Jak vychovávat dítě s ADHD? „Často máme klapky na očích a vidíme jen to, co chceme,“ říká maminka chlapce s touto diagnózou

Stojíte v obchodě u pokladny a čekáte, až na vás přijde řada. S sebou máte devítiletého syna. Za vámi stojí další hromada lidí, všichni jsou nervózní, chvátají z práce nebo do práce, na cvičení, domů apod. A váš syn se právě rozhodl, že už ho to nebaví. Neustále se na něco ptá, ošívá se, křičí, po chvíli už začne pofňukávát, protože mu něco zakážete nebo ho okřiknete, ať přestane křičet. Celá situace vyústí v jeho až hysterickou scénu a pohoršené pohledy okolních lidí. Znáte to? Ne, není to žádný nevychovaný kluk. Má ADHD.

Jak vychovávat dítě, kterému bylo diagnostikováno a jak se k celé situaci staví lékaři nebo nejbližší okolí? Na vše jsme se zeptali jedné maminky, která s diagnózou svého syna i s odsuzováním okolí bojuje už několik let.

Jak poznat, že je vaše dítě „jiné“?

„Drobné náznaky toho, že syn není stejný jako ostatní děti, se objevily kolem jeho dvou let. Od začátku nebyl typicky hyperaktivní. Byl spíš hodně klidný, hrál si v klidu v koutě a utíkal do světa fantazií. V kolektivu se hodně rychle a bez problémů seznámil. Neměl vůbec problém navázat nové vztahy. Naopak, velký problém začal, když mělo jít o udržení přátelských vztahů. Nejvíce se to začalo projevovat s nástupem do školky ve třech letech. Ráno jsme vůbec nestíhali. Daníkovi vždycky všechno strašně trvalo. Neuvěřitelný problém byl se vůbec obléct, najíst, obout.

Ve školce se sice adaptoval úplně báječně, ale neustále jsme řešili nějaké vztahy, měl pocit, že mu pořád někdo ubližuje, pořád je na něj někdo zlý, ošklivý apod. Když jsem mu řekla, ať si obleče slipy, ponožky a tričko, tak si oblékl jen slipy, anebo jenom tričko. Dát mu takový úkol kde si musel zapamatovat víc jak jeden úkon, bylo nemyslitelné. Což mu bohužel zůstalo. Co mi bylo zvláštní, byly impulzivní návaly vzteku kvůli běžným úkolům, jako je například to oblékání, čištění zubů a také neadekvátní reakce na určité situace. Například měl hysterický záchvat pokaždé, když viděl nějaký hmyz. Prostě se ho hrozně bál. Také jsem začínala mít obavy kvůli častému unikání do vlastního světa fantazie. Imaginárním kamarádům, hračkám atd.“

Porucha pozornosti se klasicky projevuje nesoustředěností, nepozorností, neschopností se zaměřit na určité vjemy. Objevit se může i impulzivnost. Hyperaktivitou je nazývána nadměrná potřeba pohybu, kterou dítě nebo i dospělý nedokáží tlumit či ovládat. Z toho také vyplývá, že ADHD se netýká jen dětí, ale i dospělých. Některé děti se postupně naučí své chování ovládat, u jiných může přetrvávat ve větší nebo menší míře až do dospělosti. Chlapci bývají postižení častěji.

Rodina a okolí

„Myslím, že do teď spousta lidí v našem okolí tomu moc nevěří, anebo nechápe. Už jenom s mojí maminkou to byly velké boje, než opravdu pochopila, proč to všechno chci dodržovat. Proč chci, aby byla dodržována pravidla, i když je Daník u nich na návštěvě. Řekla bych, že jí to začalo docházet až když si sama zažila pár jeho 'záchvatů' a pár mých zoufalých chvil. Někdy mám pocit, že na nás i naši blízcí koukají svrchu. Ostatně, asi i já sama bych tak koukala, kdybych na vlastní kůži nepoznala. Co se týká té starší generace, tak těm už se to ani nepokouším vysvětlovat.“

Pro mnoho lidí je ADHD stále jen výmysl 'neschopných rodičů', kteří své dítě rozmazlili, nevychovali nebo mu dávají sladké věci na snídani, oběd i večeři. Tak to ale není. ADHD je skutečná diagnóza a vrozená porucha. Rozhodně ale neznamená nižší inteligenci. Problémy způsobují odchylky v centrální nervové soustavě.

Vyšetření, stanovení diagnózy a co potom?

„První vyšetření proběhlo asi ve třech a půl letech u dětského psychologa. Paní doktorka mě ujišťovala, že všechno, co Daník dělá, je normální vzhledem k jeho věku. Řekla bych, že místo zkoumání nějaké poruchy spíš řešila, jak vysoké má syn IQ. Dostali jsme pochvalu, jak má syn nadprůměrné IQ, pár rad a šli jsme domů. Asi po roce jsme paní doktorku navštívili ještě jednou a tím naše spolupráce skončila.

