Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Zdravím maminky,
    Chtěla bych moc poporosít ty z vás, které mají dítě školou povinné nebo v MŠ, nebo ještě lépe jste učitelky o vyplnění dotazníku na téma distanční výuky. Zabývá se i tím, kolik rizikových je mezi učiteli /rodinami dětí a jak trasuje hygiena, takže je to i pro ty, co mají výuku normálně prezenčně nebo chodí do školky. Dotazník mohou vyplnit i děti, pokud to už zvládnou 😉

    https://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/73497/

    no_title
    2. črc 2019    Čtené 1718x

    Letní tip: Jak odplenkovat snadno a rychle

    Na začátku léta jsem se holek na diskusi ptala, jak odplenkovat nemluvící batole. Syn neměl k nočníku úplně dobrý vztah, posadit se tam nenechal, hned utekl. Držet ho tam nemělo cenu, to by brečel. Nicméně, díky radám zde se mi povedlo úspěšně odplenkovat a to i navzdory tomu, že nemluví a většinou se mu nic nového nechce učit.

    Říkala jsem si, že bych mohla popsat postup, jak se to nakonec povedlo, protože je léto a jistě se spousta maminek snaží o totéž. Takže mám pár tipů:

    1. Dobré načasování

    Ideální je léto, kdy může dítě běhat bez kalhot. Musí si uvědomit, co se s jeho tělem děje a na to je nejlepší, aby bylo dítě doma nahé. Co se věku týče, mnoho kamarádek mi nezávisle na sobě, poradilo věk okolo 2 let. I známá indiánská metoda se provádí v tomto věku.

    2. Připravte si arzenál.

    Nebudu vám lhát, nehody budou. A budou někdy pěkně špinavé. Stočte na nějaký čas koberce a podobné věci, ať vás netrápí případná nehoda. Do každé místnosti si připravte látkovou plenu pro případ nehody skvěle a rychle saje, používám ji jako hadru. Nočník dejte na místo, kde se dítě ochomýtá nejčastěji. U nás to byl obývák. Doporučuji i nějaký nočník do auta / kočárku / k babičce, prostě tam, kde trávíte dost času.

    3. Vysvětlete:

    Malému jsem ukázala nočník, že do něj se má čůrat a kakat. Nebyla to pro něj úplná neznámá, už jsme kdysi zkoušeli BKM, z čehož si asi něco i pamatoval. Samozřejmě na to první týden kašlal, čůral, kde chtěl. Ten první týden byl nejnáročnější, musela jsem omezit úklid i vaření, protože toto vyžadovalo hodně pozornosti. Kdykoliv začal čůrat, zastavil se, začal se dívat dolů a začal čůrat. V ten moment jsem ho hned posadila na nočník a řekla:

    „Na zem se nečůrá, čůrá se do nočníku.“

    Zpočátku byl trochu naštvaný, že jsem ho přerušila, už do nočníku nepokračoval. Ale po asi 3 dnech už pokračoval tam, i když stále to bylo na zem. Ale vždy jsem reagovala stejně. Občas jsem mu to připomněla slovy

    „Jestli chceš čůrat, tak do nočníku“

    a ukázala na něj. Asi po týdnu se poprvé sám posadil na nočník a vyčůral se. Měl ohromnou radost. Od té doby vždy když se vyčůrá, tak ke mně radostně běží a jdeme to společně vylít na WC a spláchnout.

    S kakáním to bylo obdobné, byť mu to trvalo o něco déle, ale taky na to přišel.

    4. Pozitivní motivace

    Snažila jsem se mu vždy, když se povedlo – i když jen částečně, i když třeba nočník potom převrhl, vždy jsem chválila, pohladila, výjimečně dostal i kukuřičnou křupku. Doteď má z toho, že se povede pozitivní emoce. Když se nepovede, má nehodu, moc to neřeší. Řeknu mu, že čůrat se má do nočníku a tím to tak nějak hasne. U některých nehod to bylo sice těžké ustát (jeden koberec nám totiž nešel srolovat  😀), ale s tím se musí počítat.

    • 5. Nevracejte plenu.
      Důležité – nevracejte plenu. Nechte ji maximálně na noční a odpolední spánek. Časem odbouráte i to. Nedávejte mu ji ani, když jdete ven. Je lepší vzít kalhoty na převlečení, eventuálně učící látkovou plenu, pokud nějak reaguje na pocit mokra z látkové pleny. Manžel jednou malého hlídal, a protože se mu po spánku ihned nevyčůral do nočníku a nechtěl tam sedět, dal mu plenu po zbytek večera a druhý den jsem ho pak musela učit na novo. Takže pozor, aby vaše snaha nepřišla vniveč.

    • 6. Jak to v praxi vypadá?
      Jednoduše. Hned po spaní synovi sundám plenu a o nočník už se stará jen on. Neposazuju ho. Sedá si tam sám, když potřebuje a když se povede, běží za mnou a směje se. Jak jsem psala, máme rituál, kdy to vylijeme do záchodu a spláchneme. To mu taky dělá radost.  Na ven beru nočník do kočárku, byť mám malý prostor v kočárku, tak jsem koupila nočník z Ikei za 50 korun a ten se tam vejde. Takže i na hřišti ho má k dispozici. Když se mu začne chtít, začne se ochomýtat kolem nočníku a to už vím, že ho mám svléknout.

    Díky za přečtení, snad někomu moje rady pomůžou. A jak jste odplenkovaly děti vy?

    no_title
    31. kvě 2019    Čtené 2406x

    Maminky s handicapem aneb jaké to je mít Myastenii?

    Je tomu několik měsíců, co jsem se rozhodla začít fotit soubor o maminkách s handicapem. Dnes bych ráda napsala o tom, co mě k tomu vedlo a trochu více napsala o své nemoci. O tom, jaké to je, být Myastenikem.

    To, co mě přímo vedlo k tomu, abych jej začala fotit, byl nepříjemný komentář jedné zdravotní sestry (která ironií osudu sama má 2 děti), která mi řekla doslova: „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“

    Tento komentář mě srazil na kolena na několik dní a popravdě, i dnes, kdybych tu ženskou potkala, nejradši bych jí jednu vlepila 😀. Ale tato bolest mě dovedla do dalších vzpomínek na x lidí, kteří měli potřebu se vyjádřit k mému životu a posuzovat můj zdravotní stav. Zjistila jsem ale, že nejsem jediná a že i ostatní s jakoukoli nemocí zažívají to samé.

    Dalo by se říct, že se předsudky dělí na dva tábory. Ten první tábor usnul v historii někde v období za minulého režimu, kdy byli postižení odsouváni na okraj společnosti, do ústavů a nebylo jim dovoleno fungovat, jako normální lidi. Protože to nebyl člověk, kterého chtěli ve společnosti vídat. Společnost pro ně byla jen pro zdravé a „normální“ jedince (s čímž má naše společnost problém dodnes nejen v otázce handicapovaných). Bylo to motivováno politicky. V případě 2. světové končili ještě hůř.

    Ano, je štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy nám za nemoc nehrozí smrt ani odsunutí na okraj společnosti. Přesto tento model tady fungoval tak dlouho, že pro mnohé je problém, že i handicapovaní chtějí žít normální život. Chtějí chodit ven, cestovat, mít rodinu a děti, užívat si života. Jako každý jiný. Společnost si stále ještě nezvykla.

    Často tento pohled vídám u zdravotníků, zvlášť u těch, kteří jsou přepracovaní. Proč? Inu, ona zdravotní sestra, která mi řekla, že jsem sobec, totiž pracuje na Gerontopsychiatrii. Což je psychiatrie pro seniory. Sestra měla pravděpodobně jednu, možná dvě zkušenosti s Myastenií. Která nejen že u každého vypadá úplně jinak, ale mění se i s věkem. Je logické, že žena v produktivním věku na tom nemusí být tak špatně, jako sedmdesátiletá babička, které se už přidružily i potíže s věkem a pak té sestře přijde, že toto onemocnění je příliš těžké na to, aby vůbec mohl mít někdo s Myastenií děti.

    Druhým táborem jsou lidé, kteří naopak nemoc zlehčují. Říkají: „Ty jsi simulant. Přeháníš. Já tohle zvládám levou zadní. Já jsem schopna o Vánocích upéct 10 kilo cukroví a ty nejsi schopná ani uklidit kuchyň?“

    Toto zaznívá většinou od našich blízkých – rodiny, přátel, známých. Týká se to většinou nemocí, které nejsou vidět na první pohled a které nejsou známé. Nikdo by si totiž nedovolil, říct například někomu po infarktu, že simuluje. Protože všichni ví, co to znamená, a že ho to může zabít. Říct ale „Mám tu a tu nemoc, (zazní nějaký latinský název), musím se šetřit, na tu nemoc můžu umřít“, je pro ně mnohem méně pochopitelné. I přesto, že je spousta programů, které se snaží veřejnost seznámit s neznámými nemocemi, ne každý je mentálně schopen to pochopit. Protože nemoc není vidět. Dotyčný nikdy nezažil nic horšího než chřipku a ani popis symptomů moc nepomůže, protože si to prostě neumí představit.

    Ale i přesto bych ráda napsala pár zkušeností, jaké to je, mít Myastenii. Protože napříč různých lidí s touto diagnózou, si téměř každý Myastenik vyslechl, že je simulant. Ať už holka, co chvíli jede na vozíku a chvíli jde pěšky, tak holka která byla ležák a simulantem ji nazvali sami lékaři, protože sjela po posteli na zem. Já sama si to vyslechla mnohokrát, přišla díky tomu o pár kamarádů, kteří mi nevěřili a než se zjistilo, co mám za nemoc, mě toto tvrzení málem stálo život.

    Všechno začalo na jaře, když mi bylo 14 let. Chodila jsem tehdy na imunoterapii. 2x týdně mi dávali injekce s alergeny. Ten den po aplikaci se ale stalo něco divného. Spolužák do mě z legrace strčil a já se svalila na zem a nebyla schopná se zvednout. Od té doby se mi začaly objevovat příznaky. Začala jsem vidět dvojitě, špatně se mi chodilo. Jakoby mi začaly tuhnout a kamenět nohy. Den ode dne se můj stav zhoršoval. Začalo se stávat, že jsem měla problém dojít na zastávku a po cestě jsem častokrát upadla. Většinou jsem byla schopna se zvednout a pokračovat dál.

    Ale strašně jsem se za to styděla. Tehdy se mi ve výtvarce líbil jeden kluk, chodívali jsme společně na autobus, ale co se začala projevovat nemoc, jsem to vždycky radši odmítla a smutně koukala z okna, jak odchází. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Počkala jsem, až odjel a pak teprve šla. Lidé mi někdy říkají, že tu nemoc hraju. Pravda je ale taková, že naopak hraju, že mi nic není. Nemoc je „vidět“ až když je mi opravdu hodně špatně.

    Samozřejmě jsem si na tento problém stěžovala doktorce, ale ta problém bagatelizovala na jarní únavu a bylo. Nikomu v mém okolí nešlo do hlavy, že by mladá 14 letá žába byla takhle nemocná. Celý problém navíc zhoršoval fakt, že jsem stále chodila na imunologickou léčbu. U Myastenie je jakékoli očkování zakázané a každá další imunoterapie stav zhoršovala.

    Největší problém byl tělocvik. Mamka mi psala omluvenky, ale jednou nějak nenapsala a bohužel pro mě se zrovna běžel vytrvalostní běh. Nevím, jestli to znáte. Vytrvalosťák probíhá tak, že tělocvikářka pustí kazetu a vy musíte do zaznění gongu přeběhnout na druhou stranu tělocvičny. Kdo to 2x nestihne, skončil. Abyste dostali jedničku, musíte uběhnout 40 kol. Je to úžasná forma mučení, dodnes si ten hnusný gong pamatuju 😀.

    Tak tedy zrovna ten den se běžel vytrvalostní běh. Zvládla jsem asi 10 koleček, škobrtala nohama, nohy mi tak tuhly, až to opravdu bolelo. Samozřejmě jsem do zaznění gongu doběhnout nestihla. Tělocvikářka byla vytočená, byť jsem říkala, že mi není dobře, tak řekla, že jsem simulant a po skončení si to dám sólo a prostě to uběhnu. Když jsem se rozbrečela, asi se slitovala, protože jsem nakonec nic běžet nemusela. Co bylo horšího, bylo, že se mi začalo špatně dýchat. Jakoby se člověk chtěl nadechnout, ale zvládne to jen tak na 50%. Holky mi běžely pro Ventolín, který pochopitelně nepomáhal. Zvažovala se i sanitka. Nakonec jsem si směla lehnout na žíněnky a udělalo se mi trochu líp stran toho dýchání. Stran chůze bohužel ne.

