Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...
Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.
No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.
Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."
Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.
Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.
https://www.facebook.com/Mamazavodou/
Škoda ze se nikdy nedostanu do Ameriky,protoze tebe,tebe bych ja Ani moc rada poznala ❤Tak poslu asi pohled aspon 🙂