Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
wrtulka
Včera v 10:34
Vím, že tu s tématem náhradního rodičovství občas spamuji. Nicméně koho tohole téma, alespoň elementárně zajímá a třeba si říká, že by ještě jedno dítě zvládl, ale proč šířit opět své geny..tak doporučuji moc poslechnout si tenhle úžasný rozhovor s předsedkyní Dobrého startu Julií Kochovou. Moc hezky shrnuje situaci ohoržených dětí a vysvětluje proč jsou potřeba náhradní rodiče...

https://radiozurnal.rozhlas.cz/zadne-dite-nepat...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
14. únor 2019
Vím, že se tu najdou uživatelky, které sledují můj blog proto vkládám i sem odkaz na můj nový článek, který sem bohužel nemůžu dát celý..

Velmi dlouho jsem se snažila představit si, co asi ty naše přijaté děti zažily v nejútlejším věku ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratily maminku¨, a jak se asi musí cítit v momentě, kdy o ně začne pečovat maminka náhradní? Jak si takové zranění představit a jak pochopit, proč vlastně naše děti tak často sekají a kopou kolem sebe a lásku oplácí atakem, vztekem nebo lítostí?

“Představte si, že je to podobné, jako když se poprvé zamilujete a svou lásku ztratíte. Zlomí vám to srdce. A pak přijde jiný, nový partner. Vy chcete znovu věřit v lásku, ale bojíte se uvěřit po tom velkém zklamání a bolesti. Nakonec začnete pomalu věřit, ale občas se stane, že nový partner vám toho původního v něčem připomene…

Vybudování opětovné důvěry trvá déle a někteří, pokud prošli velkým zklamáním, si tu opravdovou, hlubokou důvěru, nevybudují už nikdy, i když se okolí bude snažit sebevíc. Láska od rodičů a hlavně od matky by měla být bezpodmínečná – vlastně naivní, stejně jako ty první lásky.“

Za tohle úžasné a trefné vysvětlení děkuji Elišce Kotrbaté. Mladé a velmi zajímavé ženě, která se díky svému vlastnímu onemocnění naučila jednu velmi zajímavou terapeutickou metodu. Díky této a dalším terapeutickým metodám pomáhá rodičům a dětem obnovit přirozené napojení mezi rodičem a dítětem.

https://dobrarodina.blogspot.com/2019/02/stres-...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
29. led 2019 Čtené 292x

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

Plusy i mínusy jsme znali a byli si jich plně vědomi. I přes to všechno nám to dávalo velký smysl. Ono přece nejde jen o nás, jde o to miminko, které může díky tomuto formátu adopce, být se svými, i když náhradními rodiči, od prvních chvil svého života. Což je hodně. Je to přínos do celého života, kdy minimalizujete poporodní trauma z odmítnutí biologickou rodinou. A to není vůbec málo!

Začali jsme se tedy lehce aktivně rozhlížet, zda takovou maminku nepotkáme. A stalo se. S maminkou jsme byli nějakou dobu v písemném kontaktu a následně se setkali osobně. Věřte mi, že to bylo setkání velmi silné a přínosné pro všechny strany. Uvědomila jsem si při něm mnohé. Jak těžké je žít s rozhodnutím, že dáte své dítě do adopce. Jak těžké je vůbec takové rozhodnutí udělat! Jak těžké je uvažovat nad životem, který přijde potom. Jak těžké je vybrat svému dítěti jiné rodiče.

Bylo to opravdu silné setkání, které mě utvrdilo v tom, že naše maminky si zaslouží vděčnost v našich srdcích. Svět není černobílý a vždy je zde vážný důvod, proč zůstane miminko samo v porodnici bez maminky. A vždy je to moc bolestivé. Navíc ony s tímto rozhodnutí jdou celým dalším životem.

S maminkou jsme si rozuměli a začali řešit všechny formality, a také hledat porodnici, která by byla takové přímé adopci otevřená. Měli jsme vybrané jméno pro miminko, všechno se zdálo být na nejlepší cestě. A přece možná nebylo. Kdo ví. Moc jsem se bála, že si to maminka rozmyslí. Ne v době těhotenství, to jsem brala tak, že by to bylo tak nějak v pořádku, a to nejlepší pro miminko. Ale potom, potom co bychom měli miminko doma a už ho milovali. Všichni…

Když tu najednou, jednou večer, zrovna jsem odvážela dceru domů od babičky, jsem se podívala na telefon. Bylo zde několik zameškaných hovorů. Nějaké pevné linky, nějaké mobily. Volám zpět…

„Dobrý den, tady krajský úřad...“

„Dobrý den, měla jsem zameškané hovory“.  V tu chvíli mi to ještě vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, proč by nám měli z krajského úřadu volat? To chtějí, abychom zrušili žádost nebo tak něco?

„Ano, no my tu už tak trochu panikaříme. Jsem ráda, že mi voláte zpět, můžete se prosím zítra přijet i s manželem seznámit se spisem...“

„Se spisem?“

„Ano, máme pro vás miminko...“

Stále jsem nechápala. Miminko? Jako to od té maminky? Nebo jiné…, pak mi došlo, že je to hloupost, že o té naší rozjednané akci vůbec nic nevědí.

„Miminko? Můžu se prosím zeptat, jestli je to holčička nebo chlapeček a jak je staré?“

„Je to holčička a je z porodnice, víc už zítra...“

Co se dělo potom si nedovedete představit. Já si také úplně všechno nepamatuji. Ale jedno jsem věděla hned. Miminka se neodmítají. Tohle miminko si nás vybralo a takhle to má být. Navíc na nás to miminko čeká v porodnici.

Dceru i babičku jsem v obrovském zmatku informovala, co se děje a snažila se dovolat manželovi, který byl v té době na služební cestě. Bohužel nebral telefon. Takže jsem obvolala alespoň rodiče a několik kamarádek, abych ze sebe nervozitu nějak dostala a měla o tom všem s kým mluvit.

Poprosila jsem babičku o hlídání a jela na nákup věcí, které asi budu potřebovat do porodnice.  V té chvíli jsem věřila, že miminko se narodilo předchozí den a já tam s ním budu několik dní pobývat, než nás pustí domů.

Celou cestu jsem telefonovala, takže nákup, který jsem pořídila, byl myslím velmi humorný. Dvoje miniponožky, podložka na přebalování, pleny a vlhčené ubrousky, víc jsem prostě nezvládla. Naštěstí se mi podařilo nakonec dovolat i manželovi, pro kterého byla informace o tom, že bude mít druhou dceru, parádní šok.

Tu noc jsme toho moc nenaspali. Dcera všechno prožívala s námi, takže z euforie že „hurá budeme mít miminko“ přešla do hysterie „já žádný blbý mimino nechci!“.

Tohle bylo pro nás nové, těžké a možná také trochu krásné.

Ráno, když jsme ji vezli do školky a mířili na krajský úřad seznámit se se spisem, tak vše vyjádřila velmi přesně „Maminko a myslíš, že bude to miminko pro nás?“ Ano, věříte, ale stále nevíte. Nevíte, dokud tu maličkou tvářičku neuvidíte a nevroste vám do srdce.

Na krajském úřadě nás seznámili se spisem novorozené holčičky a řekli nám, ve které porodnici ji najdeme. Jaké to bylo? Silné, a také trochu těžké slyšet, proč to maličké stvoření začalo život tak nedobře. Na co nás upozorňovali velmi důrazně a také jsme podepisovali, že jsme si vědomi toho, že maličká není právně volná. Ano, tenhle stav už jsme znali a jednou prožili s první dcerou. Znamená to, že si můžete miminko odvést z porodnice, pečovat o něj od prvních dní tak, jak je to pro něj nejlepší, zamilovat si ho, ale stále žijete s tím, že kdyby se v biologické rodině našel někdo, kdo by o miminko chtěl a mohl pečovat, vrátilo by se tam.

