Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
rebe AMBASADORKA
10. dub 2019 Čtené 147x

Lässig je německá rodinná firma, kterou před více než deseti lety, v roce 2007, založili manželé Lässigovi. Od té doby posbírali množství ocenění, jejich produkty se prodávají po celém světě a v Německu patří k nejvýznamnějším značkám na trhu potřeb pro rodiče a děti. K tomu, aby se z jejich značky, při vyslovení jejíhož jména se nám Čechům jazyk zkroutí do ruličky, stala moje srdcovka, ale vedlo něco jiného. Co?

  1. Top kvalita. Kolikrát v životě jsem si jen koupila kabelku, batůžek nebo cokoli jiného, co se po dvou letech rozpadlo… Tenhle koloběh se mi nelíbí. Je neekonomický, neekologický, ale hlavně mě nutí rozloučit se se svými věcmi v době, kdy si je opravdu zamiluji.  Věci s kolouškem, které máme, jsou po dvou a víc letech jako nové – a to je nešetříme!
  2. Inovativní design. Lässigu nestačí dělat věci kvalitní. Nestačí ani, aby byly krásné. Ani propracovaná funkčnost se spoustou vychytávek by nestačila. Musí se to všechno spojit dohromady. A zjevně se jim to daří, protože několik jejich produktů dostalo ocenění za design Red dot a firma pak Top Innovator nebo Best brand award.
  3. Týmový duch. U žádného jiného výrobce jsem ještě neviděla takový zájem o názor zákazníků. Lässig dokonce založil internetovou komunitu, kde ostatním ukazuje vyvíjené produkty a ptá se na jejich názory na použité materiály, funkčnost či vzhled. Také tam odtajňují připravované novinky. Jsem členkou a budu se starat, aby vám nic neuniklo!
  4. Ohleduplnost k životnímu prostředí a udržitelnost. Jop. Kdo v posledních letech nemá udržitelnou kolekci, ať už je realita jakákoli, že ano. Ale Lässigovým to věřím. Vyrábějí z recyklovaných materiálů. Své produkty pečlivě testují, a to nejen těsně po výrobě, ale i po půl roce, aby měli jistotu, že se z použitých materiálů neuvolňují žádné škodliviny. Nestačí jim splnit limity dané německými normami. Nesmí se uvolňovat ŽÁDNÉ škodliviny. Osobně navštěvují továrny, kde se jejich zboží vyrábí, a dohlíží na výrobu i na to, že zaměstnanci pracují za férových podmínek.
  5. Dobročinnost. Svůj úspěch sdílejí i s těmi, kdo měli v životě míň štěstí. Charita, dobročinnost, na to já slyším. Před Vánoci zabalili na podporu akce „Vánoce v krabici od bot“ hradbu z krabic, za kterou by se schoval celý tým spolupracovníků. Commit and Act, mezinárodní organizace, která podporuje traumatizované dívky a ženy v nejchudších zemích světa. Dále podpořili či podporují výsadbu stromů, budování studní, výstavbu a provoz dětských hospiců či terapii plaváním pro revmatické děti. Podporují postižené sportovce a snaží se postižené motivovat ke sportu, v rámci projektu Switch Kids posílají děti na čtyřdenní pobyty do rodin z jiných kultur, pomáhají iniciativě chránící žraloky nebo koloušky a útulek pro zachráněná zvířata, financují fotbalovou školu. Jasně, většina těch projektů míří na Německo. No a co? Na mě dělá dojem, že v tom byznysu neztratili srdce a dělají dobré věci. Na dobré věci u nás v České republice ráda přispívám ze svých peněz.
  6. Srdeční záležitost. Tenhle bod nedovedu úplně přesně vysvětlit. Možná je to tím kolouškem ve znaku. Možná drobnými detaily – jemnou paspulkou kolem podsádky, citátem pro lepší den vedle cedulky. Možná kombinací všeho, o čem píšu v tomhle článku. Ale je snadné se do výrobků téhle značky totálně zamilovat. Tak pozor na peněženku!

Upřímně, jsem samozřejmě ráda, že práce ambasadorky na Modrém koníku je placená. Z působení ostatních ambasadorek je mi jasné, že je to docela náročná práce a občas budu muset pracovat i na úkor rodiny. Ale ta částka by nikdy nestačila k tomu, abych své jméno a tváře svých dětí spojila se značkou, které bych nevěřila. Součástí týmu značky Lässig se ale stávám s hrdostí a nadšením.

#lassig

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
8. dub 2019 Čtené 571x

Krásný den všem!

Mám velkou radost, že se vám mohu představit jako nová ambasadorka Modrého koníka. A hlavně mám radost, že vám mohu představit německou značku Lässig s mým milým kolouškem ve znaku. Právě tuto značku zde budu jako ambasadorka zastupovat.

Jmenuji se Zuzana, je mi 38 let a jsem máma tří malých čertíků – pětileté Terezky, tříapůlletého Davídka a půlroční Jasminky. A hlavně manželka báječného chlapa, Ondřeje, bez nějž by nic z toho nebylo. Taky jsem redaktorka, editorka a korektorka, vystudovaná učitelka, milovnice koček, želviček a čokolády, vášnivá čtenářka, malířka a snaživá švadlenka (věčná začátečnice), skautka (odtud také pochází má přezdívka), která se ráda prochází po městě a ještě raději po lese. A miluju dobré jídlo! No, a taky krásné, kvalitní, promyšlené a užitečné věci, což ze mě už před několika lety udělalo fanynku značky Lässig.

