Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    slune_cz
    21. črc 2014    Čtené 0x

    Jak naučit dítě kamarádit se (2-3 roky)

    To že mám ráda dvojici skladatelů-zpěváků Svěrák a Uhlíř je o mě známo. Důvod je jednoduchý, hudba je dobrá, melodická, text zapamatovatelný, smysluplný a mnohdy velmi poučný, ze života 🙂

    Není nutno, není nutno, aby bylo příliš veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo... se zpívá v jedné velmi známé písničce. A dále: nemít kamarády – VADÍ. Ano, já souhlasím. Mít kamarády, mít přátele je pro život velmi důležité. Jedna věc je mít rodinu a druhá věc je mít přátele. Neříkám, že musíte mít na každém prstu deset kamarádů, ale mít jednoho dva se vždy hodí a když jsou Vaši přátelé dobří a je na ně spoleh, tak je to prostě paráda!

    Nicméně děti se musí naučit se kamarádit, neboť zpočátku vyrůstají v rodinném kruhu a až později se dostanou do dětského kolektivu, kde se setkávají s jistými úskalími přátelství – vyjít si vstříc, půjčit si věci, udělat kompromis atd. Každopádně čím dříve dítě vezmete mezi vrstevníky, tím lépe a já osobně v podstatě od jednoho roku chodím s dětmi na hřiště, na plavání, prostě mezi děti, aby získali dovednost se zkamarádit.

    Děti samozřejmě zjistí, že pokud jiné dítě má hračku, že jim ji nechce kupříkladu půjčit, zároveń nebudou chtít půjčit hračku svoji. A zde nastává čas naučit první dovednost proto, aby mohli vznikat první dětská přátelství. Dělit se o věci případně dobroty, půjčovat si hračky, střídat se na atrakcích, jako jsou houpačky, klouzačky atd.

    Zároveň je dobré dítěti najít „parťáky“ pro jeho oblíbenou činnost. Moje dcera má kamarádku Kačku. Kačku s její maminkou jsme poznali na hřišti a hned jsme si padli do oka, v podstatě i já jsem v Kačky mamince získala velmi dobrého přítele, se kterým si mám vždy co říci.     Holky už měly dosti neshod, ale vždy se je podařilo společně vyřešit. Dobré je mezi dětmi nedělat zpočátku rozdíly, neboť v takto malém věku, 1-2 roky, se těžko vysvětluje, proč někdo něco má a druhý to mít nemůže. Takže když jsme šli společně ven, tak jsme se předem domluvili, že se bere odrážedlo – obě holky velmi rády jezdí na kole  - a že do košíčku na kolo bere panenka. Zkrátka, aby „vstupní“ podmínky byly plus mínus stejné.

    Nyní je holkám 3 roky a už se s nimi komunikuje lépe, ale zase rozdíly vnímají více, ale na druhou stranu se jim lépe vysvětluje, proč mají každá věc trochu jinou a že je dobré, aby si věci půjčili. Např. se domluvíme, že ven se jde v šatech a následně se řeší, proč má každá šaty jiné, tak jim to vysvětlíme tak, že jsme šaty kupovali jinde, ale že každá má moc pěkné a že jim to sluší. Nebo kolo, každá má samozřejmě trochu jiné, ale velikostně a funkčně stejné, takže jsme jim vysvětlili, že všichni nemohou mít to samé, že každý nakupuje jinde, každý má jiné množství korunek, ale že kola mají pěkné a ať si je třeba zkusí vyměnit a navzájem ozkoušet.

    Další nutností pro vznik přátelství krom půjčování si věcí, dělení se o dobroty, krom společné aktivity, je naučit dítě neubližovat ostatním, vyjít jinému vstříc, naučit jej kompromisu apod. Takže pokud se děti perou na hřišti o bábovky, tak je určitě dobré je nechat zkusit si spor vyřešit mezi sebou, ale pokud dojde „na pěsti“, tak je bezesporu vhodné zasáhnout a vysvětlit, že takto se neshody neřeší a že pokud bude dítě zlé, že kamarády mít rozhodně nebude. Pokud se děti hádají, tak jim zkuste nabídnout kompromis, vysvětlit jim, že takto je situace dobrá pro obě strany a v příštím kole, pokud se dětem podaří najít kompromis samostatně, tak je dostatečně pochválit.

    No, a pokud, jste do 3 let nebyli příliš ve společnosti vrstevníků svého dítěte, tak neváhejte a určitě dítě přihlašte do školky, dítě vrstevníky potřebuje a školka jej naučí spoustu dovedností, které jsou pro život důležité. Zároveň si osvojí, zlepší výše uvedené a další vlastnosti a hlavně získá kamarády!

    Závěrem? Pokud dítě kamarády má, tak je jasné, že s nimi rádo tráví svůj čas. Přeci jenom dcera si s Kačkou pohraje lépe než se mnou či mladším bratrem. Proto je dobré umožnit dítěti se se svými kamarády vídat. Domluvit se na společný čas na hřiště, popř. domluvit se a vyzvednout dítěti kamaráda a vzít děti na hriště společně, při nepřízni počasí pozvat kamaráda dítěte domů apod. My se vídáme s kamarády v týdnu každý den a to zpravidla dopoledne i odpoledne 🙂

    No a určitě mi dáte za pravdu, že všechna „dětská“ přátelství se Vám do dospělosti nedochovala, ale určitě se mezi Vámi najdou ti, kterým zůstal kamarád ze školky či základní školy a přátelství je několikaleté a pohodové a neměnili byste!