    Dnes už vím, že to, co se stalo, byla Myastenická krize, kterou vyvolal ten extrémní výkon a fakt, že jsem byla asi 3 měsíce bez jakékoli léčby. Myastenická krize může končit i smrtí, řeší se vždy umělou plicní ventilací a pobytem na JIP či ARO s vhodnou léčbou.

    Do nemocnice jsem se dostala nedlouho poté, jelikož jsem jednou upadla na ulici a už nezvedla ani hlavu. Tam jsem pobyla asi 3 měsíce, měla za sebou operaci, léčbu kortikoidy atd. Poležela jsem si tam asi 4 měsíce, ale stále jsem byla slabá tak, že mě i roční syn mojí známé dokázal shodit na zem, když do mě strčil. Nakonec se po pár měsících povedlo stav stabilizovat a já byla schopna nastoupit i na střední školu (což bylo asi 5 měsíců nemyslitelné).

    Od té doby se až na pár krizí jakž takž držím. Pro ilustraci posílám jednu „tajnou“ fotku, kde chodím s oporou. Styděla jsem se mít klasické berle, a tak jsem používala nordic hůlky. Je to z dovolené s manželem před 4 lety. Stále mám totiž problém nemoc přiznat. Skrývám ji, co to jen jde a tvářím se, že jsem zdravá, mnohdy se přetáhnu. I proto jsem hodně alergická na tyto dva typy komentářů. Jako bych byla příliš nemocná na normální život (rodinu a děti), a zároveň příliš zdravá na to, aby na mě blízcí brali ohledy (a nechali mě třeba odpočinout, když to potřebuji)

    Toto by se mělo změnit, protože krom nemoci musím bojovat i s předsudky a psychickou bolestí, které z toho plynou.

    Z rodin, ve kterých jsem fotila, jsem zjistila, že nejdůležitější je opravdu pomocná ruka rodiny – fyzická i psychická. Bez ní se handicapované maminky obejdou jen velmi stěží.

    Chci podotknout, že stále hledám odvážné maminky s chronickým onemocněním, které by mohly v souboru být, ať už anonymně nebo veřejně. 😉.

    A jaké máte zkušenosti s předsudky vůči své nemoci vy?

    no_title
    10. kvě 2019    Čtené 1004x

    O domporodech a kojení aneb mediální hon na čarodějnice

    “Lidi, vy*erte se na domácí porody! Já fakt nechci jezdit na zbytečně mrtvé děti!!! Brečet až o samotě v sanitce”. Pamatujete si tuto památnou větu? Oběhla snad všechny média před několika týdny. Zveřejnil ji záchranář Daniel na Twitteru. Asi 15 různorodých médií o tomto psalo.

    Mezitím vody vychladly, mediální senzace opadla a média se pak zaměřila na jinou dojnou krávu – na kojící aféru v bance. Později se vrátím i k tomuto.

    Před několika dny bylo na fb stránce DULA/Laktační poradkyně - Zrozeni Sláskou.cz zveřejněno, co se tehdy u onoho „domácího“ porodu skutečně stalo. Jak už se dalo předpokládat, všechno bylo jinak. Články o záchranáři, co brečel v sanitce, vůbec neřekly, co se stalo. Vlastně řekl jen to, že záchranář brečel v sanitce a nějaké dítě umřelo. Jak? Proč? To nikdo nevysvětlil. Nevím, jak jste to měly vy. Ale já sama jsem máma, porodila jsem díky Bohu zdravého syna a neumím ani vyslovit, jak by mě ztráta syna bolela. Bylo mi úzko z pomyšlení, co se mohlo stát. Mě a většinu maminek zajímala jediná otázka. Proč? Tak pokud chcete vědět, jak to ve skutečnosti bylo, čtěte dál.

    Zde je citace z oné fb stránky:

    „Toto je autorský text ženy, která před několika týdny přišla o miminko a dovolila mi tento text sdílet 🙏

    “Dlouho jsem se rozmýšlela, zda se odvážím podělit o svůj příběh. Naše holčička se narodila doma před 7 týdny, mrtvá.

    Byl 272. den těhotenství, nic nenasvědčovalo tomu, že by se porod blížil, moje porodní asistentka právě odletěla na 3 dny do zahraničí. Opouštěla mě s instrukcí, že kdyby se cokoliv dělo, mám jet do porodnice. Nemyslela jsem si, že k tomu dojde.

    Ještě ten večer přišly kontrakce, slabounké, měla jsem radost, myslela jsem si, že jde o poslíčky, a že se konečně moje tělo začíná alespoň trochu chystat. Nemohla jsem se dočkat miminka...

    Poznala jsem, že rodím až ve chvíli, kdy jsem dokázala nahmatat hlavičku. Odešla voda, zelená, nad tím jsem ale neměla čas přemýšlet, protože v tom okamžiku přišla další kontrakce a hlavička už byla venku. Tělíčko vyklouzlo samo, placenta hned za ním, snad o pár vteřin později. Pupeční šňůra byla úplně bílá. Nepotřebovala jsem studovat vysokou školu (jsem veterinární lékařka) na to, abych poznala, že Johanka je už nějakou dobu mrtvá. Sice jsem se pokusila ji oživit, ale to spíš proto, že tonoucí se i stébla chytá.

    Nevím jak dlouho jsem si ji potom chovala, snad několik hodin. Byla nesmírně krásná a já prožívala jakýsi trans, nálož poporodních hormonů, blaženost, která nijak nekorespondovala s tím, co se právě stalo. Nejkrásnější a nejsmutněší okamžiky v mém životě.

    Probrečené dni a noci, ty přišly teprve později.

    Umyla jsem se, uklidila, zavolala jsem záchranku, už jen proto, aby záchranáři mohli konstatovat smrt. Se záchrankou dorazila i kriminální policie, a musím smeknout, že policisté se chovali velmi mile a profesionálně a že výslechy byly vlastně i docela příjemné.

    Byla jsem hospitalizovaná, četla si lavinově šířící se zprávy na internetu a cítila vděčnost, že se potvrdilo to, co jsem tušila - tedy že Johanka zemřela ještě před tím, než porod začal. Nešlo nic dělat.

    Podle statistik, které jsem našla a nevím, jak jsou relevantní, v ČR ročně zemře 400 dětí v období těsně před/při/po porodu. Letos je mezi nimi i naše Johanka, vymodlené a dlouho očekávané miminko.

    Píšu sem snad proto, že jsem unavená z různých spekulativních zpráv, že toužím potom napsat sled událostí tak, jak jsem je prožívala já, mýma očima.

    Děkuji Bohu, že jsem nevěděla, že "rodím" mrtvé miminko. Cítím vděčnost, že jsem se mohla v klidu, v soukromí rozloučit. A cítím vděčnost za těch krásných 9 měsíců, během kterých jsem mohla prožívat ten zázrak, tu radost a ten strach, kdy jsem mohla prožívat, jaké to je, být máma.”

    Nyní už víme, co se stalo a přesto je to médiím jedno. Dokonce se jim jedna žena psala, že už se ví, jak to bylo a že to bylo zveřejněno. Ptala se, jestli to nechtějí uvést na pravou míru. Ne. Odpovědí bylo, že to má anonymní zdroj a proto se tím nebudou zabývat.

    Možná zdroj anonymní je, ale ten, kdo to zveřejnil, tu maminku zná. Takže vlastně až tak anonymní není.

    Přitom existuje anonymní zdroj, které média naopak velmi zajímal. Ano, tušíte správně. Je to ona neblahá kojící aféra v bance, kdy nějaká Lucie napsala na Laktační Ligu a ta pak příběh zveřejnila.

    Nevíme, jaká to byla Lucie. Laktační Liga určitě neřekne, kdo to byl, protože by schytala hodně nenávistných reakcí. Proč tedy anonymní zdroj média zajímal ohledně kojícího příběhu a ohledně údajného domácího porodu nikoliv?

    Můj názor je takový, že to prostě nesedí do mediálního obrazu, který nám média dávají. Jaký je to obraz? Domácí porody jsou špatné. Kojit na veřejnosti se nemá. Alternativní matky jsou špatné. Jediná správná a zajímavá máma je Agáta. 😀

    Média neukazují pravdu. Ukazují to, co lidi chtějí vidět. Co chce vidět valná většina. Nebo – z čeho se dá vytřískat hodně pozornosti a peněz – rozsáhlé hejtovací diskuse návštěvnost stránek rapidně zvýší a tím i sledování reklamy a tím i financí z toho plynoucích.

    Druhá stránka věci je, že podobné články zároveň společnost mění. Vezměme si třeba i to kojení na veřejnosti. Část lidí je pro, část proti a část není rozhodnutá. Pokud budeme stále omílat toto téma a vyvolávat záměrně ohnivé diskuse, stane se to, že skupina, která je proti, bude ještě agresivnější. Může se stát, že budou agresivní i v reálu. Což se díky kojící aféře dělo (pár zkušeností maminek kojících venku) nebo si vzpomeňme na útoky na romské děti. Které i když by třeba jejich rodiče nebyli kdovíjak svatí, za to prostě nemohou. Nebýt horlivé medializace, tyto věci, by se nejspíš nestaly.
    A část lidí, kteří názor nemají. Mohou být nakonec proti, protože ne každý si umí udělat svůj názor a pokud je nenávisti více, je snadné ji přejmout. I k tak normální a přirozené věci, jako je kojení, která naprosto nikomu neubližuje.

    Lidi, ženy, neberte média moc vážně. Nebo vyhledávejte jen ty seriózní. Ty, které se na aférách nemají v plánu přiživit. Všechno má dvě strany mince. Na tomto je to krásně vidět. Tento článek jsem napsala hlavně proto, že v médiích se toto pravděpodobně neobjeví, ale přesto myslím, že by se lidé měli dovědět pravdu.

    no_title
    15. bře 2019    Čtené 1139x

    Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně

    Znáte to. Napíšete někde k tématu se svou osobní zkušeností nebo názor. Nereagujete na nikoho, jen se vyjádříte k tématu. A pak se najde někdo, kdo má vysloveně potřebu začít posuzovat, jaká jste, co děláte blbě atd. Tento článek jsem nazvala "Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně", ale dost možná bych ho mohla nazvat i "Proč už nikdy nechci dělat moderátora"

    Protože jakmile se stanete někde moderátorem nebo nedejbože redaktorem, tak se podobné kritiky ztrojnásobí. Lidi mají pocit jakési autority, i když ten moderátor vlastně až tak autoritou není, pouze zdarma ve svém volném čase pomáhá s chodem serveru. Každý ví, že lidé dělají chyby, ale na chyby někoho, kdo se zdá být autoritou, jsou lidi velmi hákliví.

    Za ty léta, co na internetu funguju, jsem se dostala asi 3x do nějakých podobných "funkcí", jak zde na MK, kde jsem to včera z podobných důvodů ukončila, tak na uměleckém serveru.

    Ráda bych sdílela zkušenost z toho uměleckého serveru a pozadí toho, proč jsem s tím sekla. (Protože důvody, proč jsem to ukončila teď na MK, jsou z velké části i osobní a tady na MK jsou lidé, kteří mě osobně a mou rodinu znají). Ale myslím, že to poslouží jako zářný příklad toho titulku „Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně“

    Tehdy měl ten server dost problémů, odcházeli výtvarní redaktoři. Tehdy mě oslovili, zda bych se nechtěla stát redaktorem. Byli jsme jen dva. Naším úkolem bylo vydávání časopisu, ale také mazání nevhodných fotek / maleb (sem tam se nějaká super sprosťárna vyskytla, ale ne moc často). Taky jsme mohli hodnotit a komentovat díla ostatních, stejně tak jako vkládat vlastní tvorbu. Samozřejmě psychologicky měl komentář redaktora větší váhu.

    No a pak se objevil on. Říkal si Cesare Borgia a očividně uměl skvěle malovat, ale choval se hrozně. K ostatním jen občas, byť uznávám, někteří fotili i telegrafní sloupy, ale na nikoho nebyl tak tvrdý, jako na ty dva redaktory, co zbyli. Hejtoval pod jakoukoli naší tvorbou, ale i pod komentáři, kterými jsme se ostatním snažili poradit, co zlepšit a tak. Čímž jakoukoli mou radu shodil a pak se už začali přidávat i ostatní uživatelé. Ten člověk se vyloženě vztekal, že zrovna já jsem redaktorem, protože jsem dle jeho mínění nebyla kvalitní umělec. Nu, možná nejsem. Ale snažila jsem se stále učit a byla to práce zadarmo v mém volném čase.  Moc lidí, kteří jsou toto ochotni věnovat, není.