Úřady pracovaly na plné obrátky, protože maličká už byla v porodnici týden, chtěli ji propustit a nebylo kam. Bylo mi líto, že tam musela být celý týden sama, ale to je jedna ze ztrát náhradního rodičovství, se kterou je nutno se smířit. Ihned jsem se začala zajímat o to, jak maličké tohle trauma vyléčit.

Sedli jsme do auta a jeli celé dvě hodiny do porodnice podívat se na naši druhou dceru. Ten večer nám ji bohužel ukázali jen na dvě hodiny a zase si ji odvezli. Byli jsme pro ni jen návštěva. Zvláštní. Když nám přivezli ten maličký uzlíček, bylo mi smutno a zároveň jsem se hned zamilovala. Tak snadné to bylo. Vzala jsem ji do náručí, a bylo to tady. Prostě byla naše.

Nakrmila jsem si ji, přebalila a bohužel musela ji vrátit sestřičkám. Když ji odváželi, chtělo se mi plakat. Celý večer a noc jsem na ni myslela, jak jí tam asi samotné je. Maličké osůbce ve velké nemocnici, plné cizích lidí, pachů a zvuků. Bez jediného záchytného bodu. Bez mámy.

Druhý den ráno mě telefon soudního doručovatele zastihl v obchodě, kde jsem se snažila dokoupit vše potřebné pro to, abychom si naši dceru mohli odvést ten den domů. Byla jsem velmi mile překvapená, jak rychle zvládli rychlé předběžné opatření vystavit. Děkuji za to! Díky tomu, jsme si maličkou přivezli domů jen 48 hodin od kouzelného telefonu.

Někdy o ní říkám, že je to, jako by nám spadla z nebe. Stačí jeden telefon a život se vám obrátí o 180 stupňů. Je to adrenalin, je to masakr a je to nádherné, je to život.

Nakonec jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Byly doby, kdy jsem plakala pro to, že nikdy nebudu matkou. Nakonec jsem maminka dvou nádherných úžasných stvoření, za které moc děkuji. Komu? Osudu, životu? Kdo ví? Každopádně kdybychom s manželem pokračovali ve snahách o biologického potomka až do dnes, byli bychom smutní, možná už rozvedení, a myslím i zlomení lidé. Navíc tohle si prostě jen tak nezažijete.

A ještě Vám dlužím jednu informaci na závěr. Mamince, se kterou jsme měli rozjednanou přímou adopci, jsem ihned vše sdělila a jejich příběh dopadl tak, jak nejlépe mohl. Miminko zůstalo ve své rodině.

Čti celý článek
wrtulka
18. led 2019
Mám prosbu, nevyzná se tu někdo v sociálních oborech které lze v ČR studovat? jde mi ideálně o bakaláře který by se dal zvládnout při dvou dětech :grinning: (ha ha) A ideálně aby byl co nejvíc zaměřen na náhradní rodinnou péči..aby mi pak v praxi k něčemu byl..děkuju za rady :slight_smile:
Zobraz celou zprávu
wrtulka
9. led 2019
Vyznání "náhradní" maminky -

Patříš k nám
Nejsi tělem mého těla,
ani krví mé krve,

přesto jsi—jakoby zázrakem—moje vlastní.
Nezapomeň nikdy ani na okamžik,
že jsi nerostla pod mým srdcem, ale v něm.

Pro mne jsi někým jedinečným.
Tím, že jsem tě neporodila,
nejsem o nic méně matkou,
ani ty mou dcerou.

Neboť být matkou je víc než porodit dítě,
a růst je něco,
co můžeme prožívat společně.

Toužila jsem po tobě,
a když tě konečně vybrali,
stala se z nás rodina.

Jako v zrcadle vidím ve tvé povaze
odraz našich vlastních cest.

A vytvořilo se pouto—
lásky, vroucnosti a bezpečí.

Claire Shortová
Zobraz celou zprávu
wrtulka
6. led 2019
Potratem naděje končí, adopcí začíná…

Přibývá vědecky ověřených informací potvrzujících zásadní důležitost prvních let života pro emoční rozvoj osobnosti. Nemá-li z novorozence vzniknout citový deprivant, potřebuje lásku od samého začátku. Tato láska by v maximální možné míře měla být dopřána i dětem určeným k adopci.

Přímé adopce - jde o adopce, při nichž pokrevní matky souhlasí s předáním dítěte do péče adoptivním rodičům bezprostředně po porodu. Odborníci, navzdory vší složitosti, která tuto formu adopce doprovází, nic nenamítají. Z pohledu dítěte dochází k eliminaci nežádoucího jevu, kdy odložená miminka živoří v nejcitlivější fázi svého života v kojeneckých ústavech. Díky adopcím zároveň nastává aspoň částečné zmírnění paradoxu, kdy na jedné straně zdravá těhotenství končí potratem, a na druhé jiná vznikají eticky a zdravotně sporným a ekonomicky nesmírně nákladným způsobem v rámci asistované reprodukce.

Specifickým případem přímé adopce je i tzv. otevřená adopce, která zohledňuje možnost pro pokrevní matku zůstat s dítětem aspoň v minimálním kontaktu.Všichni zúčastnění jdou do citlivé záležitosti s tím, že nikdo nikomu nebude nic předstírat. Dítě bude vědět, kdo je jeho pokrevní matka a adoptivní rodiče je přijímají s tím, že přístup k pokrevní matce nebude dítěti zapovězen. Jde ovšem o mimořádně složitou situaci, kterou jsou schopni řešit jen silné a zdravé osobnosti. Jako jednodušší se tudíž častěji jeví "definitivní" řešení při adopci přímé, kdy pokrevní matka poté, co nabude právní platnosti adopční smlouva, do výchovy dítěte už nijak zasahovat nesmí. Pokud dítě v budoucnosti přece jen projeví zájem poznat svou pravou matku, záleží na adoptivních rodičích, zda tento kontakt zprostředkují. Psychologové se jednoznačně kloní k názoru, že adoptivní rodiče nemají před dítětem jeho původ tajit. Není nic horšího, než se pravdu dozvědět nečekaně a od cizích lidí.

Nové výzvy pro porodní asistentky

S přímými a otevřenými adopcemi se otevírají nové a úkoly také před porodními asistentkami. Jedním z nejdůležitějších je specifická péče o ženy, které se pro adopci rozhodnou. Tyto ženy potřebují nejen praktické rady v souvislosti s těhotenstvím a porodem, nýbrž především také výraznou duševní útěchu a podporu.

"Ženy nabízející dítě k adopci jsou obvykle ve velmi složité sociální situaci a po psychologické stránce bývají silně zanedbané. Potřebují obrovskou péči, mají-li se nějak vypořádat s vnitřními zmatky a bolestí, které jsou s jejich rozhodnutím vzdát se dítěte spojeny. Jde vlastně o to, že k tomu, aby žena mohla dítě ´nechat odejít´, musí je nejprve ´mít´, musí je přijmout. To vyžaduje značnou osobní zralost. Příležitost vytvořit si nějakou se nabízí právě v době těhotenství za podpory porodní asistentky," shrnuje své zkušenosti Elisabeth Hormann: "I žena dávající dítě k adopci má navíc právo naplno prožít svůj porod a vnímat jej jako zásadní životní předěl, jako tomu bývá u ostatních žen. Je dokázáno, že ženy, které dají dítě k adopci, ale nikdy je nevidí a nevytvoří si k nim vztah, trpí v dalším životě daleko více depresemi a výčitkami svědomí než ženy, které projdou procesem rozhodnutí a rozloučení."

http://www.evalabusova.cz/clanky/potratem_nadej...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
20. pro 2018
Nádherný video o tom proč je náhradní rodičovství - pěstounstí nebo adopce tak moc důležité. A o vánocích dvojnásob..

https://www.youtube.com/watch?v=3HPXG0c7eUg&...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
11. pro 2018 Čtené 1735x

Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...

