Zodpovědnost? Co to vlastně je? Zodpovědnost nebo-li také odpovědnost je jakýsi morální-etický pojem, který označuje ručení osoby za nějakou věc, jednání, či jinou osobu. V podstatě člověk vždy nese zodpovědnost, za činy, které se mu staly nebo také jinak řečeno, odpovědnost ukládá osobě nějaký úkol do budoucnosti.

Zodpovědnost je tedy vlastnost, která by neměla lidem chybět, nicméně někteří k ní máme blíže, někteří dále. Hodně je tato vlastnost ovlivněná výchovou, pokud jste zodpovědní, tak děti tuto vlastnost do jisté míry získají po vás!

Čím začít? Kdy? A kde třeba? S jakýmsi vysvětlování zodpovědnosti nemá význam začínat před 3 rokem života. Základem je, aby dítě bylo schopné již smysluplně chápat, co mu říkáte a zároveň bylo schopné se zeptat, tzn. mělo dobrou slovní zásobu, dobře mluvilo. Pak teprve může začít chápat smysl slova zodpovědnost. V každném případě je dobré mu takovéto náročné slovo vysvětlit na příkladu. Takže např. „Už jsi velký(á), tak zodpovídáš tady za všechny svoje bábovky na pískovišti, pokud se ti nějaké ztratí, třeba si je zahrabeš do písku, tak jiné mít nebudeš a nebudeš si mít s čím hrát“. Zároveň je dobré udělat dítěti zpětnou kontrolu. Tedy, pokud se vrátím k příkladu z pískoviště s bábovkami, tak musíte sami vědět, které bábovky jsou Vaše. Před odchodem vyzvat dítě, ať je uloží zpět do tašky a nechat jej, ať pracuje samo, popř. mu nabídnout pomoc. Pokud vidíte, že nějaká chybí, tak se zeptejte, jestli už má vše uklizené. Buď si samo vzpomene, že něco chybí nebo v mladším věku ne, tak mu připomeňte, kde má kupříkladu ten zelený kyblík 🙂    

Později se dítě bude zodpovědnosti učit ve školce, kde dostane jakési další „úkoly“ a bude zodpovědný, za jejich správné dokončení. Což je velmi dobré pro další život, neboť ve škole už je zodpovědnost nezbytná a nadále ji využijete po celý svůj život.

Ve školce se dítě začne učit i jakési kolektivní zodpovědnosti, která je založena na spolupráci malých parťáků!

No, a díky tomu, že dítě začne zvládat být zodpovědné za svoje svěřené věci, tak se později na něj budete moci v mnohém spolehnout, což je pro rodiče velká odměna.

Zodpovědnosti se dá dále naučit i při tom, když dítěti pořídíte nějakého domácího mazlíčka – kočku, psa, myšáka apod. Nicméně zvažte řádně svoje možnosti, svůj prostor k bydlení, věk dítěte apod., neboť zde se již jedná o živou bytost, která s Vámi stráví několik let, tak aby tato léta byla ve výsledku strávená všestranně příjemně, nikoliv aby šlo o nutné zlo.

A rada závěrem? Aby Vaše dítě mohlo být zodpovědné, tak mu musíte „něco“ svěřit, dále mu musíte vysvětlit pravidla a to tak, aby to bylo přiměřené jeho věku. Samozřejmě mějte přiměřené nároky opět k věku a vyvinutosti dítěte a hlavně buďte mu nápomocni! A připoměńte svému dítěti, že mu věříte, že danou věc určitě krásně zvládne, případně jej nějakým způsobem povzbuďte a následně nezapomeňte na pochvalu.

Zdroj: Slune-cz.cz    

Když se človíček narodí, tak je mu zpravidla věnována maximální pozornost, zvlášť pokud se jedná o dítě prvorozené. Nicméně kolem 2 roku, když začíná dítě komunikovat a většinu věcí, co mu srozumitelně vysvětlíme chápe, je čas naučit jej se dělit o věci-hračky s ostatními.

Neboť dítě, které se neumí dělit o věci, ztropí mnohdy až přehnanou scénu, když mu někdo cizí na jeho hračky šáhne!

Jak tedy naučit děti, aby se dělili s ostatními??? Začnu dětmi druhorozenými atd., zkrátka sourozenci. Ti se narodí do prostředí, kde už mají nějakého toho brášku nebo sestričku. Jednoduše je na místě stále někdo „malý“ a je dobré od mala vštěpovat dětem následující: dej půlku bráškovi-sestřičce, hračky máte dohromady, tak se zkuste domluvit, kdo si s čím teď bude hrát apod. Ale samozřejmě i druhorozené děti začnou mít „majetnické“ sklony a nebudou chtít svoje hračky komukoliv půjčovat, dělit se. Postup jak je dělení naučit je stejný, jako u dětí prvorozených, které bývají svými hračkami posedlé podstatně více.

