redakce
27. kvě 2024
1599 

Malé kroky za velkým cílem

V prvních chvílích života se každé dítě instinktivně obrací ke své matce, hledajíc teplo, ochranu a lásku. Toto prvotní pouto, plné doteků a blízkosti, je nejen základním kamenem bezpečí, ale také důležitým pilířem pro všechny budoucí kroky dítěte směrem k samostatnosti. Jak ale toto pouto ovlivňuje jejich schopnost se později osamostatnit?

Spojení, které dítě vytvoří se svou matkou, je mnohem víc než jen zdroj okamžitého pohodlí a bezpečí. Je to základ, na kterém dítě postupně buduje své sebevědomí a pocit jistoty ve světě. Hloubka tohoto vztahu silně rezonuje v každé nové etapě, kterou dítě prochází. Rodičovská přítomnost a podpora, kterou dítě cítí od útlého věku, mu poskytují důležité zázemí pro jeho budoucí kroky. Čím více se dítě v raných letech cítí milováno a chráněno, tím lépe je vybaveno na to, aby později mohlo sebevědomě a s důvěrou prozkoumávat širší svět kolem sebe.

Proto jsem ani u první, ani u druhé dcerky nespěchala s jejich přestěhováním do dětského pokoje. Často jsem si kladla otázku, kolik rán ještě bude takových, že mě probudí její smích, blábolení, tleskání či zpívání? Nechtěla jsem být fanatickou matkou, která bude spát se svým dítětem do patnácti let, ale ani nikam spěchat. Ten čas s dětmi utíká neuvěřitelně rychle a nic na světě není dobré uspěchat. Protože žádný z těch okamžiků se už nevrátí zpět. Říká se, že i ty nejmenší okamžiky mají moc přetrvávat v srdcích po celý život. A vím, že naše rána jsou jedním z nich.

Naše první pokusy o osamostatnění začaly nenápadně. Společně jsme se v její nové postýlce mazlili, koukali na pohádky a četly knížky. Uspávali jsme panenky, koníky, kačenky, žáby, medvídky a všechna plyšová zvířátka, která rodina i přes můj zákaz ráda nakupovala. Poslední fází přípravy byl odpolední spánek, který jsme také zvládli na jedničku. Každý večer jsem se jí ptala, kam chce jít spát, jestli do jejího pokojíčku za medvídkem, nebo k mamince do dětské postýlky. Na rutinní večerní otázku z naší strany zazněla vždy rutinní odpověď ze strany dcerky: „Spát s maminkou“. Až jednou... „Spát s medvídkem“. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. A tak jsem ji s obavou uložila do jejího pokojíčku. Za 15 minut se připlížila jako duch, objala mě a říká:  „Za maminkou“. Takto skončil každý její pokus o spánek o samotě a bylo jich více. Přiznávám, že mi to moc nevadilo.

Během tohoto období plného pokusů a návratů jsme se snažili zůstat trpěliví a citliví k potřebám naší dcery. Vybrala si své nové povlečení, nechávali jsme jí pootevřené dveře či rozsvícenou noční lampičku. Ne však ledajakou. Jemné teplé světlo osvětlovalo naši společnou fotku, na kterou se dívala při usínání, a pomáhalo jí cítit mou blízkost, i když jsme nebyly ve stejné místnosti. 

Lampa s fotkouzachycující mě s oběma dcerami, měla velký úspěch. Tato 3D personalizovaná lampička se stala více než jen nočním světlem; byla pro ni symbolem, že není sama. 

Vidět nás takto společně, i když jen na obrázku, jí dávalo pocit bezpečí a ujišťovalo ji, že jsme vždy s ní. Tento pocit jí pomohl získat důvěru a pocit bezpečí v nové postýlce. Samozřejmě, že se často v noci vracela ke mně, ale její návraty byly čím dál méně časté, až přestaly úplně. Teď je, přiznávám, někdy smutno mně. Ten pocit znají asi všechny mámy.

Když celý den čekáte, až konečně přijde večer a děti usnou, a potom se díváte na jejich fotky v mobilu 😊 Proto stejná lampa s fotkou zdobí i můj noční stolek. Vykouzlí mi úsměv na tváři vždy, když mi je za mými holčičkami, a časy, kdy byly ještě maličké, smutno.


Tento článek vyšel s podporou wanapix.cz

Zdoj fotografií: Redakce

Začni psát komentář...

Odešli