S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.

Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.

Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.

Ztráta kořenů

První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.

Co víc zažily dlouhé hodiny, dny, týdny v jakémsi meziprostoru, kdy nechápaly, co se s nimi děje a bude dít. Kde čekaly na svůj osud. Na novou rodinu. Tuhle ztrátu si většina našich dětí zvědomí až někdy v pubertě nebo dospělosti, pokud vůbec. Mají tak malou šanci si tuhle ztrátu ztruchlit, a přece tam někde uvnitř je a bolí.

Je to zvláštní, naše děti si osud adoptovaných nevybraly a přece jim společnost, možná i my sami podsouvá myšlenku, že by měly být vděčné. Ale za co? Za to že ztratily své kořeny? Za nás? Vybraly by si naše děti jako náhradní rodiče právě nás, pokud by tuto volbu mohly udělat samy? Kdo ví ...

To nikdy nezjistíme, jen chci touhle myšlenkou naznačit, jak moc absurdní je žádat po nich, aby byly vděčné. Myslím, že většina z nich by prostě chtěla mít normální život. Narodit se mamince, u které by pak vyrůstaly, nic víc nic míň. Vždyť kdo chce být jiný? Kdo chce mít komplikovaný život? Kdo by chtěl být adoptovaný?

Ztráta období těhotenství, kojení, prvních okamžiků

Nedávno se mi stala velmi zvláštní věc, vlastně ne, děje se mi opakovaně. Vždy, když je v mém okolí nějaká těhotná žena, tak to zabolí - u srdce. Co víc, bolí mě to také kvůli mým dcerám. A to jsou ty barvy duhy. Současně mám své rodičovské potřeby naplněné až na okraj, někdy až přetékají. Je tam růžová, bílá. Je to prostě, tak jak má být. A současně je tam černá a šedivá, protože vím, že další dítě nechci a přece vidět, jak nádherné období těhotenství a očekávání miminka může být a vědět, že ho nikdy neprožiji, navíc nikdy s mými dcerami, je bolestivé.

Už nemám ambice otěhotnět a přece, první myšlenka byla „já bych chtěla také“. Pak ale přichází další, jak bylo v bříšku těm mým milovaným holčičkám? Hladil je někdo? Mluvil na ně někdo? Určitě, ale jak? Jaké pro ně bylo odpojit se od svých maminek a už nikdy je necítit? Najednou mi tu přistály a tady začíná náš vztah. Začínáme ne na startu ale daleko za ním a tohle obrovské mínus možná nikdy nezvládneme dohnat. Nejde to ignorovat, je to něco, co nám chybí a vždy bude chybět. Je to ztráta.

Moje dcera tohle dokázala vyjádřit moc hezky už ve svých šesti letech - „Myslíš, že mě ta maminka, co mě nosila v bříšku, hladila?“ Kdo ví.

Je také velmi zvláštní, že okolí, přátelé a většinou i my sami čekáme, že ve chvíli, kdy se z nás stanou adoptivní rodiče, je a hlavně bude všechno v pohodě. Zalité duhou.

A přece je pro nás minimálně velmi zvláštní a spíše bolestivé účastnit se rozhovorů jiných žen o porodu a kojení jejich dětí. Sedět tam a nemít co k tomu říct. Prostě proto, že jsme neměli možnost a šanci tohle s našimi milovanými dětmi prožít. Není to nic, je to mnoho, je to ztráta pro nás i naše děti.

Proč vlastně tento článek o ztrátách vznikl?

Myslím, že náhradní rodičovství je úžasné a jsem za něj velmi vděčná. Díky mým milovaným dcerám jsem se naučila strašně moc, otevřely mi spoustu dveří, které jsem před ním neviděla nebo vidět nechtěla. Díky nim je můj život nádherný, veselý, hektický, náročný, někdy smutný, ale většinou jsem prostě jen moc šťastná. Ztráty, které jsme všechny od života obdržely, nejsou nic, myslím ale, že jejich zvědomění je důležité pro to, abychom je mohly začít léčit.

Čti celý článek
wrtulka
9. říj 2018 Čtené 182x

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak.

Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že to musí stejně vnímat i moje dítě. Jak moc nezralá jsem tenkrát ještě byla ...

Moje šestileté dítě mi ukázalo, díky jedné zajímavé zkušenosti, že vše je jasné a tak moc správné ...

Měli jsme s manželem naplánovaný moc hezký výlet, kde součástí programu byla i prohlídka jeskyně. Když to dcera uslyšela, tak se nám totálně zasekla a řekla: „ Do jeskyně nikdy nechci jít, je tam tma a je to tam stísněný, já se tam bojím!“

Hledali jsme fotky jeskyně a zkoušeli jí na ně nalákat, protože vůbec nevypadaly tak, jak jeskyni popisovala. Byly to velké osvícené prostory, nic čeho by se měla bát. Ale dcera stála za svým.

Udělala jsem si na ni chvilku a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: „Víš, maminko, já si myslím, že už jsem někdy v jeskyni byla, když jsem ještě byla v bříšku u té mojí pravé maminky. Vůbec se mi tam nelíbilo, bylo to tam tmavý a stísněný a já se tam prostě bojím! Já tam nechci!“

V tu chvíli ve mě trochu hrklo. Že by se jí vybavila nějaká prenatální vzpomínka? Nebo jsou to strachy a konstrukce, které si v té malinké hlavičce už vytváří?  O tom, jaké to asi muselo být vyrůstat v bříšku maminky, u které pak po porodu nezůstala?  Nakonec jsem usoudila, že to asi není důležité, protože ať je to tak nebo onak, je důležité její strachy nezlehčovat a citlivě je vnímat.

Zvědavě jsem reagovala: „Aha, u té pravé maminky, a co jsem tedy já?“

Dcera se na mě podívala, a tónem, který vyjadřoval, že se ptám na úplně jasnou až téměř hloupou  věc, mi odpověděla: „Ty seš přeci taky pravá! Díky tý první mamince jsem na světě a já sem tady moc ráda a díky tobě taky žiju, protože ty ses o mě starala potom, až do teď ...“

Pohladila jsem jí po vlasech a cítila jsem jen obrovskou hrdost a radost ... Je úžasná …

Čti celý článek
wrtulka
15. srp 2018
"Můj názor je takový, že systém bohužel stále není dobře nastavený. Děti a především miminka, by se vůbec do ústavů neměly umisťovat. Měly by jít přímo z porodnice do adopce, nebo k pěstounům. Jednou zraněné dítě je podruhé zraněno pobytem v ústavu. A to je zbytečné a moc zlé. Například pro maličké miminko je takový pobyt v dětském centru obrovský stres. Vždyť představte si, že vaše miminko po narození nemůže být s vámi, a to celé dny, týdny a měsíce. Leží tam, někde v postýlce úplně samo. Ani barevné zdi a deset hodných tet maminku prostě nedokážou nahradit,“

„Je to velmi bolavé téma, protože tyhle děti vypadají na první pohled jako každé jiné dítě. Ale díky tomu, co prožily (ztrátu biologické rodiny a následně pobyt v ústavu), si s sebou nesou šrámy na duši po celý život. Bohužel mnoho lidí (například rodiče jejich kamarádů, neznalých této problematiky) je pak považuje za agresivní spratky, u kterých se projevily špatné geny. A to je špatně, to bych chtěla změnit. Protože, ono jde o obranné vzorce a mechanismy, které si tyhle děti vytvořily v ústavu, aby to nějak přežily,“

https://www.zenysro.cz/rozhovory/diky-adopci-ma...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
13. srp 2018 Čtené 196x

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

Bouře je tu!

Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

Co dál?

Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

Kouzelný telefon podruhé

Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

Smutné podezření

Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

A co dál?

Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
7. črc 2018 Čtené 535x

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
 

A jak se nám dnes žije?

Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
23. kvě 2018 Čtené 376x

Nádherný a moc moudrý článek. Není z mé dílny. Za překlad a opravu moc děkuji dvěma dobrým duším:slight_smile:

Když neplodnost nekončí zázračným otěhotněním…

Byla jsem dvakrát těhotná. Když jsem opouštěla porodnici, odnášela jsem si s sebou místo uzlíčku radosti jen cáry mého zlomeného srdce. Dvě těhotenství, dva potraty, roky čekání, měsíce zkoušení, jedna konečná diagnóza, roky léčby a později jedna finální operace...a jsem neplodná. A nevadí mi to.

Trvalo mi skoro deset let vyrovnat se s mou neplodností, a i když jsem se s tím smířila, bolest úplně nezmizela. Ale poznala jsem, že ten klid a bolest mohou vlastně docela pohodlně existovat vedle sebe. Také jsem se naučila, že existuje více než jeden úspěšný konec v příběhu s neplodností. Obvykle slýcháme pouze o jednom šťastném konci- o zázračném těhotenství, jehož výsledkem je buclaté miminko a nadšení rodiče. Ale to je jen jeden příběh - jeden šťastný konec z mnoha stejně úžasných možností. Koneckonců, u neplodnosti není zázračným koncem jen biologické dítě.

Pokud na tom lpíme jako na JEDINÉ naději, jediné odpovědi, tak jsme si svůj příběh zkrátili a uzavřeli se v kruhu. Všichni z nás, kdo žijeme s neplodností, si dříve nebo později stejně musíme položit tu stejnou otázku: „Co když nikdy neotěhotním a nebudu mít dítě?" Ta otázka musí být položena a zodpovězena, protože pro spoustu neplodných žen to bude realita.

V průběhu nejtěžší části mé cesty se mi dokonce zdály příběhy žen, které otěhotněly po letech neplodnosti, jako odrazující a frustrující. Myslím, že jsem hluboko uvnitř věděla,že toto nebude můj příběh, ale bylo mi to prezentováno jako nejlepší možný výsledek. A nechce snad každý pro svůj život to nejlepší? Takže co to znamená pro mě a ostatní páry, kterým by se nikdy nepodařilo porodit biologické dítě? Byli jsme odsouzeni k druhému nejlepšímu životu? Kde byly příběhy o vítězství a naději, které neobsahují otěhotnění a miminko?

Našla jsem si svou vlastní cestu - přes mnoho nočních slz, zoufalých motliteb a neustálého hledání v duši. Našla jsem tam místo tichého přijetí mé neplodnosti. A pomalu se toto přijetí obrátilo v naději...naději,že tam venku je pro mě něco úžasného a jen to vypadá trošku odlišně...naděje, že můj nejlepší život nemusí vypadat jako nejlepší život někoho jiného.

Nakonec jsem dostala můj zázrak. Jen nepřišel domů z nemocnice celý růžový, zmačkaný, zabalený v malé dečce. Bůh mi ukázal jeho dobrotu, ale ne v podobě dvou purpurových čárek a velikém kulatém bříšku. Můj zázrak přišel v klidných nocích, když můj polštář byl promočený od slz a já byla schopna říct: „Bože, jsi dobrý. Já vím, že mne miluješ."

Přišlo to, když jsem konečně byla schopna účastnit se baby shower (parta kamarádek s „těhulkou“ před narozením miminka) bez vytrácení se do koupelny a propukající v pláč. Přišlo to, když jsem zpozorovala, že jsem vnitřně vyrostla. Krásný efekt tento konkrétní příběh měl na mé srdce: přišly věci jako odolnost, soucit, empatie, vděk, láska a vytrvalost. Můj zázrak přicházel s každým dnem, ve kterém jsem si volila důvěru a naději, přičemž jsem soustředila svůj pohled na to, jak by život měl vypadat. Vybrat si radost a víru a naději uprostřed období s těžce zlomeným srdcem je vlastně jako malý zázrak.

Stále ještě mám své "zázračné děti".

Ale místo ultrazvuku a krevních testů jsme vyplnili hromady papírování a předložili otisky prstů pro ověření naší spolehlivosti.

Spíše než prozrazení pohlaví jsme oslavili naše schválení stát se osvojiteli.

Namísto mapování tras do porodnice jsme si koupili letenky do Etiopie. Namísto hlučného porodního sálu jsme čekali potichu v ponuré budově soudu.


Místo abychom brali domů mrňavého novorozence v mlze poporodní vyčerpanosti, vezli jsme domů pětiměsíční miminko v mlze časového posunu.

Ale naše radost byla úplně stejná.

Vás, ženy, které bojujete s neplodností a říkáte si „Co když nikdy nebudu mít miminko?“ mohu ujistit, že vás příběh je stále důležitý a stále můžete čekat na zázraky.

Možná nikdy neotěhotníte a může se to dnes zdát jako ta nejhorší věc na světě, vím, jak se cítíte a soucítím s vámi, nechci vám nic slíbit nebo dat falešné naděje, jen chci říct, že pokud vaše neplodnost neskončí otěhotněním, tak záleží na vás a na vašich příbězích záleží. Je tu ještě něco dalšího (ať už adopce nebo pěstounská péče nebo něco úplně jiného a pro vás teď nepředstavitelného), co čeká právě na vás. Jednoho dne to nebude bolet, tak jako to bolí dnes. Jednoho dne najdete své místo a svou cestu a budete se cítit sebejistě, budete s tím smířené.

A bude to nádhera.

Zdroj: http://community.today.com/parentingteam/post/when-infertility-doesnt-end-with-a-miracle-pregnancy

Čti celý článek
wrtulka
16. kvě 2018
Vím, že můj blog sledují také žadatelé procházející procesem IVF. Proto myslím, že není od věci otevřít tu téma týkající se identity dětí z IVF a darovaných buněk. Ono je to totiž v něčem velmi podobně křehké jako u identity adoptovaných dětí..

"Identita

Již v období kolem tří let si malé dítě začíná budovat vlastní identitu. Pomalu získává představu o tom, kdo je, kam patří, kdo jsou jeho rodiče, co dělají apod. Je jasné, že tříleté dítě nemá šanci pochopit, jak na svět přicházejí děti, ale čím je starší, tím více vyzvídá. Když se uchýlíte k mlčení a dítě nebude mít nejmenší tušení, že bylo počato specifickým způsobem, případně dokonce, že není jeden z jeho rodičů tím biologickým, získá naprosto nereálný pohled na svůj život. Vytvoří si vlastně fiktivní představu o sobě a rodině, kterou mu stejně později vezmete vy anebo v horším případě někdo jiný. Pokud se pravdu dítě dozví zprostředkovaně, bude se cítit podvedené. A možná s vámi už nikdy nepromluví.

Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Nic netajit!

