Den jako každý jiný a přesto něčím vyjímečný. Ráno jsem četla článek slečny na jednom webu, o tom ja si maminky dělají těžký život, protože používají slovo musím. MUSÍ uklidit, MUSÍ vyzvednout dítě ze školky, MUSÍ uvařit. Ano, je to pravda. Ovšem není to tak vždy, někdy se dobrovolně necháme hodit do slova MUSÍM jen svým okolím.
Není jistě problém dělat vše na 100%, problém je v tom dělat vše na 100% jen pro své okolí a sebe odhodit. V den, kdy jsem četla článek, jsem si říkala „Dost dobrá myšlenka.“ Ale večer už ta myšlenka měla úplně jiný rozměr.
V 3:15 v noci si Sam poplakává, poslední týden v tuto hodinu vstávám, dávám mléko a spí dál. Já do půl páté koukám do stropu, protože nemůžu zabrat a poté vstávám, protože v 6 hodin stejně vstávám do práce. Pak moje snídaně, přebalit Samíka odnést do postele k tatínkovi, kde si spokojeně spolu spí dál. Stihnu ještě v rychlosti něco poklidit a utíkám do práce. Rušno, věci, které řeším si jen matně pamatuju. Po práci pro mě tatínek se Sam přijedou, vidím je v autě před budovou a do toho mi volá kamarádka, jestli bych ji přes víkend šla párkrát kouknout na kočky a nakrmit je. Jasně, není problém. Večer se staví, dá mi klíče a vysvětlí co a jak. Je to pro mě samozřejmost, protože je to pro jeden z nejdůležitějších lidí, která mi nesčetněkrát pomohla. V autě probíhá debata, že bych mohla uvařit polévku. Jsem unevaná jako pes, jasně uvařím. Padá mi hlava. Odpoledne přijedeme domů. Jídlo Samíkovi a do postýlky. Jdu si lehnout, polévku uvařím až si odpočinu. Propadám se do snu, spím asi pět minut a zvoni telefon. Přítelovo maminka stojí se Samantiččinou sestřenicí před domem a chce otevřít. Přišli na návštěvu, aby si holky mohly pohrát. Vstávám, utěšuji Samíka, která je stejně jako já rozespalá. Po chvíli se sestřenicí už řádí,piští, křičí a já dělám kafe a chystám svačinu...K večeru jedou všichni kromě mě za přítelovým tatínkem, který dělá hasiče a mají k dispozici tělocvičnu, kde se holky vyřádí. Na mě zůstává uklidit binec, který po bytě zůstal. Uklízím a uklízím, do toho začínám vařit polévku. Večer přijde kamarádka a říkáme si co je třeba s kočkami udělat. V osum přijde Samantička s tatínkem, ohřeju mléko, sprcha a dávám ji spinkat. Polévka dovařená. Jdu do sprchy, sedím na vaně, koukám do jednoho místa a uvědomuji si, že o ani jedno musím jsem se ráno dobrovolně nepřihlásila. Byla jsem to toho kruhu vhozena a neozvala se.
V žádném případě to není stížnost, jen možná zpětná vazba pro lidi, kteří přijdou a řeknou, Ty jsi naštvaná? Tobě něco je? Ne není. Jsem prostě jenom člověk. Utahaná ženská v šestém měsíci těhotenství a nemám dobíjecí baterky.
Ahoj, teda mazec, ale nepobírám pár souvislostí, nevím, co dělá manžel, jestli chodí do práce a jestli Samantička chodí do školky nebo jak je velká. Každopádně klobouk dolů před Tebou... jen už bys asi potřebovala, aby Tě okolí trošku začlo šetřit...ale o ten prostor je budeš muset požádat sama ...