Takže pokud dojde k tomu, že dítě odmítá věci půjčovat, plačtivá „s céna“ jedna střídá další, děti se o věci se sourozenci ale i dalšími dětmi např. na hřišti perou, Vaše domluvy nepomáhají, tak je čas důsledného vysvětlení, že dělení je na místě a správné!

Za prvé v žádném případě dítěti neberte hračky ani další věci násilím. Jelikož rodiče pro děti představují vzor, tak je dobré jim ukázat, kudy vede ta správná cesta, neboť malé děti rádi rodiče kopírují! Ačkoliv jsem výše uvedla, že sourozenci mají situaci trochu „jednodušší“, tak opět v žádném případě nenuťte pod výhružkou či násilím starší dítě, aby se dělilo s mladším, opět je lepší vysvětlení v poklidu. Určitě není správné, aby starší sourozenec musel půjčovat veškeré svoje hračky mladšímu, jen proto, že mladší je chce a věřte, že mladší dítě bude chtít vše stejné jako dítě starší.

Pokud se tedy Vaše děti, ať už sourozenci, kamarádi nebo jen parťáci z hřiště o hračky hádají a vy si nejste stoprocentně jisti tím, na čí straně je pravda, tak je v rámci možností nechte, aby si spor vyřešili sami mezi sebou. Pouze jim ukažte, jak jsem uvedla výše, správnou cestu: např. „Vím, že jste si s touto hračkou chtěli hrát oba dva, ale to není možné, tak co myslíte, jak to vyřešíme, má někdo z vás nějaký nápad?“. Případně jim navrhněte řešení, možné varianty.

Jinak je naprosto normální ve vývoji všech dětí, že se u nich objeví „majetnický“ sklony, ale díky této vlastnosti, v podstatě sobeckosti se naučí tu lepší vlastnost a to ochotu dělit se. Vy v každém případě se snažte zůstav vklidu a situaci vnímejte objektivně, pokud možno s nadhledem.

A na druhou stranu, pokud Vaše dítě nějakou hračku jinému z ruky vytrhne, tak se „poškozenému“ dítku omluvte a vysvětlete svému, jak ošklivě se zachovalo a že je určitě lepší, když se zeptá, zda by se nemohl na danou věc podívat, půjčit si jí.

Každopádně umění dělit se je těžké a proto je to „běh na dlouhou trať“ dítě této dovednosti naučit, někteří pochopí ihned jiným trvá rozdělit se déle. Každopádně Vašemu i jiným dětem prospěje, pokud nedochází k nebezpečnému fyzickému kontaktu, když si spory mezi sebou vyřeší sami, aspoň poznají, že je potřeba jakési domluvy a že ne vždy budou vítězové. A pokud konflikt vrcholí a vypadá to, že dojde k trhání vlasů, kousání, štípání, zkrátka k rvačce, tak teprve v tuto chvíli zasáhněte, pokuste se dítěti situaci vysvětlit, viz. výše a pokud ani vysvětlení nepomáhá, tak dítě rozptylte něčím jiným, odveďte jeho pozornost jinam, např. k jiné hračce, zahrajte s ním jinou hru a pokus o vysvětlení důležitosti dělení se nechte na jindy 🙂

zdroj: Slune-cz.cz

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.

Zdroj: Slune-cz.cz

Svět není černobílý. Svět je barevný! Proto je důležité, aby Váš potomek znal barvičky. Již malé děti, cca kolem 2 let, umí základní barvy a potom svoji znalost barev nadále rozšiřují. Samozřejmě záleží na každém jedinci, někteří jsou v poznávání barev rychlejší, některým to trvá déle.

    Jak začít – nejlépe tzv. porovnáváním. Co to znamená? Například:
    a)    ŽLUTÁ? Co je žluté? Sluníčko. Žlutá jako sluníčko.
    b)    ČERVENÁ? Co je červené? Jahůdka. Červené jako jahůdka.
    c)     ZELENÁ? Co je zelené? Tráva. Zelené jako tráva.
    d)    MODRÁ? Co je modré? Nebe. Modré jako nebe atd. atd.

Důležité je v případě přirovnávání uvádět věci typické nebo co nejtypičtější pro danou barvu, aby nedošlo k tomu, že řekneme: „koukni, to je žluté jako tvé auto“ a následně dítě vidí auto, které má barvu jinou.

A samozřejmě platí staré dobré pořekadlo – „Opakování matka moudrosti“. Čím více budete barvy probírat, tím dříve a snáze si je dítě zapamatuje a naučí, začne barvy používat. A platí i „Škola hrou“. V případě, že budete dítě učit barvy v rámci hry, tak se bude učit radši, v podstatě si bude hrát a nebude mít pocit, že se něco učí a učení bude vedlejší příjemný efekt.

