Strašák- porod koncem pánevním

Chtěla bych se s vámi podělit o moji zkušenost z porodu koncem pánevním, a hlavně povzbudit ženy, které to potřebují.

Moje miminko bylo dolu hlavou dlouhou dobu, dva měsíce před porodem se otočilo a už to tak zůstalo. Když mi moje gynekoložka řekla, že se mám připravit na císaře, tak jsem probrečela celý večer. Pak jsem se vrhla na cvičení a všechno možné, abych ho otočila. Po 36 týdnu jsem ale pocítila, že to nemá smysl, že se radši začnu psychicky i fyzicky připravovat na jakýkoli porod a zvládnu ho (i kdyby to musel být císař). Samozřejmě, pořád jsem se v duchu modlila za otočení nebo za to, aby můj drobeček nepřekročil odhad porodní váhy.

Registrovaná jsem byla v Podolí a v Rakovníku. Samozřejmě vyhrál Rakovník – chtěla jsem přirozený porod. Podmínka ale byla, že budu v druhé době na zádech a že mi udělají nástřih. Člověk v tomto případě volí „menší zlo“, pokud nemá sebevědomí si říct, že to zvládne i bez toho... nebo doma. Na to jsem se necítila.

I když bylo moje děťátko rozhodnuté, že se narodí „prdelí napřed“ splnilo mi moje druhé přání a na svět se začalo připravovat v noci v 38+5 (nebo tak nějak - podle mého výpočtu i ultrazvuku jsem byla 39+3). Bylo to dva dny po mojí první prohlídce v Rakovníku, kde mi službu konající doktor doporučil císaře, ale chápal i moje rozhodnutí. Odhadovaná váha byla 3050 g.

Večer ve 4 hodiny začaly pomalu stupňující nepravidelné bolesti. Stihla jsem uklidit, nakoupit a připravit všechno potřebné. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli je to skutečně tady. Ta pohoda, to nastavení mě fascinuje dodnes 🙂 Příroda!

V noci mě bolesti budily jednou za 20–30 minut. Nad ránem jsem volala dule a domluvily jsme se, že počkám doma dokud nebudou pravidelnější. S manželem jsme si udělali ještě oběd, pouštěli hudbu, rozdýchávali. Byla to taková pohodička. Intervaly nebyly pravidelné, ale tak jednou za 5 pak za 10 minut. Bolesti se však stupňovaly. Čekala nás hodinová cesta do porodnice. Rozhodla jsem se vyrazit, když mě kontrakce nutily se jich aktivně účastnit. Cesta byla fajn, docela legrace. Řídit s hekající ženou bylo pro manžela asi hodně stresující, ale zvládnul to na 1!

Dorazili jsme! Udělali monitor, zapsali všechno potřebné, vyšetření ukázalo, že jsem otevřená na 1 prst. Starší porodní asistentka se snažila být milá, ale nebyla moc příjemná. Jakože jsem optimistka, když chci rodit vaginálně. Doktor řekl, že nevidí důvod, proč bych měla na císaře. Moc mě překvapil! Byla jsem šťastná. Jediné, co mi podkopalo nohy, bylo že se všichni tvářili, že to bude náročné a že to bude trvat ještě aspoň den. Dali mě na čekanky. Tam se moje kontrakce stupňovaly tak moc, že jsem využila radu paní asistentky, přestala dýchat pomalu a začala rychle. To byla největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Manžel byl celou dobu u mě, já byla za chviličku ztuhlá, bolesti jsem neuměla zvládat, upadala jsem do agónie. Do toho dorazila jiná porodní asistentka a nabídla mi rajský plyn. Všichni se tam tvářili, že budu rodit ještě celou noc a tak jsem o tom začala uvažovat. Nepomáhala voda ani změna polohy, byla jsem napůl v bdění, na půl mimo. Začali jsme s manželem ztrácet půdu pod nohama. Pořád jsem nechtěla volat dulu, že budu rodit až na druhý den. Můj duchapřítomný manžel se naštěstí rozhodl jí zavolat i bez mého svolení.

