Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    nyc09
    20. led 2020    Čtené 1163x

    Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

    Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda.

    Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně.


    Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby baterka telefonu nabitá na 10 procent vydržela osm dní. Takový vysvětlení jsem letos viděla na facebooku a tam se najde vysvětlení všeho.

    Hned druhý den po oslavení první chanukové noci jsme se rozhodli vyjet z města a užít si venkova, čerstvého vzduchu a sněhu. 23. prosince jsme vyrazili do Vermontu. "Prosím tě, kde je můj inhalátor?" Ptá se Amík 24. prosince ráno, po noci strávené na čerstvém horském vzduchu, bohužel pro něj ale v pravých peřinách. "Já mám takovej jako pocit, že jsme ho nechali doma. Jak jsi mi říkal, abych ho dala do tašky, tak já jsem na to nějak zapomněla." Jako bylo mi Amíka líto ne že né, on taky tak dost hnusně sípal a celkově vypadal poměrně bledě. Naštěstí americké služby jsou nejlepší a v lékárně si byli schopní zjistit recept a nechat si ho urychleně přepsat do jiného státu.

    Bylo zajímavý chodit po malém americkém městečku na Štědrý den, lidi dokupovali dárky, my jsme scháněli astmatický sprej pro Amíka a chlapík se rozhodl vyzvědět kolik lidí slaví Chanuku místo Vánoce. "Veselé Vánoce," zdravila nás prodavačka v lékárně spojené k veliké chlapíkově radosti s hračkářstvím. "My Vánoce neslavíme, my slavíme Chanuku a co slavíte vy?" Hbitě odpověděl chlapík. Paní se zasmála a chlapík se neodbitně dožadoval odpovědi. "My máme jedna, dva, tři, čtyři a pět a šest a sedm a osm nocí." Vytahoval se chlapík dál. "Slavíte Chanuku?" vyzvídal chlapík v řeznictví, "protože my jo. K nám Santa nechodí." povídal dál a dál až do chvíle, kdy jsme našli Santu sedícího na křesle v lobby jednoho hotelu. "Chlapečku, nechceš si sednout Santovi na klín a říct mu, co bys chtěl, aby ti zítra ráno přinesl?" Lákala chlapíka paní převlečená za elfa. Chlapíkovi to v hlavě zašrotovalo, "Mami, pojď se mnou," chytl se mě pevně za ruku a táhl mě k Santovi. Na klín si mu nesedl, to ne, ale o Chanuce se nevytahoval, lízatko i cukroví si vzal a byl zticha. "Mami a daddy, to byl opravdovej Santa?" "No asi jo," odpovídal Amík. "Hmm, a on mi taky něco přinese zítra ráno?" ptal se chlapík. "No to by nebylo fér pro ostatní děti, by nemusely zbýt dárky na ty, co neslaví Chanuku." Snažili jsme se mu to vysvětlit logicky. "Hmm, tak já myslím, že Chanuka je lepší, mám jí osm nocí. Ale stejně, možná mi ten Santa taky něco dá a já bych si přál aby Chanuka byla 150 nocí." Nedal si chlapík vymluvit tu možnost návštěvy Santy.

    Santa nepřišel, ale to nám nevadilo, neb my jsme vyrazili hned 25. ráno na lyže. Jako ty Vánoce v  jsou skvělý, když je člověk neslaví, protože ty fronty na vleky, tak ty vůbec nebyly, a tím myslím jako vůbec a to jsme byli v největším lyžařském centru na východním pobřeží USA.

    Vermont je krásnej stát, plnej farem a taky je v něm továrna na zmrzlinu Ben&Jerry a podle jejich mapy, vím, že se prodává i v Čechách, jako do továrny jsme se podívali, ochutnávku ve formě jednoho amerického kopečku, který se rovná kopečkům minimálně třím v Čechách, jsme si dali a po pobízení pána s tím, že ty ochutnávkové zmrzliny, které nesníme skončí na kompostu se chlapík chopil příležitosi a v rekordním čase do sebe naházel kopečky tři.

