Náš mozek si velmi pečlivě zapisuje naše rané zkušenosti a prožitky. Miminka možná vypadají, že potřebují jen jíst a spát, ale naprosto zásadní je pro ně i pocit bezpečí, který zažívají jen v milující náruči.

Z dlouhodobých výzkumů neurobiologického vývoje víme, že i krátký pobyt v kojeneckém ústavu může na dětech zanechat celoživotní a nenapravitelné následky . Děti z ústavů mají především tzv. poruchu attachementu (citové vazby) , která vede k jejich horšímu zařazení do společnosti, problematickému chování, zvýšeným sklonům ke kriminalitě, nezaměstnanosti a dalším problémům.

Kam děti půjdou?

Chceme, aby každé dítě, pokud se o něj jeho rodina nemůže starat, mohlo jít do milující a bezpečné náhradní rodiny – do adopce nebo do pěstounské péče .

Co je to pěstounská péče?

O některé děti se jejich rodiče nechtějí, nemohou nebo neumí starat, přesto si ale k dítěti chtějí ponechat vazbu, která by adopcí (osvojením) zanikla. Pěstounská rodina umožňuje, že tyto děti nemusí být v ústavu. Pěstouni se o dítě starají jako o vlastní a jsou zodpovědní za jeho výchovu.

A co to je pěstounská péče na přechodnou dobu?

U přechodných pěstounů pobývá dítě nejvýše jeden rok, kdy od pěstounů dostává veškerou lásku a intenzivní péči. Od přechodných pěstounů odchází zpátky do své původní rodiny, do adoptivní rodiny, nebo k dlouhodobým pěstounům.

Proč nemůže jít dítě rovnou do trvalé rodiny, ale musí být upřechodných pěstounů?

Pokud by mohly jít děti rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Nepotřebovali bychom přechodné pěstouny ani ústavní zařízení. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je potřeba určitý čas. Je nutné počkat, než a jestli se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále.

Přechodní pěstouni zajistí, že na tuto nezbytně nutnou dobu děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině.


Co bude s ústavy?

Transformace ústavů umožní převést finanční prostředky potřebné na jejich nákladné fungování na prevenci a pomoc ohroženým rodinám. Samotné budovy ústavů a jejich zaměstnanci mohou sloužit právě pro tyto účely. Ústavní lobby tvrdí, že bez kojeneckých ústavů se Česko neobejde, kojenecké ústavy už ale například loni úspěšně zrušil Zlínský kraj.

Zatímco měsíční pobyt dítěte v ústavu vyjde státní pokladnu na 47 000 korun, měsíční pobyt stejného dítěte u pěstouna stojí přibližně o polovinu méně. Nemluvě o dalekosáhlých důsledcích ústavní péče na celou společnost.

A proč vlaštovky?

Když se vlaštovka dobře vyšle, doletí daleko, když ne, brzy spadne… Stejně tak i pro děti, které jsou křehké podobně jako vlaštovka z papíru, je dobrý start do života nesmírně důležitý. Chceme také ukázat, že stejně jako vlaštovky nelétají samy, ale v hejnu, i děti, které se samy bránit nemohou, mají velkou podporu veřejnosti , které na nich záleží. A konečně, „první vlaštovkou“ je také Zlínský kraj, ve kterém kojenecké ústavy vloni úplně zrušili.

Co pro změnu můžete udělat VY právě TEĎ?

Pošlete dětem vlaštovku!

Přidejte se k nám a dejte ostatním vědět, že vám příběhy ohrožených dětí nejsou lhostejné.

Sdílejte své fotky zde, na facebooku, instagramu...

https://www.facebook.com/zrodinydoletidal

Pošlete to dál!

Řekněte o tom svému okolí

http://dobrystart.cz/

Album s fotkami známých osobností, které tuto akci podporují.

#adopce

Čti celý článek
Strana
z 3
Předchozí Strana
z 3
Další