Když jsem v červnu 2016 s Terezkou za ruku poprvé prošla brankou k lesní školce, netušila jsem, že totálně změním náš život na spoustu let dopředu. Lesní pedagogika totiž zcela změnila mé vnímání předškolní výchovy a vzdělávání. Dobrovolně jsme se vyčlenili ze státního systému, zvykli si na jiný přístup, jiné hodnoty i jiné metody. A když děti měly nastoupit do školy, zjistili jsme, že cesta zpět už pro nás nevede.
Proto chci na úvod svého psaní o domácí škole říct, že ji rozhodně nepovažuji za skvělé řešení pro každého. Její plusy jsou vyváženy minusy, náročností, potřebou přizpůsobit celý svůj život. Pro nás to takto přirozeně vyplynulo jako nejlepší možné řešení pro naši rodinu. Chci sdílet, jaké možnosti jsou, jak jinak lze vzdělávat a jak prakticky postupovat. Ale (i když vám to tak možná bude někdy třeba připadat), nechci nic vnucovat, hodnotit nebo soudit jné cesty. Jsem si vědoma i nevýhod a rizik. Budu jen psát o naší cestě.
Dvě moje starší děti v lesní školce formou individuálního vzdělávání absolvovaly povinný předškolní ročník a dva roky už jedeme školní domácí vzdělávání v kombinaci s lesní školou. Cítím se tedy dost plná zkušeností na to, abych o domácím vzdělání psala, ale při všech dotazech prosím myslete na to, že za sebou máme jen první a druhou třídu. Jasně že ve vyšších ročnících bude možná potřeba změnit zpsůob práce. Počítáme s tím. Počítáme i s tím, že domácí vzdělávání nebudeme zvládat trvale a dřív nebo později děti do státní školy přejdou.
Tolik na úvod. Když jsem se rozhodla psát o našem domácím vzděláváním, zeptala jsem se vás, co by vás zajímalo nejvíc. A dostala tolik otázek, že musím začít od nich. Tak tedy:
- Kde člověk vezme ten dar předat a předávat svým dětem cokoli? - Na to bych se mohla zeptat kterékoli maminky. Jak jste děti naučily mluvit? Chodit? Jíst příborem? Utírat si zadeček nebo čistit zuby? Poznávat zvířátka, podepsat se, počítat na prstech? Nebo se to snad děti naučily samy, jen s vaší podporou? Tento dotaz od jeho autorky byl míněn s nadsázkou. Ale hezky ilustruje to, co mi na české škole docela dost vadí: že se tváří, jako kdyby se děti učily jen ve škole a díky škole a ve volném čase pak dělaly ty neužitečné, zbytné věci. Jako kdyby se před nástupem do školy děti nic nenaučily! Jako kdyby osvojit si pravidla her, programovat, točit videa nebo sportovat nebylo užitečné. Jako kdyby bylo potřeba děti nějak nutit, aby se učily a pracovaly, když je jim to naprosto vlastní! Často to pak vede k tomu, že děti vnímají jen volný čas jako ten, kdy mohou dělat to, co je zajímá, a školu jako nudu, povinnost. Čest výjimkám, nechci zobecňovat. Ale kamarádi našich dětí často říkají, že škola je nuda a vyučování je nebaví. Ne jeden předmět, ale celé vyučování. Přitom první a druhá třída, tam se děti učí samé užitečné, praktické a zajímavé věci, od psaní, počítání a čtení až po prvouku. Věci, které ve školce nadšeně hltaly a na které se do školy tolik těšily. Je to právě tohle, co mi dává pocit, že jsme se rozhodli správně a že jsme dětem dali ten nejlepší možný start školního vzdělávání: že se učí samy od sebe a samostatně, nemusím jim ani nic moc předávat, jen je doprovázím, nabízím, pomáhám a občas radím. Ani nutit nemusím, když nechtějí, děláme holt něco jiného. Nejsme vázáni osnovami kmenové školy, na splnění plánu máme tři roky. Takže co se nenaučí teď, k tomu dojdou třeba za rok.
