• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
partyzanka91
15. pro 2017
Ahoj můžu poprosit o radu. Nevíte jestli existuje nějaká dárkové balení (kosmetika, tričko, hrnek, knížka vtípků - cokoli jen ne sladké měl by to být dárek pro ajťáka a cukrovkáře) s IT tématikou. Děkuji já nemůžu nalézt
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
5. pro 2017
Maminky pejskařky myslíte že bych mohla poprosit o radu? Míša půjde ve čtvrtek se školkou do psího útulku donést pejskům nějaké papání. Chtěla bych po Míše poslat nějakou konzervu či granule (píšou trvanlivou konzervu). Jenže já v životě neměla pejska vůbec se v tom jejich krmení nevyznám ani jsem ho nikdy nekupovala. Nevíte prosím vás co je tak pro pejsky nejlepší, na čem si pochutnaj a co naopak vůbec nekupovat? Díky
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
5. pro 2017
#mikulas_s_riofresh Já jsem objednala na ty své dva raubíře čerty k nám domů. Dorazí někdy po páté hodině kdy začíná shromáždění na náměstí, společně s Ježíškovou poštou. Poté jezdí Mikuláš s čerty a anděli na nazdobeném traktoru a navštěvuje domácnosti. Děti budou mít v balíčkách sladkosti Velké kindervajíčko, nějaké čokoládičky, sušenky, omalovánky a každý taky jednu tu bramboru aby viděli že ani na jejich občasné zlobení Mikuláš nezapomíná.
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
4. pro 2017
Ahoj maminky nejde mi vložit soutěžní příspvěvek u kosmetiky Onclé nevíte čím to může být?
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
9. lis 2017
Supr právě mi domů dorazila jedna kniha která je také zobrazena v současné šifře. Už se moc těším na přečtení a snad se nebudu moc bát
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
24. říj 2017
Pobavilo a řekla bych že to sedí :grinning: sdílím

Fáze rodičovství :joy::joy::joy::joy:

1. Fáze – nadšení
Bezprostředně po porodu. Dítě je na světě. Nový život, který jste stvořili. Paráda. Konečně má ten život nějaký smysl. Jak je to malé miminko roztomilé a jak něžně plakušká.
2. Fáze – vystřízlivění
Ten malý tvor pořád řve. Nic jiného neumí. Jenom řvát. Nenechá vás dělat nic jiného, než kolem něho běhat, chovat ho, krmit, přebalovat a snažit se ho uspat.
3. Fáze – já to nedám
Je jenom pár týdnů po porodu a vy jste na pokraji sil. Doma je stále zmatek a dítě jenom řve. Vyhlídky nejsou příznivé. Potřebujete dovolenou. Pak si ale vzpomenete, že už vlastně na dovolené jste. Na mateřské dovolené. Smůla.
4. Fáze – já chci spát
Již několik měsíců jste nespali. Tedy alespoň si to myslíte. Ztrácíte kontakt s realitou, takže si nemůžete být jistí ničím. Máte vůbec dítě? Tato fáze prostupuje následně všemi dalšími (i předchozími) fázemi.
5. Fáze – partner je sobecký debil a chce se mi spát
První partnerská krize. Nic neprověří vztah, jako mimino. Máte pocit, že celý den makáte kolem dítěte, zatímco partner si válí šunky v práci. Když přijde, ohlásí, že je unavený a má toho za celý den dost. Proto očekává večeři, sex a hlavně klid, neboť on dřel v práci a rodič na mateřské se celý den flákal. Tato fáze dělá často z matek vdovy, neboť tvrdit někomu, který celý den nespí, kmitá kolem dítěte, vytírá poblitou podlahu, vaří, pere, žehlí, dohlíží, aby dítě žilo a sem tam si z rozmaru na chvilku pobrečí zavřený za záchodě, že se fláká, to chce dost odvahy.
6. Fáze – Lépe už bylo a chce se mi spát
Ačkoliv vám to může připadat nemožné, je to pořád ještě horší. Měli jste za to, že nejhorší máte za sebou, když tu dítěti začaly růst zoubky. Jak může někdo takhle řvát?
7. Fáze – Partner je pořád debil, ale už menší a chce se mi spát
Po konstantních hysterických záchvatech partner již pochopil, že není radno si s vámi zahrávat a když jste na něho v polospánku v noci naběhli s kusem střepu, že ho podříznete jako podsvinče, protože vám oznámil, že na víkend jede na ryby, takže to tu musíte zvládnout sami, usoudil, že to asi není zas taková pohoda. Když přijde z práce, tak dítě na chvilku pohlídá, abyste se mohli zamknout v koupelně a tam se na chvilku zhroutit.
8. Fáze – je mi to jedno. Chce se mi spát
Nastává fáze apatie. Dítě se už pohybuje po bytě, takže začíná být nebezpečné sobě a okolí. Jediná vaše starost je, aby dítě přežilo do příchodu partnera z práce. Nic víc vás už netrápí.
9. Fáze – Nuda, stereotyp a chce se mi spát
Mateřská dovolená je jeden velký vopruz. Každý den to samý. Proto je třeba začít například vyšívat dečky nebo sbírat známky. Dečky vám sice dítě ztratí a známky sežere, ale alespoň zabijete čas.
10. Fáze – školka na obzoru a chce se mi spát
Konečně vidíte to světýlko na konci tunelu. Ještě chvíli a dítě půjde do školky.
11. Fáze – školka, teď se už konečně vyspím.
Konečně jste do dokázali. Gratuluju.
12. Fáze – pozitivní těhotenský test. Jak to? Už teď se mi chce spát
No nic. Stane se. Ještě že máte natrénováno. Můžete se pomaličku chystat do startovacích bloků, jelikož za pár měsíců vás čeká další kolo mateřské dovolené a s ním znovu všechny fáze
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
27. zář 2017
Zítra má už 17 měsíců. Za měsíc rok a půl a já doufám že už konečně začne do té doby chodit. Připadá mi že snad bude lízt nadosmrti. Sice umí po 4 metat pěkně rychle, že za ním musím utíkat, občas si sám stoupne, udělá krůček dopředu a nebo máchá ručičkama a pak dopadne na všechny 4, ale o samostatné chůzi se tu ještě nedá mluvit. Zace teda umí víc slovíček než Míša v jeho věku (ta běhala od 11 měsíců). kOnkrétně houpy, ham, tiktak, auta, hají, ták, haf, bů, tytý (kykiriký), tití (čičí - když vidí kočičku). Občas řekne něco co zní jako čepice, baterka a tak. A je to typickej kluk, miluje auťáky, vláčky, kostičky a ráda něco do něčeho strká (motnuje). Jo když se někde válí ségřina panenka ani si jí nevšimne /Míša si zase odmlaička hraje s panenkama a minkamama, krmí je, vozí v kočárku, nosí zachumlané v dečce a teď má ráda také různé dřevěné skládačky, hlavovlamy a puzzlíky a už hrajeme i pexeso - a to přitom ty děti nidko neučil aby si hráli s hračkama pdole svého pohlaví, dělají to sami od sebe, zajímavé). Pak ještě rád muchlá plyšové hafíky. Jen ta chůze aby byla, z toho už začínám bejt nervozní.
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
19. zář 2017 Čtené 274x

