Rozhovor s režisérem Malého Pána

Radek Beran: Chtěli jsme natočit loutkový velkofilm a povedlo se to!

V malých i velkých kinech se objevila pohádka Malý Pán režiséra Radka Berana. Laskavý příběh o hledání, samotě, kráse, přátelství i nepřátelství má za sebou premiéru na festivalu Finále Plzeň, kde sklidil velký úspěch mezi dětmi i dospělými. "Děti se smály, broukaly si závěrečnou písničku a měly zvídavé otázky typu, kdy bude Malý pán 2, říká Radek Beran.

Jak byste popsal svou velkou pohádkovou prvotinu?

Malý Pán není o smyslu života. Je o hledání malého človíčka, který se jednoho rána vzbudí s pocitem, že mu něco schází. A tak se vydává na cestu.

Je to příběh o osobním vkladu, bytostném nasazení a vůli poznat neznámé na pouti různých náhod, nehod a také pomoci druhých, jejíž smysl často ani nechápeme.

Pohádka vznikla na motivy knihy Lenky Uhlířové a Jiřího Stacha Velká cesta Malého Pána. Jak moc jste se drželi příběhu?

Snažili jsme se, ale co je zajímavé, je to, že v knize není žádná záporná postava. Tak jsme ji museli vytvořit.

V roce 1991 jste založil divadelní soubor Buchty a loutky. Jak byste nyní hodnotil pozici loutek?

Před revolucí existovalo mnoho loutkových souborů. Myslel jsem si, že po revoluci přijde boom. Ale nebylo to tak a není. V současné chvíli existuje třeba pět až šest uskupení.  Všichni o sobě víme a tak nějak pořád bojujeme o přežití. Nemáme problém dostat nějaký grant, města nás podporují, ve velkých divadlech se představení hrají. Pořád je toho ale málo. A vůbec nejsem schopný rozklíčovat důvod.

Myslíte si, že je to dětmi, rodiči, dobou?

Děti umějí číst loutkové divadlo naprosto přirozeně a snadno. Problém bude tedy možná v přístupu rodičů. Žijí v době digitalizace a animace a rozhodují o tom, na co se dítě bude dívat. Loutka je pro ně bariéra.

Loutková pohádka vyžaduje jakousi sociální otevřenost, jinou než konzumentskou. Chodí na ni lidé, kteří se nebojí loutek, kteří mají rádi tradici a tradiční věci. Je to podobné jako farmářské trhy. Lidé hledají opravdické věci.

Když se vrátíme k pohádce, jaké bylo natáčení?

Krásné. Občas jsem zapomněl, že vlastně režíruju. Měl jsem pocit, že mám spoustu hraček a že si můžu hrát. A sem tam se přidají další spoluhráči.

Ale samozřejmě ne vždy to bylo tak idylické. Krásné bylo také to, že jsme natáčeli v píseckých lesích. Místa jsem vybíral proto, že to tady znám a vím, jak vypadají, když si člověk lehne na zem a podívá se z loutkové perspektivy.

V pohádce jsou celou dobu vidět dráty a nitě. Nebojíte se, že budou divákům vadit?

Ti, kteří film viděli, si zatím nestěžovali. Je to prostě buď anebo. V tomhle jsem měl od začátku jasno. Vodil jsem Kukyho ve filmu Kuky se vrací.

Když jsem pak zjistil, že se budou odmazávat dráty a nitě, nebyl jsem si jistý. Když jsem viděl film, potvrdilo se mi to. Loutky se na plátně hýbou divně a vy nevíte proč. Říkáte si, proč třeba neudělá salto. Když vidíte provázky, tak je vám to jasné. Je to součást bytosti.