- Co na to rodina, okolí? Setkali jste se i s negativními reakcemi? - No jasně. Ale téměř vždy plynou z neznalosti a nepochopení, z mýtů a zažitých představ. A také z láskyplných obav o budoucnost človíčka, kterého mají rádi. To je přece pochopitelné. Pomohlo vysvětlení, ale víc pomáhá, že vidí výsledky. Tchyně měla třeba v pololetí první třídy obavy, protože Terezka špatně četla. Ale sama musela uznat, jak moc napřed je v psaní a počítání. A u Davídka je to zase naopak, v polovině první třídy chodil dětem do školky číst po obědě pohádky. To nadšení, s jakým mluví o škole, s jakým se školní práci věnují klidně o prádzninách, je ale přesvědčilo. Ne k souhlasu, ale k uklidnění. Jinak potkávám negativní reakce spíš mezi lidmi, kteří nás neznají. Třeba na Modrém koníku 😀 Naše okolí, známí a kamarádi to vnímají spíš pozitivně, vidí, že pro nás je to nejlepší cesta. A hodně kamarádů máme právě z lesní školky, z jejichž dětí se stali spolužáci těch našich.
- Jak si sedíte s ostatními rodiči a ostatními dospělými v té lesní škole? - To je pro mě asi největší bonus lesní školy - sociální bublina, kterou jsem si tam vytvořila. Samozřejmě, že si tam nerozumím se všemi, je tam velmi různorodá skupina lidí z různých sociálních skupin, s různými postoji a názory. Ale sdílíme podobné hodnoty týkající se výchovy dětí a přístupu k nim, což souvisí i s přístupem k lidem a světu kolem sebe. Shodujeme se v tom, jak mají být děti vychovávány a vzdělávány. Našla jsem si tam mezi maminkami kamarádů skvělé kamarádky – a teď, když jsem tam začala i pracovat, i nejlepší pracovní kolektiv, jaký jsem kdy zažila. Podporu, porozumění a vždy nápomocnou ruku.
- Tvůj time management. Běžná organizace dne, témata, o kterých se zrovna děti učí. - Time management se bude přístí rok ještě zdokonalovat, ale už letos mi vyhovoval: V pondělí mám všechny děti doma. Míváme línější ráno, protože o víkendu chodí pozdě spát. Děti si dělají samy snídani nebo naopak společně děláme palačinky nebo vafle a pak se samy pouští do práce pode toho, čím chtějí začít, já zatím poklízím po víkendu. Nejčastěji si berou pracovní sešity z matematiky nebo písanku. K tomu se často vyrojí spousta témat z víkendu: co viděli v televizi, kde jsme byli. Celý víkend se na něco ptají a v pondělí pak máme čas na tom zapracovat, hledáme v knihách, na internetu. Nejmladší, tříletá Jasminka, už to bere za tak běžnou věc, že s nimi u stolu pracuje také, miluje různé pracovní sešity a omalovánky nebo si kreslí. Odpoledne si chystají věci do školy a pak mají oba tréninky.
V úterý jsou všechny tři děti ve školce a škole. Školní program je nastaven na to, že téměř žádné dětí nechodí pravidelně od pondělí do pátku, takže dlouhodobé věci se dělají opravdu dlouhodobě (například násobilka, vyjmenovaná slova a podobně), společné projekty pak zase buď dlouhodobě, nebo naopak tak, aby byly za den hotové. Nejde rozdělat projekt na tři dny, skupinka by ho nemohla dodělat ve stejném složení.
Já v tento den pracuju na vlastních projektech, dělám si přípravy, věnuji se domácnosti, ale mám i volný čas pro sebe. V úterý také trávím nejvíc času na Modrém koníku 😀 A také je to naše jediné volné odpoledne, takže jsou ve škole děti až do zavíračky, tedy do 16:30, protože tam mají kurz keramiky, a pak ještě jdeme do lesa, k rybníku, na zmrzlinu.