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    19. čer 2014    Čtené 0x

    Puzzle

    Skládání puzzle je celkem dost známá a velmi zábavná činnost. Je známa již několik let. Hodí se jak pro děti od zhruba pěti let, tak do patnácti let. Ale z vlastní zkušenosti vím, že i někteří dospělí rádi tuto činnost vykonávají.
    Skládání puzzlíků je tvůrčí činnost, která rozvíjí logické myšlení. Dokonce bylo v jednom výzkumu v Americe dokázáno, že pokud bude potomek skládat každé dva týdny jiné puzzle po celý rok, jeho logické myšlení tím půjde výrazně nahoru. A školní výsledky třeba z matematiky také. Takže i když se zdá, že je to jen hra k zabavení dětí, tak to vašemu dítku velmi pomůže.
    Puzzle spočívá v tom, že z jednotlivých dílků, které do sebe musejí přesně zapadat, se složí kýžený tvar či obrazec. Dnes můžeme třeba v hračkárně zakoupit puzzle s různými motivy, jak se zvířátky, kytičkami, tak i s oblíbenými seriálovými postavičkami typu Bořek stavitel, Hanna Montana apod. Dají se zakoupit puzzle menší o 20 dílcích, ale také velké, již pro pokročilé, obsahující třeba i 5 000 dílků.
    Pokud vaše dítko se skládáním puzzlíků začíná, zakupte mu puzzle s jiným tvarem jednotlivých dílků. Tím myslím třeba kolečka, čtverce atd. Bude to pro něj snazší a pomalu se připraví na puzzle typických tvarů. Pokud bude dítku již zkušenější, zakupte mu puzzle, které obsahuje více dílků a s těžším motivem. Třeba černobílé motivy či nějaké stíny jsou již složitější. Zpočátku mu to třeba nepůjde, a proto bude velmi důležitá podpora a povzbuzení od vás, jakožto rodičů. Až se dítku podaří sestavit velký obrazec, zkuste puzzle nalepit na tvrdou desku a pověsit je dítku do pokoje. Bude mít motivaci a zároveň vzpomínku na to, jak byl tento den šikovný.
    Ve větších městech dokonce také fungují tzv. „olympiády v puzzle“. Sejdou se dětí i dospělí různého věku. Všichni dostanou stejný motiv i počet puzzlíků. A Jejich úkolem je složit puzzle co nejdříve. Odměna za rychlé složení samozřejmě nesmí chybět.

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    3. čer 2014    Čtené 0x

    Jak na stříhání nehtů u dětí – 0+

    Jakmile se našim dětem přestaly nehty samy odlupovat, což bylo pár měsíců po narození, bylo nutné začít rostoucí nehty zkracovat cíleně. Coby prvomatka jsem se při pohledu na štípačku na dětské nehty a drobnou ručičku miminka orosila a vyschlo mi hrdlo. Jak ostříhat a nezranit, zvlášť když sebou mrně tak mrská. Pomocníka jsem doma neměla žádného, tak jsem raději počkala, až dcerka usne. Spala tvrdě, takže se nebránila a nehrozilo, že ji zraním.  Časem jsem získala jistotu a bála se méně. Jak beruška rostla, stávalo se, že se při stříhání probudila a byla překvapená, co se děje. Zkusila jsem nasadit šibalský výraz, ukázala štípačku na nehty, povytáhla obočí ve stylu: „Počkej, bude kouzlo!“, nadšeně zahlásila: „Cvak!“ a ukázala ustřižený nehet. Než se dcerka stihla podivit, co to máma vyvádí, bylo po všem. Opakovaný vtip ale přestává být vtipný, takže jsem musela brzy opět zvolit novou taktiku. V roce věku dcerky jsem obvykle stříhala a pilovala nehty nejdřív sobě, potom jí. Viděla, že to nic není, stříhání a pilování nebolí a že to je pro maminku nejspíš zajímavá hra a velká zábava. Chtěla se taky zúčastnit. A kromě „Cvak!“ jsem začala zařazovat další citoslovce, například „Bác!“,  „Bum!“, „Jůůů!“ nebo „Jupí!“. Dcerka se při každém zvolání začala řehnit a prstíčky mi pak podstrkovala sama a ráda v očekávání dalšího legračního slovíčka. Jen s nožičkama jsme měly vždy problém – dcerka byla a je velmi lechtivá. Musela jsem pevněji držet, aby štípačky nesklouzly a já ji nezranila. Pro jistotu jsem měla vždy po ruce tampónek a dezinfekci.
    Ve věku dvou let už dcerka utíkala sama pro štípačky, kdykoli jsem zavelela, že jdeme stříhat nehty. Dávala jsem jí vybrat, který prst půjde na řadu první a který přijde na řadu později. Učily jsme se tak spolu i jména jednotlivých prstů. „Který půjde dřív – palec nebo malíček?“
    V pěti letech si začala nehty stříhat sama za mého dozoru. V čerstvých šesti letech už jen kontroluji výsledek – ke spokojenosti obou.

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    20. kvě 2014    Čtené 0x

    UČÍME DĚTI Jak naučit dítě jezdit na kole – I díl (cca 1-3roky)

    Kolo je výborný dopravní prostředek a v podstatě i dobrá sportovní pomůcka, která není natolik drahá, takže se jízdě na kole později může věnovat celá rodina. Je tedy vhodné svoje děti naučit jezdit na kole. Nebojte, naučil se téměř každý, naučí se to i oni. Některým to půjde rychleji,  na některé bude potřeba trpělivosti více. Nicméně jim můžete pomoci v tom, že kolu budou předcházet jiné „dopravní prostředky“, které dítě na jízdu na kole připraví.

    Jako první bych jednoznačně doporučila ENDURO – malou plastovou motorku, v podstatě se jedná o jakousi tříkolku (jedno kolo vepředu, dvě vzadu). Tuto motorku můžete koupit dítku cca kolem 1 roku, prostě, když už si je jisté v chůzi. Její výhodou je, jak je již výše uvedeno, že se jedná o tříkolku, takže pád z ní není v podstatě možný, pokud dítě nezkouší vysloveně vylomeniny 🙂 Dítko se buď nožičkami odráží stylem jedna druhá – levá pravá, nebo později i snožmo. Je to jedno, v této fázi jde pouze o seznámení se s něčím, co dítě kamsi přepraví jeho vlastní silou. No, a pokud zrovna nejede, tak může na motorce bezproblémů posedět, neboť se s ním nepřevrhne.

    Tip. Až půjdete Enduro koupit, tak se budete divit kolik různých typů naleznete, různé barvy, tvary, motivy... Každopádně si dejte pozor na to, aby motorka nebyla příliš široká, neboť pak by dítě získalo špatný posez vůči nožičkám, kyčlím. A zároveň si dejte pozor na to, aby zadní kola nebyla příliš robusní, neboť pak při odstrkování nastává ten problém, že kola najíždí dítku na nožičky, zkrátka to chce takovou velikost kol, aby když si dítě sedne a začne ťapat nožičkama, aby pohodlně „obcházelo“ zadní kola.

