Z deníku vyhořelé matky

Devítiměsíční Zuzanka se začíná v nosítku nespokojeně vrtět. Chodím po chodbě sem a tam, abych jí utišila. U nohou mi stojí tříletý Kuba, mlátí pistolkou do zdi a dobývá se mi do náruče. Zvednu ho a podívám se do zrcadla. Kouká na mě nějaká ženská, která je mi trochu podobná, ale určitě to nejsem já. Ona je na rozdíl ode mě dost zanedbaná. Rozmazaná řasenka, mastné vlasy v drdolu. A kde se jí proboha vzaly v náruči ty děti?

Ráno začíná jako každé pondělní ráno. Z dětského pokojíčku se ozývá volání: “Táto. Táto! TÁTO!”

Otočím se v posteli, což potěší Zuzanku a okamžitě si o mě stoupá. V návalu radosti si krkne a celou ranní dávku mléka my vyzvrací na krk a do vlasů. V dětském pokoji se volání stává stále zoufalejším. Otevřu dveře do pokoje a z postele se ozve: “NE! TÁTU!”

“Táta je v práci.”

“NEEE! Beee!”

Pouštím se do každodenního rituálu. V kuchyni to vypadá jako po výbuchu. Ostatně jako každé ráno. Vyklidit nádobí z myčky, znovu jí naplnit a rovnou zapnout, uklidit hračky a rozházené oblečení, roztřídit špinavé oblečení, udělat snídani, obléct obě děti.

“Kubo, běž si vyčistit zuby.”

Zapnout pračku, vytřít vylitý džus, nakrmit Zuzanu. Hurá, zbylo jídlo od včera. Na dnešek nemusím vařit.

“Kubo! Ty zuby!”

V průběhu toho všeho přichází fotka od tchýně z výletu. Ona, tchán a obě švagrové vyrazili společně. Přemýšlím, jestli jim popřát hezký den, ignorovat je nebo je poslat do prd*le. Před týdnem mě pozvali, ať jedu s dětmi na výlet také.

“Ty říkáš, že jsi stále s dětmi doma. Nechceš jet s námi?”

“Vážně? Moc ráda se přidám. Jen jak to uděláme s autem? Do jednoho se všichni nevejdeme a s naším musí jezdit Tomáš do práce.”

“Půjčím si v práci větší auto.”, říká tchán.

Tak jo. Bude výlet.

O víkendu mi přijde zpráva od švagrové: “Anno, naši chtějí jet někam dál a ty stejně nemáš auto. Co když přijedu v týdnu se ségrou k vám a uděláme si procházkou na hřiště?”

Tak jo. Žádný výlet.

Z úvah mě probere dětský pláč. Zuzanka se zoufale snaží vyprostit z hromady polštářů, kterými ji Kuba zaházel. Vysvobodím dítě a běžím pověsit první várku prádla. Bohužel ani Vanish, ani 95 stupňů v pračce si neporadí se všemi těmi skvrnami od mrkve, od jablek, od hov*n. Vracím se zpátky. Za dveřmi stojí Kuba a dělá komín.

“Ty jsi dělal bobek?” ptám se. “Kde máš nočník? A kde je Zuzka? Zuzko? ZUZANO! NEE!”

Zhluboka se nadechnu, vysprchuji dítě, zlikviduji obsah nočníku, který je rozmazaný po obývací stěně, důkladně se umyju a pouštím se do přípravy oběda pro Zuzku. Píše mi moje máma, jestli s ní půjdu po obědě na poštu. Souhlasím a těším se, že se po cestě stavíme na zmrzlině. Mezitím vařím a mixuji zeleninu, kterou nedlouho poté ve stejném množství uklízím z jídelní židle, podlahy, kuchyňského stolu a zdí. Zuzana má v břichu pouze stopové množství. Jsem nepoučitelná. Kdybych tu zeleninu rovnou za syrova rozšlapala po zemi, ušetřila bych si spoustu práce.

Po obědě přemlouvám Kubu, aby šel spát. Občas se stane, že usnou obě děti zároveň a já samou radostí nevím, co dřív dělat. Kuba se vehementně brání. “Spát ne. Spát ne!”

Jsem neoblomná, slíbím mu pár sušenek a už ho vedu do postele. Zuzka spouští pláč, který nabírá na obrátkách. Mléko nechce, přebalit nepomůže, vyndavám nosítko a dávám si jí na záda. Z pokoje se ozývá: “Mámo, ňamina!”

Po hodině a třiceti dalších návštěvách pokoje, kdy Kuba potřeboval mimo jiné čůrat, napít, podat dinosaura, podat auto nebo přinést další ňaminu, zoufalý pokus o polední spánek vzdávám. Zuzka mezitím usnula v nosítku. Přijde mi zpráva od mámy, že se jede projet s tátou na kole.

“Co pošta?” ptám se.

“Já si to tam hodím po cestě.”

Tak tady teď stojím před zrcadlem a přemýšlím, jestli mám na zmrzlinu vyrazit sama nebo..? Kašlu na to. Zuzanu opatrně přendám do postýlky, Kubovi půjčím tablet a vyndám nanukáč z mrazáku. Sednu si na gauč, hodím nohy na stůl a z ložnice se ozve BEEEEEE!