    Vermont je také známý javorovým sirupem, který se v něm tradičně vyrábí. Jenom to kafe s javorovým sirupem, tak to nedoporučuju, on ten záchod nemusí být vždycky hned po ruce.

    A už jsem tu psala o tom, že Chanuka se slaví osm nocí? A jak to vypadá v praxi? To si odjete na týden do Vermontu, tam každej večer dostane vaše dítě dárek a vy se vrátíte domů a dítě pořád ještě dárek dostává.

    nyc09
    Zpráva byla změněna    1. kvě 2018    

    Nezavrhuji mateřské weby, neb i tady se dají najít dost super baby. Tak třeba taková @dora13 chuděra malá šetřila asi tak sto padesát let do svýho prasátka, jen aby mě mohla poznat a vydat se za mnou za velkou louži. A jako užily jsme si ten den parádně to zase jo!
    Já taky začínám šetřit, abych se zase já mohla vydat za ní!
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    (3 fotky)

    Tak průvody mě v Americe nikdy neomrzí....
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    (14 fotek)
    nyc09
    6. dub 2018    

    Minulý pátek začal Pesach..no o čem je, tak o tom píšu na svým blogu, ale jako ukázku z takové mírně zpívané pesachové večeře, tak tu vám sem šoupu

    https://www.youtube.com/watch?v=3xiDs3efQ1U


    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    Ze života s mini chlapíkem: To dítě se začíná nebezpečně rozmlouvat česky. "Mamí, babá zlobí me!" Volá na mě v autě a ne háček u mě jsem nezapomněla. "I want choclate on the talíř." Povídá Amíkovi. "Hele, co je to talíš?" otáčí se na mě bezradně Amík, který nestíhá mini chlapíkův bleskurychlý jazykový vývoj a já zjišťuju, že po 13 letech spolu můj choť pořád netuší, co je talíř, čímž se vysvětluje množství drobků na podlaze a s tím související problém mravenčí populace, kterou za problém považujeme my, ne ti mravenci. "Mamí, I čuně and daddy čuně too." Oznamuje mi mini chlapík ukazujíc na vylitej džus na zemi. "I no čuně, it was Jesse." Hájí se Amík, který přesně ví, co znamená čuně, čímž opět potvrzuje, to, že neví, co je talíř.
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    Ze života s Amíkem: Před asi tak dvěma tejdny jsem si došla na první sestřih po nárustu vlasů po chemošce, přestaval se mi totiž líbit ten narůstající vlasový styl alá fotbalista, aneb na krku vlající háro.
    Šla jsem ke svýmu kadeřníkovi, který i po 20 letech tady si drží svůj silný francouzský přízvuk (je možný, že proto k němu chodím, neb můj přízvuk mě taky neopouští a tak se cejtím skoro jako doma). Amík šel se mnou, prej na mě počká. Ano, čekal a fotil a taky se mu líbil Michelův přízvuk. Cestou domů se pak chechtal ještě víc: "Olala, uděláme něco feminine, něco jako Tintin." Je fakt, že mi to moje háro vyfoukal jako Tintin a je fakt, že po ránu se mu ani nedivím, když mě Amík zdraví: "Bon jour Tintin." Ale přes den si ty vlasy lehnou a já náhodu vypadám normálně.
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    (3 fotky)

