Moje prozření, že nic není tak, jak jsem si představovala...

    Své těhotenství a porod už jsem popsala a teď přišel čas na to, abych dala černé na bílé také to, jak jsem se cítila a cítím jako matka. Nevím, jak jste to měly vy, jako mámy, ale vidím spousty maminek kolem sebe a je jasné, že každá to prožíváme jinak a hlavně, každá máme jiné dítě.

    Když jsem čekala na okamžik, kdy mi přivezou Maxmiliána na pokoj v porodnici a já si v klidu konečně prohlédnu svoje krásné miminko, myslela jsem si, že začala ta nejkrásnější a nejúžasnější část mého života. Ve chvíli, kdy jsem Maxíka uviděla, byla jsem přesvědčená, že krásnějšího miminka není, byl dokonalý, sametový a celý k umačkání. Byl to malý andílek z kterého jsem byla celá poprděná...Když ale nastal večer, hodně rychle jsem se probudila ze snu :D Prořvané hodiny a hodiny a já nezamhouřila oka. Ale byla jsem stále v klidu, vždyť všechny knížky psaly, jak je to pro toho mrňouska náročné a jaký je to šok, že není u mě v bříšku. Určitě se to srovná, jak dojedeme domů a budeme jen spolu.

    Nastal den D a já si Maxíka vezla domů. Doma jsem ho položila do předem připraveného košíku a on usnul jako malý uzlíček. Ale jen kamufloval :D V tu chvíli začalo to právé „tóčo“... Ani jsem se nestačila rozkoukat, že jsem máma a Max mi obrátil život o 360 stupňů a křičel a křičel. Byl nakrmený, přebalený, vyspinkaný a stále brečel. Jak se postupem času ukázalo, byly to ony příšerné břišní koliky. Hodiny a hodiny pláče, my jsme v noci naspali sotva dvě hodiny a Maxe jsme nepřetržitě nosili, plácali po zadečku, zpívali mu, hladili ho. Tuty břišní koliky trvaly tři a půl měsíce. Během těch třech a půl měsíce jsem byla x- krát na dně, ptala jsem se proč já a nejhorší byla ta zoufalost, kdy nevíte, co dělat, abyste mu ulevili. Doktorka nám řekla s úsměvem na tváři, že to prostě musíme vydržet- to jsem opravdu potřebovala slyšet. Všichni nám jen „chytře“ radili, jak v půl roce bude vše ok- a to mám jako čekat ještě tolik měsíců? To by mě určitě odvezli. A víte co bylo ještě super? Poslouchat svoje kamarádky, jak jim krásně spinkají jejich děti, vůbec jim nepláčou a ony jsou tak vyčerpané :D Vyzkoušeli jsme všechny kapičky, rektální rourku, čajíky, zábaly, prostě vše, co znáte. A co opravdu pomohlo? Odstavit ho od mého mléka. Od té doby koliky ustaly a měli jsme klid...Nooo klid...Asi na dva týdny, protože potom nám začaly růst zuby.

    A zase ten pláč, ve dne, v noci a nikde nic....Ale pak to přišlo!!! Byly tam :D Dolní jedničky, ale to byl jen začátek,teď máme ještě horní jedničky a horní dvojky, skoro v noci nespinkáme, ale přes den mi to vynahrazuje.

    Překonali jsme devět měsíců a teď i přes pláč a jeho náladičky, si mateřství úžívám..Konečně!!!! Už vím, co ho trápí, jak mu pomůžu a najednou po tolika měsících jsme se zžili a on je rád se mnou a já s ním. Pochopila jsem, že to nebude klidné miminko, ale rampelník, který chce všude být, všechno vidět, všechno vyzkoušet a všude ho musí být plno. Ale no a co, hlavně, že mám krásného zdravého chlapečka. Teď je to taková ta opravdová láska. Ne, že bych ho předtím nemilovala a on nemiloval mě, ale bylo to jiné... Jen starosti, únavou jsem sotva chodila a tu lásku tolika nevnímala a myslím si, že Maxík to měl stejně. Teď oba společnou lásku vnímáme jak to jen jde a on je ten nejlepší chlap v mém životě a já věřím, že já jsem pro něj ta nejlepší ženská v jeho životě 🙂

    Z ideálu mateřství jsem byla hodně rychle probuzená a minulé měsíce jsem nechtěla o druhém dítěti ani slyšet...Dneska si tu možnost už připouštím, ale přeci jen si ještě nějaký rok počkám 🙂 Ale o ty nádherný okamžiky, který mám možnost prožít v životě ještě jednou, se připravit nenechám. První slůvko, každá nová dovednost a nikdy nezapomenu na to, když mi řekl „MAMA“, když mě objal a kdy mě pohladil... I přes prvotní těžkosti je Maxmilián „to“ nejúžasnější co v životě mám a hlavně je „to“ nejlepší, co se mi v životě povedlo 🙂