Lässig v němčině znamená ležérní či nedbalý, hlavně je to ale příjmení Claudie a Stefana, kteří tuhle rodinnou firmu založili. Moc se mi líbí jejich filozofie a přístup k podnikání. Nestačí jim vyrábět designově vydařené a kvalitní věci, kladou důraz i na ekologii a udržitelnost. Vyrábějí z recyklovaných materiálů, pečlivě je testují, zda neuvolňují škodliviny, zakládají si na svém týmu zaměstnanců a část zisku navíc dávají na charitativní účely. 

V Německu a ve Švýcarsku je tahle značka hodně oblíbená, u nás ji ale skoro nikdo nezná. Jsem moc ráda, že mám takovouhle příležitost, pomoci to změnit. Připravuji pro vás zajímavosti o značce, recenze produktů, soutěže a spoustu dalšího.

Pokud chcete mít vše z první ruky a dozvědět se mnohem více, než kolik se vejde do mého blogu, zvu vás do nově vzniklé skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu. Budu moc ráda, když se přijdete pochlubit svými „koloušky“ a podělit o zkušenosti, nebo jen nakouknout a hledat inspiraci.

Těším se!

Vaše ambasadorka Zuzana Rebe

#lassig

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
12. únor 2019 Čtené 741x

Můj bráška o víkendech vstává za rozbřesku, aby si užil volné dny. Vyspat se přece může v týdnu... Vždycky jsem nad tím kroutila hlavou, to já si naopak ráda přispím. Ale když čtu o tom, že mateřská a rodičovská je všechno, jen ne dovolená, dochází mi, že jsem mu podobnější, než jsem myslela. Tak o tom na výzvu @gradan napíšu víc.

Na dovolené s cestovkou jsem byla jednou. Nechali jsme se dovézt do resortu, odtamtud pak každý den vyjížděli na výlety po okolí. V bazénu jsme se vykoupali dvakrát (brzy ráno před odjezdem na výlet) a na pláž se šli projít poslední den před odjezdem. To byla má poslední dovolená s rodiči.

Pak jsem začala jezdit s kamarády s batohem do hor. Všechny věci na třítýdenní dovolenou v batohu na zádech, vážil skoro polovinu mojí váhy. První dva až tři dny jsme se jenom škrábali do kopce. Večer mě bolavá záda nenechala usnout a nad ránem jsem se často budila zimou. Celé dny jsem šlapala v promáčených botách a vodu jsme si odměřovali po douškách, protože k další studni bylo daleko. Jedli jsme brkaši z pytlíku se špekem nebo rýži s cibulí. K obědu byl chleba posypaný kořením, a když se nám kvůli špatnému počasí cesta o pár dnů natáhla, jen jsme z chleba oloupali plíseň a jedli ho také. Na hřebenech nebylo z čeho rozdělat oheň a soukromí při konání potřeby zajistil leda větší kámen. Myli jsme se jen občas, v ledovém potoce nebo v horském plese — mimochodem, nikdy jsem už nezažila takový pocit svobody a čistoty, jako když jsem si na skále po takové koupeli rozčesávala vlasy. Do spacáku jsem každý večer lezla absolutně vyčerpaná, ale plná zážitků a svobodná jako víla. 

Zažili jsme hodně věcí, které by si člověk nenaplánoval - úraz v rumunských horách daleko od civilizace, útok divokých psů, nebezpečné bouřky jen kousek pod horským hřebenem.Hlad, zimu, vyčerpání. Ponorku, hádky kvůli hloupostem, chvíle, kdy jsme se chovali jako blázni. Ale sílu z těchhle dovolených čerpám dodnes a nikdy nezapomenu. Zážitky nemusí být jenom pozitivní, hlavní je, aby byly silné, nezapomenutelné, dechberoucí.

A taková je rodičovská. Ráno si v klidu uvařím kafe a pak ho v klidu večer studené vyliju do dřezu. Spím pár hodin denně a občas se ani nestihnu najíst. Pořád někoho a něco nosím, a i když moje záda zoufale prosí o masáž, nemám hlídání, takže mají smůlu. Občas jsem tak unavená, že se mi pletou slova, a když mám chuť na salát, požádám manžela, aby mi podal jogurt...

Ale ráno mě místo budíku budí teplé tělíčko, které mi vleze pod peřinu. Místo tlačenice v ranním metru peču vafle, místo ranní porady skládám puzzle a místo nemožných řešení pro klienta hledám nejhezčí cestu kolem potoka k hřišti. Pak si sednu na lavičku a čtu si nebo lezu po stromech a stavím iglů. Nečtu výkazy, výroční zprávy, briefy a katalogy požadavků, ale encyklopedie a vzrušující knížky s nádhernými ilustracemi. Místo PR zpráv píšu pohádky o princeznách, co se jmenují jako mé dcery. Každý den se naučím něco nového a prožiju něco vzrušujícího.

Občas vzteky tluču do zdi a vyčerpáním pláču na záchodě. To k tomu patří. Ale když večer usínám, úplně každý večer, i kdyby se za okny už rozednívalo, já nemohla udržet oči otevřené a mé miminko dávalo mručením najevo, že se probouzí, úplně každý večer před usnutím děkuju. Za co všechno, to už si nechám pro sebe. Ale vím, že na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu.