    Ze života s mini chlapíkem: Mini chlapík bude mít už brzo narozeniny: "A Santa Claus mi k narozeninám přinese auto s dinosaurem." Tvrdil nám dneska ráno v autě mini chlapík, který v tom má jasno. "A bude Chanuka." "I want to koupit tree." Pokračuje vesele dál absolutně nezmatený bilingvní mini chlapík. "Co chce? Proč chce cup of tee?" Otáčí se na mě naprosto vyděšeně moje máma. "No, cup of tea, he wants to koupit tree." Vysvětluje důrazně Amík.
    Jak je vidět babá má zavařeno a absolutně netuší jak s naší rodinou mluvit a co vlastně bude s narozeninama a kdy že to přijede ten Santa na tu Chanuku?
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    Ze života s mini chlapíkem: Mini chlapíkovi přijela po delší době jeho babá. Mini chlapík je nadšenej, nastěhoval se k ní do postele, všude za ní chodí a pořád jí vypráví. A vypráví a vypráví a tak z 90 procent anglicky a se svojí výslovností. "Ty hele on pořád mele a já mu nevždycky rozumím." povídá mě a Amíkovi moje máma. "A když mu nerozumim, tak mu řeknu: To víš, že jo. nebo jo, jo." Svěřuje se nám dál máma. "Přesně jako já s tebou a tvojí češtinou." Rozesměje se Amík.
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    Naše nenormální normálno právě začalo..začal nám novej život s nálepkou "měla jsem rakovinu"
    https://mamazavodou.blogspot.com/2018/01/nenorm...
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    Tak tohle je článek o tom jak slavíme Chanuku a Vánoce neboli Chánuce my
    https://mamazavodou.blogspot.com/2018/01/nase-c...
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    (4 fotky)
    nyc09
    16. říj 2017    Čtené 837x

    Biligvní soužití a jídlo

    Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

    "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

    Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

    Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

    1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

    2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

    2. Kukuřičný chléb: Úplně vidím tu jakoby buchtu, kterou nám dali jako přílohu k BBQ masu v jedný opravdický, pravý a autentický BBQ restauraci. Kukuřice mi taky moc nechutná a tak se není co divit, že sladkej jakoby chleba udělanej z kukuřice, kterej se jako vrchol dobroty má jíst společně s masem mě moc neoslovil. Amík soudě podle mýho výrazu okamžitě věděl, že se nebude muset o tuhle lahůdku se mnou nikdy nedělit.

    Samozřejmě že tahle kulturní výměna funguje i na druhou stranu a tak si Amík asi nikdy nepochutná na houskovým knedlíku (mě teda taky nechutná a tak ho ani nenutím), syrečky mu taky ostatně jako mnohým jiným lidem pořád budou smrdět a kdykoliv si je objednám smažené, tak bude prchat.

    Smores podle Amíka:

    Zarezervujete kemp, pokud možno v nějaké hodně vzdálené krajině plné medvědů, ideální je třeba New Hampshire a jejich White Mountains. Před postavením stanu jedete do samoobsluhy a nakoupíte ingredience:

    2-3 balení grhamových, medových sušenek

    2 pytlíky marshmellows

    2 tabulky čokolády Hersheys

    Postavíte stan, uděláte oheň, večeři, po večeři umyjete všechno nádobí, uklidíte všechno nesjedené jídlo, zubní pastu, prostě cokoliv co by v noci mohlo přilákat vyhladovělého medvěda. Vytáhnete ingredience na smores. Na jednu grhamovou sušenku dáte čtvereček čokolády, mashmallow, opět čtvereček čokolády a další sušenku. Vzniklý sendvič dáte na oheň a čekáte až se ingredience roztečou pak jíte. Marshmallow můžete napíchnout na klacek a opékat. Klidně jdete spát, protože víte, že jste udělali všechno co je v lidských silách, aby nepřišel medvěd. Pokud medvěd k vašemu nesmírnému údivu v noci přeci jen přijde, předstíráte, že tam nejste...funguje to!

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    14. srp 2017    Čtené 567x

    Jak se kempuje s Amíkem v Americe

    S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

    Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

    Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

    Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

    USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

    Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

    Naši lásku k přírodě jsme se rozhodli předat i mini chlapíkovi, kterého jsme zasvětili do tajů kempování už jako tříměsíčního, kdy jsme s kamarády vyrazili pod stan. A ne, ten ranger a jeho historka o tom, jak teď nedávno slyšel, že v jednom parku napadl medvěd ve stanu spící mimino, tak tahle historka mi nepřipadala ani vtipná ani poučná, mini chlapíkovi, ale byla srdečně jedno a prospal celou noc jako zabitej.

