Jak to chodí v CAR…část pátá

3. IVF

Rok 2017 se líně přehoupl do 2018 a my se naposledy ocitli v koloběhu konzultací, ultrazvuků, píchání jehel a polykání prášků. Už během těch 10 dní co probíhala stimulace bylo jasný, že ani navýšení injekcí na nejvyšší dávky nemělo vliv na to, že moje vaječníky jedou ve svém zajetém standartu…3-4 folikuly. Ale bylo to tak i minule a jaká pěkná kuřata se nám z toho povedla, takže žádný stres. 

V den odběru jsme už mazácky s manželem přihopsali do 3. patra a zjistili, že si zapomněl občanku. Ženská si musí 10 dní míchat a píchat nespočet injekcí, polykat prášky, zavádět čípky, hlídat časy, zabalit si košili, bačkory, náhradní kalhotky, vložky, oholit se snad všude a vzít si občanku. Chlap má za úkol 2 věci - dovalit materiál a…vzít si občanku! Odevzdaně jsem se podívala na sestřičku…ta to vyřešila šalamounsky…musela jsem jí potvrdit, že to trdlo vedle je skutečně můj manžel a že s ním skutečně chci zplodit potomka. Máchla razítkem, vytlačila na lejstro “totožnost potvrzena” a cesta do pokoje byla volná.

Pro malý počet folikulů mě čekal jen oblbovák místo narkózy a šla jsem na řadu dřív než jindy. Po 10 minutách hledání žíly dostávám úspěšně kanylu, tělo težkne a mně je krásně, nic mě nebolí, netrápí…proč se tohle nefasuje někde v lékárně, kam se hrabe všemocná růžová pilulka. Doktorka předává úlovek do okýnka embryologovi a nějak divně se tam dole přehrabuje. Cítím jak ze mě něco teče proudem…”trochu nám to tu krvácí, bude tamponáda”…než jsem si stačila uvědomit co to asi tak je, cítím jak tam doktorka něco urputně cpe a připadala jsem si jak krocan, kterýho ládujou nádivkou. O deset metrů gázy později a spokojeným výrazu paní doktorky, že zastavila krvácení se z okýnka ozvalo “bohužel nic”…

…odvezli mě zpátky na pokoj, chtělo se mi brečet, tak jsem brečela a Pája beze slov položil hlavu na mojí a brečeli jsme spolu.

Gennet ARCHA

Ale tam, kde se zavírají jedny cesty, otevírají se druhé a tak jsme po poradě s doktorkou zamávali Gennetu na Letné a vstoupili na palubu Gennetu na Florenci, s příznačným názvem “Archa”.

Na cestu za darovaným vajíčkem jsme vypluli 17. dubna, den po Pajovych narozeninách. Po vstupní konzultaci a základních krevních testech jsme vyplnili formulář jak si představujeme dárkyni. Žádný katalog s fotkami nečekejte. Musíte se omezit na barvu vlasů, očí, výšku, váhu, vzdělání a krevní skupinu. Darování je v ČR anonymní a dárkyně se s párem nikdy nesetká. Jsou to všechno holky 18-35, dokonale zdravé včetně nejbližší rodiny (nechápu jak někdo takový může ještě existovat) a s minimálně střední školou. Sečteno podtrženo, je jich jako šafránu a mají můj velký dík a obdiv. Naštěstí jsme prý s Pájou typický středoevropani s normálními požadavky a tak se dárkyně bude vybírat snadněji. Prý mají největší problém s klienty ze severních zemí...blondýna s modrými očima a porcelánovou pletí...vzpomněla jsem si na dovolenou v Egyptě jak mě tam jistý domorodec chválil, že vypadám jako jejich...tak to opravdu není náš případ. A skutečně, za 14 dní nám sestřička oznamuje, že má pro nás dárkyni. Máme velkou radost, kéž bych jí tak mohla osobně poděkovat jak si vážím toho co pro nás udělá.

Termín je stanovený na 12. září a obě nás teď čeká synchronizace cyklů...a jak jinak než antikoncepcí. To mě pobavilo, neplodná ženská a naopak super plodná, co má darovat vajíčko, do sebe budou ládovat hormony proti početí. Ale pokud nás to přiblíží k cíli, tak ať...pro tebe cokoliv, Aničko! <3