Není vlna jako vlna.
Každý z nás má asi vzpomínku na nějakou kousavou příšernost, kterou mu upletla babička. A museli jsme ji nosit, protože je to přece vlna. Ale stojí za to tyhle bloky překonat, protože vlna je opravdu nepřekonatelný materiál a dnešní merino materiály jsou úplně jiné než tuhé vlněné příze našeho dětství. Jen to chce vybírat.
Na obrázku je něco z našeho vlněného oblečení. Každé je na dotek i na pohled jiné, věřím, že je to vidět i z fotky. Opičková letní souprava (Crawler) je lehoučká jako obláček a téměř průhledná, hodně jsme ji využili do vajíčka na cesty a jako spodní vrstvu při nošení v šátku. Červené kytkaté triko (Crawler) je ze silného zimního merina a hřeje natolik, že i v největších mrazech mi jeho krátký rukáv stačí. Růžové triko se srdcem (Lasting) je univerzál, který nosím v létě na výlety do hor nebo projížďky na kolobrndě a v zimě na lyže: v létě chladí, v zimě hřeje. A šedivák (Janus) je elegán, kterého se nestydím vzít ani k sukni.
U každého z těch triček musím upřímně přiznat, že vlnu na dotek od bavlny rozeznáte. I když je v rukou jemné a hebké, po přiložení na tvář cítím jemné škrabkání vlněných vláken. Ale můžu upřímně potvrdit, že u našeho nejnovějšího oblečení s lesem a horami od Crawler je tohle škrabkání skoro neznatelné. To merino je opravdu hebké, nadýchané a chumlací, že z něj asi nechám ušít i pyžamo pro manžela!