Básně

Renata

Začíná se příběh o manažerce Renatě,

co pracovní cestičkou kráčela po zlatě.

Téměř od mlada se jí práce dařila,

nyní si v 35 letech velmi blažila.

Jedno ráno vzbudila se a ne zrovna v pohodě,

žaludek se jí svíral jak měla by ho na vodě.

Sladké nikdy nemusela.

A teď. Tak hrozně by puding chtěla!

Co děje se to pochopila Renča brzičko,

tělo její vzkazuje jí – „gratuluji, matičko.“

Což nemohla si větší pozor dát,

Ne, to ne. To nepřeje si. To nemohlo se stát.

Možná že by v budoucnu chtěla,

ale teď jí práce radost dělá.

Na dveře klepe povýšení,

vhodná doba ještě není.

Telefonem objedná se,

na zákrok v co nejkratším čase.

Svému Karlovi neřekne nic,

ať není těch starostí ještě víc.

Lednový den, velmi krátký,

zaplakal by nad dvojčátky.

Tak jako končí se písnička,

dotloukla dvě malá srdíčka.

Zánět následoval po operaci,

Renča se do špitálu vrací.

Lékaři velmi se snažili,

dělohu však nezachránili.

Když se to Renata dověděla,

pravda jí moc zabolela.

Divné je když teďkon ví,

že navždy bude bez dětí.

Lecos se najednou změnilo,

Renatu netěší co dřív jí bavilo.

Tam někde uvnitř má prázdnotu,

v duši teď cítí jen žal a samotu.

Prochází se po chodníku,

všude slyší plno křiku.

Adam a Kryštof na hřišti skotačí

a vzápětí se u maminek nasvačí.

Renatě do očí slzy žene.

V paneláku okno otevřené,

z nějž line se křik miminka.

Jí vyplula napovrch zlá vzpomínka.

Smutně kouká do kočárku,

v němž Lucie veze Klárku.

Renči sousedka už čeká třetí,

všude dětí jako smetí.

Jaké štěstí jenom mohla mít,

teď už je pozdě to všechno zpátky vzít.

Za svojí blbost teď musí zaplatit,

neví jak měla by s tím pocitem dále žít.

Její dva kluci andílci z nebe jí mávají,

ač o tom neví na její kroky pozor dávají.

Renata zrovna jde domů oči v pláči

a doma usedá ke svému počítači.

Když Karel přišel domů z práce,

letmo stočil pohled k počítačové obrazovce.

Tu na zem ho posadilo jak sopečná erupce,

co na monitoru psáno bylo - podmínky adopce.

Daniela

Začíná se příběh o studentce Daniele,

která studiem proplouvala skvěle.

Třídní premiantka, úspěch jí těší

jen s láskou je to trochu složitější.

Její spolužačky už dávno kluky mají,

ona zatím o tom svém jen ve svých snech bájí.

Moc by si přála zakusit tajemství lásky,

však žádný není na obzoru a to jí dělá vrásky.

Spolužačky vytáhli jí jednou večer ven,

že na dýze pobaví se, ať má pestrý den.

Daniela ráda byla že si jednou užije,

nemusí furt ležet v knížkách, aspoň něco zažije.

Daniela trošku pila,

opatrnost polevila.

Sympaťák jí oslovil,

další vínko jí nalil.

Potom na parket jí vzal

tam líbali se a co bylo dál?

Daniela se rozohnila

a v opojení se odhalila.

Potom partner do auta s ní šel,

snadno se domohl toho co chtěl.

A tak Danča zažila své poprvé,

bez napětí, bez bolesti, bez krve.

Ráno se marně rozpomínala,

nevěda kdy usnula a jak se doma vzala.

Celý den kocovinu měla

na včerejšek víc už nemyslela.

Pár týdnů co voda uplynulo,

vše zas stejné jak dřív bylo.

Jednou na tělocviku však,

náhle se zatměl Danče zrak.

To ztrátu vědomí Daniela měla

za chvíli už sanitkou do špitálu jela.

V nemocnici se probudila,

kapačku v ruce ucítila.

Doktor za ní přijel a řekl jí prve,

co zjistilo se z odběrů krve.