    Kempování s mini chlapíkem je zábava a je krásný vidět jak se mu to čím dál tím víc líbí. Moje letošní snaha o poučnou bajku s tím jak nekrmíme medvědy, se ale nějak neujala. Mini chlapík se rozhodl, že když přijde medvěd do stanu dá mu rukou med, protože medvěd má med rád. Moje naléhání na to, že medvěd má med sice rád, ale krmí se tak maximálně Medvídek Pú, se s úspěchem nesetkalo. A tak mini chlapík při každým kempovacím výletě čeká se zatajeným dechem, kdy konečně přijde ten medvěd zatímco my s Amíkem uklízíme i ty nejmenší drobečky ze stolu se strachem právě před takovou návštěvou.

    Ano, kempování v Americe má něco do sebe, osobně se už nemůžu dočkat, až vyrazíme do správný divočiny. My s Amíkem jsme připraveni, neb jsme před několika lety absolvovali dvoudenní kurz rychlé záchrany v divočině. Žádná zlomená ruka nás nerozhází, akorát ten rozdíl mezi medvědem černým a grizzlim, tak ten nám pořád nejde. Víme, ale že jeden z nich neumí běhat z kopce, který to se, hádám, dozvíme až před ním budeme prchat.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    12. čer 2017    Čtené 3364x

    Jak to chodí v USA, nemocenská či mateřská

    Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

    Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

    FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

    Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

    Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

    Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

    FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

    Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

    Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

    • protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
    • protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
    • protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

    USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

    Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.


    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    6. čer 2017    Čtené 646x

    Bilingvní rodina opět v praxi

    Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

    Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

    Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

    Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

    Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

     Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

    Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    1. čer 2017    Čtené 3770x

    Dopis tobě, která nemůže mít děti

    Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

    Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

    Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

    Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

    Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

    Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

    Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    14. dub 2017    Čtené 425x

    Amík a Velikonoce

    Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

    Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

    No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

    Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

    Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    nyc09
    13. dub 2017    Čtené 991x

    Tak tohle je láska

    Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

    Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

    Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

    Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

    Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

    Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    nyc09
    24. bře 2017    Čtené 3993x

    Co mě nakopává

    Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

    Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

    No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

    Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

    Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

    Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    nyc09
    13. bře 2017    Čtené 6390x

    Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

    Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

    Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

    Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

    Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

    Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

    Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

    Cestou na mý třetí rande mi zněl v uších nářek mýho bráchy, když viděl jak mini chlapík těsně před odchodem našeho teamu zasedl na nočník a čůrat se mu nechtělo. "Prosím, počkejte ještě chvilku!" Žadonil můj brácha klečíc ve dveřích s rukama v prosíku. Byli jsme neoblomní. "Na rande se chodí včas."

    Po usazení a znovu upozornění sestry na minulou skoro reakci jsme do toho šli znovu. Všechno bez problémů až do doby, kdy se moje máma rozhodla jít na chvilku ven zrovna ve chvíli, kdy mi měli nasadit mýho už ne tak dobrýho kamaráda taxola. Myslím, že to tušila a tak tam prostě v tu chvilku nemohla bejt. Nedivím se jí. Alergická reakce na taxol nebo jak mu v Čechách říkají taxitacel není zrovna dvakrát příjemná. Během dvou minut od nasazení do kapačky jsem dostala křeč do břicha následovanou bolestí všech vnitřností, znovu křečí tak silnou, že jsem si na chvilku připomněla porod, najednou se mi sevřela hruď nemohla dejchat a od břicha do hlavy mi projela vlna tlaku.

    To všechno během ani ne minuty, ač mě se to zdálo jako minimálně minut deset, Amík hned při prvních symptomech volal sestru, viděl mě zrudnout a taky jak nemůžu dejchat. Ještě, že jsem to nemusela vidět. Okamžitě mi vysadili taxola, nasadili steroidy a další antialergika, epinefrin si nechali na příště. No a za hodinku už jsem byla sjetá na cestě domů. Jedna dobrá zpráva brácha se nepoblil, při mytí mini chlapíkova zadku dejchal pusou.