    Endura se dělají dvojí velikosti takže Vám určitě nějaký ten čas vydrží, my využili velikosti obě – menší i větší.

    K druhým narozeninám dítku můžete koupit ODRÁŽEDLO – v podstatě malé kolo bez pedálů. Opět chci podotknout, že někteří se na odrážedle naučí dříve, některým přechod ze stabilní motorky na nestabilní odrážedlo bude trvat delší dobu. V žádné případě nespěchejte, netlačte na pilu, když to „nepojede“, tak odrážedlo na nějakou dobu ještě ukliďte a pokračujte v radosti z motorky a počkejte až přijde ten „správný“ čas.

    Nicméně odrážet se dítko umí právě z motorky a na odrážedle získá dovednost rovnováhy. Naučí se, že vždy je nutné držet řidítka! Že zkrátka odrážedlo samo nestojí. Však uvidíte sami, jaký se najednou objeví pokrok při přestupu z motorky na odrážedlo.

    Opět i odrážedel je velká řada (byl by na to potřeba vlastní článek – rozdělení, vlastnosti atd.). My máme FirstBike a jsme velmi spokojeni – jako rodič jsem především ocenila, že je to velmi lehké kolo, a že když dítě nechce jet, že  ho snadno nesu, i když mám ještě kočárek s mladším synem.

    A tip? Tip mám jeden, vždy to chce motivaci, takže kupte zvoneček či jinou houkačku, dítě si rádo zazvoní, kupte na přední řidítka košíček, dítko rádo sveze svoji oblíbenou hračku apod. A určitě nezapomeňte na nějakou barevnou helmu, přeci  jenom už se jedná o „kolo“, ze kterého dítě snáze spadne, my těch pádů máme za sebou několik 🙂 ale také je dobré získat návyk, že na kole se bez helmy nejezdí – opět důležitá je důslednost a upozornit, že všechny děti helmu mají a že všem moc sluší a pokud potkáte někoho bez helmy, tak nedělejte, že to nevidíte, ale opět na skutečnost upozorněte a vysvětlete dítku, jak je to nebezpečné, že až dotyčný spadne, že si může rozbít hlavu apod.

    Odrážedlo Vám určitě vydrží do cca 3-4 let, některým, co známe, až do 5 let. No a pak? Pak už přestup na kolo, na kolo se šlapkami, jak říká moje dcera. Ačkoliv dostala kolo se šlapkami ke 3 narozeninám, a ačkoliv velmi dobře uměla na odrážedle, s rovnováhou neměla žádný problém, odrážela se velmi rychle, tak na kole pár problémů nastalo a začalo další učení 🙂 prostě platí, že člověk se učí celý život. Ale o tom, jak  naučit dítě na kole, až v dalším díle.

    slune_cz
    12. kvě 2014    Čtené 0x

    Jak naučit děti nebát se tmy - Věk 3+

    "Já tam nejdu, je tam tma!" odmítá jít čtyřletá dcerka sama po koupeli do pokojíčku.
    "Tak u dveří rozsviť," radím jí.
    "Já se bojím, pojď tam se mnou," žadoní.
    Dobře, půjdeme spolu. Ptám se jí, co jí na tmě vadí. Prý má strach, že na ni něco vyskočí. Namítám, že tam není nikdo a nic, co by na ni mohlo ze tmy vyskočit. Stejně má strach, že ji něco chytne za ruku ve chvíli, kdy se bude snažit rozsvítit světlo. Taky jsem se kdysi bála. Choulila jsem se v postýlce a pozorovala stíny na zdech a na stropě. Klika u dveří mi připomínala zahnutý dlouhý nos, šroubky na kování zlověstné pichlavé oči a klíčová dírka otevřená ústa připravená mě spolknout. Vítr ve skulinách starých oken mi naháněl husí kůži. Asi to patří k věku a nemám dceři vůbec za zlé, že se bojí. Naopak, chápu ji.  
    "Pojď, půjdeme tam spolu a já ti ukážu, že se nemáš čeho bát." Beru ji za ruku a jdeme. Rozsvítím. Všechen nábytek i hračky jsou na svých obvyklých místech. Nikde nic zvláštního. Ukazuji, že je vše v pořádku. Zhasínám. Stále stojíme na místě, vidíme vzájemně své obrysy a obrysy nábytku. Opět rozsvěcím. Nic se nepohnulo. Držím dcerku ve tmě za ruku a ptám se jí, jak se cítí. Prý dobře.
    "Zkus se pustit, stojím pořád u tebe a zůstanu tady, nepohnu se ani o kousek." Váhavě pouští mou ruku.
    "Tak a teď je to stejné, jako bys tu byla sama. Ani když mě nedržíš za ruku, neděje se nic zlého." Znovu rozsvěcím. Vše je na svém místě. Dceři to ale nestačí, potřebuje větší jistotu. Ptám se, která z jejích hraček by se mohla stát strážcem pokojíčku a v případě potřeby vyhnat nějakého dotěrného bubáka, který by se tam třeba chtěl usídlit. Dcerka se zamýšlí a pak hlásí, že Velký Méďa. Beru velkého medvěda a posazuji jej na vršek knihovničky, odkud má přehled po celém pokoji. Tak - a pokojíček je chráněný, velký plyšový medvěd jej hlídá. Dcerka je spokojená. Navrhuji, že teď vyzkoušíme, jestli to pomohlo. Já zůstanu v osvětlené předsíni a Méďovu velitelku vyšlu do potemnělého pokojíčku pro plyšáka z postýlky. Zatím budu čekat u dveří. Dcerka pár vteřin váhá, ale nakonec souhlasí. Odhodlaně vstupuje do pokojíčku a za chvíli se vrací. Vítězoslavně třímá v ruce plyšovou žirafku. Palec nahoru a velká pusa k tomu. Hrdě ji objímám a šeptám, že je moje šikulka šikovná, odvážná holčička. Dokázala překonat strach ze tmy.

