Mateřství je vzácný dar. Dostaly jsme kopu smíchu, radosti, lásky, nadšení, hrdosti, výjimečnosti, pýchy. ..ale i chvil starostí, slz, strachu, trápení, bezradnosti, někdy i zoufalství. Nejhorší je strach, který stejně jako láska začínají prvními okamžiky zjištění, že v nás roste nový dokonalý život. První rok se dmeme pýchou jak ten drobek roste, prospiva, skáčeme radosti a rozplyvame se nad prvním zoubkem, prvním úsměvem, prvním máma a táta, nad prvním krčkem. Do 5 let věku dítěte se bojíme kde se to malé nemotorné a nebojácné dítko zabije, a to doslova. Pak se opět radujeme z prvních přečtených a napsaných slov, z jedniček v žákovské, úspěchu ve sportu, z nadání, které nás potomek projevuje. A pak je tu zčistajasna puberta, první vulgární slovo, první pětka, odmlouvání , grimasy, co mluví za své o tom, co si o nás asi to naše milované dítě myslí, první lásky, pozdní příchody domů, a zase ten strach... a tak to jde stále dokola. Je to kolotoč, přetékající adrenalinem. Někdy si říkám, co jsem za blázna? 6 dětí, zatím všechny prežily a já kupodivu také 😀 Ale uhlídat ty nejmenší dava někdy fakt zabrat! Jo, jsem cvok! Miluju, jsem šťastná, ale žiju v neustálém strachu! Strachu, aby se netopily, nesrazilo je auto, aby se neopařily horkou polévkou z plotny, nevypadly z okna, aby mi je někdo neukrad, nebo jim někdo neublížil. .. strach je převlečená láska. ??? Uff až vyrostou, budou mít své rodiny, budu se stále bát? Celý život ve strachu o děti? Mají to maminky jedináčků jednodušší? Asi ne...
Jen mám někdy obavy, že mě ten strach jednou zabije. Jsou chvíle, kdy se bojim, že to nedám. Skládám poklonu všem maminkám, tatínkům, co zvládli vychovat šťastneé děti a užívají si klidné stáří se šťastnými vnoučaty.
Strach matky prý negativně ovlivňuje vývoj dítěte. No to je teda zase poznání 😀 Já za nimi skáču jak srnka. 😀 Zabráním většině pádů a úrazů, dost často nad nimi jistě stál anděl strážný... když pomyslím, co vše se už mohlo stát. Díkybohu za každý další den ve zdraví a s úsměvem.