Nevěděla jsem jak tento článek nazvat, snad to tento nadpis vystihne. Možná mě spousta lidí po přečtení tohoto článku odsoudí i já sama sebe odsuzuji protože se nejspíš nechovám hezky k lidem, kteří to se mnou nejspíš myslí dobře a to jen proto že mi trvale a intenzivně chybí důležitá životní potřeba (resp. Osoba) – partner. I já sama sebe odsuzuji že nejsem hodná, ale zatím převažuje sobeckost a touha žít si život po svém. Abychom se tedy konečně dostali k tomu o čem mluvím tady je snad ne dlouhý příběh

V Praze jsem si žila podle svého

Jedno z nešjšťastnějších období mého života bylo, když se mi narodila malá Michaelka. Měla jsem vše co jsem si v tu chvíli mohla přát, vlastní domácnost společnou s manželem a teď krásnou zdravou dcerušku. Byla jsem hrozně šťastná, užívala si malé holčičky, chodila na procházky s kočárkem, koupala si jí, fotila, nalopovala fotky do alba a dělala zápisky, chlubila se. Každý týden za mnou přijela tchýně která mi defacto nahrazovala mojí maminku, vždy něco malého přivezla ale hlavně jsme si skvěle popovídali a užívala si Míši. Do ničeho mi nikdy nekecala (byla taková plachá) a ještě se divila jak to s tou malou holčičkou dobře zvládám. Naštěstí Michaelka byla hodně hodné miminko a skoro neplakala, v noci jsem se vyspala a stíhala přitom udržovat v čistotě i náš malý byt. Samozřejmě jak Michalka rostla tak to bylo náročnější, z ležícího miminka stalo se neposedné batole a začala vyhrabovat vše co jí přišlo do ruky.

Mateřství mě naplňovalo, přes den jsem si užívala Mišky, jezdili jsme po klidném sídlišti plném zeleně, po krásných parcích a nebo jsem vyrazila za nákupy do obchodnho centra, hlavně před Vánoci měly krásné kouzlo, těšila se až se taťka vrátí z práce, těšila se na každý další den. Co se se zase Míša naučí? Co spolu zažijeme nového? Jak krásně roste a už umí to a to, chci s ní být co nejvíc a vidět co nejvíc jejich pokroků.

Škoda že mi už v jejích 2,5 letech končí rodičovská. Byla jsem ráda že Míša je zcela moje, nikdo mi nekecá do výchovy a že si vše dokážu zařídit sama. Kam potřebuju jede mi MHD, jezdí to často a hlavně neustále, to že nevlastním řidičák vůbec nevadí.

Co se týče mojí rodiny z Liberecka tak s těmi jsem se vídala jen párkrát do roka. S mými prarodiči z Nového Města pod Smrkem jsem mluvívala pře Skype aby viděli i Míšu. Litovala jsem tehdy že nebydlí blíž, nám se jako vnoučatům hodně věnovali, a mohli by častěji zajet. Párkrát nás manžel vzal na Liberecko autem a mi se pak pochlubili Míšou, byla jsem hrdá jaká jsem máma jak všechno zvládám a jak všichni chválí naši dcerku. Samozřejmě že všechno dokonalé nebylo. Vadilo mi například že manželův vztah k dětem je dost chladný, že s náma moc nehce chodit na procházky a výlety a raději sedí u PC a dohaduje se o politice i přes to že je venku krásně. A také jsem se neměla kam vrátit do práce (hold neustále prodlužovaná smlouva na dobu určitou při mateřské vypršela). A tak jsem se trochu bála budoucnosti: najdu si takovou práci abych se mohla i poté hodně vídat se svojí dcerkou? A co státní jesle na Praze 3? Zbude pro nás kapacita? Ale zatím jsem si chtěla dál užívat maminkování – nejúžasnějšího období celého mého života.

Ze začátku to vypadalo skvěle

Stalo se co se stalo a můj život se zhroutil (podrobné vyprávění v kouskovaném Příběhu jedné hloupé holky zde na Koníku). Skončila jsem bez manžela, s dluhama a se dvěma malýma dětma v kojeneckém ústavu. Bylo jasné že k manželovi potom co předváděl poslední dobou se už vrátit nemohu a také mě hrozně zklamal. Poté co proběhly všechny soudy a jiné důležité věci povedlo se mým prarodičům z Nového Města sehnat pro mě byt a to přímo naproti nim na chodbě (takže jsme sousedi v paneláku na jednom podlaží). To se mi zezačátku jevilo jako super, kdykoli mi vypomůžou s dětma atd.. A zezačátku to docela i super bylo. Viděli jsme se po delší době a měli si co říct. Zrovna začínala zima (nastěhovala jsem se v listopadu) a proto jsme se skoro každý den navštěvovali, dali kafčo a povídali, děcka si zatím hrála.

Ano kromě prarodičů mám tu na Liberecku i jiné příbuzné, mámu bydlící u svých rodičů a tátu který bydlí s přítelkyní. Ale táta nám odmítl nějakou výraznější finanční pomoc a máma se chovala chladně jako celý svůj život. Sice mi něco zakoupila když se zařizovala domácnost (pračku a lustry. Zatímco babi s dědou zakoupili bazarový nábytek a ledničku a já složila kauci, tátá v té době řekl že nedá nic). I já si musela přiznat že to od taťky není hezké, přesto jsem upozornila babičku že se s ním chci občas vídat a zvát ho domů. (taťka je babičky syn ale ještě dávno před mou šlamastikou s s ní rozkmotřil a asi nadobro) . Tenkrát neprotestovali.

Čas plynul a já prarodiče jsme sedávali na tom kafi, brali nás autem na nákupy a výlety a vlastně bychom mohli být i šťatní. Těšila jsem se jak jim v létě vypomůžu na zahrádce. Jenže idilka netrvala dlouho.

Je to opravdu urážka? (či si to špatně vykládají)

První náznaky toho že by mohlo být něco špatně začaly už před Vánoci. Kvůli tomu co se dělo v Praze a manželovým excesům mám nařízený soudní dohled. Jsem trošku málo autoritativní a proto mi sociálka navrhla spolupráci s HOSTEM tj. Organizace ve které jsou matky dobrovolnice co chodí do rodin a různě vypomáhají s rodinnou situací. Chtěla jsem jejich pomoc příjmout ale babi a děda strašně nadávali, že to berou jako urážku vůči sobě, že mi nestačí jejich pomoc a ať mi teda hlídá děti ten HOST když jsou tak úžasní a chci si je vodit domů. No musela jsem tu spolupráci zrušit. Na sociálce jsem to vysvětlila.Přitom to že jsem souhlasila s pomocí této organizace neznamenalo že bych si nevážila toho co prarodiče dělají, ale oni to chápali jinak.

