Znáte to. Napíšete někde k tématu se svou osobní zkušeností nebo názor. Nereagujete na nikoho, jen se vyjádříte k tématu. A pak se najde někdo, kdo má vysloveně potřebu začít posuzovat, jaká jste, co děláte blbě atd. Tento článek jsem nazvala "Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně", ale dost možná bych ho mohla nazvat i "Proč už nikdy nechci dělat moderátora"
Protože jakmile se stanete někde moderátorem nebo nedejbože redaktorem, tak se podobné kritiky ztrojnásobí. Lidi mají pocit jakési autority, i když ten moderátor vlastně až tak autoritou není, pouze zdarma ve svém volném čase pomáhá s chodem serveru. Každý ví, že lidé dělají chyby, ale na chyby někoho, kdo se zdá být autoritou, jsou lidi velmi hákliví.
Za ty léta, co na internetu funguju, jsem se dostala asi 3x do nějakých podobných "funkcí", jak zde na MK, kde jsem to včera z podobných důvodů ukončila, tak na uměleckém serveru.
Ráda bych sdílela zkušenost z toho uměleckého serveru a pozadí toho, proč jsem s tím sekla. (Protože důvody, proč jsem to ukončila teď na MK, jsou z velké části i osobní a tady na MK jsou lidé, kteří mě osobně a mou rodinu znají). Ale myslím, že to poslouží jako zářný příklad toho titulku „Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně“
Tehdy měl ten server dost problémů, odcházeli výtvarní redaktoři. Tehdy mě oslovili, zda bych se nechtěla stát redaktorem. Byli jsme jen dva. Naším úkolem bylo vydávání časopisu, ale také mazání nevhodných fotek / maleb (sem tam se nějaká super sprosťárna vyskytla, ale ne moc často). Taky jsme mohli hodnotit a komentovat díla ostatních, stejně tak jako vkládat vlastní tvorbu. Samozřejmě psychologicky měl komentář redaktora větší váhu.
No a pak se objevil on. Říkal si Cesare Borgia a očividně uměl skvěle malovat, ale choval se hrozně. K ostatním jen občas, byť uznávám, někteří fotili i telegrafní sloupy, ale na nikoho nebyl tak tvrdý, jako na ty dva redaktory, co zbyli. Hejtoval pod jakoukoli naší tvorbou, ale i pod komentáři, kterými jsme se ostatním snažili poradit, co zlepšit a tak. Čímž jakoukoli mou radu shodil a pak se už začali přidávat i ostatní uživatelé. Ten člověk se vyloženě vztekal, že zrovna já jsem redaktorem, protože jsem dle jeho mínění nebyla kvalitní umělec. Nu, možná nejsem. Ale snažila jsem se stále učit a byla to práce zadarmo v mém volném čase. Moc lidí, kteří jsou toto ochotni věnovat, není.
Přiznám se, že hodně krát jsem mu vážně chtěla vynadat říct mu: „Tak tobě vadí, že jsem redaktor a ty ne? Víš, proč nejsi redaktor? Protože jsi magor a neumíš se chovat.“ Jenže redaktor se musí chovat slušně, i když mu bublá krev. Takže jsme stále blokovali jeho nicky a on stále zakládal nové a stále nás hejtoval. IP adresa mu bohužel blokovat nešla, jelikož měl pohyblivou. Druhý redaktor to vzdal jako první, já posléze.
Asi bych to vydržela, časem by ho to asi přestalo bavit (hejtoval asi rok), ale bohužel se trefil do velmi těžkého období, kdy můj přítel, ten milý a hodný kluk, se kterým jsem 2 roky chodila, začínal dostávat do drog a nakonec to vyústilo v rozchod. Takže si představte tu situaci, kdy se smiřuju se situací, že člověk, kterého miluji, bere tvrdé drogy a zároveň někdo úplně cizí posílá osobní útoky a raduje se z toho, jak mi ublížil. Nevím, dost možná měl sám nějaké velké problémy a vybíjel si je na mě. Ale jak ten člověk mohl vědět, kdo je na druhé straně? Spousta lidí podobné komentáře zvládá, mávne rukou a jdou dál. Ale jsou lidi, kteří je nezvládají. Já je někdy zvládám (s trochou sarkasmu) a někdy dlouhodobě ne. Momentálně taky nemám zrovna nejšťastnější období, ale asi pokud je kritika objektivní, tak se po nějaké době naštvanosti dokážu i zamyslet a jít dál. Ale jelikož to včera vygradovalo v čistý osobní útok od jedné holky, tak mi to znechutilo tu práci s lidmi natolik, že už nedokážu pomáhat a poradit. Sice bych ráda pomáhala maminkám s kojením, ale už pro to nemám sílu.