    Třetí rande bylo fiasko. Okamžitě jsme se spojili s mojí doktorkou, která už začala pracovat na plánu B. Stála jsem před třema možnostma. Možnost první byla tzv, desenzibilitační kůra, kde by se mi normální rande protáhlo o šest hodin, do těla by mi kapali taxol typem jedna kapka za půl hodiny a intervaly mezi kapkama by se postupně prodlužovaly. Možností druhou pak byl lék, kterej taxol nahrazuje a alergie na něj nejsou, má to malý háček, jedna dávka stojí 5000 dolarů a pojišťovny ho prý neradi hradí, v Evropě ho kvůli ceně ani nenabízejí. Možnost třetí a vítězná bylo nahrazení taxolu vinebrelem, další chemoškou, na kterou nejsou alergie, celý nakapání trvá místo hodiny a půl jen deset minut, není k tomu potřeba steroidů ani antialergik, prostě vítěz.

    Naivně mi vrtalo hlavou, proč se nenabízí okamžitě, když je o tolik jednodušší. Farmaceutický firmy ji nemají rády, je totiž o dost levnější než taxol a nemusí se k ní přidávat další látky jako steroidy. Jelikož ji farma firmy nemají rády není tolik tlačená na trh a jelikož není tlačená na trh lékaři ji raději nenabízejí, chrání se před možností soudu, kdy by mohli být souzeni, že nenabídli ten nejrozšířenější lék. Začarovanej kruh způsobenej farmaceutickejma firmama. Kšeft s rakovinou jede o sto šest. Jen jsou v něm zamotaný doslova životy lidí a dětí.

    Na moje další rande jsme se chystali tak trochu se staženým žaludkem, teda hlavně Amík já si řekla, že na novýho kámoše definitvně alergická nebudu a radši jsem o tom dál neuvažovala. Amík na to nějak myslet nemohl přestat asi ten pohled nebyl moc příjemnej. Moje rande proběhlo v klidu. Za hodinu jsem byla venku a dokonce jsem mohla i mluvit a nechtělo se mi spát. Prostě pohoda. Už jsem měla i čtvrtou a taky pohoda. Prostě mám teď novýho kámoše, na toho starýho kašlu.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    www.mamazavodou.blogspot.com

    nyc09
    23. únor 2017    Čtené 8015x

    První rande s chemoterapií

    V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

    Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

    V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

    Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

    Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

    A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

    Ty čtyři a něco hodiny utekly jako nic, pro mě. Amík a máma mají jinej názor.  Cestou domů usnu v autě. Doma je mi mírně nanic, ale prášky proti nevolnosti to rozeženou. Je mi jako na začátku těhotenství, teda nic moc. Jakmile moje tělo rozežene zbytky benadrylu začne působit steroid, takže přijde i na ten prášek na spaní. Není to geniální oni mají prášky na všechno a mně se v koupelně rapidně rozrůstá lékárnička.

    Ne, to první rande nebylo tak špatný. Únava se dala, aktivní jsem zůstala, nevolnost taky za pár dní zmizela, jen to nechutenství zůstalo, starosti s ztloustnutím můžu pustit z hlavy. Jazyk je jako spálenej, takže chuť stejně žádná. Vlasy mi začnou padat, teda řídnout až po třetí dávce, teda po třech tejdnech. Oťukávání s chemoškou proběhlo docela dobře, alergická reakce se nedostavila. Jedno jsem se ale dozvěděla, tenhle parťák je neyzpytatelnej a první rande nemusí bejt nutně nejhorší.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    https://www.mamazavodou.blogspot.com