Je totiž neuvěřitelné, jak mají děti věci spojené, aniž by o tom rodiče věděli. Pro příklad uvedu – po narození syna se dcera (2,5 roku) ohromně zajímala o kojení, v té době jsme i dost probírali barvy a následně všem říkala, ve chvíli, kdy jsem začala kojit, že maminka má pro brášku mlíčko, že mlíčko je bílé, bílé jako sníh a že sníh padá jenom, když je zima.

Nejdříve dítě barvy jenom rozeznává a až později se je naučí pojmenovat, takže mějte trpělivost, ze začátku dcera třeba řekla „to je jako jahůdka“. Já se tedy zeptala „a jakou to tedy má barvu“ a dostalo se mi odpovědi, že modrou... Tak jsem dceru opravila, že jahůdky jsou červené a že daná věc je tedy červená a jestli by byla tak šikovná a našla ještě něco, co je červené. Prostě všechno chce čas, každopádně věřte, že dítko se barvy postupně naučí!


Je možnost učit děti rozpoznávat barvy i ukazováním v případě, že dítě již nějakou povědomost o barvách má. Takže když jdete kupříkladu po parkovišti, tak si u každého auta říci, jakou má barvu.


A co bych doporučila? Pokud budete kupovat pastelky, tak nejenom, že je dobré koupit nelámavé, čímž jistě ve výsledku ušetříte. Je dobré koupit pastelky i nějaké větší, aby se dítku především zpočátku dobře držely. Ale základem je koupit takové, aby když si dítě vezme červenou pastelku, tak aby bylo vidět, že je červená, aby její „obal“ byl červený, nikoliv s nějakým motivem, nikoliv dřevěný. Zkrátka jenom barevná tuha v nic neříkajícím obale dítěti moc v učení barev nepomůže. Zároveň je dobré kupovat hračky v různých barvách, ale nezapomeňte, že všeho moc škodí. No, a dobrým pomocníkem při učení barev je hra „Pan Čáp ztratil čepičku, měla barvu, barvičku...“.


V rámci učení barev lze hrát spousty dalších her. Záleží na Vaší fantazii, na možnostech, na prostředí, v němž se aktuálně nacházíte. Nicméně můžete koupit třeba plastové barevné míčky, dát je do nějaké nádoby a vytáhnout třeba zelený a chtít po dítěti, aby našel další, které jsou rovněž zelené. Pokud se to dítěti povede je velmi vhodné jej pochválit a motivovat k další činnosti, k hledání míčků barvy třeba červené.


A možná Vás ve výsledku nejvíce překvapí fakt, že dítě bude znát nějakou barvu, aniž by jste tuto barvu záměrně dítě učili. Ovšem musíte s dítětem komunikovat, a když už si s ním povídáte, tak při oblékání mu říci, dnes si vezmeš růžové tričko a budeš k němu mít i růžové tepláčky. A šup – dcera uměla růžovou 🙂


Nu, hodně zdaru při učení barev a poslední doporučení, učte dítě barvy postupně, po jednom.

Zdroj: slune-cz.cz

Odmala jsem slýchala, jak se mi máma věnovala a naučila mě do dvou let věku spousty říkadel a písniček. Posluchači mělo být zřejmé, že právě ona je obětavou mámou, která učí, co jí síly stačí,  trpělivě opakuje donekonečna básničky a že moje znalosti říkadel byly její zásluha. Vlastní rodičovství mě pak přesvědčilo o tom, že vše bylo nejspíš trochu jinak.Děti se učí rádyPředevším jsem zjistila, že děti se učí říkadla a písničky rády. Naše děti coby batolata milovaly chvíle, kdy jsem si s nimi sedla, vzala si je na klín a spolu jsme si ukazovali obrázky v knihách říkadel, povídali si o tom, co vidíme, k tomu si párkrát řekli samotné říkadlo a třeba se u toho pohupovali do rytmu nebo tleskali.  Nebylo žádné cílené učení, byla jen hra. Tulení u mámy na klíně, barevné obrázky, rytmická mluva – to vše bodovalo.  Dceru v jedné knize říkadel dokonce zaujala velká barevná písmenka v názvu knihy natolik, že se v necelých dvou letech naučila abecedu a okolí pak šokovala, když na ulici nebo v čekárně u lékaře písmenko po písmenku „četla“, co viděla okolo sebe.  Syn se zase soustředil více na obrázky než na říkadla samotná. Chtěl příběh, žádal detaily a v necelých třech letech i vysvětlení: „A proč, mami?“Nejoblíbenějšími knihami říkadel se stala leporela s říkadly Josefa Lady.  Obě děti se nejdříve naučily doplňovat poslední slova veršů, později jsme se po jednotlivých verších střídali.  Měly očividnou radost ze spolupráce. Stavěli jsme z leporel různé ohrádky, lezli okolo nich, vždy jeden píchl prstem do určitého obrázku a druhý měl dané říkadlo říci. Schválně jsem občas řekla k obrázku říkadlo, které k němu nepatřilo, což na druhé straně vyvolalo obvykle salvu smíchu a pištění: „Né, mami, to tam nepatří!“ Rytmus říkadel jsme uplatňovali často i na hřišti. Krátila jsem si dlouhé chvíle u houpaček přeříkáváním říkadel a došla k překvapivému číslu 54, a to jen u říkadel Josefa Lady. Děti přeříkávaly říkadla se mnou do rytmu houpání  a měli jsme tak na dlouhé minuty o zábavu postaráno. 

