S mou pokračující vánoční depkou mi ty letošní návštěvy příbuzenstva moc nesedly. A do toho jsem si tu u někoho přečetla, jak je to hloupě vymyšlené, že děti sotva dostanou dárky, ještě si s nimi ani nepohrály, a už je musí opustit kvůli návštěvám. Najednou mi to přišlo jako velká pravda a místo těšení se na setkání s těmi, které tak ráda vídám, byť třeba jen párkrát do roka, jsem měla chuť zakrýt se na gauči dekou a hrát si s plastelínou.
Jenže děti už obuté přešlapovaly u dveří. David v náručí třímal obrovskou krabici s dráhou a dinosaurem, aby si s ní u strejdy mohl hrát s bratránkem Vojtou, protože to je přece mnohem lepší než hrát si sám nebo jen s námi. A Terezko, ty si s sebou nic nebereš, ani jednorožce? Ne, mami, bude tam přece Klárka a Nikolka a nebudu na něj mít čas, s holkama je přece mnohem větší zábava než s hračkama!
Dneska odjeli k babičce, zase jen s dráhou a pár hračkami. A těšili se, protože tam dostanou další dárky, a budou se koukat na pohádky a cpát se cukrovím a babička jim všechno dovolí... A neřešili žádné křivdičky ani že si na ně vzpomněla od srpna poprvé nebo že jim ani nepopřála k narozeninám, protože oni ji mají rádi a protože teď jsou Vánoce a protože předtím je předtím a teď je teď.
Ruku nahoru, komu taky děti někdy připadají moudřejší než my, dospěláci 🙂
