Jsem máma, takže MUSÍM
Den jako každý jiný a přesto něčím vyjímečný. Ráno jsem četla článek slečny na jednom webu, o tom ja si maminky dělají těžký život, protože používají slovo musím. MUSÍ uklidit, MUSÍ vyzvednout dítě ze školky, MUSÍ uvařit. Ano, je to pravda. Ovšem není to tak vždy, někdy se dobrovolně necháme hodit do slova MUSÍM jen svým okolím.
Není jistě problém dělat vše na 100%, problém je v tom dělat vše na 100% jen pro své okolí a sebe odhodit. V den, kdy jsem četla článek, jsem si říkala „Dost dobrá myšlenka.“ Ale večer už ta myšlenka měla úplně jiný rozměr.
V 3:15 v noci si Sam poplakává, poslední týden v tuto hodinu vstávám, dávám mléko a spí dál. Já do půl páté koukám do stropu, protože nemůžu zabrat a poté vstávám, protože v 6 hodin stejně vstávám do práce. Pak moje snídaně, přebalit Samíka odnést do postele k tatínkovi, kde si spokojeně spolu spí dál. Stihnu ještě v rychlosti něco poklidit a utíkám do práce. Rušno, věci, které řeším si jen matně pamatuju. Po práci pro mě tatínek se Sam přijedou, vidím je v autě před budovou a do toho mi volá kamarádka, jestli bych ji přes víkend šla párkrát kouknout na kočky a nakrmit je. Jasně, není problém. Večer se staví, dá mi klíče a vysvětlí co a jak. Je to pro mě samozřejmost, protože je to pro jeden z nejdůležitějších lidí, která mi nesčetněkrát pomohla. V autě probíhá debata, že bych mohla uvařit polévku. Jsem unevaná jako pes, jasně uvařím. Padá mi hlava. Odpoledne přijedeme domů. Jídlo Samíkovi a do postýlky. Jdu si lehnout, polévku uvařím až si odpočinu. Propadám se do snu, spím asi pět minut a zvoni telefon. Přítelovo maminka stojí se Samantiččinou sestřenicí před domem a chce otevřít. Přišli na návštěvu, aby si holky mohly pohrát. Vstávám, utěšuji Samíka, která je stejně jako já rozespalá. Po chvíli se sestřenicí už řádí,piští, křičí a já dělám kafe a chystám svačinu...K večeru jedou všichni kromě mě za přítelovým tatínkem, který dělá hasiče a mají k dispozici tělocvičnu, kde se holky vyřádí. Na mě zůstává uklidit binec, který po bytě zůstal. Uklízím a uklízím, do toho začínám vařit polévku. Večer přijde kamarádka a říkáme si co je třeba s kočkami udělat. V osum přijde Samantička s tatínkem, ohřeju mléko, sprcha a dávám ji spinkat. Polévka dovařená. Jdu do sprchy, sedím na vaně, koukám do jednoho místa a uvědomuji si, že o ani jedno musím jsem se ráno dobrovolně nepřihlásila. Byla jsem to toho kruhu vhozena a neozvala se.
V žádném případě to není stížnost, jen možná zpětná vazba pro lidi, kteří přijdou a řeknou, Ty jsi naštvaná? Tobě něco je? Ne není. Jsem prostě jenom člověk. Utahaná ženská v šestém měsíci těhotenství a nemám dobíjecí baterky.
@sdu Přítel chodí do práce, je OSVČ, takže když jsem v práci hlídá a pak se střídáme. Jen teďka měl dva dny volno 🙂 Samantičce jsou 2 roky, a do školky zatím nechceme 🙂 Nemám takový každý den, ale včera se to teda sešlo :D Naopak přítel pomůže, když právě potřebuji něco udělat, tak malou zabaví, protože jinak je to Maminkoo! :D
Brala jsem to jen ze svého pohledu, už jsem nepsala přítelovu lini, že už několik dní předělává dětský pokoj, nebo jede na nákup 🙂 Ale my maminky jsme prostě jedinečné :D
Takže chodíš do práce částecně? To musíte mít honicku všichni ... ono je to možná právě o to náročnější, když ty dny vlastně nejsou stejné a člověk se musí pořád přizpůsobovat aktuální situaci a do bězného programu nacpat ten čas práce. Škoda, že přítelova maminka nepřinesla tu polévku, když ji máte tak blízko, určitě by Ti to moc pomohlo 😉 Už dneska se děsím, jak to bude za par let u nás....
