Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
rebe
1. čer 2018 Čtené 59x

Když možnost testování produktů na Modrém koníkovi začínala, neúčastnila jsem se, protože nabízené produkty mě zrovna moc nezaujaly. Postupně mě několik nabídek přesvědčilo, abych přihlašovací článek otevřela, ale když jsem pročetla komentáře přihlášených, došlo mi, že si to přejí mnohem víc než já a ani se nehlásila.

Ale pak jsou testování, o kterých mám pocit, že mi spadla z nebe zrovna v době, kdy něco řeším a hledám. Testování Veroval testů od Hartmann #test_veroval bylo přesně jedním z nich. Přihlásila jsem se o test na zjištění alergií a byla vybrána – a dostala rovnou celý balík testů. Tím pádem bylo testování trochu náročnější. Jasně, provedení jednoho testu trvá chviličku. Ale když už takovou možnost máme, nechtělo se nám píchat se do prstů „jen tak“, ale bylo potřeba dobře rozmyslet, koho a proč otestovat. A pak všechno sepsat do #recenze.

Nejvíc času zabralo pročítání návodů. Napoprvé to zní trochu složitě, ale všechny návody jsou provedeny s názornými obrázky, podle nichž se potom i při provádění testů dobře orientuje. Testy jsou hodně podobné, je potřeba vydezinfikovat prst, píchnout se, odebrat krev a tu potom rovnou nanést na vlastní test, nebo nejdříve promíchat s roztokem. V krabičce je vše potřebné včetně dezinfekce na prst a náplasti.

Zjištění alergie na kočičí srst, travní pyly a roztoče

My začali právě tím testem na alergie. Nechce se mi uvádět, o koho jde, protože zveřejnění takovýchto údajů mi připadá jako výrazný zásah do soukromí, takže budu psát pouze o testovacích osobách. Snad to nevadí :blush:

Testovací osoba A má dlouhodobé problémy s vyrážkou, která se znenadání objevuje a zase mizí, ale někdy to mizení trvá opravdu dlouho. Už dlouho uvažuju o alergii, ale zatím jsme nepřišli na žádný spouštěč, který by se opakoval a potvrzoval. A hnát se kvůli pouhému podezření na vyšetření a odběry, no, na to návštěvy nemocnic nikdo dost nemilujeme. Když jsem si pak pročetla příbalový leták, objevila jsem shodu i v dalších příznacích – pálení očí, častá rýma…

A začalo první rozbalování. Testovací osoba seděla s nataženým ukazováčkem, ale mně se třásly ruce, takže první test trval asi déle, než bylo potřeba. Vyskládat všechny propriety, důkladně přečíst leták a ujistit se, že si pamatuju postup. Vlastně na tom není nic složitého, i postup je díky obrázkům velmi jasný a odečtení výsledků jednoduché. Nejhorší je tak vlastní píchnutí do prstíku. A mnohem větší množství krve, než jsem čekala, takže fleky skončily i na peřině, protože jsme si kvůli následnému uklidnění testovacích osob na doktory hráli v posteli.

Nesnášenlivost lepku

U testovací osoby B má na nesnášenlivost lepku dlouhodobé podezření kvůli velmi časté a velmi řídké stolici, v níž se pevná hovínka změnila bezprostředně po zavedení lepku do příkrmů. Naše pediatra ale testování na celiakii nedoporučila, protože jí dítě připadá zdravě vypadající a přiměřeně přibírající a krevní test jako zbytečný stres pro dítě. Což je názor, který mi připadá rozumný a jsem docela ráda. Ale ten červíček pořád hlodal a když je možnost ubezpečit se doma, bez odběrů a jen malým píchnutím do prstu…

Testovací osoba B test podstoupit nechtěla a nejvíce se bála bolesti, ale nakonec ji hra na doktory strhla a odběr zvládla velmi statečně, i když si stěžovala na bolest. Já to zvládla o něco hůře a místo nádobky s odběrnou tyčinkou otevřela rovnou lahvičku s roztokem a část vylila, ale naštěstí i ten zbyteček k provedení testu stačil.

Nedostatek železa

O test na nedostatek železa bych se s Testovací osobou C mohla klidně poprat, protože únava či bolest hlavy nás trápí oba. Já ale tento test nedávno podstoupila při odběrech v těhotenství, takže vím, že moje problémy způsobuje něco jiného (nebo spíš někdo jiný :blush:slight_smile:. Proto si test na víkend odvezla právě Testovací osoba C a v pondělí uvidíme, jak test proběhl.