    Přiznám se, že hodně krát jsem mu vážně chtěla vynadat říct mu: „Tak tobě vadí, že jsem redaktor a ty ne? Víš, proč nejsi redaktor? Protože jsi magor a neumíš se chovat.“ Jenže redaktor se musí chovat slušně, i když mu bublá krev. Takže jsme stále blokovali jeho nicky a on stále zakládal nové a stále nás hejtoval. IP adresa mu bohužel blokovat nešla, jelikož měl pohyblivou. Druhý redaktor to vzdal jako první, já posléze.

    Asi bych to vydržela, časem by ho to asi přestalo bavit (hejtoval asi rok), ale bohužel se trefil do velmi těžkého období, kdy můj přítel, ten milý a hodný kluk, se kterým jsem 2 roky chodila, začínal dostávat do drog a nakonec to vyústilo v rozchod. Takže si představte tu situaci, kdy se smiřuju se situací, že člověk, kterého miluji, bere tvrdé drogy a zároveň někdo úplně cizí posílá osobní útoky a raduje se z toho, jak mi ublížil. Nevím, dost možná měl sám nějaké velké problémy a vybíjel si je na mě. Ale jak ten člověk mohl vědět, kdo je na druhé straně? Spousta lidí podobné komentáře zvládá, mávne rukou a jdou dál. Ale jsou lidi, kteří je nezvládají. Já je někdy zvládám (s trochou sarkasmu) a někdy dlouhodobě ne. Momentálně taky nemám zrovna nejšťastnější období, ale asi pokud je kritika objektivní, tak se po nějaké době naštvanosti dokážu i zamyslet a jít dál. Ale jelikož to včera vygradovalo v čistý osobní útok od jedné holky, tak mi to znechutilo tu práci s lidmi natolik, že už nedokážu pomáhat a poradit. Sice bych ráda pomáhala maminkám s kojením, ale už pro to nemám sílu.
    Nicméně, moje osobní situace je teď natolik složitá, že kdoví, jak dlouho bych ještě moderátorem mohla být.

    Na tom uměleckém serveru za těch několik let už žádný výtvarný redaktor nepracuje. To číslo časopisu, na kterém jsem před 9 lety pracovala, bylo poslední. Od té doby žádné nevyšlo. Lidé sice díla přidávají, ale čím dál tím míň a méně kvalitní. Šikana redaktorů jednou jedinou osobou vedla k tomu, že se na to oba vykašlali a výtvarná sekce postupem upadá. Něco podobného se stalo i mému muži, který měli Minecraft server, kde děti, které tam chodily (kluci tak od 9 do 15 let) se chovali tak hrozně, že ho sám zrušil a tím se zrušil i prostor pro lidi, kteří se chovali dobře a chtěli si u hry jen odpočinout a odreagovat. V tomhle má hejtování adminů, redaktorů atd. jednu velkou nevýhodu, že to na rozdíl od běžného hejtování odnesou i ostatní, kteří za to nemohli.

    Často slýchám, že když něco dáš na internet, musíš počítat s tím, že ti můžou napsat cokoliv. Jenomže mnoho lidí tak nějak očekává slušnost. Alespoň takovou slušnost, s jakou se setkáváme denně na ulici. Tedy, málokdy se stává, že by tam někdo na někoho pořvával „Ty jsi špatná matka“ nebo „Máš nevychované děti“  Takže ne, nepočítám s tím. Já bych do osobního útoku nikdy nešla, a totéž čekám od ostatních. Když někde čtu „Nekojila jsem, abych si nezničila svoje prsa“, tak sice si pomyslím svoje o vlivech gravitace, ale neoznačuju ji jako špatnou matku.

    Lidé si často myslí, že jako „lesana“ si myslím, že nekojící maminky jsou špatné. Jakoby automaticky předpokládaly, že je za nekojení budu kritizovat. Ale moje kamarádky, které chtěly kojit, nešlo jim to a já se jim snažila pomoct, seč to šlo, ví, že když se to nakonec nepovedlo, tak jsem je nesekýrovala, nekritizovala, prostě jsme to zkusili a nešlo to, tak jsme šly dál a bavily se o něčem jiném.

    Problém je, když naopak někdo útočí osobně, tam se prostě nedokážu nebránit a vypěním. Nevím, jestli lidi, kteří dělají osobní útoky, ví, že jde o osobní útok. Možná jen neumí komunikovat. Možná je to něco, co se naučili v raném dětství.

    Přiznám se, že mě nejvíc vytočí komentáře typu „Ty jsi taková a taková“ nebo „tvé děti jsou takové a takové“. Aniž bych se prosila o radu.

    Typické příklady:

    „ty jsi špatný redaktor, protože jsi jenom student na střední umělecké školy“

    nebo

    „Tvoje dítě bude nevychované, když mu dáváš prso na uklidnění“

    nebo jeden Ostravský komentář:

    „Fuj, to je hrozné, že kojíš dítě v MHD“.

    Nejvíc zraňující byl ovšem tento:

    „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“ (Mám chronické onemocnění, komentář byl od zdravotní sestry a matky 2 dětí, o to mě to zabolelo víc).

    Na všech těchto komentářích si všimnete jedné věci. Všechno to je čistě osobní. Zcela cizí člověk se se mnou baví, jako kdybych byla jeho sestra nebo snacha (díky Bohu, moje sestra ani tchýně se ke mně takto nechovají). Možná si tím někteří řešili špatný den, někteří ale jen neumí komunikovat.

    Proto, pokud už člověku nedá nereagovat, mělo by se to řešit více v obecné rovině nebo říct prostě suše a bez emocí jen svůj názor. Na to, že kojím dítě kdekoliv, mohl ten člověk klidně reagovat takto: „Já bych své dítě venku nikdy nekojila, radši to udělám tak a tak.“ O čemž si obvykle pomyslím: "No, tak si to dělej, jak uznáš za vhodné, je to tvoje dítě.", ale nemám pak potřebu reagovat. Nebo alespoň většina lidí pak nemá potřebu reagovat. Nebo říct „Myslím, že dvouleté dítě se by se už dalo utišit třeba objetím“ Což sice u mého syna nefunguje, ale asi by mě to tak neurazilo.

    A jaký komentář vytáčí vás? Taky vám vadí spíše ty, které se dotýkají přímo vaší osoby?

    Milí přátelé, omalovánka je po 9 měsících tvrdé dřiny konečně hotová 🙂. O víkendu jsme k ní natočili i video, snad se bude líbit 🙂

    https://www.youtube.com/watch?v=YgCWNQxOJ00
    no_title
    7. lis 2018    Čtené 3456x

    O supermatkách

    Když se mi narodil Daník, potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.

    Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.

    Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?

    Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.

    Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.

    Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.

    A pak tu jsou i věty, kdy někdo totálně přestřelí a matku dokážou úplně shodit. Jako např. když jsme chodili na rehabilitace, tak jsem kohosi potkala a říkala, kam jdeme, a dotyčný odpověděl: „Hm, tam chodíte kvůli opožděnému vývoji, že?“ Možná kvůli těmto lidem vzniklo pořekadlo, že člověk má nejdřív myslet a až potom mluvit...

    Druhou věcí, jsou média. Xkrát jsem na diskusích potkala ženy, nad kterými zůstával rozum stát. Ženy, které kojí PŘESNĚ dle harmonogramu, takže si výlety ven pečlivě naplánují, aby náhodou nekojily venku. Taková, kdyby bydlela v Klimkovicích, si zajde maximálně do sámošky a drogerie nebo dojede autobusem na Svinov, podívá se, jak vypadá nádraží a zas pofičí domů. Víc nestihne. Na celodenní výlety nechodí, tento luxus si dopřávají bezdětní a biomatky. Nebo taková, která nekojí ani před manželem, protože jí to přijde nechutné (ano, i takovou jsem potkala). Nebo ženy z Výměny manželek. Ten pořad nesleduju (popravdě nemám televizi, viděla jsem pár dílů kdysi dávno). Ale kamarád mi to kdysi pěkně shrnul, že většina konfliktů je tam pořád o tom samém. Dají dohromady ženu, která nemá jinou zábavu než šůrovat byt celý Boží den. A druhou, která pořádek až tolik neřeší, ale chce se realizovat jinde. Má třeba nějaké koníčky nebo je pro ni důležitější jít s dětma ven než uklízet kuchyň. Žena 1 celou dobu pomlouvá druhou, že je bordelářka, snad z pocitu, že je sama vlastně absolutně nezajímavá a bez jakýchkoli koníčků, nakonec se v závěrečné fázi ještě pohádají.

    Jenže reálně nejde udělat, aby žena vypadala perfektně a zároveň měla blýskající se byt a dokonalé děti a ještě k tomu nějaké koníčky (a po mateřské ještě k tomu práci). Chtě nechtě, člověk si musí zvolit, čemu dá přednost a co půjde trochu stranou.

    Takže ano, žena 1 sice má perfektní byt i svůj zevnějšek, ale je to na úkor toho, že sama nemá žádné zájmy, je tak trochu nudná a stává se i to, že jdou stranou i ty děti.

    Pro tu druhou je důležitější ta seberealizace třeba ve vlastních koníčcích, které - světe div se - i matky na mateřské mají nebo se věnují dětem. Nikoliv bytu. A pak z toho plynou pomluvy, že je bordelářka a paradoxně vznikne tlak na tu, která se nějak realizuje, aby s tím přestala a místo toho uklízela. (Obráceně se to kupodivu moc nestává)

    Ten tlak společnosti je dost velký, je velký i na muže, ale na ženu ještě 3x tak větší tím, že stejně jako muž se musí realizovat i profesně. Na matku ještě větší, protože jí přibyla i další povinnost s péčí o dítě, ale i nepsané společenské povinnosti jako nutnost vařit vždy domácí stravu atd. Nedělejme si to ještě těžší. A tak, až k vám přijde návštěva, nemusí se byt úplně blýskat. Nehrajme si na Stepfordské paničky. Můžete si i postěžovat, co ten váš muž nebo dítě zase provedl. Netvařme se, že jsme dokonalí, protože nejsme. 🙂

    no_title
    29. zář 2018    Čtené 701x

    Proč jsem začala kreslit omalovánku aneb počátek mého strachu z porodu

    Dnes bych ráda napsala více o tom, proč jsem se pustila do kreslení omalovánek, a zároveň promluvila o tom, jak jsem toto téma vnímala já jako dítě.

    Popravdě řečeno, jsem nechtěla být holčičkou a v budoucnu ženou. Těch důvodů bylo více. Holčičími zájmy počínaje odporem k nošení sukní šatů a kabelek konče.

    Ale jeden z důvodů byl fakt, že žena má děti. Pečuje o ně, kojí a hlavně rodí. Jako dítě jsem se o to moc nezajímala, akorát jsem se jednou s kamarádkou dohadovala, zda miminko vytáhnou z bříška nebo z…. no… všichni víme, odkud 😀. Já byla zastánce bříška a kupodivu, měly jsme pravdu vlastně obě. Ale jinak nám to nikdo moc nevysvětlil. Možná teoreticky bez obrázků ve škole, ale tam jsem obligátně nedávala pozor. Navíc nás nikdo nevaroval, že se to děje v leže na zádech v pozici nemohoucí želvy a všichni na vás budou koukat.

    První vizuální vzpomínku jsem měla, jako většina z mé generace, z televize z dokumentárního filmu o porodech. Mohlo mi být tak 11. (Věk těsně před pubertou, naprosto ideální věk na strašení o porodech) V tom dokumentu byla rodící nahá žena, která měla nohy do praku, přidělané v madlech, se zadkem do kopce a děsně tam řvala. Mezi jejíma nohama byl pochopitelně zástup doktorů a sester v rouškách. Vytáhli řvoucí dítě a někdo ho nesl pryč. Pak se v dokumentu vyjadřoval ještě její muž, který mě šokoval poznámkou: "Ona je teď hrozně neatraktivní, protože má tmavé bradavky, ale chtěl jsem to, no..." Bohužel tento vizuální vjem byl prvním, který se ke mně dostal a který toto ovlivnil. Až tehdy jsem začala mít z porodu strach (a myslet si svoje o chlapech).

    Co mi tehdy jako dospívající dívce, která teprve hledá svou identitu, vadilo? Vždyť tento obraz pokládáme za naprosto běžný. V knížkách, pohádkách tento obraz +/- je podobný, akorát tam místo řevu jsou usměvavé maminky a doktoři, ale v principu jde o to samé. Někteří dokonce berou tento obraz jako krásný. Šmankote. Co je na tom krásného? Dítě řve, žena řve, otec omdlévá. Ano, přichází nový život… Ale jak?

    Tehdy jako teenager jsem byla velmi citlivá na narušení mé intimní zóny. A představa, že jsem (v jakékoli životní situaci) v této poloze, kde na mě koukají cizí lidé, se mi dvakrát nelíbila... Proč já? Proč nejsem chlap?