 Zdroj: slune-cz.cz

Darovat, rozdělit se, podělit se a to bez nároku na zpětný zisk je mnohdy těžké a je tedy nutné se této vlastnosti naučit. Kdy začít? Nejlépe hezky od malička a postupně přidávat 🙂

Každý jsme jiný a každý má zakořeněn a postupně výchovou ovlivněn jakýsi sklon k empatii, k nezištné dobročinnosti. Již v batolecím věku si můžete všimnout a až budete mít svoje děti, tak si jistě všimnete, že pokud jiné dítě pláče, tak druhé se mu snaží pomoci, snaží se mu být oporou v jeho nesnázi. Např. dcera když začal její o dva roky mladší bráška plakat, tak již ve svých čtyřech letech ji bylo jasné, že je něco špatně a vždy se mu snažila pomoci, třeba mu začala hledat dudlík, přinesla hračku apod. Mimochodem je hezké takovou situaci u svých děti vidět!

Aby dítě bylo schopné darování, tak musí být vedeno k jisté empatii, ke schopnosti vcítit se do situace druhých lidí. Později je dobré dítěti vysvětlit, že nejde vždy o darování, o pomoc finanční, věcnou, ale že jde i o umění naslouchat, strávit svůj čas s/nad danou věcí apod. Pokud se dítěti v tomto směru nebudete věnovat, tak věřte, že Vám z potomka vyrostou sobci, což se do budoucna velmi obtížně napravuje, urovnává.

Dobré je s dítětem již v útlém věku řešit nesnáze. Např. se zeptat: „Proč myslíš, že je ten chlapeček tak smutný?“, „Co myslíš, že bychom mohli udělat, aby holčička už neplakala?“ apod. Zkrátka pokud máte „cestou“ nějakou nesnázi, tak ji s dítětem proberte, vysvětlete mu možnosti pomoci, popř. jej nechte mu pomoci.

Velmi vhodné k učení empatie je čtení klasických pohádek, kde dítě poznává postupně velmi jasně a srozumitelně dobro od zla, seznámí se s kladnými lidskými vlastnostmi jakou jsou obětavost, přátelství, skromnost. Samozřejmě pozná i špatné lidské vlastnosti, což je také dobré, aby mohlo svět vnímat uceleně.

Samozřejmě je důležité pocity, emoce dítěti popsat, aby si je mohlo uvědomit a později dále správně využít. Tedy např.: „Máš radost, že se ti povedlo nakreslit to sluníčko?“, „Jsi smutný, že ti bráška nechce půjčit hračky?“.

Další možností, jak u dítěte rozvinout empatii je, že mu ukážete, co je správné – pustíte v tramvaji svoje místo staršímu, těhotné a následně dítěti vysvětlíte svůj počin, proč jste tak udělali. A zde se opět vracím k jedné základní věci a to je – JÍT DÍTĚTI PŘÍKLADEM! Pravdou je, že než neustálým poučováním se děti učí podvědomým napodobováním svých vzorů – což jsou zprvu jen rodiče a ty nejbližší osoby v jeho okolí. Zkrátka dítě Vás vnímá každou chvíli a časem bude kopírovat to, jak se k ostatním chováte, to jací jste v určitých situacích atd.

Dítě by mělo být seznámeno i s tím, že ne všichni lidé jsou šťastní, zdraví apod. Ovšem zde opatrně, je důležité, aby informace o reálném světě byli vždy úměrné věku dítěte! Zbytečně jej nezatěžujte, nechte mu „dětství“ a s tím spojenou jistou dětskou bezstarostnost.

No, a pokud uvidíte, nějakou dobročinnou akci, která je Vašemu srdci blízká, tak se jí zúčastněte, vysvětlete čím a jak a především komu jste pomohli. Např. i pokud chodíte darovat krev, tak samozřejmě dítě neberte s sebou k odběru, ale sedněte si s ním a vysvětlete mu, kam jdete, proč je darování krve pro jiné důležité, a že i když injekce bolí, tak že to vydržíte, že to malé píchnutí za záchranu nějakého jiného života určitě stojí!

Pokud máte v okolí dětský domov, tak neváhejte a nepotřebné oblečení po dětech dejte potřebným a opět za účasti Vašich dětí apod.    

