Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂

Dlouho jsem přemýšlela, zda má vůbec smysl průběh mého porodu sepisovat, jestli to vůbec bude někoho zajímat. Ale nakonec jsem usoudila, že by těchto pár řádků mohlo někoho povzbudit a někoho možná i pobavit.

Byla jsem nadšená, jako každá maminka a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy poprvé uvidím ten malý uzlíček. Každý den jsem si říkala, jak by asi mohl vypadat, komu bude podobný a jestli bude vlasatý. Co si budeme povídat, která z nás o tutom nepřemýšlela? Ale samozřejmě jsem chtěla, aby moje miminko bylo hlavně zdravé.

Hodně dlouho jsem si myslela, že se nic nezměnilo, a i když mám břicho, přes které si nevidím ani na špičky prstů u nohou, tak přeci zvládnu všechno ne? Do práce jsem chodila téměř až do porodu, i když, asi bych neměla používat slovo chodila, ale spíše se valila :D Moje velká výhoda byla, že bylo teplo, takže jsem svoje oteklé ploutve narvala do žabek a úchvatné tělo do šatů, no a bylo to bez starostí🙂

Celé těhotenství probíhalo naprosto skvěle, žádné nevolnosti, málo nabraných kil ( bylo jich ve finále 13, ale pro mě to bylo málo :D), čas mi rychle utíkal díky už zmiňované práci a jedinou komplikaci, kterou jsme s rampelníkem měli byla, že nám přestala fungovat ledvina. Jako při každé kontrole u svého gyndaře se mě pan doktor zeptal, jak se cítím a já jako vždy odpověděla, že naprosto skvěle a pan doktor mou odpověď obdařil smířlivým úsměvem a myslím si, že v hlavě mu vždy problesklo „no to určitě“ :D Po tom, co mi na ultrazvuku ukázal rampleníčka, řekla jsem mu, že mám tak zlobivé dítě, že mi zarývá nožky pod žebra, na což jsem dostala odpověď, že tam malinkej nedosáhne. Dostala jsem tedy za odměnu ještě jeden ultrazvuk a verdikt zněl, že ledvina nefunguje a je plná močového vaku. Ve finále jsme to ustáli, bolesti byly velké, někdy nesnesitelné, ale co bych pro tu svojí lásku nezvládla.

Už jsem odpočítávala každý den a přišlo mi to někonečný. Měla jsem jít na kontrolu do nemocnice dva dny po řádném termínu. Byla jsem zoufalá, protože minulou kontrolu mi provedli Hamiltona a jemu se stále nikam nechtělo. Když mě zavolali, modlila jsem se, aby byla nějaká změna. V kabince jsem odložila svůj stan, tak mi totiž přišlo oblečení, které jsem nosila. Přišla jsem za panem doktorem, který si hned v úvodu ze mě udělal srandu, že bychom s partnerem spolu měli spát alespoň třikrát denně, abychom malému pomohli na svět. To se snad zbláznil? :D Jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla byla, že partner určitě netouží po ničem jiném, než obšťastnit přežranou anakondu (to jsem měla být já)...Po chvilce jsme tedy přešli ke kontrole a mé srdce z jedné strany zaplesalo, když jsem uslyšela, jste připravená a je to otázka pár hodin, ale z druhé strany, co když zase kecá? :D Tak jsem se oblékla a vyrazili jsme si s partnerem na dobrý oběd, mohl být na dlouhou dobu poslední. :D

Přišel večer a stále se nic nedělo, tak mi bylo jasné, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří a zase to byl planý poplach. Lehla jsem si do postele a rozhodla jsem se, že i přes bolavou ledvinu a dost mělké dýchání, způsobené tím malým mrňouskem, si tu noc užiju a pořádně se vyspím. Ale to jsem si jen myslela. S půlnocí přišly první kontrakce, já jsem byla plná rozporuplných pocitů, protože jsem stále netušila, jaký je rozdíl mezi poslíčky a kontrakcemi. Ležela jsem nehnutě a koukala na digitální hodiny, které se nám promítají na strop ložnice. Kontrakce se mi vracely po osmi minutách. Vydržela jsem do půl druhé a potom jsem si šla dát horkou vanu. Partner spokojeně spal a snažila jsem se být potichu, ať ho zbytečně nestresuju. Ve vaně se mi kontrakce zkrátily a zintenzivnily, přesně jak chytré knížky píší 🙂 Po půl hodině jsem z vany vylezla a šla jsem se zachumlat pod deku do obýváku. Pozorovala jsem tu tichou noc a moje dvě kočičí lásky neváhaly a šly si lehnout ke mně, byla to pro mě v tu chvíli úžasná terapie a relax. Kontrakce už se držely na čtyřech minutách téměř do půl páté ráno, tak jsem se rozhodla, že partnera vzbudím a měli bychom asi za chvíli vyrazit. Uvařila jsem mu čaj a připravila snídani. Po tom co jsem ho probudila slovy, miláčku vstávej, už je to tady, na mě vytřeštil oči a vylítnul z postele, jako kdybych už byla v druhé době porodní :D V klidu si vypil čaj, ale druhý koláček už nedojedl, protože mi začaly tak silné křížové bolesti, že už jsme museli jet. Mezi dvěřmi, kde nás naše kočičky vyprovázely a já už sotva funěla, mi partner říká a nevrátí nás domů? No to teda nevrátí!!! :D