O Vánocích jsem chtěla jet taky za taťkou. Štěpán (nový přítel, se kterém jsem se dala do hromady už v kojeňáku, moc hezky se chová k dětem přesto že nejsou jeho. Jezdí za mnou z Prahy každých 14 dní na víkend a teď přijel na celé Vánoce) nás tam měl odvézt autem. Babička na to že tam asi nebudeme moct jet protože byl u nich malý Vojtíšek (tátův nevlastní vnuk – 4 roky starý) s neštovicemi a že to děti můžou chytnout. Pavla a taťka nás zvali, Vojta už u nich není a nákaza prý nehrozí. Péťa měl zrovna prohlídku s očkováním u doktora a tak jsem se zeptala jestli vadí když pojedeme někam kde dítě s neštovicemi bylo, ale už není. A pan doktor řekl že ne a´t klidně jedeme. Babička byla najednou hrozně uražená, že táta je tak lakomej a mi tam přesto jedeme, před odjezdem byly děti u ní a Míša potom tak řvala že nenastoupí do auta že jsme jí nechali u prarodičů a jeli za taťkou jen s Péťou. Babička přísahala že Míše nic neřekla. Nicméně její odmítnutí s námi jet jí uspokojilo natolik, že nám tu návštěvu odpustila . Chvílku jsme u táty poseděli, předali si dárky a zase jeli domů.

Skončily svátky Štěpán musel odjet a já to dost obrečela, najednou jsem pcohopila jak je mi s ním dobře a že potřebuji po svém boku někoho kdo by byl dětem tátou a potřebuju s ním žít pořád i ve všedních dnech. Najednou mi přišlo že to že se vidíme jednou za 14 dní je tak málo. Začala jsem si připadat svázaná v malém městě a najednou mě docházelo že kromě pokecu s prarodiči nemám žádný vlastní život.

Žádného končíka, aktivitu, ani do práce nechodím. Mylně jsem si myslela že problémem je výměna života v Praze za život na malém městě

Tak trochu mi začínali řídit život

Začala jsem se zajímat zda tu nefunguje mateřské centrum kam bych s tětmi zašla. Funguje Korálek. Babi mi hned dala najevo že jí to není libo  "tam chodí jen samý pobožní a cikání, co bys tam dělala"  Tak jsem dala na ní a nechodila tam.

Občas jsem jela sama do Frýdlantu třeba k doktorovi a prarodiče hlídali děti. Po návratu se babička ptala zda jsem byla v obchodě za Pavlínou, jestli jsem se stavila u Křenů (mamka a její rodiče) a koho jsem potakla atd..

Zjistila jsem že když jdu s dětmi někam sama tak chtějí vše dopodrobna vyprávět a pokud se jim něco nezdá tak se urazí nebo to odsoudí.

Když jsem potřebovala jet k lékaři a pohlídat děti tak začali řešit zda je tak nutný k tomu lékaři jezdit, zda se nenajde blíž než v Liberci a psychiatra snad že nepotřebuju.

Zimou to asi nebylo

Začalo se oteplovat tak jsem už občas zašla s dědou na zahrádku (babička má v kloubech zánět a už tam pracovat nemůže) a vypomáhala mu. Sice dělal děda většinu věcí sám jako doposud, zahrada už je léta jeho hobbi, ale já byla ráda že mu některé odpoledne můžu ulehčit a navíc mě práce na zahradě bavila. A tak se oteplovalo víc a víc práce přibývalo. Pak jsme na zahradě také opékali buřty, s dětmi jsem se koupala v bazénu, začaly jsme trhat jahody a zas to vypadalo že bude všechno fajn.

Jenže opět nebylo. Když jsem měla tři dny po sobě jiný program než zahradu tak už prarodiče nadávali že tam nechodíme a že jim tam překáží halda krámů co tam děti mají. Začali nadávat už i na to že jezdím za mamkou. Pak jsem šla za kámoškou k ní na zahradu a taky bylo zle, že si věčně domlouvám svůj program a děda potřebuje na zahradě pomoct. Pak vyzvídali jestli jsem koukala co mají ostatní na zahradách apod. No přišlo mi to dost trapný, copak tam chodím špehovat ostatní.

Při vypomáhání na zahradě se mi občas stalo že jsem udělala chybu - při plevelení omylem vykopla rostlinku a nebo jsem v podřepu omylem zlomila stonek kytičky za mnou (na kameni uprostřed záhona) a hned jsem dostala vynadáno že když to není moje tak to můžu ničit a nevadí mi to. Vadilo mi to ale asi to na mě nebylo znát.

Možná kdyby mi bylo 5

Doma babička už každou chvíli klepala ana dveře, tu přišla s nanukáčem ať si všichni dohromady dáme, tu donesla pokrájenýho melouna. Ono je už 10 minut po 12 to ještě nejste po obědě? A co že sis dneska neudělala hlávkovej salát máme ho na zahradě tolik?

Míša měla narozeniny a vzali nás na výlet, celou dobu chtěli jen jezdit autem a koukat po okolí  po vesnicích. Míša v autě zlobila protože jí jenom jezdit nebavilo, chtěla se někde vyběhat. Děda nadával že nás už tedy na výlety brát nebude. Nakonec jsem jej přemluvila k zastávce v Libverdě a alespoň jsem si dali oplatku a Míša se proběhla. Nakonec se výlet vydařil.A ani jiné výlety a společné mlsnání s babi a dědou by nemusely být špatné kdyby... Kdybych si přitom nepřipadala že jsem v roli starší sestry svých dětí, než jejich matky. Neustále rodiči peskována, nucena poslouchat jejich pomluvy ostatních lidí a přizvukovávat? Kde je můj život, moje rozhodování, moje starost o děti? V pěti letech bych možná mohla takto být šťastná. Když jedu na výlet se Štěpánem hned se cítím úplně jinak, zas jako máma. Ne nechci takhle žít pořád.

Co je ale špatně?

Tak co je špatně, děti jsou spokojené, já jako samoživitelka mám jídla hojnost? Proč když  příjde večer necítím naplnění, netěším se na další den a vzpomínám na to jak jsem si žila v Praze? Čím to je? Tehdy jsem si mohla dělat co jsem chtěla, nemusela jsem se nikomu zodpovídat, nemusela jsem se bát s někým promluvit a dělat si co chci. Nemusela jsem se přetvařovat. A teď, teď musím. Pokud nechci aby se babička a děda urazili, aby bylo mezi náma dusno, nesmím se stýkat s taťkou nebo jim o tom nesmím aslpoň říct a co ještě nesmím? A proč nesmím vždyť jsem sakra dospělá a chci si dělat co chci. Navíc teď necítím naplnění v mateřství, z těch dětí a prarodičů mám asi ponorku.

Dovolená by neměla být únikem před realitou, jen jejím zpestřením

Jeli jsme s přítelem na dovolenou do Krkonoš. Najednou jsem se cítila zase svobodně. Jsme tu jen mi 4 (já přítel a děti), máme svůj pokoj, můžu si dělat co chci a nemusím se ohlížet jestli to někoho urazí, jestli se blbě netvářím, jestli něco blbě neříkám. Uvědomila jsem si že chci tak s přítelem zůstat pořád (už nějakou dobu jsem mu to naznačovala, promluvili jsme si, ouha on o našešem společném životě moc neuvažuje – to budu muset pořád takhle poslouchat prarodiče?). Blížil se konec dovolené a já se děsila toho do čeho se zas musím vrátit, cítila jsem že přestávám být sama sebou a že tady v horách hraju zas tu svojí roli – a ta za chvíli skončí.