    nyc09
    15. únor 2017    Čtené 1043x

    Naše velká cesta a ne není to o rakovině 😀

    Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

    Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

     Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

    Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

    Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

    26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

    Přesně na den před čtyřma lety, na svatýho Valentýna, jsme touhle dobou seděli někde v letadle směrem Kathmandu. Pamatuju si ten šok na letišti v Abu Dhabí, přesně jako z Tisíce a jedný noci, ženy v dlouhejch splývavejch abájách, chlapi v bílejch košilích a my dva s Amíkem v pohorkách, připraveni na zimu a sníh. Naše první seznámení s Nepálci ve frontě na letadlo, který bylo plný námezdních dělníků vracející se z bohatejch perskejch zemí domů do Nepálu.

    Nás pár treku a dobrodružství chtivejch Evropanů, Američanů a jinak celý letadlo plný utahanejch většinou mladejch chlapů. kteří vezli domů výdělek a dárky. Tenhle rozdíl světů nás pak doprovázel skoro celej zbytek naší cesty a nejen tý nepálský. Ano, šok to byl už tehdy v Abu Dhabí na letišti, už tehdy byla vidět ta šílená propast mezi západem a východem, mezi superbohatejma státama a Nepálem, jedním z nejchudších států na světě.

    Takhle tehdy na letišti přesně před čtyřma lety začala naše velká cesta.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    https://www.mamazavodou.blogspot.com

    nyc09
    6. únor 2017    Čtené 4183x

    Naše desátý výročí

    Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

    Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

    Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

    Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

    Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

    Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

    Deset let manželství je opravdu něco, ani se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho. Jak se nám to povedlo, nevím, žádnou chytrou radu se ode mě nikdo nedozví, ale jedno vím jistě.  Jestli Amíka někdy chytne druhá míza a bude mít chuť mě vyměnit za mladší materiál, tak potom, co jsem mu věnovala svoje mládí a krásu, mu to hodně rychle rozmluvím, třeba i s pomocí tupějšího typu nože, protože to by teda nebylo fér.

    Ať už to tehdy bylo bešert nebo ne, lepšího chlapa jsem si pro sebe nemohla najít.  Tehdy v tý Lucerně jsem si našla chlapa se kterým se v životě nebudu nudit, člověka o kterýho se, když jde do tuhýho, můžu opřít, perfektního parťáka a chlápka, se kterým se dokážeme fakt zasmát. A ne, není to vždycky všechno růžový, ale kdyby to bylo, tak by člověk ani nevěděl, která barva je růžová.


    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    https://www.mamazavodou.blogspot.com

    nyc09
    31. led 2017    Čtené 9460x

    Třetí tejden s rakovinou prsu

    Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

    Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

    Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

    Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

    "Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

    Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    https://www.mamazavodou.blogspot.com

    nyc09
    22. led 2017    Čtené 720x

    Zlatá svatba Amíkových rodičů

    Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

    Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

    1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

    2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

    3. V Čině začala kulturní revoluce.

    4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

    5. Beatles a Rollings Stones jedou, John Lennon tvrdí, že Beatles jous slavnější než Ježíš.

    6. Elvis Presley ještě není alkoholikem.

    7. Šílenci z Manhattanu jsou opravdový a ne jen hraný v seriálu.

    8. V USA se formuje hnutí Black Panthers.

    9. Na živu je i skladatel Dimitri Šostakovič, ten z učebnice hudební výchovy jak bylo jeho jméno vždycky okamžitě přeměno na Šustakoviče.

    10. A na koncert ve Woodstock se bude čekat ještě dva roky.

    Jednu chvilku to teda vypadalo, že se snad ti naši dva oslavenci těsně před oslavou rozvedou. Tchán, kterej strašně rád plánuje třeba rok dopředu měl plán. Ale jak to tak s tím jeho plánováním je, skoro nikdy se mu to, chudákovi, nepovede tak jak si to v hlavě představil.

