Všechno, co jste chtěli vědět o domácím vzdělávání a nebáli jste se zeptat 2.

Kdykoli někde zmíním, že se moje děti učí v domácím vzděláváním, jednou z nejčastějších reakcí – a po covidových lockdownech obzvlášť – je nějaká variace na: Páni, na to bych neměla nervy, mně to stačilo za covidu. Spousta lidí si domácí školu představuje jako z Máši a medvěda, kde medvěd pro Mášu vyrobil dřevěnou lavici a pak střídali předměty a měli i zvonek, který ohlašoval přestávky. A jiní lidé naopak domácí vzdělávání spojují výhradně s unschoolingem a domnívají se, že doma s dětmi nic neděláme. Ani jedno z toho není zrovna typický obraz domácího vzdělávání, ale pro přesnost připusťme, že i tak může domác vzdělávání vypadat. Domácí vzdělávání má totiž tolik podob, kolik rodin se pro něj rozhodlo 🙂

- Začnu od té představy, která vychází z toho, jak se doma rodiče s dětmi učili během covidových uzavírek škol. Ano, i tak může domácí škola vypadat. Kmenová škola poskytne veškeré materiály, učebnice, pracovní sešity a časový rozvrh, kdy má být které učivo probráno, při přezkoušení je pak dítě testováno, že zvládlo látku jako jeho spolužáci ve škole. Jediný rozdíl je v tom, že dítě nechodí do školy, ale učí se doma. Jsou rodiny, které v takovémto režimu pracují. Není to ale to, co si většina domškoláků představí pod pojmem domácí vzdělávání, protože jeho smysl není jen  v tom učit se doma, a ne ve škole. Připadá mi, že nejčastěji to takto mají rodiny, které s domácím vzděláváním začínají a pro nedostatek informací se zapíší v kmenové škole, která s domácím vzděláváním nemá zkušenosti. Samozřejmě je výhoda, že lze postupovat částečně indvividuálním tempem podle ptřeb daného dítěte a volit formy práce, které mu vyhovují. Většina rodičů si ale představuje volnost a svobodu mnohem větší. To individuální tempo totiž vidíme ne v řádu hodin či dnů (dnes ti to nejde, zítra to ještě procvičíme), ale mnohem delší. Mojí dceři třeba nešlo čtení, nedařilo se jí spojovat písmenka do slabik. Tak jsme se k němu vrátili až po půl roce, když projevila zájem - a během dvou měsíců přešla z čtení písmenko po písmenku na čtení po slabikách a během pár měsíců četla plynule. V klasické škole by ale v pololetí na čtení pohořela...

Mnoho škol navíc při testování primárně zjišťuje, co dítě neumí a kde má mezery. To, co dítě umí, je bráno jako samozřejmost, však to se přece naučit mělo. Ale to, co neumí, je problém, nesplněná kritéria. Ve svobodném a portfoliovém přezkušování, o kterých budu ještě mluvit, jde naopak o prezentaci toho, co dítě umí, co mu jde, co ho zajímá a baví. Rodič i dítě mají k dispozici rámcové vzdělávácí plány a znají penzum vědomostí dovedností, které má dítě během vzdělávacích cyklů zvládnout, ale nepředstavují pro dítě stres. (nebo tedy alespoň nemají ho představovat).

Takováto podoba vzdělávání je spíše než domácím vzděláváním jakousi variantou individuálního vzdělávacího plná. Ten školy sestavují napříkld pro sportovce nebo dětké herce, kteří se kvůli sportu či práci nemohou plnohodnotně účastit školní docházky.

- Na opačném konci spektra možností domácího vzdělávání je unscholing. K tomu je potřeba říci a) domácí vzdělávání nerovná se usnchooling, b) unscholing je v České republice nelegální, c) unschooling nerovná se, že se dítě neučí a nic nedělá. Je zbytečné, abych do tématu unschoolingu zabředávala hluboce, protože vše má velmi přehledně a pochopitelně sepsáno Zdeňka na https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-delate-ten-unschooling-v-cr/. Tak jen velmi stručně: unschooling vychází z názoru, že život sám je učení a přináší dítěti tolik příležitostí k učení, že není potřeba předkusovat mu jej do podoby předmětů a povinného učiva. Rodiče, kteří takovým způsobem s dětmi fungují, pak mají zkušenost, že děti, kterým je ve vzdělávání dána svoboda, se učí a pracují s velkým zápalem a naprosto samostatně se dokáží naučit vše, co potřebují. Jak jsem již řekla, v ČR je takovýto přístup nelegální, dítě musí být zapsáno v kmenové škole a podstupovat přezkušování - volba školy je ale na rodiči, takže volnost v rámci systému je volná a s jistou mírou schopnosti proplouvat systémem to možné je.

Ale dokonce i unschooling v tom laickém chápání, že dítě nemusí dělat nic, některé rodiny praktikují. Čtu o tom u rodin, v nichž děti do domácího vzdělávání přešly na zákaldě špatných zážitků ze škol. Tak se dítě musí nějdříve zbavit trápení, která si ze školy přineslo, aby se mohlo začít učit svobodně, z vlastního rozhodnutí, radostně. Takové děti opravdu někdy i několik měsíců nedělají vůbec nic. Tedy, "nic", co škla vnímá jako užitečnou vzdělávací činnost. Každému, kdo má děti, je asi jasné, že úplné nic děti dělat nedokáží 🙂 A užitek pro budoucí život dítěte lze najít v ledasčem, nejen v osvojování si školní látky.