Toužím jet na Maledivy, Island a vidět Ohňovou zemi. Ale i kdybych procestovala celý svět první třídou, lepší než tahle dovča to nebude.

Jak to vidíte vy? Možná úplně naopak a nad tím, jak jsem trávila své prázdniny, kroutíte hlavou jako já nad víkendovým programem mého brášky. Ale to je úplně fuk! Ať už zrovna prožíváte parádní jízdu nebo nervydrásající galeje, společné máme to, že děláme tu nejdůležitější a nejužitečnější práci na světě. Tak ji dělejme co nejlíp, ať to, co jednou sklidíme, vydá za tisíc fotoknih z drahých destinací.

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
29. led 2019 Čtené 221x

Marodíme. V posledních dnech si rýmičku a kašlík vystřídaly všechny děti, k tomu patří i nějaké to blinkání, bolavá ouška a spousta pláče. A já jsem si znovu uvědomila, jak kouzelnou, magickou moc má moje, maminčina náruč. 

Naše děti mají báječného tátu, kterého zbožňují. A on zbožňuje je a moc si užívají společně strávený čas. Vaří spolu, koukají se na blbosti v "krabici", perou se, řádí a vymýšlejí lumpárny a někdy mi připadá, že mají vlastní tajnou řeč. Ale jakmile je něco trápí, může je tatínek chovat, houpat, tišit a pusinkovat do aleluja, zpívat jim a uklidňovat, nezmůže nic. Já naopak nemusím nic, stačí mi vzít je do náruče a pevně přivinout. A pak jen pozorovat, jak se pomalu uklidňují, až je dobře.

Tohle je moje superschopnost. Až o sobě zase někdy budete pochybovat, že vlastně nic pořádného neumíte nebo jste ničeho nedosáhly, vzpomeňte si, že ji máte taky. Dobře, asi vám za ni nikdo nebude platit desetitíce, to zase ne - ale cenu má mnohem větší.

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
28. led 2019 Čtené 750x

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

V autě jsem si udělala pohodlí, pila čaj, poslouchala hudbu a snažila se kochat podzimní krajinou, při kontrakci jsem se vždycky ponořila do sebe a klidně prodýchávala. Cestou domů z porodnice jsem si pak uvědomila, jak velké úseky cesty si vůbec nepamatuju. Byla jsem překvapená, jak brzy jsme do Rakovníka dojeli.

Příjem byl nejslabší část mého porodu. Ostré světlo, spousta lidí, kteří procházeli kolem, a já netušila, kdo to je a proč tam je, dlouhé čekání na doktora i potom na přesun na porodní sál. Ještě že jsem rodila potřetí a všechno mi bylo tak nějak jedno. Soustředila jsem se jen na sebe, zavřela oči a nevnímala, všechny dotazy jsem odrážela pohybem ruky směrem k manželovi, procházela se a vlastně si to docela užívala. Ještě jsem požádala manžela o poslední "bříškovou" fotku - škoda, že mi neřekl, abych si upravila vlasy:grinning:

Po přesunu na sál jsme se s manželem oba ihned uložili na rozložený gauč u vany a usnuli. V polospánku jsme absolvovali i pohovor s pediatrou, která byla dost nepříjemná, ale já se jen usmívala a manžel vytrvale opakoval, na čem jsme se domluvili, až odešla. Pak jsem požádala o napuštění vany, vybrala si vůni a vlezla do teplé vody. To bylo tak příjemné! Byli jsme sami, manžel spal, já se pohupovala ve vodě a vnímala blížící se porod. Nakonec jsem kývla na klystýr (chyba!!!) a párkrát si došla na toaletu. Mezitím se kdovíproč sama vypustila vana, ale nás to nerozhodilo a začali jsme si ji napouštět sami. Díky tomu, že bylo vody málo, jsem si mohla lehnout na bok na dno a hlavu opřít o schůdek, což mi bylo velmi pohodlné.

Když byla vana konečně znovu plná, přišla porodní asistentka s žádostí o provedení monitoru. Mně se ale zrovna chtělo na záchod, tak zase odešla. Já si došla na záchod, vysprchovala se a rychle si sáhla dovnitř. Nahmatala jsem hlavičku tak blízko! Kontrakce začínaly být dost nepříjemné, tak jsem se vrátila do vany a jemně vzbudila manžela s informací, že už to bude brzo. A že už mě to nebaví, protože to začíná bolet :grinning:

Ve vaně jsem se zavěsila rukama o okraj a čelo si opřela o vanu. Bylo to tak pohodlné. Kontrakce přicházely stále častěji a najednou jsem v jejím závěru ucítila potřebu tlačit. Vtom se vrátila porodní asistentka, klekla si vedle mě a čekala na konec kontrakce. Pak znovu naléhala na monitor. Já ho nechci, odmítla jsem, už sotva prodýchávám kontrakce. Ale nedodala jsem – už to nemá cenu, za chvíli porodím. Nechtěla jsem, aby zavolala tu nepříjemnou pediatru… Naléhala, že už je to dvě a půl hodiny, ale vtom přišla další kontrakce, tak zmlkla a zase čekala.

