Malé zamyšlení nad výchovou s pomocí systému trestů a odměn. Ani jedno nezavrhuji, ale často čtu, že je to způsob východy, kterým v nás naši rodiče vychovali slušnost, respekt a kázeň. Je to opravdu tak?
Včera jsme se cestou ze školky zastavili na velký nákup v Kauflandu. Místa pro rodiny byla plná, tak jsme zaparkovali na druhém konci parkoviště, abych mohla v klidu obsadit dvě místa. Na standardním místě se při vystupování prsy otírám o dveře, vajíčko z auta nevyndám ani náhodou, natož Mínu z něj. Než jsme nekoupili, místo se uvolnilo, tak jsem nechala děti hlídat Mínu a vozík a rychle přeparkovala. Pohodlně usadila děti a začala vyskládávat nákup. Vedle nás se uvolnilo další místo a vzápětí na něm zaparkoval starší pár. Měla jsem nakoupeno, chystala se odjet, o nic mi nešlo, tak jsem byla celkem v klidu, ale princip, že ano.
To je vyhrazené místo pro rodiny s dětmi, asi jste přehlédli značku, upozornila jsem paní a ukázala na značku přímo nad jejich kapotou. Paní se uchechtla a odešla.
– A co? Pustil se do mě pán, je tam snad zákaz vjezdu?!
Ne, vysvětluju, je to vyhrazené míso pro rodiny s dětmi, aby mohli vyndat děti z auta a děti nemohly vběhnout pod auto. Vy děti nemáte.
– Pán se rozhlíží. No, ale policajti tu žádní nejsou, že ne? Přece je na mě nebudete volat, aby mi dali pokutu.
To jistě ne, říkám, mají na starosti důležitější věci, ale je to od vás bezohledné. Vy jste mohli zaparkovat jen o dvě místa dál, je tu dnes dost volno.
– A co bych z toho měl? Tady je to blíž!
Pro vás ano, ale rodina s dětmi na běžném místě nezaparkuje a bude muset přes celé parkoviště.
– Všichni, kdo tady parkují, žádné děti nemají!
Já mám tři, klidně vám je ukážu 😀 Otevírám zadní dveře.
– Vy jste výjimka, ti ostatní děti nemají. Zavolejte je všechny, ať si přeparkují, pak odjedu i já. Proč zrovna já bych měl zaparkovat jinde?
Protože by vám mělo být trapné chovat se takhle bezohledně.
– Chvíli nechápavě zírá, pak odchází.

Nemůžu si pomoct, ale podle mě předvedl v jednom rozhovoru všechny důvody, proč mám nad tresty a odměnami velký otazník. Hrozí mi za to trest? Pak to dělat nebudu, ale pokud je trest daleko, tak klíďo píďo. Dostanu za to odměnu? Budu z toho něco mít? Ne? Tak to sorry jako... Ale ostatní to dělají taky!
To není ani slušnost, ani respekt, a už vůbec ne kázeň. Tohle z dětí vychovat nechci. Chci, aby dělali věci proto, že je považují za správné, i když jsou nepohodlné nebo náročné. Chci, aby byli slušní, ohleduplní, nápomocní. Aby dokázali zvážit, jestli problém, který svým chováním někomu způsobí, dalece nepřeváží výhodu, kterou získají oni. Aby domýšleli důsledky a rozhodovali se podle nich, ne podle toho, co dělají ostatní.
Rezignovat na odměny a tresty je jen jednou z cest, sama o sobě by určitě nestačila. Stejně jako bezohledný sobec nevyroste z každého, kdo dostal občas přes zadek nebo bonbon jako malý úplatek. Je to každodenní dřina a práce i sama na sobě. Ale zrovna to, jak je vychována starší generace, je pro mě velkým důvodem, snažit se to dělat jinak...