Díkůvzdání, slavíme takhle

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají. Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co. Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná, kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.

Kromě rodinnýho setkání a snězení krocana se v New Yorku pořádá ještě jedna milovaná tradice a sice průvod obřích balónů po Manhattanu. Letos se půjde už po 90. Podívaná rozhodně stojí zato, zvlášť pokud se jednomu líbili "Krotitelé Duchů," protože ty balóny fakticky vypadají jako když se chystají sníst Manhattan.

Takže veselej den Díkůvzdání! Já se těším na to, že Amík od rána nebude jíst, aby měl víc místa v žaludku a taky na to, že nebudu muset dva dny vařit, protože budeme jíst zbytky.