Záchrana: Do toho přišla změna směny. U mojí postele se ocitla mladá porodní asistentka, která mě začala podporovat. Řekla mi, že se musím uvolnit a dát nohy od sebe… Takhle neporodíte, musíte miminko pustit ven." Mluvila na mě pokojným hlasem, hladila mě po noze a já jsem znovu začala pomalu dýchat, vrátila se zpátky. Poprosila jsem jí, ať se mnou zůstane. Po nějaké době zavolala doktora. Byla jsem otevřená na 2 prsty (asi po hodině). Byla skvělá šla domluvit ať mě pošlou na sál, kde si můžeme udělat příjemnou atmosféru... Když jsme se stěhovali na sál uviděla jsem mojí dulu. Konečně jsme byly sestava, jaká byla potřeba.

Dula, asistentka a můj manžel. Na atmosféru na sále nezapomenu. Myslela jsem, že umřu 🙂, že to nikdy nezvládnu, ale pokojné hlasy žen, které mě doprovázely pro mě zněly jako hudba. Byli se mnou lidi, kteří nepochybovali o mojí schopnosti porodit a místo toho, aby se chytili mých proseb o léky (vycházela jsem z předpokladu, že celou noc nezvládnu v takových bolestech) mě jenom hladili a pomáhali zvládat kontrakce. Měli jsem tam přítmí, ležela jsem na gauči. Najednou se mým tělem prohnal neuvěřitelný pocit. Můj manžel, který byl celou dobu při mně, říká že netušil, že dokážu ze sebe vydat takový zvuk. Já měla pocit jako by se otevírala obrovská kamenná brána a taky, že se asi svlíknu z kůže. Nebyl to nepříjemný pocit, ale byl naprosto nepopsatelný. To už Oliver sestupoval na svět. Když se to stálo po druhé, věděla jsem, že rodím. Asistentka se podívala a utíkala po doktora. Ten trval na nástřihu, naštěstí ho moc nestihl 🙂 Plodová voda praskla na poslední chvíli. Bylo to rychlý. Pořád tam byla příjemná atmosféra, i když doktor do toho přivedl z mého pohledu trochu stresu, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Koneckonců byl to on, který by musel situaci zachraňovat, kdyby se něco pokazilo. Zbytek personálu počkal až na konec 2 doby, jak jsem to měla v porodním přání. Velké díky! Manžel přestřihnul pupečník, i když tvrdil že to dělat nebude. Prostě atmosféra :D I když byl doktor nedočkavý, porodní asistentka hlídala, aby dotepal pupečník a dokonce i to, aby mi nebyl podán oxytocin. Placenta vyšla do půl hodiny. Pak jsme měli 2 hodinky na sále abychom si užili bonding.

Doktorka a sestry ze šestinedělí byly super. Všechno nechaly na nás, dokonce před porodem za mnou přišly, v ruce můj porodní plán a ptaly se mě na věci, které jsem tam neměla nebo jim nebyly jasné. Všichni se s mnou bavili jako se ženou, která ví, co chce a ví proč.

Porod byl pro mě velice náročný, doktoři ho zase vnímali jako rychlí a bezproblémový a já si dovolím tvrdit, že to bylo díky mojí a manželově přípravě, výběru duly a štěstí na asistentku. Žena prostě potřebuje klid, podporu a příjemné prostředí, aby mohla rodit a skutečně k tomu nepotřebuje nic víc. Je to zkrátka v nás a je úplně jedno, jestli zadečkem nebo hlavou...

Důležitější než cokoli, je naše důvěra a důvěra okolí. Já to měla o to těžší, že jsem se musela vyrovnat s názorem, že ohrožuji své dítě, a přitom já mu dala to nejlepší, co jsem mohla. Oliver nebrečí, nemá žádné potíže a já si myslím, že je to i díky tomu, že do dnešního dne nepoznal úzkost a strach 🙂 a jeho příchod na svět byl prostě skvělý.

Chci poděkovat mému manželovi a mojí rodině, která nezpochybňovala moje rozhodnutí a své strachy si nechali pro sebe! S nimi se musíme vyrovnávat každý sám.