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    9. kvě 2014    Čtené 0x

    Jak naučit dítě uklízet si po sobě – hračky (věk cca 3roky)

    Období kolem cca 3 roku života dítěte je obdobím, kdy se se svým milovaným človíčkem na mnohém domluvíte – s některými již dříve, s některými o něco později. Každopádně, když 3-letému dítěti něco řeknete, tak podstatu chápe velmi dobře.

    Je to zároveň i období, kdy dítě získává spousty návyků, dovedností, které využije následně do budoucna. Důležitou zvyklostí, návykem, znalostí je podle mého názoru úklid, v tomto věku úklid alespoň částečně po sobě!

    Sice v bytě, domě, kde žijí děti, resp. kde si hrají děti, je jejich „pohyb“ prostě vidět, ale to neznamená, že by hračky měly být poházeny naprosto všude! Ale určitě to neznamená, aby prostředí bylo naklizeno a hračky vystaveny a dítě nemělo možnost si s nimi libovolně pohrát!

    Ale jak naučit dítě uklízet, když uklízení pravda není oblíbená činnost ani některých dospělých? Chce to začít pozvolna a hlavně jít příkladem a mít jakýsi „řád-pravidla“.

    Takže jak by to mělo kupříkladu „vypadat“, aby dítě začalo získávat návyk úklidu svých věcí, hraček? A v podstatě je určitě dobré, když dítě v tomto věku začne pomáhat s čímkoliv, jde ve výsledku jenom o to, aby do budoucna vědělo, kam věci patří, jak se k nim chovat a že věci se sami neuklidí, že úklid zabere jistý čas apod.

    Tedy, ráno – dopoledne, než vyrazíte ven si určitě stihne nějaké hračky dítko „vybordelit“. Nicméně ho motivujte před odchodem k tomu, aby si hračky uklidilo, ze začátku řekněte: „Pojď si uklidit hračky, já ti s tím pomůžu, ať můžeme jít ven a ať to tady máme hezké, až se vrátíme.“ Zpočátku budete vy ten, kdo uklidí větší část, ale nevadí – důležité je potomka zapojit. Rozhodně po něm nechtějte, aby udělalo z hraček výstavu, postačí, když je nastrká do polic, krabic, popř. mu napovězte, kam s čím 🙂

    Potom opět, než jde dítko spát – navečer, tak jej vyzvěte k tomu, aby se všechny hračky daly na místo. Ze začátku by mělo jít spíš o hru, než idítě zvykne hračky uklízet samostatně. Určitě ho neúkolujte, ať mu úklid neznechutíte a v žádném případě nevyhrožujte: „Jestli ty hračky neuklidíš, tak nebude před spaním žádná pohádka.“ Zaprvé se mu úklid zprotivý a za další si radši nebude hrát. Lepší způsob je říci: „Je čas jít spinkat, takže já jdu nachystat postýlku, pohádku, ty začni uklízet hračky na místo, ať můžou už taky spinkat.“ A když uvidíte, že úklid Vašemu dítku nejde, nebo jde příliš pomalu, tak mu řekněte: „Jsi šikovný/á, že takhle uklízíš, tak to já ti ráda s tím pomůžu.“ Popř.: „Jsi už dneska unavený/á? Tak já hračky uklidím a zítra mi s tím pomůžeš.“ Hračky ukliďte sami a zítra začněte s úklidem o něco dříve.

    A obecně s tím pomáháním, uklízením. Např. já když vyndavám věci z myčky, tak řeknu své 3-leté dceři, jestli mi může podávat příbory, abychom je mohli uklidit – aspoň se rovnou učíme, co je vidlička, co lžička, co nůž a přitom získává návyk, že když myčka domyje, že je potřeba věci z ní uklidit na místo. Nebo např. když vytírám prach a ozve se, jestli chci pomoci, tak i když mi úklid bude trvat déle, tak řeknu, že budu ráda a dám dceři svůj hadřík a uklízíme společně. No a když dopere pračka, tak ji třeba vyzvu, ať si jde se mnou pověsit svoje oblečení na sušák – a současně probereme, co je co a čí jsou jednotlivé oblečení, popř. jakou to má barvu. Každopádně vždy bezproblémů jde, děti rádi kopírují rodiče a kolem věku 3 let zatím nemají potřebu odmlouvat, pokud se na ně jde po dobrém – hrou. Ačkoliv prádlo pověsí tak, že jej často musím, samozřejmě až když si začne hrát s něčím jiným, upravit. Ale pochválím ji, že mi moc pomohla a následně ji pochválím třeba znovu, když přijde domů tatínek z práce.

    Jak vidíte, jde vždy spojit učení vícero věcí najednou – úklid, názvy oblečení, barvy apod.

    A můj tip? Tip mám v podstatě jeden, zkuste dítě do veškerého úklidu a domácích prací zapojit co nejdříve. A ohledně uklízení hraček? Dobré je, aby dítě mělo takové úložné prostory odpovídající jeho věku, aby mu šli hračky uklidit bezproblémů. Nejlepší jsou prostorné lehké plastové krabice, které jsou nejlépe na zemi nebo v otevřených policích, v nižších polohách, kdy není potřeba je odněkud sundavat, kdy není potřeba něco otvírat atd. Prostě aby dítě krabici mohlo samostatně vzít a hračky do ní uložit, aby prostě nepotřebovalo pomoc dospělého. Dítko vždy pochvalte a nikdy po něm věci neopravujte, neboť to vnímá, jako svoji „chybu“. Pokud trváte na tom, že jeho „činnost“ opravíte, tak buď, když to nevidí, nebo opět hrou – např.: „Koukni, když to uděláš takhle, tak budeš mít v krabici více místa na další hračky, přeci jenom za chvíli budeš mít narozeniny a třeba dostaneš další kostičky Lega.“ 🙂

    Závěrem? My máme uklizeno a vždy, když k nám přijde návštěva, tak se diví, jak to děláme, že je tu „relativně“ pořádek, samozřejmě s přihlédnutím, že se tu po bytě pohybují děti a přitom si neustále s něčím hrajeme, něco vyrábíme - kreslení nebo modelína, lego, panenky, stavebnice, pexeso – prostě „POHRAJEME, UKLIDÍME“ 🙂