    Narušení intimní zóny mi vadí doteď. Je mi velmi nepříjemné chodit k ženské lékařce a zkousnu to jen proto, že opravdu musím. Tam jiná možnost vážně není. U porodu si také všichni myslíme, že jiná možnost není. Ale ono to jde i bez toho.

    Možná je medicínský porod tototo typu vhodný pro rizikovou rodičku, komplikace a tak. Ale i já, jako nemocná, kterou tlačili do císaře jsem rodila sama jen s lehkou asistencí sestry, doktorka jen přihlížela. Nikdo mě nenutil do polohy, kde jsem se necítila dobře. Když to šlo takto u mě, jako u nemocné, proč to nejde u tisíců zdravých žen se zdravým průběhem porodu?

    Můj pohled se definitivně změnil před těhotenstvím, kdy jsem se začala zajímat o přirozený porod a zjistila, že nemusím rodit s nohama do praku před obecenstvem, ale třeba v kleče, což považuju za mnohem intimnější pozici, ve které bych se cítila dobře.

    Ale o co jde? Stále dětem podsouváme představu onoho nemocničního porodu, kde je v hlavní roli pan doktor, nikoliv žena s dítětem, stále jsou kreslené ve sterilním vykachlíčkovaném pokoji s ostrým operačním světlem. Stále žena leží nezúčastněně na zádech a mezi nohama stojí personál. Možná se postavičky smějí, ale jak děti toto skutečně vnímají?

    Skutečným hrdinou je zde lékař, který ženu „zachrání“. Nejspíš předtím, aby přirozeně porodila. Žena není onou hrdinkou. A i když berou lidi „biomatky“ za blázny a extremisty, když jim vadí např., že se záchranářka vyfotí s novorozencem a pošle to na facebook s chlubivým komentářem: „Konečně se to poštěstilo i MNĚ.“ (matka byla kdesi v pozadí na nemocniční lůžku) Není důležitá ta fotka samotná, ale že svou „zásluhu“ na zrodu nového života upřednostnila před zásluhou té ženy samotné.

    Tyto věci samozřejmě v pořádku nejsou, oč horší je ta moc podvědomí, kterou působíme na všechny, že záchranář / doktor / sestra je ten pán toho děje. Toto podvědomí podsouváme mužům, ženám, těhotným, seniorům, ale co nejhoršího, podsouváme to i dětem.

    A tak, pokud je tento systém špatný, tak tímto způsobem ho předáváme další generaci, která bude znovu trpět narušení intimity nebo separace (nejen od dítěte, ale i od otce potažmo blízké osoby, viz dokument Pět zrození, kde dokonale oddělovali celou rodinu – otec na chodbě, matka na sále, dítě v jiné místnosti)

    Posílám pár obrázkových ukázek:

    Na tomto obrázku sice není žena s nohama v madlech, ale až na úsměvy postaviček (vyjma dítěte, které samozřejmě pláče) na tom moc pozitivních věcí není. Ono s polohou na zádech to prostě pro dospívající dívku optimistické nebude nikdy. Ještě k tomu pláči. Tolik lidí to pokládá za zdravou reakci novorozence. Pravdou je, že pokud dítě dostane ihned maminka (a neodnášejí jej pryč na ošetření), nepláče. Jen se rozhlíží, hluboce se dívá rodičům do očí. Na tento Daníčkův pohled nikdy nezapomenu. Uměl ho jen v té zlaté hodince po porodu, pak už ne. Když ho vzali na desku vedle mě k ošetření, ihned začal plakat, už když jej zvedli. Dítě po porodu je mnohem více vnímavé, řekla bych, že nejspíš vidí a vnímá věci, které bude vidět a vnímat až mnohem později, proto by s ním mělo být zacházeno citlivěji než kdykoliv jindy. Mnoho lidí si myslí, že dítě po porodu nevnímá a že si to nebude pamatovat, ale není tomu tak. Vnímá naopak více než kdy jindy a paměť? Sice si to sám od sebe nevybaví, ale vzpomínky na porod zůstávají každému v podvědomí, zvlášť, pokud tam došlo k jakémukoli traumatu a dá se k těmto vzpomínkám dostat např. skrze hypnózu, viz knížka: Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka od Arthur Janov

    Další ukázky:

    http://pohadky.6noci.cz/serial/krtkova-dobrodruzstvi-krtecek

    (jelikož jsou páni od Krtečka hákliví na autorská práva, radši posílám odkaz, je to hned první obrázek)

    Krteček a maminka, určitě většina zná. Přiznám se, že jsem se koukala v těhotenství a musela jsem to vypnout, jak jsem byla zhnusena (hlavně tím, co s Millerovou postavičkou udělali, ale i tím, co se tam dělo vč. Kristellovy exprese, která je zakázaná a prokazatelně škodlivá pro matku i dítě). Naproti tomu jsem viděla na videu přirozený porod trojčat (jedno v KP poloze) a samotný porod mi nedělal vůbec problém. 😀

    Další ukázky:

    Ten obrázek, který společnost dětem dává je takový, že hlavní slovo má doktor. Bez něj by žena neporodila. Doktor první chytí dítě, vítězoslavně ho zvedne, žena je ta, která to snáší, žena je ta, která trpí bolestmi a leckdy na těch kresbách není ani vidět, jaké emoce prožívá. A sděluje se, že porod musí bolet (viz Krteček a maminka). Dítě pak brečí kvůli separaci, což pokládáme za zdravou reakci. To, co chci já a mnohé jiné ženy změnit, je přesně tento obraz. Aby v hlavní roli byla matka s dítětem. Aby na obrázcích bylo vidět, že dítě patří matce. Lékař nebo sestra jsou v té vedlejší roli, pouze pomáhají, pokud je to třeba. Samozřejmě vím, že dítě musí někdo chytit a ani já ani můj muž bychom si netroufli, ale proč ten obrázek nemůže vypadat takto?

    Dítě je v pohodě, nepláče, tatínek objímá svou ženu, a doktorka nebo sestra zpovzdálí pozorují. Když jsem to konzultovala s ženami na skupinách, tak některé navrhovaly vyměnit ženu v pozadí za krb. To sice v plánu nemám, ale těší mě fakt, že to vůbec jde. Teď si představte, jak by to asi šlo u ilustrací, kde sestra / lékař drží novorozence mezi nohama matky. To by ho kamna držet nemohly 😀

    Existuje spousty pozitivnějších obrázků, kterými jsem se před porodem snažila naplnit svou mysl…

    A myslím, že kdyby mi tehdy místo toho hrůzného dokumentu ukázali něco podobného, neměla bych takový problém. Tyto obrázky se totiž soustředí na vztah dítěte a matky, který v ten moment vznikl, nikoliv na bolest a potupu, kterou to předcházelo.

    To, co mě nakonec definitivně utvrdilo v rozhodnutí do omalovánek jít, bylo setkání s jednou asi tříletou holčičkou, která absolutně nechápala, když viděla, že syna kojím. Když jsem jí řekla: „Miminko má hlad, teď papá, přiběhla za mnou nejdřív s flaškou a pak když jsem jí odmítla s tím, že dítě pije s prsíčka, tak přicapkala ještě s jogurtem. 😀 pak jsem v jejím pokojíku našla knížečku o životě miminka, kde bylo dítě jí – obrázek dítěte, jak pije z flašky (ani mu ji nikdo nepřidržoval).  Když jsem pátrala po podobných knihách / pohádkách včetně moderních dílů Krtečka, zjistila jsem asi tolik, že kojení bylo zmíněno pouze v jedné (tato knížka byla jedna z těch alternativních). A v jedné teda bylo kojení u zvířátek. Jinak všude – co dítě papá – no flašku. Co dítě potřebuje? Dudlík a postýlku. Pro ukázku posílám ilustrace jedné z nich.

    Nejvíc mě ale dostaly omalovánky Krteček a maminka 😀

    U dítěte s flaškou už jsme na to tak nějak zvyklí. Vidíme to pořád, připadá nám to normální. Ale když člověk vidí s flaškou králíka, tak prostě je člověku jasné, že je tam něco blbě 😀


    Viz odkaz:

    https://www.bulldogshop.cz/detail/2508449/krtecek-a-maminka-omalovanky

    (jen chci říct, v Rožnově u babičky jednou umřela králičí samice a zůstalo 8 asi 3týdenných mláďat, ty jsme krmili stříkačkou, tam to jako chápu, i přes tuto zkušenost mi ale ten obrázek připadá fakt divný)

    Podobných obrázků je hodně, z těch knížek, které jsem našla, tak jen snad ve dvou bylo zmíněno kojení, ale zbylých asi 90% bylo krmení flaškou.

    U porodu se dá ještě pochopit, že ne vždy to dopadne skvěle a nemocniční prostředí stejně nastane např. při císařském řezu. Ale u toho krmení? Proč je stále bráno jako norma krmení umělým mlékem z lahve a kojení je těm dětem ukazováno jako alternativa? Protože nutnost umělého mléka by se teoreticky měla týkat menšiny žen. Pak se nemůžu divit, proč ke mně s malým přiběhne dítě s lahví a dudlíkem, protože si myslí, že jde o jedinou správnou cestu pro něj.

    Proto… přemýšlejme nad tím, jaké dáváme dětem vzory. Dítě se učí hrou a to, co se mu bude formou hry předkládat, bude v dospělosti pravděpodobně sám dělat.

    no_title
    30. čer 2018    Čtené 652x

    Výsledky průzkumu o nošení dětí a vlivu na vývoj dítěte

    Ačkoliv opravdu nemám ráda „tabulkování“ nebo porovnávání dětí, tak v případě tohoto průzkumu jsem udělala výjimku, protože právě ony tabulky se staly jakousi zbraní proti nosícím maminkám a pokud mělo nošené dítě jakýkoli problém ve vývoji, bylo to svedeno na nošení. Pokud by ale ona maminka přijela na rehabilitace s kočárkem, na co by se daný problém svedl? Každopádně, toto mě k tomu vedlo - osobní zkušenost. Syn měl predilekci, měl ji od narození, nejspíš kvůli poloze koncem pánevním a nakonec měl i porod o něco složitější, byť jsme jej z KP otočili manuálním obratem, ale při porodu byl v zadním postavení, což je vždy o něco těžší a nějaké následky mohly zůstat. Nicméně i tak byly jeho problémy sváděny na nošení, ačkoliv jsem v době rehabilitací až tolik nenosila, protože jsem z toho měla obavy. Dotazník měl primárně pomoct maminkám, které také nosí a musí oponovat zdravotníkům či rodině. Výsledky ukazují jasně – nošení pomáhá k dobré náladě miminka i psychomotorickému vývoji 😉. Nošené i nenošené děti jsou na tom podobně, v mnohém jsou na tom nošené i lépe. Kvůli dotazníku jsem zjišťovala i do kdy má dítě danou věc stihnout, nejsem tohoto příznivcem, ale vím, že mnoho pediatrů či neurologů toto hodně řeší, proto jsem to zjišťovala a kompromitovala to s výsledky průzkumu 😉.

    Nevím proč, ale vždy, když něco dělám (hlavně průzkumy či články), tak se najdou rýpálci, kteří začnou kritizovat např., odkud jsem vybírala respondenty atd., tak právě těm chci říct, že toto dělám pro ty, kteří si musí nošení, případně kojení obhajovat před lékaři a zdravotníky i rodinou, čelit tomuto není snadné. Vyhradila jsem si zbytky volného času a strávila na tom mnoho hodin, abych těmto ženám pomohla si nošení obhájit, nemusela jsem to dělat, ale chtěla jsem nějak pomoct 😉.

    Úvodem jsem se maminek ptala na typ nosítka, ve kterém maminky nosily, cíleně jsem vyřadila z průzkumu ty, které nosily v neergonomickém nosítku (klokánky, krosny, hipseaty), protože mohou vývoji naopak ublížit. Tyto ženy nemohly dotazník vyplňovat dále. Naštěstí jich mnoho nebylo, jen 6 🙂.

    Teď už k výsledkům:

    Z krajů, kde se nosí nejvíce, je to na prvním místě Moravskoslezský kraj (29,5%), poté Praha spolu se Středočeským krajem (obojí 13,5%) a na třetím místě byl Jihomoravský kraj (11,6%).

    O trochu více nosí ženy s vysokou školou – tj. 53% nosících oproti 46,7% nenosících maminek s VŠ.

    Zajímavou věcí byl i věk dětí, kdy se nejčastěji nosily. Děti v šestinedělí byly nošené velmi málo. Myslím, že je to dáno tím, že si maminky tak malé miminko netroufnou nosit v šátku, aspoň tak to bylo u nás. 42% nenosilo vůbec a zbytek maminek nosilo 1-2 hodiny denně o něco méně 2-4 hodiny.