A závěrem – důležitá je zase chvála, tedy za každý náznak dobročinnosti, ochoty pomoci druhým dítě chvalte. Zkrátka jací jste vy, takový jednou budou Vaše děti...

zdroj: Slune-cz.cz

Plně kojené děti, které kojeneckou láhev nepoznaly, mohou mít na začátku doby příkrmů potíže s přijímáním jiných tekutin než mateřského mléka, a to zvláště tehdy, jedná-li se o děti nemající příliš či vůbec v oblibě dudlík. Kojení vyžaduje jinou sací techniku než krmení z láhve a některé děti láhev se savičkou jednoduše odmítnou. Co pak?
  Své děti jsem kojila do dvou let a s jinými tekutinami než mateřským mlékem jsem začínala velmi pozvolna. První ve formě dětského čaje jsem nabídla se začátkem příkrmů. Protože jsem nepochodila s kojeneckou lahví, zkusila jsem láhev se silikonovým pítkem – jakousi přechodovou formu mezi lahvičkou a dětským hrníčkem s pevným pítkem. Tato volba se ukázala býti dobrou. Musela jsem ale vyzkoušet několik značek, než se mi podařilo nalézt skutečně nekapající hrneček a zároveň takový, jehož úchyty byly pro batolecí ručičky příjemné. Mezitím jsem vyzkoušela i lahvičky obsahující slámku, měkké brčko. Děti pití bavilo, ale nesměla jsem střídat tuto lahvičku s hrnečkem, protože je mátla jiná technika pití. Neuvědomovaly si, že láhev s brčkem nesmějí naklánět tak jako naklánějí hrneček, protože je pak slámka ve vzduchu a k tekutině se nedostanou. Po čase jsem lahvičky se slámkou vyřadila. Špatně se čistily a po krátké době používání začaly okolo závitu protékat. Zkusila jsem vychvalované aluminiové švýcarské láhve Sigg. Z nich se dětem pilo výborně. Spolu s neoprenovým obalem láhev byla v podstatě i termoskou – tekutina chvíli vydržela teplá. Bohužel čištění láhve pomocí tablet a kartáčku mi přišlo zdlouhavé a pracné, takže jsem tuto láhev nakonec používala velmi sporadicky, víceméně jen na teplé tekutiny v chladnějším období roku.
   Nejpraktičtějším, i když, pravda, ne zrovna ekologickým řešením, se ukázaly plastové láhve se sportovními uzávěry. Dokáže z nich snadno pít i malé batole a výměna není finančně náročná. Pro chladné tekutiny tedy volím tyto láhve a spokojeny jsou děti i já.

Zdroj: Slune.cz

Svlékat se uměla moje dcerka odjakživa. Už coby miminko se dokázala mně dosud záhadným způsobem vymotat z trička i z pleny, sundavala si ponožky, a pokud měla capáčky, pak je s rozkoší vyhazovala z kočárku, takže se za námi co chvíli ozývalo: "Haló, mladá paní, není to náhodou vaše?"
Protože odjakživa byla ráda nahatá, žádný zájem o to, jak se obléci, do doby blížícího se nástupu do školky nejevila. Jako by si říkala: Když máma mermomocí chce, abych chodila oblečená, musí mě odchytit a do věcí nasoukat sama. Oblékat ji bylo jako snažit se nacpat chobotnici do síťovky. Člověk byl zpocený až na patách, a stále odněkud vyčuhovalo chapadlo. Obvykle z otvoru, kam patřila zcela jiná část těla.
Čas nástupu do školky se tedy blížil a vyvstala nepříjemná otázka, jak naučit naši, oblékání zcela ignorující, dcerku v této oblasti samostatnosti. Vysvětlování nepomáhalo. Věděla jsem, že dcerka ví, který kousek oblečení se jak obléká. Bylo jasné, že teorii zná, ale praxe ji natolik nebaví, že se jednoduše sama neobleče.
Vsadila jsem na její soutěživost a touhu po pochvale. A tato cesta se ukázala býti správnou. Pravidla soutěže zněla: Obléci se co nejrychleji do předem připraveného oblečení. Kdo bude první zcela a správně oblečen, vyhrává. Připravily jsme si obě na pohovku jednotlivé kusy oblečení: kalhotky, tričko, kalhoty a ponožky. Tři - dva - jedna - start! Dcerka popadla kalhotky a začala zjišťovat, do kterého otvoru strčit nohy. Chvilku tápala, ale nakonec si se třemi otvory poradila. Ponožky jí daly zabrat - musela jsem jí ukázat, jak strčit prsty do ponožky, roztáhnout, nabrat na prsty, vsunout špičku nohy až na konec a pak rukama ponožku natahovat na celé chodidlo. Zvládla to za chvíli. Kalhoty s pasem do gumy natáhla bez problémů a na řadu přišlo tričko. V touze být rychlejší strčila do trička najednou hlavu i jednu paži, což, jak záhy pochopila, nebylo nejvýhodnější. Svlékla je a zkusila to znovu - tentokrát šla první hlava a pak jedna ruka po druhé. Ještě stáhnout tričko přes bříško a záda a bylo hotovo.
Během soutěže jsem nejen radila, ale sama se schválně zamotávala do oblečení s jasným cílem nechat dcerku vyhrát. To se nakonec podařilo a spokojené jsme byly obě - já proto, že jsem viděla, že se sama obléci umí, a dcerka proto, že uspokojila svou touhu vyhrát. Od té doby jsme si spolu občas zazávodily v rychlosti oblékání, ale daleko častěji se cestou z pokojíčka ozývalo: "Mami, zavřeš oči a budeš překvapená, jo?", abych o chvíli později otevřela oči a "užasla" nad tím, že mám před sebou svou dcerku oblečenou, připravenou se obout a odejít do školky.
Úkol tak byl splněn.