    Zdroj: Slůně-cz.cz

    slune_cz
    25. dub 2014    Čtené 0x

    Bojíte se, že si vaše akční dítko na hřišti ublíží? Naučte ho, jak se hýbat! – Věk 1+

    Jen co se naučila lézt, vypadalo to, že se snaží si za každou cenu ublížit. Ještě jí nebyl rok, a už vylezla z dětské postýlky. Přitáhla se za tyče do kleku, pak do stoje, zvedla nožičku, zapřela se za horní okraj postýlky, přitáhla ručičkama a během chvilky byla nahoře a z postýlky venku. Lezla na židle, na stůl, bylo o strach si dojít i na záchod. Když jsem se chtěla vysprchovat jindy než v době jejího spánku, musela jsem ji posadit do kočárku, připoutat a postavit mezi dveře koupelny, abychom na sebe viděly.  Často se to neobešlo bez křiku „vězeňkyně“ a občas se jí podařilo vykroutit se ze sevření popruhů – výdech, posunout se, nádech, výdech, posunout se – a najednou byla volná. I Houdini by záviděl.
    Jen co začala chodit, lákaly ji na hřištích především vyšší atrakce. Kdepak pískoviště a plácání báboviček! Rovnou lezla na klouzačky a prolézačky. Když ve věku patnácti měsíců vylezla pod dozorem na více než dva metry vysokou klouzačku a s nadšeným výskáním sjela dolů, pochopila jsem, že přes zákazy a vyhýbání se nebezpečným atrakcím cesta nepovede. Lákalo by ji to ještě víc.
    Kamarádka se svými o trochu staršími dětmi chodila do místního Sokola na cvičení rodičů s dětmi od dvou let. Šla jsem se tam podívat a zeptat se, zda by nebylo i cvičení pro děti mladší. Během rozhovoru s paní, která cvičení vedla, dcerka bez zaváhání proběhla mezi švédskými bednami, pod kozou a přes žíněnku a vylezla na přistavenou vysokou klouzačku. Po jejím zdolání utíkala k žebřinám, a než bys řekl švec, lovila jsem ji nahoře. Paní cvičitelka se na ni s úsměvem dívala a pak mi potvrdila, co jsem sama tušila:  že zákazy nemají smysl. Jediná správná cesta je akční dítě v jeho touze po pohybu podporovat. Ukázat mu, jak bezpečně zdolat vybranou překážku, kde a jak se držet, naučit ho správným pohybovým dovednostem a návykům. Dcerka se toho dne stala nejmladší cvičenkou. Každý týden vletěla do tělocvičny jako vítr a v průběhu roku se skamarádila nejen s klouzačkou, ale i trampolínou, žíněnkami, kozou, koněm, kladinou, zavěšenými lavičkami i kruhy. Domů jsme se vracely obě unavené, ale spokojené.
    Dnes je dceři šest let a výšky ji stále lákají. Na hřištích si vybírá zejména lanová centra a vysoké herní prvky určené pro starší děti. Samozřejmě mám stále obavy, aby nespadla. Průpravu má ale velmi dobrou a já dávno vím, že lepší než zakazovat, je vést, ukazovat, trénovat, fandit a věřit.

    Zdroj:Slune-cz.cz

    slune_cz
    17. dub 2014    Čtené 0x

    23 měsíců Učení na nočník

    Asi každé dítě si chce co nejdéle vychutnávat pohodlí plenky. Jednorázové pleny poskytují velký komfort pro dítě i pro rodiče. Maminky, které mají spoustu práce kolem dítěte a domácnosti nemusí prát a žehlit látkové pleny a po použití stačí jednorázové pleny jednoduše vyhodit. Dnešní pleny dětem poskytují pocit suchosti, nemusí nic říkat a svou potřebu vykonají kdy chtějí a kde chtějí.
        Jednou jsme si řekli, že už je náš chlapeček dostatečně velký a začali jsme ho posazovat na nočník. Začali jsme zhruba když mu byl rok a půl. Problém byl, že jakmile zadečkem dosedl na nočník, hned se začal zvedat a když jsme ho chtěli na nočníku udržet, tak začal plakat. Zkoušeli jsme dát mu kolem nočníku spoustu hraček a hrát si s ním. To sice zčásti pomohlo, ale nočník stále považoval za nějakou židličku do které se nečůrá ani nekaká. Dali jsme si nočník dokonce na gauč a dívali se společně na pohádky. Malý už na něm začal usínat, ale stále bez úspěchu.
        Synáček měl skoro dva roky a stále nic, už jsme byli zoufalí. Aby toho nebylo málo tak nám začal vykonávat potřebu do vany. A z ní jenom zoufalým rodičům nahlásil: „kakal“. Pokaždé když to udělal, tak dostal na zadeček a po nějaké době přestal do vany kakat. Když potřebu vykonal do plínky, tak nám utíkal a nechtěl se nechat přebalit.
        Moje známá měla podobný problém se svou dcerkou a tak mi poradila, abych našeho malého zabalila místo do savých jednorázových plenek do normálních látkových. Jelikož jsem už nevěděla co dál, tak jsem to zkusila. Malého jsem zabalila do normálních plenek a čekala. Po vykonání potřeby dělal přibližně patnáct minut, že se nic nestalo, ale po té době se začal ošívat a hledat maminku. Já jsem ho v mokré plíně nechala asi půl hodiny a poté ho přebalila. V noci jsem mu stále dávala jednorázové pleny. Samozřejmě jsme co chvíli malého vysazovali na nočník a zkoušeli co se bude dít. Přibližně po týdnu jsme poprvé uslyšeli famfáru z hrajícího nočníku. Náš syn sice nevěděl, proč je kolem toho tolik slávy, ale radoval se s námi. A za necelý měsíc už si náš syn začal sám říkat kdy chce na nočník. Nehody byly na denním pořádku, ale postupem času se spravilo i to a od té doby je vše v naprostém pořádku.

