O ztrátách v adoptivním rodičovství
Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...
S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.
Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.
Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.
Ztráta kořenů
První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.
Co víc zažily dlouhé hodiny, dny, týdny v jakémsi meziprostoru, kdy nechápaly, co se s nimi děje a bude dít. Kde čekaly na svůj osud. Na novou rodinu. Tuhle ztrátu si většina našich dětí zvědomí až někdy v pubertě nebo dospělosti, pokud vůbec. Mají tak malou šanci si tuhle ztrátu ztruchlit, a přece tam někde uvnitř je a bolí.
Je to zvláštní, naše děti si osud adoptovaných nevybraly a přece jim společnost, možná i my sami podsouvá myšlenku, že by měly být vděčné. Ale za co? Za to že ztratily své kořeny? Za nás? Vybraly by si naše děti jako náhradní rodiče právě nás, pokud by tuto volbu mohly udělat samy? Kdo ví ...
To nikdy nezjistíme, jen chci touhle myšlenkou naznačit, jak moc absurdní je žádat po nich, aby byly vděčné. Myslím, že většina z nich by prostě chtěla mít normální život. Narodit se mamince, u které by pak vyrůstaly, nic víc nic míň. Vždyť kdo chce být jiný? Kdo chce mít komplikovaný život? Kdo by chtěl být adoptovaný?
Ztráta období těhotenství, kojení, prvních okamžiků
Nedávno se mi stala velmi zvláštní věc, vlastně ne, děje se mi opakovaně. Vždy, když je v mém okolí nějaká těhotná žena, tak to zabolí - u srdce. Co víc, bolí mě to také kvůli mým dcerám. A to jsou ty barvy duhy. Současně mám své rodičovské potřeby naplněné až na okraj, někdy až přetékají. Je tam růžová, bílá. Je to prostě, tak jak má být. A současně je tam černá a šedivá, protože vím, že další dítě nechci a přece vidět, jak nádherné období těhotenství a očekávání miminka může být a vědět, že ho nikdy neprožiji, navíc nikdy s mými dcerami, je bolestivé.
Už nemám ambice otěhotnět a přece, první myšlenka byla „já bych chtěla také“. Pak ale přichází další, jak bylo v bříšku těm mým milovaným holčičkám? Hladil je někdo? Mluvil na ně někdo? Určitě, ale jak? Jaké pro ně bylo odpojit se od svých maminek a už nikdy je necítit? Najednou mi tu přistály a tady začíná náš vztah. Začínáme ne na startu ale daleko za ním a tohle obrovské mínus možná nikdy nezvládneme dohnat. Nejde to ignorovat, je to něco, co nám chybí a vždy bude chybět. Je to ztráta.
Moje dcera tohle dokázala vyjádřit moc hezky už ve svých šesti letech - „Myslíš, že mě ta maminka, co mě nosila v bříšku, hladila?“ Kdo ví.
Je také velmi zvláštní, že okolí, přátelé a většinou i my sami čekáme, že ve chvíli, kdy se z nás stanou adoptivní rodiče, je a hlavně bude všechno v pohodě. Zalité duhou.
A přece je pro nás minimálně velmi zvláštní a spíše bolestivé účastnit se rozhovorů jiných žen o porodu a kojení jejich dětí. Sedět tam a nemít co k tomu říct. Prostě proto, že jsme neměli možnost a šanci tohle s našimi milovanými dětmi prožít. Není to nic, je to mnoho, je to ztráta pro nás i naše děti.
Proč vlastně tento článek o ztrátách vznikl?
Myslím, že náhradní rodičovství je úžasné a jsem za něj velmi vděčná. Díky mým milovaným dcerám jsem se naučila strašně moc, otevřely mi spoustu dveří, které jsem před ním neviděla nebo vidět nechtěla. Díky nim je můj život nádherný, veselý, hektický, náročný, někdy smutný, ale většinou jsem prostě jen moc šťastná. Ztráty, které jsme všechny od života obdržely, nejsou nic, myslím ale, že jejich zvědomění je důležité pro to, abychom je mohly začít léčit.
Doporučujeme
Úžasný článek!klobouk dolů za tuhle myšlenku...za pocity které prožívas a tak krásně je napíšeš!ať ti tvé holčičky dělají jen samou radost a ty sama jsi šťastná!!!❤❤❤
jako by mi to mluvilo z duše... být adoptivní mámou je to nejkrásnější co mě v životě potkalo, ale zároveň navždy v mém srdci bude místo, které bolí, když si pomyslím, že jsem nedokázala "dát život" a že ta má úžasná malá holčička, se nemohla narodit mě...
Spoustu pocitů z článku jsem poznala. Děkuju za ujištění, že to tak má ještě někdo. Jsem moc šťastná za synka a přesto to bolí, že jsme spolu nemohli být od začátku. Chlácholení okolí mi nedělá dobře, takže pochopitelně si všechno uzavírám do sebe...