- Mezi těmito extrémy je ale ještě tolik variant, že je ani nelze v jednom článku popsat. Některé rodiny se s dětmi učí s využitím školních učebnic, ale v čase, rozsahu a pořadí témat, které jim vyhovují. 

Některé rodiny s dětmi pracují projektovým způsobem, tedy věnují se vždy tématu, které probírají a zpracovávají ze všech stran. Téma může navrhnout rodič, dítě, vyplynout z toho, čím rodina žije, lze číst v učebnicích, půjčovat o tématu knihy, sledovat filmy, vyrábět lapbooky, ...

Některé rodiny se zaměřují na prožitky, společně s děti vaří, pečou, jezdí na výlety, chodí do přírody, ukazují, vyprávějí, popisují, čtou, ...

Některé rodiny nabízejí dětem aktivity a jejich výběr nechávají na dítěti, dítě může klidně přeskakovat mezi tématy a aktivitami podle toho, na čem má chuť pracovat.

A některé rodiny nevzdělávají děti samy, ale využívají řady jiných možností - děti učí jejich garant, pokud jím není rodič, nebo  mentor, děti chodí do svobodných nebo komunitních škol, učí se v domškoláckých skupinách, které organizují řadu setkávání s různými tématy, mohou se učit od prarodičů, příbuzných, přátel. Setkala jsem se s názorem, že tohle není domácí vzdělávání, když se děti nevzdělávají doma. Rozsah toho pojmu mže každý vnímat jinak - pro mě je podstatným momentem to, kdo je garantem vzdělávání dětí a kdo za něj nese zodpovědnost. Při návštěvě rejstříkové školy je vzdělavatelem škola a ta také za rozsah a obsah vzdělání dětí nese zodpovědnost. Při domácím vzdělávání je touto zodpovědnou osobou garant. To je často rodič, což je z mého pohledu nejlogičtější a nejpřínosnější řešení: protože ve skutečnosti jsem to právě já, kdo zodpovídá za vzdělání dítěte, za to, že vše bude fungovat v jeho nejlepším zájmu tak, aby bylo dítě připraveno pro reálný dospělý život, ale zároveň mohlo plnohodnotně prožívat i ten dětský. Ale může to být i někdo, komu rodiče dají svou důvěru – to vědomí závazku a zodpovědnosti tam ale zůstává i tak. Mnohdy je to dokonce zcela cizí člověk, napsaný v žádosti o domácí vzdělávání jen formálně, protože rodič nemí vysokoškolské vzdělání.  I tam pak zodpovědnost zůstává primárně rodičům.

- S tématem pojetí domácího vzdělávání pak velmi úzce souvisí i téma přezkušování. I to má totiž obrovské množství podob. Někde děti podstupují přezkušování, testování a zkoušení písemnou či ústní formou. Někde předkládají výstupy své práce (lapbooky, pracovní listy, výrobky). Někde připravují prezentaci, kterou pak musejí obhájit. Někde přezkušování probíhá formou rozhovoru s přezkušujícím, v němž dítě vypráví o tom, na čem pracovalo a co hi zajímá a baví. Někde se přezkušující prostě účastní vzdělávací činnosti dítěte a pozoruje jej při práci. A někde je to dost možá ještě jinak.

Ufff. Chtěla jsem popsat, jak různorodé může být domácí vzdělávání a jak velkou svobodu a volnost při volbě formy vzdělávání pro své dítě v České republice máme. Ale po tomhle soupisu to celé nejspíš bude dost matoucí 🙂

Dost možná to někdo z domškoláckých rodičů vidí jinak. Pro mě je hlavním smyslem domácího vzdělávání možnost zachovat si zodpovědnost za vzdělávání, a tím potažmo i za budoucnost mého dítěte. Ponechat si možnost podporovat u něj hodnoty, které jsou pro mě důležité, u mě je to hlavně radost z práce a vzdělávání, které jsem si sama vybrala, a překonávání překážek a zvládání neúspěchů na cestě k cíli, kam chci dojít sama, ne z nařízení někoho jiného. Naše forma domácího vzdělávání, která zahrnuje i tzv. volnočasové aktivity (jednoduše řečeno život našich dětí) se zatím v tomto duchu ubírá: děti pracují, čelí neúspěchu, podstupují dril, dělají činnosti, které je nebaví, dělají činnosti, které jim připravil někdo jiný – a to všechno s radostí a naplno, protože vidí smysl. Mají možnost říct ne. Kterýkoli den mohou nejít do školy nebo na trénink, o kterékoli práci ve škole mohou říct, že ji dělat nechtějí, a zkrátka ji neudělat. I pro mě je překvapením, jak málo toho využívají.  Ale o tom zase až příště.

P.S.: Opět můžete psát další dotazy, připomínky, vlastbní zkušenosti. Toto není seriozní novinový rozbor tématu, založený na pečlivých rešerších. Je to bez nároku na honorář sepsaný článek založený na mých znalostech a zkušenostech a zkušenostech lidí z domškoláckých skupin, s nimiž jsem v kontaktu. Snažila jsem se jej zpracovat opravdu poctivě, i tak je samozřejmě možné, že někdo má zkušenost zcela jinou. Prosím, berte to jako příležitost k obohacení článku 🙂