Cholesterol

K testovací osobě D se chystáme na víkend na návštěvu, takže i tyto výsledky uvidíme až po neděli. Ale test jsem si zvědavě prohlédla a opět je na stejném principu. Tak snad i výsledek bude zase potěšující.

Mužská plodnost

Pro test na mužskou plodnost jsme upotřebení hledali asi nejobtížněji – vzhledem k mému momentálnímu jinému stavu u nás opravdu nebylo co ověřovat a v blízké rodině je situace s plodností také velmi jasná. Testu se nakonec (po překonání pocitu trapnosti a přímém dotazu) velmi radostně ujala jedna naše známá, která má nového partnera, s nímž touží po miminku. Vzhledem k poněkud vyššího věku se bojí, aby jim neutíkal čas kvůli něčemu, co takto mohli snadno vyloučit či potvrdit. Fotky z tohoto testu nemám, kvůli hygieně jsem ho předávala v původním balení s přelepkou přes otevírání. A ani mi nepřišlo vhodné se moc vyptávat, jak test u Testovací osoby E dopadl – ale když jsme se viděly posledně, vypadala vesele :blush:

Borélie z klíštěte

Z tohoto testu jsem měla také velkou radost, když jsem ho v balíčku našla. Obě děti chodí do lesní školky, a i když (klepy klep) na ně klíšťata nejdou, s nějakou tou nohatou potvůrkou je potřeba počítat. Tento test je určen pro otestování klíštěte, je tedy možnost se zbavit strachu hned po vytažení a nečekat na červené fleky a podobné průvodní znaky nakažení. Díky tomu lze také léčbu zahájit velmi brzy.  Tuhle krabičku jsem tedy zatím neotestovala a na Testovací osobu F si počká v šuplíku v ložnici. I když bych ho, upřímně, nejraději nepoužila nikdy...

A jak to dopadlo?

Sice zatím nemám nebo nemohu zveřejnit všechny výsledky, ale zatím to vpadá, že jsme pomocí těchto testů nepotvrdili žádné podezření na testované nemoci, alergie či nesnášenlivosti. Což jen zvyšuje mou radost z testů. Jsem moc ráda, že jsem díky nim mohla všem testovaným osobám ušetřit dlouhé vysedávání u lékaře a stres z vyšetření v ordinaci, které by bylo zbytečné. A sobě zase obavy z toho, zda jsem něco nepodcenila a neměla bych do té ordinace přeci jen raději zamířit.

Hartmann vyrábí ještě další testy kromě těch, které jsme testovali – například i test na domácí zjištění přítomnosti drog v moči. Testy nejsou zrovna laciné, ale v situaci, kdy člověk cítí potřebu jejich užití, se taková investice vyplatí. Test pro zjištění alergií, který mě do testování přivedl, je navíc momentálně za zaváděcí cenu, takže se lze otestovat za necelých 150 korun. https://www.lekarnahartmann.cz/produkt/veroval-zjisteni-alergie-domaci-test?ph=62949#62949

Čti celý článek
rebe
4. črc 2017 Čtené 57x

Snad odjakživa trpím na afty, každý rok se mi jich vyrojí desítky, a vždycky hodně dlouho trvá, než se zahojí. Takže objev nového prostředku, který by mi od nich mohl pomoci, mě nadchnul – a možnost jej vyzkoušet ještě víc. A k tomu jako bonus ještě další dva produkty.

To je pech, říkala jsem si, než balíček dorazil. Začátek léta zrovna není období, kdy na afty trpím nejvíc, tak na ně možná gel vůbec nevyzkouším. Jako kdybych si je přivolala, během pár dní se mi jich v pusy vyrojilo hned několik... Actimaris Wundgel byl tedy první z produktů, který jsem vyzkoušel, a první setkání mě moc nenadchlo. Ta vůně zedy opravdu není příjemná :frowning2: Něco mezi špinavým bazénem, savem a silným mořským pachem. Ale co, statečně do toho, dala jsem se do aplikace. Přišlo druhé zklamání - konzistence není úplně gelová, je hodně tekutá, takže bylo dost obtížně gel nanést přímo na aftu, a pak šup a byl pryč. Oproti Mundisalu, který se na aftu přilepí a je cítit, jak působí, nepříjemné překvapení.