Ztratila pocit naplněnosti

Zase jsem doma. Opět začíná to staré, opět jedeme autem s prarodiči na nákup. Opět poslouchám ten debil má zase nový tetování a ta kráva ta je ale tlustá (tak se prarodiče vyjadřují o ostatních lidech). V obchodě: já jdu s kabelkou přes rameno (mám v ní veškeré věci, babička kabelku ve vozejku u dětí. Babička: musíš tady furt někde poletovat, já stojím u košíku a ty lítáš. Já na to: Já mám svojí kabelku u sebe aby mi jí nikdo nevzal a nezaplacený nákup nikdo krást nebude. Potřebuji volnost a rozhlídnout se mezi regály a ne tahat vozík všude s sebou. Vadí mi to potřebuji si nakupovat po svém (byla jsem zvyklá že manžel vozíval košík a já do něj nosila nákup a když jsem jela s dětmi na nákup sama, dávala jej do kočárku - obojí bych neuvezla). 

Míša si začala stěžovat že jí bolí zoubek, seděli jsme zrovna u televize. Děda: no tak jí vezmeme k zubaři.  A zas to nezařizuji já. K čemu vlastně na té mateřské jsem, když chtěji všechno zařizovat za mě? Na okrasu? Takový život mě nanaplňuje chci se o ty děti starat sama, vždyť to zařídit umím.

Musím něco změnit

Najednou jsem se začala odtrhávat a zařizovat si čím dál tím víc vlastní program. Začala jsem chodit s dětma na procházky do přírody místo na zahradu. Sama jsem se s dětmi cítila lépe, zase jsem byla tak trochu sama s sebou. 

Jednou jela s Míšou do Frýdlantu na oční a babička hlídala Péťu. Přijela jsem domů a babička se na mě sesypala. Že myslela že přijedu dřív, a kde trajdám tak dlouho (no zařizovala jsem jim ten karton mlíka co chtěli koupit aby ho druhý děda odvezl na kárce domů, u očního to trvalo a taky jsem se mrkla chvíli do sekáče). Dost mi vadilo že nedává že jssem dlouho pryč, přijela jsem ve 4 odpoledne to není zas tak pozdě. 

O pár dní později jsem potřebovala opravit kabely uvolněné ze zdi a poprosila dědu ať se na to mrkne.

A nadávání: máš přeci chlapa tak ať to zařídí on my jsme už taky utahaní. Bylo mi to v tu chvíli líto.

Výbuch - a nepřátele nadomrti?

Poslední kapka přišla když jsem poprosila prarodiče o hlídání Péti jela jsem na víkend do Prahy za přítelem s Míšou. Užili jsme si skvělej víkend, šli do ZOO, a hlavně jsem si zas připadala volná. Nechtělo se mi vracet, cítila jsem v sobě nekypený hněv vůči prarodičům a bála se že brzy příjde výbuch a vzkutku. Vrátila jsem se a babička opět začala rejt. Už jsem to nevydržela a řekla jí od plic co si myslím o ní a co říkají i osatní. Že jsou uražliví s dědou, že každého pomlouvají, s nikým se nebaví a hlavně mi kecají do života a že se nedivím že všichni ostatní se s nimi rozešli a nestýkají se s nimi. Ostatně mi to potvrzují i sousedi (také se s nimi babi a děda stýkali a pak šel děda do důchodu a vše ustalo, osaměli, najednou byli všichni špatní a blbí a žili tak a tak a to se jim nelíbilo, tak hodně omezili styky s ostatníma lidma a hodně utnuli i přátel - nyní jsou sami a když babička slavila 70. narozeniny ani jí pomalu nikdo nepopřál, smutné ale udělali si to sami :frowning2: ).

A od té hádky je úplný konec.

Je mezi námi konec ale jsem to zase já

Už to trvá dva měcíce. Po půl roce soužití přes chodbu jsme skončili rozhádaní. Pokud se potkáme jen se chladně pozdravíme. Děti si hlídám výhradně sama a vše si zařizuji výhradně sama. Už se na prarodiče s ničím neobracím. Navázala jsem styky s taťkou a Pavlou (no v rámci možností je pravda že už dávájí najevo že chtějí mít svůj klid a soukromí od všech dětí – taťkových i Pavlíniných ale občas se prostě potkáme). Na zahradu už taky vůbec nechodíme, děda odtamtud odvez všechny dětí věci a mám je teď ve sklepě, na procházky chodíme po městě a do přírody.

A já jsem najednou zjistila že jsem zase šťatná, že zas můžu volně dýchat. Užívám si společnosti dětí, dělají každý den krásné pokroky, ukzaujeme si zvířátka a jiné zajímavé věci, sbíráme kaštánky, trháme kytičky, občas se sejdu s kamarádkou. Je mi trochu nepříjemné že babička ví o každém otevření dveří, vidí s okna kam míříme ale už se jí s ničím nesvěřuji. Jsou na mě uražení ale mě to najednu vyhovuje. Ale vím že z jejich pohledu i pohledu jiných lidí jsem asi zlá. Oni mi pomohli zařídit byt, splatit půjčku, dávali nám lásku a já jim oplácím úplným nezájemem a urážením.

Stále se snažím o zlepšování - co jiný byt?

Mým snem je nastěhovat se do jiného bytu. Máme pro 3 lidi 3 + 1. Úřád změnil zákony a strhl nám doplatek na bydlení (2 000 je velká částka). Proto ptořebuju menší byt aby se mi doplatek zase vrátil. Mohla bych tak zabít víc much jednou ranou a získat tak i víc soukromí. Pokud nebude babička vidět až do mého talíře snad se to zlepší. Asi bych se měla odstěhovat od většího města (Frýdlantu) kde je lepší doprava. Tady bych jednou mohla mít problém i s dojížděním do práce. Mám tam zažádáno na městském úřadě o byt ale nevím jestli se nějaký vhodný uvolní. S bytama to vypadá špatně a taky jsem si zažádala o menší byt tady ve městě.

Měla bych se spoléhat jen na sebe a děti. Zvládnu to?

Vím že o mě málokdo stojí, ale proto nemůžu ztratit sebe samu. Ano je to tak, prarodiče jsou jediní lidé kteří jsou, nebo byli, ochotní mi pomoct a stýkat se se mnou i když za podmínek co si určili. Taťka žije s Pavlínou a netají se tím že touží po soukromí (je to od nich trošku sobecké vím to, ale zároveň je chápu, taky toužím mít to svoje s partnerem, jen já ho po svém boku nemám).  Máma žije sama u svých rodičů a od rozvodu si nikoho nenašla, jí to tak vyhovuje. Ani nám nezavolá, ani se nestará jak se mají děti. Vždy taková byla. Když k ní přijedu tak je chladná, někdy trošku nevrlá protože to že tam jsme znamená pro ni víc uklízení a práce. Ona si raději odbyde to svoje a pak sedí u počítače. Babička z její strany se mnou občas promluví a někdy přispěje nějakou finanční částkou a děda ten je zlatej ale bohužel chudák. Babička na něj dost řve a peskuje ho, a děda je přitom hodnej, rád dětem i ze svého skromného důchocu něco koupí a když jdu ve Frýdlantě k doktorovi tak chvilku jezdí s kočárkem a neklade si žádné podmínky, je to takový dobrák ale někdy mi ho je líto jak se k němu chovají.

Mám stále dobré styky s bývalou tchýní, tedy pravidelně si voláma, informuju jí o dětech a posílá mi nějaké věci na ně, já jí zase posílám třeba Mišky výtvarná dílka. Bohužel je tchýně daleko a vídáme se hodně málo. Tak moc mi nahrazovala maminku, kterou bych si přála mít. Někdy uvažuju nad tím zda bych neměla jít zpátky do Prahy? Nebyla bych tam nakonec vítanější? Ostatně to město mi není cizí, miluju ho a umím v něm žít. Ale jestli není pro samoživitelku příliš drahé.