Zdroj: Slune-cz.cz

Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Ach, jak jsou pohodlné nazouváky s nártovým pružením na gumu nebo botičky se suchými zipy! Ale při pomyšlení, že po prázdninách půjde dítě do školy, kde bude vyžadována již samostatnost a bez tkaniček se při tělocviku nebo v družině na hřišti neobejde, vám nezbude, než se nad problémem hluboce zamyslet. Jak na to?
Vzít šněrovací botičky, nazout je dítěti a očekávat, že nějaké pravidelné zasouvání tkaniček do dírek, a nepochopitelné kroucení smyček je zaujme, se ukázalo jako naprostý nesmysl. Naopak, při několika zoufalých, neúspěšných pokusech se dokonce objevily slzičky. Až přišel nápad!
Dětský pokoj, několik dekoračních polštářků a nákup barevných stuh snad splní naše očekávání. Stačí jen dítě zapojit do tvořivé činnosti s tím, že si bude moci vylepšit své bydlení. Navíc, stužky lze na polštářcích různě obměňovat, takže každou chvíli může přijít změna. Nápad se líbil, tak jsme se do toho s chutí pustili. A vůbec nevadilo, že se některý uzlík nepovedl a stužka byla volnější. Provlékli jsme ji do jiné, kterou jsme utáhli více, a na polštářku se objevily zajímavé varhánky. Další kreativní přínos a nadšení v dětských očích! Pak přišla dětská otázka. Proč musí mít smyčka jen dvě očka? Rázem tu byl nápad pustit se do něčeho složitějšího. Tak se na jednom polštářku uvázaly čtyř a šestismyčky a vznikly jakési stužkové květy, nad kterými se jásalo. Za dokončeným dílkem bylo úžasné sledovat dětské nadšení z vlastního úspěchu.
Stačil k tomu jeden den, kdy jsme dopoledně společně nakoupili v textilní galanterii potřebné „rekvizity“ a odpoledne jsme se pustili do kreativní činnosti. Bez slziček, bez nervů a na konci naprostá spokojenost všech zúčastněných.
Teď už tkaničky v teniskách nejsou žádný problém a dokonce se občas objeví i pentlička uvázaná na zácloně nebo „vydekorovaný“ polštář v obývacím pokoji, což vůbec není na škodu.