Protože další afty na obzoru nebyly, naopak se mi právě na rukou rozjel exém, zkusila jsem gel na něj. Po pár minutách to nebylo vůbec příjemné, gel pálil (asi jak by se od mořské vody v ráně dalo čekat), ale po pár dnech se exém viditelně zmenšil a vysušil. Pár prasklinek na kůži se vybarvilo do krvava, ale zlepšení bylo viditelné a rychlé. Tím se skóre vylepšilo.

A když už jsme byli v tom testování, vytáhla jsem z krabičky roztok (pro začátek jemnější Sensitive, solnější Forte jsem si kvůli nutnosti otevřený produkt rychle spotřebovat prozatím schovala) a začala jej používat na všechno: na drobné ranky, odřeniny a škrábance (a že jich v domácnosti se dvěma dětmi je), dokonce i na synkovu vyrážku.

Podle návodu se má roztok nanést na gázu a nechat 20 minut působit. To je u dětí sci-fi, tak jsem vždy jen promočila vatový tamponek a bolavá místa potírala. Synek u toho poplakával, obávám se, že ho to možná na vyrážce pálilo, ale zlepšení bylo neskutečné, během pár dní byly pupínky pryč! Na ranky obvykle působíme desinfekční Bepanthen, po kterém se kůže velmi rychle hojí, ale i po tomhle roztoku bylo hojení bleskové.

Působení produktu se mi moc líbilo, ale aplikace úplně bezproblémová nebyla. Roztok má zvláštní strukutru, která se do tamponku nevsákne jako pleťová voda, ale steče po něm. Nakonec jsem se ale naučila udělat z tamponku jakýsi trychtýřek a dát roztoku na vsáknutí dost času.

Po pěti letech života ve Švýcarsku mám pro švýcarské produkty slabost. Jsou poctivé, z kvalitních surovin a hodně přírodní. V tomto ohledu mě ActiMaris rozhodně nezklamal. I přes dílčí výhrady zejména ke konzistenci, chuti a vůni mě efekt i během toho krátkého testování přesvědčil, že se zkoušení nekončíme a produkty si zaslouží své  místo na poličce v koupelně. Děkuji za možnost vyzkoušení!

#test_actimaris

Čti celý článek
rebe
5. srp 2016 Čtené 2782x vybrali jsme

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Když se tohohle budeme držet, třeba nám to pomůže přestat se hádat, a o kojení si povídat :slight_smile:

Co chci říct já, kojící matka,  je:

1. Proč se koná týden kojení, když je všude tolik propagace kojení? Třeba proto, že po odchodu z porodnice většina maminek kojí, ale v půl roce děťátka už je to podle statistik ani ne polovina. A protože z té poloviny, která už nekojí, spousta maminek nekojí vlastně zbytečně, protože se někde stala chyba, která ale mohla být napravena. Mateřské mléko je pro dítě to nejlepší. Když to nejde, tak to nejde, žádná tragedie, ale když to jde a skončí se jen kvůli nějaké chybě, je to škoda. Tak proto.

2. A možná taky proto, že kojení je prostě nádherné a naplňující a kojící maminky tyhle chvíle, které jsou pro ně důležité, chtějí sdílet. A možná taky proto, že to není vždycky snadné, někdy to bolí, jindy si kvůli tomu musíme hodně odříkat a omezovat se, nejde to a nejde ono. A i když jsme se tak rozhodly a jsme s tím srovnané, že tuhle cenu musíme zaplatit, někdy člověk potřebuje podpořit a vědět, že v tom není sám. Není to nic proti nekojícím.

3.. Kojení je způsob, jak nasytit své dítě. Nevěřím, že to některá z nás kojících vnímá jako možnost exhibovat na veřejnosti nebo obtěžovat okolí. Možná je to lehce bezohledné, ale záleží nám prostě na našem dítěti a jeho potřebách. Jsem si jista, že vy nekojící to máte úplně stejně :slight_smile:

4. Kojení není v principu o nic intimnější než krmení z lahvičky. I vy přece něžně držíte své dítko, volnou rukou ho laskáte po tvářičkách, něžně pozorujete, jak pije, uklidňuje se a hraje si s konečky vašich vlasů, určitě i vaše srdce v tu chvíli přetéká láskou a štěstím. V čem je rozdíl? Ano, to mléko nepřipravilo z lásky vaše tělo, ale s láskou vaše ruce a místo bradavky má ten prcek v puse savičku. Nepřeceňujete tu bradavku kapku, když kojení považujete za něco výrazně jiného než váš způsob nakrmení a utišení dítěte? Ano, občas i od nás padnou slova o intimitě, ale intimní je přece i obejmout dítě nebo držet se s mužem na veřejnosti, lípnout mu pusu a říct mu Miluju tě. Která z vás to nikdy neudělala před cizími lidmi?

