Jednou ročně, 17. listopadu, se po celém světě slaví Světový den nedonošených dětí. Po celém světě se významné budovy a místa zahalují do purpurové barvy. Pořádají se konference, oblékají purpurová trička. Je to proto, abychom si připomněli, že ne všechny děti se narodí v původně plánovaném termínu porodu a že takových dětí stále přibývá. Já jsem se k dnešnímu dni rozhodla napsat článek o tom, co takový předčasný porod pro rodiče i dítě znamená. 

 Nedonošené děti jsou děti, které se narodí před ukončeným 37. týdnem (37+0). V České Republice je hranice životaschopnosti stanovena na ukončený 24. týden (24+0) a váhu 500g. Ale samozřejmě zde máme i menší a mladší děti. Jak moc ovlivní miminko i rodinu předčasný porod závisí samozřejmě na týdnu porodu a na množství komplikací, které miminko potkají. Nejohroženější skupinou jsou děti extrémně nedonošené, narozené před ukončeným 28. týdnem (28+0) a s váhou nižší než 1000g. 

Každá maminka si představuje, jak prožije 9. měsíců těhotenství a na konci se narodí krásné zdravé růžové miminko, všechno bude pro něj nachystáno, tatínek bude u porodu, miminko si odvezou domů a všichni budou šťastni a spolu. Tahle představa se s předčasným porodem rozplyne a nic není tak, jak si rodiče plánovali, představovali, na co se připravovali. Ve velmi krátkém čase se musí přizpůsobit nové situaci, se kterou nepočítali a na kterou se nemohli nijak připravit. Rodiče předčasně narozených dětí vykazují ve srovnání s rodiči dětí narozených v termínu větší míru stresu (Lau, Morse, 2003), větší potřebu pomoci během prvního roku po narození dítěte a nižsí schopnost adaptace (Rautava et al., 2003). Předčasný porod je pro rodiče traumatický zážitek. Velké množství žen po předčasném porodu také vykazuje známky traumatu ještě dlouho po propuštění z nemocnice (Pierrehumbert et al., 2003). Šest až osmnáct měsíců po narození dítěte zažívají opakované, nepříjemné, bolestné a vtíravé vzpomínky (Affleck, 1991, podle Jotzo, Poets 2005).

Dlouhodobá studie prokázala, že samotná hospitalizace a ztížený kontakt rodičů a dítěte nemá na vývoj vztahu rodič - dítě zásadní význam. Co má ale na vztah rodič - dítě největší vliv, je riziko úmrtí dítěte. Konkrétně obavy o život dítěte. Mnoho rodičů má strach navázat s dítětem vztah-kontakt-vazbu, protože se bojí, že zemře. Někdy si takový strach nemusí ani uvědomovat a připouštět. Zároveň ale zažívají opačná pocity, kdy si uvědomují, že by miminku měli poskytnout co nejvíce lásky a péče i za předpokladu, že může umřít. Způsob, jakým se rodiče dokáží vyrovnat s traumatem předčasného porodu má vliv na vztah k dítěti. Pokud se rodičům nedaří s takovou situací vyrovnat, může přechodně způsobit zdravotní problémy u dítěte.

Naopak nejdůležitější věcí pro rozvoj vztahu rodiče a dítěte je fyzický kontakt. Bohužel v prostředí novorozeneckých JIP je takový kontakt omezený, rodič se musí dovolit zdravotnického personálu, aby se mohl dítěte dotknout, pochovat ho nebo tzv. klokánkovat. Klokánkoví je forma fyzického kontaktu, kdy je obnažené miminko přiloženo na obnažený hrudník maminky nebo tatínka. Snahou zdravotnického personálu je umožnit klokánkování co nejdříve. Maminky díky němu lépe navážou vztah s miminkem a snáze “rozeběhnou” laktaci. Děti naopak lépe prospívají a mají méně zdravotních komplikací, protože ze zklidní při poslouchání tlukotu srdce rodiče a lépe dýchají, jak vnímají dech rodiče. 

Po porodu většina maminek nedonošených dětí nezažívá radost z narozeného dítěte, ale naopak se často necítí jako matky, mají pocit, že selhaly, když dítě nedonosily, obviňují se, mají tendence se vyhýbat ženám, které porodily donošené děti a prožívají pocity úzkosti, strachu, smutku, zklamání. Často se maminky samy sebe ptají, jestli mohly předčasnému porodu nějak zabránit, jestli neudělaly něco špatně. Mají obavy "co na to řekne okolí". Výjimkou nejsou ani myšlenky, jestli by nebylo lepší, kdyby miminko zemřelo a maminka mohla začít "od začátu", nebo maminku napadají otázky "co když bude dítě postižené?".