Chtěla bych umět věřit v sebe sama. Věřit, že když něco udělám, že to bude pecka, věřit, že se do něčeho můžu bez obav pustit. Věřit, že moje slova neskliděj jen posměch, ale i úspěch. Věřit, že někomu můžu pomoct, poradit. Chtěla bych se umět nebát. Nebát se prosazovat svůj názor, nebát se nezdaru, nebát se jít si za svým cílem. Bohužel za naprostou většinou činností a slov číhá nezdar, neúspěch, nepochopení. jestli se někdy z tohohle kolotoče vyhrabu, napíšu o tom knížku ze života..
V lednu to budou 3 roky, co se flákám s dětma doma na mateřský. Zítra máme firemní vánoční večírek, na kterém jsem účast odmítla. Furt jsem se přesvědčovala, že co bych tam dělala, vždyť bych si s tou hromadou lidí ani neměla co říct, nežiju v jejich světě. každej by se akorát "se zájmem" ptal na děti. Na co jinýho se tak asi můžou ženský se třema dětma ptát, že? Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že bych snad ani o ničem jiném mluvit neuměla. Ještě tak o zvířatech. Takže vlastně celý je to ze strachu, že jsem vypadla ze světa dospělých, postižena těžkou formou mateřské demence. Tak mě napadají úvahy na můj další život - budu se vůbec umět zařadit zpátky do reality? Jak to zvládnu? Ustojím to? Je to výzva, bude to těžký, ale zvládnout to budu muset. Jaké máte zkušenosti s návratem do zaměstnání po mateřský? Oživovaly jste si nějak mozkový závity před návratem? Co pomáhá zbavit se strachu ze světa dospělých? Děkuju 🙂
Tak holky, kdo dá víc? Tohle je práce naší dvouletky. Ukecala mě a koupila jsem barvy na obličej. Byla jsem zneužita jako tester 😀
To si takhle venčím naší 30ti kilovou vořešici, když za sebou uslyším cupitání malých tlapek. Otočím se a vidím pána, jak v klidu kouká na 10ti kilovýho voříška. Přitáhla jsem si tu svou a volám na pána - CHYŤTE SI HO. Pán absolutně v klidu odpověděl - NEBOJTE, ON JE HODNEJ. Tak jsem pána upozornila, že ta moje je nabroušená hárací potvora. V tom se ozval křik - BERTE, KE MNĚ, SLYŠÍŠ?! Následovala rána jak z děla, když pán po pejskovi skočil, aby ho uchránil před rudou ďáblicí. Po posledním otočení určeném ke kontrole, zda je pán v pořádku už stál na nohou, pejsek byl na vodítku a pán s bolestným výrazem ve tváři, držíc se za loket se zdviženým palcem konstatoval - JE TO V SUCHU, MÁM HO. JDU NA PIVO. 😀
Jsem hrozně nedočkavej člověk. Když něco chci, tak hned. No a teď jsem se objednala ke kadeřnici (je skvělá), ale jdu k ní až za 2 tejdny. TO JE TAK STRÁÁÁÁŠNĚ DLOUHOOOOOOOOOO
Pomooooc, dvoje kalhoty jsou mi velký, dvoje malý, v sukni vypadám jak magor, šaty nenosím a dneska mě čeká plnej barák lidí. Mám připravený všechno - jednohubky, chlebíčky, nepečený cukroví, obložený talíře, salát, křupky, tyčk, džusy, limonády, pivo, víno, cider, kafe, čaj.. Ale nějak jsem v tom fofru zapomněla na sebe 😀
Děti - někdy dokážou nadělat pořádnej bugr. Ale mnohdy je jednodušší to po nich uklidit, než se neustále stresovat přibývajícíma hračkama na zemi, rozdrobenýma rohlíkama a upatlanýma skleničkama. Uklízet budeme furt. Děti jsou malý jednou, tak jim dopřejme dětství s hrajícíma si rodičema. Potřebují nás, ne trička v komínku podle pravítka a hračky v polici podle velikosti.