5. Kojení přináší dítěti i kojící matce spoustu benefitů, které mu UM dát nedokáže. Zdraví, inteligence, ochrana před rakovinou, kontakt, blábláblá, všechny jsme články o těch statistikách četly. Žádná statistika na světě ale nikdy ani nenaznačila, že byste cokoli z toho nedokázaly dohnat nebo předehnat péčí, láskou a vším, co jako matka svému dítěti dáváte. 

6. Žádná normální kojící maminka si o věs nekojících nemyslí, že je něco víc nebo snad lepší máma. Když se zeptá, jestli kojíte, je to zájem o vás a vaše dítě, ne hodnocení. Když se ptá na vaše důvody, zajímáte ji vy, nechce vám ublížit. A jestli chce, je prostě hloupá, nevšímej si jí a netrap se tím. Hloupé maminky jsou zastoupeny docela rovnoměrně mezi kojícími i nekojícími.

Tolik můj začátek povídání. Budu ráda, když se přidáte. Ale žádné hádky, prosím. To si nechte do diskusí o pracích práškách nebo televizních seriálech, tohle téma si je nezaslouží!

Čti celý článek
rebe
8. říj 2015
Prosím všechny, kdo si také myslí, že volba místa porodu by i v České republice měla být rozhodnutím především nastávajících rodičů, podpořte Ligu lidských práv právě teď, před jednáním Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva. Má to smysl!
http://www.lidiligy.cz/pravo-na-svobodnou-volbu...
Zobraz celou zprávu
rebe
3. zář 2015 vybrali jsme

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod :grinning: 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.

Ondru jsem probudila někdy v šest hodin ráno. Tou dobou byly kontrakce už dvě hodiny po třech až čtyřech minutách a zesilovaly natolik, že jsem se při prodýchávání skoro zalykala množstvím vzduchu a dostávala se na hranu bolesti. Protože šlo o druhé dítě, usoudila jsem, že je čas jet. Probudila jsem Elišku a dala jí poslední instrukce, pak si na chvilku lehla k Rézce a špitala jí do ouška, co nás čeká, dobalila tašku a asi o ¾ na 7 jsme vyjeli.

V autě na mě padla panika. Najednou jsem dostala obrovský strach, protože jsem si pamatovala, že při prvním porodu se po příjezdu do porodnice bolesti zintenzivnily a další dvě hodiny pak trvalo, než jsem v bolestech porodila. A ano, i když do té doby žádné velké bolesti nenastaly, bála jsem se, že to vše ještě přijde a, hyponoporod nehypnoporod, mám před sebou zase dvě hodiny bolestí a křiku. Ondra mě uklidňoval, že to zvládnu jako prd – jak trefné přirovnání :slight_smile: Kontrakce se zpomalily, zhruba polovinu jsem jich v záklonu na sedadle poklidně prodýchala, polovina dokonce nebolela vůbec! Snažila jsem se pořád dokola si opakovat, že přesně tak a ne víc budou bolet po celý zbytek porodu a že do porodnice přijedu krásně otevřená.

V porodnici nás uvítala starší porodní asistentka a řekla, že Tatijana, která přijímala Ondrův telefonát a se kterou jsem si, stejně jako poprvé, přála porodit i tentokrát, měla noční službu, ale vše nám připravila. Zklamání ale trvalo jen chvilku, pak už mi to bylo úplně jedno… Zvážila mě (83 kilo!!!) a poslala na záchod s kelímkem na vzorek moči, Ondra měl mezitím vyplnit přijímací papíry (rodíme tam podruhé a zase jsme nezvládli registraci včas!). Vyčůrat se mi nepodařilo, ale na záchodě mi bylo dobře. Opřela jsem se o zeď, natáhla nohy a v záklonu si pomalu prodýchávala. Už to byly silné menstruační bolesti, ale pořád jenom tak silné, že jsem zvládala sledovat, se kterými body formuláře si Ondra v porodním pokojíku neví rady a pokřikovat na něj váhu na začátku těhotenství nebo pomoct dohledat dokumentaci z prvního porodu (marně ji hledali pod J, když při porodu Rézky jsem se ještě jmenovala od H…). Potom už jsem chtěla vstát a jít mu s těmi papíry pomoct, ale když jsem se utírala, našla jsem na papíru krev, pak i pod sebou a pak i na prkýnku. Zavolala jsem na sestru, že ze mě teče krev, ona ještě Ondrovi připomněla, že ty papíry musí bezpodmínečně vyplnit, poslala mě na lůžko a šla utřít tu krev. Já se zatím položila na bok na kojicí polštář, který tam ležel, a prodýchala další kontrakci. Ondra už u vyplňování papírů ztrácel nervy, ale já byla v klidu, pořád jsem myslela, že máme spoustu času.