Co se týče přítele tak s námi bydlet nechce a nevím jestli někdy chtít bude. Nedá se svítit, štve mě to ale tam začíná jeho prostor, víc chtít nemůžu. Přesto jsem ráda že za náma jezdí, že mu můžu zavolat a s čímkoli se mu svěřit. Děti mě těší, baví mě si s nimi hrát, povídat, vidět jak se zdokonalují, ale bolí mě to pomyšlení že by k tomu měl být někde taťka a o to všechno se se mnou podílet. Jak by to pak bylo dokonalé. Zvládnu vždy vše sama? Zvládnu je vždycky uživit? Bojím se toho a moc si nevěřím, často k tomu ztrácím odvahu, ale nic jiného mi nezbývá.

A co bude dál?

Zatím žiju tady naproti prarodičům a snažím se jim vyhýbat. Pokud tam Míša chce jít tak jí nebráním ani Péťovi ne, na děti jsou prarodiče hodní. I na nás byli když jsme byly děti. Ale stějně se těším na přestěhování až se s prarodiči budu napevno muset dohodnout že si děti vezmou.

Takhle mám furt pocit určitého narušení soukromí, vlastního způsobu života např. dnes jsem měla v plánu jít domů z procházky, dát dětem svačinku, a pak s s nimi chvíli pohrát. Dnes byla Míša ve školce a také tam spala a já si jí chtěla po tom dni doma užít. Jenže při návratu domů, než jsem stihla odemknout, zaklepala Míša naproti u babičky, ta otevřela jako vždycky (jen zázrak kdyby zrovna nebyla doma) a já že si děti beru domů, že budou jíst a taky chci te´d být s nimi. Babička zase naštvaná, Péťa se rozeřval jak tur a já vypadala jako bestie. Nakonec jsem je tam dnes po svačince a chvilce pustila, ale měli bordel v pokojčíku. Tak jsem poprosila  dědu aťu Míše nepouští pohádku (máme pravidlo uklizený pokojík = pohádka v televizi). Děda se zlobil proč jí má trestat on kdy já nedokážu zařídit aby tam měla v pokoji uklizeno. Nakonec jí poslal na chvíli domů ať si uklidí. Míša na just neuklízela a mě bylo jasné že zkouší co si může dovolit a ví žě děda pohádku pustí ať je co je. Kdyby zůstala doma prostě by jí neměla. Věděla jsem že jí musím přinutit uklidit násilím aby ta pohádka byla zasloužená, dostali jsme se do konfliktu a já vyhodila z okna jednu z jejích hraček, nakonec Míša s pláčem uklidila. Ale vůbec se mi ta situace nelíbila, nejradši bych kdyby Míša zůstala doma a fungovaly naše pravidla. Pak by se vše obešlo bez řevu, pokoj bych uklidila já a ona byla hold bez pohádky. (Přítel když byl u mě zažil jednu podobnou situaci s čokoládou, upozornili jsme dědu že Míša nejedla a ať jí nedává čokoládu, pak jí vrátil s tím že tu čokoládu dostala že to nešlo jí jí nedat a prý mi jsme si měli zařídit aby přišla najedená :( přítel taky říkal že to byl podraz).

Tak toho ses teď nyní bojím, jaké to bude dál než si najdu jiné bylení :frowning2:

Čti celý článek
partyzanka91
13. zář 2017
Tahle říkanka se prý objevila v knížce Špity špity bábo :o z roku 1967
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
4. zář 2017
Mišulka dnes poprvé ve školce
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
22. črc 2017 Čtené 151x

Renata

Začíná se příběh o manažerce Renatě,

co pracovní cestičkou kráčela po zlatě.

Téměř od mlada se jí práce dařila,

nyní si v 35 letech velmi blažila.

Jedno ráno vzbudila se a ne zrovna v pohodě,

žaludek se jí svíral jak měla by ho na vodě.

Sladké nikdy nemusela.

A teď. Tak hrozně by puding chtěla!

Co děje se to pochopila Renča brzičko,

tělo její vzkazuje jí – „gratuluji, matičko.“

Což nemohla si větší pozor dát,

Ne, to ne. To nepřeje si. To nemohlo se stát.

Možná že by v budoucnu chtěla,

ale teď jí práce radost dělá.

Na dveře klepe povýšení,

vhodná doba ještě není.

Telefonem objedná se,

na zákrok v co nejkratším čase.

Svému Karlovi neřekne nic,

ať není těch starostí ještě víc.

Lednový den, velmi krátký,

zaplakal by nad dvojčátky.

Tak jako končí se písnička,

dotloukla dvě malá srdíčka.

Zánět následoval po operaci,

Renča se do špitálu vrací.

Lékaři velmi se snažili,

dělohu však nezachránili.

Když se to Renata dověděla,

pravda jí moc zabolela.

Divné je když teďkon ví,

že navždy bude bez dětí.

Lecos se najednou změnilo,

Renatu netěší co dřív jí bavilo.

Tam někde uvnitř má prázdnotu,

v duši teď cítí jen žal a samotu.

Prochází se po chodníku,

všude slyší plno křiku.

Adam a Kryštof na hřišti skotačí

a vzápětí se u maminek nasvačí.

Renatě do očí slzy žene.

V paneláku okno otevřené,

z nějž line se křik miminka.

Jí vyplula napovrch zlá vzpomínka.

Smutně kouká do kočárku,

v němž Lucie veze Klárku.

Renči sousedka už čeká třetí,

všude dětí jako smetí.

Jaké štěstí jenom mohla mít,

teď už je pozdě to všechno zpátky vzít.

Za svojí blbost teď musí zaplatit,

neví jak měla by s tím pocitem dále žít.

Její dva kluci andílci z nebe jí mávají,

ač o tom neví na její kroky pozor dávají.

Renata zrovna jde domů oči v pláči

a doma usedá ke svému počítači.

Když Karel přišel domů z práce,

letmo stočil pohled k počítačové obrazovce.

Tu na zem ho posadilo jak sopečná erupce,

co na monitoru psáno bylo - podmínky adopce.

Daniela

Začíná se příběh o studentce Daniele,

která studiem proplouvala skvěle.

Třídní premiantka, úspěch jí těší

jen s láskou je to trochu složitější.

Její spolužačky už dávno kluky mají,

ona zatím o tom svém jen ve svých snech bájí.

Moc by si přála zakusit tajemství lásky,

však žádný není na obzoru a to jí dělá vrásky.

Spolužačky vytáhli jí jednou večer ven,

že na dýze pobaví se, ať má pestrý den.

Daniela ráda byla že si jednou užije,

nemusí furt ležet v knížkách, aspoň něco zažije.

Daniela trošku pila,

opatrnost polevila.

Sympaťák jí oslovil,

další vínko jí nalil.

Potom na parket jí vzal

tam líbali se a co bylo dál?

Daniela se rozohnila

a v opojení se odhalila.

Potom partner do auta s ní šel,

snadno se domohl toho co chtěl.

A tak Danča zažila své poprvé,

bez napětí, bez bolesti, bez krve.

