Jak zvládají život matky samoživitelky? Rozhovor, který dodá odvahu a sílu všem maminkám, které zůstaly samy

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

Co vám ve chvíli, kdy jste zůstaly s dítětem v náručí uplně samy, chybělo nejvíc?

Jana: Podpora. Byla jsem namasírovaná představou, že být máma bude jedna velká zábava, během níž nebudu mít nic jiného na práci, než se starat o dítě a jezdit s kočárem. Nemyslela jsem dál, nepřemýšlela jsem o tom, že nebudu moct žít s mámou donekonečna. První šok jsem prožívala už v porodnici, když se za ostatními mámami hrnuly návštěvy nadšených otců a babiček. Zatímco během pár dní po tom, co se kluk narodil, prvotní nadšení všech kamarádek odpadlo, byla to jen nekonečná samota a strach z toho, co budu dělat dál. A samozřejmě ani harmonie soužití mámy, dcery a vnuka se nekonala a máma mi brzy začala naznačovat, že by bylo fajn kdybych si začala hledat bydlení a způsob, jak vydělávat peníze – protože jsem byla hrozně mladá, studující, pobírala jsem pak nejnižší rodičák, což bylo kolem tří tisíc, a to bylo tak na plíny a takovou základní hygienu.

Petra: Já měla štěstí, že jsem nemusela řešit ani peníze ani bydlení, protože muž sice zbaběle odešel od rodiny, ale odešel jen s taškou svých věcí. Zůstal mi byt, auto a pravidelně mi posílal peníze. Na účet. S dcerou se vídat moc netoužil. Mně to tedy tenkrát nepřišlo tak jednoduché, jako teď. Zlobila jsem se na něj, cítila jsem se podvedená, bylo mi líto, že dcera bude vyrůstat bez táty. Toho, že mám existenční komfort jsem si až tak nevážila, mohlo to být samozřejmě mnohem horší. Nejvíc mě bolela ta zrada.

Bylo nějaké období nebo chvíle, kdy jste litovaly, že děti máte?

Jana: U prvního syna ne. Po tom, co se dělo doma, jsem byla tak naštvaná, že jsem z toho čerpala sílu. Ještě než byl synovi rok, odstěhovala jsem se na druhou stranu republiky ke kamarádčině babičce. Byla jsem na sebe hrdá, že to zvládnu sama, i když tedy s pomocí jejich rodiny a mnoha přátel, kteří mi dali hodně věcí, odstěhovali mě a podobně. Za chvíli jsem si našla přítele, který mě chtěl i se synem. Byla to pohádka přesně do chvíle, než jsme spolu měli druhé dítě. Najednou jsem byla sama se dvěma dětmi a tenkrát ta zoufalost byla neskutečná. Měla jsem taky velké problémy s penězi a to mě ničilo. Jeden třítisícový rodičák na dva kluky a mne, v cizím domě, na druhé straně republiky a další chlap, se kterým mám dítě a nebere mi telefon. Bylo to delší období, kdy jsem byla skutečně na dně a litovala jsem všech rozhodnutí, které jsem za poslední roky udělala.

Petra: Ne. Nastavila jsem si v hlavě, že věci se dějí pro něco. Přijala jsem fakt, že se mi stalo, co se stalo. Cítila jsem se statečná, dělala jsem věci na sto procent a hodně jsem si to užívala. Moji rodiče bydlí na druhé straně republiky, takže jsme se nevídali pořád, ale za to si dceru brali třeba na celý víkend a já mohla čerpat další sílu. Chyběl mi hlavně chlap, když jsem potřebovala něco udělat doma. Nebo jen stejně nadšený pozorovatel. Když dcera začala chodit, mluvit, když se každý den dělo něco nového a já to neměla komu ukazovat. To mě mrzelo, protože tak jsem to přesně nechtěla.

Ale to, že jsme byly spolu, byly jsme zdravé a dcera byla šťastná, to mě hrozně drželo. Prostě jsem žila jen pro ni.

Jano, jak jsi pak svojí situaci vyřešila?

Jana: Měla jsem víceméně jen jednu možnost. Vrátit se domů k mámě. Musela jsem jí začít využívat jako partnera, což jsem nechtěla, chtěla jsem jí ukázat, že to umím i sama, ale to byl nesmysl. Nakonec jsme to dělaly tak, že máma si našla práci, kde dělala od velmi brzkých hodin a chodila domu po obědě. Vyzvedla staršího syna ve školce, já jí předala mladšího a šla jsem na odpoledne do práce, dělala jsem servírku.