    Tchán nám všem někdy na začátky roku řekl, ať si zarezervujeme první víkend v lednu roku 2017. Měl v plánu rodinnou oslavu. Málem jsme jeli na:

    1. Dude ranch někde tady po US. To padlo, protože by nejmladší účastník a sice mini chlapík těch aktivit moc neměl. No a když slyšela tchýně, že by měla jezdit někde na koních nebo schánět bejky, tak z toho dvakrát moc odvařená nebyla.

    2. Do sportovního rezortu, tak tam jsme skoro vážně jeli.

    3. Do Philadelphie jako města, jenže tam nechtěl zase tchán.

    4. Večeře v luxusní restauraci, rezervace byly dokonce dvě, ale obě padly, protože se několik účastníků nemohlo dohodnout do který zajít.

    Soukromá oslava výročí, taky v tchánově podání nebyla to, co si představoval. Plán měl jasnej probudil v sobě romantika, jenže mu to zkazila realita. Na den výročí objednal 50 žlutejch růží, protože jedna zvadlá žlutá růže byla první kytka, kterou dal kdy tchýni. Taky objednal 50 malejch čokolád, jenže ty ho donutila tchýně vrátit s tím, že se zbláznil a že chtějí žít zdravě. Tak za to jasně může moje rakovina a tímto se tchánovi omlouvám.

    Taky měli jít na Broadway do divadla na stejný představení, na který kdy šli poprvý spolu. Jenže to mělo bejt překvapení a tak řekl tchán tchýni, že jdou na jiný. Jenže! Jenže tchýně tohle vidět nechtěla a začala vyhrožovat, že je to i její výročí a ona si představovala, že půjdou někam jinam. Ten skvělej plán, kdy jdou oni dva po Broadwayi a on najednou řekne: "Hele, není to ta první hra, na které jsme kdy spolu byli." Ona:" Je, to je škoda. Tak bych ji ráda znovu viděla." On: "Miláčku, pojď se podívat. Náhodou mám lístky." Tak tohle všechno se vypařilo do mlh hollywoodskejch filmů a místo toho. Tchán tajemství prozradil, aby měl klid. Nikam stejně nešli na den výročí chytly tchána záda.

    Náš první víkend v lednu se nekonečnejch domluvách usadil na "budeme všichni u švagrový a objednáme jídlo." Tak tenhle plán nabourala tchýnina sestra skoro dokonale, to když se rozhodla, že překvapí spolu se svým manželem svoji oslaveneckou sestru a přijede na tajňačku z Floridy. Problém nastal v pátek, kdy mi volá mírně roztřesenej Amík :"Hele, já je nemůžu dostihnout. Na letišti na Floridě se střílelo a je to na jejich terminálu a je tam 5 mrtvejch a nefungujou jim mobily a je to přesně v tý době, kdy tam měli bejt." Pokusila jsem se ho uklidnit. Amík si ale nedávno přečetl, že v takovejch situacích jsou mobilní telefony vypínany obětem, aby mohli záchranáři v klidu pracovat. Amíkova sestra to rozčísla :"Hele buď to jsou ve vzduchu nebo mrtví. Hlavně nevolej mámě, ať nezkazíš překvapení a neznervózníš jí." Byli ve vzduchu Amíkova teta, chtěla ušetřít 20 dolarů a tak si na poslední chvíli změnila let, jen to Amíkovi zapomněla říct.

    Nakonec jsme se všichni sešli. Tchán se opil a k jídlu jsme měli čínský jídlo, to z těch krabiček.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou

    nyc09
    6. led 2017    Čtené 10973x

    Rakovina je tak ošklivý slovo

    V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

    Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

    Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

    Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

    V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

    Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

    Tchán s tchyní a Amíkem uklidili. Máma schání letenku.

    Jedno se za ten nekonečnej víkend změnilo. Našla jsem v hlavě únikovou cestu, když mě přepadly černý myšlenky představila jsem si mini chlapíkovu spící tvář. Ten jeho nevinnej výraz mě uklidnil a přenesl někam jinam. Zároveň jsem se rozhodla změnit myšlení, měním to na "tohle nemůžu mít" na "mám tohle a jsem za to strašně vděčná."

