Ze života s Jessou: od té doby, co jsme byli nuceni sundat mini chlapíkovi jeho zábranu u postýlky nabrali naše večery naprosto jinej spád. Zjistili jsme, že máme následující tři možnosti:
1. Výhra ve sportce, ehm za chvilku vyhraju fakt tu sportku spíš než se mi tohle splní. Mini chlapík dostane flašku mlíka jeho milovaná mamá mu zazpívá pár ukolébavek a mini chlapík to zalomí hned u flašky, následuje velice opatrný přenes do postýlky a volná zábava.
2. Mám žízeň tak to je teď asi nejčastější scénář, mini chlapík dostane mlíko, ukolébavky, mazlení, přenos do postýlky za mini chlapíkova usilovného chrápání, který je teď velikym hitem, problém je, že čím víc mini chlapík chrápe tím menší je šance, že bude brzo spát. Po přenesu do postýlky, zavře jeho věrná mamá dveře, jenže za tri sekundy je mini chlapík zpět a znakuje, že má žízeň, to se opakuje cca dalších 10-15 minut, následuej volná zábava zkrácená o cca 40 minut.
3. chó pší a hají, ehm jsme v háji všichni, mini chlapík je v děsně sladký náladě, muchluje nás, nechce nás pustit ze svý postýlky ani z naší, předstírá, že má žízeň ze svý postele slejzá asi tak každý 3 minuty, bohužel zpátky to prej samo nejde, volná zábava se nekoná neb oba rodiče jsou naprosto K.O. když to mini chlapík zabalí, což může trvat klíďo do půl jedenáctý večer....celkově bych byla spíš proto udržet mini chlapíka v zamřížovaný postýlce až do puberty...