Asi v pěti letech jsem s dětskou obvodní lékařkou řešila, že se mi syn prostě zdá jiný, že je velmi roztěkaný, že mě často nevnímá, že je absolutně nesamostatný, neschopný se pořádně sám obléct a především, že se sám trestá tím, že se bouchá do hlavy. Dělal to čím dál častěji a už jsem o něj měla strach. Obvodní lékařka nás poslala k 'vyhlášené' dětské psycholožce, která nám řekla, že Daník dobře ví, že když se bouchá, že to není správné a že to časem dělat přestane. Jinak, že je všechno v pořádku. Byli jsme tam opět dvakrát a více jsme tam nešli.

Situace doma se ale postupně čím dál víc vyhrocovala. Já neměla tušení o nějaké poruše ADHD, co to vůbec je nebo jak takové dítě vychovávat. Pátrala jsem na internetu a tuto poruchu objevila. Když jsem se začetla do všech těch článků, tak jsem si říkala: 'Proboha, to je o našem Daníkovi.' Už jsme měli dost všech těch unuděných psychologických řečí o tom, že je všechno v pořádku. Našli jsme soukromou psychologickou kliniku v Praze a objednali se tam. Viděli jsme, že nás skutečně poslouchají a syna řádně vyšetřili několika různými testy. Při sdělení výsledku jsem se rozplakala. Ukázali nám graf, kde bylo znázorněné typické ADHD a syn měl křivku vysoko nad tou křivkou. Když mi pak doktor řekl, že tohle je dávno na asistenta, měla jsem pocit, že jsem všechno dělala špatně. Že jsem na něj celou tu dobu kladla zbytečně vysoké nároky, které on nemohl zvládnout.“

Diagnostikovat ADHD může být někdy docela obtížné. Existují testy, které je dokáží odhalit. U děti je vhodné začít u psychologa, který se bude vyptávat na potíže a příznaky, na dětství, školní prospěch i vývoj potíží a jak ovlivňují jeho každodenní život. Diagnózu a popřípadě i léčbu pak stanovuje psychiatr. Psycholog může dát jen doporučení nebo radu, jak v určitých situacích jednat, ale nesmí předepsat žádné medikamenty. K diagnostice je někdy zapotřebí i návštěva neurologa, pediatra apod.

„Chodíme pravidelně k psychiatričce a stále i k psycholožce do Prahy. Tato sezení mi asi pomáhají nejvíce. V současné době možná nejvíc právě mně. Hodně mi pomáhá, když mi někdo nestranný nastíní pohled na danou situaci očima syna. Přeci jenom často máme klapky na očích a vidíme jen to, co vidět chceme. Některé věci nám přijdou nepochopitelné, nebo naopak samozřejmé a ejhle, ony nejsou. Na sezeních hovoříme o tom, co nás zrovna nejvíce trápí a snažíme se to probrat z obou stran a oba přijít na způsob, jak bychom to mohli příště vyřešit lépe.“

Jaké problémy řeší maminky s dětmi, které mají ADHD?

„Běžně se potýkáme s velkým problémem, a to je ČAS. Syn má velmi pomalé tempo, a přesto, že už mu je devět let, tak mám pocit, že vůbec nemá pojem o tom, jak ten čas plyne. Čím víc na něj tlačím, ať zrychlí, tím to tempo je pomalejší a oba nervóznější. Snažím se to moc nedělat, ale někdy to jinak nejde, když musíme být někde na čas.

S čím se ještě já osobně těžko vyrovnávám, je ta impulzivita a změny nálad. Syn se snadno vytočí. Maličkost (jako například, že si teď nemůže vzít nic sladkého) ho dokáže vytočit neskutečným způsobem. Čím víc se ho snažím uklidnit, tím je to horší. Dokáže dlouho a hodně nahlas brečet, vztekat se, mlátit do věcí i do sebe, dupat a nevím co ještě. Za chvíli se ale uklidní a přijde jakoby nic. Směje se a ptá se na něco úplně jiného a přijde vám, že je to jiný člověk. Já to ale rozdýchávám ještě několik hodin. To on ale nedokáže pochopit a klidným hlasem se zeptá: 'Mamko, co ti je?'

