Byl začátek dubna a já čekala na známou kamarádku červenou. Ta ale zůstala stát někde na semaforu.

Jako prvnímu človíčku, kterému jsem řekla, že jsem těhotná, byl můj 18měsíční syn. Ten na mě chudák koukal, jako by si říkal, co to říkala, jaký brácha či ségra? Jako druhý byl můj manžel, kterému jsem to řekla na oslavě padesátin mé tchyně. Byl šťastný, páč jsme se o druhé snažili 3. měsíc.

Oznámili jsme to rodině při manželově oslavě narozenin, že čekáme 2. dítko. Bylo nám to přáno a všichni jen, ať jsme zdraví. Čekal nás první screening a jeli jsme do Brna. Pořád jsem si říkala, že vše bude v pořádku. Bohužel nám bylo oznámeno, že malej má záhlaví 2,4 mm, což je velké a musíme na odběr plodové vody.

Večer nám ještě volali výsledky z krve, a i ta vyšla špatně. Svět se mi pomalinku hroutil a do toho jsem začala krvácet. V nemocnici na nic nepřišli a buď tam zůstat, či jet domů. Jela jsem domů s prášky klid, musela jsem se starat o synka.

Přišel den odběru plodovky a my jeli do Brna. Vzali nás rychle a zákrok nebolel. Jen klidový režim 2 týdny. V den odběru nám volali, že hlavních 5 syndromů se vyloučilo a pak už jen čekaní na další výsledky, a i ty byly ok a já si začala užívat těhotenství naplno. 

Poslední měsíce byly docela těžké, hlavně vše už mě tlačilo a do toho aktivní 2letý syn. Ale vše se dá zvládnout. A teď pěkně k porodu.