Kontrakce už je velmi silná, tak se zvedám do kleku a zapírám rukama o kraj vany. Prodýchávám, ale kontrakce stále sílí, najednou mě ta síla poráží, padám a v poslední chvíli se opírám o dno vany za sebou v hlubokém záklonu. Stále sílí, roztahuji kolena široko od sebe a pociťuji silnou potřebu tlačit. Zvedám se do kleku a obě ruce vkládám do klína. Nahmatávám hlavičku, která se už tlačí na svět. Rodím…, vydechuji a PA odbíhá zavolat lékaře. Slyším ji volat na chodbě na ostatní sestry, aby to zařídily, a vrací se ke mně. Mně na tom ale nezáleží. Při prvním porodu jsem cítila silnou paniku, když PA odběhla, teď najednou nikoho nepotřebuju. Rukama objímám rodící se hlavičku a jsem fascinovaná, jak se jí moje tělo otevírá. Vždycky o kousek povyleze a zase se vrátí. Počítám s tím, že nakonec zase zaleze a budeme muset počkat na další kontrakci, připadá mi, že tahle už trvá tak dlouho, že už musí skončit. Ale vtom kontrakce ještě zesílí, celé mé tělo zatlačí, já mu ještě pomohu a najednou je hlavička na světě. Jemně ji pohladím, dvakrát se nadechnu a už musím znovu tlačit a tělíčko hladce a poklidně vyklouzne ven. Držím své miminko kolem hrudníčku, uvnitř zůstanou jen nožičky, to mě nechá v klidu, chci trpělivě počkat na další kontrakci. Ale v tom se s jemným lupnutím narodí i nožičky. Jemně pustím své miminko a nechám ho plavat samotné ve vaně, opřu se dlaněmi vedle něj a hltám ho očima. Vznáší se na boku, stočené do klubíčka, a vypadá, že si vůbec nevšimlo, že už se narodilo. Pak s prudkým trhnutím roztáhne ruce a obličejem vzhůru se vynoří k hladině. Opatrně ho obejmu předloktími, hlavičku uchopím do dlaní a kochám se tím zarudlým obličejem s široce otevřenýma očima. Tenhle obrázek mám v očích uložený navždy…

Miminko se několikrát rychle nadechne a začíná plakat. Zvedám ho do náručí a vítám ho na světě. Teď pár minut přeskočím, protože konflikt s nepříjemnou pediatrou, která se nedokázala vyrovnat s tím, že neviděla porod hlavičky, se mi nechce popisovat. Díky manželovi, PA i porodníkovi jsem tyhle okamžiky zvládla, aniž by mi pokazily vítání s miminkem. Ta euforie, že jsem se rozhodla správně, když jsem tuhle hysterku přelstila a u porodu ji neměla :grinning: Strašně nutně potřebuje znát pohlaví dítěte, tak se po opakované výzvě podíváme, a pak už je mi ale opravdu všechno jedno. Chovám v náručí naši vytouženou dceru Jasminku!

V tuhle chvíli musím říct, že i přes otravný dlouhý příjem a nepříjemnou pediatru byl porod v Rakovníku pro nás ta nejlepší volba. Ten moment, kdy v širokém kleku rodím své dítě a sama si ho chytám do rukou, byl splněním mým porodních snů. Další z těch obrazů, které mám v hlavě uložené, jako kdyby mě někdo vyfotil. Cítím se jako bohyně. Sedím uprostřed bazénku s miminkem v náručí, jediný, kdo na nás dosáhne, je On. Ostatní mlčky sedí kolem bazénku a čekají. Nikdo nic neříká, nikdo mě nenutí vylézt z vany ani se nesápe po miminku. Když miminko začíná podruhé plakat, cítím, že nám začíná být zima.  Vstávám, otáčím se zády k dychtivě se natahující dětské sestře, a podávám dcerku manželovi. S pomocí usmívající se PA pak přelezu na přistavené lehátko, beru si malou zpět do náruče, dvě grácie z dětského uraženě odcházejí a nám s PA a porodníkem, odpočívajícím na lehátku u zdi, nastává poklidné očekávání porození placenty. Porodníka tu zmiňuji poprvé, přestože byl celému porodu přítomen. Jen jsem ho tušila. Je to muž na svém místě, celou dobu jsem o něm věděla, byl to jeden ze zdrojů mého pocitu bezpečí, ale ani nástinu obav. Nijak nezasahoval, nemluvil, nevkládal se. Jediný aktivní projev za celou dobu bylo, že manželovi podal nůžky, aby o několik minut později mohl přestřihnout pupeční šňůru. Přesně tak jsem to chtěla. Ale zároveň mi při našem rozhovoru dal pocit, že když bude potřeba, je odborník, který by mi dokázal zachránit život. Klobouk dolů a velké poděkování, doktor Čapek mě přesvědčil, že české porodnictví vážně směřuje k lepší budoucnosti! Poděkování patří i skvělé porodní asistentce Katce Rochové za její tichou přítomnost a podporu. A dokonce i sestrám z oddělení šestinedělí, které mi z pobytu tam udělaly příjemnou dovolenou. Být potřetí máma bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat!

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
1. čer 2018 Čtené 75x

Když možnost testování produktů na Modrém koníkovi začínala, neúčastnila jsem se, protože nabízené produkty mě zrovna moc nezaujaly. Postupně mě několik nabídek přesvědčilo, abych přihlašovací článek otevřela, ale když jsem pročetla komentáře přihlášených, došlo mi, že si to přejí mnohem víc než já a ani se nehlásila.

