Říkáte si, co to je za novinku nebo za hloupost. Vždyť kojit mohou jen ženy. Rozhodně nechci brát ženám privilegium dávání mateřského mléka svým dětem. Avšak je kojení pouze krmení dítěte mateřským mlékem z matčina ňadra? Určitě je za tím mnohem víc.

Ano, mnohem víc, blízkost, intimita, poznávání se, mazlení, spousta emočních prožitků aj. A určitě Vás napadá, že právě toto může předat dítěti i otec se všemi mužskými kvalitami. Často však od maminek slyším: „přeci nemohu nechat toho mého chlapa samotného s miminkem“, „co když malý bude křičet a on si s ním neporadí“, „nedokáži si představit, že by zvládl se o dceru postarat“. Spousta obav, strachu a nejistot – zkusme je proměnit v radost, důvěru a jistotu.

Nejde to? Ale jde to!

Začíná to právě kojením, kdy žena přebírá převážnou péči o miminko a muž se ocitá na „druhé koleji“. Oba rodiče potřebují svůj prostor, aby navázali vztah s dítětem, poznali se, prostor pro mazlení, hraní, povídání, prostor, kdy jsou všichni společně a kdy je každý z rodičů sám s dítětem. Je zapotřebí mít tento prostor od narození potomka. Naštěstí dnes již mohou být tatínkové u porodu. Ovšem po pár dnech či týdnech nastane čas, kdy muž jde do práce, má málo času a energie na rodinu a ten čase, kdy s dítětem může být se točí kolem povinností, úkolů. Pro některé tatínky je miminko neatraktivní, protože chce mnoho péče a ještě s ním není nic moc zábava. Na druhou stranu se čím dál více setkávám s angažovanými tatínky, z čehož mám radost a je vidět, že jsou spokojené i samotné děti.

Otec dokáže ukojit mnohé potřeby dítěte. Někdy stačí, aby dostal podporu od své ženy a náhle se z něj stane angažovaný tatínek. Mužské ego slyší na slova ocenění, povzbuzení a uznání, jen je zapotřebí, abychom neuznávali jen mužský výkon a jak dokáže ekonomicky zajistit rodinu, ale dali mužům důvěru a uznání při péči o děti. Ženy tak získají více prostoru pro sebe, své aktivity, na odpočinek a díky tomu naberou energii, naplní i jiné své potřeby nežli ty mateřské. Ženy by měly dostat podporu v tom, že i v čase mateřství mají právo na prostor pro sebe a uspokojování svých potřeb. Neboť často slyším od maminek, jak se perou s pocity viny a obavami, když nechávají své děti v péči otce či někoho jiného. 

Dítě mají dva lidé a tudíž i pečovat o něj by měli oba. Žádná žena se matkou nerodí ani muž otcem, ale oba se rodiči stávají až s narozením dítěte. Stejně jako mateřský pud existuje i otcovský. Věřte, že oba máte kvality, díky kterým můžete rodičovství, výchovu a péči o děti zvládnout. Stačí jen věřit jeden druhému, podporovat se, pomáhat si a umět si o pomoc říct.

Děti jsou citlivé bytosti, které vnímají vše co se v jejich okolí děje. Malé děti o tom nedokáží mluvit a i těm starší se často špatně hledají slova neboť je to hlavně o jejich prožitcích, které se těžko dávají do slov i dospělým. Děti mají doslova čidla na atmosféru kolem, na naše emoční rozpoložení a odráží to ve svém chování. Z toho je zřejmé, že jejich chování je podmíněno jejich prožíváním. 

Co způsobí očekávání?

Na děti klademe nejrůznější nároky a máme očekávání, že je budou splňovat, že se nám budoupřizpůsobovat. Děti i rodiče jsou pod tlakem. Po dětech chceme, aby měly dobrý školní prospěch, nehádaly se se sourozenci, v obchodě nedávaly do košíků vše co by chtěly, na úřadě či u lékaře, aby byly potichu aj.. Pokud to děti nesplňují, tak je na rodiče pohlíženo, že své dítě nezvládají, že ješpatně vychovávají. Nakonec se všichni cítí otrávení, zklamaní, frustrovaní, nešťastní a vše se jenom cyklí a kumuluje. 