Ráno se marně rozpomínala,

nevěda kdy usnula a jak se doma vzala.

Celý den kocovinu měla

na včerejšek víc už nemyslela.

Pár týdnů co voda uplynulo,

vše zas stejné jak dřív bylo.

Jednou na tělocviku však,

náhle se zatměl Danče zrak.

To ztrátu vědomí Daniela měla

za chvíli už sanitkou do špitálu jela.

V nemocnici se probudila,

kapačku v ruce ucítila.

Doktor za ní přijel a řekl jí prve,

co zjistilo se z odběrů krve.

Byl to pro ni šok - Daniela prý,

je dle krevních testů gravidní.

Je v desátém týdnu – sono potvrdilo,

zrnko paniky se Danče v hlavě usadilo.

To zrnko se rozrůstalo. Jak to jenom vyřeší

být těhotná v tomto věku, málokterou potěší.

Teď jí čeká peklo o tom pochyb není,

rodiče jsou s jejím stavem od doktora seznámení.

Přicházejí za ní do nemocnice,

máma slzy v očích, tátovi se křičet chce.

Debaty se vedli, každý tvrdil sví

v jednom se pak shodli – Dáda dítě donosí.

Zatraťte nás za to, ať vyřknou soudky žalobci,

zodpovědné ale těžké, bude dát ho k adopci.

Několikrát to promysleli,

vždy ke stejnému konci spěli.

Otec je neznámý, rodiče vytížení,

matka školu před sebou, jiné východisko není.

Však hodně párů je co nemůžou mít děti,

teď k některému z nich štěstíčko doletí.

Pro Danielu nebude lehké miminka se vzdát,

když pod jejím srdcem bude to malé vyrůstat.

Není si jistá zda to vůbec zvládne,

zda jí mateřský cit zcela neovládne.

Teď však musí hlavně silná být,

aby nový život mohla miminku zajistit.

Dál do školy chodila,

dál se pilně učila.

Rostoucí bříško hladila.

S miminkem se bavila.

Někdy s ním tiše rozprávěla,

a dlouhou dobu plakávala.

Promiň že to musí být,

chci ti lepší budoucnost připravit.

Málo kdo z nás dovede si představit,

co odvahy a sil to musí vzít.

Co všechno zažívá maminka,

jež ví že se vzdá svého miminka.

Den D se blížil a Danielu děsil.

Bála se porodu a hlavně svých sil.

To miminko nesmí ani vidět,

i když se za to bude nenávidět.

Ihned po porodu byla holčička odnesena,

mimo doslech matky pak až ošetřena.

V zavinovačce spokojeně si spinkala,

zatím jí zdravotní sestra chovala.

Matka podepsala všechny papíry,

do kojeňáku půjde jenom na chvíli.

Neobyčejný telefon

Co pro nás znamená zvonění telefonu?

Jeden z mnoha zvuků v každodenním shonu.

Tak jako zapnem pračku, rychlovarnou konvici

zvedneme automaticky mobil zvonicí.

Lidé volají si ze všech stran,

signál jde po pevnině i přes oceán.

Volají si spolu mladí i staří,

někdo přitom řídí, někdo zase vaří.

Obyčejná věc je dnes telefon,

prostě jen moderního světa tón.

Čas od času ovšem nějaké zvonění,

v životní událost někomu se změní.

To stalo se i paní Renatě,

prostě zvedla mobil. A na drátě....

Ozve se milý ženský hlas,

dvouměsíční holčičku máme pro vás.“

Ten hovor zůstane navždy už v paměti,

zřejmá věc mění se v událost vzápětí.

Renatě vyhrkly slzy do očí,

pocit má že se s ní celý svět zatočí.

Holčičku maličkou záhy drží v náručí,

se směsící pocitů hledí jí do očí.

Tak tohle děvčátko má prý být naše,

v mozku jí vzniká z emocí kaše.

Zatím nic necítí ač krásná zdá se,

snad láska mateřská příjde až časem.

Než budou jí mít doma, pár dalších návštěv čeká

zda si ji oblíbí či ne, toho se nyní Renča leká.

S Karlem za holčičkou chodila

chovala jí a v kočárku vozila.

Vždycky než za ní na návštěvu šla,

vybírala dáreček a ten pak přinesla.

Zuzanka – takové jí dala jméno,

už pro ni není cizí mimčo jenom.

Je ráda že si oblíbila holčičku co zakrátko,

vezou si už s Karlem domů, je to jejich děťátko.

Už jsou všichni pohromadě, v postýlce a v teplíčku.

Renča spí a v ruce svírá malinkatou pěstičku.

Zuzanku to velmi blaží, kdo pozorně se podívá,

spatří jak se malá dívka lehoulince usmívá.

Čti celý článek
partyzanka91
27. čer 2017 Čtené 452x

Nevím jestli mě po přečtení tohoto článku odsoudíte nebo ne. Rozhodla jsem se napsat 

o tom, co jsem několik let pečlivě tajila a co jsem už trochu rozlouskla v mém kouskovaném příběhu. A rozhodla jsem se to napsat hlavně proto, že třeba mezi vámi 

tisíci je tu jedna co má podobný problém jako já, co se bojí jako tenkrát já, co bude vděčná za tento článek a za naději, za což bych byla tenkrát vděčná já. Může si to jen přečíst  nadále zůstat anonymní jak bych to tenkrát já udělala. Jenže můj problém byl neobvyklý, styděla jsem se o tom vůbec psát a když jsem to zkusila anonymně, dostalo se mi jen soudů místo odpovědí. Jestli přece jen čirou náhodou tu je někdo na mém tehdejším místě tak nejen pro něho je tento článek. 

Přestože jsem byla od mala trošku zvláštní, nikdy by mě nenanadlo, že i moje sexuální zkušenosti, budou tak neobvyklé. Možná díky aspergerovu syndromu 

jsem měla zájem o kluky o dost později než moje spolužačky. Tedy až na střední škole. Jenže tenkrát zase žádný nebyl na obzoru (on tedy nebyl ani předtím, 

jenže tehdy jsem to neřešila). 

Můj první skutečný vzah - Martin. Byli jsme spolu pouhé čtyři měsíce, ale se vším všudy, tedy i s postelí. Alespoň jsem si myslela že z toho něco bude. Sexuální hrátky, ale bez 

styku jako takového. Vždy jsem byla napjatá jak sruna a strašně rozechvělá jaké to 

poprvé bude. Preservativ byl nachystaný a sotva se Martin pokusil o akt, náhle mu 

padnul. Pak mi přiznal že s tím má problém, ale nechce se mu jít k doktorovi. Takže 

kromě orálního sexu a podobných věciček neproběhlo to opravdové. Protože jsme spolu byli jenom čtyři měsíce, nevím jak by to bývalo pokračovalo dál. Takhle už nemělo smyslřešit coby kdyby. Každopádně jsem byla stále pannou.

Krátce po ukončení tohoto vztahu jsem začala chodit s Tomášem, mým budoucím a nyníuž bývalým manželem a otcem mých dětí. Můj vůbec první styk jako takový proběhl v 

kutlochu topičů na jedné policejní budově. Na dřevěném rozvrzaném stolku v de facto - dílně. Romantické to moc nebylo a příjemné taky ne, cítila jsem hlavně bolest a tlak na 

konečník (měla jsem pocit že se mi chce na záchod). Takový ten slastný pocit, který si 

občas dokážu navodit sama, pouhým masírováním klitorisu rukou se nedostavil. Krátce po styku jsem ucítila dole lehké lupnutí, nejspíš povolila ta blána, udivilo mě že 

až po styku a nikoli při něm. Každopádně v 19ti letech to už je pěkná ostuda. 