Ale pak jsou testování, o kterých mám pocit, že mi spadla z nebe zrovna v době, kdy něco řeším a hledám. Testování Veroval testů od Hartmann #test_veroval bylo přesně jedním z nich. Přihlásila jsem se o test na zjištění alergií a byla vybrána – a dostala rovnou celý balík testů. Tím pádem bylo testování trochu náročnější. Jasně, provedení jednoho testu trvá chviličku. Ale když už takovou možnost máme, nechtělo se nám píchat se do prstů „jen tak“, ale bylo potřeba dobře rozmyslet, koho a proč otestovat. A pak všechno sepsat do #recenze.

Nejvíc času zabralo pročítání návodů. Napoprvé to zní trochu složitě, ale všechny návody jsou provedeny s názornými obrázky, podle nichž se potom i při provádění testů dobře orientuje. Testy jsou hodně podobné, je potřeba vydezinfikovat prst, píchnout se, odebrat krev a tu potom rovnou nanést na vlastní test, nebo nejdříve promíchat s roztokem. V krabičce je vše potřebné včetně dezinfekce na prst a náplasti.

Zjištění alergie na kočičí srst, travní pyly a roztoče

My začali právě tím testem na alergie. Nechce se mi uvádět, o koho jde, protože zveřejnění takovýchto údajů mi připadá jako výrazný zásah do soukromí, takže budu psát pouze o testovacích osobách. Snad to nevadí :blush:

Testovací osoba A má dlouhodobé problémy s vyrážkou, která se znenadání objevuje a zase mizí, ale někdy to mizení trvá opravdu dlouho. Už dlouho uvažuju o alergii, ale zatím jsme nepřišli na žádný spouštěč, který by se opakoval a potvrzoval. A hnát se kvůli pouhému podezření na vyšetření a odběry, no, na to návštěvy nemocnic nikdo dost nemilujeme. Když jsem si pak pročetla příbalový leták, objevila jsem shodu i v dalších příznacích – pálení očí, častá rýma…

A začalo první rozbalování. Testovací osoba seděla s nataženým ukazováčkem, ale mně se třásly ruce, takže první test trval asi déle, než bylo potřeba. Vyskládat všechny propriety, důkladně přečíst leták a ujistit se, že si pamatuju postup. Vlastně na tom není nic složitého, i postup je díky obrázkům velmi jasný a odečtení výsledků jednoduché. Nejhorší je tak vlastní píchnutí do prstíku. A mnohem větší množství krve, než jsem čekala, takže fleky skončily i na peřině, protože jsme si kvůli následnému uklidnění testovacích osob na doktory hráli v posteli.

Nesnášenlivost lepku

U testovací osoby B má na nesnášenlivost lepku dlouhodobé podezření kvůli velmi časté a velmi řídké stolici, v níž se pevná hovínka změnila bezprostředně po zavedení lepku do příkrmů. Naše pediatra ale testování na celiakii nedoporučila, protože jí dítě připadá zdravě vypadající a přiměřeně přibírající a krevní test jako zbytečný stres pro dítě. Což je názor, který mi připadá rozumný a jsem docela ráda. Ale ten červíček pořád hlodal a když je možnost ubezpečit se doma, bez odběrů a jen malým píchnutím do prstu…

Testovací osoba B test podstoupit nechtěla a nejvíce se bála bolesti, ale nakonec ji hra na doktory strhla a odběr zvládla velmi statečně, i když si stěžovala na bolest. Já to zvládla o něco hůře a místo nádobky s odběrnou tyčinkou otevřela rovnou lahvičku s roztokem a část vylila, ale naštěstí i ten zbyteček k provedení testu stačil.

Nedostatek železa

O test na nedostatek železa bych se s Testovací osobou C mohla klidně poprat, protože únava či bolest hlavy nás trápí oba. Já ale tento test nedávno podstoupila při odběrech v těhotenství, takže vím, že moje problémy způsobuje něco jiného (nebo spíš někdo jiný :blush:slight_smile:. Proto si test na víkend odvezla právě Testovací osoba C a v pondělí uvidíme, jak test proběhl.

Cholesterol

K testovací osobě D se chystáme na víkend na návštěvu, takže i tyto výsledky uvidíme až po neděli. Ale test jsem si zvědavě prohlédla a opět je na stejném principu. Tak snad i výsledek bude zase potěšující.

Mužská plodnost

Pro test na mužskou plodnost jsme upotřebení hledali asi nejobtížněji – vzhledem k mému momentálnímu jinému stavu u nás opravdu nebylo co ověřovat a v blízké rodině je situace s plodností také velmi jasná. Testu se nakonec (po překonání pocitu trapnosti a přímém dotazu) velmi radostně ujala jedna naše známá, která má nového partnera, s nímž touží po miminku. Vzhledem k poněkud vyššího věku se bojí, aby jim neutíkal čas kvůli něčemu, co takto mohli snadno vyloučit či potvrdit. Fotky z tohoto testu nemám, kvůli hygieně jsem ho předávala v původním balení s přelepkou přes otevírání. A ani mi nepřišlo vhodné se moc vyptávat, jak test u Testovací osoby E dopadl – ale když jsme se viděly posledně, vypadala vesele :blush:

Borélie z klíštěte

Z tohoto testu jsem měla také velkou radost, když jsem ho v balíčku našla. Obě děti chodí do lesní školky, a i když (klepy klep) na ně klíšťata nejdou, s nějakou tou nohatou potvůrkou je potřeba počítat. Tento test je určen pro otestování klíštěte, je tedy možnost se zbavit strachu hned po vytažení a nečekat na červené fleky a podobné průvodní znaky nakažení. Díky tomu lze také léčbu zahájit velmi brzy.  Tuhle krabičku jsem tedy zatím neotestovala a na Testovací osobu F si počká v šuplíku v ložnici. I když bych ho, upřímně, nejraději nepoužila nikdy...