Zdroj: slune-cz.cz

  Coby správně natěšený rodič očekávající prvního potomka jsem už během jeho prenatálního vývoje na internetu hledala informace o hračkách vhodných pro malá miminka, o jejich vhodnosti dle věku, studovala články o psychomotorickém vývoji dětí a snažila se vybrat, čím podpořím rozvoj svého drobečka.  Snažila jsem se orientovat v nabídce hraček, zjistit, na co si dát pozor ohledně bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti, a těšila se, jak se bude miminko na své první hračky tvářit.  
   Což chrastítka a látková leporela v prvních měsících, ta zaujala a fascinovala, ale později, když přišly ke slovu různé zvukové hračky, veselé, barevné a rámus dělající… Brzy jsem získala pocit, že návrháři a výrobci museli sami zamrznout v dětském věku a světě, protože jinak jsem si neuměla vysvětlit, jak něco tak agresívního vůči mé nervové soustavě mohli vymyslet a zrealizovat. Přemíra barev a zvuků sice odrostlejší miminko fascinovala, mně však rychle mrzl úsměv na rtech. Maličké reproduktory jsem brzy přelepila pevně držící průhlednou páskou, abych alespoň trochu ztlumila decibely z hračky se linoucí, a doufala, že dítko brzy tato hračka omrzí, k čemuž naštěstí došlo.  Popadla jsem nejhlučnější z plastových krámů a s gustem i úlevou se ho zbavila. Tudy cesta nepovede. Všimla jsem si, že dcerka zvědavě pokukuje po PET láhvi a fascinují ji zvuky, které vydává při zmáčknutí nebo při úniku vzduchu.  A nápad byl na světě. Vzala jsem jinou láhev, tentokrát od mléka, se širším hrdlem, do čistě vymyté a suché láhve vložila barevné uzávěry jiných lahví a pečlivě zavřela.  Vzniklo tak velké kutálející se a chrastící „cosi“, co dcerku nesmírně zaujalo a co se jala bedlivě zkoumat.  Otáčela to v ručičkách, plazila se a lezla za tím. A protože její zájem vydržel po překvapivě dlouhou dobu, rozhodla jsem se hračku dále rozvíjet a obměňovat. A tak téměř každý den v láhvi objevila něco jiného – někdy jen o pár barevných víček navíc, někdy jsem víčka vyměnila za přírodní produkty a nasypala dovnitř hrách nebo fazole, jindy zase dovnitř nacpala malé pěnové míčky a k nim velké korálky.  Hračka byla barevná, vydávala zvuky, měnila se, byla pořád „nová“. Hrály jsme si tak obě.  
   Když nastal čas kostek a stavění, všimla jsem si, že barevné skládačky, které mají vést k vyřešení jednoho konkrétního úkolu, baví jen na chvíli. Logicky. Jakmile je úkol vyřešen, lze jej párkrát zopakovat a ujistit se, že jsem šikovný a umím. Pak už skládačka přestává být výzvou a omrzí. Zato kostky, ze kterých lze tvořit stále nové a nové věci, jsou nesmrtelným evergreenem.  A to byla přesně cesta pro nás. V záplavě nabídek hračkářství se vyskytují spousty jednoúčelových hraček s různými motivy, které lákají a vábí, ale ve své podstatě dítěti mnoho nenabízejí. Zato umějí dobře vyluxovat peněženku. Míjíme je bez většího zájmu. Bohatě stačí, co k Vánocům a narozeninám občas nakoupí zbytek rodiny. Léta praxe ukázala, že nejlepšími hračkami jsou ty, ze kterých dítě tvoří samo. Jednoduché stavební kostky, modelína, papíry a pastelky nebo zažehlovací korálky jsou v naší rodině teď, kdy jsou dětem 6 a 3 roky, nejoblíbenějšími hračkami.  A také voda a mouka. Obě děti nesmírně rády pomáhají v kuchyni. Od válení těsta a vykrajování motivů až po obalování řízků. Kuchyň vždy vypadá jako po boji, ale za spokojenost obou dětí a hrdost na to, co už dokáží, mi úklid rozhodně stojí.
   Výše uvedené samozřejmě neznamená, že jiné hračky než kreativní naše děti nemají a neznají. Vlastní i ty „nerozvíjející“, jen pro potěchu oka. Ale kreativní hračky a hračky s širší možností využití u nás jednoznačně vedou.  A jsem tomu ráda.

Zdroj: slune-cz.cz

Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst... se zpívá v jedné velmi známé písničce. Nicméně vše je potřeba se naučit zvířata mít rád.

Pokud doma zvíře máte a dítě s ním příchází do každodenního styku, je bezesporu snažší mu vysvětlit, jak se správně má chovat. Pokud od mala dítě žije s pejskem, kočičkou, papouškem, různými myšáky, popř. i s rybičkami či zcela jiným zvířátkem, třeba na statcích se prasátkem, slepičkami, kozou, krávou, koněm atd., tak ví, že zvířatko potřebuje najíst, že potřebuje jeho vymezený prostor, jeho „domeček“ uklidit, samozřejmě ví, jak se k danému zvířeti chovat, aby mu neublížilo apod.

Nicméně vše výše uvedené ví proto, že od mala vidí, že pro zvířátko chystáte papání, že vidí, že se jeho klec, akvárium, pelíšek, stáj atd. pravidelně uklízí, že vidí Vaše chování vůči zvířeti, zkrátka vidí, že zvíře máte prostě rádi a tuto „vlastnost“ v podstatě vezme dítě za svoji.

Ovšem ne v každé domácnosti zvířátko může být, někde není dostatečný prostor, někde nejsou jiné podmínky, není třeba dostatek volného času, které každé zvíře potřebuje.

My krom rybek, které jsou v podstatě výhradně manžela, také žádné zvířátka nemáme. Ale děti od mala vnímají, že akvárium se musí jednou týdně vyčistit, vědí, že každý večer rybky krmíme a v současné době, dokonce velmi rádi, pomáhají a to jak s radostmi-krmením, tak starostmi-čištěním.

Ale o zvířátkách si s dětmi i hodně povídám, učím je podle obrázků, které se jak jmenuje, kde bydlí, co jí, jak „dělají“ atd. Venku, když pak potkáme nějaké zvíře, tak dcera hned ví, že je to např. pes, že dělá haf apod. Samozřejmě jsem ji vysvětlila, že ačkoliv zvířátka rádi máme, že ony to nemusí vědět a že se na ně nesahá, pokud se nezeptáme jejich majitele, jestli se může kupříkladu pejsek pohladit. Zmínila jsem pohladit. Ano, dcera ví, že se pejsek za chlupy nesmí tahat, že by ho to bolelo, že na ocásek se mu také nesahá, že to nemá rád a to právě díky tomu, že neustále, když má zájem, zvířátka probíráme 🙂

Prostě je dobré od mala dítě učit, že nějaké píchání do očí, tahání za chlupy apod. zvířátka rádi nemají, že by se dětem taky nelíbilo, kdyby jim rodiče dělali ošklivé věci a zároveň by se mělo dítěti vysvětlit, že pokud budou dělat nepříjemné věci např. pejskovi, že se může stát, že je kousne. Učím samozřejmě děti, že se netrápí ani zvířátka ve volné přírodě, takže když dcera chytne berušku, tak si ji prohlédneme, objasním ji vše, co ji napadne a vybereme ji hezké místo v trávě, aby mohla jít za svými kamarády. Prostě žádné ubližování netoleruji.