Dnešní noční program byl jasný. Nejstarší blinlala, nejmladší neustále plnil plínu a protože nemám lakomý děti, tak se se mnou oba rozdělili. Takže když jsem zrovna nechytala vlasy, nebo nepřebalovala, tak jsem objímala kýbl na záchodě. Jsem vyšťavená jako citron.
Perníčky napečeny. Potřetí za posledních 10 dní 😀
Prosím o radu. Prcek má 4 měsíce a dva týdny. Je na UM. Už jsem mu začala dávat příkmy na lžičku a od včerejška začal mlíčko odmítat ( z pěti porcí se stáhnul na 3), ale příkrm na lžičce baští. Je možný, že mu tyhle ňaminy chutnaj víc a proto mlíčko nechce? Stalo se vám některý? Je to moje třetí dítko, ale první, co bojkotuje lahvičku.
Nemám sílu.. Nemám sílu na nic. Člověk spoléhá na pomoc, na radu a zjistí, že mu vlastně není pomoci.. Holt se nedá svítit, musím se smířit se vším, jak to je.....
Pomooooc, strašně moc se mi chce píct a došla mi hladká mouka ☹ Máte prosím někdo nějaký osvědčený recepty na cukroví s polohrubou? Kujuju 🙂
Já vím, že takovejch zpráv je tu hoooodně, ale já to prostě nemůžu vydržet - náš nejmladší se přetáčí na bříško a zpátky 😀 Dnes 4 měsíce a 8 dní 🙂
Vlezu do pokojíčku a začnu láteřit - PANE BOŽE, TADY JE ALE BORDEL. Dvouletka pohotově zareagovala - MAMINKO, JÁ PŘECI NEJSEM BŮH, JÁ JSEM LUCINKA 😀
Já ty děti miluju 🙂
Žádnej megazázrak to není, ale je to můj první vlastnoručně postavený barák 😀
Dneska bude dobrej den. Mám zadělaný těsto na perníčky, posbíraný suchý prádlo, vyklizený okna, záclony už se perou, polívka je na plotně a děti vstávaly s úsměvem. Snad jim úsměv vydrží a já stihnu ty krásně připravený okna umýt a perníčky upíct 🙂
Proč si uvařit kafe? V domácnosti s myčkou často vzniká dojem nedostatku nádobí. Především skleniček na kafe a lžiček. A tak člověk jde okolo obchodu a sem tam něco dokoupí, aby toho bylo dost. No a teď jsem ve stavu, kdy mám umytý úúúúúúúúúplně úúúúúúúúplně všechno, nikde neleží vůbec vůbec nic a zjistila jsem, že skleniček na kafe máme tolik, že se ani nevejdou na vyhrazený místo. Tak jsem si uvařila kávičku, aby se tam ty chuděrky nemusely mačkat jako sardinky 😀
Holky s menší nadílkou na hrudníku - kde sháníte nějaký hezký prádlo? Chtěla bych překvapit manžela, ale nějak nemůžu sehnat hezký kousky v mini velikosti..
Má váš chlap rýmu? Zažeňte ho do postele a nechte ho tam, dokud ho to nepřejde. Takovej chlap s rýmou, kterej 3 dny leží je pro společnost daleko přínosnější, než hrdinka ženská s chřipkou, která chodí do práce a tváří se, že je úplně v pohodě. Taková hrdinka pak prskne bacila na někoho dalšího, ten to hodí doma na děti, ty nemůžou do školky, školy a hurá na paragraf. A to pak bude první hrdinka prskat - tentokrát vzteky, že musí zastupovat tu maminu, co má doma kupu dětí a ty si zdárně předávaj bacilovou štafetu. Chápu, že si hromada lidí chce šetřit dovolenou, ale šetřete si radši nervy. Dovolená bude příští rok nová, zdraví se obnovuje hůř.