Doufala jsem že se požitek při sexu postupně zlepší a že toto byl jen začátek. Ale pokaždé to bylo stejné, pouze bolest, tlak a vnímání toho co všechno mě při tom bolí nebo je 

nepříjemné (špatně ohnutá noha, váha partnerova těla - on byl dost váhově objemný 

proti mě). Samozřejmě to na mě musel vycítit, vadilo mu že při styku nijak nevzdychám (bodejť jo spíš jsem měla chuť hlesnout bolestí a to jsem držela mezi zuby). Říkal mi jak ho strašně vzrušuje když u toho ty ženský ječej, nejlíp prý když to je jako by jím trhali 

stoličky to je ono. A proto jsem to při jednom ze styků zkusila předstírat. Měla jsem zato že většina těchto žen, svou extázi pouze předstírá. Obzvlášť pak ty v pornu. 

Nezavzdychejte jim tam za ty prachy co. A tak i já jsem zkusila předstírat, jenže nejsem moc dobrá herečka a tak to Tom poznal. Znechutilo mu to ten styk tak že hned přestal a nikdy příště už ho nechtěl mít. Prý už to prostě nejde. Což o to, mě by tento ne moc 

příjemný zážitek ani nechyběl, ale chtěla jsem jednou mít děti a navíc pro mě bylo dost 

ponižující že to nezvládám. Proto mě napadlo,už kvůli svému sebevědomí, objednat nás do sexuální poradny, třeba mi poradí jak si to mám víc užít a jak by to pak mohlo bavit 

nás oba. Ale Tom tam odmítl se mnou jít, prý to se mnou prostě nejde a ani sexuolog 

nám nepomůže, jeto ve mě to že jsem frigidní. Slíbil mi ale že až se budeme pokoušet o miminko tak do toho budeme bušit.

A nastala doba že jsme (hlavně já) už chtěli začít se snažením o miminko. Jenže k mému zklamání manžel prohodil ať prominu, ale že to prostě nejde. Nabízela jsem znovu že to zkusíme přes sexuologa ale prý že prostě nemůže. Větišnaz vás by se možná na tomto

místě rozešla či rozvedla, já však měla Toma ráda a taky jsem za něj byla vděčná. Věděla 

jsem, že nikoho jiného si nenajdu a já chtěla rodinu. Začala jsem tedy plakat, že nechci

 být bezdětná a žeto přeci není možný aby to sexuálně vůbec nešlo a nedalo se s tím nic 

dělat. Manžel mě poučil že existuje umělé oplodnění. No já jsem koukala jak blázen, sice jsem o tom někde někdy něco zběžně četla, ale spíš bych měla za to že to je jen něco ve 

výzkumu a že to určitě není určeno běžným lidem, jako jsme my. Netušila jsem jak málo o tom vím a jak moc jsem se pletla. Najeli jsme na internet a zadali umělé oplodnění. 

Vyskočilo tam několik odkazů. Já si přečetla hlavně o tom jak zákrok probíhá a kolik to 

stojí. Dozvěděla jsem se že pojišťovna hradí 3 cykly a zbytek že se musí platit. Ty 3 cykly si musíme doplatit něco okolo 3 000 za léky, ale to by se dalo zvládnut. to bych byla 

ochotná obětovat. Nicméně pokud se to třikrát nepovede, tak další pokus si hradí pacienti sami a výjde to okolo 60 000 Kč. To už by pro nás bylo finančně nedosažitelné. Je to

scifi, je to neuvěřitelné, ale je to asi jediná šance jak se mohu stát matkou. Cesta na kterou manžel přistoupí. Pouhé tři pokusy nic víc.

Manžel nás první objednal do Motola. Ale schůzka byla na den kdy musím do práce. Prosila jsem ho o jiný den, abych nemusela v práci hlásit kam jdu Měli tam jen ranní

terminy. Zkusili jsme tedy jiný CAR, tentokrát u Apolináře. Napsala jsem tam e-mail 

jaký máme problém a jestli je možno ho takto řešit. Pan primář CARu nám napsal že 

určitě, ale že je potřeba vyšetřit jestli tam nebude ještě jiný problém. Objednali jsme se tedy a termín byl opět na ráno. Nedá se nic dělat, vezmu si na ten den v práci dovolenou. Čekací lhůta byla dost dlouhá, a to skoro dva měsíce.

Nastal den D. Musím přiznat že jsem v noci skoro nespala. Celá rozechvělá jsem i s manželem jela tramvají, pak autobusem, až jsem stanuly před onou budovou 

(budouvou která se mi nadále tolik zapíše do života). Možná má takové pocity každý kdo poprvé vstoupí k Apolináři. Já byla zprvu trošku zděšena. Budova vypadala tak ponuře, zastarale a opuštěně. Při příchodu dovnitř se nic nezměnilo. rozlehlá tmavá síň s dřevěnou vrátnici, která vypadala jako kasa, kde se prodává vstupné na prohlídku kláštera.  Žádné světlé nemocniční zdi a lesknucí se podlaha, žádná prosklená kartotéka. Jen tahle tmavá místnost s ponurými dveřmi na konci, tou vrátnicí, automtem a dveřmi s nápisem kantýna. Prošli jsme těmi tmavými dveřmi a tam byla chodba už o něco víc připomínajíci nemocnici. Šipka CAR ukazovala vlevo. Skrz okna bylo vidět do klášterní zahrádky, poměrně klidné (úplně si představíte procházející jeptišky). Potom se před námi objevily dveře u nichž bylo napsáno monitory, pod tím číselník a ve-dle seděly na lavičkách maminky s ohromnými bříšky. Záviděla jsem jim, ty už to mají za pár a jdou ještě na ultrazvukové vyšetření (neměla jsem tehdy ještě páru co je to 

monitor neboli KTG a tak jsem pokládala monitory za ultrazvuky). Já toho celkově o 

těhotenství a ani porodu příliš nevěděla, jen to něco málo z rodinné výchovy ze školy. 

Nás se však týkaly až vedlejš dveře, kde na lavičkách sedělo několik párů držících se za 

ruce.  Další lidé kteří jsou teprve na své cestě za miminkem tak jako my dva. 