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    11. dub 2014    Čtené 0x

    UČÍME DÍTĚ CHODIT BEZ OPORY – METODA ROZŠIŘUJÍCÍ SE VZDÁLENOSTI

    Každé dítko má svůj vlastní vývoj. Některé chodí samo už od roka, jiné to zvládne třeba v 15 nebo v 16 měsících. To naše začalo zhruba ve 14 měsících. Není třeba ten vývoj nějak násilně uspěchat, jen je žádoucí vytvořit takové podmínky, aby mělo dítě pro svůj vývoj dostatek prostoru. Nebuďte tedy ve stresu, když vaše batole ještě v 15 měsících nechodí. Je to normální, každý má jiný čas. My můžeme udělat jen pár opatření, která našemu děťátku mohou pomoci.

    Většinou jdou děti nejprve na kolena a na ruce, na všech čtyřech se pohupují, pak se buď rozlezou dopředu, nebo si z této pozice sednou. Následně se za nějaký čas začnou stavět u nábytku, pak začnou nábytek obcházet, až se nakonec i sami rozchodí bez držení. Nedá se říct, v kterém věku má dítě začít tu kterou fázi svého vývoje, stejně tak se nedá říci, že nutně musí projít všemi výše uvedenými. Některé děti třeba nelezou. Jiné se třeba nejdřív pouští a udělají pár samostatných krůčků, a až pak teprve začnou obcházet nábytek. Důležité je vývoj pouze bedlivě sledovat, při nesrovnalostech se poradit s lékařem. Násilím nic nezmůžeme. Nenuťme tedy naše batolátko chodit za ruku, když ještě samo o sobě chodit neumí. Na rukách se nám pouze prověsí a bude si kazit páteř.

    Nejlépe je nechat dítko chodit kolem nábytku tak, jak je zvyklé. Pokud už tedy obcházet nábytek umí. Náš syn se toto naučil zhruba v 10 měsících a u této činnosti zůstal zhruba další 4 měsíce. Střídal ležení, sezení, lezení po čtyřech a obcházení nábytku. Ve 14 měsících pak začal chodit samostatně. Možná by to ale v tu dobu ještě nedokázal bez naší drobné pomoci.

    Stačilo mu jen začít rozšiřovat vzdálenosti. Z nábytku v obývacím pokoji měl sestavenou takovou nábytkovou dráhu, která mu byla oporou a kolem které si celé dny obcházel. Měl vždycky čeho se přidržovat. Začali jsme mu tedy nábytek postupně rozestupovat tak, že mezi jednotlivými kusy byly čím dál větší mezery. Malý byl pak nucen jeden až dva krůčky udělat sám, bez opory, bez držení. Občas spadl, ale pak se to velmi rychle naučil.

    Vzdálenost jsme nerozšiřovali jen mezi nábytkem, který byl synovi při jeho chození oporou, ale také mezi námi, rodiči. Sedli jsme si třeba naproti sobě a synka jsme si posílali. Nejprve jsme seděli opravdu blizoučko, synovi stačilo se trochu natáhnout, udělat krůček a byl hned u druhého z nás. Pak jsme se posunovali čím dál víc dále od sebe, syn už musel udělat 2, 3 krůčky, pak těch krůčků už bylo třeba pět. Tímto se malý postupně naučil chodit sám. A navíc neměl pocit něčeho neznámého. Stále na nás viděl, věděl, že má kdesi před sebou oporu, jen si k ní musí dojít. Nenechávali jsme ho zbytečně padat, měl tak jistotu, že ho nakonec chytneme, kdyby k něčemu došlo, nebál se tedy vykročit a směle šel delší a delší trasu, až začal chodit i napříč místností. Dnes jsou mu 2 roky a 7 měsíců a vesele si utíká, kam ho jen napadne.

    Metodu, která nám v nácviku chůze u syna velmi pomohla, tedy nazývám Metodou rozšiřující se vzdálenosti. Stačí jednoduše zvětšovat vzdálenost mezi lidmi a předměty a prodlužovat tak dítěti jeho dráhu. Pro dítě tak nebude nepředstavitelné se prostě pustit a jít. Vše je nenásilné a jednoduché. I vaše dítko to jistě brzy zvládne.
    Batole


    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    9. dub 2014    Čtené 0x

    Učíme děti – Jak odnaučit děti kousání nehtů – Věk 3+

       Mezi třetím a čtvrtým rokem věku si dcera začala kousat nehty. Nejdřív jen občas, později každý den. Kousala, okusovala a žižlala tak vytrvale, že brzy neměla jediný nehet s bílým okrajem, zato deset prstíků, které měly dobře našlápnuto stát se nevzhlednými paličkami.
      Domluvy nepomáhaly, zákazy už vůbec ne.  Zalezla si do koutka a tiše se oddávala hlodání. Snažila jsem se přijít na to, co bylo spouštěčem pro její zlozvyk, abych mohla příčinu odstranit. Žádný stresující moment, zážitek, zkušenost ani nic jiného negativního jsem neobjevila. Zato jsem objevila tip na speciální lak na nehty pro děti se zálibou v jejich okusování. Lak obsahuje velice hořkou složku, jež má děti od okusování spolehlivě odradit. Plna naděje jsem jej pořídila, dcerce nehty natřela, ale ouha – ačkoli se dcerka tvářila kysele a později zhnuseně, přece vytrvala. Vydržela odpornou pachuť a za chvilku byl další nehet fuč. Ač zklamaná, nevzdala jsem se. Nějak to přece jít musí i u nás. Zkusila jsem na to jít naprosto jinak. Ani zákazy, ani domluvy, ani pepř, ani speciální lak, nic takového.
       Navrhla jsem, že za každý den, kdy nebude nehty okusovat, udělám do kalendáře červený puntík. Až nasbírá deset puntíků, smí si vybrat malou hračku. Dcerka, zamilovaná do LPS zvířátek, nadšeně souhlasila. Když se občas „zapomněla“ a strčila prst do pusy, stačilo připomenout, že přece chce koupit hračku coby odměnu za nekousání, a v tu ránu byl prstík z pusinky venku. Deset puntíků nasbírala velmi brzy a svou odměnu dostala. Za deset dní jí nehty povyrostly tak, že i jí samotné připomínaly nehty moje. Nemívám nehty dlouhé, tak 1-2 mm, ale dceři to stačilo k tomu, aby si připadala jako „velká“. Poprosila mě, jestli bych jí nemohla nehty „namazat barvičkou“, jak to viděla u větších holčiček venku. Ačkoli si sama nehty barevně nelakuji, vyhověla jsem jí s tím, že za každý týden, kdy nebude mít nehty okousané, můžeme nalakovat jeden nehet. Došlo jen na malíčky.
       Dceru za pár týdnů opustila touha mít nehty barevné, už si ani nevzpomněla. A na kousání naštěstí také ne.