A jak to dopadlo?

Sice zatím nemám nebo nemohu zveřejnit všechny výsledky, ale zatím to vpadá, že jsme pomocí těchto testů nepotvrdili žádné podezření na testované nemoci, alergie či nesnášenlivosti. Což jen zvyšuje mou radost z testů. Jsem moc ráda, že jsem díky nim mohla všem testovaným osobám ušetřit dlouhé vysedávání u lékaře a stres z vyšetření v ordinaci, které by bylo zbytečné. A sobě zase obavy z toho, zda jsem něco nepodcenila a neměla bych do té ordinace přeci jen raději zamířit.

Hartmann vyrábí ještě další testy kromě těch, které jsme testovali – například i test na domácí zjištění přítomnosti drog v moči. Testy nejsou zrovna laciné, ale v situaci, kdy člověk cítí potřebu jejich užití, se taková investice vyplatí. Test pro zjištění alergií, který mě do testování přivedl, je navíc momentálně za zaváděcí cenu, takže se lze otestovat za necelých 150 korun. https://www.lekarnahartmann.cz/produkt/veroval-zjisteni-alergie-domaci-test?ph=62949#62949

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
4. črc 2017 Čtené 66x

Snad odjakživa trpím na afty, každý rok se mi jich vyrojí desítky, a vždycky hodně dlouho trvá, než se zahojí. Takže objev nového prostředku, který by mi od nich mohl pomoci, mě nadchnul – a možnost jej vyzkoušet ještě víc. A k tomu jako bonus ještě další dva produkty.

To je pech, říkala jsem si, než balíček dorazil. Začátek léta zrovna není období, kdy na afty trpím nejvíc, tak na ně možná gel vůbec nevyzkouším. Jako kdybych si je přivolala, během pár dní se mi jich v pusy vyrojilo hned několik... Actimaris Wundgel byl tedy první z produktů, který jsem vyzkoušel, a první setkání mě moc nenadchlo. Ta vůně zedy opravdu není příjemná :frowning2: Něco mezi špinavým bazénem, savem a silným mořským pachem. Ale co, statečně do toho, dala jsem se do aplikace. Přišlo druhé zklamání - konzistence není úplně gelová, je hodně tekutá, takže bylo dost obtížně gel nanést přímo na aftu, a pak šup a byl pryč. Oproti Mundisalu, který se na aftu přilepí a je cítit, jak působí, nepříjemné překvapení.

Protože další afty na obzoru nebyly, naopak se mi právě na rukou rozjel exém, zkusila jsem gel na něj. Po pár minutách to nebylo vůbec příjemné, gel pálil (asi jak by se od mořské vody v ráně dalo čekat), ale po pár dnech se exém viditelně zmenšil a vysušil. Pár prasklinek na kůži se vybarvilo do krvava, ale zlepšení bylo viditelné a rychlé. Tím se skóre vylepšilo.

A když už jsme byli v tom testování, vytáhla jsem z krabičky roztok (pro začátek jemnější Sensitive, solnější Forte jsem si kvůli nutnosti otevřený produkt rychle spotřebovat prozatím schovala) a začala jej používat na všechno: na drobné ranky, odřeniny a škrábance (a že jich v domácnosti se dvěma dětmi je), dokonce i na synkovu vyrážku.

Podle návodu se má roztok nanést na gázu a nechat 20 minut působit. To je u dětí sci-fi, tak jsem vždy jen promočila vatový tamponek a bolavá místa potírala. Synek u toho poplakával, obávám se, že ho to možná na vyrážce pálilo, ale zlepšení bylo neskutečné, během pár dní byly pupínky pryč! Na ranky obvykle působíme desinfekční Bepanthen, po kterém se kůže velmi rychle hojí, ale i po tomhle roztoku bylo hojení bleskové.

Působení produktu se mi moc líbilo, ale aplikace úplně bezproblémová nebyla. Roztok má zvláštní strukutru, která se do tamponku nevsákne jako pleťová voda, ale steče po něm. Nakonec jsem se ale naučila udělat z tamponku jakýsi trychtýřek a dát roztoku na vsáknutí dost času.

Po pěti letech života ve Švýcarsku mám pro švýcarské produkty slabost. Jsou poctivé, z kvalitních surovin a hodně přírodní. V tomto ohledu mě ActiMaris rozhodně nezklamal. I přes dílčí výhrady zejména ke konzistenci, chuti a vůni mě efekt i během toho krátkého testování přesvědčil, že se zkoušení nekončíme a produkty si zaslouží své  místo na poličce v koupelně. Děkuji za možnost vyzkoušení!

#test_actimaris

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
5. srp 2016 Čtené 2786x vybrali jsme

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Když se tohohle budeme držet, třeba nám to pomůže přestat se hádat, a o kojení si povídat :slight_smile:

Co chci říct já, kojící matka,  je:

1. Proč se koná týden kojení, když je všude tolik propagace kojení? Třeba proto, že po odchodu z porodnice většina maminek kojí, ale v půl roce děťátka už je to podle statistik ani ne polovina. A protože z té poloviny, která už nekojí, spousta maminek nekojí vlastně zbytečně, protože se někde stala chyba, která ale mohla být napravena. Mateřské mléko je pro dítě to nejlepší. Když to nejde, tak to nejde, žádná tragedie, ale když to jde a skončí se jen kvůli nějaké chybě, je to škoda. Tak proto.