Takhle jsme to dělaly až do doby, než starší syn chodil do školy a mladší do školky, ve vyzvedávání jsme se střídaly. Pak už to bylo v pohodě. Měly jsme dva platy, abychom utáhly byt a jídlo, o kluky bylo postaráno, takže jsme mohly chodit do práce, když byl některý nemocný, střídaly jsme se podle toho, jak jsme to která měla v práci.

Funkčně dobrý. Emocionálně strašný. Ty roky mi splývají. Práce, běhání pro děti, úkoly, vaření, hádky s mámou, neustálé počítání peněz.

A teď, s odstupem několika let. Můžete říct, že všechno dobře dopadlo? A co otcové vašich dětí?

Jana: U mne je vše dáno tím, že jsem první dítě měla tak hrozně brzo. Nyní je mi dvaatřicet, ale synovi je patnáct, druhému jedenáct. Takže zatímco moji vrstevníci pomalu uvažují o tom, že by měli založit rodiny a pomalu se berou, či mají první miminka, já už mám všechno za sebou. A to tak, že jsem si to ani moc neužila, většina z toho byly starosti. Ale mám kluky ráda a jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. Kluci jsou šikovní, v pohodě, zdraví. A toho si vážím.

Ani s jedním otcem svých dětí nejsem v kontaktu. Otec staršího syna ani neví, že syn existuje, ani jsem po něm nepátrala. Otec mladšího syna mi posílá alimenty, teď už i pravidelně, ale jinak se nestýkáme, ani nedostává o svém synovi informace. Klukům jsem to řekla tak, jak to je. Nemyslím si, že je důležité, že neznají své otce. Vědí, že to bylo těžké, ale že mají mámu a babičku.

Petra: Já zas oproti Janě cítím starosti opačně. Dcera už chodí do školky, příští rok půjde do školy. Já chodím zase do práce, balancuji mezi přejížděním pro ní, pořád vymýšlím nějakou zábavu, máme hodně přátel, takže nejsme už pořád samy, jako když byla malinká. S bývalým manželem se vídáme jen nahodile, on teď nežije v Čechách. Posílá mi peníze a občas se v mailu zeptá na dceru, ale vidět ji nechce. A ani já je do toho nijak netlačím. Dceři jsem to nějak v souladu s vyzrálostí její hlavičky vysvětlila, že její táta je daleko a že jsme spolu vždycky jen my dvě, a zatím to neřeším.

A nějaký nový vztah? Věříte ještě na lásku a rodinu?

Jana: Pár měsíců jsem chodila s chlapem z práce, ale jsem opatrná. Zatímco dřív bych šla za láskou kamkoliv, i s kluky, teď bych nešla nikam. Zopakovat si ten scénář, kdy opět zůstanu sama a teď, když jsou kluci velcí, jim to navíc vysvětlovat, do toho bych už nešla. Třeba někdy, ale teď určitě ne.

Petra: Já neměla čas! A pak ani energii nebo chuť... Až teď, asi posledních pár měsíců, jsem si říkala, že je dcera tak velká, že už bych si mohla dovolit se nějak porozhlížet a víc se zajímat o svoje potřeby. Možná to díky tomu, jak jsme spolu s dcerou válčily vždycky samy, budu to mít s city trochu složitější a moc dobře si to uvědomuju. Ale to, jak jsem si řekla, že se vše děje z nějakého důvodu, protože to prostě někam vede, to používám pořád. Takže pokud se má stát, že jednou budu mít zase někoho ráda a dcerka bude mít tátu, určitě na nás někde čeká.

Co byste poradily mámám, které jsou také samy? 

Jana: Nikdy se nevzdávejte a vždycky bojujte za to, aby se vaše děti měly dobře, i 

kdyby vás to mělo stát všechnu sílu. A nesrovnávejte se s ostatními. Každý máme svůj boj, o kterém nikdo nic neví. 

Petra: Hledejte ve všem to krásné, a i když je vám smutno a cítíte se opuštěné nebo 

zrazené, buďte hlavně samy sobě tou největší oporou. Užívejte si i ty obyčejné chvíle s dětmi, protože ty jsou nejlepší. A když už nemáte toho chlapa, milujte a pečujte o sebe, jako jste chtěla pečovat o něj. Nebo jako se s láskou staráte o svoje děti. Protože hrdinkou dne jste každý den, každý den to musíte dokázat sama. A dokážete!