Holky máte někdo zkušenosti s klínama do dětské postýlky? jsou různý vejšky? Co se vám osvědčilo nejvíc?
Děkuju 🙂
Dneska je jeden z těch dní, kdy bych se hrozně ráda vrátila v čase, do bezstarostnýho dětsví... Když se to, tak se to všechno. Jedna činnost navazuje na druhou a všechny jsou k vzteku... Pak se přidají myšlenky co dál, vzpomínky, co bylo a je zaděláno. Jeden z dní, kdy člověk vnímá jen negativa a pozitiva ho berou obloukem. Cíl dnešního dne - prostě to jen nějak přežít..
Tak si tu tak projíždím starý fotky a našla jsem poklad - tohle je moje nejmilovanější místo. Rybník u babičky a dědečka, kde jsem trávila v dětství každou možnou chvilku 🙂
Těžkosti při rozpadu vztahu
Někdy vztahy nevyjdou tak, jak jsme si představovali. A pak přijde rozpad. Ten je vždy těžký, ale když jsou v tom i děti, je to ještě těžší. Hlavně pro ně. Mají v hlavičkách zmatek, nevědí, kde je doma, nerozumí tomu, proč už si maminka s tatínkem nerozumí, jako dřív. Postupem času se dítko zklidní. Ne proto, že by to pochopilo, ale přijme situaci jako fakt, se kterým nemůže nic udělat. Rodiče začnou nový život, najdou si nové partnery... A tak to bylo i u nás. Po prvním nezdaru jsem našla chlapa, se kterým jsem opravdu spokojená. A máme spolu další 2 dítka. Nejstarší dcerka je nadšená a manžela bere jako svého vlastního tatínka a i on jí bere jako vlastní dceru. Nedělá žádné rozdíly mezi svými dětmi a mojí dcerkou. A stejně tak celá manželova rodina. Větší štěstí jsem si přát nemohla.
Dcerky tatínek také šel dál a založil novou rodinu. Našel si ženu, která si sebou také přivedla jedno dítko (chlapečka) a spolu mají ještě jednoho chlapečka.
Jsem ráda, že moje nejstarší s ní vychází v pohodě. Jen mi dělá starosti, že nová žena začíná mé dceři plést hlavu a dávat jí nabídky, jako že by mohla bydlet u nich. Problém je v tom, že to chce ona, Paní nová. Vlastní otec mé dcery s ní čas netráví. Funguje pouze jako taxikář, který jí odveze Paní nové, nebo babičce a pak si jde po svém. Vytrvávám a snažím se dcerce se snažím vysvětlovat, že je jasné, že se jí u Paní nové líbí. Když někam jede jednou za čas a nemá tam žádné povinnosti, je to vždy lepší. Chápu i Paní novou. Já mít dítko půjčené jednou za čas na víkend, tak bych ho zahrnovala čím by chtělo a povolila mu i houpání na lustru. Nicméně o svou dcerku přijít nechci. Nejen tím, že by bydlela jinde, ale hlavně nechci příjít o její důvěru, lásku, kontakt s ní. O možnost pomoct jí, když potřebuje, pomazlit, když jí není dobře.
Nejoblíbenější pohádky jsou u nás o pomeranči. Je to pohádka pokaždé jiná, vymýšlená za chodu. Podle toho, jaké téma je teď aktuální, nebo jaká je doma nálada.
A přišla na řadu i dnes ráno, když jsme česala Princeznu do školy.
Maminko, vyprávěj pohádku o pomeranči.
Hluboká myšlenka
I taková běžná příprava snídaně může být obohacena myšlenkou na celý den. Ráno bylo klasické - vstát, tvářit se svěže a vyrazit do krámku pro čerstvé pečivo. Po návratu domů - ejhle, všichni už jsou vzhůru 😀 Nakrmit jedno dítko, zahnat druhý dítko (s angínou) zpátky do postele a nakrmit třetí. Všechno hotovo, položit prcka do ohrádky mezi chrastítka a hromadu dalších udělátek a šup šup do kuchyně. Pak přišel na scénu náš tatínek - Tys ho položila takhle na štorc????? - Ne, to on už se takhle točí, jako hodinová ručička. - Hmmmm, no jo no. Těžko čekat, že se ani nehne, v 18ti se zvedne a půjde vydělávat.