    Nehledám na netu, ale tchýně u nás přesto spí.

    Přišly výsledky, domluvili jsme se, že Amík bude ten, komu budou doktoři telefonovat. Přiznávám se, další výsledky už nedám. Moje rakovina je estrogen pozitivní. "Přesně tuhle rakovinu jste si měla přát." Říká doktorka, tak když opominem, že je to to hnusný slovo rakovina a že jsem si jí vlastně nepřála, ale když už tady je, tak jsem ráda, že je to právě tahle no. Podle švagrový paráda. Super výsledek.

    Estrogen pozitivní je nejčastější typ rakoviny prsu, taky prej nejlíp léčitelný a taky prej tý na kterou mají nejvíc léků. Prostě vlastně brnkačka. Amík je v sedmým nebi a mně se taky trochu ulevilo. Malinko, aspoň teď vím, co to vlastně mám.

    Máma balí.

    Ve středu jsem šla na magnetickou rezonanci zjistit, jestli se mi rakovina nerozlezla dál. Bojím se jasně, že jo. Amík jde se mnou a celou dobu mě uklidňuje, že to není důležitý, hlavní je, že víme, kde co to je. Zase ten pruhovanej plášť a tentokrát se půl hodiny nejhejbat. Samozřejmě, že se nutně potřebuju pohnout během prvních dvou minut, ale zvládla jsem to. Amík mě uklidnil, za dva dny na to mi řekl, že byl tak nervózní, že se málem složil v čekárně.

    Doma lítají slova jako chemoterapie, radiace, mastektomie, lumbektomie, biopsie. Prej teď dělají rekonstrukci po mastektomii z vlastního tuku. "Liposukce a zvětšení prsou v jednom." Veselí mě máma. Kamarádka, která mastektomii prodělala před dvěma lety mi ukazuje krásný pevný prsa, prej jako dvacítka. Ano, černej humor to je naše. Když už je to blbý aspoň se můžem smát.

    V noci se držíme s Amíkem a on mi říká, že neumí vařit, ať neblbnu ať mě ani nenapadne žádná kravina. Mini chlapík se k nám v noci přesune, jen tentokrát si nestěžujeme, že nás kope do hlavy.

    Výsledky z tunelu jsou dobrý, prej je to jen v tý bulce. Uvěřím, že je to dobrý až to bude vyndaný. Zatím se to bojím zakřiknout.

    Přijela máma.

    Držela mě v náručí.

    Jsem zodpovědná za její nový vrásky tvrdí. Mini chlapík ráno nevěří tomu, že je jeho babá tady a konečně přestala lítat v tom letadle, kde podle něj strávila měsíc a půl. Tak to se vysvětujou ty vrásky, mami, taky bych po měsíci a něco v letadle zestárla!

    Je nám líp. Zvykáme si na nový normál. Mám úžasnou rodinu, kamarády, prostě lidi kolem. Myslím na ty, co s tím bojují a nemají nikoho.

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    nyc09
    5. led 2017    

    Sice na sebe vybleju kde co, ale přeci jen jsem tu možnost zamknutejch věcí občas použila a kdybych žila v ČR, tak bych to použila ještě víc...tudíž
    #2procenta

    nyc09
    4. led 2017    

    Tak jo, když je ten Novej Rok, tak holt budu trochu bilancovat...
    https://www.facebook.com/Mamazavodou/
    http://mamazavodou.blogspot.com/2017/01/bilancu...

    nyc09
    3. led 2017    

    Oficiální oznámení: Jsem zavalena srdíčkama a fakticky nevim co s tím teď...ale všem vám přeju jen to nejlepší do NOvýho Roku a hodně všeho co si přejete!!!!

    Hele fakt si vážím vaší podpory, ale už mi ta srdíčka neposílejte, dyť tu zkrachujete celej MK...vážně, já vím, že to myslíte v dobrým, ale už neeeeeee...😀