Ve středu jsou starší děti ve škole a já mám doma Jasminku a věnuju se jí. Užívám si, že mám čas jenom pro ni, ale zbývá mi čas i pro sebe a pro péči o domácnost, ona mi s tím moc ráda pomáhá. Odpoledne pak taxikařím děti na tréninky, což je i fajn čas na nákupy, návštěvu knihovny a na hřiště.
Ve čtvrtek jsou zase všechny děti ve školce a škole a já pracuji, celý den jsem průvodkyní v lesní školce. Večer rozvozy na tréninky a dlouhý večer s klidnou večeří, protože v pátek už do školy nemusíme.
V pátek si většinou přispíme, a pak nastává den jen pro nás. Jezdíme na výlety nebo děláme tu "domácí školu" v pravém slova smyslu: vlastní projekty podle zájmu dětí. Děti píšou knihu, pracují na filmu, čtou si nebo dohledávají informace k tomu, co se učily ve škole. Odpoledne často jezdíme na dílničky v IKEA a pak připravujeme domov na víkend: nechce se mi o víkendu prát ani uklízet, takže se to snažíme dělat tak, aby bylo před víkendem všechno hotové.
O víkendu se snažíme být hlavně spolu. Jezdíme na chalupu, na výlety, ale mnohdy se i jenom tak poflakujeme doma. Můj muž s dětmi rád vaří, vyrábí a opravuje věci nebo si jdou na chvilku zakopat, zpíváme si a vyprávíme. Výhodou domácí školy je, že i tohle je vnímáno jako vzdělávání a rozvoj dětí, i to můžeme dát do portfolia jako školní práci. Nesmějte se a neberte to jako vtip. To je totiž právě ono: zpívat si doma s maminkou není míň než zpívat ve škole podle paní učitelky, hrát na flétnu Queeny není míň užitečné než hrát v hudebce stupnice, číst si časopis o Simpsonech není míň užitečné než louskat Slabikář, vážit mouku a odměřovat mléko není nic jiného než počítání zlomků... Děti se učí stále, neustále, stačí jim v tom nebránit. A pomáhat jim uvědomovat, že se učí, že pracují, že se rozvíjejí a že hledat si vlastní místo a cestu v životě je přesně to, o co nám jde.
Myslím, že je z toho jasné, že klasická práce s osmihodinovou pracovní dobou je s tímhle životním stylem neslučitelná. Ano, je to tak. Je to zásadní omezení, které nám lesní a domácí škola přinesla. Musela jsem se vzdát práce na plný úvazek a rodina přišla o podstatnou část příjmů z mé práce. Kromě úvazku v lesní školce pracuji po chvilkách, po večerech, těžko plánovatelně. Nemohu přijmout zakázku, která má být hotová do dvou dnů. A spousta lidí by neměla možnost to tak dělat. I pro nás je to omezení. Je to jedno z těch "něco za něco", o kterých jsem psala výše. A také důvod, proč se takovou cestou spousta lidí vydat nemůže. Ale souvisí to s hodnotami a prioritami. Rozhodnutí "dům, nebo lesní škola" pro mě bylo velmi bolestné, po domku se zahradou toužím od dětství. Spousta lidí by mohla, ale jsou pro ně důležitější jiné věci. I to je samozřejmě v pořádku. Přiznám se, že byť svůj život miluju, ten dům spoustě z vás závidím 🙂 Ale přiznat si to, že mezi "nechci" a "nemůžu" je velký rozdíl, je ten úplný začátek. Protože jakmile vím, že chci, hledá se ta cesta mnohem snáz.
Pokračování příště. Těším se na vaše postřehy, připomínky a klidně i další otázky 🙂
moc krásně napsané🙂 Potkala jsem pár dětí (8-15 let), co je jejich rodiče (naši kamarádi či známí) učí doma a opravdu je vidět velký rozdíl v přístupu ke vzdělání, mnohem větší rozhled, samostatnost, zodpovědnost a nejvíce ta radost že života, kde se nekoná žádné znechucení školou a snad ani žádným jednotlivým předmětem či učitelem/učitelkou. A přesně jak píšeš, rodič by se pro to musel vzdát svého jistého zaměstnání, poloviny rodinných příjmů... hmm taky závidím... 🙂