wrtulka
5. srp 2017
3485 

Děkuji Ti za mého syna!

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

První setkání

Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Silný příběh s krásným koncem a zároveň začátkem. Přeji cele rodine hlavně zdravíčko. A i kdyz nejste biologicka matka, budete tou nejlepší maminkou, proto si Vas oba slečna vybrala. Opatrujte se. ☺

5. srp 2017

Nádherné. Slečna musela být neskutečně silná. Kéž by takhle přemýšlelo víc žen nebo dívek v její situaci.

5. srp 2017

Hrozně mě mrzí, že na tu dívku koukali skrz prsty. Vždyť udělala to nejlepší, co mohla! Pokud to tak cítila, že miminko nechce, tak proč mu nedopřát láskyplnou náruč jiné ženy?

5. srp 2017

Tak to je sila! Moooc dekuji za takove uprimne sdileni. Mate muj obdiv: Ty, Tvuj manzel i maminka chlapecka.

5. srp 2017

za mě je slečna hrdinka, vše pro dobro dítěte, jde to i bez babyboxu nebo pohození u popelnice vyřešit nechtěné těhotenství, však kde je psáno, že jsme otěhotněním hned všechny mámy na plný úvazek, sama vím, když se nedaří, jak je těžké z boje vyjít se vztyčenou hlavou a tady na sebe mohou být všichni hrdí 👏

10. srp 2017

Och...precteno jednim dechem...❤ Dokonaly pribeh a obdiv vam vsem...❤ Jste uzasnymi rodici vaseho syna a jeho biologicka maminka se zachovala jako hrdinka...❤

12. srp 2017

Ty brdo, tohle me vzdycky zajimalo a moc ti dekuji za sepsani clanku, dle me jste statecny vsichni, vlastne nejvic ona slecna.... Ze i ve svem nizkem veku byla tak silna, rozhodnuta a sve rozhodnuti nezměnila ❤preji cele tve rodine jen to nejlepší ❤

18. srp 2017

Začni psát komentář...

Odešli