Prostě díky! Ať jste šťastná rodina!❤️
@wrtulka myslím, že to má tak snad každá adoptivní máma - má strach to říct nahlas, aby to nevypadalo, že je nevděčná... Svoji dcerušku miluji nadevše, položila bych za ní svůj život. Od prvního okamžiku, co jsem ji uviděla to byla láska a každým dnem ji miluji víc a víc. Ale o to víc mě bolí a trápí, že jsem nemohla být já, kdo ji porodil, a nebo aspoň kdo ji choval hned po narození ( a to i když byla u skvělé pěstounky)... ta ztráta těch jejích prvních měsíců, ale i to že na světe existuje ještě někde jedna žena, kterou ona možná bude chtít jednou v živote oslovit "mami", ten pocit, že si možná jednou vybere ji místo mě, mě svírá u srdce, ale i přes to všechno ji miluji a milovat budu do posledního dechu!Možná jsem to napsala až moc otevřeně a nerada bych, aby to někdo špatně pochopil... svého rozhodnutí nelituji, a i přes to všechno bych šla do adopce znovu. Dcera mi přinesla více toho pozitivního než těch chmurných myšlenek. Ale myslím, že i biologické mámy mají strach, aby jednou se jejich dítě k nim neotočilo zády...
@terezie22 ahoj mám i facebook a možná by to bylo spíš na kratší příspěvektam. Nechám na tobě..klidně sepiš co a jak zvládneš můžu pak upravit (nechám ve smyslu stylu, myšlenky..cokoliv) odsouhlasíme si to a já to pak budu anonymně sdílet..je podle mě strašně užitečné tahle témata otevírat. Nebo by šlo napsat něco delšího a to klidně dám na blog..pravidla to žádná nemá...už jsem tam publikovala články jiných autorek..vždy to tak uvedu aby bylo jasné, že se nejedná o článek z mé dílny..nechám fakt na tobě
Myslím, že tenhle článek by se měli psychologové povinně číst na všech přípravách...
My máme celý proces za sebou, nakonec jsem otěhotněla z darovaného embrya. Brala jsem to jako jakousi lepší formu adopce, ale až teď mi úplně došlo, o co třeba, pokud se všechno podaří, nebudu ochuzená. A jsem za to velmi vděčná.
Je to drsný tohle číst černé na bílém... Mám kamarádku s adoptovaným chlapečkem, co je stejně starý jako moje dcerka... Sama vidím, kolik věcí ji musí bolet. Když jsem přišla na setkání těhotná, když musí vídat našeho druhého prcka. A oni musí čekat, jestli jim někdy úřady nějaké druhé miminko přiklepnou 😢 Ona je strašně zlatý člověk, snaží se s malým všechno dohnat, to že nebyl u ní v bříšku a především ty 4 měsíce, co byl sám v kojeňáku...
Je to strašně těžké pro rodiče i pro děti. Manžel je adoptovaný, svoje biologické rodiče nikdy neviděl a já vím, že mu to chybí. Jen se asi bojí, jestli by ho oni chtěli vidět a jestli by pak nebyl ještě víc zklamaný...
Náš syn je zase narozený hodně předčasně a mě strašně bolí u srdce, když si vzpomenu na těch 45 dní, kdy byl sám v inkubátoru a na jeho pláč nikdo nereagoval. My jsme za ním samozřejmě chodili, ale těch pár hodin denně to úplně nezachrání...
Moc Vám všem přeju, ať se s tím smutkem co nejlíp popasujete vy i Vaše děti. 😚
@radkamorrisova ano je to myslím podobné tomu, když je miminko v inkubátoru a vy za ním nemůžete. Vy jste mohli aspoň na pár hodin..my nevěděli že naše milované děti jsou už na světě. Pokud jde o manžela, mám kontakt na úžasnou paní, která vyhledává bio rodiče i po mnoha letech. Každý adoptovaný to potřebuje. Zjistí stav (v jakém jsou) a případně pomůže se setkáním..pokud je žádáno..jen že v tom manžel nemusí být vůbec sám. Kdybyste měli zájem pošlu kontakt
@wrtulka Já bych ten kontakt strašně ráda využila, manžel by byl rád, že nemusí hledat sám. Ale on je cizinec, tak nevím, jestli by paní uměla poradit i jemu. Zatím jsme vždy narazili na vykuky, kteří chtěli jen peníze a nic nenašli (my jsme jim pak teda ani nic neposlali).
@radkamorrisova aha uvidíte. Kontakt zde: https://www.sefam.org/cs/o-nas/paeddr-petra-pav...
@wrtulka Jé, Petru Pávkovou známe. Chodili jsme k ní do Natamy na kurzy, když jsme si chtěli adoptovat dítě. Zkusím ji kontaktovat. Děkuji.
@radkamorrisova je skvělá. Myslím že ona to dělá na velmi profesionální úrovni. Držím pěsti!
Krásně napsáno. Nakonec jsme také zahájili adopční proces, jsme na začátku, kdoví, jak to dopadne, možná nás neschválí, možná nakonec sami vycouváme, možná se nakonec přece jen staneme rodiči. Tvoje příspěvky nám moc pomáhají! Děkujeme za ně
Začni psát komentář...
Moc krasne napsano❤️