2. A možná taky proto, že kojení je prostě nádherné a naplňující a kojící maminky tyhle chvíle, které jsou pro ně důležité, chtějí sdílet. A možná taky proto, že to není vždycky snadné, někdy to bolí, jindy si kvůli tomu musíme hodně odříkat a omezovat se, nejde to a nejde ono. A i když jsme se tak rozhodly a jsme s tím srovnané, že tuhle cenu musíme zaplatit, někdy člověk potřebuje podpořit a vědět, že v tom není sám. Není to nic proti nekojícím.

3.. Kojení je způsob, jak nasytit své dítě. Nevěřím, že to některá z nás kojících vnímá jako možnost exhibovat na veřejnosti nebo obtěžovat okolí. Možná je to lehce bezohledné, ale záleží nám prostě na našem dítěti a jeho potřebách. Jsem si jista, že vy nekojící to máte úplně stejně :slight_smile:

4. Kojení není v principu o nic intimnější než krmení z lahvičky. I vy přece něžně držíte své dítko, volnou rukou ho laskáte po tvářičkách, něžně pozorujete, jak pije, uklidňuje se a hraje si s konečky vašich vlasů, určitě i vaše srdce v tu chvíli přetéká láskou a štěstím. V čem je rozdíl? Ano, to mléko nepřipravilo z lásky vaše tělo, ale s láskou vaše ruce a místo bradavky má ten prcek v puse savičku. Nepřeceňujete tu bradavku kapku, když kojení považujete za něco výrazně jiného než váš způsob nakrmení a utišení dítěte? Ano, občas i od nás padnou slova o intimitě, ale intimní je přece i obejmout dítě nebo držet se s mužem na veřejnosti, lípnout mu pusu a říct mu Miluju tě. Která z vás to nikdy neudělala před cizími lidmi?

5. Kojení přináší dítěti i kojící matce spoustu benefitů, které mu UM dát nedokáže. Zdraví, inteligence, ochrana před rakovinou, kontakt, blábláblá, všechny jsme články o těch statistikách četly. Žádná statistika na světě ale nikdy ani nenaznačila, že byste cokoli z toho nedokázaly dohnat nebo předehnat péčí, láskou a vším, co jako matka svému dítěti dáváte. 

6. Žádná normální kojící maminka si o věs nekojících nemyslí, že je něco víc nebo snad lepší máma. Když se zeptá, jestli kojíte, je to zájem o vás a vaše dítě, ne hodnocení. Když se ptá na vaše důvody, zajímáte ji vy, nechce vám ublížit. A jestli chce, je prostě hloupá, nevšímej si jí a netrap se tím. Hloupé maminky jsou zastoupeny docela rovnoměrně mezi kojícími i nekojícími.

Tolik můj začátek povídání. Budu ráda, když se přidáte. Ale žádné hádky, prosím. To si nechte do diskusí o pracích práškách nebo televizních seriálech, tohle téma si je nezaslouží!

Čti celý článek
rebe AMBASADORKA
8. říj 2015
Prosím všechny, kdo si také myslí, že volba místa porodu by i v České republice měla být rozhodnutím především nastávajících rodičů, podpořte Ligu lidských práv právě teď, před jednáním Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva. Má to smysl!
http://www.lidiligy.cz/pravo-na-svobodnou-volbu...
Zobraz celou zprávu
rebe AMBASADORKA
3. zář 2015 vybrali jsme

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod :grinning: 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.

Ondru jsem probudila někdy v šest hodin ráno. Tou dobou byly kontrakce už dvě hodiny po třech až čtyřech minutách a zesilovaly natolik, že jsem se při prodýchávání skoro zalykala množstvím vzduchu a dostávala se na hranu bolesti. Protože šlo o druhé dítě, usoudila jsem, že je čas jet. Probudila jsem Elišku a dala jí poslední instrukce, pak si na chvilku lehla k Rézce a špitala jí do ouška, co nás čeká, dobalila tašku a asi o ¾ na 7 jsme vyjeli.

V autě na mě padla panika. Najednou jsem dostala obrovský strach, protože jsem si pamatovala, že při prvním porodu se po příjezdu do porodnice bolesti zintenzivnily a další dvě hodiny pak trvalo, než jsem v bolestech porodila. A ano, i když do té doby žádné velké bolesti nenastaly, bála jsem se, že to vše ještě přijde a, hyponoporod nehypnoporod, mám před sebou zase dvě hodiny bolestí a křiku. Ondra mě uklidňoval, že to zvládnu jako prd – jak trefné přirovnání :slight_smile: Kontrakce se zpomalily, zhruba polovinu jsem jich v záklonu na sedadle poklidně prodýchala, polovina dokonce nebolela vůbec! Snažila jsem se pořád dokola si opakovat, že přesně tak a ne víc budou bolet po celý zbytek porodu a že do porodnice přijedu krásně otevřená.