    V období 1-3 měsíce se situace obrátila a naopak 42% žen nosilo doma i venku (celkově 72%) a jen 28% dotázaných nenosilo vůbec. Většinou nosily 1-2 hodiny nebo 2-4 hodiny. Já byla v tom období z těch, které nosily 4 hodiny a více, protože syn hodně plakal v té době.

    Nejvíce si nošení ale užívaly dětí ve věku 3-9 měsíců. Celých 58% dětí bylo nošeních doma i venku (celkově téměř 80%) 1-4 hodiny denně. 20% nenosilo v tom období vůbec.

    V období 6-9 měsíců celkově 81% (ale klesl počet nošených doma i venku a vzrostl počet dětí nošených jen venku)

    Dále už počet nošených dětí postupně klesá, v období 9-12 měsíců 75%

    V období 12 – 18 měsíců 64%

    V období 18-24 měsíců 49%

    V období 2-3 roky 32% (nošené hlavně venku)

    Co nás ale v dotazníku nejvíc zajímalo, byl vliv nošení na spokojenost miminka a poté také na jeho vývoj. Už předem můžu prozradit, že nošení vítězí na mnoha frontách 😉.

    Vliv nošení na náladu dětí:

    U hodnocení spokojenosti dětí jsem cíleně vybírala pouze děti, které v daném období nošené byly. Zde už obrázky tabulek:

    Spokojenost miminka hodnotili rodiče bodovým systémem 1-10, kdy 1 znamenalo hodně uplakané miminko a 10 spokojené téměř nebrečící dítě. Ze své zkušenosti jsem 1 bod dávala na období, kdy to bylo „na mašli“ a 10, kdy jsme byli oba úplně v pohodě a malý plakal, jen když měl hlad, chtěl spát apod. Z tohoto důvodu jsem u obou skupin – nosících i nenosících hodnotila jak průměrnou náladu např. nošených miminek v šestinedělí, ale i procentuální poměr „zoufalých“ jedniček a dvojek atd. Každopádně z průzkumu vyplývá na všech frontách vyšší spokojenost miminek do 6 měsíců věku. Pak už je nálada u obou skupin víceméně stejná. Vyplnto.cz mi bohužel nedovolilo u těch dalších období (6-9 měsíců a dál) vidět, kolik dávaly které maminky bodů, takže se musíme smířit u posledních 2 tabulek jen s průměrem.

    Psychomotorický vývoj:

    Otočení na bříško:

    Z hlediska neurologického vývoje se pokládá za normu otočení se na bříško do 6 měsíců. Po tomto termínu už někteří pediatři posílají děti na rehabilitace (záleží, jak moc jsou tabulkoví). Z tohoto hlediska se do 6 měsíců věku otočilo 89% nošených dětí a 85% nenošených. Oproti tomu celkem velká část nenošených dětí byli rychlíci a otočili se do 3 měsíců ( o asi 14% více než nošené děti). Čím to je, netuším, možná je motivovala nuda v postýlce 😉

    První úsměv

    Z hlediska průměrného vývoje se většina dětí usměje do začátku třetího měsíce. Což bylo v našem průzkumu 91% nošených dětí a 82% nenošených dětí.

    Uchopení do ruky

    Dle „tabulek“ by mělo dítě uchopit předmět zhruba do 3-4 měsíců. Toto stihlo 97,6% nošených dětí a 92% nenošených. Mimochodem, náš Daník nošený byl a v tomto opoždění měl, uchopil předmět až okolo Vánoc tj. v pátém měsíci.

    První hlasitý smích

    Nemohla jsem najít „normu“ podle které je na první hlasitý smích už pozdě, každopádně v našem zdravotním průkazu máme pro první hlasitý smích napsaný 4. měsíc. Do 4-5 měsíce to stihlo 91% nošených 97% nenošených dětí

    První pokusy o plazení se

    Většina dětí se začíná plazit okolo 7. měsíce, což stihlo 70% nošených a stejný počet nenošených dětí.

    Lezení po kolínkách

    Většinou proběhne okolo 8. měsíce, což stihlo (do 8-9 měsíců) 68% nošených a 71% nenošených dětí

    První postavení se s oporou

    Děti se poprvé postaví s oporou zhruba kolem 10. měsíce. Daniel byl v tomto ohledu rychlík, postavil se už v 7 a půl měsících. V tomto ohledu bylo více nošených dětí takoví rychlíci, asi o 4% více se jich postavilo do 7 měsíců věku. Do „daného“ limitu 10. měsíce se postavilo 75,4% nošených dětí a 60,5% nenošených dětí

    Obcházení nábytku:

    Chodit kolem nábytku by prý děti měly chodit do 12 měsíců, toto kritérium splnilo 90,4% nošených dětí a 88,9%  nenošených.

    Stoj bez opory

    Stát bez opory by mělo dítě asi do 12 měsíců, což bylo 68,7% nošených a 73,8% nenošených dětí

    První krůčky bez opory

    První kroky bez opory začne dítě dělat okolo 13 měsíců. To dovede 75,2% nošených a 81,3% nenošených dětí

    První smysluplné slovo

    První smysluplné slovo obvykle dítka poví okolo 11. měsíce, což stihl stejný počet nošených i nenošených dětí – celkem 54%. V tomto ohledu by si pediatři měli tabulky trochu upravit 😀. Podle našeho průzkumu to děti většinou stihnou do 14 měsíců 😉.

    Vliv nošení na kojení:

    Další věc, co mě zajímala, byl vliv kojení na nošení. Protože pokud máte nějaký problém s kojením, každá správná laktační poradkyně vám řekne: „Noste ho v šátku“ A tady mělo nošení vliv asi největší, protože pokud nosíte, je téměř jisté, že do 6 měsíců budete plně kojit bez dokrmu UM a je o hodně menší šance na to, že se budete o kojení snažit a nakonec se to nepovede. Viz tabulka:

    Rehabilitace a nošení

    Jeden z mýtů o nošení je ten, že prý dítě nosící maminka brzdí dítě ve vývoji nebo mu způsobí predilekci. Z průzkumu vyplývá opak, pokud dítě nosíte, je menší pravděpodobnost, že vás pošlou na rehabilitace, celkem o 6%. Speciálně jsem zjistila i jak je to u maminek, které nosily hodně (2 hodiny denně a více do období než začne lézt, tj. asi do 6-7 měsíců věku). A tam je ta šance dokonce o 12 % menší, viz:

    Nošené děti, které chodily na rehabilitace: 20%

    Nenošené děti, které chodily na rehabilitace: 26%

    Hodně nošené děti, které chodily na rehabilitace: 13,8% (pozn. Hodně nošené znamená 2 a více hodin denně do doby než začalo lézt)

    Pasivní sed, chodítko a vliv na nutnost rehabilitace:

    Spíše než nošení má na nutnost rehabilitací negativní vliv tzv. pasivní sed. Děti, u kterých byl používán, musely na rehabilitace v téměř 25 %. Takzvané pasivní chodítko má na vývoj taktéž negativní vliv, nicméně v průzkumu jej moc lidí nepoužívalo (jen 27), ale pro úplnost uvedu, že z těchto dětí chodilo na rehabilitace 21,4%

    Snad jsem tímto článkem pár nosících rodičů povzbudila a možná pár z vás motivovala, že pokud vám miminko hodně pláče nebo máte potíže s kojením, zkuste nosit, opravdu to pomáhá 🙂

    Chtěla jsem Daníka uspat a on že ne, že mi uteče z postele pryč... no... už to nestihl 😀

    no_title
    29. dub 2018    Čtené 955x

    Výsledky průzkumu vlivů na polohu miminka koncem pánevním

    Když jsem ještě lehce zoufalá ze svého paličatého dítěte (sedící celé těhotenství na zadku), vyráběla tento dotazník, slíbila jsem výsledky zveřejnit a poslat, nuže tady jsou 🙂. Jen úvodem chci podotknout, že cílem dotazníku není žádná odborná studie (to by muselo být vyplňujících žen daleko víc), ale spíš podpora pro ty, které miminko v KP poloze mají a rozhodují se pro přirozený porod apod.

    Dotazník mi vyplnilo celkově 163 žen.

    Některá čísla je třeba brát ale s rezervou, protože jsem cíleně oslovovala ženy, které miminko KP polohou měly, proto je např. v mém dotazníku, že 28% žen mělo dítě při porodu jinou polohou než hlavičkou. Ve skutečnosti je celosvětově to číslo 3-4%.

    Díky tomu, že jsem oslovila více žen, které měly KP polohu i při porodu, jsme se dověděli daleko více o tom, jaký porod KP je 🙂.

    Teď už ke konkrétním číslům:

    Má vliv to, zda je dítě prvorozené?

    První zajímavostí bylo, že u druhorodiček se miminko do polohy hlavičkou otáčí později než u prvorodiček a dokonce později než u těch, které rodily potřetí. Konkrétně ve 30tt měly o 10% více dětí KP než u prvorodiček nebo u těch, které rodily potřetí. Ve 34tt už byla čísla stejná u všech 3 skupin. Zvolený týden (34tt) jsem volila proto, že se traduje, že okolo 34tt – 36tt si dítě volí finální polohu.

    KP poloha ve 30.tt u prvorodiček:

    44% KP poloha

    56% hlavičkou dolů

    KP poloha ve 30.tt u druhorodiček:

    54% KP poloha

    46% hlavičkou dolů

    KP poloha ve 30.tt u třetího těhotenství:

    46% KP poloha

    54% hlavičkou dolů

    Dále jak se to změnilo po 34tt:

    KP poloha ve 34.tt u prvorodiček:

    39% KP poloha

    61% hlavičkou dolů

    KP poloha ve 34.tt u druhorodiček:

    40% KP poloha

    60% hlavičkou dolů

    KP poloha ve 30.tt u třetího těhotenství:

    40% KP poloha

    60% hlavičkou dolů

    Příčiny:

    Podívejme se na pravděpodobné příčiny KP polohy („příčinu“ první těhotenství bych brala s rezervou, protože, jak se ukázalo výše, nemá pořadí těhotenství na polohu až takový vliv, v tomto případě se ženy možná spíše domnívaly, že jde o příčinu. Ve skupině „příčina se nenašla“ nebo „první těhotenství“ by mohly být příčinou i psychické důvody

    Co bylo spíše zajímavé, byly ony psychické příčiny, protože celých 40% z nich mělo sedavé zaměstnání a většina z nich měla nějaký větší či menší druh stresu, např. problematický vztah s partnerem nebo strach z porodu

    Dědičnost

    Jednou z možných příčin může být i dědičnost, osobně jsem si všimla, že se stává, že ženy, které měly i po 36tt miminko v KP poloze měly někoho takového i v rodině. V mém případě to byla babička, které miminko (mou mamku) otáčeli lékaři přímo při porodu přes spodek. Asi si musela dost užít… když jsem se pak ptala kamarádek, které měly také miminko KP, tak se dost z nich ozvalo, že někoho v rodině měly. Dle průzkumu to bylo 35% maminek, které měly miminko v KP poloze a zároveň měly někoho v rodině, kdo tuto polohu také měl.

    Pohlaví:

    V KP poloze při porodu zůstalo 54% holčiček a 46% chlapců.

    Otočení miminka:

    Z metod otočení, které ženy zkoušely to bylo např. domlouvání miminku, různá cvičení (indický most, kočičí hřbet, drhnutí podlahy), často se zkouší i svícení baterkou nebo pouštění příjemné hudby do míst, kam se má dítě otočit.
    9,5% podstoupilo i manuální obrat zevními hmaty. Z alternativních metod to bylo například moxování, homeopatie nebo rebozo.

    Z metod, které pravděpodobně fungovaly (s jistotou nemůžeme říci, dítě by se dost možná otočilo i samo) to bylo:

    • Domlouvání miminku – 8%
    • Cvičení (kočičí hřbety, indický most, drhnutí podlahy na všech čtyřech) 8%
    • Imaginace – téměř 5%




    Jako neúčinné se ukázalo svícení baterkou, protože jej zkusilo 35% žen, které měly polohu KP, ale pouze jedna žena uvedla, že to údajně pomohlo.