Nicméně, moje osobní situace je teď natolik složitá, že kdoví, jak dlouho bych ještě moderátorem mohla být.
Na tom uměleckém serveru za těch několik let už žádný výtvarný redaktor nepracuje. To číslo časopisu, na kterém jsem před 9 lety pracovala, bylo poslední. Od té doby žádné nevyšlo. Lidé sice díla přidávají, ale čím dál tím míň a méně kvalitní. Šikana redaktorů jednou jedinou osobou vedla k tomu, že se na to oba vykašlali a výtvarná sekce postupem upadá. Něco podobného se stalo i mému muži, který měli Minecraft server, kde děti, které tam chodily (kluci tak od 9 do 15 let) se chovali tak hrozně, že ho sám zrušil a tím se zrušil i prostor pro lidi, kteří se chovali dobře a chtěli si u hry jen odpočinout a odreagovat. V tomhle má hejtování adminů, redaktorů atd. jednu velkou nevýhodu, že to na rozdíl od běžného hejtování odnesou i ostatní, kteří za to nemohli.
Často slýchám, že když něco dáš na internet, musíš počítat s tím, že ti můžou napsat cokoliv. Jenomže mnoho lidí tak nějak očekává slušnost. Alespoň takovou slušnost, s jakou se setkáváme denně na ulici. Tedy, málokdy se stává, že by tam někdo na někoho pořvával „Ty jsi špatná matka“ nebo „Máš nevychované děti“ Takže ne, nepočítám s tím. Já bych do osobního útoku nikdy nešla, a totéž čekám od ostatních. Když někde čtu „Nekojila jsem, abych si nezničila svoje prsa“, tak sice si pomyslím svoje o vlivech gravitace, ale neoznačuju ji jako špatnou matku.
Lidé si často myslí, že jako „lesana“ si myslím, že nekojící maminky jsou špatné. Jakoby automaticky předpokládaly, že je za nekojení budu kritizovat. Ale moje kamarádky, které chtěly kojit, nešlo jim to a já se jim snažila pomoct, seč to šlo, ví, že když se to nakonec nepovedlo, tak jsem je nesekýrovala, nekritizovala, prostě jsme to zkusili a nešlo to, tak jsme šly dál a bavily se o něčem jiném.
Problém je, když naopak někdo útočí osobně, tam se prostě nedokážu nebránit a vypěním. Nevím, jestli lidi, kteří dělají osobní útoky, ví, že jde o osobní útok. Možná jen neumí komunikovat. Možná je to něco, co se naučili v raném dětství.
Přiznám se, že mě nejvíc vytočí komentáře typu „Ty jsi taková a taková“ nebo „tvé děti jsou takové a takové“. Aniž bych se prosila o radu.
Typické příklady:
„ty jsi špatný redaktor, protože jsi jenom student na střední umělecké školy“
nebo
„Tvoje dítě bude nevychované, když mu dáváš prso na uklidnění“
nebo jeden Ostravský komentář:
„Fuj, to je hrozné, že kojíš dítě v MHD“.
Nejvíc zraňující byl ovšem tento:
„Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“ (Mám chronické onemocnění, komentář byl od zdravotní sestry a matky 2 dětí, o to mě to zabolelo víc).
Na všech těchto komentářích si všimnete jedné věci. Všechno to je čistě osobní. Zcela cizí člověk se se mnou baví, jako kdybych byla jeho sestra nebo snacha (díky Bohu, moje sestra ani tchýně se ke mně takto nechovají). Možná si tím někteří řešili špatný den, někteří ale jen neumí komunikovat.
Proto, pokud už člověku nedá nereagovat, mělo by se to řešit více v obecné rovině nebo říct prostě suše a bez emocí jen svůj názor. Na to, že kojím dítě kdekoliv, mohl ten člověk klidně reagovat takto: „Já bych své dítě venku nikdy nekojila, radši to udělám tak a tak.“ O čemž si obvykle pomyslím: "No, tak si to dělej, jak uznáš za vhodné, je to tvoje dítě.", ale nemám pak potřebu reagovat. Nebo alespoň většina lidí pak nemá potřebu reagovat. Nebo říct „Myslím, že dvouleté dítě se by se už dalo utišit třeba objetím“ Což sice u mého syna nefunguje, ale asi by mě to tak neurazilo.
A jaký komentář vytáčí vás? Taky vám vadí spíše ty, které se dotýkají přímo vaší osoby?
Vím, o čem píšeš, před rokem jsem prošla něčím podobným... A zanechalo to na mně nesmazatelné psychické stopy.