Abyste se vyhnuli vyhroceným rodinným situacím, bavte se s dítětem už odmala na rovinu. Normálně už v brzkém věku svému dítěti oznamte, že bylo počato jinak, než ostatní děti. Snažte se to sdělit jednoduše a přirozeně s tím, že nezáleží na tom, zda se potomek narodil vám nebo jiným lidem, ale jde přeci o to, jak moc se máte rádi navzájem. Formou dětských pohádek můžete vysvětlit, že láska je mnohem důležitější než biologický původ. Pokud navíc bylo použité darované vajíčko a dítě matka odnosila ve vlastním lůně, je možné toto samozřejmě zdůrazňovat. Že to je zcela srovnatelné s biologickým rodičem. Dítě pak snadno přijme informaci za svou a nikdy se na vás za to nebude zlobit.

Reakce jsou individuální

Jak sdělit dítěti, že je z IVF? Pokud mu novinku o IVF oznámíte v pozdějším věku, pravděpodobně se setkáte s agresivní reakcí. Vaše dítě ve vás a v sebe ztratí důvěru. Zboří se mu domeček z karet. Jestliže ale s oznámením nebudete otálet moc dlouho a dítě se dozví pravdu v raném předškolním věku, možná vás zahrne mnoha zvídavými otázkami na příštích několik měsíců, než informaci plně vstřebá. Je také možné, že dítě vůbec nezareaguje a dál se o podrobnosti nebude zajímat. Každé dítě má jinou povahu. Všechny reakce jsou přirozené. Pokud ale budete s dětmi vždy mluvit přímo a s notnou dávkou empatie, nikdy se nebudete muset bát, že vás nepochopí a zareaguje negativně.

Ztratí dítě vztah ke svému ne-biologickému rodiči?

Pokud pravdu sdělíte dítěti již v útlém věku, bude to tak brát jako samozřejmé a o lásce nebiologického rodiče nebude pochybovat. Je ovšem potřeba, aby nebiologický rodič bezmezně zahrnovat dítě láskou. Nikdy by se neměl dostat do situace, ve které by dítě mohlo získat pocit, že ho má biologický rodič radši. Na druhou stranu, děti z IVF bývají doslova vymodlené. Navíc nenastává tak často problém s tím, že by dítě žárlilo na jiné, biologické sourozence. Jedině tedy starší."

https://motherclub.cz/jak-sdelit-diteti-ze-je-z...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
7. kvě 2018 Čtené 1165x vybrali jsme

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

Opakovaná hospitalizace v nemocnici a zpět do ústavu a takto stále dokola.To bylo dlouhých jedenáct měsíců života této holčičky. Proč na vše musela být sama? Proč nám nezavolali dříve? Kdo má právo ničit start do života nevinného děťátka, které se nemůže bránit? Kdo rozhoduje o osudu těchto dětí? Kolik jich to muselo zažít a bohužel stále zažívá? Hlavou mi probíhalo milion otázek a začalo mi být úzko, a to jsme Terezku ještě ani neviděli.

Asi po dvaceti minutách nám ji přinesli…. Nádherná okatá holčička se na mě dívala velmi podezíravě. Vzala jsem ji do náruče, a tak roztřesené děťátko jsem ještě nikdy neviděla. Co se děje, říkala jsem si, bojí se mě? Nezná mě, tak asi proto. Chtěla jsem si ji přitisknout blíže k sobě, jak mi napověděl mateřský instinkt, ale Terezka se ode mě lehce odtáhla tak, aby se mi mohla stále dívat do očí…oční kontakt nepřerušila ani na vteřinu, co jsem ji držela v ruce. Neuvěřitelně silně se mě držela a stále se na mě dívala.

Bez jediné emoce ve tváři. Ano, kamenný výraz dítěte, to byl další poznatek, na který nikdy nezapomenu. Žádný úsměv ve tváři ani v očích…vůbec nic…jen roztřesené dítě, které na mě koukalo nevěřícíma očima a s nedůvěrou. Stále mě mačkala, až to chvílemi bolelo. Nechtěla se mě pustit, když si ji brali zpět a mně se nechtělo odejít. Cítila jsem, že ji musíme mít hned doma, že každý den navíc jí jen ubližuje. Okamžitě jsme jeli vyřídit všechny potřebné doklady a ještě ten den jsem volala zpět, že nám můžou Terezku připravit, že si pro ni jedeme.

Paní ředitelka se mi snažila vysvětlit, že to takto nefunguje a že budeme muset počkat minimálně týden, než bude vše potřebné připraveno. Po mém naléhání a vysvětlování, že tohle dítě mělo být u nás už dávno a že každý den bez nás bude stresující, paní ředitelka nakonec svolila a za dva dny jsme si vezli Terezku domů.

Po příchodu domů si vše Terezka prohlížela, ale nejhlavnějším bodem jejího zájmu jsem byla já. Pokaždé, když jsem se jen na chvilku vzdálila, začala plakat, byla pořád smutná, nekomunikovala, jen ten smutný oční kontakt, ten tu stále byl. Jedinou její útěchou v prvních dnech byl její paleček, který byl úplně rozkousaný, plný puchýřů a odřenin. 

Všem nám bylo jasné, že dítko bude po pobytu v „kojeňáku“ a v nemocnici fyzicky lehce zaostalé, to ale Terezka velmi dobře během pár měsíců dohnala. Horší byla psychika Terezky. Ustrašené dítě, které na jednu stranu se umělo ozvat, když se jednalo o mě a musela jsme se na chvilku vzdálit (třeba na toaletu) a na druhou stranu sedělo jako vyděšené koťátko. Každý zvuk v domácnosti ji rozhodil.

Neuvědomila jsem si, jak bude těžké Terezku například vykoupat, sprcha nebo napuštěná vana = panika, když jsme jen pustili vodu, která tekla do dřezu = opět panika, spláchnutí záchodu = panika, zvuk lednice, televize, radia, výtahu = to vše bylo pro Terezku velmi stresující a vše zvládala lépe jen v mé náruči. Vše si musela osahat a na vše se podívat. Každé jídlo, které jsme jí dali, velmi hltala, až se dusila, jako by se bála, že jí to někdo vezme. Ale i toto období jsme zvládli a po pár měsících se s běžnými zvuky domácnosti srovnala. Najednou z ní bylo vyrovnané dítě, které bylo naopak velmi šikovné. Vše chtěla dělat sama, brzy se naučila na nočník, oblékání jí šlo velmi krásně, sama jedla. Člověk by řekl, poslušné děťátko, které ale stále má občas v očích TEN smutný výraz – netušila jsem, že toho máme ještě tolik před sebou.

Přišlo období, kdy Terezka nastoupila do školky, byly jí tři roky, byla velmi šikovná a krásně mluvila. Paní učitelka byla nejdříve velmi nadšená z tak šikovné holčičky. Najednou ale došlo ke zvratu. Ve školce se odmítala sama oblékat, sama jíst, vyžadovala neustálou pozornost a když ji nezískala tímto způsobem, tak začala zlobit. Ale zlobení nebylo klasické dětské zlobení, kdy se děti pošťuchují nebo si berou hračky. Terezka se rozhodla, že se postaví do opozice u každé činnosti, kterou ve školce pro děti učitelky vymyslely. Nebude zpívat, nebude tancovat, říkat básničky, nebude si malovat, nebude spát, když nechce.