A závěrem? Pokud Vaše dítě projeví mít vlastní zvíře doma, je jedno jaké, tak zvažte, zda na to máte vhodné prostory a zda především Vy máte náladu, čas se o vybrané zvíře starat, neboť bezesporu dítě bude potřebovat pomoci. Zvíře je přeci jenom společník na několik let, tak aby ve výsledku nebyl přítěží! Pokud se pro nějaké zvíře rozhodnete, tak krom toho, že dítě se naučí se zvířátkem pracovat, tak získá další cenné vlastnosti jako je např. zodpovědnost.

Ale v žádném případě nemusíte mít zvíře doma, nemusíte potkávat zvířata na Vašich vycházkách a i tak můžete lásku k nim v dítěti jednoduše probudit. Knížek existuje spousty, takže kdo žije v lese dítě může velmi dobře znát, stejně tak jako kdo žije v pralese, poušti apod. Velmi dobré a výchovné je chodit s dětmi např. do ZOO, vysvětlit jim, že ačkoliv zvířata nežijí volně, že se mají dobře, že je o ně postaráno, a že pro některé je to jediný způsob, jak přežít, jak se dál rozmnožit, neboť ve volné přírodě jsou téměř vyhubeni. Do jisté míry, úměrně věku dítěte, můžete dítě seznámit i s tím, proč byli a jsou některá zvířata lovena, což spěje k jejich vyhubení. Zkrátka povídat si můžete o všem v takové míře, aby to bylo odpovídající věku posluchače 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

Každý rodič jistě chce dát svému dítěti do vínku co nejvíce zdraví. Spoustu mých známých zastává názor, že dětský chrup je jen dočasný a proto nepotřebuje takovou péči jako chrup trvalý. Stále více dětí trpí kazivostí zubů a díky tomu se vytváří špatný základ pro chrup dospělý. Na dentální hygienu by se proto mělo dbát i u kojenců. To, že své dítě učíme si po toaletě umýt ruce je pro nás přirozené, ale stále spousta rodičů zanedbává čištění zoubků u těch nejmenších dětí. Mateřské mléko v sobě obsahuje cukr laktózu a proto by se měly začít čistit dětem již při prořezání prvního zoubku.
    Když bylo našemu synkovi sedm měsíců začaly se mu klubat první zoubky. A jelikož jsme s manželem chtěli předejít tomu, aby náš syn trávil v ordinacích zubního lékaře více času než je nezbytně nutné, tak jsme se rozhodli, že s jejich čištěním začneme co nejdříve. Nejprve jsme se snažili otírat zoubky vlhkou bavlněnou plenou, ale to se našemu dítěti moc nelíbilo. Jelikož našim hlavním cílem bylo, aby čištění zoubků bylo pro synka přirozené a nenucené, tak jsme začali uvažovat jak mu to co nejvíce zpříjemnit.
    Kojenci se snaží objevovat svět a věci poznávají poté, co je strčí do úst. Rodiče jim tedy pořizují nejrůznější kousátka a chrastítka. Rozhodli jsme se, že mezi tyto hračky zařadíme také dětský zubní kartáček. Ze začátku jsme sice museli dávat pozor, protože když náš synek seděl a vypadalo to, že spolu s kartáčkem chce sníst i vlastní ruku, ale naše úsilí přineslo ovoce. Kartáček začal  považovat za hračku a čištění zoubků se pro něj stalo hrou. Navíc nám pomáhal při prořezávání zoubků. Náš syn si dětským kartáčkem masíroval dásně a tak zubnímu kartáčku dle mého názoru vděčím za bezproblémové vyklubání všech dvaceti zoubků.
    O měsíc, dva později jsme udělali z čištění zoubků denní rituál. Ráno a večer se celá naše rodinka sejde v koupelně a společně si zuby čistíme. Nejprve necháme synka, aby si zoubky očistil sám a poté si vybere, kdo mu je dočistí. Jeden z rodičů mu pomáhá a druhý zpívá nebo říká říkanky. Našeho malého ze začátku více zajímal jeho obraz v zrcadle a jeho první pokusy byly docela nemotorné, ale když jsme nastupovali do školky byl jeden z mála dětí, které s čištěním zoubků nemělo problémy.

Zdroj: slune-cz.cz