Čti celý článek
partyzanka91
27. čer 2017
Jak to tak čtu a občas tu některá píšete o záblescích demence, co nás občas potkávají tak já měla jeden neskutečný. Luštím křížovku a tam je v legendě: Stát na západě Afriky. No a já přemejšlela když někod stojí na západě Afriky jak se tomu může říkát. Že jde o zemi mě napadlo až po delší chvíli. :grinning: :grinning:.
V době kdy jsem kojila si nejvíc pamatuji toto: Nedošlo mi při otázce kdy jste byla operována? že datum mého císaře je shodné s narozeninami mé dcery. Pak jsem si nemohla vybavit jak to vypadá u nás doma (furt mi lezl do mysli obývák v bytě kde jsem vyrůstala jako dítě s rodiči) a pak jsem si nemohla vzpomenout na slovo ponožky - pořád jen fusekle atd.. No ale o jsem kojila to by se to dalo snad ještě omluvit. Teď už nekojím tak nevím na co to svádět :grinning:
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
23. čer 2017
Tak jsem si udělala radost a příští týden mi příjde celé sága Divergence, všechny 4 knihy (sice bazarové abych zas moc neutrácela, ale nemají filmový obal a za to jsem ráda, jsou v těch klasických deskách se znaky frakcí). viděla jsem už filmy, jednička se mi docela líbila ale ten zbytek sem málem ani nedokoukala. Samé bezduché střílení a rvačka takže jsem u toho skoro umírala nudou. Knihy jsou prý mnohem lepší a film s nimi nemá moc společného tak pevně doufám že mě nezklamou. Možná právě proto jsem si je zakoupila že z filmu se nic vykoukat nedá a mě zajímá jak to dopadne.
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
16. čer 2017
Dnes jsem potřebovala zpracovat staré rohlíky a vymyslela super večeři
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
14. čer 2017
Občas si nad některými filmy či seriály pěkně pobrečím. Momentálně si z ulož.to náhodně stahuji epizody detektivního seriálu USA - Odložené případy (na který se nestíhám dívat v telce). Jako poslední jsem teď viděla epizodu Pokoj, kde se dává sbohem. Věřím že žádná z vás se neobejdete bez kapesníku při jejím sledování, ať už máte děti či ne.
P.S. jsem srašně vděčná na to že žiji ve století kdy je vlastní štěstí důležitější než to co si myslí sousedi
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
Zpráva byla změněna 28. kvě 2017
To je televize!
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
partyzanka91
22. kvě 2017
Neuvěřitelné. Zdá se mi to jako včera co se narodila, celá takové ublemzaná a ubrečená a od září už z ní bude školkačka. Všechno nejlepší ke třetím narozeninám zlatíčko. Oslavili jsme je pěkně
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
partyzanka91
15. kvě 2017
Opravdu je každé dítě jiné - první koláž - Míša v 8 měsících hezky sedí, o chvíli později stojí, pak už sedí bez opory a leze po kolenou a na své 1. narozeniny přichází držíc se za ruku ke svému dortu (1. tři krůčky bez podpory se jí povedly udělat v 11ti měsících, od 13 začala chodit už nadobro).
A Péťa? (2. koláž) - ten je ve 12 měsících rád že se šikmo posadí a občas si zapéřuje na kolínkách, ještě však po nich neleze - plazí se po zemi furt jak voják. Ještě se sám napostavil a to ani u nábytku. Cvičíme vojtovku a od té doby začal dělat trošku pokroky (častěji pérovat na kolenou a šel do toho šikmého sedu).
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
partyzanka91
5. kvě 2017
Maminko, děkuji ti za ty hračky k narozeninám, nejsou špatné. Proč si mi ale raději nekoupila pokojovou kytičku? Převracet květináč, rochňat se v hlíně a trhat lístečky je prostě žůžo a ještě je to levnější jak ty vymoženost od Fisher price :grinning:
Zobraz celou zprávu
(2 fotky)
partyzanka91
26. bře 2017
Naše Míša na karnevale. Letos jsem se byli spíš oťukávat tak maska jen jednoduchá. Chvíli trvalo než se tam rozkoukala, ale potom se docela vyřádila. Poskakovala, dělala s ostatními vláček a dokonce se usadila i na pódiu (už skoro odstrojená). Nakonec se jí ani nechtělo domů
Zobraz celou zprávu
(4 fotky)
partyzanka91
19. bře 2017
Tvoříme, prostě a jednoduše 32 fotek
partyzanka91
18. bře 2017
Kdo najde 9 zvířat? Podle zadání hádanky tu má být 9 ale s přítelem jsme našli 11
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
18. únor 2017
Ty miminkovský zoubky jsou snad ostřejší jak dospělácký. Péťa má zatím jen dva a udělal mi pěknou rýhu na prstě
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
14. únor 2017
Docela inteligentí rozhovor na Skypu v tuhle noční hodinu. Píšu vyprala jsem si mobil v pračce (to se mi dnes bohužel opravdu stalo - ale tuto skutečnost pomineme). A přítel na to - vyndala jsi z toho baterku? Já ne nevyndala, neměla jsem v úmyslu ho prát ani bez baterky :grinning:
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
13. únor 2017
Další přehlídka Peťanových úžasných ksichtíků
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
6. únor 2017
Musím přiznat že nejen v těhotenství máme takové hormony aby nás něco mohlo pěkně dojmout. Já osobně jsem se jich s porodem nezbavila. Dnes tak jako každý všední den po obědě jsem sledovala Ordinaci v růžové zahradě (opakují už asi potřetí celou sérii, nicméně já jsem prvních 120 dílů zatím neviděla). V dnešním díle sestřička Kamila hodně předčasně porodila holčičku Pavlínku. Byla hodně nedovivinutá a dali jí do inkubátoru. Když jsem k tomu viděla že tento dojemný snímek navíc natáčejí v porodnici U Apolináře kde jsem porodila obě své děti, byla jsem naměkko už úplně a to pěkně dlouho. Bylo dost zvláštní vidět jak Kamila s Pavlem vychazejí ven dveřemi, kterými jsem tolikrát prošla, když hodili záběr na zahradu kde jsem trávila nějaký čas při několikadenní hospitalizace na rizikovém. Vím že ten seriál strašně prožívám a hodně si vše beru. Promě je to takové supr odreagování, jen to někomu může připadat bláznivé že sleduji to co je několik let staré, když se natáčejí další díly. Jenže mě se ty nový díly už nelíběj.
Zobraz celou zprávu
partyzanka91
6. led 2017
Úžasný jaký mají ty mimina ksichty. Škoda že se to nedá zachytit všechno, mívá ještě povedenější
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
4. led 2017
Míša se rozhodla trochu zkrášlit zeď. tohle stihle zatímco jsem slíkala Péťu ke koupání. Jo a prej je to domeček
Zobraz celou zprávu
(1 fotka)
partyzanka91
1. led 2017
Maminky už je mi vážně smutno z toho co o koníku slýchám a na co tu i sama narážím. Vím že příspěvků tohoto typu je tu poslední dobou spousta, ale i já musím přidat svojí do mlýna: Tedy dnes jsem sedověděla od své známé, že se tu účastnila diskuze ve který se útočilo na čísi vánoční stromeček - že je ošklivý apod. Proč vlastně ten modrý koník vznikl, abychom si tu nadávali? Já měla za to že tato stránka vznikla především proto aby měli maminky kde sdílet radost ze svých dětiček, aby někde našli povzbuzení či naději pokud se zrovna nedaří, aby mohli zmírnit svou bolest nad strátou dítěte, byť nenarozeného či se svěřit s jakýmkoli jiným trápením a najít spřízněné duše. Aby měli kde se ptát na to v čem si nejsou jisté, hledat inspiraci... Vážně tyto stránky ještě plní svojí funkci, nebo spíš musíme sami cenzurovat co sem dáváme a přemýšlet zda se nestaneme cílem útoku rozlícených matek, že jsme přispěli něčím nevhodným? Já osobně používaám koníka už jen kvůli bazárku a také kvůli skvělé skupině (dubnovky 2016)
Zobraz celou zprávu
Strana
z 2
Předchozí Strana
z 2
Další