Dalším problémem jsou vztahy. Dokáže velmi rychle navázat nové přátelství, ale udržet si ho, to je velký problém. Ve škole nebo školní družině si podle slov učitelky hezky hraje s ostatními dětmi a žádný problém není, jakmile přijde domů, celé odpoledne popisuje, jak mu každý ubližovat, že si s ním nikdo nechce hrát apod. Hodně to vidím i ve chvílích, kdy jsou nějací kamarádi u nás na návštěvě. Celý den si hrají, běhají, smějí se. Přijde večer a syn přijde s pláčem, že už se s nimi nechce nikdy kamarádit, že jsou na něj zlí atd.“

Škola a individuální plán

„I přesto, že jsem neustále říkala, že si myslím, že syn není na školu připravený, všichni nás odrazovali od odkladu. Prý je velmi chytrý, bude se pak nudit atd. U zápisu nám řekli, že jednoznačně do školy. V PPP nás nechtěli vzít, protože doporučení by nám musela dát škola. Ta nám ho zase ale nedala. Takže do školy v šesti letech nastoupil. Syn ale rozhodně nebyl připravený na školu, nedokázal pochopit, že už si nemůže hrát, že se po něm něco chce, že musí sedět na místě, že musí být zticha a není středem pozornosti.

Když jsem ho přišla vyzvednout do školy, neustále na něj někdo křičel, protože kvůli němu nestíhali jít na oběd, nestíhali se včas vrátit z procházky, protože Daník šel pomalu někde daleko, chtěli zamknout třídu, ale on měl ještě všechny věci na lavici. Učitelka si každý týden stěžovala, jak je Daník hrozný, že neustále vyrušuje a děti ho nemají rády. Neustále mě poučovala o tom, jak mám Daníka vychovávat a co všechno dělám špatně. Ze syna se stalo tiché klubíčko neštěstí, bez chuti se učit, bez chuti se kamarádit či vůbec chodit do školy. Nechtěl chodit na obědy, protože se nestihl najíst a mnoho a mnoho dalších starostí.

Během prvních letních prázdnin jsme na doporučení psychologa změnili školu. Hned měl schváleného sdíleného asistenta a s novým přístupem, kolektivem a celým prostředím se všechno změnilo. Najednou paní učitelka každý den syna chválila. Měl skvělé známky, opět kamarády, chuť se učit a vůbec chodit do školy.“

Léčba ADHD vyžaduje komplexní přístup. Je nutné nastavit správný režim, upravit denní rozvrh, výchovné a vyučovací metody. Je potřeba trpělivost, tolerance a dodržování domluvených pravidel. Děti potřebují pomoc rodičů a zároveň i dostatek „volnosti“ na denní snění, pohyb i různé zážitky.

Ve škole je hodně důležitý přístup vyučujících i zkušenosti s takovými dětmi. Tyto děti obvykle neudrží pozornost celých 45 minut. Vhodné je dětem dopřát vždy pauzu, když je vidět, že ji potřebují a dát jim mezitím k dispozici nějaký pracovní list, doplňovačku, omalovánku, hru se slovy, nechat je rozdat sešity a protáhnout se. Poměrně důležitý může být iindividuální vzdělávací plán.

„Individuální plán má velkou váhu. Poprvé ho dostal minulý školní rok a teď se pracuje na novém. Musím říct, že to byla velká úleva, protože syn začal ve škole mnohem víc stíhat a vysloužil si na vysvědčení samé jedničky, které si myslím, že si zaslouží, protože jsme je opravdu vydřeli.“

Je nálepka ADHD zátěž nebo pomoc?

„Pro nás, hlavně ve škole, pomoc. Díky tomu jsme dostali sdíleného asistenta a individuální plán a syn může ukázat, co v něm je. Protože je velmi chytrý a chtivý nových informací. Kdyby to pokračovalo dál jako v první třídě, kdy měl jen nálepku zlobivého a nevychovaného kluka, jeho potenciál by se vůbec neukázal a určitě by neměl takto dobré známky a chuť se učit něco nového.“

Mnoha rodičům se ve chvíli, kdy se dozví o diagnóze svého dítěte, tak trochu uleví, i když by samozřejmě byli raději, kdyby jejich dítě žádný problém nemělo. Jenže když víte, můžete také konat. Víte, že jste neselhali ve výchově, že vaše dítě není žádný nevychovanec, jen je prostě „jiný“.  A vy se máte od čeho odpíchnout.

Úžasná bytost, která potřebuje pochopení

„Jak vidím syna já? Vidím ho jako chytrého, zvídavého kluka. Jako človíčka, který má někdy pocit, že mu celý svět nerozumí a on nerozumí jemu. Vidím ho jako dítě, které touží po lásce, chvále a porozumění. A vždy ho budu vidět jako moje malé miminko, které bezmezně miluji.“

A tak je to správně. Jedině tehdy, když je v rodině láska, porozumění a schopnost empatie a vcítění se, dá se řešit jakýkoliv problém. A u dětí s ADHD to platí dvojnásob.

Až zase uvidíte dítě, které nevydrží chvilku v klidu, které dělá scény, brečí, křičí nebo dokonce svou matku praští, neřaďte ho hned do škatulky „nevychovanec“. Neříkejte si, že vy byste teda něco takového nikdy nedopustili. Vzpomeňte si na tento článek. Může to totiž být další dítě s diagnózou, za kterou nemůže, ale musí s ní každý den bojovat.