Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
radkamorrisova
30. dub 2018
California 2018
To byla zase noc.
Daník někde chytil kašel, který ho (a s ním i mě) co hodinu budil. Ošklivé dávivé záchvaty kašle přišly vždycky, když se mi konečně povedlo znovu zabrat.
No a před pátou ráno mě probudilo ZEMĚTŘESENÍ. Nejdřív jsem myslela, že mi někdo klepe s postelí. Jenže spím na zemi na matraci. A celý dům tak podivně vrzal. Trvalo to jenom chvilku, ale já už jsem pak nemohla usnout. Pořád jsem přemýšlela, kam se poběžíme schovat, když stůl je v jídelně a zrovna před ní stoji největší strom z celé zahrady, který určitě spadne jako první....
Noc jsme přežili a já už se nemůžu dočkat, až si půjdeme dát odpoledního šlofíka :blush:
Zobraz celou zprávu
radkamorrisova
9. pro 2017 Čtené 26x

Když jsem dostala zprávu z MK, že mě vybrali pro testování Canon Creative Park, měla jsem ohromnou radost. Tohle testování bylo přesně pro mě. Strašně ráda tvořím, ale ke  svému tvoření potřebuji nějaký nápad, nebo ještě lépe návod :slight_smile:

Po otevření stránek jsem zajásala. Návody jsou jasné a srozumitelné, to lehce zvládnu.

Jako první jsem si zkusila vyrobit zvířátka, která přišla v balíčku od Canonu. Na nich jsem si vyzkoušela, jak to vlastně funguje. Seznámila jsem se se značkami pro stříhání, prostřihávání, ohýbání nahoru i dolů a lepení. Tyto značky jsou stejné ve všech návodech, takže další skládání už bylo o to jednodušší. Ze zvířátek měl největší radost syn. Udělali jsme si malou ZOO, se kterou jsme si krásně vyhráli.

Pak už jsem se vrhla na vánoční tvoření. Vánoce miluji, a tak bylo jasné, že v tomto krásném předvánočním čase budu testovat právě tuhle část Canon Creative Park stránek. Večer u skleničky vína a u vánočního filmu jsem si vystříhala vše potřebné na obálku, pop up přáníčko a zvonečky. Ráno jsem začala zlehka tak, aby se mohl zapojit i můj 2,5 letý syn. Lepení obálky mu šlo moc dobře a bylo vidět, že ho to baví. Asi bude po mamince :grinning:

I naše šestiletá neteř si tvoření užila, když k nám přišla na návštěvu. A musím říct, že moji pomoc skoro vůbec nepotřebovala. Santa Clause zvládla úplně sama, u zvonečku jsem pomohla jen s přehýbaním a lepením. 

Je fajn, že si na stránkách může najít každý něco podle toho, na co se cítí, a co zvládne.

Trochu se stydím přiznat, že krabičku ve tvaru vánočního stromku jsem nezvládla. Tak dlouho jsem zápasila s jedním ohybem, až se papír poškodil a bylo po krabičce. Ale co, i tohle byla část mého testování :wink:

Už teď vím, že my budeme tvořit dál. Na stránkách Canon Creative Park je tolik skvělýchnávodů, které nám vydrží minimálně na celý příští rok. Začít můžeme třeba kalendářem na rok 2018, pokračovat pak přáníčky k různým příležitostem jako je Sv. Valentýn, den matek nebo narozeniny. Hodit se budou i masky na karneval, papírové hry a hračky,  omalovánky, nebo rámečky na fotky.

Pojďte do toho s námi, určitě si vyberete to, co sedne právě vám. Potřebovat budete kvalitní papír (třeba Canon Top Colour; Zero), tiskárnu, tužku, nůžky, lepidlo, pravítko ahlavně nadšení a chuť tvořit.

A co mě tohle testování ještě naučilo?

- že manikurní nůžtičky toho zvládnou mnohem víc, než jen střihání nehtů :slight_smile:

- že i ne právě dokonalý výtvor přijmou děti s nadšením

- že i v tom největším shonu je potřeba na chvíli vypnout

- že tvoření je na vypnutí a vyčištění hlavy nejlepší

- a že na MK jsou skvělé maminky, které se vzájemně podporují

Tímto moc děkuji společnosti Canon za možnost si toho tolik vyzkoušet a tolik se naučit.

#test_canon

Čti celý článek
radkamorrisova
23. únor 2017 Čtené 721x

Už dlouho přemýšlím, že sem napíšu naši cestu k miminku. Třeba to někomu pomůže. Někomu, kdo se snaží a snaží a nejde to. Nám to taky dlouho nešlo a teď jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Držím všem snažilkám palce. Mateřství je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.