    Manuální obrat:
    Tvrdí se, že jedinou účinnou metodou otočení miminka je manuální obrat. Ten prováděli již staří Aztékové, dnes se provádí v nemocnici pod dohledem lékařů, aby bylo vše bezpečné. Nicméně společnost nemá v tento zásah moc důvěru, obávají se komplikací, proto ani v našem průzkumu jej mnoho žen nepodstoupilo – pouze 6 žen (necelých 7% těch, které měly KP polohu i po 34.tt)

    Pokusy o otočení dítěte (cvičnení, manuální obrat apod.) Bohužel mi na otázku, zda se manuální obrat povedl odpověděly i ty ženy, které jej buď nepodstoupily nebo předchozí otázku nevyplnily, takže data nesedí. Každopádně dle jiných průzkumů úspěšnost závisí na zkušenosti lékaře, ale i na tom, zda se jedná o první těhotenství apod. Úspěšnost je dle tohoto článku 40 – 85%

    http://www.rodina.cz/clanek7655.htm

    Většinou si každá porodnice dělá svůj průzkum o úspěšnosti, například na FNO, kde jsem jej podstoupila, to bylo okolo 50%, co jsem slyšela, nejvyšší úspěšnost má dr. Hruban z Brna (ale čísla nemám, pouze hodně pozitivních recenzí)

    Způsob vedení porodu (dle tohoto průzkumu):

    Císařský řez: 54%

    Přirozený porod KP 46%

    Jiný průzkum ukazuje, že se v ČR se rodí tato jiná poloha z 95% císařským řezem https://zena.aktualne.cz/rodina/hodina-pravdy-porod-koncem-panevnim/r~i:article:757357/?redirected=1524906635

    Pravděpodobně tyto data ovlivnil fakt, že jsem oslovovala více žen, které chtějí přirozený porod a chtěly samy rodit i KP přirozenou cestou

    Délka první doby porodní:

    • 70% žen mělo 1. dobu porodní do 7 hodin, což je průměr i u běžného porodu hlavičkou.
    • 30% z nich dokonce pouze 3 hodiny a méně.
    • Asi 14% žen mělo trochu delší první dobu porodní a to 13-17 hodin.
    • Jen vzácně trval porod 17-24 hodin nebo více než 24 hodin (to z celého průzkumu uvedly jen 2 ženy.

    Pak by se tedy o pověsti, že porod KP trvá vždy delší dobu, dalo trochu pochybovat. Když jsem dělala průzkum o vlivu cvičení s aniball, tak 1. doba porodní trvala v průměru 7,7 hodin u obou skupin

    Délka druhé doby porodní:

    Co průzkum ukázal, bylo, že déle trvala druhá doba porodní.

    • 45% rodiček uvedlo, že trvala 20-40 minut 
    • 36% porodilo do 20 minut
    • 13,6%  pak mělo 2. dobu porodní delší než 60 minut.



    Komplikace:
    Co se týče komplikací přirozeného porodu KP, vyšla celkem optimistická čísla. 81% těchto porodů bylo zcela bez komplikací.

    A závěrem, ty z vás, které si výsledky dotazníku čtou a máte momentálně miminko otočené zadečkem dolů, tak dle průzkumu se většina z nich (69,4%) miminko otočilo správně mezi 34 a 38 tt. I ve 38tt jich bylo dost, 3 ženy odpověděly, že se miminko otočilo právě v tomto týdnu (já v tom týdnu již porodila), takže vždy nějaká naděje je 🙂.

    Výsledky z vyplňto ke shlédnutí zde:

    https://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/vliv-zivotniho-stylu-a-anamn/

    no_title
    1. zář 2017    Čtené 1120x

    Porod s Myasthenií? Bláznovství nebo splněný sen?

    Pro ty, kdo mou „historii“ moc neznají, bych úvodem ráda krátce řekla, co stálo před tím 🙂. O dítě jsme se snažili asi rok a něco, ale v podstatě byl ten čas delší, protože jsme pár let předtím čekali, až se mi spraví základní onemocnění Myasthenia Gravis (nadměrná svalová unavitelnost), abych byla schopna vůbec otěhotnět, porodit a pečovat o dítě, takže pro mě byl ten čas de facto delší. Bohužel hned po vysazení HA se zjistilo, že mám větší problémy s cyklem a k základní diagnóze se přidalo i PCOS. To jsme zkoušeli léčit laparoskopií, stimulací s Clostilbegytem a IUI, nakonec jsem otěhotněla přirozeně měsíc před IVF. Už jsme měli na IVF našetřeno a podepsané papíry, když jsem objevila ony dvě čárky.

    Těhotenství nebylo dvakrát nejsnadnější (ale to je asi na další povídání), ve zkratce řečeno, mě 5 měsíců trápily nevolnosti a od 30.tt byl malý otočený koncem pánevním, tak jsme šli na manuální obrat ve 36.tt, abych mohla rodit přirozeně. Dá se říct, že přirozený porod jsem si musela vybojovat, jednak tím obratem, za druhé i nepodporou okolí, hlavně neuroložky, která, byť jsem byla v remisi a měla problémy jen s očima a ne s ostatními svaly, mě hodně tlačila do císařského řezu, protože je to pro ně i pro mě jednodušší. Já jsem ale vždycky chtěla zažít, jaké to je porodit dítě, nechat mu prostor, aby si vybralo den, který chce, abych si ho mohla hned po porodu dlouho pomazlit, což u císařského řezu v naší republice většinou nejde. Nebylo to, že bych si chtěla přirozený porod vydupat, prostě jsem věděla, že ho zvládnu, ale nepodpora okolí byla dost těžká.

    Z příprav na přirozený porod jsem toho ale moc nestihla, do obratu jsem pořád v depresích seděla doma a čekala, že mě ten císař stejně nemine, takže s bylinkami jsem začala až po něm. Čili jsem 14 dní brala maliník a lněné semínko, datle od 30.tt a s aniballem jsem stihla cvičit jen týden, ani to ne 😀 Ale v rodině máme dost rychlé porody, což se nakonec i potvrdilo, i když jsem rodila v zadní poloze, která je delší a složitější, to nakonec netrvalo tak dlouho.

    Termín jsem měla 6.9., ale tak nějak vnitřně jsem delší dobu cítila, že se nenarodí v září. 17.8. měl narozeniny můj již zesnulý děda a jak se to datum blížilo, měla jsem pocit, že to bude okolo toho data. Už 14 dní předtím mi odešla hlenová zátka a poslíčky jsem měla čím dál častěji. Začal ve mně vítězit onen hnízdící instinkt, takže jsem nejen vycídila celý byt, ale usměrnila i pár lidí, kteří mě už dlouho štvali. Nechtěla jsem ale, aby se narodil právě toho 17.8., on děda nebyl zrovna charakter a vím, že by si to v rodině s ním všichni spojovali. Naštěstí to stihnul o celých 40 minut 😀

    Bylo 16.8.  půl jedné, seděla jsem na gymnastickém míči u počítače, když jsem vstala, najednou ze mě vylítlo ohromné množství vody. „Aha, tak takhle to vypadá, když praskne voda“ řekla jsem si, protože předtím jsem několikrát jela do nemocnice s domnělým odtokem plodové vody (naposledy 2 dny před porodem). Tak jsem tedy zavolala manželovi, že mi praskla voda, ale zatím není kam spěchat, máme 2 hodiny na odjezd do porodnice. Pak jsem vzala mop a vytřela tu spoušť, ale byla to asi zbytečná práce, protože voda tekla už pořád. Manžel přijel, ještě jsme se oba stihli vysprchovat a dochystat věci, vše probíhalo v klidu bez nervozity. V autě (asi hodinu poté) pak začaly první kontrakce.

    V porodnici jsme zažili několik veselých chvil. Ta první byla hned u vstupu na porodní sály, kde jsem zazvonila, sestra se zeptala na jméno a co že to chceme. „Mě praskla voda“ „Aha, a jste doma nebo kde?“ „V mínus jedničce“ (myslela jsem patro) a pak sestra zavěsila. Je fakt, že nemocnice byla v rekonstrukci a byl tam velký chaos, ale vážně jsem uvažovala, jestli teda fakt budu rodit na chodbě. Tak jsem zazvonila ještě jednou a to už mě konečně pustili 🙂. Díky rekonstrukci byly porodní sály jen tři, místo pěti, takže první hodinku jsem si prodýchávala na chodbě, ale zatím kontrakce nebyly moc pravidelné. Vyšetřili mě hned na začátku, nález 2 cm, vak blan částečně zůstal. Za tu hodinku nález nepostoupil, ale to je pochopitelné, když jsem „rodila“ na chodbě a nebyla v klidu.

    Jakmile jsme se přesunuli na sál, tak se kontrakce zpravidelnily, ale nález stále 2 cm. Začala jsem chytat lehkou paniku, ale zkusila jsem si pomoct sama. V hlavě jsem měla to, co mi říkala neuroložka, že prý porody Myastheničkám nepostupují. Ale snažila jsem se to zahnat, věděla jsem, že je to nesmysl, vždyť Myasthenie postihuje jen příčně pruhované svaly, dělohu ne a že se to stává z jiných důvodů – ze obav, jestli to zvládnou nebo prostě díky faktu, že většina Myastheniček si na radu lékařů nechá napíchnout epidurál, jehož vedlejší účinek je, že porod může přestat postupovat.

    Šla jsem tedy do sprchy, sprchovala si teplou vodou břicho a kříž, který mě hodně bolel, a mazala se rozmarýnovým olejem. Pak jsem intuitivně klekla a opřela se rukama o gymnastický míč. To byly jediné dvě polohy, které mi vyhovovaly. V leže jakkoliv, na čtyřech, v sedě mě to bolelo mnohem víc. Další věc, která mi asi pomohla, byly projevy hlasem, přiznám se, že jsem se ze začátku styděla se takhle před manželem a personálem projevovat, ale potom, co jsem se projevovala víc, tak porod začal konečně postupovat.
    Za hodinu to byly 3-4 cm, další hodinu 5-6 cm za další hodinu 8 cm a za pár minut po nálezu 8 cm už nutkání na tlačení.

    Dalším vtipným momentem, který vznikl právě díky rekonstrukci, bylo, že mi v návštěvních hodinách na sál vlezla romská rodinka s asi čtyřmi holčičkami. V onom patře totiž nebyly jen porodní sály, ale i normální pokoje pro rizikové těhotné a tato rodinka si očividně spletla dveře. V ten moment jsem se zrovna opírala o míč v kleče a prodýchávala kontrakci. Holčičky se tvářily dost vyděšeně, nejspíš uvažovaly, zda vůbec budou děti někdy chtít 😀.

    Přiznám barvu, že okolo těch 5-6 cm jsem to už s bolestmi moc nezvládala, epidurál jsem sice odmítala (pár mým známým zastavil porod), ale nakonec jsem si o něco řekla a dostala jsem Tramadol. Ten mi od bolesti moc nepomohl, bylo to lepší možná tak o 5% a byla jsem po něm akorát trochu omámená, ale i tento účinek byl za 15 minut pryč. Spíš mám pocit, že to bylo pro mě takové placebo.

    Když potom kolem 23 hodiny přišla PA, že natočíme monitor, tak jsem byla už lehce zoufalá (poloha v leže na boku v těchto bolestech, atd.), ale jak už jsem lezla na lůžko, tak jsem začala cítit tlak na kostrč. Ano, všude se píše o tlaku na konečník, ale ten jsem vůbec neměla, spíš takový celkový tlak dole a hlavně na kostrči. Možná to bylo tím, že malý byl v tzv. zadním postavení, čili se rodil obličejem nahoru, což je prý méně časté. Říká se jim sluníčkové děti. Takže díky tomu se monitor ani natočit nestihl, respektive ho jen krátce přiložili, vyšetřili a zjistili, že je už malý v porodních cestách. Popravdě jsme byli dost překvapení, všechno se projevovalo trochu jinak, ani kontrakce nebyly pravidelné po celou dobu porodu. Na konci se střídaly kontrakce po 1 a po 3 minutách.

    Původně jsem chtěla rodit v nějaké alternativní poloze, třeba na porodní stoličce, nebo na všech čtyřech. Na všech čtyřech mi to vyhovovalo i u cvičení s aniballem. V reálu bylo ale všechno jinak. V porodním plánu jsem sice měla, že chci polohu v sedě nebo na všech čtyřech, s čímž by mi i vyhověli a chtěli mi nastavit křeslo na úplný sed, jak jsem si přála, ale mě to bylo v ten moment nepříjemné. Poloha na čtyřech byla taky nereálná, stejně jako klek, protože se mi bolestí podlamovaly ruce. Poloha na boku v leže sice je pro porod asi lepší, ale v ní byly bolesti zdaleka nejhorší a asi by pro malého taky nebyla ideální. Myslím, že si žena prostě instinktivně vybírá pozice, které dítěti i jí nejvíce pomůžou. Takže jsem si nakonec nechala křeslo snížit a rodila v polosedu. Cítila jsem se v něm prostě nejvíce silná a nejvíc bezpečně, mohla jsem mít přehled o dění okolo atd.