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    7. dub 2014    Čtené 0x

    JAK NAUČIT DÍTĚ ZVLÁDAT DELŠÍ CESTY V AUTĚ – METODA STŘÍDÁNÍ ČINNOSTÍ

    V dnešní moderní době není výjimkou, když se rodiče vydají někam autem už s novorozenětem. Však už z porodnice jedeme většinou v autě. Základem je mít kvalitní autosedačku odpovídající věku a váhové kategorii našeho dítěte a také mít tuto autosedačku správně v automobilu ukotvenou.

     Jakmile máme zajištěn způsob cestování tak, aby vyhovoval už miminku, je potřeba pak už jen nějak tu cestu společně zvládnout. Základem je vždycky střídání činností. U malých miminek to vypadá zpravidla tak, že dítě nějakou tu dobu v autě prospí, pak zastavíme, miminko nakojíme nebo podáme umělou mléčnou výživu, při tom dítko samozřejmě vyndáme z autosedačky, dopřejeme mu, aby se protáhlo. Nejdéle po 2 hodinách jízdy je potřeba takovou přestávku udělat, protože dítě by nemělo v té autosedačce trávit právě více jak 2 hodiny času. Pokud je potřeba, děťátko přebalíme a zase uložíme do autosedačky. Při cestě mu můžeme podat nějakou tu hračku, případně hračku připevnit přímo na autosedačku.

     U starších dětí a batolat se pak střídání činností uplatňuje také, kolikrát v ještě častější formě. Nejpozději po 2 hodinách zastavujeme auto a děláme přestávku, dítko vyndáme z autosedačky, necháme ho proběhnout, protáhnout se. Pokud je třeba, přebalíme, podáme nějaké jídlo a pití. Pokud cestujeme delší dobu, dítě pravděpodobně celou tu dobu neprospí, je proto dobré ho bavit nějak i za jízdy, pokud se tedy nudí a nestačí mu sledování ubíhající krajiny. Stačí mu k autosedačce pověsit nějaké oblíbené hračky, případně zakoupit přídavný stoleček na autosedačku a na stolek mu dát třeba hrací pianko a podobné interaktivní panely. U starších dětí můžeme na chvilku zapnout na přenosném DVD přehrávači jejich oblíbenou pohádku či epizodu z dětského animovaného seriálu. Když začne dítko hodně zlobit, můžeme mu podat nějakou tu dětskou rychlorozpustnou sušenku, dát mu napít apod. Dodržování pitného režimu na cestách je vůbec velice nutné.

     Děti většinou zvládají cestování dobře. Pokud však máme doma malé neposedy, vybavíme se větším množstvím hraček, jídla, pití, plen, vlhčených ubrousků, a v neposlední řadě promyslíme, které činnosti by mohlo dítko za jízdy provozovat. Stačí promyslet tu cestu tak, že občas někde zastavíme, uděláme přestávku, za jízdy chvilku pustíme DVD přehrávač, pak dítěti nabídneme jeho oblíbenou hračku, pak zas třeba hračku, se kterou si již dlouho nehrálo, nebo kterou má úplně novou, po chvíli zas můžeme zapnout rádio, případně pustit nějaké CD s dětskými písničkami a říkankami. Časem se pak bude umět dítko zabavit samo. Důležité je, aby dítě jakéhokoli věku nevnímalo cestování jako nutné zlo, ale naopak jako dobrou zábavu.

     Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    1. dub 2014    Čtené 0x

    UČÍME DĚTI:Jak připravit dítě na školku

    Školka, pro většinu dítek první školské zařízení, ve kterém začnou trávit většinu svého času. Určitě je mnoho věcí, které můžeme pro své dítko udělat, abychom mu nástup právě do školy ulehčili.

    V první řadě je velmi důležité, aby se dítě vídalo se svými vrstevníky již před nástupem do školky. Choďte na veřejné hřiště, přihlašte dítě na cvičení třeba do místního Sokola apod. Zároveň pokud budete s dítětem chodit na nějakou organizovanou činnost – cvičení, plavání, zpívání apod., tak krom toho, že bude v kolektivu svých dětí, že pozná, že občas je nutné dělat kompromisy, tak si zvykne i na jistý řád-program, který bude mít později i ve školce. Zároveň si zvykne na to, že existuje jiná osoba – instruktorka, učitelka – která je potřeba poslouchat.

    Za druhé naučte dítě „odloučení“ od rodičů, nechte jej třeba na prázdniny u babičky, nebo jej nechte pohlídat chůvou, sousedkou a běžte si do kina, na večeři, zacvičit si apod. S odloučením souvisí návrat, takže je dobré mít jakýsi „loučíci rituál“, který je vždy stejný a dítě díky němu ví, že se rodiče vrátí. Řekněte dítěti, kam jdete, kdy se vrátíte, že jej máte rádi, dejte si pusinku... Samozřejmě pokud při loučení dítěti slíbíte, řeknete, v kolik přijdete, tak svoje slovo dodržte! Neboť nedodržením slibu o návratu, může dítě snadno nabýt dojmu, že by se mu maminka už vrátit nemusela.

    Za třetí. Bezesporu je dobré, pokud má dítě nějakého kamaráda, tak pokud je to možné, tak aby kamarádi chodili do školky spolu, neboť jejich adaptace bude snažší, přeci jen bude mít ve školce někoho, koho zná, koho má rádo!