Jak působit na chování dětí?

Rodiče hledají a zkoušejí nejrůznější způsoby jak chování dětí usměrnit, přizpůsobit požadavkům. Vezměme to z jiného konce. Uvědomme si, že chování má přímou souvislost s aktuálním emočním nastavením dítěte. Znamená to, že jakmile se dítě budecítit dobře, bude spokojené, pozitivně naladěné, tak se i bude chovat pro rodiče přijatelně, adekvátně dle situace a naopak.

Začněme u sebe, udělejte si sebereflexi toho jak se cítíte, jak vám je a následně se zaměřte na dítě a sledujte, jak vaše emoční nastavení ho/ji ovlivňuje. Zastavte se, pojmenujte si své emoce i dítěte a reflektujte dětské prožitky. Dejte dítěti svojiempatickou reakcí najevo, že chápete jak se cítí a přemýšlejte, ptejte se, co potřebují. Jakmile to zjistíte, zkuste přizpůsobit podmínky, tak abyste se dítě i vy cítili dobře. Někdy to nemusí být snadné, ale pokud jejich potřeby nemůžete naplnit reálně ani nelze vytvořit žádnou alternativu, tak si je splňte ve fantazii. Dítě je mnohdy spokojené už jen díky projevení vašeho upřímného zájmu o něj, vaší angažovaností. Následně i dítě je ochotné spolupracovat a vymyslet taková řešení, která by ani dospělého nenapadly a přitom jsou použitelná a funkční.   

Říkáte si, co má krize společného se štěstím. Vždyť životní krize jsou jedním z nejtěžších období našeho života. Jedná se o zatěžující situace, plné stresu a negativních prožitků. A tak kde je to štěstí?

Většina krizí mě dovedla na rozcestí mého života. Zjednodušeně řečeno většinou se nabízí dvě možnosti:

1. 1.    vzdát to, nechat se zlomit a uvíznout v tom
2. 2.    jít dál, udělat změnu 

Pokaždé to trvá jinak dlouho, ale vždy jsem nakonec nasbírala síly a zvolila druhou variantu – jít dál, udělat změnu, a ta mě dovedla až sem k mému štěstí, ale nebylo to zrovna snadné.  

V loni v květnu se mi narodil syn, ale narodil se předčasně a měl těžké zdravotní komplikace. Prožila jsme hodně těžké období plné strachu, obav, nejistot, jak to vše dopadne. Snažila jsem se být silná, radovat se z každého pokroku, z každého zlepšení jeho stavu. V jeho čtyřech měsících nás čekala další operace a já měla pocit, že už na to nemám síly. Navíc mě hodně zlomil neadekvátní až otřesný přístup personálu v nemocnici. Už to pomalu vypadalo, že se vydám první cestou, takže to vzdám.

Nevím přesně co mě popostrčilo dál, ale naštěstí to přišlo. Rozhodla jsem se, že musím začít znovu, udělat nějakou změnu. Začala jsem hledat na internetu informace, hledat pomoc a podporu. Informací jsem našla spousty, ovšem jen některé použitelné. S pomocí a podporou už to bylo horší. Z počátku jsem natrefila na pomoc, která byla dosti kontraproduktivní. Nevzdala jsem to a rozhodla jsem se jít cestou osobního rozvoje.

Rodiče jsou těmi nejdůležitějšími lidmi v životě dítěte. Rodiče jsou těmi, kdo zná své dítě nejlépe, ačkoli to tak nemusí být vždy. Rodič nejvíce ovlivňuje život svého dítěte. V ideálním případě jsou tedy rodiče pro dítě lidmi, kterým může plně důvěřovat, se kterými vše sdílí, kteří ho velmi dobře znají, kteří tu jsou pro něj, když je potřebuje. Není tedy důvod, proč hledat pomoc a podporu jinde nežli u svých rodičů. Žádný odborník nemůže komplexně vidět všechno, čím si rodina prošla, co nyní zažívá a jak celkově funguje. Ačkoli nepopírám, že pohled zvenčí od nezainteresovaného člověka může někdy pomoci. Mnozí odborníci jsou si vědomi toho, že rodič můžepřispět k pozitivnímu vývoji svého dítěte víc než terapeut, ale potřebuje k tomu znát účinné intervence.