    Když byl malý v porodních cestách, klesly mu ozvy, manžel se díval a měl tep 70, tak mi doktorka navrhla Oxytocin, protože se to malému nelíbilo. Nic nenutila, jen navrhla, já souhlasila. Bylo to už během 2. doby porodní, ale nepozorovala jsem, že by byly kontrakce nějak horší, přišly mi pořád stejné. A jak se říká, tělo opravdu tlačilo samo. Strach z toho, že mi u porodu dojde síla, byl asi opravdu zbytečný, protože jsem tlačila, i kdybych nechtěla. Mé samotné tlačení byla spíš jemná pomoc než tlačení z plných sil. Jedinou výjimkou bylo vytlačení ramínek, když mi řekli, že je hlavička venku, chytla mě drobná panika a zatlačila jsem plnou silou, tělíčko vyletělo ven velkou rychlostí a já se při tomto manévru natrhla. Je možné, že kdybych zůstala klidná a tlačila tak, jak jsem byla naučená s aniballem, tak se nenatrhnu. Nicméně šlo jen o rupturu prvního stupně, věřím, že nástřih by byl asi horší.

    Tu druhou dobu porodní mám dost v mlze, pamatuji si jen ten tlak, jak se malý tlačil ven, pak že jsem manžela držela za ruku, chtěla jsem ho chytnout i druhou rukou, ale nemohla jsem ji najít, tak jsem se chytla nejbližší ruky. Byla to zrovna ruka doktorky gynekoložky, která stála po mém pravém boku. Sice mi říkala, abych se chytla madla, ale bohužel jsem už nevnímala, takže se rodilo takhle 😀. Děťátku pomáhala ven porodní asistentka, doktorka jen přihlížela. Víc si pamatuje manžel, ten byl u všeho a viděl i jak šel malý ven, byť jsem to původně nechtěla. Daniel se narodil obličejem napřed, byl v zadním postavení, díky čemuž byl porod trošku jiný, třeba v tom, že jsem měla spíše křížové bolesti, delší dobu jsem se neotvírala, i ono natržení bylo jiné než u ostatních porodů, protože většinou se poraní hráz, což se mi nestalo. Po porodu zjistili, že má na sobě ještě vak blan, měl ho na hlavičce a na zádech, tak říkali něco v tom smyslu, že je to dítě štěstěny. To vnímal manžel, já ne, popravdě jsem před tlačením zavřela oči a otevřela je, až když byl na mém břiše.
    Malému pomáhala jen PA, lehce ho přidržovala, když už byl na světě, hned mi ho dali na břicho a začali utírat nějakým papírem. Byl trochu modrý, ale po tom utírání zádíček hezky zrůžověl. Měl agapar 8, 9, 10. Po chvilce si ho dali vedle mě na ošetření, to mohlo trvat tak 4 minuty, pak mi ho vrátili nahatého a přikryli nás ručníkem. Bonding jsme měli opravdu ty 2 hodiny, jedinou chvíli, kdy jsem je poprosila, aby si ho na chvilku vzali, bylo šití, to jsem bohužel s malým na hrudníku nezvládala. Vnitřní šití bylo vcelku snesitelné, ale šití kůže bylo hodně nepříjemné i přes umrtvující injekci.

    Po těch 2 hodinách mě už přesunuli na pokoj na šestinedělí. Na pokoji jsme byly docela dobrá trojka. Já byla natržená, sousedka nastřižená a druhá sousedka po císaři. Takže suma sumárum jsme skučely úplně všechny tři, kdykoliv jsme vstávaly z postele. Fakultka je prý pověstná tím, že nemají na šestinedělí dobré sestry, ale mě se to nepotvrdilo, právě naopak. Opravdu téměř vždy přišly, když měl malý problém se přisát, ale nakonec jsem na to stejně přišla sama, jak na to. I sestry z gynekologie byly super. Jediný, s kým jsem tam měla problém, byla nějaká paní, co se stará o jídlo, ta byla hodmě nepříjemná, asi to ani nebyla sestra, ale příjemná jak osina v zadku 😀.

    Každopádně jsem po porodu zjistila, že mnoho mýtů, kterým jsem věřila a nebyly tak docela pravda.

    Ten první byl, že u porodu musí být pravidelné kontrakce. Já je pravidelné neměla ani do konce. Na konci se střídaly co 1 až 3 minuty a jednou za půlhodiny 1 kontrakce vynechala, takže tam byla pauza 8 minut.

    Že bych poznala, že už se jde tlačit, to taky nebyla úplně pravda, byla jsem si nejistá tím, co jsem cítila, asi by mi to došlo až když bych cítila dole hlavičku, to už byly ty kontrakce opravdu hodně silné.

    Další mýtus? Že malá a hubená žena není schopna porodit dítě, protože má úzkou pánev. Žádnou úzkou pánev jsem neměla a nikdo neřešil, jak je má pánev velká.

    Další mýtus – že ženy s malými prsy mají málo mléka. Ba naopak jsem měla mléka tolik, že bych v klidu mohla mít dvojčata. Dobu kojení jsem pravidelně poznala tak, že mi „kapal kohoutek“ 😀

    Říká se, že porod ženu buď psychicky hodně posílí, nebo hodně oslabí. Vím, že nějaké věci nebyly ideální, jako ten Tramadol a Oxytocin, ale suma sumárum mě posílil, už jenom tím, že jsem přes svou diagnózu rodila přirozeně a dokonce se i rozkojila. Hodně mě to změnilo. Už si nenechám líbit věci, které jsem si před těhotenstvím a před porodem líbit nechala. Navíc jsem mohla mít malého hned u sebe, věřím, že mu to hodně pomohlo v adaptaci, když se narodil tři týdny před termínem.

    no_title
    4. srp 2017    Čtené 961x

    Manuální obrat zevními hmaty z mého pohledu

    Když jsem se rozhodovala, zda jít nebo nejít na manuální obrat, překvapilo mě, kolik je na něj negativních názorů, našla jsem dokonce i zablokované diskuse na toto téma. Je to vážně tak hrozné?
    Že je něco takového možné jsem věděla od dětství, kdy náhodou běžel v TV film z doby středověku a nastávající mamince tam porodní bába takhle miminko otáčela a ještě nad ní lamentovala, že si zase dítko postavilo hlavu a otočilo se. Takhle jsem to i vnímala - jako něco, co dělaly porodní báby odjakživa a bylo to v pořádku, protože tím zachránily asi nejeden život ženy a dítěte, jen teď je to prostě pod lékařskou kontrolou.

    Malý byl koncem pánevním prakticky celé těhotenství, měl zkrátka trochu klidnější povahu, nikdy ani nějak extra nekopal a přesuny se u něj nekonaly ani, když měl místa habaděj.

    Zkoušela jsem samozřejmě jiné metody - cvičení všeho druhu, svícení baterkou, pouštění hudby, atd. Nic nepomáhalo. Cvičení, u kterého měl být údajně aktivní a mělo ho to motivovat k otočení vedlo spíš k tomu, že u toho usnul. Takže nastávaly vtipné situace typu - pracuji u pc, malý začal kopat, tak jsem honem šla na všechny 4 a začala drhnout podlahu (rada jedné PA) a Daniel? Toho to ukolébalo k spánku tak pěkně, že kopat přestal. Takže ne, tudy cesta nevedla. Tušila jsem, že se sám od sebe neotočí.

    Měla jsem jen dvě možnosti. Rodit císařem nebo zkusit jedinou metodu, která má větší šanci na úspěch – manuální obrat. Přirozeně KP rodit nemůžu kvůli neurologickému onemocnění. Císaře jsem se ale strašně děsila. Měla jsem nějaké zkušenosti z jiných operací - větších či menších, které nebyly zrovna pozitivní, nebudu se rozepisovat proč (nebo argumentovat proč císař ne), ale nebyla jsem schopna se s plánovaným císařem srovnat. Kolikrát se stalo, že manžel přišel domů a já seděla v koutku pokoje a byla schopná jen brečet. Stále se mi vracely vzpomínky z puberty a z pobytu na JIPce a v nemocnici. Nemohla jsem si pomoct. Možná v normálním stavu bych to nějak zvládla, ale v těhotenství jsou hold všechny emoce na maximu, alespoň u mě byly. Snažila jsem se první vyřešit možnost císaře, abych ho nějak snesla, ale všechno bylo proti mě. Pokud existovaly porodnice, kde to není jako na běžícím pásu a dítě by mi i po CS dali na hrudník, tak bohužel kvůli vzácnému onemocnění mě nechtěli vzít. Byly ochotny mě vzít jen 2 porodnice, z nichž jedna řekla na bonding po CS "Absolutně neexistuje" a druhá řekla: "Nevíme, možná snad... jsme v rekonstrukci a nemůžeme nic slibovat, byť jsme to do rekonstrukce takhle dělali." Nakonec mi i manžel řekl, že u CS se mnou nebude, což byla poslední kapka, takže cokoliv mi mohlo psychicky ulehčit se s operací srovnat, mi bylo zakázáno, zamítnuto, znemožněno. Možná jiná situace je u maminky, která může rodit v Krnově, kde i CS probíhá lidsky, ale já tuto možnost neměla. Fakultka (naše vybraná porodnice) sice jinak maminkám umožňovala i po CS být 2 hodiny s dítětem a manželem, ale bohužel ne v době rekonstrukce. Měla jsem prostě smůlu na termín.

    Rozhodla jsem se proto pro obrat zevními hmaty, pro nás to byla opravdu poslední možnost.

    Mezi mými známými nastal lehký povyk, že jsem prý hazardér a "miminko samo rozhodlo, že to tak má být." Jenže miminko neví, že je jeho máma nemocná, a tak jej nemůže porodit a neví, jak se svět staví k porodu KP. A už vůbec neví, že porodnice se zrovna rekonstruuje a vybralo si špatný termín pro příchod na svět. Byla jsem naivní, když jsem se pár lidem svěřila. Nebyli schopni pochopit, jak těžké je rodit CS v nemocnici, kde probíhá rekonstrukce a nemít možnost mít u sebe muže, dítě a dokonce ani kontakt na JIP – byť jen telefonický. Běžný zdravý člověk by to zvládl, ale ne holka, která strávila na přelomu dětství a dospělosti mnoho měsíců v nemocnici a která má z lékařů takový strach, že si nenechá vytrhnout ani osmičku. Bylo to pravda náročné období a dokonce jsem si kvůli těm lidem vypla facebook a omezila kontakt s nimi. Nakonec to bylo - jak se říká mnoho povyku pro nic. Vypíšu tedy, jak to probíhalo, abyste věděli, že to není tak strašné, jak to vypadá nebo se povídá a jak moc se to kontroluje.

    27.7.2017 - proběhla kontrola před manuálním obratem. Dr. zkontrolovala snad vše, co šlo od množství plodové vody, velikosti dítěte až po pupečník - zda náhodou není kolem krku. Vše bylo v pořádku a nebyl prokázán žádný anatomický důvod, proč je KP. Ukazovala mi i kousek toho hmatu a malého za 3 vteřiny posunula do příčné polohy. Malý se ani neprobudil - nekopal, neměl zrychlený tep, nic. Nicméně ještě měl malou váhu, tak jsme to odložili o týden. Upozornila mě i na rizika obratu, nejčastější jsou 2: jednak, že se miminko nepodaří otočit a druhak, že se dítko vrátí zpět (obvykle to udělá do druhého dne). Velmi vzácné je odloučení části placenty nebo změna srdeční akce. Prý se ale ani jedna z těchto komplikací, za celou dobu, co nemocnice stojí, ještě nestaly.

    Můžete se podívat i do dokumentu - informovaného souhlasu k obratu:

    http://www.fno.cz/documents/informovane-souhlasy/Obrat_plodu_zevnimi_hmaty_IS_r01.pdf

    1.8. Den před obratem... tenhle den mi hodně pomohl psychicky a nevím, jestli to někomu pomůže, ale před něčím důležitým mi pomáhá, když se můžu o něco opřít. Já na to mám víru, někdo může mít něco jiného. A s tímto jsem tam pak druhý den šla, věřila jsem, že to dopadne dobře. Jelikož jsme s manželem křesťané, pomáhalo mi čtení z Bible, kde jsem záhadně pořád narážela na verš typu: "Slitoval jsem se a změním tvůj úděl." Podobný verš jsem našla za poslední týden 3x, takže mi to pomohlo věřit a nebýt tolik vynervovaná. Ale jak říkám, každému pomůže něco jiného, možná někomu pomůžou blízcí, ale já nemám ve svém okolí takovou podporu.