Doma bylo ale vše v pořádku, režim natavený námi rodiči jí vyhovoval, cítila se bezpečně. Jednoho dne mi paní učitelka řekla, že Terezka nechce, abych pro ni do školky chodila já. Měla obavy, jestli se u nás něco neděje. Byla jsem v šoku. Terezka, která hlídá každý můj krok, najednou se mnou nechce jít domů? Bylo to zvláštní a najednou mi doházelo, že je zklamaná. V jejích očích jsem jí odložila do školky a Terezce se zřejmě v podvědomí vybavila situace z útlého dětství, kdy se cítila opuštěná a nechtěná. Dětská dušička ale nedokázala říct, co cítí, tak se začala chovat velmi chladně na všechny kolem sebe, kromě nás doma. V domácím prostředí bylo vše v pořádku. Manžel pracoval v té době na směny, tak si ji nechával velmi často doma, aby přechod na denní chození do školky nebyl tak frustrující. Terezka si ale vytvořila obrovskou bublinu, do které nechala vstoupit opravdu jen ty nejbližší a to jen ty, kterým věřila.

S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici.

Moc se těšila do školy, připravila si penál a tašku a byla šťastná, že už nemusí chodit do školky. Ve škole se zpočátku velmi snažila, ale brzy zjistila, že jí učení nepůjde tak snadno a že paní učitelka jí stále píše do notýsku, že něco dělá špatně. Terezka nedokázala pochopit, proč ji kárá, když ona se tak snaží. S učením jsme jí pomáhali, ale postupně už odmítala spolupracovat i s námi, zdálo se jí to zbytečné, když jí paní učitelka stejně nepochválí. Terezka často zapomínala pomůcky. Ona je ale nezapomínala doma, zapomněla si je vyndat z tašky a pak už nepřiznala, že je má a nepochopitelně si raději nechala dát poznámku, tak poznámek přibývalo a po dvou měsících jsem tedy zašla do školy, co se děje.

Učitelka se se mnou vůbec nebavila, se slovy, že Terezka má v sedmi letech „předpubertální chování“ se mnou hovor ukončila. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak s Terezkou pracovat, že bude šťastná za každou pochvalu a kdyby jí dala nějaký úkol – třeba zalévat květiny nebo něco podobného, za co by jí mohla chválit, Terezka by měla motivaci do školy opět chodit s radostí a na něco se těšit. Podle učitelky si to Terezka nezaslouží, protože zlobí, tak vše zůstalo při starém. Toto je ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i ve školách by měli být učitelé informováni, jak s těmito dětmi pracovat.

Ve škole jsme řekli, čím si právě procházíme, ale bohužel ze strany školy jsme nikdy neměli pochopení a už vůbec ne podporu, kterou Terezka tolik potřebovala. Právě v první třídě si Terezka velmi uvědomovala, že není úplně běžné, že se dítě nenarodí své mamince a že jí nosil v bříšku někdo jiný. Nechápala, proč jí její maminka nechtěla. Hodně jsme o tom mluvili, snažili jsme se, aby se Terezka tolik netrápila. A začala další fáze zlobení. „Nikdo mě nechtěl, tak mě nikdo nemá rád. Nikomu na mě nezáleží, nikomu nevěřím, s nikým se nechci o svých problémech bavit. Budu zlobit a je mi jedno, že mám poznámky nebo špatné známky…to mají všichni za to všechno, co se stalo mně.“

Tak přesně tato slova jsem slyšela od své holčičky v tak útlém věku. Na ničem jí nezáleželo, tedy tvářila se, že jí na ničem nezáleží. My s manželem ale jsme věděli, že je vše jinak. Doma se nám hroutila jako domeček z karet. Lehké fouknutí a vše bylo zbořené a my začínali od začátku a znovu a znovu a stále dokola a pořád jsme neměli postavené ani základy. Vždy přišla nějaká situace, která ji sestřelila na úplné dno a neměla už chuť bojovat. Měla pocit, že bojuje sama proti celému světu a všichni se proti ní spojili a chtějí jí ublížit. A my jsme s manželem nevěděli jsme, jak jí pomoct, aby pochopila, proč na tomto světě je. Jak je důležitá její role v životech nás všech kolem ní. Vždy stačil jeden nezdar, jeden člověk a jeden problém a vše bylo pryč. Byli jsme zoufalí, pro učitele byla jen „nevychovaný spratek“ a takto zaškatulkovaná procházela celou školní docházkou.

Vždy jsme se snažili s manželem s dětmi mluvit narovinu, vše jsme doma řešili otevřeně, žádná tabu u nás nebyla. Věděli jsme, že je to ta cesta, kterou půjdeme, dětem říkat pravdu a vše narovinu. Vždy jsme vše vysvětlovali úměrně k věku dítěte. Honzík velmi rychle pochopil, jak je to vlastně s osvojením a u něj si vzpomínám jen na jeden moment, kdy došlo ke smíření se s touto situací. Honzík vždy krásně kreslil a jednou jsem u něj na stole viděla obrázek, kde byla namalovaná ženská postava, krásně vybarvená, až na jeden detail.

Ta postava měla černou pastelkou vybarvený obličej, ale ani škvírka nebyla bílá, jen černá hlava. Když jsme se ho ptali, koho to nakreslil, tak vysvětlil, že je to ta paní, které se narodil a že ji nechce vidět. Nechtěl nic slyšet, nechtěl nic vysvětlit, žádné otázky, zřejmě již jsme mu dříve na vše odpověděli, tak neměl tu potřebu se ptát dál. Od té doby se ke své pravé mamince nikdy nevracel, jen tak mezi řečí, když řešil v pubertě, komu je asi podobný a podobně….

U Terezky to bylo vše jako na houpačce, nechtěla se smířit s tím, že jí maminka dle jejích slov „odložila“, že ji nechtěla a stále hledala důvody a stále se ptala:  Jsem tak špatná? Proč mě nechtěla? Jsem k ničemu? I přes naši snahu, aby pochopila, že jsme šťastní, že je s námi a že je skvělá holčička, se stále dokola takto ptala. Když bylo Terezce dvanáct, tak jsme si krásně povídali u snídaně a já jsem se jí zeptala (jako mnohokrát před tím), co jí právě trápí.  A její odpověď mě šokovala: „Maminko, já jsem neměla žít, já jsem se neměla vůbec narodit, jen každému přidělávám starosti a jsem k ničemu. Nic neumím a ani nechci umět, jen vám ubližuju, protože žiju.“

Propukla v obrovský pláč a já ji objímala a pevně ji tiskla a neustále jsem opakovala, jak ji milujeme a že vše společně zvládneme. Nevěděli jsme si rady, žádná pomoc, žádná rada, vůbec jsme netušili, jak toto řešit. Jsme špatní rodiče? Nezvládáme to? Něco se nám nepovedlo? Sami sebe jsme se ptali a byli bezradní. Byli jsme velmi smutní z psychického stavu naší dcery. Problémy ve škole se stupňovaly, do školy jsem chodila stále, ale třídní učitelka na druhém stupni také nepochopila náš problém. Terezka se v tomto věku rozhodla, že bude bojovat, sama proti všem a svým způsobem.

Jakmile cítila nějaké příkoří nebo nespravedlnost ve své třídě, okamžitě do všeho vstupovala a vždy drze své spolužáky obhajovala. Bohužel k její škodě se toto chování vždy obrátilo proti ní samé. Vysvětlovali jsme jí, že takto se problémy neřeší a že si tím ubližuje, ale nenechala si říct a s odpovědí „na mě stejně nezáleží“ pokračovala ve svém boji.

Vůbec jsme to s manželem nechápali, nevěděli jsme, co máme dělat. Navenek Terezka působila chladně a nepřístupně a doma byla zranitelná, plná bezmoci a úzkosti.