@sdu Ano, jak říkám, napsala jsem jen svoje pocity z těch okamžiků a že si na sebe toho nabíráme hodně. Nepsala jsem ty příběhy ostatních. Tchýně dovezla omáčku pro malou, ať ji to na druhý den jen ohřeji. V práci jsem třeba jen pět hodin. Každý den není stejný, ale máme nastaveny nějaké pravidla. Pak ale jsou dny, kdy to nejde moc naplánovat, takže třeba obědváme později. Vypadá to děsivě, ale opravdu spoustu toho si na sebe pleteme samy. Pracovat chci vždy, když to jde. Potřebuji i něco jiného, vypnout, změnit prostředí, abych nezcvokla. Popravdě jsem zvažovala, jestli článek dát na net, nechtěla jsem vzbudit lítost, nebo tím říct, jak to mám doma hrozně těžké. Protože všichni toho mají dost, přítel taky, když musí finančně zajistit všechny, já už financemi jen trošku dopomůžu. Spíše jsem to brala tak, že my ženy by jsme měli být na sebe pyšné a chodit s hlavou nahoru, protože i když toho máme hodně, zbývá nám energie na to, pomazlit se, nebýt zlý na ty naše malé broučky, i když nám nervy někdy pochodují 🙂
Moc pěkný článek, díky za něj. U nás došlo na vymezování mých hranic zrovna před hodinou. Já jsem totiž hrozný introvert a barák plný lidí mi nahání hrůzu, mám ráda svůj klid a jsem nejraději, když se s nikým nemusím bavit. Dneska jsem si vzala dovolenou, tak jsem se těšila, že ráno poběhám po městě, v poledne uvařím oběd, pak poklidím a odpoledne už máme k nám nahlášenou návštěvu. Když tak stojím u toho sporáku, tak jenom slyším, že manžel se domlouvá se švagrovou, že oni mají navařeno a chtějí přijet na oběd k nám a budeme jíst společně. A v tom cítím, jak se mi kutálí po tváři slza, a druhá a jejich čím dál víc. Protože v neděli jsme byli na návštěvě, odkud jsem chtěla odjet tak v šest, ale dostali jsme se domů nakonec až v osm. Protože tu od pondělí spal manželův bratranec, naštěstí se staral o sebe sám, ale vyjedl nám ledničku a v kuchyni taky udělal pořádek podle svého uvážení. Protože zítra má přijet zase teta, a jestli u nás bude spát, tak nemám pro ni čisté povlečení, protože to všechno teď schne dva dny, když tak prší. Protože máme odpoledne tu návštěvu, takže když teď přijde švagrová posedět na oběd, už nestíhám uklidit a hlavně jsem se nechtěla s nikým bavit, protože jedna návštěva denně je pro mne až moc. Protože všechny tyto zmiňované mám hrozně moc ráda, ale nemusí se všichni u nás protočit během jediného týdne. Takže když mi přišel manžel zvesela říct, že jede pro švagrovou, tak už jsem regulérně řvala a předvedla mu krásný těhotenský hysterák. No zkrátím to - nakonec jsem doma obědvala jenom já sama a bylo to úplně boží! 👍
@lotosek To je těžký no, je lepší říct vždy na rovinu, já už nemůžu, potřebuju si odpočinout. 🙂
Začni psát komentář...
Ahoj, teda mazec, ale nepobírám pár souvislostí, nevím, co dělá manžel, jestli chodí do práce a jestli Samantička chodí do školky nebo jak je velká. Každopádně klobouk dolů před Tebou... jen už bys asi potřebovala, aby Tě okolí trošku začlo šetřit...ale o ten prostor je budeš muset požádat sama ...