    2.8.

    v 8:00 nástup do nemocnice, doktorka opět udělala ultrazvuk, malý si stále hověl na zadku, ale podmínky byly stejné jako před týdnem. Trochu mě znervóznělo, že na mě koukalo 5 doktorů vč. 2 mediků. Ještě mi natočili monitor, při kterém jsem měla 2 pěkné stahy. Zrovna šel okolo doktor, a když viděl na záznamu děložní činnosti 90, tak se opatrně ptal, jestli to mám často. Já že ne, jen párkrát denně a že je to úplně v pohodě, jen mi prostě tvrdne břicho. Tak se zatvářil jakoby měl v obočí zaseklý háček a šel pryč. Pak jsem pochopila proč, paní na pokoji se mnou už začala rodit a u té 90tky už solidně hekala .

    Po utz vyšetření mi už dali kapačku s tokolytiky, což jsou léky potlačující děložní činnost. Trochu po nich buší srdce a člověk je pak trochu vyklepaný, ale dá se to přežít.

    V 10:00 přišla doktorka, že to zkusíme. Cože? To jako už? Rozklepaly se mi kolena.

    V 10:15 jsem už byla na sále, stejné osazenstvo asi 5 doktorů, ale tentokrát mi to bylo jedno. Obrat probíhal tak, že jsem ležela na zádech a musela se uvolnit. Doktorka pak chytla malého pod zadečkem a nad hlavičkou a pomalu jej otáčela proti směru hodinových ručiček. Nebylo to nějak moc bolestivé, spíš takový tlak, ale bylo těžké se přitom nestáhnout - nejen tím tlakem, kterým tlačila, ale hlavně stresem. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit, jak jsem mohla. Pak jej doktorka obracela skrz to nejužší místo (byl v příčné poloze), vlastně to jediné místo, kde to jde otáčet hůř. Opět jsem zavřela oči. V ten moment to chvilku zabolelo, ale to by zabolelo, i kdyby se otáčel přirozeně, ono 2,6 kg není už málo. Pak se začala doktorka usmívat a já věděla, že je vyhráno. Celé to trvalo ani ne minutu. Vše se dělá pod UTZ kontrolou, kontroluje se i srdíčko. Malý to sice proškytal, ale opět mu to bylo asi jedno, tep měl stejný jako předtím ani jednou nekopl ani se nevzpínal. Doktorce jsem poděkovala, slíbila kytku a šla na pokoj, kde se natáčel monitor.

    Po těch všech monitorech, co jsem za ten den absolvovala je mi už teď jasné, že je budu u porodu nesnášet
    U prvního monitoru před obratem jsem měla ty kontrakce (ten probíhal v sedě). U prvního monitoru po obratu mi vypadla sonda, tak jsme jí tam nějak vrátili spolu se sestrou, očividně na špatné místo… Protože za chvilku mi tep miminka "sjel" na 90, což je samozřejmě špatně. Miminko si zrovna hledalo trochu příjemnější pozici, tak se posunulo. Přístroj začal řvát. Dostala jsem div ne infarkt, volala sestru a ta zjistila, že sonda přeskočila na můj tep a ne tep miminka. Dala to tedy na správné místo a monitor už byl O.K, i když malému se nelíbila moje poloha v leže na boku (respektive se mu nelíbilo, že jsem ležela na levé straně boku, takhle protestuje i doma a já se vždy otočím, ale teď jsem nemohla)

    Natočili tedy dalších 45 minut a už to bylo v pořádku.

    Na dalším monitoru po 2 hodinách se malému monitor v leže v jeho neoblíbené pozici natolik nelíbil, že se rozkopal, zvedl se mu tep na pár vteřin na 170 a opět rozezněl alarm. Za chvilku se uklidnil, přišla sestra s naprostým klidem vypla alarm, asi se jim to stává každou chvíli. Já už viděla, jak přiletí pět doktorů a budou malého rychle vyndávat. Protestoval víceméně u všech monitorů, když byly v leže, takže ty další jsme už dělali v sedě a to už bylo bez problému, křivky úplně ukázkové. Takže bych doporučila dělat monitory spíš v sedě, pokud vám to v nemocnici umožní.

    Pak jsem se na to ptala na vizitě a prý je ten záznam v pořádku, naopak byl prý jinak ukázkový, prostě se to někdy stává, když je miminko hodně aktivní. Ale asi museli mít ze mě dobrou srandu, protože to snímá i můj tep a jak se rozezněl alarm, tak jsem málem dostala infarkt. Vím, že ten alarm se nespustil kvůli obratu, ale spíš kvůli nepříjemné poloze pro malého, příště si na to dám už pozor a budu chtít monitor buď na druhém (tom lepším boku) nebo v sedě.

    Ten den proběhly celkem 4 monitory – jeden před obratem a 3 po něm. A několikrát za den i v noci chodila ještě navíc sestra kontrolovat miminko doplerem, takže jsem se moc nevyspala, v noci chodili každé 2-3 hodiny všem těhotným miminko kontrolovat.

    Ráno proběhl ještě jeden monitor, naštěstí v sedě a tak byl aktivní jen tak akorát a pak ještě utz, kde se potvrdilo, že se opravdu už neotočil zpátky. Poté propuštění domů.

    Závěrem bych chtěla říct, že obrat asi není pro každého, pokud někomu nevadí císařský řez a má možnost jej mít v porodnici, která je trochu přátelštější nebo pokud žena může a chce rodit KP, tak asi není důvod na obrat chodit. Já ale tuto možnost neměla a proto jsem zvolila takhle. I když je to teď trochu nepříjemné, jak tlačí hlavička dolů, chodím jak tlustá kachna a nevylezu ani schody, tak nelituju, hodně mě to uklidnilo a umožnilo si zbytek těhotenství užít a neprožít ho ve strachu.

    Co mají společného papoušci a dítě?

    1. Naprosto přesně ví, čím tě dokonale naštvat.
    2. V momentě kdy se otočíš zády, začne dělat životu nebezpečné kousky.
    3. Baví ho dělat to, co nesmí, protože miluje, když se rozčílíš.
    4. Když máte dítě nebo papouška, vážíte si klidu, když usne a každé chvíle, kdy se začne něčím zajímavým zabývat a nepronásleduje vás za každým krokem.
    5. Fixují se na konkrétní lidi. Když milovaná osoba A odejde, křičí. Když zjistí, že milovaná osoba A opravdu odešla, vezme tedy zavděk dosud odmítanou osobou B.
    6. Pokud je dlouho ticho, děje se něco hooodně nekalého.

    A vlastně i proto jsou děti i papoušci úžasní. Udržují nás v pozornosti, vykolejí ze zaběhnuté letargie, většinou nám dělají radost a vždycky nás překvapí.

    no_title
    1. pro 2015    Čtené 601x

    Výsledky "průzkumu" o vlivu Aniballu a Epi-no na porod

    Protože už nemůžu ve fóru najít původní příspěvek, kde jsem vás prosila o vyplnění dotazníku, posílám výsledky sem 🙂. "Průzkum"  v uvozovkách je to hlavně proto, že šlo o malý vzorek, vyplnilo jej 182 žen, nicméně mnohé se z něj vyčíst dá. Samozřejmě přesnější výsledky by byly, kdyby vyplnilo tak 1000 maminek 🙂.

    Nejzajímavějšími fakty, byl vliv cvičení na natržení či nástřih. V případě nástřihu na tom byly cvičitelky s balonkem o 15% lépe a v natržení o 5% lépe než ty, které necvičily. A další překvapení? Pokud NEcvičíte s balonkem, je o 7% vyšší pravděpodobnost komplikací po porodu (hemeroidy, inkontinence, bolestivý styk aj.). Cvičení s balonkem dokonce snižuje pravděpodobnost císařského řezu o přibližně 6%. Vysvětlením může být psychická příprava cvičících maminek a tím klidnější vnímání porodu, navíc si tyto ženy často z vlastní zkušenosti nenechávají píchnout "zlepšováky" v podobě umělého oxytocinu, který zvyšuje riziko ukončení porodu akutním císařským řezem.

    A teď už čísla: 🙂

    Pravděpodobnost nástřihu maminky cvičící           23%            - maminky necvičící 38%           
    Pravděpodobnost natržení maminky cvičící         13%                 - maminky necvičící 18%


    Těhotenství bylo ukončeno císařským řezem:
                      - maminky cvičící 5%                             - maminky necvičící 11%


    Porod byl zcela bez komlikací

                     - maminky cvičící 50%                            - maminky necvičící 33%

    Doba 1. doby porodní:    

     - maminky cvičící prům. doba 1. doby porodní: 7,7 hod
     - maminky necvičící prům. doba 1. doby porodní: 7,7 hod


    Doba 2. doby porodní: 

     - maminky cvičící prům. doba 2. doby porodní: 22 min
     - maminky necvičící prům. doba 2. doby porodní: 19 min


    Vnímání bolesti:
    Bolelo to, ale dalo se to vydržet           

                        - maminky cvičící 52%                     - maminky necvičící 58%    

     
    Bolelo to, bylo to nesnesitelné  

                        - maminky cvičící 34%                     - maminky necvičící 30%  


    Nebylo to tak hrozné, jak jsem si představovala            

                        - maminky cvičící 16%                     - maminky necvičící 8%  

    Komplikace po porodu (hemeroidy, inkontinence, bolestivý styk, špatné hojení, únava, atd.)

    bez komplikací                    maminky cvičící  55%            - maminky necvičící  48%

    Cítila jsem se OK do 2 dnů
                                                   maminky cvičící  65%                  - maminky necvičící  48%

    Vliv na porod má i možnost alternativní polohy... Sice dotazník nevyplnilo mnoho žen, které rodily jinak než na zádech, ale i tak jsou výsledky zajímavé. Zde byla jedna zajímavost:

    Pravděpodobnost problémů po porodu (hemeroidy, inkontinence, bolestivý styk, špatné hojení, atd.):
    při alternativních polohách: 39%
    při klasické poloze: 51%

    pokud by vás zajímaly výsledky, můžete je zjisti zde, dole se dají i analyzovat výsledky 🙂

    https://www.vyplnto.cz/realizovane-pruzkumy/porod-a-cviceni-s-balonkem-a/

    no_title
    11. lis 2015    Čtené 367x

    Cesta z údolí smutku aneb, jak jsem se z deprese vyhrabávala

    Myslím, že nejsem od přírody pesimista, ale okolnosti mě časem dotlačily vidět všechno černě. Až nedávno jsem si uvědomila, že tím vlastně poškozuji hlavně sama sebe a také naše manželství. Tento článek píšu, abych nezapomněla na to, co jsem si slíbila, ale také pro ty, kteří bojují s tím samým.
    Znáte to, jste celý den doma, venku je šero, nic se nedaří, tu připálíte oběd, tu zakopnete s připáleným obědem a vychrstnete jej podlahu i na strop. Andulky ječí (kdybych měla dítě, tak by ječelo i ono 😀 ). Pak přijde unavený a otrávený manžel z práce a je vymalováno, hádka přijde vlastně tak nějak sama.

    Uvědomila jsem si, že s tím musím něco dělat. Na střední se mnou dokonce holky kvůli tomu, že vidím všechno černě nechtěly dělat skupinky. Nechtěla jsem přijít i o manžela. Navíc se snažíme o dítě a znáte to, když je v pohodě máma, je v pohodě i dítě. Ale já jsem v pohodě nebyla. Samozřejmě jsem zkoušela i psychologa, dokonce jsem brala i antidepresiva (po kterých jsem měla spíš hysterické než klidné stavy), psycholog mi doporučoval nějaké relaxační techniky a jógu, ale já na tohle moc nejsem.
    Nakonec jsem si pomohla sama 🙂. Změnila jsem 3 věci, na tu první jsem přišla, když jsem si dávala novoroční předsevzetí.

    1. Udělat si každý den s něčím radost - u mě to většinou skončilo jídlem, teď se snažím najít i jiné věci, třeba masáž, abych zas nebyla jako koule. Ale vždycky jsem se těšila, až si udělám radost a dám si koupel nebo pytlík chipsů.

    2. Večer si vzpomenout na věci, co mi udělaly radost.

    3. Třetí a nejdůležitější moment pro mě bylo, kdy jsem přestala potlačovat tolik emoce. Když mi bylo do pláče, plakala jsem (ještě že pracuju doma a ne v normálním zaměstnání 😀). Když jsem byla šťastná, prožívala jsem to.

    4. Čtvrtý zatím nerealizovaný nápad je dodržování "dne odpočinku". Bohužel se většinou nedonutím odpočívat a nic nedělat 🙂 Snad někdy časem...

    Světe div se, začalo se něco měnit. Zlepšila se mi základní diagnóza (mám doživotní vážné onemocnění, což je i důvod mých depresivných stavů), zvládám lépe svou prokrastinaci a vztah s manželem se zlepšil. Jeho práce je furt na pytel, jak byla předtím, ale doma je už veselejší a přestal opakovat, že je všechno nanic.

    Co říci závěrem? Nevím, prostě ať to vydrží 🙂).