O dítě jsme se začali snažit v roce 2010 po desetiletém manželství. Předtím jsem si nebyla jistá, jestli dítě chci nebo ne, proto tak pozdní začátek. Myslela jsem si, že když nejsem taková ta zoufalka, která chce dítě za každou cenu, tak že to půjde samo a rychle. To jsem se teda pořádně spletla. Otěhotnět se mi podařilo až na jaře roku 2012. Na první kontrole v šesti týdnech bylo všechno v pořádku, a hlavně srdíčko tlouklo. Byla jsem tak šťastná, že jsem to hned všem hrdě oznámila. Zhruba za 2 týdny jsem večer začala slabě krvácet, a tak jsme jeli na pohotovost. Tam jsme se dozvěděli, že plod se přestal vyvíjet a že srdeční aktivita ustala, a rovnou mě objednali na druhý den na zákrok. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem jenom brečela a brečela. Hrozně moc mi pomohla milá paní Ukrajinka, která v nemocnici pracovala, a která mě chodila utěšovat a držet za ruku. Doma mi pak pomohla rodina, kamarádka s velkou tabulkou čokolády a druhý den i dámská jízda, kde jsem se ještě vybrečela a uzavřela to v sobě s tím, že to tak asi nemělo být. Na józe mě učili, že se všechno děje z nějakého důvodu, i když ho třeba nechápeme a v danou chvíli nevidíme. A asi je to pravda. Na podzim roku 2012 mi nečekaně zemřel tatínek a v době, kdy umíral, bych já byla těsně před porodem. Nevím, jak bych to tenkrát všechno zvládla.
Vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. V letech 2012 - 2014 jsme ho podstoupili celkem 4 x, z toho 3 x mi zaváděli "čerstvá" embrya a jednou zmražené. Celé tohle období pro mě bylo velice náročné. Moje emoce byly jak na houpačce. Doktoři mi vždy oznámili, že máme krásné, životaschopné embryo (embrya), a že šance na otěhotnění je veliká. Když jsem tam tak ležela a viděla na monitoru ten shluk buněk, který by měl být moje dítě, brečela jsem. V duchu jsem s budoucím miminkem mluvila, domlouvala mu, ať se tam uhnízdí a slibovala, že budu dobrá maminka. A pak přišlo několik týdnů čekání, doufání a těšení se, než udeřila realita. I přesto, že všechno vypadalo ideálně, embrya se neuchytila. Při posledním pokusu, který proběhl v létě 2014, mi doktoři vložili dokonce tři krásná embrya. Všichni čekali, že se alespoň jedno uchytí, vtipálci mi předpovídali, že se uchytí všechna. I statisticky už jsme na to "měli nárok". Test, který jsem si po čtrnácti dnech udělala, byl pozitivní. Měla jsem ohromnou radost, zároveň jsem se ale trochu bála, jak bych zvládla případná trojčata. Na kontrole v centru pro asistovanou reprodukci se ale nic neukázalo. Možnosti byly dvě. Buď se jedná o biochemické nebo o mimoděložní těhotenství. Nakonec to naštěstí bylo jenom to biochemické. Nechápala jsem, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedaří.
V dubnu 2014 jsem se seznámila s čínskou medicínou. Spíš ze zvědavosti, než že bych si myslela, že mám nějaký problém, jsem ji zkusila. Hned na prvním sezení mi paní oznámila, že mám mimo jiné i oslabené ledviny, které jsou podle čínské medicíny zodpovědné za plodnost. Tak jsem začala docházet pravidelně. Podstupovala jsem léčbu jehličkami a polykala bylinky. Na doporučení mé čínské doktorky jsem poslední hrazený cyklus IVF odložila na později, aby se mé tělo stačilo dát do pořádku. A tak nějak jsem to vypustila z hlavy s tím, že do ledna času dost.
Na podzim jsme s manželem, rodinou a přáteli odjeli do kouzelné roubenky na společný víkend. Všichni jsme si to skvěle užili. Dělali jsme oheň, s dětmi dlabali dýně, hráli hry a k tomu popíjeli vínko. Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Strašně jsem se bála to někomu říct, věděl to jen manžel. Jenže to bylo zrovna na výročí úmrtí táty, všichni byli smutní, tak jsem to nevydržela a tu dobrou zprávu jim na hřbitově oznámila. Dál jsme to ale nešířili, čekali jsme, až uplynou ty kritické první tři měsíce.