Byl to pro ni šok - Daniela prý,

je dle krevních testů gravidní.

Je v desátém týdnu – sono potvrdilo,

zrnko paniky se Danče v hlavě usadilo.

To zrnko se rozrůstalo. Jak to jenom vyřeší

být těhotná v tomto věku, málokterou potěší.

Teď jí čeká peklo o tom pochyb není,

rodiče jsou s jejím stavem od doktora seznámení.

Přicházejí za ní do nemocnice,

máma slzy v očích, tátovi se křičet chce.

Debaty se vedli, každý tvrdil sví

v jednom se pak shodli – Dáda dítě donosí.

Zatraťte nás za to, ať vyřknou soudky žalobci,

zodpovědné ale těžké, bude dát ho k adopci.

Několikrát to promysleli,

vždy ke stejnému konci spěli.

Otec je neznámý, rodiče vytížení,

matka školu před sebou, jiné východisko není.

Však hodně párů je co nemůžou mít děti,

teď k některému z nich štěstíčko doletí.

Pro Danielu nebude lehké miminka se vzdát,

když pod jejím srdcem bude to malé vyrůstat.

Není si jistá zda to vůbec zvládne,

zda jí mateřský cit zcela neovládne.

Teď však musí hlavně silná být,

aby nový život mohla miminku zajistit.

Dál do školy chodila,

dál se pilně učila.

Rostoucí bříško hladila.

S miminkem se bavila.

Někdy s ním tiše rozprávěla,

a dlouhou dobu plakávala.

Promiň že to musí být,

chci ti lepší budoucnost připravit.

Málo kdo z nás dovede si představit,

co odvahy a sil to musí vzít.

Co všechno zažívá maminka,

jež ví že se vzdá svého miminka.

Den D se blížil a Danielu děsil.

Bála se porodu a hlavně svých sil.

To miminko nesmí ani vidět,

i když se za to bude nenávidět.

Ihned po porodu byla holčička odnesena,

mimo doslech matky pak až ošetřena.

V zavinovačce spokojeně si spinkala,

zatím jí zdravotní sestra chovala.

Matka podepsala všechny papíry,

do kojeňáku půjde jenom na chvíli.

Neobyčejný telefon

Co pro nás znamená zvonění telefonu?

Jeden z mnoha zvuků v každodenním shonu.

Tak jako zapnem pračku, rychlovarnou konvici

zvedneme automaticky mobil zvonicí.

Lidé volají si ze všech stran,

signál jde po pevnině i přes oceán.

Volají si spolu mladí i staří,

někdo přitom řídí, někdo zase vaří.

Obyčejná věc je dnes telefon,

prostě jen moderního světa tón.

Čas od času ovšem nějaké zvonění,

v životní událost někomu se změní.

To stalo se i paní Renatě,

prostě zvedla mobil. A na drátě....

Ozve se milý ženský hlas,

dvouměsíční holčičku máme pro vás.“

Ten hovor zůstane navždy už v paměti,

zřejmá věc mění se v událost vzápětí.

Renatě vyhrkly slzy do očí,

pocit má že se s ní celý svět zatočí.

Holčičku maličkou záhy drží v náručí,

se směsící pocitů hledí jí do očí.

Tak tohle děvčátko má prý být naše,

v mozku jí vzniká z emocí kaše.

Zatím nic necítí ač krásná zdá se,

snad láska mateřská příjde až časem.

Než budou jí mít doma, pár dalších návštěv čeká

zda si ji oblíbí či ne, toho se nyní Renča leká.

S Karlem za holčičkou chodila

chovala jí a v kočárku vozila.

Vždycky než za ní na návštěvu šla,

vybírala dáreček a ten pak přinesla.

Zuzanka – takové jí dala jméno,

už pro ni není cizí mimčo jenom.

Je ráda že si oblíbila holčičku co zakrátko,

vezou si už s Karlem domů, je to jejich děťátko.

Už jsou všichni pohromadě, v postýlce a v teplíčku.

Renča spí a v ruce svírá malinkatou pěstičku.

Zuzanku to velmi blaží, kdo pozorně se podívá,

spatří jak se malá dívka lehoulince usmívá.