    Za čtvrté. O školce mluvte jen v dobrém. Pokud budete dítěti říkat např. „Počkej, za chvíli půjdeš do školky a tam ti srovnají pérka“ aj., tak určitě v dítěti nevypěstujete těšení se na tuto instituci. Takže mluvte s dítětem o tom, co bude ve školce dělat, jak to bude probíhat, co nového se jistě naučí. Že ve školce budou další děti-kamarádi, se kterými si bude hrát atd. Pokud se dítě na školku před jejím nástupem těší, tak má nástup jednodušší, příjemnější, než ty děti, které mají ze školy i třeba jen malé obavy.

    Za páté. Pokud má dítě mladšího sourozence, tak mu vysvětlete, že mladší brácha-sestra jít do školky nemohou, ačkoliv by chtěli. Ale že až povyrostou, že do školky půjdou také, že už se těší. Zkrátka že školka je za odměnu a že jenom ve školce se mohou dělat věci, které doma jistě nezažije.

    Za šesté. Až půjdete poprvé do školky, tak si večer předtím sedněte s dítětem a o všem si hezky popovídejte. Připravte na druhý den oblečení a vše potřebné. Je dobré, aby první odchod do školky proběhl v klidu a v pohodě. Dítěti dejte určitě něco pohodlného i za cenu, že nebude mít poslední módní dětský výstřelek a to z toho důvodu, že např. pokud si bude chtít dojít samo na wc, tak tepláky na gumu si stáhne a oblékne snáze než nějaké slušivé kalhoty na knoflíčky.

    Za sedmé. Pokud to není v dané školce problém, tak dítěti dovolte si vzít svoji oblíbenou hračku s sebou. Pokud školka nedovoluje nošení vlastních hraček, tak dítěti vysvětlete, opět v pozitivním duchu, že hračka by se mu mohla mezi tolika hračkami ze školky ztratit a že mu ji radši pohlídáte. Že ve školce bude mít na hraní hraček dost a doma si pak pohraje se svoji oblíbenou.

    Za osmé. Jestli Vy budete mít obavy, tak dítě to zajisté pozná. Takže skutečně v pohodě, dítě předáváte zkušeným pedagogům, kteří mají s adaptací dětí mnoho zkušeností. Prostě je potřeba dítě vnitřně naladit na notu, že ve školce mu bude dobře a že skutečnost, že do školky chodí je fajnová!

    A závěrem? Povídejte si s dítětem, jaké to ve školce bylo, co se mu tam líbí, nelíbí, jaké má kamarády, co měli k obědu – nejlépe pravidelně, třeba večer před spaním. Velmi vhodné je být i v kontaktu s paní učitelkou, abyste věděli, jak skutečně dítě školku zvládá a případně jak dále mu můžete pomoci.

    No, a pokud školka nabízí, že před nástupem je možné školku navštívit při jiné příležitosti, tak neváhejte, udělejte si čas a školku navštivte. Není nic lepšího než když dítě jde do známého prostředí!

    Zdroj: Slune-cz.cz

    slune_cz
    28. bře 2014    Čtené 0x

    Učíme děti, jak se chovat v lese 2+

    Rozkopnutá houba, rozšlapané borůvčí, rezavá konzerva, odhozená PET láhev. Známe je všichni a nikomu se nelíbí. Nikdo se nepřizná, ale zjevně byl někým tento nepořádek vytvořen. Sami jej neděláme a chceme, aby i naše děti věděly, že nepořádek do lesa nepatří. Také chceme, aby věděly, jak se v lese správně chovat.
    Les patří především rostlinám a živočichům, kteří zde žijí a rostou. V lese se chováme tiše, a to proto, abychom nikoho nerušili a neplašili, a také proto, abychom sami více viděli a slyšeli. Ještě než do lesa vejdeme, dětem toto pravidlo připomeneme. Chodíme pohromadě nebo tak, abychom na sebe bez potíží dohlédli a nemuseli na sebe halekat. Ukazujeme dětem rostliny, které známe, spolu si opakujeme jejich názvy a chválíme je za správné odpovědi.
    Děti se nejvíc těší na sběr lesních plodů. Jahody a maliny si s ničím nespletou, u borůvek jsme je museli upozornit na vraní oko čtyřlisté. Šestiletá dcera pozná borůvkový keřík bezpečně a za vraní oko by jej nezaměnila. Tříletého syna je potřeba kontrolovat - plody ještě příliš nerozlišuje a záměna by u něj byla pravděpodobnější. Pokud jsou plody nezralé nebo naopak přezrálé či  rozmáčené, nesbíráme je. Pokud děti najdou něco, co neznají, nebo čím si nejsou jisté, zavolají nás na pomoc. To platí zejména u hub. Vysvětlili jsme jim, že jakmile začneme se sběrem hub, ruce už do pusy nepatří. U některých druhů hub může i olíznutí potřísněných prstů vyvolat nevolnost. A nikdo nemá bolení břicha a zvracení rád, nač tedy riskovat.
    Houby sbíráme do košíků, látkových tašek nebo v nouzi do součástí oblečení - vždy jen tam, kam může vzduch, nikdy ne do igelitových tašek nebo kamkoli, kde by se houby mohly zapařit. Bereme jen dobře rozvinuté plodnice, ale nikdy přestárlé nebo rozmáčené. Hub, které neznáme, se nedotýkáme. Učíme děti, že houby rozkopávají jen zlí a nenechaví lidé. To, že my některé houby neznáme, nesbíráme a nejíme, neznamená, že je nemůže znát, sbírat a jíst někdo jiný, ať už se jedná o člověka nebo zvířátko.
    Jakmile přijde čas svačiny, najdeme si příhodné místo, třeba pařez, v klidu se najíme, napijeme a veškeré zbytky a odpadky zabalíme zpět do tašky, vezmeme s sebou a cestou z lesa si zahrajeme hru "Kdo dřív najde odpadkový koš". Pečlivě prohlédneme místo, kde jsme jedli, zda tam po nás něco nezůstalo. Pak teprve místo opustíme.
    Nenosit se s odpadky někdy láká. Necháme děti, aby si zkusily představit si, jak by to v lese vypadalo, kdyby tam všichni lidé nechávali své odpadky. Výraz jejich tváří mi dává naději. Naději na to, že právě ony původci civilizačních odpadků v lesích nebudou.

    Zdroj: Slune-cz.cz