Na každou kontrolu ke svému gynekologovi jsem chodila úplně vystresovaná. Manžel mě musel pokaždé v čekárně uklidňovat. Když mi po 12 týdnech můj doktor řekl, že teď už to vypipláme, spadl mi kámen ze srdce. Věřila jsem mu. Celé moje těhotenství probíhalo skvěle. Sice mi bylo občas špatně od žaludku, ale nezvracela jsem. Večer jsem bývala víc unavená, a tak jsem chodila dřív spát. V práci mi ve všem vyšli vstříc. Věděli, jak dlouho jsem na miminko čekala. Bříško pěkně rostlo, ultrazvuky byly vždy v pořádku, a já jsem si to užívala jako nikdy v životě.
A pak, ve 26 týdnu těhotenství, mi doktor oznámil, že se mi zkracuje děložní čípek. Prý nic dramatického, jen se mám víc šetřit, polykat magnézium a za týden přijít na další kontrolu. Jenže za týden to bylo ještě horší a já jsem musela hned do nemocnice. Tam jsem si čtyři dny poležela, dostávala jsem kapačky a odpočívala. Zkracování čípku se zastavilo, a tak mi lékaři slíbili, že po víkendu můžu domů. Ten samý den odpoledne mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Když mi to došlo, zavolala jsem sestřičku a zbytek už mám celý jako v mlze. Dostala jsem injekci s kortikoidy, které pomáhají plicím miminka dozrát. Pak mě sanitka převezla do Podolí, kde jsou na nedonošená miminka zařízení. V Podolí mi řekli, že se budeme snažit udržet miminko v bříšku co nejdéle. Minimálně alespoň 72 hodin, aby stihly dozrát plíce. I když plodová voda pořád vytékala, miminko ji zatím mělo dost, protože nová se průběžně vytvářela. Takhle jsem to vydržela 3 dny, ale pak už bylo mimčo na suchu, a tak jsem musela jít rodit. Manžel, který byl v neustálé pohotovosti, přijel za 15 minut. Věděla jsem, že miminko je natočené koncem pánevním, a že budu rodit císařem. Když mi píchali epidural, klepala jsem se jak ratlík. Ale aspoň jsem byla při vědomí. Když toho drobečka vyndali ven, plakal. Plakal úplně stejně, jako donošené děti! Ten tenoučký pláč byl pro nás zázrak. Pak jsme ho ještě na pár sekund zahlédli, když ho odnášeli do inkubátoru, a to už jsme s manželem oba brečeli. Ta strašně malinká "věc" zabalená do fólie, je naše dítě. A tak se nám 7. 4. 2015 narodil syn Daniel. Narodil se předčasně v týdnu 27 + 4 a vážil jenom 990 g, ale žil. Nejdřív byly vidět jen hadičky a jedno chodidlo zabalené do fólie. Ani další dny to nebylo o moc lepší. Bylo těžké uvěřit, že to fialové stvořeníčko kost a kůže, které se vejde do dlaní, je náš syn. Nevím, jak nejlépe popsat ty dny plné strachu, kdy jsem jako máma měla být se svým dítětem, kdy jsem měla pocit, že se o něj musím postarat a nemohla jsem. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo zajistit mu mateřské mléko. Tak jsem poctivě po třech hodinách z prsou vymačkávala těch pár kapek mleziva a nosila je svému chlapečkovi. Hned, jak nám to lékaři umožnili, jsme začali klokánkovat. Ten úžasný pocit, kdy jsem poprvé držela svoje dítě a mohla ho přivinout na prsa, nikdy nezapomenu. Brečela jsem jako želva. Vůbec jsem v ty dny hodně brečela. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co s člověkem udělá kombinace neustálého strachu a rozbouřených hormonů.
O lékařských detailech se nebudu rozepisovat. Důležité je, že nás po 2 měsících pustili domů. Daník vážil 2,36 kg a měřil 44 cm. Většina lidí se bála si ho pochovat. Ale nám s manželem, kteří jsme ho klokánkovali jako kilové miminko, se zdál "obrovský".
Teď už je Daníkovi 22 měsíců (19 měsíců korigovaného věku) a zdá se, že je úplně zdravý. Pokud všechno půjde tak, jak má, mohli by nás v létě vyřadit z nedonošenecké poradny.

A tak nezbývá než poděkovat všem lékařům i sestřičkám na resuscitačním oddělení v Podolí a na JIP v Krči. A nejvíc děkujeme našemu synovi, že tak statečně bojoval o svůj život a že to pro nás pro všechny vybojoval. Daníku, jsme moc pyšní, že sis nás vybral za svoje rodiče. Milujeme tě.

Čti celý článek