V porodnici nás uvítala starší porodní asistentka a řekla, že Tatijana, která přijímala Ondrův telefonát a se kterou jsem si, stejně jako poprvé, přála porodit i tentokrát, měla noční službu, ale vše nám připravila. Zklamání ale trvalo jen chvilku, pak už mi to bylo úplně jedno… Zvážila mě (83 kilo!!!) a poslala na záchod s kelímkem na vzorek moči, Ondra měl mezitím vyplnit přijímací papíry (rodíme tam podruhé a zase jsme nezvládli registraci včas!). Vyčůrat se mi nepodařilo, ale na záchodě mi bylo dobře. Opřela jsem se o zeď, natáhla nohy a v záklonu si pomalu prodýchávala. Už to byly silné menstruační bolesti, ale pořád jenom tak silné, že jsem zvládala sledovat, se kterými body formuláře si Ondra v porodním pokojíku neví rady a pokřikovat na něj váhu na začátku těhotenství nebo pomoct dohledat dokumentaci z prvního porodu (marně ji hledali pod J, když při porodu Rézky jsem se ještě jmenovala od H…). Potom už jsem chtěla vstát a jít mu s těmi papíry pomoct, ale když jsem se utírala, našla jsem na papíru krev, pak i pod sebou a pak i na prkýnku. Zavolala jsem na sestru, že ze mě teče krev, ona ještě Ondrovi připomněla, že ty papíry musí bezpodmínečně vyplnit, poslala mě na lůžko a šla utřít tu krev. Já se zatím položila na bok na kojicí polštář, který tam ležel, a prodýchala další kontrakci. Ondra už u vyplňování papírů ztrácel nervy, ale já byla v klidu, pořád jsem myslela, že máme spoustu času.

Sestra se vrátila a požádala mě, ať si lehnu na záda, aby mi udělala vyšetření a monitor. Lehla jsem si, ona mi prohmatala břicho, a začala zapínat popruh monitoru. Vtom se mi rozklepaly nohy a já cítila, že se blíží další kontrakce. Překulila jsem se na bok, sestra dál klidně zapínala monitor. Rušilo mě to, chtěla jsem ji požádat, ať chvilku počká, a v tom jsem začala tlačit. Zatraceně, já nechtěla tlačit, v hypnoporodu se netlačí! Začala jsem prodýchávat a chtěla vizualizovat rozvíjející se růži, balonek omotaný uvolňujícími se saténovými stužkami nebo kruhy rozbíhající se po vodní hladině – v té rychlosti jsem si ale zvládla jen dvakrát zopakovat růže, balonek, kruhy, růže, balonek, kruhy, a o vteřinu později jsem se rozhodla, že teď si ještě tlačit dovolím a prodýchávat začnu od další kontrakce. O další vteřinu později jsem cítila, že ze mě něco vychrstlo, asi trocha plodové vody, a o další vteřinu později jsem cítila, že už doopravdy rodím! Zvedla jsem na kolena, sestra ze dveří zakřičela Baby kommt, baby kommt!, pak něco o hlavičce, pak celé tělo zatlačilo tak silně, že jsem jenom hekla, a pak jsem cítila, jak hlavička prochází, a najednou konec kontrakce a klid. Za mnou panovala horečná aktivita, Ondra stál najednou u mě a já byla úplně mimo. Z Rézčina porodu jsem měla v hlavě dlouhé a bolestivé prořezávání hlavičky, takže jsem si myslela, že zatím vylezlo tak temínko. Proto jsem mezi nohama prostrčila ruku, že si sáhnu, kolik mi ještě zbývá. Sestra řekla něco jako ať si sáhnu na hlavičku a já opravdu vzala do dlaně celou hlavu, ještě schovanou v plodových obalech! Začala jsem se smát a řekla nejspíš něco jako Ty vole!, ale to už přicházela další kontrakce, tentokrát klidnější, ale přesto zase dost silná, aby celé tělo začalo tlačit a během malé chvilky celý ten balíček hladce a bezbolestně vyklouzl na svět. Bylo 7:19, asi čtvrt hodiny od našeho příjezdu do porodnice. 

Sestra i doktorka ho začaly vysvobozovat z plodových obalů a já jenom skučela, že už ho chci. Bála jsem se ale začít obracet na záda, abych tu skrumáž u svých kotníků nepokopala. Ondra mě uklidňoval, že už to bude, stál tam s nimi, a já slyšela, jak se ho sestra ptá, jestli doma máme kluka nebo holku. Věděla jsem, že to znamená, že se už podívali, co se nám narodilo, tak jsem se mezi nohama podívala taky. A to, co jsem uviděla, mě donutilo kašlat na pokopaný personál, prostě si lehnout na záda a čapnout toho pinďu, co tam už několik sekund ležel beze mě. Byl tam pindík!!! Mně opravdu bylo jedno, co se narodí, od poloviny těhotenství mi záleželo jen na tom, aby byl zdravý, několik měsíců jsem v jakési předtuše dokonce nakupovala růžové oblečení, než se pocity zase změnily a já začala tušit kluka. Ale co vám budu povídat, kluka pro manžela jsem si přála. A tak jsem jen ležela s vytouženým chlapečkem v náručí, přijímala Ondrovy polibky a pohlazení plná lásky, poslouchala jeho Máme syna, ženo, máme syna! a smála se a smála se a smála. Sestra mě ještě prohlédla, zjistila, že nejsem vůbec nijak zraněná, takže žádné šití nebude, a pomalu zmizela z pokoje. A my se smáli a smáli ještě dvě hodiny, pak jsem si dala sprchu, posnídali jsme a smáli se dál :slight_smile:

Čti celý článek