Rozhodli jsme se, že půjdeme na pohovor k psycholožce, která si námi promluvila o všech našich problémech. A před touto úžasnou paní se Terezka poprvé otevřela. Vše řekla, jak to cítí, šlo ven vše, co v sobě tolik dusila a svěřovala se většinou jen mně. Moje citlivé dítě s tvrdou slupkou se rozplakalo a otevřelo před úplně cizí paní. Paní psycholožka jí dala na sebe kontakt s tím, že může kdykoliv zavolat a že o tom nikdo ani nemusí vědět, Terezka odcházela s pocitem obrovské úlevy, že přeci jen je někdo, kromě rodiny, kterému může věřit.

Začala nad vším více přemýšlet, naše rozhovory od té doby byly daleko přínosnější. Začala pomalinku naslouchat a uvědomovat si, že doma má tu lásku a podporu a že vše společně zvládneme. ŽE NENÍ NA TOMTO SVĚTĚ NA VŠECHNO ÚPLNĚ SAMA.

Samozřejmě problémy ve škole byly neustále, naše bojovnice se „probojovala“ až do deváté třídy. Vše se uklidnilo až s odchodem ze základní školy.

A jak je to u nás dnes? Synovi je 20 let a je z něj sebevědomý mladý muž s plány do budoucna. A Terezka? Je z ní úžasná sedmnáctiletá slečna, která sice má stále kolem sebe tu pomyslnou bublinu, ale postupně se učí lidem kolem sebe věřit. Jde to velmi pomalinku, ale jsme na dobré cestě. Nyní již chápe a rozumí všemu, co se kolem ní odehrávalo. Celé dětství bylo pro ni velmi těžké a nesrozumitelné. Naštěstí se již tolik netrápí a užívá si mladého života.

A my si užíváme našich skvělých dětí

********************************************************

Tento příběh je náš život, jsou to skutečně prožité situace, skutečné emoce a vše jsem napsala ze svého pohledu – z pohledu starostlivé matky (jen jména dětí jsou pozměněna). Samozřejmě, že jsme zažívali i spoustu krásných chvil s našimi dětmi a vždy jsme se snažili, aby jejich dětství bylo plné zážitků, krásných vzpomínek a šťastných chvilek, na které budou rádi vzpomínat celý život.

Napsat náš příběh jsem se rozhodla, protože je důležité, aby hlavně ti, co rozhodují o osudech těchto dětí, které musely projít ústavním zařízením, věděli, s čím se tyto malé křehké dětské dušičky potýkají a co si nesou s sebou do života. Jak je důležitá podpora adoptivních rodičů, jak je nutné ještě před převzetím dítěte do rodiny budoucí rodiče informovat a poradit jim, jak s dětmi pracovat.

Z našeho příběhu je velmi zřejmé, že škola v tomto směru naprosto selhala. Učitelé ve školkách a školách by měli mít dostatek informací o dětech, které si prošly pobytem v ústavu. Měli by vědět, jak s nimi pracovat, jak jim pomáhat, jak spolupracovat s rodiči. Ve škole tráví děti velmi dlouhé chvíle a je zapotřebí, aby se škola stavěla k tomuto tématu profesionálně. Dejme dětem šanci na lepší život a na bezstarostné dětství.

Čti celý článek
wrtulka
29. dub 2018
Proč nemá žádné dítě vyrůstat v ústavu? Úžasné a taky moc smutné video. Jedno dítě, dvě cesty..

https://www.youtube.com/watch?v=yUKbOMSwQlY
Zobraz celou zprávu
wrtulka
21. dub 2018
Zdravím, ráda bych se tu s Vámi podělila o svůj včerejší zážižek.

Měla jsem možnost, dostat se na úžasný, odborný seminář, který se týkal adopce. Byl veden velmi zkušenou lektorkou, psycholožkou s mnohaletými zkušenostmi z praxe. Kromě jiného jsme se tam dotkli tématu dětí z IVF a také dětí z darovaných spermií, vajíček..embrií.

O co šlo. Lektorka zcela otevřeně přiznala, že je pro děti důležité jak byly počaty, co víc ony podvědomě vědí jak to je. Prostě cítí, že je něco jinak /ne ve zlém, prostě jinak/. Je to jev který je mezi psychology popisován už roky, nic nového..

Demonstrovala to na případu mladého muže, který roky dorážel na své rodiče s tím, že si myslí že je adoptovaný. Měl k tomu i nějaké důvody..jakože jim nebyl moc podobný atd.Rodiče mu zarytě tvrdili, že nic takového není pravda. Až jednou přišla pozvánka na sraz prvních dětí z IVF.

Byl z IVF navíc z darovaných buněk. Lektorka vyprávěla jak moc to s ním zamávalo, jak moc ho to zranilo. Celý život to cítil a rodiče mu pravdu zatajovali. Bohužel to samozřejmně mělo velký a bohužel špatný vliv na další vývoj vztahu mezi jím a rodiči, protože to pro něj prostě byla velká rána a zásah do jeho vlastní vybudované identity.

Navíc u anonymních dárců ty děti nikdy nemají šanci toho člověka potkat a vyrovnat se s tím. Shodly jsme se na tom, že nabízení dárcovských programů a celkově IVF s tím, že pak se to dítěti neřekne je obrovská časovaná bomba. Průser je, že pro doktory na klinikách to končí prosperujícím těhotenstvím..
Zobraz celou zprávu
wrtulka
18. dub 2018
Velmi zajímavý článek o tom, jaká opatření se mají/nemají dělat, když má Vaše miminko nález na kyčličkách. Jako vždy, mě dostalo a překvapilo, že poslouchat mateřskou intuici a ne doktory se vyplácí..no posuďte sami..

Někteří lékaři doporučují "široké balení" preventivně.

Široká plenka není správné balení!
Pokud vám doktor řekne: dejte raději plenku navíc, nebo dokonce srolujte čtvercovou plenku mezi nožičky, tak je to špatně. Buď tam je nález, pak léčím dítě peřinkou nebo třmínky, nebo tam ten nález není a nic navíc nedávám! Při fyziologické nezralosti IIa+ a IIa- a IIB (záleží potom na stabilitě toho kloubu) si vystačím s normálním „volným“ balením, tzn. na nahaté miminko dám jakoukoliv jednorázovou nebo látkovou plenku, která bude zapnutá vysoko v pase a nebude zasahovat přes stehýnka. Je třeba, opakuji, aby efekt tohoto volného balení nezrušili rodiče chybným oblečením! Pokud má dítě IA nebo IB, neřeším, dávejte jakoukoliv plenku, hlavně, ať děťátko může volně pohybovat nožičkami. Ideálně minimum balení - to, co dítě opravdu pročůrá.

Je vhodné s novorozeným miminkem při nálezu, při kterém mu bylo doporučené "široké balení", nějak cvičit?

Maminkám to rozmlouvám. Jiný případ je, když je tam nějaký neurologický nález a cvičí se Vojta, tak do toho nezasahuji, ale u zdravého dítěte, které má jen lehce nezralé kyčle, žádné cvičení nedoporučuji. Pro dítě je naprosto optimální, když může být občas nahaté, takže když je teplo, říkám maminkách: Nechte je třeba jen v plenkových kalhotkách a s ponožkami, ať mu není zima, ale ať si ty nožičky může prokopat. Nejhorší je, kdy jsou děti zabalené v těsných zavinovačkách, jak se to dříve dělávalo, a ten aktivní pohyb tam chybí. Cvičení nedoporučuji, protože horní část stehenní kosti, na které je jadýrko, což je budoucí zárodek hlavice kosti kyčelní, je poměrně choulostivé, takže nějaké cvičení, které by maminka chtěla provádět, je skutečně zbytečné, tam bychom mohli spíš ublížit.

