Devítiměsíční Zuzanka se začíná v nosítku nespokojeně vrtět. Chodím po chodbě sem a tam, abych jí utišila. U nohou mi stojí tříletý Kuba, mlátí pistolkou do zdi a dobývá se mi do náruče. Zvednu ho a podívám se do zrcadla. Kouká na mě nějaká ženská, která je mi trochu podobná, ale určitě to nejsem já. Ona je na rozdíl ode mě dost zanedbaná. Rozmazaná řasenka, mastné vlasy v drdolu. A kde se jí proboha vzaly v náruči ty děti?

Ráno začíná jako každé pondělní ráno. Z dětského pokojíčku se ozývá volání: “Táto. Táto! TÁTO!”

Otočím se v posteli, což potěší Zuzanku a okamžitě si o mě stoupá. V návalu radosti si krkne a celou ranní dávku mléka my vyzvrací na krk a do vlasů. V dětském pokoji se volání stává stále zoufalejším. Otevřu dveře do pokoje a z postele se ozve: “NE! TÁTU!”

“Táta je v práci.”

“NEEE! Beee!”

Pouštím se do každodenního rituálu. V kuchyni to vypadá jako po výbuchu. Ostatně jako každé ráno. Vyklidit nádobí z myčky, znovu jí naplnit a rovnou zapnout, uklidit hračky a rozházené oblečení, roztřídit špinavé oblečení, udělat snídani, obléct obě děti.