Sestra se vrátila a požádala mě, ať si lehnu na záda, aby mi udělala vyšetření a monitor. Lehla jsem si, ona mi prohmatala břicho, a začala zapínat popruh monitoru. Vtom se mi rozklepaly nohy a já cítila, že se blíží další kontrakce. Překulila jsem se na bok, sestra dál klidně zapínala monitor. Rušilo mě to, chtěla jsem ji požádat, ať chvilku počká, a v tom jsem začala tlačit. Zatraceně, já nechtěla tlačit, v hypnoporodu se netlačí! Začala jsem prodýchávat a chtěla vizualizovat rozvíjející se růži, balonek omotaný uvolňujícími se saténovými stužkami nebo kruhy rozbíhající se po vodní hladině – v té rychlosti jsem si ale zvládla jen dvakrát zopakovat růže, balonek, kruhy, růže, balonek, kruhy, a o vteřinu později jsem se rozhodla, že teď si ještě tlačit dovolím a prodýchávat začnu od další kontrakce. O další vteřinu později jsem cítila, že ze mě něco vychrstlo, asi trocha plodové vody, a o další vteřinu později jsem cítila, že už doopravdy rodím! Zvedla jsem na kolena, sestra ze dveří zakřičela Baby kommt, baby kommt!, pak něco o hlavičce, pak celé tělo zatlačilo tak silně, že jsem jenom hekla, a pak jsem cítila, jak hlavička prochází, a najednou konec kontrakce a klid. Za mnou panovala horečná aktivita, Ondra stál najednou u mě a já byla úplně mimo. Z Rézčina porodu jsem měla v hlavě dlouhé a bolestivé prořezávání hlavičky, takže jsem si myslela, že zatím vylezlo tak temínko. Proto jsem mezi nohama prostrčila ruku, že si sáhnu, kolik mi ještě zbývá. Sestra řekla něco jako ať si sáhnu na hlavičku a já opravdu vzala do dlaně celou hlavu, ještě schovanou v plodových obalech! Začala jsem se smát a řekla nejspíš něco jako Ty vole!, ale to už přicházela další kontrakce, tentokrát klidnější, ale přesto zase dost silná, aby celé tělo začalo tlačit a během malé chvilky celý ten balíček hladce a bezbolestně vyklouzl na svět. Bylo 7:19, asi čtvrt hodiny od našeho příjezdu do porodnice. 

Sestra i doktorka ho začaly vysvobozovat z plodových obalů a já jenom skučela, že už ho chci. Bála jsem se ale začít obracet na záda, abych tu skrumáž u svých kotníků nepokopala. Ondra mě uklidňoval, že už to bude, stál tam s nimi, a já slyšela, jak se ho sestra ptá, jestli doma máme kluka nebo holku. Věděla jsem, že to znamená, že se už podívali, co se nám narodilo, tak jsem se mezi nohama podívala taky. A to, co jsem uviděla, mě donutilo kašlat na pokopaný personál, prostě si lehnout na záda a čapnout toho pinďu, co tam už několik sekund ležel beze mě. Byl tam pindík!!! Mně opravdu bylo jedno, co se narodí, od poloviny těhotenství mi záleželo jen na tom, aby byl zdravý, několik měsíců jsem v jakési předtuše dokonce nakupovala růžové oblečení, než se pocity zase změnily a já začala tušit kluka. Ale co vám budu povídat, kluka pro manžela jsem si přála. A tak jsem jen ležela s vytouženým chlapečkem v náručí, přijímala Ondrovy polibky a pohlazení plná lásky, poslouchala jeho Máme syna, ženo, máme syna! a smála se a smála se a smála. Sestra mě ještě prohlédla, zjistila, že nejsem vůbec nijak zraněná, takže žádné šití nebude, a pomalu zmizela z pokoje. A my se smáli a smáli ještě dvě hodiny, pak jsem si dala sprchu, posnídali jsme a smáli se dál :slight_smile:

Čti celý článek