Celý článek zde: http://blog.anavy.cz/2017/03/co-je-to-siroke-ba...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
17. dub 2018
Tak tohle prostě musím sdílet.

Jak je možné, že se stále opakují tyto případy, kdy je dítě umístěno místo do náhradní rodiny, která je připravená, je tam už sourozenec ..ale úřady ho dají do ústavu.

Zde na celých 11 měsíců???!

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-u...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
11. dub 2018 vybrali jsme
"Maminko to vůbec nemáš pravdu, že neumím hodiny! Umím! Jen přesně nepoznám kolik je.."
Zobraz celou zprávu
wrtulka
23. bře 2018
Prosím není tu lékařka ideálně specializující se na problematiku štítné žlázy? Potřebovala bych se na něco zeptat předem díky!
Zobraz celou zprávu
wrtulka
17. bře 2018 vybrali jsme
Prosím sdílejte a podepisujte stále jsou do ústavů umisťovány ty nejmenší děti - miminka, kterým tato praxe velmi ubližuje. Nechává na nich následky na celý život a to je prostě třeba změnit!!!

Ústavní výchova poškozuje psychický vývoj dětí. I přes veškerou snahu nejsou kojenecké ústavy schopny zajistit dítěti individuální péči ani možnost přilnout k blízké osobě, která by mu poskytla pocit lásky a bezpečí. To je ale klíčové pro jeho další vývoj.

2/3 dětí jsou do kojeneckých ústavů umístěny z důvodu špatné sociální situace rodiny nebo proto, že se o ně rodiče nedokáží postarat. Pokud by se rodině dostala větší sociální i odborná podpora, mohly by tyto děti žít nadále v rodině.

Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, kde je běžné a stále možné umisťovat děti do 3 let do ústavní péče.

Změnit to můžeme podepsáním této petice!

https://www.petice-kojeneckyustav.cz/
Zobraz celou zprávu
wrtulka
20. pro 2017
Mateřská láska je úžasná, díky ní jsou naše děti milované a stávají se tím nevzácnějším co máme.

Nemusí jí,ale nutně cítit jen ten kdo nosí dítě pod srdcem, mnohdy jí vnímají naopak ti, co ho nosí v srdci"

A to náhradní mámy jsou...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
18. pro 2017
Nikdo nejsme tak úplně normální :slight_smile: a to mě na tom světě asi baví ze všeho nejvíc..
Vždyť kdyby jsme byli, byla by tu přece děsná nuda!

PS: Kdyby někoho zajímalo co dělá ten houpací kůň tak se chystá svářet!
Zobraz celou zprávu
wrtulka
14. pro 2017
Zaslzela jsem si..
Kdyby mi říkali, že už tě nemám chovat, ať tě nerozmazlím, pohladila bych tě a přivinula k sobě.
Kdybys plakala, už bych ti neřekla „To nic není, co vyvádíš?“ Místo toho bych se zeptala, co tě bolí.
Kdyby ses večer bála, neřekla bych „Prosim tě, nemáš se čeho bát, žádný strašidla nejsou.“ Objala bych tě a pomohla ti zvládnout tvůj strach.
A kdyby ses vztekala, nechtěla bych tě honem utnout. Nezakřičela bych „Okamžitě se uklidni!“ Chtěla bych tomu rozumět.
Kdybys mi řekla „Já nechci, mami,“ nezlobila bych se, že si vymýšlíš, a netlačila do tebe ještě aspoň tři lžičky. Brala bych tvoje „nechci“ vážně a přemýšlela o něm.
Kdyby sis chtěla povídat, neřekla bych „Teď toho mám moc“. Sedla bych si k tobě a naslouchala ti.
Kdyby ses zeptala, proč jsem smutná, netvrdila bych, že mi nic není. Pověděla bych ti, jak se cítím.
Kdybys mi řekla, že se ti nelíbí ty nový kalhoty, neodsekla bych „No to máš teda smůlu.“ Chtěla bych vědět proč.
Kdyby ses mě v autobuse ptala, proč se ta paní tak mračí, nesyčela bych „Pššš, to se neřiká, nestarej se.“ Řekla bych ti popravdě, že nevím, že možná má špatný den.
A kdyby ses zase v cukrárně hodně nahlas smála, neokřikla bych tě „Přestaň se předvádět.“ Zkusila bych se zasmát s tebou.

https://www.nevychova.cz/blog/kdybych-te-mohla-...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. pro 2017 Čtené 4191x vybrali jsme

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.

Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…

Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.

Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.

Do rodiny?

Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.

Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.

Dětství

Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.

Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.

Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.

Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.

Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.

Dospívání a puberta

Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.

S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.

V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.

Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.

Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.

Na vlastních nohou

Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.

Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.

Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.

Kruh se uzavírá

Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.

Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.

Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.

Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.

O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.

Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.

Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
24. lis 2017 Čtené 1145x vybrali jsme

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.

Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.

Dětství

Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.

Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.

Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.

Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.

Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.

Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.

Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.

Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.

Dospívání

O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.

Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.

Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.

V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.

Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.

Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.

S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.

Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…

A co dál?

Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.

Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.

Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…

Co bych byla potřebovala jinak?

Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
15. lis 2017
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu mohou adoptivní rodiče čerpat celou částku 220 000 Kč rodičovského příspěvku, i v případě, že již rodičovský příspěvek vybírali přechodní pěstouni. Lze žádat i 3 roky zpětně o doplacení.

Pokud se rodina dítěte změní (např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami jakz první, tak z druhé rodiny.

Z jazykového výkladu tak plyne, že pečující osobě v nové rodině vzniká nárok na rodičovský příspěvek bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu jej čerpala pečující osoba v předchozí rodině.

http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2017/00...
Zobraz celou zprávu
wrtulka
2. lis 2017 Čtené 1382x

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Životní zkouška

Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…

Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…

Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.

Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.

Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.

Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.

A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.

Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..

A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.

Rodina?

Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.

Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.

Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.

Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.

Kouzelný telefon

Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.

O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.

Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.

Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů.  Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.

V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!

Náš syn

Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…

Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!

Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.

Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.

A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.

Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Čti celý článek
wrtulka
1. lis 2017
Něco na zamyšlení

Po delší době, jedna z myšlenek úžasného pana PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. Myslím, že je to velmi zajímavá otázka k zamyšlení..

"Proč se tak lpí na potratech a nepropaguje se darování dítěte do adopce?

Protože nám vládnou všudypřítomné předsudky. Bohužel nejen nevěřící, ale i věřící lidé přes všechnu kritiku potratů se dívají velmi zle na ženu, která se rozhodla dát své dítě do adopce.

Přitom to je mnohem zodpovědnější čin, než si ho se skřípěním zubů nechat a dát mu pocítit dětství nemilovaného a nechtěného dítěte.

Adoptované děti jsou totiž zpravidla milované děti. Toto je moderní a žádoucí směr, kam se má ubírat naše myšlení a potažmo i legislativa. Ne zabíjet děti, ale jen je přesměrovávat do rodin, kde na ně toužebně čekají. Tady by to chtělo cílenou reklamní kampaň a osvětu.

Pojďme si vyjmenovat argumenty pro darování dítěte do adopce:

1. Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.

2. Žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.

3. Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.

4. Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.

5. Matka a její okolí mají jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si raději dítě nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).

6. Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno?

7. U mladých dívek se navíc vyhneme nezralým sňatkům a následným tragikomickým rozvodům."

http://klimes.mysteria.cz/cla…/psychologie/potr...
Zobraz celou zprávu
Strana
z 4
Předchozí Strana
z 4
Další