Jak to, že rodič může nahradit terapeuta?

Zjednodušeně řečeno je terapeut člověk, který se naučil způsobům práce s lidmi, disponuje specifickými znalostmi a dovednosti. Stejně jako terapeut i mnozí rodiče jsou schopni naučit se některým specifickým dovednostem, které mohou využívat při výchově dětí.

Důležité je, aby byl rodič motivován, emočně angažován a měl určitý inteligenční potenciál, díky kterému je schopen přijmout a zpracovat informace a dále s nimi pracovat.   

Co a kde se rodič může naučit?

Existuje systematický a propracovaný trénink rodičovských dovedností. Tento trénink nazýváme filiální terapie a její účinnost je ověřena mnohými výzkumy. Jedná se o přístup vycházející z nedirektivní terapie hrou a je uplatňován v mnohých krajinách. Myslím si, že je načase jej rozšířit i u nás a hlavně jej přivést v takové formě, aby se stal dostupným pro většinu rodičů. Toho nejlépe docílímeonline tréninkem rodičovských dovedností.

Chceš mít kvalitní vztah se svými dětmi?
Přeješ si z dětí vychovat soběstačné a zodpovědné dospělé?
Máš chuť zažívat doma pohodu a lásku?
Přemýšlíš jak s dětmi efektivně komunikovat a stanovovat hranice?
Potřebuješ si ujasnit a podpořit své rodičovské kompetence?
Máš ještě další otázky ohledně výchovy dětí?

Už máte doma jedno dítě, možná dvě a teď čekáte další. Vy jako rodiče jste plní očekávání a představ, jak si děti budou spolu hrát, jak jednou až dospějí, tu budou jeden pro druhého. Pravděpodobně se na příchod miminka těšíte a připravujete. Nebo už doma máte dvě děti a přemýšlíte, jak jeden druhého vnímají, proč si někdy dělají naschvál nebo ubližují.  

Co prožívají vaše starší děti?

Když je mimiko ještě u maminky v bříšku, tak se většina dětí těší. Menší děti mají představu, že budou mít živou panenku na hraní, že to bude zajímavé, dobrodružné. Děti školního věku si už dokáží uvědomit, že kolem miminka budou mít rodiče spoustu práce a na ně nebudou mít čas. Ve chvíli, kdy se miminko narodí a rodiče ho donesou domů, stává se pro starší sourozence konkurencí. Starší sourozenci se s ním musí o vše dělit – o pozornost rodičů, o hračky, někdy o svůj pokoj...

V dětech se začínají vytvářet vůči miminku ambivalentní pocity. Na jednu stranu miminko mají rády, na druhou stranu ho nesnáší. Začínají s ním bojovat o postavení v rodině a hlavně o pozornost rodičů. Často od rodičů slyším, že ten starší zlobí, předvádí se, ubližuje miminku, zkrátka nedaří se mu adaptovat na novou rodinnou situaci nebo se nechce smířit s touto změnou.  

Dítě příchod miminka vnímá asi tak, jako kdyby si váš partner domů přivedl novou ženu a vy se s ní musela o vše dělit a vše s ní sdílet. Jak by vám bylo? Přáli byste si, aby odešla, aby neexistovala. A totéž si mnohdy přejí starší sourozenci. Chtějí, aby se vše vrátilo do původního stavu, aby tu miminko nebylo. Rodiče pak dítě přesvědčují, že má svého mladšího sourozence rádo nebo mu vyčítají, že říká zlé věci (př. „Kdyby tu miminko nebylo, bylo by to lepší.“) a v dítěti vyvolávají pocity viny a nejrůznější úzkosti.

Co můžeme jako rodiče v této situaci udělat pro staršího sourozence?