#predvanocniuklid Toto je moje nejmilejší vánoční dekorace. Mám jí po prababičce, po které mi mimo svícínku zbyla velká spousta příjemných vzpomínek na dětství, za které jsem jí nestihla poděkovat. Protože jsem s ní trávila hodně času, stihla mě toho hodně naučit. Jednou z věcí, které jsem si uchovala je - NIKDY NEDĚLEJ VÁNOČNÍ ÚKLID. PROTOŽE KDO UKLÍZÍ PRŮBĚŽNĚ CELÝ ROK, MŮŽE SI VÁNOCE UŽÍT V KLIDU S RODINOU A NEHONIT SE DO ÚMORU TĚLA. RODINA JE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, CO V ŽIVOTĚ MÁŠ.
Tímto se skutečně řídím a předvánoční úklid neřeším. Uklízím, když je potřeba a ne proto, že to vyžaduje společnost 🙂
Holky, prosím o radu. Máte zkušenosti s nějakým e-shopem, kde se dají koupit látky na šití? Děkuju
Některé maminky svá miminka kojit nechtějí, jiné nemohou. Ať už je důvod vytáhnout lahvičku jakýkoli, děti mají vždy svou hlavu. Jasným důkazem je jedna tříletá slečna. Náš prcek dostal hlad. Tak jsem vytáhla lahvičku a začala ho krmit. A slečna přiběhla s dotazem, co že to jako dělám. - Krmím miminko. - A co to bumbá? - To je bílej rum. 😀 - Neneeeeee, to je mlíko. - Tak jooo, máš pravdu, je to mlíko. - A proč mu nedáš mlíčko z prsíčka? - No protože tam žádný nemám, víš. - Ale já chci, abys mu dala z prsíčka. - Já bych ráda, ale už tam žádný není. Pak se ukázalo, že děti mají ve všem HNED jasno a jak je dětský svět krásně jednoduchý a nic není neřešitelný problém. A svou otázkou - A NALIJEŠ HO TAM? mě totálně odrovnala a jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla byl příslib, že se o to pokusím. Takže dospěláci, až budete někdy v situaci, která bude na první pohled neřešitelná, zkuste si představit pohádkový svět očima dětí a vše bude snadnější.
Asi jsem zešílela 🙂
Znáte to - každý den začnete s myšlenkou, že dneska by to šlo. Dneska bych se sebou mohla začít něco dělat. Zdravěji jíst, začít cvičit.. Ale večer uleháte s tím, že to zas nevyšlo. Bylo potřeba vyžehlit, děti chtěly k obědu knedlíky a hromada dalších starostí.
jsem na tom stejně. A cca před měsícem mi švagr řekl - Hele, příští rok dáme půlmaraton, ne? 😀 A já v domění, že si ze mě střílí řekla, že no jasně, brnkačka. A nějak extra jsem to neřešila. Před týdnem mi volal, jak jde trénink a jestli už jsem se registrovala, že on už tam je a počítá se mnou.
?????????????????????????????????????
Pochopila jsem, že to myslí vážně. No přeci ho v tom nenechám 🙂
A výsledek? Najednou je čas i chuť. Je to týden a už mám dole 1,5 kg a v lednici to vypadá jinak, než před týdnem. A to jsem ještě nezačala běhat.
Držte mi palce, ať to nevzdám 🙂 Děkuju 🙂
Jak jsem se stala hrdinkou pro své děti
Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát.
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.
Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli.
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet.
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀
Huraaaa, dneska máme šťastný den. Náš nejmladší už má kyčličky v pohodě a nepotřebuje žádné pomůcky 🙂
